z 287 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
Edice
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268
269
270
271
272
273
274
275
276
277
278
279
280
281
282
283
284
Obsah
285
286
287
Název:
Řeči besední Tomáše ze Štítného z rukopisu Budyšínského
Autor:
Stejskal, František Xaver
Rok vydání:
1901
Místo vydání:
Brno
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
287
Počet stran předmluvy plus obsahu:
287
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 18: Edice
- 285: Obsah
upravit
Strana 1
ŘEČI BESEDNÍ TOMÁŠE ZE ŠTÍTNÉHO. Z RUKOPISU BUDYŠÍNSKÉHO K VYDÁNÍ UPRAVIL FRANTISEK STEJSKAL, KOOPERATOR NA KRÁL. VINOHRADECH. V BRNE, ISOT. TISKEM A NAKLADEM KNIHTI KARNY BENEDIKTINU RAJHRAD. V BRNE.
ŘEČI BESEDNÍ TOMÁŠE ZE ŠTÍTNÉHO. Z RUKOPISU BUDYŠÍNSKÉHO K VYDÁNÍ UPRAVIL FRANTISEK STEJSKAL, KOOPERATOR NA KRÁL. VINOHRADECH. V BRNE, ISOT. TISKEM A NAKLADEM KNIHTI KARNY BENEDIKTINU RAJHRAD. V BRNE.
Strana 2
Strana 3
PAMÁTCE TOMAŠE ZE ŠTITNÉHO V PĚTISETLETÉ VÝROČÍ JEHO SMRTI, PAMÁTCE OTCE VZORNÉHO, ŠLECHETNÉHO UČITELE DÍTEK I LIDU ČESKÉHO, HLUBOKÉHO MYSLITELE A PRVNÍHO NÁRODNĚ-VĚDECKÉHO SPISOVATELE ČESKÉHO VÉNUJE . S.
PAMÁTCE TOMAŠE ZE ŠTITNÉHO V PĚTISETLETÉ VÝROČÍ JEHO SMRTI, PAMÁTCE OTCE VZORNÉHO, ŠLECHETNÉHO UČITELE DÍTEK I LIDU ČESKÉHO, HLUBOKÉHO MYSLITELE A PRVNÍHO NÁRODNĚ-VĚDECKÉHO SPISOVATELE ČESKÉHO VÉNUJE . S.
Strana 4
Strana 5
UVOD. Letos nejspíše jest tomu 500 let od onoho roku, kdy zemřel první vědecký spisovatel český, Tomáš ze Štítného. I není zajisté nespravedlivo, když jeho památka oslavena bude vydáním spisu jeho, jenž až dosud nebyl přístupen většině lidu českoslovanského, nalézaje se v ruko- pisech anebo ve vydání zkráceném od Dra J. Hanuše neb konečně ve vydání většině lidu ne dosti srozumitel- ném Martina Hattaly. Zasloužíť si toho muž tento nad mnohé jiné vyni- kající, aby paměť jeho věčná byla, otec rozšafný, jenž sídle na malé tvrzi své, psal knížky pro dítky své a pro lid českoslovanský, knížky, v nichž jazykem českým, což tehdáž bylo neobvyklé, vyložil učení církve kato- lické slohem tak srozumitelným a jasným, a přece nikde neuchýlil se od pravdy učení Kristova. Jako učitel an- dělský, sv. Tomáš Aquinský, podal ve spisech svých učení víry katolické, tak i náš Tomáš podal lidu svému učení toto v míře lidu přístupné. Nemohl se pouštěti do záhad vědeckých, píše pro lid filosoficky nevzdělaný, a přece napsal o věcech těchto náboženských a zároveň filosofických díla, za něž by se ani nejznamenitější učenec doby nynější nikterak styděti nemusil.
UVOD. Letos nejspíše jest tomu 500 let od onoho roku, kdy zemřel první vědecký spisovatel český, Tomáš ze Štítného. I není zajisté nespravedlivo, když jeho památka oslavena bude vydáním spisu jeho, jenž až dosud nebyl přístupen většině lidu českoslovanského, nalézaje se v ruko- pisech anebo ve vydání zkráceném od Dra J. Hanuše neb konečně ve vydání většině lidu ne dosti srozumitel- ném Martina Hattaly. Zasloužíť si toho muž tento nad mnohé jiné vyni- kající, aby paměť jeho věčná byla, otec rozšafný, jenž sídle na malé tvrzi své, psal knížky pro dítky své a pro lid českoslovanský, knížky, v nichž jazykem českým, což tehdáž bylo neobvyklé, vyložil učení církve kato- lické slohem tak srozumitelným a jasným, a přece nikde neuchýlil se od pravdy učení Kristova. Jako učitel an- dělský, sv. Tomáš Aquinský, podal ve spisech svých učení víry katolické, tak i náš Tomáš podal lidu svému učení toto v míře lidu přístupné. Nemohl se pouštěti do záhad vědeckých, píše pro lid filosoficky nevzdělaný, a přece napsal o věcech těchto náboženských a zároveň filosofických díla, za něž by se ani nejznamenitější učenec doby nynější nikterak styděti nemusil.
Strana 6
6 — Spisy Tomáše ze Štítného byly oblíbeny ve věku jeho a přece nepřízní dob, kdy za bouří náboženských ve století XV. nesčetně knih bylo zničeno a pak za válek, které vlasti naše pustošily, jen několik rukopisů dochovalo nám jeho památku a výsledek přeskvostný jeho prací zasloužilých. Ani nyní, kdy o Tomáši ze Štítného dosti napsáno bylo a tři jeho spisy v rukopisech zachované vydány byly, není přece známost tak rozšířena, jak si muž tento právem zasloužil. Stítné, rodiště Tomáše ze Štítného, jest vesnička v okresu Počáteckém, jež v r. 1890 měla 390 obyvatelů v 59 domech. Leží západně od farní osady v Žirovnici pět čtvrtí hod. vzdálené, kde v době Tomášově již byl kostel farní. Byla-li tam již tenkráte škola, určitě známo není, avšak vzhledem na maličkost svou asi školy postrádala, ač tato při každé faře dle nařízení církevních býti měla. Že tam školy nebylo, lze souditi z toho, že Tomáš s vděčností dojemnou doznává, že skrze rodiče své za mladosti přišel v písma jakousi známost. Štítnému náležela polovička této vsi s tvrzí na vršku, na místě kde nyní stojí domky čís. 35, 41—43, valem obehnanou, poplužím, dvory kmetskými, poli, lesy, rybníky a potoky; výtěžek polovičky této usedlosti ry- tířské činil ročních 14 kop grošů; mimo to náležel To- máši příjem ročních 5 a 1/2 kopy grošů ze Žirovnice a 4 kopy z Čiměře, celkem tedy 231/2 kopy grošů praž- ských. Počítáme-li groš po 70 h, byl celý příjem Tomá- šův 987 K neb 493 a půl zlatého. Ovšem že cena tato rovnala se poměrně nynějšímu důchodu tří tisíc zlatých, což by bylo sice dosti, ale na rytíře ne příliš mnoho. Plat roční ze Žirovnice prodal za 50 kop grošů sestře
6 — Spisy Tomáše ze Štítného byly oblíbeny ve věku jeho a přece nepřízní dob, kdy za bouří náboženských ve století XV. nesčetně knih bylo zničeno a pak za válek, které vlasti naše pustošily, jen několik rukopisů dochovalo nám jeho památku a výsledek přeskvostný jeho prací zasloužilých. Ani nyní, kdy o Tomáši ze Štítného dosti napsáno bylo a tři jeho spisy v rukopisech zachované vydány byly, není přece známost tak rozšířena, jak si muž tento právem zasloužil. Stítné, rodiště Tomáše ze Štítného, jest vesnička v okresu Počáteckém, jež v r. 1890 měla 390 obyvatelů v 59 domech. Leží západně od farní osady v Žirovnici pět čtvrtí hod. vzdálené, kde v době Tomášově již byl kostel farní. Byla-li tam již tenkráte škola, určitě známo není, avšak vzhledem na maličkost svou asi školy postrádala, ač tato při každé faře dle nařízení církevních býti měla. Že tam školy nebylo, lze souditi z toho, že Tomáš s vděčností dojemnou doznává, že skrze rodiče své za mladosti přišel v písma jakousi známost. Štítnému náležela polovička této vsi s tvrzí na vršku, na místě kde nyní stojí domky čís. 35, 41—43, valem obehnanou, poplužím, dvory kmetskými, poli, lesy, rybníky a potoky; výtěžek polovičky této usedlosti ry- tířské činil ročních 14 kop grošů; mimo to náležel To- máši příjem ročních 5 a 1/2 kopy grošů ze Žirovnice a 4 kopy z Čiměře, celkem tedy 231/2 kopy grošů praž- ských. Počítáme-li groš po 70 h, byl celý příjem Tomá- šův 987 K neb 493 a půl zlatého. Ovšem že cena tato rovnala se poměrně nynějšímu důchodu tří tisíc zlatých, což by bylo sice dosti, ale na rytíře ne příliš mnoho. Plat roční ze Žirovnice prodal za 50 kop grošů sestře
Strana 7
7 — své Dorotě roku 1373, plat z Čiměře postoupil sestře Petraltě. Dle znaku na obrázku v rukopise pergamenovém i dle pečeti dochované měl Tomáš ve znaku odřivous, totiž stříbrnou střelu opeřenou, hrotem vzhůru obrácenou, v poli červeném. A. Sedláček soudí z toho, že náležel Tomáš Štítný k slavným rodinám šlechtickým pánů z Bechyně a z Dubé, jsa bližším pánům z Bechyně a z Benešova. Jeho příbuzným byl nejspíše biskup Beneš od r. 1311—1317. Tomáš Štítný nikde v knihách svých nezmiňuje se o vznešeném tomto příbuzenstvu ani o On- dřeji z Dubé. Neznáme ani jmen jeho otce, matky, děda neb ba- bičky. O této dí, že byla předobrá žena v počestné sprostnosti (prostotě), jež říkala: „Ba, milý Hospodine! Jak jest to, že mají odplatu lepší vdovy než manželé, a čím mám lepší bydlo a pokojnější než v manželství!“ O svém strýci pak zmiňuje se, že prý zabit byl od svých přátel, kteří ho nepoznali, přepadnuvše ho. Ani jméno manželky jeho není známo, ale byla matkou pe- člivou, jak Tomáš připomíná dítkám svým: „Vidíte to a viděly jste, jak máti vaše darmo vás milovala, ač vy jste jí nic dobrého prvé (dříve) neučinily. Protož vždy pomněte na svou matku, jistě žet jest vás snažně odcho- vala a milostivě větší prací, než mnohé matky činí . . Ačt jest ona Božím způsobem sešla se světa, nemáť její paměť sejíti proto z vašich srdcí a její milost (láska).“ Tomáš měl tři sestry a to Dorotu, která vdala se za Odolena z Chlumu, jak z listiny, Tomášem Štít- ným napsané roku 1373 a dosud zachované vysvítá, pak Petraltu a Anežku. Petralta stala se hospodyní či šafářkou ve špitále třeboňském r. 1399 a koupila dvůr
7 — své Dorotě roku 1373, plat z Čiměře postoupil sestře Petraltě. Dle znaku na obrázku v rukopise pergamenovém i dle pečeti dochované měl Tomáš ve znaku odřivous, totiž stříbrnou střelu opeřenou, hrotem vzhůru obrácenou, v poli červeném. A. Sedláček soudí z toho, že náležel Tomáš Štítný k slavným rodinám šlechtickým pánů z Bechyně a z Dubé, jsa bližším pánům z Bechyně a z Benešova. Jeho příbuzným byl nejspíše biskup Beneš od r. 1311—1317. Tomáš Štítný nikde v knihách svých nezmiňuje se o vznešeném tomto příbuzenstvu ani o On- dřeji z Dubé. Neznáme ani jmen jeho otce, matky, děda neb ba- bičky. O této dí, že byla předobrá žena v počestné sprostnosti (prostotě), jež říkala: „Ba, milý Hospodine! Jak jest to, že mají odplatu lepší vdovy než manželé, a čím mám lepší bydlo a pokojnější než v manželství!“ O svém strýci pak zmiňuje se, že prý zabit byl od svých přátel, kteří ho nepoznali, přepadnuvše ho. Ani jméno manželky jeho není známo, ale byla matkou pe- člivou, jak Tomáš připomíná dítkám svým: „Vidíte to a viděly jste, jak máti vaše darmo vás milovala, ač vy jste jí nic dobrého prvé (dříve) neučinily. Protož vždy pomněte na svou matku, jistě žet jest vás snažně odcho- vala a milostivě větší prací, než mnohé matky činí . . Ačt jest ona Božím způsobem sešla se světa, nemáť její paměť sejíti proto z vašich srdcí a její milost (láska).“ Tomáš měl tři sestry a to Dorotu, která vdala se za Odolena z Chlumu, jak z listiny, Tomášem Štít- ným napsané roku 1373 a dosud zachované vysvítá, pak Petraltu a Anežku. Petralta stala se hospodyní či šafářkou ve špitále třeboňském r. 1399 a koupila dvůr
Strana 8
8 — poplužní v Chlumu od Jindřicha z Rožmberka za 28 kop a učinila nadání klášteru třeboňskému v obnosu 400 kop. Se kterousi ze sester nepohodl se, jak stěžuje si dítkám, že lidé zlí a lakomí často rádi mezi vlastními učiní růz- nici, aby jich užíti mohli. „Svědomť jsem toho, neb mě jest něco toho potýkalo. Rok jeho narození není úplně přesně znám. Erben a Hanuš kladou narození Tomášovo na r. 1325, dle no- vějšího zkoumání však narodil se roku 1331, jak prof. Gebauer dokazuje. Prospěv doma již ve znalosti písma, poslán byl na založené r. 1348 všeobecné učení či uni- versitu v Praze, kde poslouchal mistry, jichž jména rov- něž nám jsou neznáma. Dle obsahu knih Tomášových nebyla to pouze filosofie nebo svobodné umění, kterému se zálibou se oddal, nýbrž i bohosloví, neboť bylo by velmi těžko mysliti, že sám vlastním úsilím v pozdějších dobách v této vědě se vzdělal. On sám k tomu ukazuje v rukopise budyšínském na str. 23., „že rád četl o vě- cech božských, rád mistra slyšel a ještě mi jest mysliti o tom." Mistrem se nestal (totiž dle nynějšího názvu dokto- rem), pravíť: „Nejsemt ani jeden mistr, ačť jsem byl i ztrávil v učení prvá léta své mladosti.“ Nejspíše po smrti rodičů svých ujal se majetku a dědictví zároveň se svými sestrami. Manželství jeho bylo požehnáno pěti dítkami, snad dvěma syny a třemi dcerami, nám známa jsou jen jména Anežky a Jana. Tomáš Štítný nezůstával však neustále na tvrzi své, nýbrž častěji zajížděl do Prahy ku známým svým poslouchat slovutného kazatele Miliče, jenž povzbudil Tomáše, aby napsal česky řeči či kázaní nedělní a sváteční.
8 — poplužní v Chlumu od Jindřicha z Rožmberka za 28 kop a učinila nadání klášteru třeboňskému v obnosu 400 kop. Se kterousi ze sester nepohodl se, jak stěžuje si dítkám, že lidé zlí a lakomí často rádi mezi vlastními učiní růz- nici, aby jich užíti mohli. „Svědomť jsem toho, neb mě jest něco toho potýkalo. Rok jeho narození není úplně přesně znám. Erben a Hanuš kladou narození Tomášovo na r. 1325, dle no- vějšího zkoumání však narodil se roku 1331, jak prof. Gebauer dokazuje. Prospěv doma již ve znalosti písma, poslán byl na založené r. 1348 všeobecné učení či uni- versitu v Praze, kde poslouchal mistry, jichž jména rov- něž nám jsou neznáma. Dle obsahu knih Tomášových nebyla to pouze filosofie nebo svobodné umění, kterému se zálibou se oddal, nýbrž i bohosloví, neboť bylo by velmi těžko mysliti, že sám vlastním úsilím v pozdějších dobách v této vědě se vzdělal. On sám k tomu ukazuje v rukopise budyšínském na str. 23., „že rád četl o vě- cech božských, rád mistra slyšel a ještě mi jest mysliti o tom." Mistrem se nestal (totiž dle nynějšího názvu dokto- rem), pravíť: „Nejsemt ani jeden mistr, ačť jsem byl i ztrávil v učení prvá léta své mladosti.“ Nejspíše po smrti rodičů svých ujal se majetku a dědictví zároveň se svými sestrami. Manželství jeho bylo požehnáno pěti dítkami, snad dvěma syny a třemi dcerami, nám známa jsou jen jména Anežky a Jana. Tomáš Štítný nezůstával však neustále na tvrzi své, nýbrž častěji zajížděl do Prahy ku známým svým poslouchat slovutného kazatele Miliče, jenž povzbudil Tomáše, aby napsal česky řeči či kázaní nedělní a sváteční.
Strana 9
9 — Jak veliké bylo přátelství Tomášovo s Miličem, vidno nejlépe z této události. Jan Milič z Kroměříže byl velice štědrý a často i nejnutnějšího se zbavil, aby po- mohl nuzným. Vida Tomáš, že Milič trpí zimu, nemaje šatu teplejšího, nabídl mu po knězi Vojslavovi svůj ko- žich liščí kůží podšitý, avšak s podmínkou, že kožichu toho nikomu Milič darovati nesmí. Milič na podmínku tuto nepřistoupil. V té asi době, kdy Milič odebral se do Říma očistit se z obžaloby naň vznesené, r. 1367 založen byl v Tře- boni klášter bratří řádu sv. Augustina od pánů Jana a Petra z Rožmberka. I mám za to, neměl-li již dříve Tomáš Stítný spisů sv. Augustina, že z tohoto kláštera též podnět vyšel alespoň částečně k jeho pracím; počalť Tomáš spiso- vatelskou činnost svou překlady, někdy ovšem volnými, děl sv. Augustina aneb tomuto světci připisovaných. Později počal samostatněji pracovati o sbornících, v nichž vykládá katolickou mravouku způsobem nad míru jasným a slohem jadrným, a snad současně anebo málo před r. 1374 též o prvním spracování díla, jež potom obnovil a „řečmi besedními“ nazval, jež tuto se lidu českoslovanskému předkládá. Doznal ovšem mnoho výtek, proč píše česky o vě- cech tak vznešených, od mnohých lidí, kteří sami jen učenými se zdáti chtěli a vzdělanosti všeobecné nepřáli ani českému jazyku. Tomáš Štítný ovšem nedal se za- strašiti a odvrátiti od úmyslu svého a znamenitě se brání a obhajuje svou činnost spisovatelskou v jazyce českém. Naopak však činnost Tomášova schválena a uznána byla mnohými, jak sám se zmiňuje v řečech nedělních a svá- tečních (1. 135 b): „Věděl mistr Vojtěch (Rankův z Je- žova), že já píši, arcibiskupovi jsem ukazoval (Janovi
9 — Jak veliké bylo přátelství Tomášovo s Miličem, vidno nejlépe z této události. Jan Milič z Kroměříže byl velice štědrý a často i nejnutnějšího se zbavil, aby po- mohl nuzným. Vida Tomáš, že Milič trpí zimu, nemaje šatu teplejšího, nabídl mu po knězi Vojslavovi svůj ko- žich liščí kůží podšitý, avšak s podmínkou, že kožichu toho nikomu Milič darovati nesmí. Milič na podmínku tuto nepřistoupil. V té asi době, kdy Milič odebral se do Říma očistit se z obžaloby naň vznesené, r. 1367 založen byl v Tře- boni klášter bratří řádu sv. Augustina od pánů Jana a Petra z Rožmberka. I mám za to, neměl-li již dříve Tomáš Stítný spisů sv. Augustina, že z tohoto kláštera též podnět vyšel alespoň částečně k jeho pracím; počalť Tomáš spiso- vatelskou činnost svou překlady, někdy ovšem volnými, děl sv. Augustina aneb tomuto světci připisovaných. Později počal samostatněji pracovati o sbornících, v nichž vykládá katolickou mravouku způsobem nad míru jasným a slohem jadrným, a snad současně anebo málo před r. 1374 též o prvním spracování díla, jež potom obnovil a „řečmi besedními“ nazval, jež tuto se lidu českoslovanskému předkládá. Doznal ovšem mnoho výtek, proč píše česky o vě- cech tak vznešených, od mnohých lidí, kteří sami jen učenými se zdáti chtěli a vzdělanosti všeobecné nepřáli ani českému jazyku. Tomáš Štítný ovšem nedal se za- strašiti a odvrátiti od úmyslu svého a znamenitě se brání a obhajuje svou činnost spisovatelskou v jazyce českém. Naopak však činnost Tomášova schválena a uznána byla mnohými, jak sám se zmiňuje v řečech nedělních a svá- tečních (1. 135 b): „Věděl mistr Vojtěch (Rankův z Je- žova), že já píši, arcibiskupovi jsem ukazoval (Janovi
Strana 10
— 10 — z Jenštejna), korrektor (církevní úředník knihy schvalu- jící) věděl od dávna. Mistr František (Benešovský), zvláštní jeden z papežových (korrektorů), chválili to, ježto píši, “ i žádný mi z nich nebránil. Aby mohl snáze po smrti manželky své pracovati, když ony dítky, mezi nimi Jan a Anežka, již poodrostly, jedno již dříve před r. 1376 zemřelo, pronajal r. 1381 dne 9. března Zbyňkovi z Kamenice svůj majetek ve Štítném a odebral se do Prahy nejspíše. Ovšem špatně pochodil s nájmem. Nájemce Zbyněk nájmu neplatil a tak se dostal do sporu soudního s Tomášem ze Štítného a teprve r. 1394 vešel zase Tomáš v právoplatné držení svého dědictví, jež by již skoro bylo propadlo fisku královu. Syn Jan asi mnoho zásadami svého otce se neřídil a proto Tomáš tím více přilnul ku své dceři Anežce, pro niž přeložil též „Zjevení sv. Brigity,“ jež byl do Prahy přinesl roku 1391 mistr Matouš z Krakova. Upra- vuje knížky a sborníky své pro lid český a zase pro dceru, zemřel nejspíše r. 1401 v Praze. Objevil se jako Melchisedech ve Starém Zákoně a zase ztratil se v pa- měti naší, avšak jistě ne v paměti toho, jehož známost dítkám svým i lidu tak rád, tak krásně a ušlechtile vštěpoval. Dcera jeho Anežka byla 20. října 1401 majetnicí polovičky domu vedle kaple betlemské, r. 1407 koupila táž Anežka druhou polovičku od Kateřiny z Pasovar (na Krumlovsku) vedle domu Svacha sladovníka. Část tohoto domu prodala pak r. 1410 panně Petře z Říčan, které si Hus velice vážil, jež bydlela společně s pannou Marketou z Peruce a Důrou z Betlema až do r. 1418. Hus ze žaláře pozdravoval 27. června 1414 „svatou Petru s Důrou a čeledí,“ a opět „Pannu Petru s její
— 10 — z Jenštejna), korrektor (církevní úředník knihy schvalu- jící) věděl od dávna. Mistr František (Benešovský), zvláštní jeden z papežových (korrektorů), chválili to, ježto píši, “ i žádný mi z nich nebránil. Aby mohl snáze po smrti manželky své pracovati, když ony dítky, mezi nimi Jan a Anežka, již poodrostly, jedno již dříve před r. 1376 zemřelo, pronajal r. 1381 dne 9. března Zbyňkovi z Kamenice svůj majetek ve Štítném a odebral se do Prahy nejspíše. Ovšem špatně pochodil s nájmem. Nájemce Zbyněk nájmu neplatil a tak se dostal do sporu soudního s Tomášem ze Štítného a teprve r. 1394 vešel zase Tomáš v právoplatné držení svého dědictví, jež by již skoro bylo propadlo fisku královu. Syn Jan asi mnoho zásadami svého otce se neřídil a proto Tomáš tím více přilnul ku své dceři Anežce, pro niž přeložil též „Zjevení sv. Brigity,“ jež byl do Prahy přinesl roku 1391 mistr Matouš z Krakova. Upra- vuje knížky a sborníky své pro lid český a zase pro dceru, zemřel nejspíše r. 1401 v Praze. Objevil se jako Melchisedech ve Starém Zákoně a zase ztratil se v pa- měti naší, avšak jistě ne v paměti toho, jehož známost dítkám svým i lidu tak rád, tak krásně a ušlechtile vštěpoval. Dcera jeho Anežka byla 20. října 1401 majetnicí polovičky domu vedle kaple betlemské, r. 1407 koupila táž Anežka druhou polovičku od Kateřiny z Pasovar (na Krumlovsku) vedle domu Svacha sladovníka. Část tohoto domu prodala pak r. 1410 panně Petře z Říčan, které si Hus velice vážil, jež bydlela společně s pannou Marketou z Peruce a Důrou z Betlema až do r. 1418. Hus ze žaláře pozdravoval 27. června 1414 „svatou Petru s Důrou a čeledí,“ a opět „Pannu Petru s její
Strana 11
11 čeledí (Familia)“. Od r. 1407 jméno Anežky Štítné se ztrácí. Můžeme za to míti, že zůstala až do smrti pravou katoličkou, jsouc neprovdána. Bratr její Jan stal se přívržencem Husovým, neb 2. září 1414 přivěsil svou pečeť k listu stížnému do upálení mistra Jana Husi a žil ještě r. 1434. Pak rod Štítného vymřel, neboť ti, kteří později Štítnými se jme- novali, ať v Čechách na Čáslavště neb na Moravě, uží- vali jiného znaku. R. 1445 byl majetníkem Štítného pan Zikmund Rabenhaupt ze Suché, jenž je prodal hraběti z Gutštejna a na Žirovnici. Spisy Tomáše Štitného. Hlavním účelem Tomášovým bylo psáti dítkám svým, jak v rukopise vyšehradském píše, „že mi se jest zdálo hodným tak svým dětem psáti.“ Prvním jeho dílem asi byl překlad „O sváru hříchů s ctnostmi, sv. Augustinu připisované, O 7 stupních bosáka Davida, pak Rozmlouvání duše se svědomím, Rukověť a rozmluvy sv. Augustina; později O čtveru zlém a O stavu člověka vnitřního od Richarda a Sancto Victore, O připravení srdce od Hugona, O 7 chodbách (cestách) k blažené věčnosti od sv. Bonaventury, Výklad na knihy moudrosti od Roberta Holkota." Samostatné práce jeho jsou „Knížky o víře, naději a lásce, výklad na Otče náš, Zdrávas Maria, O trojím stavu lidském (panenském, vdovském a manželském), O hospo- dáři, hospodyni a čeledi, O devíti stavích lidských, O tro- jím stavu onoho světa, O třech hierarchiích nebeských, Ostnech svědomí, O pokušení dábelském, O 7 svá- tostech, O hříších, O šlechetnostech (ctnostech), O základ-
11 čeledí (Familia)“. Od r. 1407 jméno Anežky Štítné se ztrácí. Můžeme za to míti, že zůstala až do smrti pravou katoličkou, jsouc neprovdána. Bratr její Jan stal se přívržencem Husovým, neb 2. září 1414 přivěsil svou pečeť k listu stížnému do upálení mistra Jana Husi a žil ještě r. 1434. Pak rod Štítného vymřel, neboť ti, kteří později Štítnými se jme- novali, ať v Čechách na Čáslavště neb na Moravě, uží- vali jiného znaku. R. 1445 byl majetníkem Štítného pan Zikmund Rabenhaupt ze Suché, jenž je prodal hraběti z Gutštejna a na Žirovnici. Spisy Tomáše Štitného. Hlavním účelem Tomášovým bylo psáti dítkám svým, jak v rukopise vyšehradském píše, „že mi se jest zdálo hodným tak svým dětem psáti.“ Prvním jeho dílem asi byl překlad „O sváru hříchů s ctnostmi, sv. Augustinu připisované, O 7 stupních bosáka Davida, pak Rozmlouvání duše se svědomím, Rukověť a rozmluvy sv. Augustina; později O čtveru zlém a O stavu člověka vnitřního od Richarda a Sancto Victore, O připravení srdce od Hugona, O 7 chodbách (cestách) k blažené věčnosti od sv. Bonaventury, Výklad na knihy moudrosti od Roberta Holkota." Samostatné práce jeho jsou „Knížky o víře, naději a lásce, výklad na Otče náš, Zdrávas Maria, O trojím stavu lidském (panenském, vdovském a manželském), O hospo- dáři, hospodyni a čeledi, O devíti stavích lidských, O tro- jím stavu onoho světa, O třech hierarchiích nebeských, Ostnech svědomí, O pokušení dábelském, O 7 svá- tostech, O hříších, O šlechetnostech (ctnostech), O základ-
Strana 12
— 12 — ních ctnostech, O 7 šlechetnostech, jež bojují proti 7 úhlavním hříchům, O 7 dařích Ducha sv., O osmeru blahoslavenstva, O desateru Božích přikázaní, O 12 radách, O dřevu moudrosti. Dále krásné „řeči (kázaní) nedělní a sváteční, z nichž jenom asi polovička se uchovala na naše časy, knížky o šaších (hře v šachy), překlad Zjevení sv. Bri- gity a konečně „Reči besední“ ve dvojím zpracování. Neuvádím tu spisů těch úplně dle pořadu let, kdy na- psány byly. Rukopis budyšínský, obsahující „Reči besední“, na- lezen byl roku 1842 slovutným dějepiscem naší vlasti, Františkem Palackým v Budyšíně v knihovně Gersdorf- ské, dále obsahuje rukopis tento některé traktaty (články, pojednání) pozdější. Sestává ze dvou částí, pergamenové s předmluvou přepisovatele a krátkým údajem obsahu jednotlivých hlav až do listu 39. (str. 78); druhá část psána jest na papíře bez udání obsahu kapitol od str. 79 až 229. Obsahuje rukopis tento krátkou, ač dosti důkladnou a pro lid vzdělanější tenkráte téměř úplnou rukovět veškerých pravd náboženských s důvody z Písma sv. a rozumu. Zavládltě v těch dobách chvalitebný zvyk sou- stavně pojednávati o článcích víry v knihách, které na- zývaly se summy; sv. Tomáš Aquinský o sto let před Tomášem Štítným sepsal dílo takové, zvané „Summa theologica“ ve třech dílech; čtvrtého dílu nedokončil, poněvadž brzká smrt mu překazila dokončiti dílo toto, právem za nejlepší dílo jeho pokládané, které až dosud jest neustálým pramenem důkazů rozumových těm, kteří chtějí proniknouti hlouběji v porozumění pravd učení církve katolické a obhájiti pravdy tyto proti smyšleným
— 12 — ních ctnostech, O 7 šlechetnostech, jež bojují proti 7 úhlavním hříchům, O 7 dařích Ducha sv., O osmeru blahoslavenstva, O desateru Božích přikázaní, O 12 radách, O dřevu moudrosti. Dále krásné „řeči (kázaní) nedělní a sváteční, z nichž jenom asi polovička se uchovala na naše časy, knížky o šaších (hře v šachy), překlad Zjevení sv. Bri- gity a konečně „Reči besední“ ve dvojím zpracování. Neuvádím tu spisů těch úplně dle pořadu let, kdy na- psány byly. Rukopis budyšínský, obsahující „Reči besední“, na- lezen byl roku 1842 slovutným dějepiscem naší vlasti, Františkem Palackým v Budyšíně v knihovně Gersdorf- ské, dále obsahuje rukopis tento některé traktaty (články, pojednání) pozdější. Sestává ze dvou částí, pergamenové s předmluvou přepisovatele a krátkým údajem obsahu jednotlivých hlav až do listu 39. (str. 78); druhá část psána jest na papíře bez udání obsahu kapitol od str. 79 až 229. Obsahuje rukopis tento krátkou, ač dosti důkladnou a pro lid vzdělanější tenkráte téměř úplnou rukovět veškerých pravd náboženských s důvody z Písma sv. a rozumu. Zavládltě v těch dobách chvalitebný zvyk sou- stavně pojednávati o článcích víry v knihách, které na- zývaly se summy; sv. Tomáš Aquinský o sto let před Tomášem Štítným sepsal dílo takové, zvané „Summa theologica“ ve třech dílech; čtvrtého dílu nedokončil, poněvadž brzká smrt mu překazila dokončiti dílo toto, právem za nejlepší dílo jeho pokládané, které až dosud jest neustálým pramenem důkazů rozumových těm, kteří chtějí proniknouti hlouběji v porozumění pravd učení církve katolické a obhájiti pravdy tyto proti smyšleným
Strana 13
13 — a křivým námitkám odpůrců. Čtvrtý díl této summy sv. Tomáše byl doplněn učenníky tohoto učitele z ostatních spisů učitele andělského, hlavně z výkladů na knihy Petra Lombardského. Tomáš Štítný podobně, pokud obsahu se týče, po- čínal si jako sv. Tomáš Aquinský. Rozdělil dílo své tak, že zprvu jedná o Bohu, jeho jsoucnosti, vlastnostech Božích, jež příklady se světa viditelného objasňuje, dále o andělech a konečně o člověku, hříchu prvních rodičů, o vykoupení Kristem Pánem, o životě v pravdě křestan- ském, o překážkách ctnosti a konečně o sedmi hlavních hříších, které bojují s ctnostmi hříchům těmto protivnými. Ignác Hanuš ve své knize „Rozbor filosofie To- máše ze Štítného“ tvrdí, že část pergamenová jest opis prvního spracování „Řečí besedních“ od Tomáše, druhá část papírová přepisem z druhého spracování téhož díla. Tento rozdíl lze obhajovati i nyní, a to z důvodu, že přepisovatel části pergamenové zmiňuje se o rozdělení díla v předmluvě, jak dále bude uvedeno, a udává, že v druhé části „rozmlouvá duše se svědomím.“ Ovšem i tu zůstává námitka, že opisovatel mohl opisovati z ru- kopisu neúplného, kde po části o Bohu jednající ihned následovala ona rozmluva duše se svědomím. Též pravopis liší se v první části od pravopisu v části druhé, psané na papíře, ač-li bychom neměli za to míti, že přepisovatel upravil si pravopis dle své doby. Než ať připustíme rozdíl u spracování v první a druhé části nebo nepřipustíme, přece je zcela jisto, že dílo toto v rukopise budyšínském v části pergamenové i papírové jest dílem úplným, pokud obsahu se týče, zaokrouhleným, v němž „Reči besední“ Tomáše ze Štít- ného zcela správně jsou obsaženy.
13 — a křivým námitkám odpůrců. Čtvrtý díl této summy sv. Tomáše byl doplněn učenníky tohoto učitele z ostatních spisů učitele andělského, hlavně z výkladů na knihy Petra Lombardského. Tomáš Štítný podobně, pokud obsahu se týče, po- čínal si jako sv. Tomáš Aquinský. Rozdělil dílo své tak, že zprvu jedná o Bohu, jeho jsoucnosti, vlastnostech Božích, jež příklady se světa viditelného objasňuje, dále o andělech a konečně o člověku, hříchu prvních rodičů, o vykoupení Kristem Pánem, o životě v pravdě křestan- ském, o překážkách ctnosti a konečně o sedmi hlavních hříších, které bojují s ctnostmi hříchům těmto protivnými. Ignác Hanuš ve své knize „Rozbor filosofie To- máše ze Štítného“ tvrdí, že část pergamenová jest opis prvního spracování „Řečí besedních“ od Tomáše, druhá část papírová přepisem z druhého spracování téhož díla. Tento rozdíl lze obhajovati i nyní, a to z důvodu, že přepisovatel části pergamenové zmiňuje se o rozdělení díla v předmluvě, jak dále bude uvedeno, a udává, že v druhé části „rozmlouvá duše se svědomím.“ Ovšem i tu zůstává námitka, že opisovatel mohl opisovati z ru- kopisu neúplného, kde po části o Bohu jednající ihned následovala ona rozmluva duše se svědomím. Též pravopis liší se v první části od pravopisu v části druhé, psané na papíře, ač-li bychom neměli za to míti, že přepisovatel upravil si pravopis dle své doby. Než ať připustíme rozdíl u spracování v první a druhé části nebo nepřipustíme, přece je zcela jisto, že dílo toto v rukopise budyšínském v části pergamenové i papírové jest dílem úplným, pokud obsahu se týče, zaokrouhleným, v němž „Reči besední“ Tomáše ze Štít- ného zcela správně jsou obsaženy.
Strana 14
— 14 — „Řeči besední“ nalézají se ještě v jednom rukopise, který se nalézá v Paříži a proto pařížským se nazývá; v mnohých věcech liší se však od řečí v rukopise budy- šínském, a proto mám za to, že v pařížském rukopise není dílo Tomášovo neporušeno, jakožto první spraco- vání či recense, jakož šíře jsem odůvodnil ve „Sborníku historickém“, vydávaném družstvem „Vlast“ v Praze, tohoto roku. Tomáš ze Štítného používal pramenů k tomuto dílu buď ze svých poznámek ve studiích na universitě pražské, buď svých vědomostí, jichž nabyl čtením knih od učitelů církevních, jež v pozdější době čítal, a pak zvláště knihy sedmé pro žáky, připisované Hugonovi a sancto Victore, jakož sám výslovně píše, a svatého Augustina „O sváru hříchů s ctnostmi,“ jak o tom poznámky v knize této svědčí. Ač jest mi líto, že tímto zjištěním mnohé články o Štítném, zvláště pokud pojmu krásy se týče, ztrácejí na své důležitosti, přece může nám katolíkům býti zadosť- učiněním, že pojem krásy filosofů scholastických tak dobře (ač vystihuje pojem tento lépe) shoduje se s vý- sledky filosofování a přemýšlení novějšího. Tomáš Štítný nikdy nevázal se na slova pramenů, nýbrž dle svého obsáhlého vědění a hlubokého přemý- šlení rozváděl je tak, že i lid mohl vniknouti v hlubo- kosti poznatků tak důležitých. Po této stránce náleží Tomáši ze Štítného bez odporu přední místo mezi všemi spisovateli národními a lidovými všech národů, a nám katolíkům přísluší, abychom Tomáše ze Štítného ve vděčné úctě zachovali budoucnosti ku chloubě svého národa i vlasti.
— 14 — „Řeči besední“ nalézají se ještě v jednom rukopise, který se nalézá v Paříži a proto pařížským se nazývá; v mnohých věcech liší se však od řečí v rukopise budy- šínském, a proto mám za to, že v pařížském rukopise není dílo Tomášovo neporušeno, jakožto první spraco- vání či recense, jakož šíře jsem odůvodnil ve „Sborníku historickém“, vydávaném družstvem „Vlast“ v Praze, tohoto roku. Tomáš ze Štítného používal pramenů k tomuto dílu buď ze svých poznámek ve studiích na universitě pražské, buď svých vědomostí, jichž nabyl čtením knih od učitelů církevních, jež v pozdější době čítal, a pak zvláště knihy sedmé pro žáky, připisované Hugonovi a sancto Victore, jakož sám výslovně píše, a svatého Augustina „O sváru hříchů s ctnostmi,“ jak o tom poznámky v knize této svědčí. Ač jest mi líto, že tímto zjištěním mnohé články o Štítném, zvláště pokud pojmu krásy se týče, ztrácejí na své důležitosti, přece může nám katolíkům býti zadosť- učiněním, že pojem krásy filosofů scholastických tak dobře (ač vystihuje pojem tento lépe) shoduje se s vý- sledky filosofování a přemýšlení novějšího. Tomáš Štítný nikdy nevázal se na slova pramenů, nýbrž dle svého obsáhlého vědění a hlubokého přemý- šlení rozváděl je tak, že i lid mohl vniknouti v hlubo- kosti poznatků tak důležitých. Po této stránce náleží Tomáši ze Štítného bez odporu přední místo mezi všemi spisovateli národními a lidovými všech národů, a nám katolíkům přísluší, abychom Tomáše ze Štítného ve vděčné úctě zachovali budoucnosti ku chloubě svého národa i vlasti.
Strana 15
— 15 — Tomáš Štítný a mistr Jan Hus. V posledních dnech, kdy tyto řádky psány byly, 1. května 1901, objevily se v denních časopisech zprávy, které by chtěly, aby i Štítný byl zatažen do přednášek o m. Janu Husovi, brojících hlavně proti klerikalismu, nebo lépe a jasněji proti katolíkům, i nebude od mista, zminíme-li se zde o tom, jak se oba dva od sebe lišili. Tomáš působil ve veřejnosti české většinou, vy- jmeme-li kruh rodiny a přátel, jen slovem psaným, kni- hami svými. Hus zase více slovem živým, kázaním svým. Štítný první prorazil onu zeď, která dělila jazyk latinský a národní, v kterémžto posledním před ním, vyjímaje překlad Písma sv., žádného spisu náboženského nestávalo, mistr Hus o 30 let později mohl snáze užívati jazyka českého, maje příklad tak krásný před sebou. Jisto jest, že spisy Štítného nemohly Husovi býti ne- známy, ač nikde o tom se nezmiňuje ani slovem. Štítný v knihách svých dotýkal se otázek nejdů- ležitějších, nejhlubších, a proto české spisy Husovy sroz- umitelnějšími byly čtenáři obecnému, než hlubokostí myšlenek mnohdy překypující knížky Štítného, a tím nad Jana Husa vynikající. Hus totiž psal spisy vědecké pouze latinsky, česky většinou jen spisy mravoučné a bojovné (polemické) proti církvi katolické. Štítný kráčel v šlépějích Miliče z Kroměříže a Konrada Waldhausera a osvědčil filosofickou povahu svou jakož i znalost nejrozmanitějších poměrů společenských, veřejných i soukromých, zůstal povážlivým a nedal se unésti citem obrazivosti nad meze soudného rozmyslu, kdežto i Milič i Hus často ve své horlivosti se přenáhlili, haníce všecko napořád. Štítný přál si opravy v životě
— 15 — Tomáš Štítný a mistr Jan Hus. V posledních dnech, kdy tyto řádky psány byly, 1. května 1901, objevily se v denních časopisech zprávy, které by chtěly, aby i Štítný byl zatažen do přednášek o m. Janu Husovi, brojících hlavně proti klerikalismu, nebo lépe a jasněji proti katolíkům, i nebude od mista, zminíme-li se zde o tom, jak se oba dva od sebe lišili. Tomáš působil ve veřejnosti české většinou, vy- jmeme-li kruh rodiny a přátel, jen slovem psaným, kni- hami svými. Hus zase více slovem živým, kázaním svým. Štítný první prorazil onu zeď, která dělila jazyk latinský a národní, v kterémžto posledním před ním, vyjímaje překlad Písma sv., žádného spisu náboženského nestávalo, mistr Hus o 30 let později mohl snáze užívati jazyka českého, maje příklad tak krásný před sebou. Jisto jest, že spisy Štítného nemohly Husovi býti ne- známy, ač nikde o tom se nezmiňuje ani slovem. Štítný v knihách svých dotýkal se otázek nejdů- ležitějších, nejhlubších, a proto české spisy Husovy sroz- umitelnějšími byly čtenáři obecnému, než hlubokostí myšlenek mnohdy překypující knížky Štítného, a tím nad Jana Husa vynikající. Hus totiž psal spisy vědecké pouze latinsky, česky většinou jen spisy mravoučné a bojovné (polemické) proti církvi katolické. Štítný kráčel v šlépějích Miliče z Kroměříže a Konrada Waldhausera a osvědčil filosofickou povahu svou jakož i znalost nejrozmanitějších poměrů společenských, veřejných i soukromých, zůstal povážlivým a nedal se unésti citem obrazivosti nad meze soudného rozmyslu, kdežto i Milič i Hus často ve své horlivosti se přenáhlili, haníce všecko napořád. Štítný přál si opravy v životě
Strana 16
— 16 — církevním, jak ostatně sami arcibiskupové pražští již dříve anebo současně rozkazovali pro arcidiecesi svou, ale neupřílišoval v líčení zlého. Působil jako vychovatel katolický a mnohdy na výši řečnickou se povznesl. Jako Matěj z Janova i Štítný budil ducha bádavého a jako Milič nabádal k životu ctnostnému způsobem obecně srozumitelným a dojemným. Čeho učení pražské posky- tovalo žákům, studujícím, toho chtěl Štítný poskytnouti, pokud možno bylo, všemu lidu českému Mistr Jan Hus naproti tomu mnohdy příliš zapáchá školou, latinsky psal učencům, v mnohých spisech svých polemisuje, napadá a vyvracuje důvody katolíků, a tu dopouští se mnoho vad logických a sofistických, ne- správně smyšlených, které ovšem více dráždily lid než přesvědčovaly, mnohé věci jsou s patra smyšleny, impro- visovány, jak mysl rozhorlená a popuzená kázala, kdežto u Tomáše ze Štítného pravý klid a rozvahu filosofickou neustále jest pozorovati. I na půdě vzdělavatelské Hus zůstává kazatelem a bojovníkem, polemikem, u Štítného však nalézáme myšlenky jadrnější a plnější, více přesvědčující, lásku k jazyku českému, ráznost i rozkošný humor, vůbec vrcholící vývoj spisovného jazyka staročeského, kdežto Janem Husem počíná doba střední. M. Jan Hus za prvního a posledního zároveň soudce v otázkách víry pokládal rozum svůj ve vykládání Písma, kdežto Tomáš ze Štítného neustále opakuje a dovo- lává se, že nechce děliti se a lišiti od učení církve katolické, jež vedena a řízena jest Duchem svatým a v učení svém o víře a mravech pravých přispěním Ducha svatého jest neomylnou. Proto mistr Jan Hus vyloučen byl z církve a Tomáš ze Štítného zůstane vždy příkla-
— 16 — církevním, jak ostatně sami arcibiskupové pražští již dříve anebo současně rozkazovali pro arcidiecesi svou, ale neupřílišoval v líčení zlého. Působil jako vychovatel katolický a mnohdy na výši řečnickou se povznesl. Jako Matěj z Janova i Štítný budil ducha bádavého a jako Milič nabádal k životu ctnostnému způsobem obecně srozumitelným a dojemným. Čeho učení pražské posky- tovalo žákům, studujícím, toho chtěl Štítný poskytnouti, pokud možno bylo, všemu lidu českému Mistr Jan Hus naproti tomu mnohdy příliš zapáchá školou, latinsky psal učencům, v mnohých spisech svých polemisuje, napadá a vyvracuje důvody katolíků, a tu dopouští se mnoho vad logických a sofistických, ne- správně smyšlených, které ovšem více dráždily lid než přesvědčovaly, mnohé věci jsou s patra smyšleny, impro- visovány, jak mysl rozhorlená a popuzená kázala, kdežto u Tomáše ze Štítného pravý klid a rozvahu filosofickou neustále jest pozorovati. I na půdě vzdělavatelské Hus zůstává kazatelem a bojovníkem, polemikem, u Štítného však nalézáme myšlenky jadrnější a plnější, více přesvědčující, lásku k jazyku českému, ráznost i rozkošný humor, vůbec vrcholící vývoj spisovného jazyka staročeského, kdežto Janem Husem počíná doba střední. M. Jan Hus za prvního a posledního zároveň soudce v otázkách víry pokládal rozum svůj ve vykládání Písma, kdežto Tomáš ze Štítného neustále opakuje a dovo- lává se, že nechce děliti se a lišiti od učení církve katolické, jež vedena a řízena jest Duchem svatým a v učení svém o víře a mravech pravých přispěním Ducha svatého jest neomylnou. Proto mistr Jan Hus vyloučen byl z církve a Tomáš ze Štítného zůstane vždy příkla-
Strana 17
17 — dem vzorným každého, jenž pro dobro horle, sloužiti chce a má Bohu svému. (Tento poslední odstavec vyňat jest, mnohdy do- slovně, z článku pana professora P. (Praska) v časopisu „Komenský“, roč. XI. r. 1883, čís. 23—24). Ku konci úvodu tohoto podotýkám, že stránky rukopisu budyšínského označeny jsou číslicí tučnější, slovosled a tvar slov ponechán z největší části tak, jak se nalézají v rukopise, a v závorkách podán výklad oněch slov. Řeči besední Tomáše ze Štítného.
17 — dem vzorným každého, jenž pro dobro horle, sloužiti chce a má Bohu svému. (Tento poslední odstavec vyňat jest, mnohdy do- slovně, z článku pana professora P. (Praska) v časopisu „Komenský“, roč. XI. r. 1883, čís. 23—24). Ku konci úvodu tohoto podotýkám, že stránky rukopisu budyšínského označeny jsou číslicí tučnější, slovosled a tvar slov ponechán z největší části tak, jak se nalézají v rukopise, a v závorkách podán výklad oněch slov. Řeči besední Tomáše ze Štítného.
Strana 18
Předmluva1) na tyto knihy, v nichž v prvních zavírá (obsaženo jest), o čem táží se synové otce, v druhých táže se duše svě- domí a oni zase jim odpovídají. Z daru Božího dobrý šafář a sluha v naději Boží, maje hřivnu od Boha poručenu, nechtěl jí zakopati, ale jí vzav, oddal se na těžení, aby pánu svému z ní užitek získal a přinesl. 2) Byl za časů krále Václava Českého třetího 3) panoš jeden slovutný, Tomáš ze Stítného, literát dobrý, v svých letech poctirý a v šlechetném životu do starosti zachovalý. A veda život bohomyslný a pokojný na své tvrzi, složil a vyložil tyto knihy českým jazykem, ačkoli v druhých slovech, za našich let neobyčejných, ale v staré české řeči nalezených, kterýmž, často čta, porozumíš A také jsa roz- 1) Přepisovatele v rukopisu budyšínském. 2) Mat. XXV. 25. 3) Václav IV., syn velikého Karla IV., jenž vládl od r. 1378 do 16. srpna 1419, nazýval se často Václavem třetím. Důkazem toho jsou pražské groše, za něho ražené, s nápisem: „Wencezlaus tercius Dei gratia rex Boemie grossi Pragenses.“ Václav III, syn Václava II., jenž panoval od 21 června 1305 do 4. srpna 1306, kdy v Olomouci zavražděn byl, nebyl za krále českého korunován. Viz Smolík: Pražské groše v Praze 1894, str. 19—21. (P. přep.)
Předmluva1) na tyto knihy, v nichž v prvních zavírá (obsaženo jest), o čem táží se synové otce, v druhých táže se duše svě- domí a oni zase jim odpovídají. Z daru Božího dobrý šafář a sluha v naději Boží, maje hřivnu od Boha poručenu, nechtěl jí zakopati, ale jí vzav, oddal se na těžení, aby pánu svému z ní užitek získal a přinesl. 2) Byl za časů krále Václava Českého třetího 3) panoš jeden slovutný, Tomáš ze Stítného, literát dobrý, v svých letech poctirý a v šlechetném životu do starosti zachovalý. A veda život bohomyslný a pokojný na své tvrzi, složil a vyložil tyto knihy českým jazykem, ačkoli v druhých slovech, za našich let neobyčejných, ale v staré české řeči nalezených, kterýmž, často čta, porozumíš A také jsa roz- 1) Přepisovatele v rukopisu budyšínském. 2) Mat. XXV. 25. 3) Václav IV., syn velikého Karla IV., jenž vládl od r. 1378 do 16. srpna 1419, nazýval se často Václavem třetím. Důkazem toho jsou pražské groše, za něho ražené, s nápisem: „Wencezlaus tercius Dei gratia rex Boemie grossi Pragenses.“ Václav III, syn Václava II., jenž panoval od 21 června 1305 do 4. srpna 1306, kdy v Olomouci zavražděn byl, nebyl za krále českého korunován. Viz Smolík: Pražské groše v Praze 1894, str. 19—21. (P. přep.)
Strana 19
— 19 — umu bystrého, mluví řečí okrášlenou a milou. V kterýchžto knihách písma svatého starého i nového zákona i doktorův sva- tých užívej, kteréžto rozdělil jest ve troje knihy. A jsout na mnoho místech a zvláště na počátku rozumů vtipných a vysokých pro ty, jež jsou životů k Bohu pozdvižených a myslí svou a kteří mají o Bohu vyšší poznání než sprostní. Protož, komuž by se zdály u prvu těžky a nesnadny ne- rozpakuj se; protož přetrp laskominy a ostrost tu, jako onoho vína na oné svatbě prvního1), potomt bude pochut- nější (lahodnější) dáno. A jakož žákům ve škole říkají: Lekce čtená jednou líbí se a desetkrát přečtená lépe rozumí se. A k tomu popros Pána Boha, toho mistra umělého, at rozum otevře a osvítí a k tomu chut a milost dá, a uzříš s pomocí jeho v nich velikou kratochvíli a užitek duši a spasení svému. Ale kdož chceš užitku toho požívati, mu- síš se světem nemnoho míti činiti a též tělesným žádostem, libostem a dábelskému lákání odolávati a v čítání upoko- jenou mysl míti. I věziž, o čem v prvních knihách vypisuje. Nejprve o poznání Boha a Trojice svaté — a tak o Božské jed- notě — a kterak může Bůh po stvoření poznán býti a o jeho moci, moudrosti a dobrotě, a skrze které věci více a v čem může a má Bůh poznán, ctěn a tak milován býti. Dále o přirození a důstojenství anjelském, o jich mocech, o devíti kůrech andělských a způsobu a zvláštnosti jich kůru každého. V druhých knihách, kdež rozmlouvá duše se svědo- mím2) nejprve o poznání, o milování Boha, o náboženství, 1) Jan II. 10. 2) Dle tohoto obsahu druhé části knih Tomášových lze za to míti, že přepisovatel měl v ruce jakési dílo, jež z polovičky obsahovalo „Řeči besední“ a v druhé části „Rozmlouvání duše se svědomím“. Tato část 2*
— 19 — umu bystrého, mluví řečí okrášlenou a milou. V kterýchžto knihách písma svatého starého i nového zákona i doktorův sva- tých užívej, kteréžto rozdělil jest ve troje knihy. A jsout na mnoho místech a zvláště na počátku rozumů vtipných a vysokých pro ty, jež jsou životů k Bohu pozdvižených a myslí svou a kteří mají o Bohu vyšší poznání než sprostní. Protož, komuž by se zdály u prvu těžky a nesnadny ne- rozpakuj se; protož přetrp laskominy a ostrost tu, jako onoho vína na oné svatbě prvního1), potomt bude pochut- nější (lahodnější) dáno. A jakož žákům ve škole říkají: Lekce čtená jednou líbí se a desetkrát přečtená lépe rozumí se. A k tomu popros Pána Boha, toho mistra umělého, at rozum otevře a osvítí a k tomu chut a milost dá, a uzříš s pomocí jeho v nich velikou kratochvíli a užitek duši a spasení svému. Ale kdož chceš užitku toho požívati, mu- síš se světem nemnoho míti činiti a též tělesným žádostem, libostem a dábelskému lákání odolávati a v čítání upoko- jenou mysl míti. I věziž, o čem v prvních knihách vypisuje. Nejprve o poznání Boha a Trojice svaté — a tak o Božské jed- notě — a kterak může Bůh po stvoření poznán býti a o jeho moci, moudrosti a dobrotě, a skrze které věci více a v čem může a má Bůh poznán, ctěn a tak milován býti. Dále o přirození a důstojenství anjelském, o jich mocech, o devíti kůrech andělských a způsobu a zvláštnosti jich kůru každého. V druhých knihách, kdež rozmlouvá duše se svědo- mím2) nejprve o poznání, o milování Boha, o náboženství, 1) Jan II. 10. 2) Dle tohoto obsahu druhé části knih Tomášových lze za to míti, že přepisovatel měl v ruce jakési dílo, jež z polovičky obsahovalo „Řeči besední“ a v druhé části „Rozmlouvání duše se svědomím“. Tato část 2*
Strana 20
— 20 — a kterak se má duše jeho samého přidržeti a svět a dábla a tělo své v jich žádostech opustiti; co jest člověk a odkud přišel a kam zabloudil a z čeho zase vyšel. Dále o darech a dobrodiních mnohých a velikých duchovních i tělesných, jež člověk od Boha vzal a béře, kterak (za ně) jich má vděčen býti a z toho jeho zamilovati a k němu se vešken dle obsahu zde vytčeného shodovala by se s dílem téhož obsahu i nápisu v rukopise cís. král universitní knihovny v Praze 17 F 21., kde na 1 (istě) 18 a se praví: „Nábožná duše milostí Boží jsouc zazžena . . . má svůj úmysl obrátiti ke vnitřní věci své znamenajíc, jak jest nejprve Bohem stvořena podle svého přirození a jak se svou vinou sšeredila a také jak jest opravena Boží milostí. Druhé má svůj úmysl obrátiti ke všem vě- cem, ježto s ní jsou na tomto srčtě a má znamenati všecku světskou nedostatečn st. Třetí, jež má svou myslí pilně znamenati, k těm věcem obrátíc dívání své, ježto jsou pod ní, jak nelze smrti zbýti nižádnému, jak poslední soud přijde v pravé spravedlnosti a jak muky pekelné jsou ukrutné. Ctvrté má také své myšlení obrátiti k svým věcem, aby poznala a chut' měla nebeské radosti pro tak přílišnou drahost (vzácnost) a rozkoš tak nevymluvitelnou a věčnost ovšem nekonečnou. A to mysli dívání, když jest pravé, jak velmi jest užitečno, že z něho pochází věčne štěstí. Neb z prvého počne člověk Bohu děkovati, že jej stvořil a vykou- pil; z druhého bude v lepší svou mysl a milost obraceti, vidouc tohoto světa nedostatečnost; z třetího strach užitečný přichází, že soudného dne a smrti nelze minouti; ze čtvrtého bývá dobrá žádost a k Bohu pravá milost (láska) se rozmáhá . .. Protož tyto knížky pro sprostnější jsou napsány .: . a tímto jsou obyčejem vymyšleny, jakoby duše se otázala a svědomí odpovídalo“ . . . Dílko toto jest patrně středověkého spisovatele, nebot uvádí se tu výroky sv. Otců: Bernarda 21krát, Zlatoústé ho 4, Anselma 10, Augustina 32, Rehoře 20 Jeronýma 3, Ambrože 2, Ful- gentia a Bedy jednou, Hugona 2krát. Obsahuje listy 18 a—67 a, tedy asi 98 stránek Obsah třetích knih přepisovatel opomenul, nejspíše by to mohl býti svár hříchů s ctnostmi, jako v tomto rukopise přichází, anebo rozjímání nábožná sv. Augustina, jako v rukopise právě uvede- ném. Proto nelze souhlasiti s drem Ign. Hanušem „Rozbor filosofie To- máše ze Štítného“ r. 1852 v Praze, jenž srovnati se snaží obsah dru- hých knih v části o člověku od kapitoly 33. do 63. tohoto vydání. (Pozn. přepisovatele.)
— 20 — a kterak se má duše jeho samého přidržeti a svět a dábla a tělo své v jich žádostech opustiti; co jest člověk a odkud přišel a kam zabloudil a z čeho zase vyšel. Dále o darech a dobrodiních mnohých a velikých duchovních i tělesných, jež člověk od Boha vzal a béře, kterak (za ně) jich má vděčen býti a z toho jeho zamilovati a k němu se vešken dle obsahu zde vytčeného shodovala by se s dílem téhož obsahu i nápisu v rukopise cís. král universitní knihovny v Praze 17 F 21., kde na 1 (istě) 18 a se praví: „Nábožná duše milostí Boží jsouc zazžena . . . má svůj úmysl obrátiti ke vnitřní věci své znamenajíc, jak jest nejprve Bohem stvořena podle svého přirození a jak se svou vinou sšeredila a také jak jest opravena Boží milostí. Druhé má svůj úmysl obrátiti ke všem vě- cem, ježto s ní jsou na tomto srčtě a má znamenati všecku světskou nedostatečn st. Třetí, jež má svou myslí pilně znamenati, k těm věcem obrátíc dívání své, ježto jsou pod ní, jak nelze smrti zbýti nižádnému, jak poslední soud přijde v pravé spravedlnosti a jak muky pekelné jsou ukrutné. Ctvrté má také své myšlení obrátiti k svým věcem, aby poznala a chut' měla nebeské radosti pro tak přílišnou drahost (vzácnost) a rozkoš tak nevymluvitelnou a věčnost ovšem nekonečnou. A to mysli dívání, když jest pravé, jak velmi jest užitečno, že z něho pochází věčne štěstí. Neb z prvého počne člověk Bohu děkovati, že jej stvořil a vykou- pil; z druhého bude v lepší svou mysl a milost obraceti, vidouc tohoto světa nedostatečnost; z třetího strach užitečný přichází, že soudného dne a smrti nelze minouti; ze čtvrtého bývá dobrá žádost a k Bohu pravá milost (láska) se rozmáhá . .. Protož tyto knížky pro sprostnější jsou napsány .: . a tímto jsou obyčejem vymyšleny, jakoby duše se otázala a svědomí odpovídalo“ . . . Dílko toto jest patrně středověkého spisovatele, nebot uvádí se tu výroky sv. Otců: Bernarda 21krát, Zlatoústé ho 4, Anselma 10, Augustina 32, Rehoře 20 Jeronýma 3, Ambrože 2, Ful- gentia a Bedy jednou, Hugona 2krát. Obsahuje listy 18 a—67 a, tedy asi 98 stránek Obsah třetích knih přepisovatel opomenul, nejspíše by to mohl býti svár hříchů s ctnostmi, jako v tomto rukopise přichází, anebo rozjímání nábožná sv. Augustina, jako v rukopise právě uvede- ném. Proto nelze souhlasiti s drem Ign. Hanušem „Rozbor filosofie To- máše ze Štítného“ r. 1852 v Praze, jenž srovnati se snaží obsah dru- hých knih v části o člověku od kapitoly 33. do 63. tohoto vydání. (Pozn. přepisovatele.)
Strana 21
— 21 — pohnouti a obrátiti. Opět dále o dvojí radosti duchovní a tělesné, která jest užitečnější, o pomstě a smrti zlé hříš- ných a jich bědách pekelných, o radosti a o odplatě do- brých a pochutné (radostné) smrti jich a o království ne- beském, které jsou v něm přípravy a užitková (co připra- veno v něm a čeho vyvolení užívati budou), a o chvále Boha a s ním jeho zvolených Tuto již počíná 1) řeč nejprvé sám s sebou a po- tom s dětmi i dí takto: Bůh všemohoucně milosrdný skrze Mojžíše, proroka svého, mluvil, chtě, aby se lidé ptali naň a na skutky jeho, věda, že v poznání Boha jest věčný život, a chtě, aby ze své vůle lidé táhnuli se k němu, jimž jest dal na to svobodnost vůle, aby v nich dobrého stranu (část) lepší učinila ta svobodnost, když by se, chtíce a mo- houce jinému chtíti, po Bohu táhli a naň se ptali, i dí: Otaž se otce svého a povíť, svých starších otaž se, a ukážíť. 2) Co bychom my víře křesťanské rozuměli, kdy- bychom jí od svých starost (rodičů a učitelů) neposlou- chali a naučení i prosvícení (objasnění) neměli od uče- ných v písmě svatém? A tak Pán Bůh, chtě veškeren pořad míti v svém království, zpořídil mladší i starší, sprostnější a rozumnější, aby jedni od druhých moudrost táhli: starší, aby pravíce mladším divnost Boží a mysli jich k Boží milosti podněcujíce, odplaty zvláštní zaslou- žili, a mladší také nebyli jí prázdni, ptajíce se na star- ších po svém Bohu, aby se v nich milost Boží rozmáhala a k světu tomuto potuchala, slyšíce, že blaženi jsou, 1) Tomáš ze Štítného. 3) Deuter. XXII. 7.
— 21 — pohnouti a obrátiti. Opět dále o dvojí radosti duchovní a tělesné, která jest užitečnější, o pomstě a smrti zlé hříš- ných a jich bědách pekelných, o radosti a o odplatě do- brých a pochutné (radostné) smrti jich a o království ne- beském, které jsou v něm přípravy a užitková (co připra- veno v něm a čeho vyvolení užívati budou), a o chvále Boha a s ním jeho zvolených Tuto již počíná 1) řeč nejprvé sám s sebou a po- tom s dětmi i dí takto: Bůh všemohoucně milosrdný skrze Mojžíše, proroka svého, mluvil, chtě, aby se lidé ptali naň a na skutky jeho, věda, že v poznání Boha jest věčný život, a chtě, aby ze své vůle lidé táhnuli se k němu, jimž jest dal na to svobodnost vůle, aby v nich dobrého stranu (část) lepší učinila ta svobodnost, když by se, chtíce a mo- houce jinému chtíti, po Bohu táhli a naň se ptali, i dí: Otaž se otce svého a povíť, svých starších otaž se, a ukážíť. 2) Co bychom my víře křesťanské rozuměli, kdy- bychom jí od svých starost (rodičů a učitelů) neposlou- chali a naučení i prosvícení (objasnění) neměli od uče- ných v písmě svatém? A tak Pán Bůh, chtě veškeren pořad míti v svém království, zpořídil mladší i starší, sprostnější a rozumnější, aby jedni od druhých moudrost táhli: starší, aby pravíce mladším divnost Boží a mysli jich k Boží milosti podněcujíce, odplaty zvláštní zaslou- žili, a mladší také nebyli jí prázdni, ptajíce se na star- ších po svém Bohu, aby se v nich milost Boží rozmáhala a k světu tomuto potuchala, slyšíce, že blaženi jsou, 1) Tomáš ze Štítného. 3) Deuter. XXII. 7.
Strana 22
— 22 — kdož jsou lační a žízniví spravedlnosti, neb budou nasy- ceni. 1) A kdož jsou lační a žízniví, zda-li se netáhnou k tomu, jehož žádají? A kdož budou učení, budou se stkvěti jako hvězdy nebeské u věčné věčnosti, ježto naučí mnohé spravedlnosti.2) Neb cizí oheň popaduje lid neučený, jakož praví jinde písmo: Oheň cizí jest milost světských věcí. A toho ten oheň nejspíš popadne, kdož není naučen, by Boha poznal. 3) Neb duše jest toho přirození, že musí něco milovati a chce vždy něco milovati, nepozná-li co statečného, alespoň obrátí milost k nestatečnému. A také jest zde (svornost) mezi těmi, ježto táží se po potřebném, a mezi těmi, ježto jim v do- brotě odpovídají: Rozmáhá se a roste milost, když svorně a jednostejně budou pravdě rozuměti, neb nesvorných úmyslův nemohou spolu mile býti. O tom tak mysle a vzpomínaje, jak mi jest za mla- dosti milo bylo cos buď slýchati o křesťanských věcech od otce svého a od mateře, pro něž jsem pak i v písma přišel v nějakou známost, vymyslil jsem knihy tyto, jako by děti tázali se otce a otec jim odpovídal, neb, jakož dí sv. Augustin, chtě o svaté Trojici knihy psáti: Uži- tečno jest, že rozliční rozličné a rozličným činem ne v rozličné, ale v jedné víře knihy píší o jedné též věci, t. j. aby Bůh byl poznán a milován, a pravda jedna křesťanské víry, aby tak k rozličným lidem jedné víry přišla. Proč pak reptají a vrčí pyšní na mě anebo hloupí, ježto vše hyzdí, jemuž nemohou sami rozuměti, že píši česky. A kdo ví, komu to bude někdy užitečné a krato- chvilno v Hospodinu? Sám to vím, a to, co chci říci, 1) Mat. V. 6. 2) Dan. XII. 3. 3) Jakub. IV. 4, podob.
— 22 — kdož jsou lační a žízniví spravedlnosti, neb budou nasy- ceni. 1) A kdož jsou lační a žízniví, zda-li se netáhnou k tomu, jehož žádají? A kdož budou učení, budou se stkvěti jako hvězdy nebeské u věčné věčnosti, ježto naučí mnohé spravedlnosti.2) Neb cizí oheň popaduje lid neučený, jakož praví jinde písmo: Oheň cizí jest milost světských věcí. A toho ten oheň nejspíš popadne, kdož není naučen, by Boha poznal. 3) Neb duše jest toho přirození, že musí něco milovati a chce vždy něco milovati, nepozná-li co statečného, alespoň obrátí milost k nestatečnému. A také jest zde (svornost) mezi těmi, ježto táží se po potřebném, a mezi těmi, ježto jim v do- brotě odpovídají: Rozmáhá se a roste milost, když svorně a jednostejně budou pravdě rozuměti, neb nesvorných úmyslův nemohou spolu mile býti. O tom tak mysle a vzpomínaje, jak mi jest za mla- dosti milo bylo cos buď slýchati o křesťanských věcech od otce svého a od mateře, pro něž jsem pak i v písma přišel v nějakou známost, vymyslil jsem knihy tyto, jako by děti tázali se otce a otec jim odpovídal, neb, jakož dí sv. Augustin, chtě o svaté Trojici knihy psáti: Uži- tečno jest, že rozliční rozličné a rozličným činem ne v rozličné, ale v jedné víře knihy píší o jedné též věci, t. j. aby Bůh byl poznán a milován, a pravda jedna křesťanské víry, aby tak k rozličným lidem jedné víry přišla. Proč pak reptají a vrčí pyšní na mě anebo hloupí, ježto vše hyzdí, jemuž nemohou sami rozuměti, že píši česky. A kdo ví, komu to bude někdy užitečné a krato- chvilno v Hospodinu? Sám to vím, a to, co chci říci, 1) Mat. V. 6. 2) Dan. XII. 3. 3) Jakub. IV. 4, podob.
Strana 23
23 — sv. Augustin dí, dokonav knihy o Sv. Trojici, že mnoho mluvení nebude bez hříchu, jakož dí písmo, ale (kéž) by tomu Bůh chtěl, abych jen, mluvě Boží slovo a Tvou chválu, Hospodine, mluvil, netoliko bych hříchu neměl, ale shromáždil bych dobrou odplatu. Ale, můj Bože, vyprosť mě od mnoho mluvení, ježto je trpím vnitř, ve své hubené duši před Tvým obličejem. Pro něžť se k Tvému modlím milosrdenství, nebť nemlčím myšlením i tehdy, když mlčím hlasem, a kdybych jiného nemyslil, jen to, co by se líbilo Tobě, neprosil bych, bys mě od toho mnoho mluvení vyprostil. Ale mnohá jsou má my- šlení taká, jakož Ty znáš myšlení lidská, žeť jsou marná, dejž mi, Hospodine, ať jim nepovoluji, a ač-li kdy mám v nich libost, abych to zavrhl a v tom abych nezdržel se chvíli, jak drží mě, aniž jim dej ve mně tak silnu býti, abych z nich (myšlení těch) všel v takové skutky, ale učiň mě v svědomí i v mém úmyslu před nimi bezpečna!“ A protož známť to, žeť jest mi nejprve užitečno psáti, cožt píši, aby zde to zaneprázdnění v Boží milosti zkro- tilo ve mně libost onoho mnoho mluvení srdečného. A protož opět řku se sv. Augustinem: „Já budu mysliti v zákoně Božím, ač ne vždy, ve dne i v noci, ale aspoň, v kteréž chvíli časů mohu. A svá myšlení těch drahých chvílí, aby jich nepaměť nevzdvihla, písmem tvrdím, dou- faje do Božího milosrdenství, že v té pravdě, v nížto jsem jist, učiní mě stálým až do konce. Ale bylo-li by mi ukázáno, že bych kde pochybil, dal bych se rád navésti k pravdě. Protož vždy řku: Ku opravení kostelnímu (cír- kevnímu) poddávám se, ale ne, by leckdo chtěl mě sou- diti a mé řeči, jinak je bera, než já myslím. A vy, mé dítky, pojďte a slyšte mě, báznit Boží vás učiti budu. 1) 1) Žalm 33, 12.
23 — sv. Augustin dí, dokonav knihy o Sv. Trojici, že mnoho mluvení nebude bez hříchu, jakož dí písmo, ale (kéž) by tomu Bůh chtěl, abych jen, mluvě Boží slovo a Tvou chválu, Hospodine, mluvil, netoliko bych hříchu neměl, ale shromáždil bych dobrou odplatu. Ale, můj Bože, vyprosť mě od mnoho mluvení, ježto je trpím vnitř, ve své hubené duši před Tvým obličejem. Pro něžť se k Tvému modlím milosrdenství, nebť nemlčím myšlením i tehdy, když mlčím hlasem, a kdybych jiného nemyslil, jen to, co by se líbilo Tobě, neprosil bych, bys mě od toho mnoho mluvení vyprostil. Ale mnohá jsou má my- šlení taká, jakož Ty znáš myšlení lidská, žeť jsou marná, dejž mi, Hospodine, ať jim nepovoluji, a ač-li kdy mám v nich libost, abych to zavrhl a v tom abych nezdržel se chvíli, jak drží mě, aniž jim dej ve mně tak silnu býti, abych z nich (myšlení těch) všel v takové skutky, ale učiň mě v svědomí i v mém úmyslu před nimi bezpečna!“ A protož známť to, žeť jest mi nejprve užitečno psáti, cožt píši, aby zde to zaneprázdnění v Boží milosti zkro- tilo ve mně libost onoho mnoho mluvení srdečného. A protož opět řku se sv. Augustinem: „Já budu mysliti v zákoně Božím, ač ne vždy, ve dne i v noci, ale aspoň, v kteréž chvíli časů mohu. A svá myšlení těch drahých chvílí, aby jich nepaměť nevzdvihla, písmem tvrdím, dou- faje do Božího milosrdenství, že v té pravdě, v nížto jsem jist, učiní mě stálým až do konce. Ale bylo-li by mi ukázáno, že bych kde pochybil, dal bych se rád navésti k pravdě. Protož vždy řku: Ku opravení kostelnímu (cír- kevnímu) poddávám se, ale ne, by leckdo chtěl mě sou- diti a mé řeči, jinak je bera, než já myslím. A vy, mé dítky, pojďte a slyšte mě, báznit Boží vás učiti budu. 1) 1) Žalm 33, 12.
Strana 24
P I. Děti již počínají tázati se otce o tom, co jest Bůh a skrze co má poznán býti. Již poslyš pilně o tom. A toť již bude prvá kapitola. Milý tatíku! Kdyžť nám tázati se tebe jest, rádi bychom, co jest Bůh, srozuměli. Otec. O dítky! krátké, ale daleké a převysoké učinili jste otázání. Nedáť se mýliti rozum, že Bůh jest; všet stvoření volá,1) že Bůh stvořitel jest, neb nic se jest samo neučinilo. Protož všeliký lid pohanský, židovský, křesťanský, kacíři i filosofové mají něco za Boha; ale co jest Bůh, toho smysl člověčí (lidský) neobsáhne. Pro- tož řkuť, že Bůh jest nevýpravná věc svrchovaná, jehož nic lepšiho, nic blaženějšího, nic velebnějšího nemůže býti pomyšleno ani tak dobré, tak blažené, tak velebné. 1) Žalm 99, 3.
P I. Děti již počínají tázati se otce o tom, co jest Bůh a skrze co má poznán býti. Již poslyš pilně o tom. A toť již bude prvá kapitola. Milý tatíku! Kdyžť nám tázati se tebe jest, rádi bychom, co jest Bůh, srozuměli. Otec. O dítky! krátké, ale daleké a převysoké učinili jste otázání. Nedáť se mýliti rozum, že Bůh jest; všet stvoření volá,1) že Bůh stvořitel jest, neb nic se jest samo neučinilo. Protož všeliký lid pohanský, židovský, křesťanský, kacíři i filosofové mají něco za Boha; ale co jest Bůh, toho smysl člověčí (lidský) neobsáhne. Pro- tož řkuť, že Bůh jest nevýpravná věc svrchovaná, jehož nic lepšiho, nic blaženějšího, nic velebnějšího nemůže býti pomyšleno ani tak dobré, tak blažené, tak velebné. 1) Žalm 99, 3.
Strana 25
— 25 — Neb v tom vychází nad každou mysl, nad každý smysl anjelský i člověčí vždy jest nad to výborněji, nežli může kdo pověděti neb pomysliti. A tak, co Bůh není, naleznete,1) ale co jest, toho nemůžeme dosáhnouti. Neb jakž kdo může největší velebnost si pomysliti, vždycky jest nad to. Vejdi člověk, jakž může k srdci vysokému, 2) nad toť Bůh povýšen bude. Protoť jsou mnozí bludové pohanští vyšly i kacířství, že v svých úmyslech, vymý- šlejíce sobě Boha takto neb takto, řekly, by to Bůh byl. Ano jest to smysl, svůj nesmysl znáti a nerozum, že nám jest nelze zříti v jasnost slavného Božství a v ten jakýs blesk duchovní tohoto jakéhos vnitřního světla, v němžto jest Bůh, 3) k němuž nelze přistoupiti; ale v pokoře zasloužíme, silnou držíce a pravou křesťanskou víru, že spatříme Boha svého, skrze Krista, Pána našeho, když budou nám až do čista srdečné oči učistěny v onom u věčném království jeho, ač-li však hřích nás do konce neoslepí, že bychom, čehož Bůh nedej! pročkoli na Boha zapomněli, nade vše jeho u víře pravé nemilujíce. A tak 1) Štítný zcela správně ukazuje, kterak rozum lidský nemůže, pozoruje věci stvořené, učiniti sobě správného a určitého pojmu o Bohu, pouze moha poznati, že není tělem nějakým neb duchem s vlastnostmi změnám podrobenými. Správný a určitý pojem o Bohu podává nám jen Bůh jediný o sobě ve zjevení nebo ve víře pravé. (Pozn. přep.) Sv. Tomáše Aquinského Summa theol. pars. I. quaest II. art 2 2) Zalm 63, 7. 8) Timoth. VI. 16.
— 25 — Neb v tom vychází nad každou mysl, nad každý smysl anjelský i člověčí vždy jest nad to výborněji, nežli může kdo pověděti neb pomysliti. A tak, co Bůh není, naleznete,1) ale co jest, toho nemůžeme dosáhnouti. Neb jakž kdo může největší velebnost si pomysliti, vždycky jest nad to. Vejdi člověk, jakž může k srdci vysokému, 2) nad toť Bůh povýšen bude. Protoť jsou mnozí bludové pohanští vyšly i kacířství, že v svých úmyslech, vymý- šlejíce sobě Boha takto neb takto, řekly, by to Bůh byl. Ano jest to smysl, svůj nesmysl znáti a nerozum, že nám jest nelze zříti v jasnost slavného Božství a v ten jakýs blesk duchovní tohoto jakéhos vnitřního světla, v němžto jest Bůh, 3) k němuž nelze přistoupiti; ale v pokoře zasloužíme, silnou držíce a pravou křesťanskou víru, že spatříme Boha svého, skrze Krista, Pána našeho, když budou nám až do čista srdečné oči učistěny v onom u věčném království jeho, ač-li však hřích nás do konce neoslepí, že bychom, čehož Bůh nedej! pročkoli na Boha zapomněli, nade vše jeho u víře pravé nemilujíce. A tak 1) Štítný zcela správně ukazuje, kterak rozum lidský nemůže, pozoruje věci stvořené, učiniti sobě správného a určitého pojmu o Bohu, pouze moha poznati, že není tělem nějakým neb duchem s vlastnostmi změnám podrobenými. Správný a určitý pojem o Bohu podává nám jen Bůh jediný o sobě ve zjevení nebo ve víře pravé. (Pozn. přep.) Sv. Tomáše Aquinského Summa theol. pars. I. quaest II. art 2 2) Zalm 63, 7. 8) Timoth. VI. 16.
Strana 26
— 26 — dí písmo: Neuvěříte-li, nesrozumíte. 1) Protož, dítky, o té tak vysoké věci s bázní a se strachem a se skromností sluší mysliti i mluviti, a velmi snažným uchem v nábož- ném srdci a s milosti, ne ze všetečstva poslouchati, neb není bludu nebezpečnějšího, nežli v tom, co jest Bůh, zablouditi, to za Boha vzíti, ježto (Bohem) není, nic těžšího, než té tak svrchované bytosti rozumem dosíci, nic také užitečnějšího (nad ní) nemůže býti nalezeno, než co kdo věrně, právě, bez bludu může poznati o slav- ném Bohu. A protož, kdož má s kým bezpečně o takých věcech rozmlouvati v Boží milosti neb čísti, učiň, jakoť i sv. Augustin dí o sobě v knihách o svaté Trojici, řka: Neoblenímt se, kdež chybují, tázati se; aniž se styděti budu, kdež bych pobloudil, dáti se o pravdě naučiti. A takéž, kdož mě slyší neb čte mé knihy, kdež jest jist se mnou, tu drž se mnou, kdež chybuje, totiž kdež pozná, že jest bloudil dříve, jinak mněv než jest, vrat se ke mně, a kdež můj blud pozná, naveď mě (nauč mě). A tak jděme spolu cestou milosti, k tomu vždy se táhnouce, o němž písmo dí: Hledejte vždy tvář jeho etc. 2) 1) Isai VII. 9. dle překladu Septuaginty. Též úlomky svatého písma staroslov. mají: »ašte ne imete věry, ne imate razuměti.« Tomáš Štítný převzal citát nejspíše ze sv. Augustina. Sv. Tomáš Aquinský nikde v Summě theol. tohoto výrazu se nedovolává. 2) Žalm 104, 4.
— 26 — dí písmo: Neuvěříte-li, nesrozumíte. 1) Protož, dítky, o té tak vysoké věci s bázní a se strachem a se skromností sluší mysliti i mluviti, a velmi snažným uchem v nábož- ném srdci a s milosti, ne ze všetečstva poslouchati, neb není bludu nebezpečnějšího, nežli v tom, co jest Bůh, zablouditi, to za Boha vzíti, ježto (Bohem) není, nic těžšího, než té tak svrchované bytosti rozumem dosíci, nic také užitečnějšího (nad ní) nemůže býti nalezeno, než co kdo věrně, právě, bez bludu může poznati o slav- ném Bohu. A protož, kdož má s kým bezpečně o takých věcech rozmlouvati v Boží milosti neb čísti, učiň, jakoť i sv. Augustin dí o sobě v knihách o svaté Trojici, řka: Neoblenímt se, kdež chybují, tázati se; aniž se styděti budu, kdež bych pobloudil, dáti se o pravdě naučiti. A takéž, kdož mě slyší neb čte mé knihy, kdež jest jist se mnou, tu drž se mnou, kdež chybuje, totiž kdež pozná, že jest bloudil dříve, jinak mněv než jest, vrat se ke mně, a kdež můj blud pozná, naveď mě (nauč mě). A tak jděme spolu cestou milosti, k tomu vždy se táhnouce, o němž písmo dí: Hledejte vždy tvář jeho etc. 2) 1) Isai VII. 9. dle překladu Septuaginty. Též úlomky svatého písma staroslov. mají: »ašte ne imete věry, ne imate razuměti.« Tomáš Štítný převzal citát nejspíše ze sv. Augustina. Sv. Tomáš Aquinský nikde v Summě theol. tohoto výrazu se nedovolává. 2) Žalm 104, 4.
Strana 27
27 — II. Kterak skrze Boha všeliká věc a bez něho nic není učiněno, a což jest Bůh, kudy nejblíž k jeho poznání přijíti? I táží se děti. A jak jest Bůh obecen v řeči, a tak jest dalek, aby, co jest, poznán býti mohl? Otec. Toť tak ovšem, o němž mluvíme, o němž víme, že jest, aniž se dá mýliti rozum, by nebylo Boha, v své jest zavřen velebnosti, vyběhl jest nad všechny věci, nad náš rozum, že, co by Bůh byl, nedosáhneme (nepostihneme). A tak řekl jest Bůh skrze proroka: Ja- kož zvýšena jsou nebesa od země, takéž jsou vzvýšeny mé cesty od cest vašich a myšlení má od myšlení va- šich.1) Avšak milosrdný pan Hospodin, jemuž jest rozkoš býti se syny lidskými,2) aby oni v něm rozkoš měli a kochání spasitelná, pravil a ukazoval lidem, co jest: Ne aby úplně lidé, co jest, stihnouti mohli, ale, jakož jsem řekl, kratochvil měli a útěchu, kochajíce se v myšlení o něm, hledajíce dojíti jeho a marná myšlení odhoníce (odženouce), myslíce o Bohu toto i ono a v jeho se mi- losti rozchutnávajíce. A tak v té kratochvíli hledajíce spolu, co by Bůh byl, znamenejme ono slovo, ježto řekl Bůh Mojžíšovi, když jej poslal lidu židovskému a on se otázal, řka:3) A kdo jsi Ty, Pane? jak lidu odpovím, otáže-li se: kdo jest ten, jenžto jest tě k nám poslal? Já 1) Isai LV. 9. — 2) Přísl. VIII. 31. — 3) 2. Mojž. III., 13.
27 — II. Kterak skrze Boha všeliká věc a bez něho nic není učiněno, a což jest Bůh, kudy nejblíž k jeho poznání přijíti? I táží se děti. A jak jest Bůh obecen v řeči, a tak jest dalek, aby, co jest, poznán býti mohl? Otec. Toť tak ovšem, o němž mluvíme, o němž víme, že jest, aniž se dá mýliti rozum, by nebylo Boha, v své jest zavřen velebnosti, vyběhl jest nad všechny věci, nad náš rozum, že, co by Bůh byl, nedosáhneme (nepostihneme). A tak řekl jest Bůh skrze proroka: Ja- kož zvýšena jsou nebesa od země, takéž jsou vzvýšeny mé cesty od cest vašich a myšlení má od myšlení va- šich.1) Avšak milosrdný pan Hospodin, jemuž jest rozkoš býti se syny lidskými,2) aby oni v něm rozkoš měli a kochání spasitelná, pravil a ukazoval lidem, co jest: Ne aby úplně lidé, co jest, stihnouti mohli, ale, jakož jsem řekl, kratochvil měli a útěchu, kochajíce se v myšlení o něm, hledajíce dojíti jeho a marná myšlení odhoníce (odženouce), myslíce o Bohu toto i ono a v jeho se mi- losti rozchutnávajíce. A tak v té kratochvíli hledajíce spolu, co by Bůh byl, znamenejme ono slovo, ježto řekl Bůh Mojžíšovi, když jej poslal lidu židovskému a on se otázal, řka:3) A kdo jsi Ty, Pane? jak lidu odpovím, otáže-li se: kdo jest ten, jenžto jest tě k nám poslal? Já 1) Isai LV. 9. — 2) Přísl. VIII. 31. — 3) 2. Mojž. III., 13.
Strana 28
28 — jsem, který jsem, tak díš lidu, ten jenž jest poslal mě k vám. 1) Dí k tomu sv. Bernard: Aniž jest které slovo (jež), by mohlo lépe býti přichýleno (přiblíženo) k té věčnosti, která Bůh jest, než (slovo) jest: neb díš-li Boha velikým, dobrým, blaženým, moudrým, neb cožkoli díš o něm takového, vše může v tom býti rozuměno, když díš, že jest, neb to jest jemu, býti, to vše býti, a kdybys i sto přidal takých věcí, nechybil bys se s tím, když díš, že jest. Díš-li co k tomu, nic nepřičinil, a pak-li nedíš, nic jsi neujal, neb jediný sám Bůh jest právě bez proměny kteréžkoli: vždy týž, vždy též, vždy tudíž a vždy takéž sám v sobě; a o jiné ani jedné věci, která Bohem není, nemůže býti řečeno v plné pravdě: jest, neb kromě něho není žádná věc bez pohnutí a bez pro- měny sama v sobě. A tak Bůh jest a bez Boha nic, neb jakož on sám není bez sebe, takéž bez něho nic býti nemůže. On sobě jest, on všemu jest. A tak jaksi jediný on jest, jenž své bytí sám 2), i to, že jsou skrze něho 1) Summa th. I., qu. 3, a. 4. 2) Aristoteles a dle něho i scholastikové, totiž učitelové kře- sťanští, jejichž knihy ve školách (schola) katolických se vysvětlovaly, zvláště ve středověku i nyní ještě se vysvětlují, přidrželi se ná- zoru tak zvaného hylemorfického (hýlé to jest hmota, morfé to jest forma, tvárnost) Každá věc tělesná a viditelná neb prostorná skládá se dle tohoto učení z látky neb hmoty první (materia) a formy, kterážto poslední dává tělu určitý a svérázný tvar, že může býti nebo existovati na světě. Hmota první sama o sobě bez formy není, nalézá se však ve všech tělech. Tomuto názoru scholastiků přibližuje se do-
28 — jsem, který jsem, tak díš lidu, ten jenž jest poslal mě k vám. 1) Dí k tomu sv. Bernard: Aniž jest které slovo (jež), by mohlo lépe býti přichýleno (přiblíženo) k té věčnosti, která Bůh jest, než (slovo) jest: neb díš-li Boha velikým, dobrým, blaženým, moudrým, neb cožkoli díš o něm takového, vše může v tom býti rozuměno, když díš, že jest, neb to jest jemu, býti, to vše býti, a kdybys i sto přidal takých věcí, nechybil bys se s tím, když díš, že jest. Díš-li co k tomu, nic nepřičinil, a pak-li nedíš, nic jsi neujal, neb jediný sám Bůh jest právě bez proměny kteréžkoli: vždy týž, vždy též, vždy tudíž a vždy takéž sám v sobě; a o jiné ani jedné věci, která Bohem není, nemůže býti řečeno v plné pravdě: jest, neb kromě něho není žádná věc bez pohnutí a bez pro- měny sama v sobě. A tak Bůh jest a bez Boha nic, neb jakož on sám není bez sebe, takéž bez něho nic býti nemůže. On sobě jest, on všemu jest. A tak jaksi jediný on jest, jenž své bytí sám 2), i to, že jsou skrze něho 1) Summa th. I., qu. 3, a. 4. 2) Aristoteles a dle něho i scholastikové, totiž učitelové kře- sťanští, jejichž knihy ve školách (schola) katolických se vysvětlovaly, zvláště ve středověku i nyní ještě se vysvětlují, přidrželi se ná- zoru tak zvaného hylemorfického (hýlé to jest hmota, morfé to jest forma, tvárnost) Každá věc tělesná a viditelná neb prostorná skládá se dle tohoto učení z látky neb hmoty první (materia) a formy, kterážto poslední dává tělu určitý a svérázný tvar, že může býti nebo existovati na světě. Hmota první sama o sobě bez formy není, nalézá se však ve všech tělech. Tomuto názoru scholastiků přibližuje se do-
Strana 29
— 29 — jiné všecky věci, jest. Bůh také jest počátek všeho. Mnohé věci slovou a jsou jiných věcí počátkové, ale i ty své počátky od prvních mají, až tak vždy dojde, že každý počátek jiné věci, ježto Bůh není (aneb ať řku: všichni ti počátkové), počátek svůj mají od tohoto po- čátku prvního, jenž jest bez počátku, vždy sám v sobě, bez proměny i bez pohnutí, vždy jsa. Neb kdyby někdy nebyl, jak by to dal sobě, aby byl a býti počal? A tak Bůh jest pravý počátek všeho, jenžto jest se nepočal, a od něho vše má své počátky, a s nímž nic není od věčnosti, ani co jemu mine ani co znova má přijíti jemu, z něhož vše, skrze něhož vše, v němž vše, z něhož vše,1) ne jako mněnka lučebníků těch, kteří za to mají, že veškeré prvky dosud známé jsou jen obměnami jediného prvku. Názor Aristotelův a scholastický pozoruje tedy těla viditelná filosoficky za jejich trvání, lučba nynější poukazuje však na prvky, které po zrušení onoho těla se nalézají, když původní tvar neb forma přestala a tělo ono osobité své bytí ztra- tilo. Tak na př. voda jeví se nám jako těleso neb předmět určitý, rozložíme-li však vodu elektřinou, ztrácí se forma neb tvar vody a ukáže se nám vodík a kyslík v tvarech opět těmto prvkům přísluší- cích. — Každá bytost neb tvor má mimo to ještě různé vlastnosti a též to, že jest, tedy bytí. Toto bytí a vlastnosti jsou však tvorům dány Bohem, v němž bytí i vlastnosti duchovní dobrota, velikost, blaženost, moudrost atd. nalézají se způsobem nejdokonalejším tak, že Bůh dle učení filosofů křesťanských jest vlastní bytí neobmezené (esse absolu- tum), dobrota Boží jest rovněž tentýž Bůh, podobně i moudrost v Bohu jest tentýž Bůh atd.; jen rozum lidský činí jakési rozdíly dle svého poznání, ale v Bohu není žádného rozdílu. Viz o tom kapitolu III. 1) Řím XI., 36.
— 29 — jiné všecky věci, jest. Bůh také jest počátek všeho. Mnohé věci slovou a jsou jiných věcí počátkové, ale i ty své počátky od prvních mají, až tak vždy dojde, že každý počátek jiné věci, ježto Bůh není (aneb ať řku: všichni ti počátkové), počátek svůj mají od tohoto po- čátku prvního, jenž jest bez počátku, vždy sám v sobě, bez proměny i bez pohnutí, vždy jsa. Neb kdyby někdy nebyl, jak by to dal sobě, aby byl a býti počal? A tak Bůh jest pravý počátek všeho, jenžto jest se nepočal, a od něho vše má své počátky, a s nímž nic není od věčnosti, ani co jemu mine ani co znova má přijíti jemu, z něhož vše, skrze něhož vše, v němž vše, z něhož vše,1) ne jako mněnka lučebníků těch, kteří za to mají, že veškeré prvky dosud známé jsou jen obměnami jediného prvku. Názor Aristotelův a scholastický pozoruje tedy těla viditelná filosoficky za jejich trvání, lučba nynější poukazuje však na prvky, které po zrušení onoho těla se nalézají, když původní tvar neb forma přestala a tělo ono osobité své bytí ztra- tilo. Tak na př. voda jeví se nám jako těleso neb předmět určitý, rozložíme-li však vodu elektřinou, ztrácí se forma neb tvar vody a ukáže se nám vodík a kyslík v tvarech opět těmto prvkům přísluší- cích. — Každá bytost neb tvor má mimo to ještě různé vlastnosti a též to, že jest, tedy bytí. Toto bytí a vlastnosti jsou však tvorům dány Bohem, v němž bytí i vlastnosti duchovní dobrota, velikost, blaženost, moudrost atd. nalézají se způsobem nejdokonalejším tak, že Bůh dle učení filosofů křesťanských jest vlastní bytí neobmezené (esse absolu- tum), dobrota Boží jest rovněž tentýž Bůh, podobně i moudrost v Bohu jest tentýž Bůh atd.; jen rozum lidský činí jakési rozdíly dle svého poznání, ale v Bohu není žádného rozdílu. Viz o tom kapitolu III. 1) Řím XI., 36.
Strana 30
— 30 — ze semene, ale jako od stvořitele; skrze něhož vše, takéž nikde jiný není, jenž by kromě něho co učinil jakžkoli. Bůh činí, skrze kohož co kdy ráčí, ale ten účinek více jest skrze Boha než skrze toho, jenž to činí; v němž jest vše, ne tak jako něco bude v místě, ale v moci jest jeho to vše, což jest. Darmo hledají filosofové, z čeho jest počátek světa. Nebylo jest Bohu potřebí toho, z ně- hož by svět učinil, když chtěl, bez něhož by nemohl sám svou mocí počíti světa anebo toho sobě nestvořiti z ni- čehož, z něhož by pak svět způsobil, ale sám svou mocí aneb ze své moci skrze svou moudrost, rovnou sobě v své dobrotě, aby dal účast sebe i stvoření, učinil jest vše a zpořídil a drží, z ničeho stvořiv. Odstup to od nás, bychom to směli pomysliti, jakož jsou v tom byli kacíři jedni 1) oklamáni, by ze sebe, t. ze své neporušené a ne- proměnné podstaty učinil Bůh které věci, ježto, ač by i dobré byly, avšak porušné (porušitelné) a proměnné (jsou). — III. Kterak Bůh není toliko na jednom místě, ale všudy, a že lidé více milují tmu než světlo. Děti táží se dále otce. Chcemeť o Bohu tázati se leccos, abychom řeči do- bývali, neb čím o něm více slyšíme, tím se nám rozum lépe jasní, a dívání tak divné větší milost vzbuzuje, zda 1) Manicheové v druhé polovici třetího století po Kr.
— 30 — ze semene, ale jako od stvořitele; skrze něhož vše, takéž nikde jiný není, jenž by kromě něho co učinil jakžkoli. Bůh činí, skrze kohož co kdy ráčí, ale ten účinek více jest skrze Boha než skrze toho, jenž to činí; v němž jest vše, ne tak jako něco bude v místě, ale v moci jest jeho to vše, což jest. Darmo hledají filosofové, z čeho jest počátek světa. Nebylo jest Bohu potřebí toho, z ně- hož by svět učinil, když chtěl, bez něhož by nemohl sám svou mocí počíti světa anebo toho sobě nestvořiti z ni- čehož, z něhož by pak svět způsobil, ale sám svou mocí aneb ze své moci skrze svou moudrost, rovnou sobě v své dobrotě, aby dal účast sebe i stvoření, učinil jest vše a zpořídil a drží, z ničeho stvořiv. Odstup to od nás, bychom to směli pomysliti, jakož jsou v tom byli kacíři jedni 1) oklamáni, by ze sebe, t. ze své neporušené a ne- proměnné podstaty učinil Bůh které věci, ježto, ač by i dobré byly, avšak porušné (porušitelné) a proměnné (jsou). — III. Kterak Bůh není toliko na jednom místě, ale všudy, a že lidé více milují tmu než světlo. Děti táží se dále otce. Chcemeť o Bohu tázati se leccos, abychom řeči do- bývali, neb čím o něm více slyšíme, tím se nám rozum lépe jasní, a dívání tak divné větší milost vzbuzuje, zda 1) Manicheové v druhé polovici třetího století po Kr.
Strana 31
31 — kdy bylo to poznati a v tom se pak kochati věčně, ježto jest tak svou velebností vše převýšilo? Protož pověz nám: když vše jest v Bohu, kde pak Bůh jest, kde-li jest byl, dokudž jest nestvořil světa? Otec. Řeklt jsem byl, ač-li chcete pomněti: ne tak jest v Bohu vše, jako v mistě nebo jako v pytli neb jako v domě, ale že jest vše v moci jeho a v moudrosti a v milosti. Ale když díte: Kde on jest? však říkáte: Jenž Jsi v nebesích! A dí prorok: Vzejdu-li v nebe, Ty jsi tam, sejdu-li do pekla a tu Jsi také. 1) Ať řku krátce: všudyť jest Bůh, ale onde jinak a onde jinak. Jako všudy jest duše v člověčím těle, ale hlavním činem v hlavě výbornějším, takéž v nebesích jest (Bůh) jakýms či- nem výbornějším nežli jinde. Ale ne tak jest v nebi, neb kdežkoli na kterém místě, aby jej tak drželo místo, aby jím bylo zaměstnáno (naplněno), neníť místa ani jednoho, aby tu nebyl v svém bytství, jemuž latinníci říkají es- sentia; a také není mista ani jednoho, aby jej drželo. A tak Bůh jest a bydlí v světle, k němuž nelze přistou- piti. 2) Neřkuť o blesku očím světla tělesného, ale mlu- vímť o vnitřních očích. A tak vždycky řku: nestihnutýť jest Bůh v sobě. Ale již jste nemálo slyšeli o něm, když víte, že není na místě ani na jednom, by jej drželo, ani jest místa, kde by on nebyl. 3) A jakýms svým výbor- 1) Žalm 138, 8. 2) I. Tim. VI. 16. 3) S. th. I., qu. 8; a 2, 3.
31 — kdy bylo to poznati a v tom se pak kochati věčně, ježto jest tak svou velebností vše převýšilo? Protož pověz nám: když vše jest v Bohu, kde pak Bůh jest, kde-li jest byl, dokudž jest nestvořil světa? Otec. Řeklt jsem byl, ač-li chcete pomněti: ne tak jest v Bohu vše, jako v mistě nebo jako v pytli neb jako v domě, ale že jest vše v moci jeho a v moudrosti a v milosti. Ale když díte: Kde on jest? však říkáte: Jenž Jsi v nebesích! A dí prorok: Vzejdu-li v nebe, Ty jsi tam, sejdu-li do pekla a tu Jsi také. 1) Ať řku krátce: všudyť jest Bůh, ale onde jinak a onde jinak. Jako všudy jest duše v člověčím těle, ale hlavním činem v hlavě výbornějším, takéž v nebesích jest (Bůh) jakýms či- nem výbornějším nežli jinde. Ale ne tak jest v nebi, neb kdežkoli na kterém místě, aby jej tak drželo místo, aby jím bylo zaměstnáno (naplněno), neníť místa ani jednoho, aby tu nebyl v svém bytství, jemuž latinníci říkají es- sentia; a také není mista ani jednoho, aby jej drželo. A tak Bůh jest a bydlí v světle, k němuž nelze přistou- piti. 2) Neřkuť o blesku očím světla tělesného, ale mlu- vímť o vnitřních očích. A tak vždycky řku: nestihnutýť jest Bůh v sobě. Ale již jste nemálo slyšeli o něm, když víte, že není na místě ani na jednom, by jej drželo, ani jest místa, kde by on nebyl. 3) A jakýms svým výbor- 1) Žalm 138, 8. 2) I. Tim. VI. 16. 3) S. th. I., qu. 8; a 2, 3.
Strana 32
— 32 — ným činem, jakož jest vše v něm, tak on ve všem, a jakož jest byl dříve, než svět stvořil, sám v své veleb- nosti, tu jest i ještě. Neb neproto jest stvořil světa, aby měl kde býti, ani tak jest v světě, že by padl, kdyby svět zhynul. A protož toť jest Bůh, jehož nic většího nemůže býti pomyšleno v kteréžkoli velebnosti, může-li co většího srdce pomysliti, neříkej, by Bůh byl menší. Protož kdož co může vymysliti největšího, ještě nesmí říci, by to Bůh byl aneb by tak byl, ale rozuměj, že jest ještě nad to, neb to by větší bylo, co by nemohlo býti, by tak bylo veliké pomyšleno. A tak, dítky, v po- čest mějte v srdcích Boha, rozumějíce, že to, co Bůh jest aneb jak jest, nelze jest nám toho pomysliti, vždy jest nad to. A tak díte-li: dobrý jest Bůh neb mocný, neb moudrý, pravda jest, že jest tak podle obyčeje naší řeči, ale není tak v sobě, v své plné pravdě. Neb když řku: dobrý jest neb mocný neb moudrý, slova vznějí (značí): někdo jest dobrý neb mocný neb moudrý nějakou dobrotou neb mocí neb moudrostí, a ten, kdyby by ne- měl dobroty neb moci neb moudrosti, nebyl by dobrý neb mocný neb moudrý. A tak řka: dobrý jest, dvé nějak ukazuje: jedno toho, jenžto má dobrotu, druhé tu dobrotu, jíž jest ten dobrý. Ne takť jest Bůh dobrý, by jiné byla dobrota, jiné on, ale v něm jest to jedno, což- koli jest.1) Jeho dobrota on jest, a tak i o jiném o všem; 1) S. Th. I., qu. 6, a. 1—4.
— 32 — ným činem, jakož jest vše v něm, tak on ve všem, a jakož jest byl dříve, než svět stvořil, sám v své veleb- nosti, tu jest i ještě. Neb neproto jest stvořil světa, aby měl kde býti, ani tak jest v světě, že by padl, kdyby svět zhynul. A protož toť jest Bůh, jehož nic většího nemůže býti pomyšleno v kteréžkoli velebnosti, může-li co většího srdce pomysliti, neříkej, by Bůh byl menší. Protož kdož co může vymysliti největšího, ještě nesmí říci, by to Bůh byl aneb by tak byl, ale rozuměj, že jest ještě nad to, neb to by větší bylo, co by nemohlo býti, by tak bylo veliké pomyšleno. A tak, dítky, v po- čest mějte v srdcích Boha, rozumějíce, že to, co Bůh jest aneb jak jest, nelze jest nám toho pomysliti, vždy jest nad to. A tak díte-li: dobrý jest Bůh neb mocný, neb moudrý, pravda jest, že jest tak podle obyčeje naší řeči, ale není tak v sobě, v své plné pravdě. Neb když řku: dobrý jest neb mocný neb moudrý, slova vznějí (značí): někdo jest dobrý neb mocný neb moudrý nějakou dobrotou neb mocí neb moudrostí, a ten, kdyby by ne- měl dobroty neb moci neb moudrosti, nebyl by dobrý neb mocný neb moudrý. A tak řka: dobrý jest, dvé nějak ukazuje: jedno toho, jenžto má dobrotu, druhé tu dobrotu, jíž jest ten dobrý. Ne takť jest Bůh dobrý, by jiné byla dobrota, jiné on, ale v něm jest to jedno, což- koli jest.1) Jeho dobrota on jest, a tak i o jiném o všem; 1) S. Th. I., qu. 6, a. 1—4.
Strana 33
— 33 — v něm není spojení toho, ježto slove materia a forma,1) jako podstata, z níž jest, a postava nebo tvárnost, jíž jest zušlechtěna a sličnost vzala ona podstata, ježto, táž jsouc, kdyby jinou postavu měla, jiné by byla. A tak Bůh jeden a vždy týž, zdá se, by jiné byl jedněm, jiné druhým. Dí žaltář: O, jak jest dobrý Bůh israelský těm, ježto jsou přímého srdce! 2) A opět dí písmo: Dobrý Jsi, Hospodine, těm, ježto hledají Tebe. 3) A tak řku ještě: Jelikož ku všemu stvoření Bůh jest všeho dokonání, jelikož k těm, ježto jsou výborní jeho, jest jich spasitedlnost, jich útěcha a jich radost; a co jest pak sám v sobě, to jedinému sobě znám jest úplně. A také nic méně myšlením od pravdy odvráce- ným není Bůh muka, nežli chvála pokorných a útěcha dobrých; neb Bůh jest jakás přepřímá přímost, která všudy dosahá a nelze se jí ani jednomu obinouti (uhnouti) a musí každá nepravost jí se dotknouti, od ní trpěti a těžce od ní potřena býti. O běda všelikému, kdož nale- zen bude v nepravosti! Neb upřímnost pravdy hodnou pomstou nemine jeho, nebť i sila pravdy jde na vše strany a co je nepravé vůli tak protivno, jako vždy se s pravdou minouti chtíti a všudy se s ní potýkati? Běda té všeliké vůli, ježto se protiví Boží vůli, neb sama v sobě své protivnosti nese muku! A co je tak teskné, 1) Viz pozn. před Slova podstata zde nesprávně užito m. slova hmota. 2) Žalm 72, 1. 3) Pláč Jer. III. 25. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 3
— 33 — v něm není spojení toho, ježto slove materia a forma,1) jako podstata, z níž jest, a postava nebo tvárnost, jíž jest zušlechtěna a sličnost vzala ona podstata, ježto, táž jsouc, kdyby jinou postavu měla, jiné by byla. A tak Bůh jeden a vždy týž, zdá se, by jiné byl jedněm, jiné druhým. Dí žaltář: O, jak jest dobrý Bůh israelský těm, ježto jsou přímého srdce! 2) A opět dí písmo: Dobrý Jsi, Hospodine, těm, ježto hledají Tebe. 3) A tak řku ještě: Jelikož ku všemu stvoření Bůh jest všeho dokonání, jelikož k těm, ježto jsou výborní jeho, jest jich spasitedlnost, jich útěcha a jich radost; a co jest pak sám v sobě, to jedinému sobě znám jest úplně. A také nic méně myšlením od pravdy odvráce- ným není Bůh muka, nežli chvála pokorných a útěcha dobrých; neb Bůh jest jakás přepřímá přímost, která všudy dosahá a nelze se jí ani jednomu obinouti (uhnouti) a musí každá nepravost jí se dotknouti, od ní trpěti a těžce od ní potřena býti. O běda všelikému, kdož nale- zen bude v nepravosti! Neb upřímnost pravdy hodnou pomstou nemine jeho, nebť i sila pravdy jde na vše strany a co je nepravé vůli tak protivno, jako vždy se s pravdou minouti chtíti a všudy se s ní potýkati? Běda té všeliké vůli, ježto se protiví Boží vůli, neb sama v sobě své protivnosti nese muku! A co je tak teskné, 1) Viz pozn. před Slova podstata zde nesprávně užito m. slova hmota. 2) Žalm 72, 1. 3) Pláč Jer. III. 25. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 3
Strana 34
— 34 — jako chtíti tomu vždy, ježto to nikdy nebude, a vždy nechtíti tomu, ježto vždy bude? Co-li jest v takém hu- benstvu (v také nouzi) jako ta vůle protivná pravdě, ta již zapeklena, že se vždy táhne a chce nepravému? Pro níž musí vždy trpěti pomstu pravdy spravedlivou. A to jest soud spravedlivý, kdož chce tomu, což je neřádné a nepravé, aby pak věčně nezbyl toho, v němž není po- řadu ani jednoho. Kdož se v nepravém chtěl kochati veškeren svůj věk do svého konce, aby proti Boží pravdě konec tomu, dokudž zde byl, neučiniv, aby dokudž Bůh Bohem, trpěl od pravdy. A kdo činí nepravým tu muku? Jen přímý Pán Bůh, jenž převráceným (zlým lidem) křivým úmyslem zdá se převrácen, zdá se vždy křiv. Neb křivé a pravé protivno je sobě, a když spolu bude a dojde sebe, jedno od druhého vezme úraz, ale nevezme úraz Boží pravost. Tehdy trpěti musí nepravost úraz. Řekl jest sám Bůh k jednomu nepravému, chtě, by se napravil: Těžko jest tobě zpěčovati se proti ostnu.1) Nedí by bylo ostnu těžko, ale dí tobě. Jest také Bůh zvláštní muka všech šeredných, neb jest světlo. A co je smilným a šeredným tak nelibého, jako když budou v svém šeredství okázáni? Kdož zle činí, Božího světla nenávidí. Ale nelze se zbýti světla toho, všudy svítí, ač i ne všem svítí, ale tmy jeho ne- pochytí. To světlo vidí tmu, jemuž jest viděti, ježto (totiž) 1) Skut ap. XXVI 14.
— 34 — jako chtíti tomu vždy, ježto to nikdy nebude, a vždy nechtíti tomu, ježto vždy bude? Co-li jest v takém hu- benstvu (v také nouzi) jako ta vůle protivná pravdě, ta již zapeklena, že se vždy táhne a chce nepravému? Pro níž musí vždy trpěti pomstu pravdy spravedlivou. A to jest soud spravedlivý, kdož chce tomu, což je neřádné a nepravé, aby pak věčně nezbyl toho, v němž není po- řadu ani jednoho. Kdož se v nepravém chtěl kochati veškeren svůj věk do svého konce, aby proti Boží pravdě konec tomu, dokudž zde byl, neučiniv, aby dokudž Bůh Bohem, trpěl od pravdy. A kdo činí nepravým tu muku? Jen přímý Pán Bůh, jenž převráceným (zlým lidem) křivým úmyslem zdá se převrácen, zdá se vždy křiv. Neb křivé a pravé protivno je sobě, a když spolu bude a dojde sebe, jedno od druhého vezme úraz, ale nevezme úraz Boží pravost. Tehdy trpěti musí nepravost úraz. Řekl jest sám Bůh k jednomu nepravému, chtě, by se napravil: Těžko jest tobě zpěčovati se proti ostnu.1) Nedí by bylo ostnu těžko, ale dí tobě. Jest také Bůh zvláštní muka všech šeredných, neb jest světlo. A co je smilným a šeredným tak nelibého, jako když budou v svém šeredství okázáni? Kdož zle činí, Božího světla nenávidí. Ale nelze se zbýti světla toho, všudy svítí, ač i ne všem svítí, ale tmy jeho ne- pochytí. To světlo vidí tmu, jemuž jest viděti, ježto (totiž) 1) Skut ap. XXVI 14.
Strana 35
35 — i svítiti, ale tmy nevidí světla. A tak ze světla tmu jest viděti, aby byla pohaněna, ale nemá toho tma světla, by z něho byla utěšena, aniž jen světlu zřejma jest tma, ale každý tmu vidí, kdož je ve světle, aby tím větší hanbu tma měla, čím jich jest více, ježto ji vidí. A pak ze všech, kdož zří na tmu, ani jedno oko není tak těžko srdci temnému jako své samo každému. Není oko ani jednoho, aby chtělo raději jeho temné svědomí býti prázdno jako svého samo a ježto by pak méně se jeho pokrýti (před ním skrýti) mohlo. Tma se vidí, ježto ji- ného nemůže viděti; sobě se tma nemá skrýti. Skutci temnosti 2) vždy jdou po nich, ač jsou i ve tmě. Toť jest ten červ, jenžto neumře,2) paměť v svědomí skutku zlého a šeredného, tať nepřestane leptati (hrýzti) svědomí zlého a šeredného, leč by zde prve bylo vyčištěno, do- kudž jest Bůh dal čas k tomu. O břitké leptání červu tohoto a živé té smrti! O, jak hrozno vždy, jsouc živu, vždycky mříti! Toť jest smrt druhá, ježto vždy usmrcuje, ale do konce neusmrtí. I kdo by to dal těm hubeným (nešťastným, ubohým), kdož jsou v té smrti, aby, jednou umrouce, nemřeli tak vždy, na věky? Tiť dějí horám: Padněte na nás, přikryjte nás! 3) Tit by rádi pomocí smrti zbyli se smrti. O těch jest psáno: Smrt vzývati 1) Zjev. XIV. 13. 2) Marek IX. 43 3) Osiáš X 8. 3*
35 — i svítiti, ale tmy nevidí světla. A tak ze světla tmu jest viděti, aby byla pohaněna, ale nemá toho tma světla, by z něho byla utěšena, aniž jen světlu zřejma jest tma, ale každý tmu vidí, kdož je ve světle, aby tím větší hanbu tma měla, čím jich jest více, ježto ji vidí. A pak ze všech, kdož zří na tmu, ani jedno oko není tak těžko srdci temnému jako své samo každému. Není oko ani jednoho, aby chtělo raději jeho temné svědomí býti prázdno jako svého samo a ježto by pak méně se jeho pokrýti (před ním skrýti) mohlo. Tma se vidí, ježto ji- ného nemůže viděti; sobě se tma nemá skrýti. Skutci temnosti 2) vždy jdou po nich, ač jsou i ve tmě. Toť jest ten červ, jenžto neumře,2) paměť v svědomí skutku zlého a šeredného, tať nepřestane leptati (hrýzti) svědomí zlého a šeredného, leč by zde prve bylo vyčištěno, do- kudž jest Bůh dal čas k tomu. O břitké leptání červu tohoto a živé té smrti! O, jak hrozno vždy, jsouc živu, vždycky mříti! Toť jest smrt druhá, ježto vždy usmrcuje, ale do konce neusmrtí. I kdo by to dal těm hubeným (nešťastným, ubohým), kdož jsou v té smrti, aby, jednou umrouce, nemřeli tak vždy, na věky? Tiť dějí horám: Padněte na nás, přikryjte nás! 3) Tit by rádi pomocí smrti zbyli se smrti. O těch jest psáno: Smrt vzývati 1) Zjev. XIV. 13. 2) Marek IX. 43 3) Osiáš X 8. 3*
Strana 36
— 36 — budou a nenaleznou jí. 1) Tuť se ukáže pravda oné řeči, jižto tajemným, zlým a pokrytým šeredníkům hrozí Ho- spodin, řka: Budu tě kárati a proti tvé tváři postavím tě. 2) Toť jest řekl Pán Bůh, jenžto jest trestati, to sám ve své pravdě tak způsobil, že všeliká věc, ježto jest protivna pravdě jeho, musí i tomu, číž jest, býti protivna. A tak nečistý, v žalosti pozdě a ve svém zoufání reptá proti Boží spravedlnosti, bude říci: O, strážce lidský, proč's mě postavil protivna sobě a jsem těžek i sám sobě? 3) Neb tak jest pravda Boží způsobila. Nemůžet se Bohu nic protiviti ani jemu protivno býti, aby ne Bohu, ale samo sobě nemusilo býti protivno A tak kdož od Boha kárán bude, ten se musi i sám kárati. A, ja- kožť jsem řekl, nebudeť lze přímé se pravdě vychýliti aneb se jí zbýti, potkati jest ji. Aniž lze bude zasloniti se světlu tomu, ani se skrýti lze bude svědomí svého. A kam-li bude se moci k utěšení hubená duše obrátiti, zbyvši smrtí tělesných čichův, skrze něž obvykla (ob- vykla, ulnula), byla všetečně od sebe sama k tomu, což jest trvati nemohlo, odcházeti, když to ztratí, po němžto jest nejvíc stála a ježto jest nejvíc milovala? Zda-li největší touhy nebude míti a žalosti, když se všecka k sobě zbéře, vidouc své šeredství, nejednaké, jakož se jest v světě ve mnohých věcech zšeredil, a hanby, když v šered- 1) Job. III. 21. 2) Žalm 49, 21. 8) Job. VII. 20.
— 36 — budou a nenaleznou jí. 1) Tuť se ukáže pravda oné řeči, jižto tajemným, zlým a pokrytým šeredníkům hrozí Ho- spodin, řka: Budu tě kárati a proti tvé tváři postavím tě. 2) Toť jest řekl Pán Bůh, jenžto jest trestati, to sám ve své pravdě tak způsobil, že všeliká věc, ježto jest protivna pravdě jeho, musí i tomu, číž jest, býti protivna. A tak nečistý, v žalosti pozdě a ve svém zoufání reptá proti Boží spravedlnosti, bude říci: O, strážce lidský, proč's mě postavil protivna sobě a jsem těžek i sám sobě? 3) Neb tak jest pravda Boží způsobila. Nemůžet se Bohu nic protiviti ani jemu protivno býti, aby ne Bohu, ale samo sobě nemusilo býti protivno A tak kdož od Boha kárán bude, ten se musi i sám kárati. A, ja- kožť jsem řekl, nebudeť lze přímé se pravdě vychýliti aneb se jí zbýti, potkati jest ji. Aniž lze bude zasloniti se světlu tomu, ani se skrýti lze bude svědomí svého. A kam-li bude se moci k utěšení hubená duše obrátiti, zbyvši smrtí tělesných čichův, skrze něž obvykla (ob- vykla, ulnula), byla všetečně od sebe sama k tomu, což jest trvati nemohlo, odcházeti, když to ztratí, po němžto jest nejvíc stála a ježto jest nejvíc milovala? Zda-li největší touhy nebude míti a žalosti, když se všecka k sobě zbéře, vidouc své šeredství, nejednaké, jakož se jest v světě ve mnohých věcech zšeredil, a hanby, když v šered- 1) Job. III. 21. 2) Žalm 49, 21. 8) Job. VII. 20.
Strana 37
— 37 — ném svém tělu opět vstane, od něhož jest tak zšereděna, a bude tak všemu světu okázána a na věčné hoře půjde? — IV. Zvláště kterak po čtveré věci může poznán Bůh býti, děti dále táží se otce. Chtěli jsme býti v kratochvili, rozmlouvajíce, co by Bůh byl a ty pak dojdeš žalostných věcí. Otec. Řeklť jsem dříve, že dobrý jest Bůh těm, kdož pravého jsou srdce. 1) Protož, dítky, buďtež praví proti Bohu a přímí v způsobu jeho, dobrýť nám bude a střezte se vší nečisté a šeredné nečistoty; pakli jste se v čem pošeredily, učistte to, dokudž čas máte, a nebojte se v světlu jeho zahanbení. Čistýť bude chválu míti v světlu jeho, ten čistý, ježto se nikdy nezšeredil, aneb také, ač by se zšeredil, jestliže se pokáním učistil opět, a přímý, pravý bude přijat utěšeně k Boží přímosti. To vždy tak držte, žeť tak ozdobuje Boží spravedlnost ta bída, coť jí zlé potká, jako jeho milosrdenství ta útěcha, ježto jest dobrým, přímým připravena. Avšak abych v žalosti neskonal své odpovědi k vaší otázce, v níž se tážete, co by Bůh byl, řkuť: Jest dlouhost, širokost, vý- 1) Žalm 72, 1.
— 37 — ném svém tělu opět vstane, od něhož jest tak zšereděna, a bude tak všemu světu okázána a na věčné hoře půjde? — IV. Zvláště kterak po čtveré věci může poznán Bůh býti, děti dále táží se otce. Chtěli jsme býti v kratochvili, rozmlouvajíce, co by Bůh byl a ty pak dojdeš žalostných věcí. Otec. Řeklť jsem dříve, že dobrý jest Bůh těm, kdož pravého jsou srdce. 1) Protož, dítky, buďtež praví proti Bohu a přímí v způsobu jeho, dobrýť nám bude a střezte se vší nečisté a šeredné nečistoty; pakli jste se v čem pošeredily, učistte to, dokudž čas máte, a nebojte se v světlu jeho zahanbení. Čistýť bude chválu míti v světlu jeho, ten čistý, ježto se nikdy nezšeredil, aneb také, ač by se zšeredil, jestliže se pokáním učistil opět, a přímý, pravý bude přijat utěšeně k Boží přímosti. To vždy tak držte, žeť tak ozdobuje Boží spravedlnost ta bída, coť jí zlé potká, jako jeho milosrdenství ta útěcha, ježto jest dobrým, přímým připravena. Avšak abych v žalosti neskonal své odpovědi k vaší otázce, v níž se tážete, co by Bůh byl, řkuť: Jest dlouhost, širokost, vý- 1) Žalm 72, 1.
Strana 38
38 — sost, hlubokost. 1) Ale snad díte: Slýchali jsme a tak věříme, žeť jest Trojice osob v jednotě Božské: Otec, Syn, Duch svatý; jakž nám tuto čtvernost v Bohu uka- zuješ? Tak rozumějte a takť míním a řečt jest to sv. Bernharda k papežovi Eugeniovi: Bychť sto věcí takých položil, neřku čtyři, ježto každá přivodí lidem Boha v známost, protoť jest vždy jeden Bůh ve své božské podstatě, a v té božské jednotě jsou tři osoby nedílné božstvím, ale jest mezi nimi rozeznání. O tom potom pilněji promluvíme. A nyníť to dořku, což jsem počal. Ten Bůh náš jeden podle toho, abychom my mohli nějak, co jest, pochopiti, ale ne podle toho, jakož jest v sobě padesátkrát větším aneb i stokrát, může nám nějak ozná- men býti. Protož na to jsem vzal tuto věc čtverou, abych jako ono jinou a ono (brzo) jinou stezkou a vše v jedné cestě dovedl ku poznání jednoho Boha Ale v té čtvrté věci čtyř osob v Bohu neukazuji ani rozdílu v božské jednotě, ani té dlouhosti neb širokosti, výsosti neb hlubo- kosti, ježto nemůže bez místa býti, jakož to vidíme v tě- lesných věcech. A vzalť jsem čtvero z řeči pilné sv. Pavla, jenžto se, již klaněje svá kolena, modlil za to, aby ti, ježto je miloval v Bohu, mohli se všemi svatými stihnouti, kterak dlouhost, širokost, výsost, hlubokost. 2) A díť znamenitě, abychom stihli, nejen poznali. Toť tím 1) Efes. III. 10. 2) Efes. III. 10.
38 — sost, hlubokost. 1) Ale snad díte: Slýchali jsme a tak věříme, žeť jest Trojice osob v jednotě Božské: Otec, Syn, Duch svatý; jakž nám tuto čtvernost v Bohu uka- zuješ? Tak rozumějte a takť míním a řečt jest to sv. Bernharda k papežovi Eugeniovi: Bychť sto věcí takých položil, neřku čtyři, ježto každá přivodí lidem Boha v známost, protoť jest vždy jeden Bůh ve své božské podstatě, a v té božské jednotě jsou tři osoby nedílné božstvím, ale jest mezi nimi rozeznání. O tom potom pilněji promluvíme. A nyníť to dořku, což jsem počal. Ten Bůh náš jeden podle toho, abychom my mohli nějak, co jest, pochopiti, ale ne podle toho, jakož jest v sobě padesátkrát větším aneb i stokrát, může nám nějak ozná- men býti. Protož na to jsem vzal tuto věc čtverou, abych jako ono jinou a ono (brzo) jinou stezkou a vše v jedné cestě dovedl ku poznání jednoho Boha Ale v té čtvrté věci čtyř osob v Bohu neukazuji ani rozdílu v božské jednotě, ani té dlouhosti neb širokosti, výsosti neb hlubo- kosti, ježto nemůže bez místa býti, jakož to vidíme v tě- lesných věcech. A vzalť jsem čtvero z řeči pilné sv. Pavla, jenžto se, již klaněje svá kolena, modlil za to, aby ti, ježto je miloval v Bohu, mohli se všemi svatými stihnouti, kterak dlouhost, širokost, výsost, hlubokost. 2) A díť znamenitě, abychom stihli, nejen poznali. Toť tím 1) Efes. III. 10. 2) Efes. III. 10.
Strana 39
— 39 — míní, abychom ne na tom chtěli dosti míti, ač bychom poznali, co je to: v stihnutíť jest užitek, nejen v poznání, avšak k stihnutíť jest poznání třeba. —— V Tuto již tu čtverou věc vypisuje, skrze níž Boha můžeme poznati a jej oblíbiti. Děti táží se: Milý tatíku! Jak jest to čtvero stihnutí? Otec. Řeklt jsem, že jest prvé poznání třeba. Pro- tož nejprv tomu rozumějte, že to, ježto jsem řekl: Bůh jest dlouhost, tou dlouhostí mínímť věčnost, a ta je tak dlouhá, že skonání nemá ani počátku ani počtu ani času, ta věčnost Bůh jest Jest také Bůh širokost nesmírná a ta širokost není, by ji drželo místo, ani jest súžena kte- rým krajem, by kde ji kraj byl. Ta širokost jest milost Boží a ta milost Buh jest, jenžto ničehož, co on učinil, nenávidí a dá svému slunci svítiti zlým i dobrým a na spravedlivé i nespravedlivé déšť posílá.1) A tak i nepřá- tely ta širokost jest obklíčila a vyběhla jest i nad to, dále nad každý smysl, nad každý rozum, lidskýť míním neb anjelský; ale však nad svou spravedlnost nevychodí, jako pochybil, jakož naň praví Origenes. Ale ta šíř božské milosti nad vší jest míru i nad počet, nemajíc 1) Mat. V. 45.
— 39 — míní, abychom ne na tom chtěli dosti míti, ač bychom poznali, co je to: v stihnutíť jest užitek, nejen v poznání, avšak k stihnutíť jest poznání třeba. —— V Tuto již tu čtverou věc vypisuje, skrze níž Boha můžeme poznati a jej oblíbiti. Děti táží se: Milý tatíku! Jak jest to čtvero stihnutí? Otec. Řeklt jsem, že jest prvé poznání třeba. Pro- tož nejprv tomu rozumějte, že to, ježto jsem řekl: Bůh jest dlouhost, tou dlouhostí mínímť věčnost, a ta je tak dlouhá, že skonání nemá ani počátku ani počtu ani času, ta věčnost Bůh jest Jest také Bůh širokost nesmírná a ta širokost není, by ji drželo místo, ani jest súžena kte- rým krajem, by kde ji kraj byl. Ta širokost jest milost Boží a ta milost Buh jest, jenžto ničehož, co on učinil, nenávidí a dá svému slunci svítiti zlým i dobrým a na spravedlivé i nespravedlivé déšť posílá.1) A tak i nepřá- tely ta širokost jest obklíčila a vyběhla jest i nad to, dále nad každý smysl, nad každý rozum, lidskýť míním neb anjelský; ale však nad svou spravedlnost nevychodí, jako pochybil, jakož naň praví Origenes. Ale ta šíř božské milosti nad vší jest míru i nad počet, nemajíc 1) Mat. V. 45.
Strana 40
— 40 — konce. Co bych řekl o ní ještě více? Věčná jest, jež, zdali jest to snad více řečeno, že netoliko jest věčná, ale jest věčnost. Vidíte-liž, že je tolikáž šíř jako dlouhost a též to jest jedno: Bůh jest ta věčnost „a jeden Bůh“ Bůh ta milost. To vše spolu, jako i každé to o sobě samo, Bůh jest dlouhost neztažená a širokost neroztažená. A v tom každém vyšel jest z těsnosti místa i také času, ale svobodností svého přirození, ne tělesnou velikostí, neb nesmírný jest, ježto vše učinil v míru (v míře). Řekl jsem také: Bůh jest výsost, Bůh jest hlubokost v jed- nom, nade vším, v druhém prošel jest, ač i skrytou všeho tajnost. Toť vždy pravím: Neníť v Bohu nerovnosti, vším, což v něm jest, ježto on jest, jest rovně nade vše. A tak skrze výsost moc jeho nestihnutou, věčnou také roz- umějte, jíž smyslu nelze stihnouti ani jednomu stvoře- nému. A taká hlubokost soudův jeho, že také jich projíti nelze. Pro něž, divě se sv. Pavel, pokřikl a řekl: O vý- sosti bohatství a umění Božího, jak jsou nestihnuti sou- dové jeho! 1) I každý, kdož srdcem zazří těchto všech věcí v Bohu tak prostou a rovnou jednotu, musí říci v tom dívání: O, moci moudrosti, všamo zříc, vše po- řídíc v spravedlnosti, o, jak vše řídíš přepochotně! Jedna je Bůh věc, z níž mnohé věci a činové rozliční. A ta věc jedna jest dlouhost pro věčnost, širokost pro milost, výsost pro velebnost, také moci hlubokost pro moudrost. 1) Řím XI. 33.
— 40 — konce. Co bych řekl o ní ještě více? Věčná jest, jež, zdali jest to snad více řečeno, že netoliko jest věčná, ale jest věčnost. Vidíte-liž, že je tolikáž šíř jako dlouhost a též to jest jedno: Bůh jest ta věčnost „a jeden Bůh“ Bůh ta milost. To vše spolu, jako i každé to o sobě samo, Bůh jest dlouhost neztažená a širokost neroztažená. A v tom každém vyšel jest z těsnosti místa i také času, ale svobodností svého přirození, ne tělesnou velikostí, neb nesmírný jest, ježto vše učinil v míru (v míře). Řekl jsem také: Bůh jest výsost, Bůh jest hlubokost v jed- nom, nade vším, v druhém prošel jest, ač i skrytou všeho tajnost. Toť vždy pravím: Neníť v Bohu nerovnosti, vším, což v něm jest, ježto on jest, jest rovně nade vše. A tak skrze výsost moc jeho nestihnutou, věčnou také roz- umějte, jíž smyslu nelze stihnouti ani jednomu stvoře- nému. A taká hlubokost soudův jeho, že také jich projíti nelze. Pro něž, divě se sv. Pavel, pokřikl a řekl: O vý- sosti bohatství a umění Božího, jak jsou nestihnuti sou- dové jeho! 1) I každý, kdož srdcem zazří těchto všech věcí v Bohu tak prostou a rovnou jednotu, musí říci v tom dívání: O, moci moudrosti, všamo zříc, vše po- řídíc v spravedlnosti, o, jak vše řídíš přepochotně! Jedna je Bůh věc, z níž mnohé věci a činové rozliční. A ta věc jedna jest dlouhost pro věčnost, širokost pro milost, výsost pro velebnost, také moci hlubokost pro moudrost. 1) Řím XI. 33.
Strana 41
— 41 — A když to již tak víte, zdali za to chcete míti, že byste to již stihli, k němuž ponouká sv. Pavel? Uměti tomu rozuměti anebo mluviti o tom, neníť to stihnutí ještě, jakoť jsem to řekl i dříve. Ale stihneť to lidská svatost s pomocí daru Božího, ač-li však říci mohu, by to mohlo stiženo býti, ježto je v sobě nestihnuté. A však by k tomu neponoukal sv. Pavel, abychom stihli se všemi svatými, aniž by za to 1) Boha prosil, kdyby to nějak stiženo nemohlo býti, z jehož jest to řeči vyšlo, že stihují svatí. Ale chtěl by snad rád věděti někdo, jak stihují? Jsi-li svat, stihl jsi a víš; nejsi-li, buď a zvíš sám. Zkus se! Ale snad by jste chtěli zvěděti, co činí člověka svata? Svatať činí člověka žádost svatá, ježto drží smysl v svaté bázni Boží a v svaté milosti jeho. Tuť věc stihne, po- padne, obejme, drží a dí: Držím a nepustím od toho.2) I přísluší bázeň proti výsosti a hlubokosti, a milost proti širokosti a dlouhosti; jedněm toto a druhým toto jest stihnouti a potkati. A čeho se tak správně báti, jako tak vysoké a silné moci, když nelze ostati před ní, jí protivě se, a tak hluboké moudrosti, ježto vše projde? Mohl by méně Bůh hrozen býti, kdyby z toho dvého as jednoho neměl? Co-li jest tak podobno tak milovati jako tu milost od Nejvyššího, a když k té milosti přistoupí věčnost? A protož, když ustavičně miluje bez rozpaku s dobrou 1) Filip. III. 12. — I. Kor. IX. 24. 2) Velepíseň III. 4.
— 41 — A když to již tak víte, zdali za to chcete míti, že byste to již stihli, k němuž ponouká sv. Pavel? Uměti tomu rozuměti anebo mluviti o tom, neníť to stihnutí ještě, jakoť jsem to řekl i dříve. Ale stihneť to lidská svatost s pomocí daru Božího, ač-li však říci mohu, by to mohlo stiženo býti, ježto je v sobě nestihnuté. A však by k tomu neponoukal sv. Pavel, abychom stihli se všemi svatými, aniž by za to 1) Boha prosil, kdyby to nějak stiženo nemohlo býti, z jehož jest to řeči vyšlo, že stihují svatí. Ale chtěl by snad rád věděti někdo, jak stihují? Jsi-li svat, stihl jsi a víš; nejsi-li, buď a zvíš sám. Zkus se! Ale snad by jste chtěli zvěděti, co činí člověka svata? Svatať činí člověka žádost svatá, ježto drží smysl v svaté bázni Boží a v svaté milosti jeho. Tuť věc stihne, po- padne, obejme, drží a dí: Držím a nepustím od toho.2) I přísluší bázeň proti výsosti a hlubokosti, a milost proti širokosti a dlouhosti; jedněm toto a druhým toto jest stihnouti a potkati. A čeho se tak správně báti, jako tak vysoké a silné moci, když nelze ostati před ní, jí protivě se, a tak hluboké moudrosti, ježto vše projde? Mohl by méně Bůh hrozen býti, kdyby z toho dvého as jednoho neměl? Co-li jest tak podobno tak milovati jako tu milost od Nejvyššího, a když k té milosti přistoupí věčnost? A protož, když ustavičně miluje bez rozpaku s dobrou 1) Filip. III. 12. — I. Kor. IX. 24. 2) Velepíseň III. 4.
Strana 42
42 — myslí Boha svého, jenž jest prvé ukázal milost, a proň vše, což on miluje v té nerozpači, stihl jest dlouhost. Rozšiř ke všem až i k svým nepřátelům milost pro Boha a stihl jsi širokost. Boj se Boha rozhněvati, ztratiti neb neuctíti ve všech svých činech i ve všech věcech, a stihl jsi výsost a hlubokost. Pakli by chtěl svou čtverou věcí potkati kdo čtve- rou věc onu, aby ji stihl, ten má to takto učiniti. Má se dívati tak snažně Boží výsosti, až by znyl v srdci a hlubokost(i) soudů Božích, mysl přilože, má obmysliti, až by se strachoval v sobě, a tak se na rozličné dary Boží, rozmýšleti, které dal jemu ze své milosti aneb obecně se všemi aneb některé zvláště s některými vý- bornějšími aneb snad některé jen samému mimo jiné, až by se i roznítil u vroucí milosti proti tak veliké boží milosti. A tak se má na věčnou dlouhost rozmýšleti, až by vše, jako za sebe opovrha, co nevěčné, jen k věčným slibům táhl svou žádost, a pak stál pro věčné dobré v pokušení v kterémžkoli, ježto se skoná a má minouti. Ale taká dívání potřebují čistého srdce a svobodného od všeliké milosti věcí světských a tělesných, aby ani také hrubostí bylo obtíženo. A tak dívání taká pohnou myslí, odhoní hříchy, založí šlechetnosti (ctnosti), uvedou počá- tek moudrosti a pokoru zachovají. Neb jakž by se po- kora hnula, tak všecko šlechetností jiných shromáždění jiného není, než pád a zřícenina, jako když se pohne základ veliké zdi, všecka zeď padne a ruši se, neb po-
42 — myslí Boha svého, jenž jest prvé ukázal milost, a proň vše, což on miluje v té nerozpači, stihl jest dlouhost. Rozšiř ke všem až i k svým nepřátelům milost pro Boha a stihl jsi širokost. Boj se Boha rozhněvati, ztratiti neb neuctíti ve všech svých činech i ve všech věcech, a stihl jsi výsost a hlubokost. Pakli by chtěl svou čtverou věcí potkati kdo čtve- rou věc onu, aby ji stihl, ten má to takto učiniti. Má se dívati tak snažně Boží výsosti, až by znyl v srdci a hlubokost(i) soudů Božích, mysl přilože, má obmysliti, až by se strachoval v sobě, a tak se na rozličné dary Boží, rozmýšleti, které dal jemu ze své milosti aneb obecně se všemi aneb některé zvláště s některými vý- bornějšími aneb snad některé jen samému mimo jiné, až by se i roznítil u vroucí milosti proti tak veliké boží milosti. A tak se má na věčnou dlouhost rozmýšleti, až by vše, jako za sebe opovrha, co nevěčné, jen k věčným slibům táhl svou žádost, a pak stál pro věčné dobré v pokušení v kterémžkoli, ježto se skoná a má minouti. Ale taká dívání potřebují čistého srdce a svobodného od všeliké milosti věcí světských a tělesných, aby ani také hrubostí bylo obtíženo. A tak dívání taká pohnou myslí, odhoní hříchy, založí šlechetnosti (ctnosti), uvedou počá- tek moudrosti a pokoru zachovají. Neb jakž by se po- kora hnula, tak všecko šlechetností jiných shromáždění jiného není, než pád a zřícenina, jako když se pohne základ veliké zdi, všecka zeď padne a ruši se, neb po-
Strana 43
— 43 — kora jest pevný základ úlohu (řádu, zřízení) všech šle- chetností a pokora všech ostříhá šlechetností, aby jich nadutá hrdost jako prachu nerozdula. VI. Kterak-li jsou i mnozí mudrci byli poznali Boha, ale v svém rozumu doufajíce, nezůstali v tom. Děti táží se. O tatíku! Kdyby kdo neslýchal o Bohu, mohl-li by rozumem svým poznati Boha? Otec. Dí sv. Augustin, že všecko stvoření volá, že Bůh jest, ale mnozí ohluchli hlukem světské marnosti, a, ježto by mohli i nad to také, jak jest, stvoření vi- douce, porozuměti, to nedbají. A tak dí sv. Pavel: Ne- zřejmé věci Boží mohou sezříny býti od člověka, když srozuměny budou ty věci, ježto jsou učiněny.1) Ačť jsou něco skrytější slova v řeči sv. Pavla, všakť míní to, ježtoť jsem řekl. Neb, jakož dí mistr Hugo: Taký jest Bůh svět učinil, jenžto by nevinnému člověku mohl slou- žiti, ale ne, by mohl vyhojiti nezdravého. A tak člověk, jehož pod nebem není ani jedno stvoření důstojnější, kdyby byl hříchem toho svého zdraví nepotratil, kdyby byl stál v Božím přikázání a té své první spravedlnosti a pravdy v svém obojím přirození těla i duše kdyby 1) Řím I 20.
— 43 — kora jest pevný základ úlohu (řádu, zřízení) všech šle- chetností a pokora všech ostříhá šlechetností, aby jich nadutá hrdost jako prachu nerozdula. VI. Kterak-li jsou i mnozí mudrci byli poznali Boha, ale v svém rozumu doufajíce, nezůstali v tom. Děti táží se. O tatíku! Kdyby kdo neslýchal o Bohu, mohl-li by rozumem svým poznati Boha? Otec. Dí sv. Augustin, že všecko stvoření volá, že Bůh jest, ale mnozí ohluchli hlukem světské marnosti, a, ježto by mohli i nad to také, jak jest, stvoření vi- douce, porozuměti, to nedbají. A tak dí sv. Pavel: Ne- zřejmé věci Boží mohou sezříny býti od člověka, když srozuměny budou ty věci, ježto jsou učiněny.1) Ačť jsou něco skrytější slova v řeči sv. Pavla, všakť míní to, ježtoť jsem řekl. Neb, jakož dí mistr Hugo: Taký jest Bůh svět učinil, jenžto by nevinnému člověku mohl slou- žiti, ale ne, by mohl vyhojiti nezdravého. A tak člověk, jehož pod nebem není ani jedno stvoření důstojnější, kdyby byl hříchem toho svého zdraví nepotratil, kdyby byl stál v Božím přikázání a té své první spravedlnosti a pravdy v svém obojím přirození těla i duše kdyby 1) Řím I 20.
Strana 44
— 44 — byl neztratil, byl by měl jasný rozum, drživou pamět a chtěl by vždy to v milosti Boha, svého Stvořitele, hledati a držeti se i byl by to mohl k útěše míti, žo by po ne- rozumném stvoření znal Boha jako po sledu (stopě), po své duši jako po obrazu a po andělech jako po té věci, ježto podobněji ještě než obraz boží (duše) ukazuje Boha. Až by pak někdy i přišel byl v nebeské bydlo, neumíraje, takť by byl svět sloužil člověku. Ale když padl v hřích člověk, oslepen v rozumu z veliké části, žádost táhne k nestatečnému (nehodnému), a v paměti jiného rozbroje plno tak, že neprojde nižádný rozbroje tohoto světa, by milostí nevelnul k něčemu, pro něž Boha hledati, po něm Boha se ptáti, dbav nebude. A tak hlas všeho stvoření, ježto Boha ukazuje, němým bude, neb jen tomu volá, kdož umí jej rozsouditi, a kdož se milosti stvoření poddal, ten nemůže jeho rozsouditi, aniž se ptá po Bohu dále, k stvoření milostí ulnuv. Takť jsou splaněli pohané nejprv, tak splanívají i křesťané, že, ač slyší aneb jako ze sna ač rozumějí, že Bůh jest, ale dále o něm nechtí věděti a nedbají, ježto by o něm zvěděti mohli. I řeknou někteří, hledajíce omluv, aby se pravými ukázali, pravdy o Bohu nechtíce zvěděti: netřeba je více, dosti jest věřiti sprostně. Ne- odmlouvám, by sprostnému a nerozumnému k spasení nebylo dosti sprostně věřiti, jakož věří církev svatá; ale kdož, co milují a to nejvíce, jsou-li rozumní, myslí i mluví sic i onak rádi o tom, a nejvíce, což přísluší k té věci
— 44 — byl neztratil, byl by měl jasný rozum, drživou pamět a chtěl by vždy to v milosti Boha, svého Stvořitele, hledati a držeti se i byl by to mohl k útěše míti, žo by po ne- rozumném stvoření znal Boha jako po sledu (stopě), po své duši jako po obrazu a po andělech jako po té věci, ježto podobněji ještě než obraz boží (duše) ukazuje Boha. Až by pak někdy i přišel byl v nebeské bydlo, neumíraje, takť by byl svět sloužil člověku. Ale když padl v hřích člověk, oslepen v rozumu z veliké části, žádost táhne k nestatečnému (nehodnému), a v paměti jiného rozbroje plno tak, že neprojde nižádný rozbroje tohoto světa, by milostí nevelnul k něčemu, pro něž Boha hledati, po něm Boha se ptáti, dbav nebude. A tak hlas všeho stvoření, ježto Boha ukazuje, němým bude, neb jen tomu volá, kdož umí jej rozsouditi, a kdož se milosti stvoření poddal, ten nemůže jeho rozsouditi, aniž se ptá po Bohu dále, k stvoření milostí ulnuv. Takť jsou splaněli pohané nejprv, tak splanívají i křesťané, že, ač slyší aneb jako ze sna ač rozumějí, že Bůh jest, ale dále o něm nechtí věděti a nedbají, ježto by o něm zvěděti mohli. I řeknou někteří, hledajíce omluv, aby se pravými ukázali, pravdy o Bohu nechtíce zvěděti: netřeba je více, dosti jest věřiti sprostně. Ne- odmlouvám, by sprostnému a nerozumnému k spasení nebylo dosti sprostně věřiti, jakož věří církev svatá; ale kdož, co milují a to nejvíce, jsou-li rozumní, myslí i mluví sic i onak rádi o tom, a nejvíce, což přísluší k té věci
Strana 45
— 45 — chvále, milo jest jim o tom vždy slyšeti i ptáti se, jak jest mocný, moudrý, dobrý. A také dokud slyší někdo chválu něčí, dotud o něm rozmlouvá s jinými, dotud v mysli přemítá o něm, až jej i oblíbí, zamiluje a utvrdí se v milosti jeho. A co jest o Bohu mluveno od svatých učedlníkův, ježto by nebyla chvála jeho? A jáť mám za to, cožť mluvím neb píši o milém Bohu, nedělímť se od úmyslu svatých a křesťanských mistrů. Nebť jsem pilně ze své mladosti rád četl o tom, rád mistry slyšel. A i ještě milo mi jest mysliti o tom a i jiným po sobě k tomu (myšlení), ježto je mně milo, ač by nebyli i la- tinníci, příčinu dáti. A komuž se nelíbí to, ježto píši, křivdou mě neviň, křivdy na mě nezamýšlej, jako bych to řekl, jehožť jsem neřekl a buď mých knih prázden a nezáviď, ač kdo čemu pravému z nich porozumí, jemuž jest dříve nerozuměl. Kam jsem zašel? Toho potud! I navracím se k první řeči: Že mohl by rozumem člověk poznati, že Bůh jest a že jest výbornějším činem než co jiného, ale proto nepřijde o Bohu k poznání tomu, jakož nám jej zjevením milosti jeho zvláště ukazuje křesťanská víra. Neb v přirození našem jíž porušeném tak zemdlel jest našeho rozumu zrak, že snáze by sova svým mdlým okem spatřila a sezřela kruh slunečný ve blesku jeho, než my rozumem svým blesk Božské jasnosti. Avšak pohanští mudrci, na to se davše, aby poznali skryté a vysoké věci, jimž jest v tom byla práce dána, ale nám jest toho užitek schován, počali poznávati,
— 45 — chvále, milo jest jim o tom vždy slyšeti i ptáti se, jak jest mocný, moudrý, dobrý. A také dokud slyší někdo chválu něčí, dotud o něm rozmlouvá s jinými, dotud v mysli přemítá o něm, až jej i oblíbí, zamiluje a utvrdí se v milosti jeho. A co jest o Bohu mluveno od svatých učedlníkův, ježto by nebyla chvála jeho? A jáť mám za to, cožť mluvím neb píši o milém Bohu, nedělímť se od úmyslu svatých a křesťanských mistrů. Nebť jsem pilně ze své mladosti rád četl o tom, rád mistry slyšel. A i ještě milo mi jest mysliti o tom a i jiným po sobě k tomu (myšlení), ježto je mně milo, ač by nebyli i la- tinníci, příčinu dáti. A komuž se nelíbí to, ježto píši, křivdou mě neviň, křivdy na mě nezamýšlej, jako bych to řekl, jehožť jsem neřekl a buď mých knih prázden a nezáviď, ač kdo čemu pravému z nich porozumí, jemuž jest dříve nerozuměl. Kam jsem zašel? Toho potud! I navracím se k první řeči: Že mohl by rozumem člověk poznati, že Bůh jest a že jest výbornějším činem než co jiného, ale proto nepřijde o Bohu k poznání tomu, jakož nám jej zjevením milosti jeho zvláště ukazuje křesťanská víra. Neb v přirození našem jíž porušeném tak zemdlel jest našeho rozumu zrak, že snáze by sova svým mdlým okem spatřila a sezřela kruh slunečný ve blesku jeho, než my rozumem svým blesk Božské jasnosti. Avšak pohanští mudrci, na to se davše, aby poznali skryté a vysoké věci, jimž jest v tom byla práce dána, ale nám jest toho užitek schován, počali poznávati,
Strana 46
— 46 — že je něco, od něhož jest vše, a to, od něhož jest vše, že jest nade vše. Pak, jakož sv. Augustin pokládá, největší filosofové srozuměli, že Bůh není tělo. Protož minuli všeliká těla hrubá i ona světla, jakož jsou slunce a hvězdy, a hledali nad to výše, co Bůh byl, i poznali také, že to, co je pod proměnou, že není vždy jedno- stejné, nemůže býti počátek všeho, ale jest od toho, jenžto jest v sobě bez vší proměny tak, jakž jest nejlépe býti. A tak předběhli výše i anjelské duchy, srozuměvše v an- dělech té proměně, že jim zle neb dobře může býti, a ne samými jimi jest jich dobré, ale jich dobré jest v té- nejvyšší pravdě státi, od níž vše jest, aniž vše dobré jest, a zlé jest těch duchův, ježto jsou nestálí v té vší pravdě. Srozuměli také, že duchovné přirození důstojnější jest než tělesné a co pak přirození, že jest ovšem nad to, ježto jen obé to od něho učiněno. A také tomu sroz- uměli, že jíná jest ozdoba těl a jiná duchů a že jedna těla více mají krásy své a ozdoby a druhá méně a takéž i duchové andělští neb lidské duše, jedni mají svou du- chovní ozdobu a krásu mimo druhé. A tak jsou sroz- uměli, že to Bůh jest, od něhož a skrze něhož vše to jest, v němž jest první a neproměnná krása. Tot jsou poznali filosofové. Neb, jakož dí sv. Pavel, Bůh jim zjevil, tak zjevil, že dal jim stvoření vtipně znamenati a to, co přirození ukázalo. Ale že, jakož dí opět sv. Pavel: 1) Poznavše Boha, nectili jako Boha, zhy- 1) Řím I. 21.
— 46 — že je něco, od něhož jest vše, a to, od něhož jest vše, že jest nade vše. Pak, jakož sv. Augustin pokládá, největší filosofové srozuměli, že Bůh není tělo. Protož minuli všeliká těla hrubá i ona světla, jakož jsou slunce a hvězdy, a hledali nad to výše, co Bůh byl, i poznali také, že to, co je pod proměnou, že není vždy jedno- stejné, nemůže býti počátek všeho, ale jest od toho, jenžto jest v sobě bez vší proměny tak, jakž jest nejlépe býti. A tak předběhli výše i anjelské duchy, srozuměvše v an- dělech té proměně, že jim zle neb dobře může býti, a ne samými jimi jest jich dobré, ale jich dobré jest v té- nejvyšší pravdě státi, od níž vše jest, aniž vše dobré jest, a zlé jest těch duchův, ježto jsou nestálí v té vší pravdě. Srozuměli také, že duchovné přirození důstojnější jest než tělesné a co pak přirození, že jest ovšem nad to, ježto jen obé to od něho učiněno. A také tomu sroz- uměli, že jíná jest ozdoba těl a jiná duchů a že jedna těla více mají krásy své a ozdoby a druhá méně a takéž i duchové andělští neb lidské duše, jedni mají svou du- chovní ozdobu a krásu mimo druhé. A tak jsou sroz- uměli, že to Bůh jest, od něhož a skrze něhož vše to jest, v němž jest první a neproměnná krása. Tot jsou poznali filosofové. Neb, jakož dí sv. Pavel, Bůh jim zjevil, tak zjevil, že dal jim stvoření vtipně znamenati a to, co přirození ukázalo. Ale že, jakož dí opět sv. Pavel: 1) Poznavše Boha, nectili jako Boha, zhy- 1) Řím I. 21.
Strana 47
— 47 — nuli Božím dopuštěním v svých výmyslech: poddal je Bůh ve zlé rozumy, v mysli jakés převrácené, že pak tu čest, ježto na samého sluší Boha, stvoření činili, stvo- ření se modlíce, stvoření klanějíce své hlavy a ve svou spravedlnost doufajíce, ježto naopak již nebyla spravedl- nost po ztracení oné první spravedlnosti, ježto ji měl člověk míti, v níž byl Bůh člověka stvořil, nežádali, by Bůh ze svého milosrdí poslal na svět Spasitele, jenžto by z toho porušení lidského vyvedl a opravil lid a navrátil k spravedlnosti, novou a neslýchanou věc učinil na zemi, jakož jsou čekali, žádajíce toho, otci svatí a my křesťané věříme, že se to již stalo, že jest Spasitel světa byl již na světě a ukázal k spasení cestu, jíž hrdí nechtí a la- komí, a kteří tělesnou rozkoš nade vše váží. A tak oni filosofové zahynuli, nepřijdou po věky věkův ku poznání plné pravdy a k navrácení té nejprv dané Bohem člověku spravedlnosti a k plnému jasnému vidění Boha, v němž záleží blažený život, k němuž není jiné cesty než Pán Kristus Ježíš. Neb doufali jen smy- slům, a něco poznavše Boha, nectili jeho jako Boha. Židé také v své hrdosti a v svém lakomstvu oslepeni, že měvše za to, jsouce synové otcův svatých, patriarchův a pro- rokův, že bude poslán světu Spasitel, jehož mají jako Mojžíše poslouchati, že totiž dá zákon nový, jako dal Mojžíš zákon starý; však nepřijali Spasitele, když byl přišel, že tak nepřišel a toho neučinil, jakož oni chtěli, a tak v svém bludu ještě čekají, řkouce: Má přijíti, nebyl
— 47 — nuli Božím dopuštěním v svých výmyslech: poddal je Bůh ve zlé rozumy, v mysli jakés převrácené, že pak tu čest, ježto na samého sluší Boha, stvoření činili, stvo- ření se modlíce, stvoření klanějíce své hlavy a ve svou spravedlnost doufajíce, ježto naopak již nebyla spravedl- nost po ztracení oné první spravedlnosti, ježto ji měl člověk míti, v níž byl Bůh člověka stvořil, nežádali, by Bůh ze svého milosrdí poslal na svět Spasitele, jenžto by z toho porušení lidského vyvedl a opravil lid a navrátil k spravedlnosti, novou a neslýchanou věc učinil na zemi, jakož jsou čekali, žádajíce toho, otci svatí a my křesťané věříme, že se to již stalo, že jest Spasitel světa byl již na světě a ukázal k spasení cestu, jíž hrdí nechtí a la- komí, a kteří tělesnou rozkoš nade vše váží. A tak oni filosofové zahynuli, nepřijdou po věky věkův ku poznání plné pravdy a k navrácení té nejprv dané Bohem člověku spravedlnosti a k plnému jasnému vidění Boha, v němž záleží blažený život, k němuž není jiné cesty než Pán Kristus Ježíš. Neb doufali jen smy- slům, a něco poznavše Boha, nectili jeho jako Boha. Židé také v své hrdosti a v svém lakomstvu oslepeni, že měvše za to, jsouce synové otcův svatých, patriarchův a pro- rokův, že bude poslán světu Spasitel, jehož mají jako Mojžíše poslouchati, že totiž dá zákon nový, jako dal Mojžíš zákon starý; však nepřijali Spasitele, když byl přišel, že tak nepřišel a toho neučinil, jakož oni chtěli, a tak v svém bludu ještě čekají, řkouce: Má přijíti, nebyl
Strana 48
— 48 — jest onen. Ale Hospodin, spravedlivý a pokorným milo- srdný, tvrdé zavrhl, 1) pokorné volil a zjevil jim spasení světa, Syna svého, skrze něhož jest přijíti ku poznání Božství, a učinil je apoštoly, 2) i poslal je po světě, aby ty dobré noviny pronesli (kázali, zvěstovali) všudy. A kdož uvěří a očistění přijme ve jméno otce i syna i ducha svatého, ten spasen bude 3) a přijde ku poznání a k vidění Boha v té Trojici svaté skrze Krista Ježíše, Pána našeho, a v tom vidění a zření v slavnost (oslavu, velebnost) božskou záleží a jest blažený a věčný život. Protož jednou v svém č ověčenství, rozechvěv se Kristus, vece: Chválu tvou vyznávám, otče, žes tyto věci skryl před moudrými a rozšafnými tohoto světa a zjevils to malým, 4) neb se tak líbilo tobě. Protož, dítky, nebývejme v svých srdcích hrdi, buďme malí sobě ve svých očích, moudrosti světské ne- doufejme (nedůvěřujme) a zjevíť nám podle svých malých, jehožť nám jest potřebí, v němžť velicí hrdi sami sebou nemohou poznání míti. A také to v paměti mějme, aby- chom, poznavše Boha neb poznajíc, vzdali jemu chválu jako Bohu a ctili jej jako Boha, abychom také nepřišli jeho dopuštěním v nějaké svých výmyslův zatočení a nezhynuli. A toť jest chvála i čest, ježto jí chváliti a 1) Jak. IV. 6. 2) Luk. VI 13. 3) Marek VXI. 16. 4) Luk X, 21.
— 48 — jest onen. Ale Hospodin, spravedlivý a pokorným milo- srdný, tvrdé zavrhl, 1) pokorné volil a zjevil jim spasení světa, Syna svého, skrze něhož jest přijíti ku poznání Božství, a učinil je apoštoly, 2) i poslal je po světě, aby ty dobré noviny pronesli (kázali, zvěstovali) všudy. A kdož uvěří a očistění přijme ve jméno otce i syna i ducha svatého, ten spasen bude 3) a přijde ku poznání a k vidění Boha v té Trojici svaté skrze Krista Ježíše, Pána našeho, a v tom vidění a zření v slavnost (oslavu, velebnost) božskou záleží a jest blažený a věčný život. Protož jednou v svém č ověčenství, rozechvěv se Kristus, vece: Chválu tvou vyznávám, otče, žes tyto věci skryl před moudrými a rozšafnými tohoto světa a zjevils to malým, 4) neb se tak líbilo tobě. Protož, dítky, nebývejme v svých srdcích hrdi, buďme malí sobě ve svých očích, moudrosti světské ne- doufejme (nedůvěřujme) a zjevíť nám podle svých malých, jehožť nám jest potřebí, v němžť velicí hrdi sami sebou nemohou poznání míti. A také to v paměti mějme, aby- chom, poznavše Boha neb poznajíc, vzdali jemu chválu jako Bohu a ctili jej jako Boha, abychom také nepřišli jeho dopuštěním v nějaké svých výmyslův zatočení a nezhynuli. A toť jest chvála i čest, ježto jí chváliti a 1) Jak. IV. 6. 2) Luk. VI 13. 3) Marek VXI. 16. 4) Luk X, 21.
Strana 49
— 49 — ctíti máme Pána Boha svého, abychom, jakož nad jiné jej známe darem jeho, také nad jiné jej milovali a jakož jej známe, že je pán všeho, že je nade vším, abychom, nade vše jej draho vážice, milovali a milujíce potom stáli, co je libost jeho. — VII. Kterak bychom nejsnáze mohli přijíti ku poznání té velebnosti Boží a kterak troje věc nezřejma jest v Bohu: moc, moudrost a dobrota, a tou trojí věcí všecky Bůh řídí. Děti táží se. Utěšeno i užitečno cos bude takého o Pánu Bohu v mysli míti! A když blesk veliký jasnosti jeho veleb- nosti 1) porazí zrak našeho ještě rozumu mdlého, že nelze veň upříti mysli, jak bychom mohli nejsnáze věděti velebnost jeho? Otec. Otci svatí v svém utěšeném náboženství, v pokoji mysli a v uklidnosti zřeli k Boží velebnosti, jakž který moha. Patřili naň skrze to, ježto stvořeno mocí jeho a jeho moudrostí zpořízeno, a ježto to vše stvořil v své dobrotě a vše v ní drží. A vidouce, že je jim to utěšeno i užitečno, psali o tom, aby k témuž budoucím po sobě cestu protřeli (prorazili). A tak mistr 1) Baruch V. 9. Řeči besední Tomáše ze Štítného.
— 49 — ctíti máme Pána Boha svého, abychom, jakož nad jiné jej známe darem jeho, také nad jiné jej milovali a jakož jej známe, že je pán všeho, že je nade vším, abychom, nade vše jej draho vážice, milovali a milujíce potom stáli, co je libost jeho. — VII. Kterak bychom nejsnáze mohli přijíti ku poznání té velebnosti Boží a kterak troje věc nezřejma jest v Bohu: moc, moudrost a dobrota, a tou trojí věcí všecky Bůh řídí. Děti táží se. Utěšeno i užitečno cos bude takého o Pánu Bohu v mysli míti! A když blesk veliký jasnosti jeho veleb- nosti 1) porazí zrak našeho ještě rozumu mdlého, že nelze veň upříti mysli, jak bychom mohli nejsnáze věděti velebnost jeho? Otec. Otci svatí v svém utěšeném náboženství, v pokoji mysli a v uklidnosti zřeli k Boží velebnosti, jakž který moha. Patřili naň skrze to, ježto stvořeno mocí jeho a jeho moudrostí zpořízeno, a ježto to vše stvořil v své dobrotě a vše v ní drží. A vidouce, že je jim to utěšeno i užitečno, psali o tom, aby k témuž budoucím po sobě cestu protřeli (prorazili). A tak mistr 1) Baruch V. 9. Řeči besední Tomáše ze Štítného.
Strana 50
50 — Hugo psal knížky jedny, tyť chci k tomu, nač se tážete, za pravidlo v rukou míti. Ten Hugo počal ty knížky onou řečí sv. Pavla, ježto praví: 1) Nezřejmé věci Boží mohou býti sezříny od člověka, 2) ježto je svět menší, když ty věci, ježto jsou učiněny, budou srozuměny. Troje věc nezřejma jest v Bohu a od toho trého pochodí vše. Jest moc v Bohu, jest moudrost, jest dobrota. A to vše jest nezřejmé v sobě, a to vše spolu i každé zvláště jest Bůh nezřejmý; ale skrze jeho stvoření, ježto on stvořil, jako skrze zrcadlo 3) můžeme naň zříti a ty tři nezřejmé věci v něm spatřiti darem jeho. A majíce toho již na- učení, ovšem to poznáme snáze, ježto bychom zde na světě nemohli zříti v ten blesk, jakož jsou ty věci samy v sobě. I viděti v stvoření můžeme moc Boží, ježto tvoří, moudrost, ježto řídí, a dobrotu, ježto vše drží. Avšak tomu rozumějte, že to tré, jakož jest jakýms divným činem v Bohu jedno tak, že nelze toto vypraviti, takéž to tré v tom ve všem, což Bůh činí, nikdy od sebe není rozděleno. Toť míní sv. Augustin, kdyžť dí: Skutkové sv. Trojice nejsou rozděleni. Moc v dobrotě moudře tvoří, moudrost moci v dobrotě (po)řídí, dobrota moudrosti mocí drží. Q— 1) Hugo a S. Victore, Liber septimus didascalorum, hl. I. 2) Řím I. 20 3) I. Kor. XIII. 12.
50 — Hugo psal knížky jedny, tyť chci k tomu, nač se tážete, za pravidlo v rukou míti. Ten Hugo počal ty knížky onou řečí sv. Pavla, ježto praví: 1) Nezřejmé věci Boží mohou býti sezříny od člověka, 2) ježto je svět menší, když ty věci, ježto jsou učiněny, budou srozuměny. Troje věc nezřejma jest v Bohu a od toho trého pochodí vše. Jest moc v Bohu, jest moudrost, jest dobrota. A to vše jest nezřejmé v sobě, a to vše spolu i každé zvláště jest Bůh nezřejmý; ale skrze jeho stvoření, ježto on stvořil, jako skrze zrcadlo 3) můžeme naň zříti a ty tři nezřejmé věci v něm spatřiti darem jeho. A majíce toho již na- učení, ovšem to poznáme snáze, ježto bychom zde na světě nemohli zříti v ten blesk, jakož jsou ty věci samy v sobě. I viděti v stvoření můžeme moc Boží, ježto tvoří, moudrost, ježto řídí, a dobrotu, ježto vše drží. Avšak tomu rozumějte, že to tré, jakož jest jakýms divným činem v Bohu jedno tak, že nelze toto vypraviti, takéž to tré v tom ve všem, což Bůh činí, nikdy od sebe není rozděleno. Toť míní sv. Augustin, kdyžť dí: Skutkové sv. Trojice nejsou rozděleni. Moc v dobrotě moudře tvoří, moudrost moci v dobrotě (po)řídí, dobrota moudrosti mocí drží. Q— 1) Hugo a S. Victore, Liber septimus didascalorum, hl. I. 2) Řím I. 20 3) I. Kor. XIII. 12.
Strana 51
— 51 — VIII. Co a kterak skrze svou moc činí, děti dále se táží. E, tatíku! Pověz nám o každém tom a nejprvé, v čem se (nám) dívati Boží moci? Otec. Chcete-li v pamět všemohoucí Boží moc při- vésti sobě, znamenejte, jak jest to veliká věc vše z ni- čehož učiniti! Který to může smysl obsáhnouti? Malá-li je moc i nejmenší věc z ničehož učiniti? Zdálit se to neveliké moci, pomysli, co je nic a co jest něco. Jakť jest to od sebe předaleko! A když by to byla veliká moc, ježto by i jedinou věc a (to) nejmenší mohla z ni- čehož učiniti: jak jest velice tu moc vážiti, ježto tak velikou věc a tak mnoho věcí a z ničehož učinila! Po- mysli, malá-li jest obora světa všeho i s nebesy vido- mými, ježto je vidí tělesné oko, ježto vše tělo: co pak jest nad to ono nebeské křišťálové aneb ono, ježto slove nebe hnutí prvního? Nemluvímť ještě o tom blaženém nebi anjelských kůrův, ale o nižších, o tělesných. Pak-li chce kdo pomysliti o počtu, co je stvořeného: sečti hvězdy, sečti rozličná zvířat pokolení, ježto mají duši živou, každé podle rodu svého : ono lidé, ono lvové, ono koni, ono skot, ono zvěř polní, ono myši, ono ptáci, ono ryby, ono chrousti, ono mouchy, ono žížaly. A co je těch rozličných pro- měn a co hlav každého pokolení! Kdož zná všecko neb slýchal, co jest ono jiného a ono jiného pokolení? A co je všech lidí počet a jich vlasův? Co je písku? A tak 4*
— 51 — VIII. Co a kterak skrze svou moc činí, děti dále se táží. E, tatíku! Pověz nám o každém tom a nejprvé, v čem se (nám) dívati Boží moci? Otec. Chcete-li v pamět všemohoucí Boží moc při- vésti sobě, znamenejte, jak jest to veliká věc vše z ni- čehož učiniti! Který to může smysl obsáhnouti? Malá-li je moc i nejmenší věc z ničehož učiniti? Zdálit se to neveliké moci, pomysli, co je nic a co jest něco. Jakť jest to od sebe předaleko! A když by to byla veliká moc, ježto by i jedinou věc a (to) nejmenší mohla z ni- čehož učiniti: jak jest velice tu moc vážiti, ježto tak velikou věc a tak mnoho věcí a z ničehož učinila! Po- mysli, malá-li jest obora světa všeho i s nebesy vido- mými, ježto je vidí tělesné oko, ježto vše tělo: co pak jest nad to ono nebeské křišťálové aneb ono, ježto slove nebe hnutí prvního? Nemluvímť ještě o tom blaženém nebi anjelských kůrův, ale o nižších, o tělesných. Pak-li chce kdo pomysliti o počtu, co je stvořeného: sečti hvězdy, sečti rozličná zvířat pokolení, ježto mají duši živou, každé podle rodu svého : ono lidé, ono lvové, ono koni, ono skot, ono zvěř polní, ono myši, ono ptáci, ono ryby, ono chrousti, ono mouchy, ono žížaly. A co je těch rozličných pro- měn a co hlav každého pokolení! Kdož zná všecko neb slýchal, co jest ono jiného a ono jiného pokolení? A co je všech lidí počet a jich vlasův? Co je písku? A tak 4*
Strana 52
— 52 — o všem jiném bezčíslných věcí, ježto je v nich bezčíslný počet: v počtu, v míře i u váze, v šíři i u výši, v dlou- hosti i v hlubokosti. Divíš se, že nemůžeš těch věcí stvořených stihnouti? Div se více té velebné moci, ježto mohla to vše a (to) z ničehož učiniti. Tak s rozumem mysliti o stvoření pochopení jest a přístupek Boží veleb- nost poznávati, a divíc se jí, chválu jí vzdáti a v pokoře a v bázni býti pod mocí tak všemohoucí. IX. Tuto, kterak jeho moudrost máme znamenati ve stvoření Božím. Děti táží se. Jakž pak máme v stvoření znamenati moudrost Boží? Otec. 1) Moudrost Boží jest nám v kráse a v ozdobě stvoření ukázána, tu ji můžeme spatřiti. A jakožkoli mnohými a rozličnými činy jest krása a sličnost v stvo- ření dokonána, však zvláště záleží ve čtveře věci. Jedno jest, když slušně bude na svém místě; druhé, když slušné má své pohnutí; třetí, když má sobě slušnou formu nebo tvárnost; čtvrté, když má slušnou barvu aneb což bude takového, ježto v tom bývá libost čichům neb ježto bude tím dobré něco, toť míním, ježto latině 1) Hugo, 1. c. hlava. IV. stručněji podáno, co Št. zde ší- řeji vykládá.
— 52 — o všem jiném bezčíslných věcí, ježto je v nich bezčíslný počet: v počtu, v míře i u váze, v šíři i u výši, v dlou- hosti i v hlubokosti. Divíš se, že nemůžeš těch věcí stvořených stihnouti? Div se více té velebné moci, ježto mohla to vše a (to) z ničehož učiniti. Tak s rozumem mysliti o stvoření pochopení jest a přístupek Boží veleb- nost poznávati, a divíc se jí, chválu jí vzdáti a v pokoře a v bázni býti pod mocí tak všemohoucí. IX. Tuto, kterak jeho moudrost máme znamenati ve stvoření Božím. Děti táží se. Jakž pak máme v stvoření znamenati moudrost Boží? Otec. 1) Moudrost Boží jest nám v kráse a v ozdobě stvoření ukázána, tu ji můžeme spatřiti. A jakožkoli mnohými a rozličnými činy jest krása a sličnost v stvo- ření dokonána, však zvláště záleží ve čtveře věci. Jedno jest, když slušně bude na svém místě; druhé, když slušné má své pohnutí; třetí, když má sobě slušnou formu nebo tvárnost; čtvrté, když má slušnou barvu aneb což bude takového, ježto v tom bývá libost čichům neb ježto bude tím dobré něco, toť míním, ježto latině 1) Hugo, 1. c. hlava. IV. stručněji podáno, co Št. zde ší- řeji vykládá.
Strana 53
— 53 — qualitas slove, i neumímť česky vyříci toho. Toť, když jest slušně v čem, také činí krásu, a když dobře, učiní dobrou věc, v níž jest. Kdožkoliv chtěl by se s rozumem dívati stvoření obory světa všeho, to by čtvero v něm spatřil a potom, chtěl-li by obrátiti se a hnouti myslí k stvořiteli, nevelna milostí neřádně k stvo- ření, poznal by velikou moudrost Boží, neb 1) by sezřel, že je nad smysl jeho, by to vše mohl obmysliti, poznal by, že není konce moudrosti Boží, jenž jest ten pořad zpořídil v svém stvoření a tu slušnost. Chutnoť jest o tom přemítati a kratochvilno. Protož pravil v žaltáři David: Libost jsem měl Tebe, Hospodine, v tom, cos učinil, a v skutcích rukou Tvých rozžehám se.2) Člověk nemoudrý nepozná toho a bláznový nesrozumí. 3) Svět tento jest jako obecné všem knihy jakés, ježto jsou psány Boží rukou t. mocí Boží a moudrostí, a každé stvoření zvlášt jest jako slovce těch knih, ježto jsou k ukázání moci jeho a moudrosti. A jakož bývá, že neučený, uzře knihy, vidí slovce psána, ale nerozumí, co které dí: Takéž člověk nemoudrý, 4) jenžto jen jde podle obyčeje hloupé zvěři a mysli k Bohu nepřiloží, vidí vnější postavu v zřejmém stvoření, ale co je proč (důvod vnitrný), tomu nerozumí. Ale duchovní člověk, 1) V rukop. než. 2) Žalm 91, 5. 3) Žalm 91, 7. 4) I. Kor. II.
— 53 — qualitas slove, i neumímť česky vyříci toho. Toť, když jest slušně v čem, také činí krásu, a když dobře, učiní dobrou věc, v níž jest. Kdožkoliv chtěl by se s rozumem dívati stvoření obory světa všeho, to by čtvero v něm spatřil a potom, chtěl-li by obrátiti se a hnouti myslí k stvořiteli, nevelna milostí neřádně k stvo- ření, poznal by velikou moudrost Boží, neb 1) by sezřel, že je nad smysl jeho, by to vše mohl obmysliti, poznal by, že není konce moudrosti Boží, jenž jest ten pořad zpořídil v svém stvoření a tu slušnost. Chutnoť jest o tom přemítati a kratochvilno. Protož pravil v žaltáři David: Libost jsem měl Tebe, Hospodine, v tom, cos učinil, a v skutcích rukou Tvých rozžehám se.2) Člověk nemoudrý nepozná toho a bláznový nesrozumí. 3) Svět tento jest jako obecné všem knihy jakés, ježto jsou psány Boží rukou t. mocí Boží a moudrostí, a každé stvoření zvlášt jest jako slovce těch knih, ježto jsou k ukázání moci jeho a moudrosti. A jakož bývá, že neučený, uzře knihy, vidí slovce psána, ale nerozumí, co které dí: Takéž člověk nemoudrý, 4) jenžto jen jde podle obyčeje hloupé zvěři a mysli k Bohu nepřiloží, vidí vnější postavu v zřejmém stvoření, ale co je proč (důvod vnitrný), tomu nerozumí. Ale duchovní člověk, 1) V rukop. než. 2) Žalm 91, 5. 3) Žalm 91, 7. 4) I. Kor. II.
Strana 54
54 — jenžto vše může rozsouditi v té sličnosti, ježto je v stvo- ření zřejma, vnitř sezří, jak jest divna a velika moudrost Boží, ježto vše to tak ozdobně zpořídila. Protož všemť jsou divni skutci Boží: nemoudří diví se jen vnější kráse a sličnosti stvoření krásného, a tu k tomu milostí velnou, a kdo je moudrý, skrze to, ježto vně vidí, hluboce ob- myslí božskou moudrost, jakož v jedněch týchž knihách jeden chválí, že jsou pěkné, dobře připravené, druhý, že jest v nich dobré písmo, třetí chválí vnitřní rozum, ježto je v tom písmu. Protož dobré jest dívati se tomu, že jest Bůh tak mnohé věci zpořídil krásně a tak slušně, ale tomu i dobré jest, jenžto umí vnější krásu Božskou obrátiti k užitku duchovnímu, že nevelne milostí k stvoření krásně a slušně zpořízenému, ale od stvoření k stvořiteli, jenžto to tak řádně vyvedl, obrátí (se) milostí. Na toť vzbuzí písmo mysli naše, abychom divné skutky Boží znamenali, aby- chom, divíce se ve všem moudrosti Boží, chválili Boha v činech jeho. 1) Tak dí žaltářník: Myslí jsem přemítal ve všech tvých skutcích, a v tom, ježto sta (byly) tvoje ruce učinily, beru rozumem.2) A velí rozličnému stvoření, i nerozumnému,3) chváliti Boha, ježto nemůže znáti Boha, ale to míní, že člověk, vida a opatře a pilně znamenaje 1) Žalm 150, 2. 2) Žalm 76, 13. 3) Žalm 68, 35; 142 celý.
54 — jenžto vše může rozsouditi v té sličnosti, ježto je v stvo- ření zřejma, vnitř sezří, jak jest divna a velika moudrost Boží, ježto vše to tak ozdobně zpořídila. Protož všemť jsou divni skutci Boží: nemoudří diví se jen vnější kráse a sličnosti stvoření krásného, a tu k tomu milostí velnou, a kdo je moudrý, skrze to, ježto vně vidí, hluboce ob- myslí božskou moudrost, jakož v jedněch týchž knihách jeden chválí, že jsou pěkné, dobře připravené, druhý, že jest v nich dobré písmo, třetí chválí vnitřní rozum, ježto je v tom písmu. Protož dobré jest dívati se tomu, že jest Bůh tak mnohé věci zpořídil krásně a tak slušně, ale tomu i dobré jest, jenžto umí vnější krásu Božskou obrátiti k užitku duchovnímu, že nevelne milostí k stvoření krásně a slušně zpořízenému, ale od stvoření k stvořiteli, jenžto to tak řádně vyvedl, obrátí (se) milostí. Na toť vzbuzí písmo mysli naše, abychom divné skutky Boží znamenali, aby- chom, divíce se ve všem moudrosti Boží, chválili Boha v činech jeho. 1) Tak dí žaltářník: Myslí jsem přemítal ve všech tvých skutcích, a v tom, ježto sta (byly) tvoje ruce učinily, beru rozumem.2) A velí rozličnému stvoření, i nerozumnému,3) chváliti Boha, ježto nemůže znáti Boha, ale to míní, že člověk, vida a opatře a pilně znamenaje 1) Žalm 150, 2. 2) Žalm 76, 13. 3) Žalm 68, 35; 142 celý.
Strana 55
— 55 — všeliké stvoření a všeliký pořad v něm, má mysl obrátiti k Boží chvále, ježto je všeho krásného nejkraššího krása a tak divna, že k ní přirovnávajíc všelikou krásu, i krása by se nezdála; neb nade vší krásy moudrost jeho etc.1) X. V desáté této kapitole vypravuje, co jest kde a kte- rak moudrost Boží svět, a což v něm jest, zpořídila, ustavila a zvláště o planetách nebeských a o devěti kruzích. Děti. Víme také, že jest nelze chvály Boží vypraviti. Cožkoli může kdo říci o Bohu, vždy je nedorčeno, avšak nesluší mlčeti aspoň toho, ježto může o něm býti pově- díno, neb dí sv. Augustin: Běda těm, ježto mlčí o Tobě! Jakžkoli také to praví: Že mluvni jsou oněměli. Míní snad, že nemohou i mluvní vypraviti všeho, ježto je v tom chvála moci, moudrosti i dobroty boží; anebo snad, že je Bůh tak veliká velebnost, že i nevýmluvný proto slove, že vždy jest nad to, než může kterým slovem pověděn býti. Pro něž dí sv. Augustin: Nenalézám toho jména v řeči, ježto by mi mohlo tolik v srdce vložiti, co mé srdce darem jeho drží o něm. 1) Ezech. 18, 7.
— 55 — všeliké stvoření a všeliký pořad v něm, má mysl obrátiti k Boží chvále, ježto je všeho krásného nejkraššího krása a tak divna, že k ní přirovnávajíc všelikou krásu, i krása by se nezdála; neb nade vší krásy moudrost jeho etc.1) X. V desáté této kapitole vypravuje, co jest kde a kte- rak moudrost Boží svět, a což v něm jest, zpořídila, ustavila a zvláště o planetách nebeských a o devěti kruzích. Děti. Víme také, že jest nelze chvály Boží vypraviti. Cožkoli může kdo říci o Bohu, vždy je nedorčeno, avšak nesluší mlčeti aspoň toho, ježto může o něm býti pově- díno, neb dí sv. Augustin: Běda těm, ježto mlčí o Tobě! Jakžkoli také to praví: Že mluvni jsou oněměli. Míní snad, že nemohou i mluvní vypraviti všeho, ježto je v tom chvála moci, moudrosti i dobroty boží; anebo snad, že je Bůh tak veliká velebnost, že i nevýmluvný proto slove, že vždy jest nad to, než může kterým slovem pověděn býti. Pro něž dí sv. Augustin: Nenalézám toho jména v řeči, ježto by mi mohlo tolik v srdce vložiti, co mé srdce darem jeho drží o něm. 1) Ezech. 18, 7.
Strana 56
56 — Otec. O, dítky! K vysokým řečem vzbuzujete mě. Milost mě nutí — ten zná, která, jenžto dal ji. Mlčetit nechci. Ale aby pak snáze k rozumu přišli, o němž bu- deme promluvu miti ku posledku: Jak Bůh jest jeden, jak jest v Trojici, jak člověčenství jeho v něm. Více nepřičiním. Musímť řeči podržeti, ježtoť jí učí pohanských mudrcův filosofie, jakžkoli vím, žeť se tomu budou smáti posmívači, a druzí budou na mě snad skřipěti zuby, chtíce sami jen viděni býti, by rozuměli. Řekl jsem tam napřed, že ve čtverech věcech bude krása a sličnost některé věci dokonána. Nejprv, aby slušně a hodně byla na svém místě. To jest očité. Měj kdo nos velmi sličný, nebude-liť na svém místě, nebudet slušeti. A také, aby co mohlo býti slušně a hodně na svém místě, musí všech svých stran složení hodné míti a pevné. A aby přístupně ty strany složeny byly. Zna- menejtež ve všeliké pokoře světa všeho, jak jest hodně uložen vešken stvor na svém místě, jak pevně, jak slušně přišly strany k stranám. A čím to lépe můžete a vtipněji znamenati, jak jest u veliké moudrosti svět zpořízen, tím větší příčinu budete míti, nevýmluvné Boží moudrosti diviti se. Viztež, jak dalekým úmyslem, jak divnou mou- drosti vešken kruh všeho stvoru spojen spolu a tak slušně, tak přístupně (u Hugona congruum, shodně), a tak trpně (trvale), že i velmi nepodobné strany k sobě jsou v jedné oboře stvoru všeho, a netoliko nepodobné k sobě, ale také i protivné. Podobná-li věc k sobě tě-
56 — Otec. O, dítky! K vysokým řečem vzbuzujete mě. Milost mě nutí — ten zná, která, jenžto dal ji. Mlčetit nechci. Ale aby pak snáze k rozumu přišli, o němž bu- deme promluvu miti ku posledku: Jak Bůh jest jeden, jak jest v Trojici, jak člověčenství jeho v něm. Více nepřičiním. Musímť řeči podržeti, ježtoť jí učí pohanských mudrcův filosofie, jakžkoli vím, žeť se tomu budou smáti posmívači, a druzí budou na mě snad skřipěti zuby, chtíce sami jen viděni býti, by rozuměli. Řekl jsem tam napřed, že ve čtverech věcech bude krása a sličnost některé věci dokonána. Nejprv, aby slušně a hodně byla na svém místě. To jest očité. Měj kdo nos velmi sličný, nebude-liť na svém místě, nebudet slušeti. A také, aby co mohlo býti slušně a hodně na svém místě, musí všech svých stran složení hodné míti a pevné. A aby přístupně ty strany složeny byly. Zna- menejtež ve všeliké pokoře světa všeho, jak jest hodně uložen vešken stvor na svém místě, jak pevně, jak slušně přišly strany k stranám. A čím to lépe můžete a vtipněji znamenati, jak jest u veliké moudrosti svět zpořízen, tím větší příčinu budete míti, nevýmluvné Boží moudrosti diviti se. Viztež, jak dalekým úmyslem, jak divnou mou- drosti vešken kruh všeho stvoru spojen spolu a tak slušně, tak přístupně (u Hugona congruum, shodně), a tak trpně (trvale), že i velmi nepodobné strany k sobě jsou v jedné oboře stvoru všeho, a netoliko nepodobné k sobě, ale také i protivné. Podobná-li věc k sobě tě-
Strana 57
— 57 — lesné přirození a duchovní? Těla nebeská: jakož slunce, měsíc, hvězdy a ta nebesa, v nichž jsou hvězdy, podob- na-li jsou k tělům zdejšího přirození, jakož jest země, voda, povětří, oheň, ježto čtyři slovou elementi? 1) Onať jsou těla ovšem jiného než tato těla přirození, avšak jsou těla, nejsou duchové, a mezi filosofy slovou pátý byt. Tomu, ježto jsem řekl byt, oni říkají essentia. A zdali také oheň není protiven vodě a voda ohni? Avšak mou- drost Boží všecko to spojila v svět jeden a do vůle jeho nezboří jedno druhého, a vše, jsouc tak v tom pořadu, jakož vše uložil ten řemeslník moudrý (Bůh), potřebu činí všemu, což se urodí na tomto světě, a dává život. Kdo by se nedivil Boží moudrosti tak veliké v uložení všech stran světa všeho? Aj jakť jsou trpna nebesa nej- vyšší, ona, ježto stojí, nehnou se, neběží a vše tělesné jsou obklíčila jako vejce skořepina, všudy vůkol, svrchu i vespod. Ale nad tímť jest ono duchovní, slavné nebe, ježto plamenné slove a po řecku Empireum. Nemluvímt o tom. 1) Elementy, živlové byly u starých filosofů: oheň, vzduch, voda a země, věci tedy na první pohled patrné, z jichž spojení růz- ného vykládali si různé zjevy. Nový názor o prvcích (elementa) jest založen na tom, že prvky jsou ty části, z nichž každá věc neb tvor viditelný se skládá, prvky však již, alespoň dosud, dále rozložiti nelze. O tělech nebeských filosofové staří i scholastičtí za to měli, že jsou zvláštního způsobu, na zemi se nevyskytujícího, odtud pátý byt, po čtyřech živlech.
— 57 — lesné přirození a duchovní? Těla nebeská: jakož slunce, měsíc, hvězdy a ta nebesa, v nichž jsou hvězdy, podob- na-li jsou k tělům zdejšího přirození, jakož jest země, voda, povětří, oheň, ježto čtyři slovou elementi? 1) Onať jsou těla ovšem jiného než tato těla přirození, avšak jsou těla, nejsou duchové, a mezi filosofy slovou pátý byt. Tomu, ježto jsem řekl byt, oni říkají essentia. A zdali také oheň není protiven vodě a voda ohni? Avšak mou- drost Boží všecko to spojila v svět jeden a do vůle jeho nezboří jedno druhého, a vše, jsouc tak v tom pořadu, jakož vše uložil ten řemeslník moudrý (Bůh), potřebu činí všemu, což se urodí na tomto světě, a dává život. Kdo by se nedivil Boží moudrosti tak veliké v uložení všech stran světa všeho? Aj jakť jsou trpna nebesa nej- vyšší, ona, ježto stojí, nehnou se, neběží a vše tělesné jsou obklíčila jako vejce skořepina, všudy vůkol, svrchu i vespod. Ale nad tímť jest ono duchovní, slavné nebe, ježto plamenné slove a po řecku Empireum. Nemluvímt o tom. 1) Elementy, živlové byly u starých filosofů: oheň, vzduch, voda a země, věci tedy na první pohled patrné, z jichž spojení růz- ného vykládali si různé zjevy. Nový názor o prvcích (elementa) jest založen na tom, že prvky jsou ty části, z nichž každá věc neb tvor viditelný se skládá, prvky však již, alespoň dosud, dále rozložiti nelze. O tělech nebeských filosofové staří i scholastičtí za to měli, že jsou zvláštního způsobu, na zemi se nevyskytujícího, odtud pátý byt, po čtyřech živlech.
Strana 58
— 58 — A pak, kdež jest nejdál ode všech stran toho nebe, o němž jsem řeč počal, v pravém prostředku, tu jest hrubá země, na nížto my jsme. 1) A taj také moudrostí Boží tak utvrzena, že se nehne, vždy stojí, tvrdí, netočí se. A okolo země vody běží, jakož vidíte; povětří nad tím také běží, večas dma odtadto, jakož jest to ne- darmo zjednala božská moudrost. Ohnivý kruh jest nad povětřím všudy vůkol, a ten také běží a točí se; pak nad tím nebe jedno, v němž měsíc jest; pak druhé nad tím, v němž jest Merkurius; třetí opět nad tím, v tom jest Venus, ten planeta, jenžto 2) má moc vzbuzovati 1) Názor tento jest všeobecný u filosofů i hvězdářů starého i středního věku. Ještě znamenitý Tycho de Brahe (1546 až 1601) byl alespoň z části o tom přesvědčen, neb dle něho kolem země uprostřed stojící točil se měsíc, pak slunce a kolem tohoto ostatní oběžnice. Staří představovali si svět takto: Země byla nehybně uprostřed všehomíra obklopena vodou, vzduchem, ohněm. Kolem země pohyboval se měsíc v dráze své, pak Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Pak bylo osmé nebe hvězd ostatních, stálic. Každé toto nebe neb hvězda pohybuje se svou rychlostí od západu k východu. Aby si vysvětlili den, domnívali se, že nad osmým nebem stálic jest nebe deváté, které žene veškeré hvězdy tak, že za 24 hodin oběhnou celou zemi. Mikuláš Koperník (1473—1543) poznal, že nutno v názoru tom zemi s měsícem vyjmouti a postaviti ji na místo slunce, slunce pak za střed soustavy pokládati (názor heliocentrický). 2) Tom. Št. zmiňuje se zde o názorech astrologů (hvězdopravců), kteří přisuzovali jednotlivým planetám či oběžnicím zvláštní vliv na věci a záležitosti světské. Snad svedla je jména oněch hvězd vzata od bůžků římských, alespoň vliv hvězd dle astrologů shodoval se s vlast-
— 58 — A pak, kdež jest nejdál ode všech stran toho nebe, o němž jsem řeč počal, v pravém prostředku, tu jest hrubá země, na nížto my jsme. 1) A taj také moudrostí Boží tak utvrzena, že se nehne, vždy stojí, tvrdí, netočí se. A okolo země vody běží, jakož vidíte; povětří nad tím také běží, večas dma odtadto, jakož jest to ne- darmo zjednala božská moudrost. Ohnivý kruh jest nad povětřím všudy vůkol, a ten také běží a točí se; pak nad tím nebe jedno, v němž měsíc jest; pak druhé nad tím, v němž jest Merkurius; třetí opět nad tím, v tom jest Venus, ten planeta, jenžto 2) má moc vzbuzovati 1) Názor tento jest všeobecný u filosofů i hvězdářů starého i středního věku. Ještě znamenitý Tycho de Brahe (1546 až 1601) byl alespoň z části o tom přesvědčen, neb dle něho kolem země uprostřed stojící točil se měsíc, pak slunce a kolem tohoto ostatní oběžnice. Staří představovali si svět takto: Země byla nehybně uprostřed všehomíra obklopena vodou, vzduchem, ohněm. Kolem země pohyboval se měsíc v dráze své, pak Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Pak bylo osmé nebe hvězd ostatních, stálic. Každé toto nebe neb hvězda pohybuje se svou rychlostí od západu k východu. Aby si vysvětlili den, domnívali se, že nad osmým nebem stálic jest nebe deváté, které žene veškeré hvězdy tak, že za 24 hodin oběhnou celou zemi. Mikuláš Koperník (1473—1543) poznal, že nutno v názoru tom zemi s měsícem vyjmouti a postaviti ji na místo slunce, slunce pak za střed soustavy pokládati (názor heliocentrický). 2) Tom. Št. zmiňuje se zde o názorech astrologů (hvězdopravců), kteří přisuzovali jednotlivým planetám či oběžnicím zvláštní vliv na věci a záležitosti světské. Snad svedla je jména oněch hvězd vzata od bůžků římských, alespoň vliv hvězd dle astrologů shodoval se s vlast-
Strana 59
— 59 — smilné milosti, jakž hvězdáři pokládají; v čtvrtém nahoru- nebi, tu jest slunce uloženo; v pátém Mars, ten sváry vzbuzuje, války a boje; v šestém jest ten planeta, jenžto dobrotu vlévá v srdce a k smlouvám (míru) a ku pří- znivé milosti tahne a dobrá činí léta, obměkčuje tvrdost Saturnovu a studenost a Marsovo horké a suché zapálení obvlažuje; a tak jest mezi dvěma krutýma těma plane- tama. V sedmém nebi jest pak ten Saturnus a v osmém nebi jsou obecné všecky jiné hvězdy, ježto s nimi vůkol vždy běží. Mnil jsem dříve, by to osmé nebe těch hvězd mnoha, ježto lpí v něm, bylo prvního běhu kruh, jenžto jiné kruhy nižší s sebou trpočí (žene) vůkol protiv jich běhu tak, že pruze (prudčeji) je svým během trpočí, nežli jdou oni svým; ale naučen jsem potom, že jest nad tím osmým hvězdovým nebem deváté, ježto tak běží nej- pruze; a nad tím teprv to nebe křišťálové, ježto stojí bez pohnutí, mezi nímž a mezi zemi svůj běh mají jiné nostmi jednotlivých těch bůžků, jak o tom v bájesloví či mythologii se vypravuje. Sv. Tomáš Aquinský připouští vliv jakýs hvězd na tělesa na zemi se nalézající, tedy i na tělo lidské, pokud se týče smyslových pocitů a vzrušení neb mohutností žádacích žádostivých neb odpudivých, které náležejí tělu, ne však k podstatě duše lidské. Člověk maje svo- bodnou vůli, může a má panovati hvězdám (jak pravil Ptolomeus), totiž přemáhati rozumem a vůli ony žádosti smyslové. Proto dle sv. Tomáše jest hříchem hádati z hvězd o skutcích, na svobodné vůli lidské se zakládajících, neb určovati osud t. zv. horoskopem. Možno však předpovídati zatmění neb i suché a deštivé počasí. (S. Th. I. q 115 a. 4.)
— 59 — smilné milosti, jakž hvězdáři pokládají; v čtvrtém nahoru- nebi, tu jest slunce uloženo; v pátém Mars, ten sváry vzbuzuje, války a boje; v šestém jest ten planeta, jenžto dobrotu vlévá v srdce a k smlouvám (míru) a ku pří- znivé milosti tahne a dobrá činí léta, obměkčuje tvrdost Saturnovu a studenost a Marsovo horké a suché zapálení obvlažuje; a tak jest mezi dvěma krutýma těma plane- tama. V sedmém nebi jest pak ten Saturnus a v osmém nebi jsou obecné všecky jiné hvězdy, ježto s nimi vůkol vždy běží. Mnil jsem dříve, by to osmé nebe těch hvězd mnoha, ježto lpí v něm, bylo prvního běhu kruh, jenžto jiné kruhy nižší s sebou trpočí (žene) vůkol protiv jich běhu tak, že pruze (prudčeji) je svým během trpočí, nežli jdou oni svým; ale naučen jsem potom, že jest nad tím osmým hvězdovým nebem deváté, ježto tak běží nej- pruze; a nad tím teprv to nebe křišťálové, ježto stojí bez pohnutí, mezi nímž a mezi zemi svůj běh mají jiné nostmi jednotlivých těch bůžků, jak o tom v bájesloví či mythologii se vypravuje. Sv. Tomáš Aquinský připouští vliv jakýs hvězd na tělesa na zemi se nalézající, tedy i na tělo lidské, pokud se týče smyslových pocitů a vzrušení neb mohutností žádacích žádostivých neb odpudivých, které náležejí tělu, ne však k podstatě duše lidské. Člověk maje svo- bodnou vůli, může a má panovati hvězdám (jak pravil Ptolomeus), totiž přemáhati rozumem a vůli ony žádosti smyslové. Proto dle sv. Tomáše jest hříchem hádati z hvězd o skutcích, na svobodné vůli lidské se zakládajících, neb určovati osud t. zv. horoskopem. Možno však předpovídati zatmění neb i suché a deštivé počasí. (S. Th. I. q 115 a. 4.)
Strana 60
— 60 — věci. A o tom nebi křišťálovém 1) zmiňuje se Písmo sv., ale hvězdáři nic neřkou o něm. Aj té moudrosti, jakť jí jest vše k svému místu přivedeno! A kdo stačí, by vše vypravil a vše obmyslil? Protož jen žaltářník, zře na moře, pokřikl řka: Divné ulo- žení moře, divný u výsosti Hospodin! 2) A dí opět: Všecko's uložil u moudrosti! 3) A zdali i to neukazuje Boží moudrosti v tom uložení a v jeden svět tento zřejmý, sjednání tak protivných věcí spolu, v elementech i v hvězdách nebo v planetách, ježto jsou to vše strany tohoto zřejmého světa, že je tak vše dobře obmyšleno a tak slušně, aby strana jedna druhé nebořila. Mají ty protivné věci sobě opět mezi sebou věc některou v prostřed, ježto by s oním i s oním v něčem podobnost měly a přízeň, aby to pro- tivné k sobě skrze toto bylo připojeno a v přízni bylo, tím jsouc smířeno, ježto k onomu tímto a tímto k onomu má podobnost. Takéž netolik trpno (trvalé), ale i krásno bude to spojení v tak mnohých proměnách a v tak slušně zpořízených. Aj jaká je těžkost a hrubost země a nešvarnost protiv jiným stranám světa! A jest nejníž a nad ní ušlechtilejší elementy, až nebes kruhové: oni jako ponebí výšež, výšež. A coj v tom, ježto méně známo lidem! Až pak ono vroucí milosti, ježto slove plamenné nebe, ne pro žhavost horka ohnivého, ale že plá vroucí 1) Zjev. IV. 6. 2) Žalm 62, 4. 3) Žalm 103, 24.
— 60 — věci. A o tom nebi křišťálovém 1) zmiňuje se Písmo sv., ale hvězdáři nic neřkou o něm. Aj té moudrosti, jakť jí jest vše k svému místu přivedeno! A kdo stačí, by vše vypravil a vše obmyslil? Protož jen žaltářník, zře na moře, pokřikl řka: Divné ulo- žení moře, divný u výsosti Hospodin! 2) A dí opět: Všecko's uložil u moudrosti! 3) A zdali i to neukazuje Boží moudrosti v tom uložení a v jeden svět tento zřejmý, sjednání tak protivných věcí spolu, v elementech i v hvězdách nebo v planetách, ježto jsou to vše strany tohoto zřejmého světa, že je tak vše dobře obmyšleno a tak slušně, aby strana jedna druhé nebořila. Mají ty protivné věci sobě opět mezi sebou věc některou v prostřed, ježto by s oním i s oním v něčem podobnost měly a přízeň, aby to pro- tivné k sobě skrze toto bylo připojeno a v přízni bylo, tím jsouc smířeno, ježto k onomu tímto a tímto k onomu má podobnost. Takéž netolik trpno (trvalé), ale i krásno bude to spojení v tak mnohých proměnách a v tak slušně zpořízených. Aj jaká je těžkost a hrubost země a nešvarnost protiv jiným stranám světa! A jest nejníž a nad ní ušlechtilejší elementy, až nebes kruhové: oni jako ponebí výšež, výšež. A coj v tom, ježto méně známo lidem! Až pak ono vroucí milosti, ježto slove plamenné nebe, ne pro žhavost horka ohnivého, ale že plá vroucí 1) Zjev. IV. 6. 2) Žalm 62, 4. 3) Žalm 103, 24.
Strana 61
— 61— milostí, v němž jsou pořady andělských duchův, v němž jest bydlo svatých a to plné královstvo nebeské v ra- dosti a u vidění Boha. A nad to nade vše, neřku místem, neb i ve všem všudy i nade vším i pode vším jest Bůh, divný způsobce a stvořitel toho všeho. I toť jest slušno znamenati,1) v jaké moudrosti zpo- řídil Bůh časy: nevždy den, nevždy noc; po noci den, jenžto k dílu vzbudí a svítí; po dni noc, aby ustali v práci, odpočinuli; delší den, když jest větší potřeba toho, a noc delší, když jest méně dělati třeba. A také i v tom učinil Bůh proměny, aby někdy byl delší den noci, někdy kratší, a někdy, aby obé sobě rovno bylo, aby, bylo-li by vždy jednostejné, tesknosti lidem neuči- nilo, neb to i ono činí libost. A tak opět jeř (jaro), léto, podzim, zima, ti zvláštní časové čtyři, mění postavu to- hoto světa. Teplem jarním počne se svět obnovovati, létem bude jako ve své síle, a na podzim bude jako uzráv starati se, až zima jako zahubí a přemůže svět; ale opět znova Božím způsobem (působením) bude vše opět obnoveno. Pak-li jest daleké to,2) ježto tak Boží milost zpoří- dila aneb jeho moudrost, a nemůže kdo vysokého nebe obmysliti uložení: ale znamenej údy těla svého, neb nazvánť jest člověk v písmě svět menší. Protož v spojení 1) Hlava 6 knihy Hugonovy. 2) Hlava 7. Hugona.
— 61— milostí, v němž jsou pořady andělských duchův, v němž jest bydlo svatých a to plné královstvo nebeské v ra- dosti a u vidění Boha. A nad to nade vše, neřku místem, neb i ve všem všudy i nade vším i pode vším jest Bůh, divný způsobce a stvořitel toho všeho. I toť jest slušno znamenati,1) v jaké moudrosti zpo- řídil Bůh časy: nevždy den, nevždy noc; po noci den, jenžto k dílu vzbudí a svítí; po dni noc, aby ustali v práci, odpočinuli; delší den, když jest větší potřeba toho, a noc delší, když jest méně dělati třeba. A také i v tom učinil Bůh proměny, aby někdy byl delší den noci, někdy kratší, a někdy, aby obé sobě rovno bylo, aby, bylo-li by vždy jednostejné, tesknosti lidem neuči- nilo, neb to i ono činí libost. A tak opět jeř (jaro), léto, podzim, zima, ti zvláštní časové čtyři, mění postavu to- hoto světa. Teplem jarním počne se svět obnovovati, létem bude jako ve své síle, a na podzim bude jako uzráv starati se, až zima jako zahubí a přemůže svět; ale opět znova Božím způsobem (působením) bude vše opět obnoveno. Pak-li jest daleké to,2) ježto tak Boží milost zpoří- dila aneb jeho moudrost, a nemůže kdo vysokého nebe obmysliti uložení: ale znamenej údy těla svého, neb nazvánť jest člověk v písmě svět menší. Protož v spojení 1) Hlava 6 knihy Hugonovy. 2) Hlava 7. Hugona.
Strana 62
62 — člověčím takéť jest znáti Boží moudrost. Aj, když jiné tváří nerozumné pohnuty jsou k zemi obličeji, člověk má prostý zrost a tvář svou vzhůru, aby bylo nad jiné tím ukázáno člověčí důstojenstvo a že má svou mysl vzhůru táhnouti k nebeským věcem, nejen k zemi jako zvěř hloupá, ježtoj tělem i obličejem k zemi pochýlena! Aj jakáj proměna v tom, což záleží v hlavě, a v tom, což v nohách, a jakť jest každé hodně v svém místě ustaveno! Nohy drží nejnižší místo, aby nesly a držely tělo všecko; hlava nejvyšší, aby vše tělo vedla, zdaleka očima upatříc, ušima uslyšíc hodné neb nehodné, aby to pak rozum potkal hodně; ruce v prostřed masa, ježto by se drželo sílou kostí: jak skrze některé kosti má mozek své skryté průchody aneb žíly některé skrze kost některou, jakť mají dírky sobě připravené Božím způ- sobem; jakť tu kosti vyrostly z masa a vynikly, kde je třeba toho, jakož do zubův vidíme, a jinde jsou skryté jak jest vše maso koží obklíčeno, aby mělo vnitř svůj pokoj před úrazem protivných věcí své ušlechtilosti, ježto by hrubostí netrpěla; až i nehty dal jako helmy Bůh každému prstu. A kdoť by vše mohl počísti strany i vnitřní těla člověčího neb i jiného, jak jest vše opa- trnou Boží moudrostí zpořízeno, a každá má sobě hodné místo!
62 — člověčím takéť jest znáti Boží moudrost. Aj, když jiné tváří nerozumné pohnuty jsou k zemi obličeji, člověk má prostý zrost a tvář svou vzhůru, aby bylo nad jiné tím ukázáno člověčí důstojenstvo a že má svou mysl vzhůru táhnouti k nebeským věcem, nejen k zemi jako zvěř hloupá, ježtoj tělem i obličejem k zemi pochýlena! Aj jakáj proměna v tom, což záleží v hlavě, a v tom, což v nohách, a jakť jest každé hodně v svém místě ustaveno! Nohy drží nejnižší místo, aby nesly a držely tělo všecko; hlava nejvyšší, aby vše tělo vedla, zdaleka očima upatříc, ušima uslyšíc hodné neb nehodné, aby to pak rozum potkal hodně; ruce v prostřed masa, ježto by se drželo sílou kostí: jak skrze některé kosti má mozek své skryté průchody aneb žíly některé skrze kost některou, jakť mají dírky sobě připravené Božím způ- sobem; jakť tu kosti vyrostly z masa a vynikly, kde je třeba toho, jakož do zubův vidíme, a jinde jsou skryté jak jest vše maso koží obklíčeno, aby mělo vnitř svůj pokoj před úrazem protivných věcí své ušlechtilosti, ježto by hrubostí netrpěla; až i nehty dal jako helmy Bůh každému prstu. A kdoť by vše mohl počísti strany i vnitřní těla člověčího neb i jiného, jak jest vše opa- trnou Boží moudrostí zpořízeno, a každá má sobě hodné místo!
Strana 63
63 — XI. O čtveru hnutí, kterak Božská moudrost u věcech stvořených jest zpořídila. Děti. Jistě tatíku divným a velikým způsobem Boží mou- drosti jest to, že tak věc každá jest na svém místě; ale také vzbuď nás, abychom, hnutí rozličná srozumějíc, i v tom dívali se Boží moudrosti v způsobu jeho. Otec. Čtvero hnutí 1) jest, o němž mluví jakož (jaksi) zvláště filosofové: jedno jest s místa na místo; druhé, ježto přibývá něčeho, když roste neb ubývá, když hyne; třetí, když s radostí zvíře táhne se k onomu neb k onomu; čtvrté, ježto v rozumu činí proměnu. Dlouhéť řeči o těch hnutích mají filosofové; ale jáť ne- budu tak dlouze mluviti o tom, jen dotknu zřejmého, abyste i v tom příčinu měli Božské se moudrosti podí- vati a pak jeho velebnosti, že jest nad ta hnutí. Pomyslete nejprv o tom hnutí, ježto jest s místa na místo. Kdoj tak moudře to přistrojil, že se vždy tak toči prudce nebe, ač nejde se svého místa, ale ve svém místě jde vůkol vždy každý kruh oněch nebí devěti svým vlastním během. A nejvyšší prvního běhu nebe největší běží prudkostí a rychlostí tak, že ve čtyrmez- cítma hodinách obběhne svůj okršlek, ježto je nejširší a trpočí s sebou ode vzchoda slunce k západu dolejší 1) HIl 8. Hugona. Motus localis naturalis, animalis, rationalis.
63 — XI. O čtveru hnutí, kterak Božská moudrost u věcech stvořených jest zpořídila. Děti. Jistě tatíku divným a velikým způsobem Boží mou- drosti jest to, že tak věc každá jest na svém místě; ale také vzbuď nás, abychom, hnutí rozličná srozumějíc, i v tom dívali se Boží moudrosti v způsobu jeho. Otec. Čtvero hnutí 1) jest, o němž mluví jakož (jaksi) zvláště filosofové: jedno jest s místa na místo; druhé, ježto přibývá něčeho, když roste neb ubývá, když hyne; třetí, když s radostí zvíře táhne se k onomu neb k onomu; čtvrté, ježto v rozumu činí proměnu. Dlouhéť řeči o těch hnutích mají filosofové; ale jáť ne- budu tak dlouze mluviti o tom, jen dotknu zřejmého, abyste i v tom příčinu měli Božské se moudrosti podí- vati a pak jeho velebnosti, že jest nad ta hnutí. Pomyslete nejprv o tom hnutí, ježto jest s místa na místo. Kdoj tak moudře to přistrojil, že se vždy tak toči prudce nebe, ač nejde se svého místa, ale ve svém místě jde vůkol vždy každý kruh oněch nebí devěti svým vlastním během. A nejvyšší prvního běhu nebe největší běží prudkostí a rychlostí tak, že ve čtyrmez- cítma hodinách obběhne svůj okršlek, ježto je nejširší a trpočí s sebou ode vzchoda slunce k západu dolejší 1) HIl 8. Hugona. Motus localis naturalis, animalis, rationalis.
Strana 64
— 64 — kruhy. Ale proto ony také jdou svým během protiv onomu kruhu nejvyššímu; neb každý planeta má i svůj běh jiný v tom okrslku, jenžto zodiak 1) slove, v němž dvanácte jest znamení. A kteréhož planety kruh vyšší jest a bližší onoho kruhu prvého nebe, ježto běží, tím rychleji běží potkyseními 2) toho nebe, ale léněji svým během v onom okrslku, jenžto zodiak slove. Ale nejnižší planeta, měsíc, ve čtyrech nedělech dokoná svůj běh v zodiaku; ale slunce 3) a nejvyšší planeta ve třidcát letech; a pak ono hvězdové nebe, to velmi malitký drobet, 4) pohne se v mnoho letech protiv běhu toho 1) Zodiak neb zvířetník jest pás as 20 stupňů šířky na obloze nebeské, v němž se dráha oběžnic větších tenkráte známých promítá. tak že zdá se, jakoby oběžnice v něm se pohybovaly. Rozdělen jest na dvanácte částí dle souhvězdí: beran, býk, blíženci, rak, lev, panna, váha, štír, střelec, kozorožec, vodnář a ryby. 2) Potkysení značí snad tolik co část, oddíl. Polské kieszeň značí kapsu. 3) Slunce vykoná za rok svou dráhu dle starého názoru, nebo správně dle nynějšího země oběhne za rok kolem slunce. Saturnus pak za 29 let, 166 dní a 23 hodin. 4) Těmito slovy naznačuje Štítný praecessí neb změnu či před- bíhání bodu rovnodennosti, jež obnáší nyní 50.2 vteřin obloukových či jeden stupeň v 70 rocích. Země totiž následkem přitažlivosti slunce a měsíce mění svou polohu ku rovině své dráhy t. zv. ekliptice, tím též mění se poloha onoho bodu rovnodennosti, a promítáme-li tuto změnu na hvězdy, zdá se nám jakoby všechny hvězdy změnily svou polohu o tutéž délku a jakoby se pohybovaly všechny tímto způsobem pomaličku od západu na východ.
— 64 — kruhy. Ale proto ony také jdou svým během protiv onomu kruhu nejvyššímu; neb každý planeta má i svůj běh jiný v tom okrslku, jenžto zodiak 1) slove, v němž dvanácte jest znamení. A kteréhož planety kruh vyšší jest a bližší onoho kruhu prvého nebe, ježto běží, tím rychleji běží potkyseními 2) toho nebe, ale léněji svým během v onom okrslku, jenžto zodiak slove. Ale nejnižší planeta, měsíc, ve čtyrech nedělech dokoná svůj běh v zodiaku; ale slunce 3) a nejvyšší planeta ve třidcát letech; a pak ono hvězdové nebe, to velmi malitký drobet, 4) pohne se v mnoho letech protiv běhu toho 1) Zodiak neb zvířetník jest pás as 20 stupňů šířky na obloze nebeské, v němž se dráha oběžnic větších tenkráte známých promítá. tak že zdá se, jakoby oběžnice v něm se pohybovaly. Rozdělen jest na dvanácte částí dle souhvězdí: beran, býk, blíženci, rak, lev, panna, váha, štír, střelec, kozorožec, vodnář a ryby. 2) Potkysení značí snad tolik co část, oddíl. Polské kieszeň značí kapsu. 3) Slunce vykoná za rok svou dráhu dle starého názoru, nebo správně dle nynějšího země oběhne za rok kolem slunce. Saturnus pak za 29 let, 166 dní a 23 hodin. 4) Těmito slovy naznačuje Štítný praecessí neb změnu či před- bíhání bodu rovnodennosti, jež obnáší nyní 50.2 vteřin obloukových či jeden stupeň v 70 rocích. Země totiž následkem přitažlivosti slunce a měsíce mění svou polohu ku rovině své dráhy t. zv. ekliptice, tím též mění se poloha onoho bodu rovnodennosti, a promítáme-li tuto změnu na hvězdy, zdá se nám jakoby všechny hvězdy změnily svou polohu o tutéž délku a jakoby se pohybovaly všechny tímto způsobem pomaličku od západu na východ.
Strana 65
— 65 — prvého kruhu nebe nejvyššího, ježto běží. Tímť Bůh činí léto a zimu, dlouhé i krátké dny neb noci a někdy rovné; tímť během rozličných těch planet a nebí ony mnohé jsou rozličnosti pořadem Boží moudrosti. Neb v jednom místě slunce neb měsíc neb jiný planeta vy- vedou věc jednu a v jiném jinou, též všecky hvězdy: tato s touto učiní to, a když se s jinou zbéře, učiní jiné. Toť činí proměny v světských věcech. Oheň také ve svém kruhu běží, povětří v svém, ale to nejednostejně, jakož do větrův vidíme. Voda také jde v oblacích, ve mhle neb v zemi parou jakous, divnými jakýmis prů- chody táhnouc se z moře i od zemi, až učiní studnici, pramen, že potůček poteče neb déšť bude z oblakův, a v potocích běží okolo země svrchu a z potůčkův řeka se sbéře a svým během opět v moře vběhne. A tak vždy tekouce, řeky vždy mají, odkud by tekly, a moře, tím nepřeplyne, že v ně vždy vody tekou. I to vidouce a v uklidné mysli dívajíce se tomu, můžeme poznati moudrost Boží. Jestiť i v člověku hnutí to dvoje: jedno vnější s místa na místo, ježto svou vůli jde, kamž chce, člověk; aneb hne aneb nehne, kterýmž chce údem. I toť jest pořadem Boží moudrosti, že jsou tak kloubové a příhbí a žíly k tomu způsobeny tělesné, zřejmé; a pak vůle, ježto je nezřejmá a netělesná, ale jest duch, hne tak brzo, kterým chtí(c) údem, k tomu hnutí způsobeným. Druhá hnutí vnitř má vždy ustavičná v sobě člověk. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 5
— 65 — prvého kruhu nebe nejvyššího, ježto běží. Tímť Bůh činí léto a zimu, dlouhé i krátké dny neb noci a někdy rovné; tímť během rozličných těch planet a nebí ony mnohé jsou rozličnosti pořadem Boží moudrosti. Neb v jednom místě slunce neb měsíc neb jiný planeta vy- vedou věc jednu a v jiném jinou, též všecky hvězdy: tato s touto učiní to, a když se s jinou zbéře, učiní jiné. Toť činí proměny v světských věcech. Oheň také ve svém kruhu běží, povětří v svém, ale to nejednostejně, jakož do větrův vidíme. Voda také jde v oblacích, ve mhle neb v zemi parou jakous, divnými jakýmis prů- chody táhnouc se z moře i od zemi, až učiní studnici, pramen, že potůček poteče neb déšť bude z oblakův, a v potocích běží okolo země svrchu a z potůčkův řeka se sbéře a svým během opět v moře vběhne. A tak vždy tekouce, řeky vždy mají, odkud by tekly, a moře, tím nepřeplyne, že v ně vždy vody tekou. I to vidouce a v uklidné mysli dívajíce se tomu, můžeme poznati moudrost Boží. Jestiť i v člověku hnutí to dvoje: jedno vnější s místa na místo, ježto svou vůli jde, kamž chce, člověk; aneb hne aneb nehne, kterýmž chce údem. I toť jest pořadem Boží moudrosti, že jsou tak kloubové a příhbí a žíly k tomu způsobeny tělesné, zřejmé; a pak vůle, ježto je nezřejmá a netělesná, ale jest duch, hne tak brzo, kterým chtí(c) údem, k tomu hnutí způsobeným. Druhá hnutí vnitř má vždy ustavičná v sobě člověk. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 5
Strana 66
—— 66 A ta nejsou poddána vůli, jakož srdce má vždy svůj běh bez přestání, v němž záleží život, dokudž ráčí ten první, jenžto vším hýbe, což se hýbe, a sám v sobě nemá hnutí ni jednoho ani proměny, Pán Hospodin. Od srdce pak má a béře své hnutí a svůj běh krev v ži- lách po všem tělu, u větších i menších; v plícech, ježto povětřím srdce obvlažují, dýšíce, také jest běh ústavný. Leč bdí leč spí člověk, ti běhové v něm nepřestanou, a neustane tím během srdce ani žíly ani plíce. Tak jest divně božská moudrost zpořídila a nastrojila. Druhé hnutí jsem řekl to, když roste něco a jde u velikost z malosti, aneb když hyne něco, že ubývá jeho. Kdož jiný než Bůh způsobil to hnutí v přirození? Jakož se nic samo, což jest nebylo, nemohlo učiniti, takéž nemůže samo sebe přivětšiti. A tak i v tom jest divná moudrost způsobu Božího ukázána. Třeti hnutí 1) jest, toho nemá jiné stvořeni než zvíře některé, ježto má duši2) a může něčeho žádati, ač i bez rozumu. To hnutí jest v té duši žádost, ježto táhne mysl, ač-li mysl má slouti zvířete i nerozumného, k něčemu, ježto vidí, slyší, voní, chutná. Neb libost 1) Pokračuje 8. kapitola spisu Hugona, jež má pouze 5 řádků v tomto odstavci. 2) Filosofové křesťanští neostýchají se nazývati základ neb vni- trnou příčinu života rostlinného neb zvířecího duší; tato duše rost- linná neb zvířecí ovšem není nesmrtelná, zaniká ihned při hynutí rostliny nebo zvířete. S. Th. I. qu. 76, v. 1 in corp.
—— 66 A ta nejsou poddána vůli, jakož srdce má vždy svůj běh bez přestání, v němž záleží život, dokudž ráčí ten první, jenžto vším hýbe, což se hýbe, a sám v sobě nemá hnutí ni jednoho ani proměny, Pán Hospodin. Od srdce pak má a béře své hnutí a svůj běh krev v ži- lách po všem tělu, u větších i menších; v plícech, ježto povětřím srdce obvlažují, dýšíce, také jest běh ústavný. Leč bdí leč spí člověk, ti běhové v něm nepřestanou, a neustane tím během srdce ani žíly ani plíce. Tak jest divně božská moudrost zpořídila a nastrojila. Druhé hnutí jsem řekl to, když roste něco a jde u velikost z malosti, aneb když hyne něco, že ubývá jeho. Kdož jiný než Bůh způsobil to hnutí v přirození? Jakož se nic samo, což jest nebylo, nemohlo učiniti, takéž nemůže samo sebe přivětšiti. A tak i v tom jest divná moudrost způsobu Božího ukázána. Třeti hnutí 1) jest, toho nemá jiné stvořeni než zvíře některé, ježto má duši2) a může něčeho žádati, ač i bez rozumu. To hnutí jest v té duši žádost, ježto táhne mysl, ač-li mysl má slouti zvířete i nerozumného, k něčemu, ježto vidí, slyší, voní, chutná. Neb libost 1) Pokračuje 8. kapitola spisu Hugona, jež má pouze 5 řádků v tomto odstavci. 2) Filosofové křesťanští neostýchají se nazývati základ neb vni- trnou příčinu života rostlinného neb zvířecího duší; tato duše rost- linná neb zvířecí ovšem není nesmrtelná, zaniká ihned při hynutí rostliny nebo zvířete. S. Th. I. qu. 76, v. 1 in corp.
Strana 67
— 67 — dotčení toho aneb toho drží v paměti nějaký jako obraz, potáhne se žádostí jakous, hledaje libého a chtě zbýti nelibého; aneb když tím svým zvířecím přirozením mní něco sobě libého, i potáhne se k tomu, aneb něco pro- tivného, i kryje se toho (skrývá se, chrání se). Divné způsobení Boží moudrosti, že zvíře bez rozumu, nevě- douc, by toto z tohoto a toto z tohoto vyjíti mohlo neb mělo, avšak má žádost jakous přirozenou, ježto táhne k tomu, v němž záleží život jeho aneb plod jeho! Divná moudrost, ježto zvířeti dala oko a tu moc, aby vidělo! Též o uchu, též o chuti v ústech neb o vůni v nose neb čití rozličnou věc dotčením těla, ježto pak žádostí hýbá. Ctvrté hnutí přísluší jen k člověku neb k andělu, ježto v rozumu činí proměnu to hnutí, a což nemá roz- umu, k tomu to hnutí nepřísluší. Neb to hnutí jest, když rozum k onomu, neb k onomu obrátíme, a večas (tu) jej jasněji má, večas potuchleji. Dosti diviti se v tom hnutí nalezne člověk, když znamená, co jest onen rozum nestvořený nad tento stvořený — rozum, jenžto uměl svým rozumem tento rozum tak divně a vždy spraved- livě učiniti i poříditi, jenžto všech lidí činy, vůle, my- šlení v pravdě pořídí a rozumně; jak může i ze zlého zlých vybrati dobré, zlým dobrého ze zlého jich nepři- vede, ale těm dobrým, ježto milují jej, jimž divným způsobem Boží milosti všecko jest pomocno k dobrému. — 5*
— 67 — dotčení toho aneb toho drží v paměti nějaký jako obraz, potáhne se žádostí jakous, hledaje libého a chtě zbýti nelibého; aneb když tím svým zvířecím přirozením mní něco sobě libého, i potáhne se k tomu, aneb něco pro- tivného, i kryje se toho (skrývá se, chrání se). Divné způsobení Boží moudrosti, že zvíře bez rozumu, nevě- douc, by toto z tohoto a toto z tohoto vyjíti mohlo neb mělo, avšak má žádost jakous přirozenou, ježto táhne k tomu, v němž záleží život jeho aneb plod jeho! Divná moudrost, ježto zvířeti dala oko a tu moc, aby vidělo! Též o uchu, též o chuti v ústech neb o vůni v nose neb čití rozličnou věc dotčením těla, ježto pak žádostí hýbá. Ctvrté hnutí přísluší jen k člověku neb k andělu, ježto v rozumu činí proměnu to hnutí, a což nemá roz- umu, k tomu to hnutí nepřísluší. Neb to hnutí jest, když rozum k onomu, neb k onomu obrátíme, a večas (tu) jej jasněji má, večas potuchleji. Dosti diviti se v tom hnutí nalezne člověk, když znamená, co jest onen rozum nestvořený nad tento stvořený — rozum, jenžto uměl svým rozumem tento rozum tak divně a vždy spraved- livě učiniti i poříditi, jenžto všech lidí činy, vůle, my- šlení v pravdě pořídí a rozumně; jak může i ze zlého zlých vybrati dobré, zlým dobrého ze zlého jich nepři- vede, ale těm dobrým, ježto milují jej, jimž divným způsobem Boží milosti všecko jest pomocno k dobrému. — 5*
Strana 68
— 68 — XII. Co každá věc stvořená jest sama v sobě a co ji- nou věcí: jako co jest forma v latině a co je qua- litas. Děti táží se: Tehdy také i krása? Otec. Ovšem, dítky, tím, kdož z milosti bojí se Boha, jsou-li krásní, pomoc mají k dobrému tomu, aby se více Bohu líbili, ne tím, že jsou krásní, budou více líbiti se Bohu, ale i tím, že i krásu majíce, mohouce se jí líbiti světu, však nedbají na to, ale Bohu svou krásu, ježto jim dal ji, obětují vzácnou oběť. A tak libějšími budou Bohu i lidem, jimž mila je šlechetnost, neb zvláště jest šlechetnosti ukázání, mohouce se líbiti světu, i ne- dbají na to pro Boží milost. A kdož, moha žádati krásy, i nežádá jí, nedbá na ni pro milost Boží, také ten není nelib Bohu, ačť i nemá veliké krásy, a také jest tím bezpečněji od světských půtek. Ale snad by tu bylo o té třetí věci pomluviti, ježto také přísluší, aby krása byla dokonána, neb jsem již o dvou pomluvil, abych vás ponukl, jak byste i v této poznali moudrost Boží. Ta věc třetí jest forma slušná a ta bude tím slušnější, čím bude ta čtvrtá věc, ježto krásu dokonává, s oněmi slušnější dána formě. Ta věc slove qualitas latině. A to jest každému čichu ono jiná a ono jiná, to jest, že bude oku libou barvu forma, totiž postava míti, uchu hlas pochotný (libý), nosu voní, ústům
— 68 — XII. Co každá věc stvořená jest sama v sobě a co ji- nou věcí: jako co jest forma v latině a co je qua- litas. Děti táží se: Tehdy také i krása? Otec. Ovšem, dítky, tím, kdož z milosti bojí se Boha, jsou-li krásní, pomoc mají k dobrému tomu, aby se více Bohu líbili, ne tím, že jsou krásní, budou více líbiti se Bohu, ale i tím, že i krásu majíce, mohouce se jí líbiti světu, však nedbají na to, ale Bohu svou krásu, ježto jim dal ji, obětují vzácnou oběť. A tak libějšími budou Bohu i lidem, jimž mila je šlechetnost, neb zvláště jest šlechetnosti ukázání, mohouce se líbiti světu, i ne- dbají na to pro Boží milost. A kdož, moha žádati krásy, i nežádá jí, nedbá na ni pro milost Boží, také ten není nelib Bohu, ačť i nemá veliké krásy, a také jest tím bezpečněji od světských půtek. Ale snad by tu bylo o té třetí věci pomluviti, ježto také přísluší, aby krása byla dokonána, neb jsem již o dvou pomluvil, abych vás ponukl, jak byste i v této poznali moudrost Boží. Ta věc třetí jest forma slušná a ta bude tím slušnější, čím bude ta čtvrtá věc, ježto krásu dokonává, s oněmi slušnější dána formě. Ta věc slove qualitas latině. A to jest každému čichu ono jiná a ono jiná, to jest, že bude oku libou barvu forma, totiž postava míti, uchu hlas pochotný (libý), nosu voní, ústům
Strana 69
— 69 — také libé neb nelibé. Dal Bůh ty pochotnosti, ježto jsou také qualitates, ale ne po těch slove krásné něco, ale chutné, nos má také své, a tomu také říkáme, že krásně neb škaredě voní, dotknutí (hmat) také má své quali- tates, těmi také neslove něco krásné, ale bude libé neb nelibé dotčení toho. A tak forma jest postava takáto neb takáto, ale qualitas jest cos, ježto, když čemu přijde, učiní to, že takovéto bude neb takovéto: jako když bělost bude dána čemu, to bude bílé, pak-li červenost, tehdy červené. A tak o jiných barvách, ježto oko soudí mezi nimi. A bude-li čemu dána pochotnost (libost), která pochotné bude, leč k ústům leč k uchu leč k nosu leč k dotčení to přísluší, a pak-li nepochotnost (nelibost), tehdy nepochotné Duchovné přirození takéť má své qualitates: a tak duše nebo člověk skrze duši, má li dobrotu, dobrý bude; má-li šlechetnost, šlechetný, a tak i o jiném, ježto, když má to duše, taková bude: jako když postava okrouhlá neb obdlužná (obdélná), tlustá neb rovná, bude bílá od bělosti, červená od červenosti. Na to jsem se o tom zmínil, věda, že hrubí v rozumu nevědí, co je to, aby, kdož má hbitější rozum a čte v mých knihách, rozuměl, co je to, ježto forma slove, a co je qualitas. Jednoť jest postava a jako obraz a druhé, ježto učiní takový ten obraz neb tu postavu, že bude bílý neb černý, krásný neb škaredý, libou věcí neb nelibou, neb to dvé také krásu uvodí postava a ta věc, že takovou učiní postavu.
— 69 — také libé neb nelibé. Dal Bůh ty pochotnosti, ježto jsou také qualitates, ale ne po těch slove krásné něco, ale chutné, nos má také své, a tomu také říkáme, že krásně neb škaredě voní, dotknutí (hmat) také má své quali- tates, těmi také neslove něco krásné, ale bude libé neb nelibé dotčení toho. A tak forma jest postava takáto neb takáto, ale qualitas jest cos, ježto, když čemu přijde, učiní to, že takovéto bude neb takovéto: jako když bělost bude dána čemu, to bude bílé, pak-li červenost, tehdy červené. A tak o jiných barvách, ježto oko soudí mezi nimi. A bude-li čemu dána pochotnost (libost), která pochotné bude, leč k ústům leč k uchu leč k nosu leč k dotčení to přísluší, a pak-li nepochotnost (nelibost), tehdy nepochotné Duchovné přirození takéť má své qualitates: a tak duše nebo člověk skrze duši, má li dobrotu, dobrý bude; má-li šlechetnost, šlechetný, a tak i o jiném, ježto, když má to duše, taková bude: jako když postava okrouhlá neb obdlužná (obdélná), tlustá neb rovná, bude bílá od bělosti, červená od červenosti. Na to jsem se o tom zmínil, věda, že hrubí v rozumu nevědí, co je to, aby, kdož má hbitější rozum a čte v mých knihách, rozuměl, co je to, ježto forma slove, a co je qualitas. Jednoť jest postava a jako obraz a druhé, ježto učiní takový ten obraz neb tu postavu, že bude bílý neb černý, krásný neb škaredý, libou věcí neb nelibou, neb to dvé také krásu uvodí postava a ta věc, že takovou učiní postavu.
Strana 70
70 — A tak mnoho je dívání v tom Boží moudrosti, jak jest rozličné věci zpořídila, že jsou pro rozličné věci divny: někdy, že jsou veliké, někdy že malé, někdy že ne- známé, někdy že krásné, někdy že pěkné, někdy že mrzuté, a tak i o mnoho jiném. Díváme se velikosti, 1) když co nad obyčejné nám větší bude, a malá postava takýmž činem divna bývá. Viztež, co se zdá divnější: velicí-li zubové u slona čili malí oni, ježto mol jimi roucho střiže, jehož všeho pro malost jeho nemůže oko snadně spatřiti? Veliká moudrost Boží! Velikému tělu i malému dal (pří)hodné údy k létání neb k chodu, ku plavání neb k běhu neb ku skokům neb k obchodu jeho, jakž co chtěl míti. Dal oči bleše a tak i o jiných zví- řatech a o jich (pří)hodných údech, v nichž jest malých i velikých Stvořitel všeho neobmeškal. Divíme se, jako některým více, že jsou nám neznámé, že jsou daleko od nás jinde aneb že málo jest rodu toho. Některé pak věci divny jsou pro svou krásu, pro slušnost údů a stran k stranám, tak pořádně připravených a sjednaných, že jako by (byl) zvláštní pilnost Stvořitel přiložil k těm věcem. A tak vše zpořídil slušně, že i černé chlupy nad očima na hladké a bílé tváři budou slušny, a kdyby jich nebylo, nebyla by tvář tak slušna. A pak také jest divno, když co mrzutého a jako zpotvořeného uzříme. A tak ze všeho dívání takým věcem můžeme po- 1) Hl. 9. Hugona.
70 — A tak mnoho je dívání v tom Boží moudrosti, jak jest rozličné věci zpořídila, že jsou pro rozličné věci divny: někdy, že jsou veliké, někdy že malé, někdy že ne- známé, někdy že krásné, někdy že pěkné, někdy že mrzuté, a tak i o mnoho jiném. Díváme se velikosti, 1) když co nad obyčejné nám větší bude, a malá postava takýmž činem divna bývá. Viztež, co se zdá divnější: velicí-li zubové u slona čili malí oni, ježto mol jimi roucho střiže, jehož všeho pro malost jeho nemůže oko snadně spatřiti? Veliká moudrost Boží! Velikému tělu i malému dal (pří)hodné údy k létání neb k chodu, ku plavání neb k běhu neb ku skokům neb k obchodu jeho, jakž co chtěl míti. Dal oči bleše a tak i o jiných zví- řatech a o jich (pří)hodných údech, v nichž jest malých i velikých Stvořitel všeho neobmeškal. Divíme se, jako některým více, že jsou nám neznámé, že jsou daleko od nás jinde aneb že málo jest rodu toho. Některé pak věci divny jsou pro svou krásu, pro slušnost údů a stran k stranám, tak pořádně připravených a sjednaných, že jako by (byl) zvláštní pilnost Stvořitel přiložil k těm věcem. A tak vše zpořídil slušně, že i černé chlupy nad očima na hladké a bílé tváři budou slušny, a kdyby jich nebylo, nebyla by tvář tak slušna. A pak také jest divno, když co mrzutého a jako zpotvořeného uzříme. A tak ze všeho dívání takým věcem můžeme po- 1) Hl. 9. Hugona.
Strana 71
71 — vstati k dívání božské moudrosti. Divný pořad v ptačím peří: v pávovém, ano to, což k oku zředlno (viditelno), má krásné líce, a to, co je zakryto, není tak krásno, aneb co je vespod jako na ruby. Divné, že z tak mnoho peří bude jako z jednoho postavce zšité roucho, že jedno péro nevyroste dále než sluší, ale každé dotáhne svého místa, a tak bude v tom místě barvu zřítelnou míti, jakž se vždy přirovná k jinému. A pak-li má pták býti pru- hat, každého pérka pruhy sjednají se jeden s druhým. A to vše Božím způsobem pochází, v němž vidíme moudrost jeho. — XIII. Kterak všecko stvoření tuto již svou dobrotou drží a ukazuje a kterak čtverým činem užitek máme stvo- řených věcí, děti táží se: Pověz nám také, co ze zřejmých věcí nezřejmou Boží dobrotou ukazuje? Otec. To vše, co jest stvořil, dobrotu a milost ukazuje, neb pro svou potřebu ničehož jest nestvořil. Mohl jest býti beze všeho sám v sobě vždy blaženě, ale vida, že může své dobroty účastno stvoření učiniti, každé podle pochopení jeho, stvořil jest vše a v své dobrotě drží vše. A to, že vše tak řídí a působí opatrně k užitku zvláště stvoření rozumnému, zda-li jeho dobroty převe-
71 — vstati k dívání božské moudrosti. Divný pořad v ptačím peří: v pávovém, ano to, což k oku zředlno (viditelno), má krásné líce, a to, co je zakryto, není tak krásno, aneb co je vespod jako na ruby. Divné, že z tak mnoho peří bude jako z jednoho postavce zšité roucho, že jedno péro nevyroste dále než sluší, ale každé dotáhne svého místa, a tak bude v tom místě barvu zřítelnou míti, jakž se vždy přirovná k jinému. A pak-li má pták býti pru- hat, každého pérka pruhy sjednají se jeden s druhým. A to vše Božím způsobem pochází, v němž vidíme moudrost jeho. — XIII. Kterak všecko stvoření tuto již svou dobrotou drží a ukazuje a kterak čtverým činem užitek máme stvo- řených věcí, děti táží se: Pověz nám také, co ze zřejmých věcí nezřejmou Boží dobrotou ukazuje? Otec. To vše, co jest stvořil, dobrotu a milost ukazuje, neb pro svou potřebu ničehož jest nestvořil. Mohl jest býti beze všeho sám v sobě vždy blaženě, ale vida, že může své dobroty účastno stvoření učiniti, každé podle pochopení jeho, stvořil jest vše a v své dobrotě drží vše. A to, že vše tak řídí a působí opatrně k užitku zvláště stvoření rozumnému, zda-li jeho dobroty převe-
Strana 72
72 — liké neukazuje? Aj nebe, země, povětří, hvězdy, vody i vše, co jest ve světě, i běh časův, jímž se léta navra- cejí, staré věci obnovují, pohynulé opravují, vše k užitku lidem, vše dobrotu ukazuje toho, jenžto užitku hledá tím našeho! Čtverým činem 1) užitek máme ze stvořených věcí: Některé jsou nám tak potřebny, že bychom nemohli býti bez nich, a toho dal Bůh větší hojnost; některé jsou nám ku pohodlí většímu nad pilnou potřebu, ač bychom i mohli trvati bez nich v přirození, jakož vidíme, že bez masa a bez vína a v sprostném rouše trvají chudí lidé; některé jsou, ježto v nich ani pohodlí nehledáme, jiné jen, že jest pěkno, jako z nové, bílé číše píti neb z mísy fermizované jisti neb v barveném rouše choditi; některé pak i nad to jsou lidem vzácné věci, ač by i pohodlí tělu nad pilnou potřebu bez nich bylo i slu- šnost skrovna, však kdož má to vzácno jest jemu, jakož jsou pití (nápoje) drahá, koření, kamení drahé, stříbrnice, zlatice (stříbrné, zlaté věci). A v tom jest veliká Boží dobrota ukázána, že nejen ku potřebě pilné dal člověku potřebné věci, ale i nad to. V tom pak moudrý měl by největší užitek, kdož by nevelnul milostí k takým věcem, ježto vidí, že vzácny jsou světu, a k Bohu obrátil milost a pro Boha nechal toho, v němž není potřeby pilné, jen jakás hrdost, a příliš veliké péče na také věci 1) Hl. 14. Hugona
72 — liké neukazuje? Aj nebe, země, povětří, hvězdy, vody i vše, co jest ve světě, i běh časův, jímž se léta navra- cejí, staré věci obnovují, pohynulé opravují, vše k užitku lidem, vše dobrotu ukazuje toho, jenžto užitku hledá tím našeho! Čtverým činem 1) užitek máme ze stvořených věcí: Některé jsou nám tak potřebny, že bychom nemohli býti bez nich, a toho dal Bůh větší hojnost; některé jsou nám ku pohodlí většímu nad pilnou potřebu, ač bychom i mohli trvati bez nich v přirození, jakož vidíme, že bez masa a bez vína a v sprostném rouše trvají chudí lidé; některé jsou, ježto v nich ani pohodlí nehledáme, jiné jen, že jest pěkno, jako z nové, bílé číše píti neb z mísy fermizované jisti neb v barveném rouše choditi; některé pak i nad to jsou lidem vzácné věci, ač by i pohodlí tělu nad pilnou potřebu bez nich bylo i slu- šnost skrovna, však kdož má to vzácno jest jemu, jakož jsou pití (nápoje) drahá, koření, kamení drahé, stříbrnice, zlatice (stříbrné, zlaté věci). A v tom jest veliká Boží dobrota ukázána, že nejen ku potřebě pilné dal člověku potřebné věci, ale i nad to. V tom pak moudrý měl by největší užitek, kdož by nevelnul milostí k takým věcem, ježto vidí, že vzácny jsou světu, a k Bohu obrátil milost a pro Boha nechal toho, v němž není potřeby pilné, jen jakás hrdost, a příliš veliké péče na také věci 1) Hl. 14. Hugona
Strana 73
73 — neukládal; ale, ač by již užíval světa, aby tak byl, jako by ho neužíval. 1) Jest ještě jedno, ježto mi se vidí podobné tomuto, diviti se v skutcích Božích, že to spolu tak zachoval, že i veliké věci učinil i množství jich, a vše zpořídil krásně a k tomu vše užitečně. Vizte, žeť není div, kdo se dívá tomuto, neb vidíme to, že nemůže to býti v lid- ských činech. Chce-li člověk mnoho čeho učiniti, veliké to nemůže býti, a pakli chce, by velikého učinil něco, nebude opět mocí, býti mnoho toho. Moc nestačí na mnoho věcí rozdělena, aby veliké vyvésti mohla, a pak-li se snaží k něčemu velikému, mnoho také nevyvede. Člověku jest aneb k množství aneb k velikosti své sna- ženství obrátiti, k obému nelze. Písař slovce malá spěšně píše, ale chce-li veliké napsati slovo, větší práci naloží na to; a čím více pospíchá, aby napsal mnoho, tím nekrasší bude písmo. Též podobenství i to bude: Kdož chtí velmi krásné a lepé roucho míti, netak v něm užitku mohou hledati; pak-li užitku v rouše chtí hledati, musí v něm krásy a lepoty oželeti. Ale v skutcích Božích množství stvořených věcí neučinilo jest újmy u velikosti ani velikost ujala počtu ani spolu velikost a množství krásu a slušnost odjala užitku toho, k němuž jest vše učinil to, co učinil stvořitel všeho a způsobce. Takť po těchto zřejmých věcech můžeme dojíti myslí rozumu, 1) 1 Kor. VII. 31.
73 — neukládal; ale, ač by již užíval světa, aby tak byl, jako by ho neužíval. 1) Jest ještě jedno, ježto mi se vidí podobné tomuto, diviti se v skutcích Božích, že to spolu tak zachoval, že i veliké věci učinil i množství jich, a vše zpořídil krásně a k tomu vše užitečně. Vizte, žeť není div, kdo se dívá tomuto, neb vidíme to, že nemůže to býti v lid- ských činech. Chce-li člověk mnoho čeho učiniti, veliké to nemůže býti, a pakli chce, by velikého učinil něco, nebude opět mocí, býti mnoho toho. Moc nestačí na mnoho věcí rozdělena, aby veliké vyvésti mohla, a pak-li se snaží k něčemu velikému, mnoho také nevyvede. Člověku jest aneb k množství aneb k velikosti své sna- ženství obrátiti, k obému nelze. Písař slovce malá spěšně píše, ale chce-li veliké napsati slovo, větší práci naloží na to; a čím více pospíchá, aby napsal mnoho, tím nekrasší bude písmo. Též podobenství i to bude: Kdož chtí velmi krásné a lepé roucho míti, netak v něm užitku mohou hledati; pak-li užitku v rouše chtí hledati, musí v něm krásy a lepoty oželeti. Ale v skutcích Božích množství stvořených věcí neučinilo jest újmy u velikosti ani velikost ujala počtu ani spolu velikost a množství krásu a slušnost odjala užitku toho, k němuž jest vše učinil to, co učinil stvořitel všeho a způsobce. Takť po těchto zřejmých věcech můžeme dojíti myslí rozumu, 1) 1 Kor. VII. 31.
Strana 74
74 — kdož chce někdy od světského rozbroje mysl odtrhnouti k oněm v Bohu nezřejmým věcem; ale kdož jest vždy v světském trhu (jednání neb životě) nepokojen a roz- brojen, s tím není proč o těch věcech rozjímati, jakož říkají, že není třeba ve mlýně housti. XIV. Již jest vypravena trojí věc zvláštní, jež jest v Bohu. Tuto již o jednotě Božské a co-li ji nám ukazuje. Děti: V těchto řečech, ježto's k nám mluvil, ukazuješ trojí nejvyšší věc v Bohu: moc, moudrost, dobrotu. Již vidíme toho sled v stvoření zřejmém, ale rády bychom slyšely ještě, co Boží jednotu ukazuje, v čem jest sled toho že je Bůh jeden? Otec: Hrubýť chci nejprv příklad dáti, že ve všem zřejmém jest sled nějaký Trojice v Bohu i jednoty, ale sled uzříc, ještě jest daleko od poznání toho, čí jest sled. Uzříš sled, že jest tu zajíc, ale, neznal-li by zajíce dříve, po sledu by nepoznal. Aj uzříš kteréžkoli tělo: kámen, dřevo, slunce, měsíc i cožkoli, toť bude jedno v sobě a v té jednotě jest trojice: tlustost té věci, dlouhost a širokost. Ale podobnějiť jsem ukázal Trojice svaté sled, jakož jsem mluvil o tom do té doby.
74 — kdož chce někdy od světského rozbroje mysl odtrhnouti k oněm v Bohu nezřejmým věcem; ale kdož jest vždy v světském trhu (jednání neb životě) nepokojen a roz- brojen, s tím není proč o těch věcech rozjímati, jakož říkají, že není třeba ve mlýně housti. XIV. Již jest vypravena trojí věc zvláštní, jež jest v Bohu. Tuto již o jednotě Božské a co-li ji nám ukazuje. Děti: V těchto řečech, ježto's k nám mluvil, ukazuješ trojí nejvyšší věc v Bohu: moc, moudrost, dobrotu. Již vidíme toho sled v stvoření zřejmém, ale rády bychom slyšely ještě, co Boží jednotu ukazuje, v čem jest sled toho že je Bůh jeden? Otec: Hrubýť chci nejprv příklad dáti, že ve všem zřejmém jest sled nějaký Trojice v Bohu i jednoty, ale sled uzříc, ještě jest daleko od poznání toho, čí jest sled. Uzříš sled, že jest tu zajíc, ale, neznal-li by zajíce dříve, po sledu by nepoznal. Aj uzříš kteréžkoli tělo: kámen, dřevo, slunce, měsíc i cožkoli, toť bude jedno v sobě a v té jednotě jest trojice: tlustost té věci, dlouhost a širokost. Ale podobnějiť jsem ukázal Trojice svaté sled, jakož jsem mluvil o tom do té doby.
Strana 75
— 75 — I tážete se již o jednotě 1) Boží, že věříte, že Bůh jest jeden. Rozum, žene se vtipně k tomu, uzří to, že Bůh jest jeden, stvořitel všeho i působce, jenžto nemá počátku ani skonání, ano řekl filosof: Není dobré mnoho knížat, totiž v jednom pořízení. Protož v pořízení všeho světa jediné jest kníže, a to Bůh jest. Neb vidíme divný běh nebes, jakož jsem dříve mluvil o tom, ano se točí sic i onak, jakož na hvězdách, na slunci, na měsíci jest to zřejmo, ano hvězdy některé vzejdou a jsou některé, ježto nám nezajdou za horu nikdy, a ně- které, zajdouce brzo, vzejdou po malé chvíli, a druhé dlouho nevzejdou, zajdouce; a jsou některé tam pod námi, ježto se nikdy neukáží, nikdy nevzejdou. Měsíc nám někdy s večera vzejde, někdy z jitra, ale vždy tak, že celou noc svítí, když jest v plně, leč jest noc krátka leč dlouha, nechybí toho. Divný běh větrův, deštů, po- toků, řek; i mnoho je v světě rozličných těch běhův, avšak není smíšení v přístroji světa všeho. Zjevné jest, že je ve všem způsob toho jednoho, jenžto vše řídí. A kdyby od jednoho nešel ten způsob, onen by k jinému táhl a onen k jinému, že by ten běh byl smíšen a roz- dělen. A to vždy vidíme, že jest vždy jednostejně roz- dělen běh nebeský. Protož jedenť jest počátek všeho a působce. Ale že rozličně může něco slouti jedno, zname- 1) Hl. 19. Hugona.
— 75 — I tážete se již o jednotě 1) Boží, že věříte, že Bůh jest jeden. Rozum, žene se vtipně k tomu, uzří to, že Bůh jest jeden, stvořitel všeho i působce, jenžto nemá počátku ani skonání, ano řekl filosof: Není dobré mnoho knížat, totiž v jednom pořízení. Protož v pořízení všeho světa jediné jest kníže, a to Bůh jest. Neb vidíme divný běh nebes, jakož jsem dříve mluvil o tom, ano se točí sic i onak, jakož na hvězdách, na slunci, na měsíci jest to zřejmo, ano hvězdy některé vzejdou a jsou některé, ježto nám nezajdou za horu nikdy, a ně- které, zajdouce brzo, vzejdou po malé chvíli, a druhé dlouho nevzejdou, zajdouce; a jsou některé tam pod námi, ježto se nikdy neukáží, nikdy nevzejdou. Měsíc nám někdy s večera vzejde, někdy z jitra, ale vždy tak, že celou noc svítí, když jest v plně, leč jest noc krátka leč dlouha, nechybí toho. Divný běh větrův, deštů, po- toků, řek; i mnoho je v světě rozličných těch běhův, avšak není smíšení v přístroji světa všeho. Zjevné jest, že je ve všem způsob toho jednoho, jenžto vše řídí. A kdyby od jednoho nešel ten způsob, onen by k jinému táhl a onen k jinému, že by ten běh byl smíšen a roz- dělen. A to vždy vidíme, že jest vždy jednostejně roz- dělen běh nebeský. Protož jedenť jest počátek všeho a působce. Ale že rozličně může něco slouti jedno, zname- 1) Hl. 19. Hugona.
Strana 76
— 76 — nejte, jakť jeden stvořitel, Bůh, jeden slove. Někdyť něco slove jedno pro shromáždění, a tak díme stádo jedno, ano bude dobytka mnoho. Někdy spojením něco slove jedno, jakož tělo jest spojení ze mnoho údů. Někdy díme něčemu jedno, by bylo pro svornost a pro sjednání neb pro podobnost, jakož dime: Všecht jest hlas jeden, ano i on i on i on hlas svúj vypustil. Ale to vše nic právě není jedno. Ne takť jest jeden stvořitel všeho: i v té jednotě vyběhl jest nad to nade vše, což jest jedno. Ano duch andělský kterýžkoli neb kterážkoli člověčí duše pravěji jest jedno než shromážděním neb spojením neb svorností neb podobností, ale jedno jest v bytství svého jednostejného přirození, že nemůže to jedno v strany bytí býti rozděleno, neb stran není v hro- madu spojení. Avšak nad andělský duch jeden, nad tu jednotu, ježto jí duše jest jedna, více Bůh a pravěji jeden, neb vždy týž, též a takéž jest bez proměny, ani jest té posošnosti (poddanosti), by mohla která jemu proměna přijíti a jinak jej učiniti. Protož Bůh jest vždy to jedno, jakž jest a což jest, a nejvýš jedno v svém Božství. Takéž, kdyby bylo to slovo v obyčeji, nad- jednější jest nad to nade vše, co kdež jest jedno. A ta jednota, ježto jí Bůh jeden jest v svém Božství, jest nade vše jednoty, neb ona Bůh jest a není v Božstvi jiné Bůh, jiné jednota jeho, jakož není jiné moudrost jeho nebo moc neb dobrota a jiné on, neb jiné, že jest, a jiné, že Bůh jest. A tak i o jiném o všem, což může
— 76 — nejte, jakť jeden stvořitel, Bůh, jeden slove. Někdyť něco slove jedno pro shromáždění, a tak díme stádo jedno, ano bude dobytka mnoho. Někdy spojením něco slove jedno, jakož tělo jest spojení ze mnoho údů. Někdy díme něčemu jedno, by bylo pro svornost a pro sjednání neb pro podobnost, jakož dime: Všecht jest hlas jeden, ano i on i on i on hlas svúj vypustil. Ale to vše nic právě není jedno. Ne takť jest jeden stvořitel všeho: i v té jednotě vyběhl jest nad to nade vše, což jest jedno. Ano duch andělský kterýžkoli neb kterážkoli člověčí duše pravěji jest jedno než shromážděním neb spojením neb svorností neb podobností, ale jedno jest v bytství svého jednostejného přirození, že nemůže to jedno v strany bytí býti rozděleno, neb stran není v hro- madu spojení. Avšak nad andělský duch jeden, nad tu jednotu, ježto jí duše jest jedna, více Bůh a pravěji jeden, neb vždy týž, též a takéž jest bez proměny, ani jest té posošnosti (poddanosti), by mohla která jemu proměna přijíti a jinak jej učiniti. Protož Bůh jest vždy to jedno, jakž jest a což jest, a nejvýš jedno v svém Božství. Takéž, kdyby bylo to slovo v obyčeji, nad- jednější jest nad to nade vše, co kdež jest jedno. A ta jednota, ježto jí Bůh jeden jest v svém Božství, jest nade vše jednoty, neb ona Bůh jest a není v Božstvi jiné Bůh, jiné jednota jeho, jakož není jiné moudrost jeho nebo moc neb dobrota a jiné on, neb jiné, že jest, a jiné, že Bůh jest. A tak i o jiném o všem, což může
Strana 77
77 — v pravdě býti o Bohu řečeno, jakžkoli to vždy znám, nemohu tak, jakž jest, o Bohu říci, neb nevýmluvný jest. Všakť mluvím, jakž moha, za to maje, že se ne- dělím úmyslem od církve svaté, jakož křesťanští mistři mluví o Bohu, od nichž jsem slýchal to, což píši. A takť řku ještě: Takť jest Bůh jeden, že vše, ježto jest, jinými jedno jest jednotami, než Bůh jest jeden. Přirovnáš-li k jednotě Boží, nebudeť jedno, ale, připodobníš-li, tehdyť bude. Neb Bůh jediný jest bez vší proměny podle Bož- ského přirození a jiné každé stvoření jest proměnno v svém přirození. Rádť bych vám ukázal, dítky, jak jest Bůh bez vší proměny, ale prvé byste musily srozuměti, kolika činy může věc některá proměnu vzíti, neb, kdy- byste tomu srozuměly, tožť bych ukázal, jak těch proměn ani jediná v Bohu nemá místa. XV. Trojí věcí neb trojím obyčejem jiné věci se mění, ale Bůh se jimi nemůže proměniti. Děti táží se: Pověz nám to, milý tatíku! Otec. Trojím činem bývá proměna, v kteréž kdy věci která bude: jedním, když místo promění, druhým, když promění postavu, a třetím, když čas promění.
77 — v pravdě býti o Bohu řečeno, jakžkoli to vždy znám, nemohu tak, jakž jest, o Bohu říci, neb nevýmluvný jest. Všakť mluvím, jakž moha, za to maje, že se ne- dělím úmyslem od církve svaté, jakož křesťanští mistři mluví o Bohu, od nichž jsem slýchal to, což píši. A takť řku ještě: Takť jest Bůh jeden, že vše, ježto jest, jinými jedno jest jednotami, než Bůh jest jeden. Přirovnáš-li k jednotě Boží, nebudeť jedno, ale, připodobníš-li, tehdyť bude. Neb Bůh jediný jest bez vší proměny podle Bož- ského přirození a jiné každé stvoření jest proměnno v svém přirození. Rádť bych vám ukázal, dítky, jak jest Bůh bez vší proměny, ale prvé byste musily srozuměti, kolika činy může věc některá proměnu vzíti, neb, kdy- byste tomu srozuměly, tožť bych ukázal, jak těch proměn ani jediná v Bohu nemá místa. XV. Trojí věcí neb trojím obyčejem jiné věci se mění, ale Bůh se jimi nemůže proměniti. Děti táží se: Pověz nám to, milý tatíku! Otec. Trojím činem bývá proměna, v kteréž kdy věci která bude: jedním, když místo promění, druhým, když promění postavu, a třetím, když čas promění.
Strana 78
78 — Místo učiní proměnu v něčem, když bude hnuto něco s místa na místo, že jinde bude, než jest bylo, avšak to bude, co bylo. Ale že jinde vzalo je proměnu, když, co je, jinou postavu bude míti, než jest mělo, větší bude neb menší, aneb čímžkoli jinak bude neb jinakové, než jest bylo, ač to též ostane aneb tudíž, ježto bylo, však jest vzalo proměnu. Třetí proměna s touto dvojí proměnou bývá, neb čas ničehož nemění, jen to, ježto v postavě aneb v místě proměnu vezme. Neb takovým věcem může řečeno býti: Takto byla neb takáto, aneb bude takto, byla takto, takto dávno jest, jakž tak jest, takto dlouho tak bude, byla tamto. Z toho můžete v rozum vzíti, že to jest neproměnné, jehož ne- promění aniž může proměniti místo neb jiná postava, než jest; a když to dvé promění v čem naučení, tehdy ani čas. A to jediný jest sám Bůh. Že nemění místo Boha, to jest skrze to, že Bůh jest všudy; a což jest všudy, na každém jest místě, a což jest na každém místě, jakž by pohnutí mělo s místa na místo! A že Bůh vešken jest všudy, toť může rozličně býti ukázáno: nejprve tím podobenstvím, že duše, ježto ku obrazu Božímu stvořena a jest té jednoty, že není ze stran spojena, jako tělesná věc, ježto všecka ve svém těle a v každé straně těla všecka. Neb to vidíme: Kterážkoli strana těla bude i jediným jehly ubodením uražena, uzví to duše, učije (ucítí), neb jest všudy ve všech stranách, kdyby kde nebyla, tu by bolesti neučila.
78 — Místo učiní proměnu v něčem, když bude hnuto něco s místa na místo, že jinde bude, než jest bylo, avšak to bude, co bylo. Ale že jinde vzalo je proměnu, když, co je, jinou postavu bude míti, než jest mělo, větší bude neb menší, aneb čímžkoli jinak bude neb jinakové, než jest bylo, ač to též ostane aneb tudíž, ježto bylo, však jest vzalo proměnu. Třetí proměna s touto dvojí proměnou bývá, neb čas ničehož nemění, jen to, ježto v postavě aneb v místě proměnu vezme. Neb takovým věcem může řečeno býti: Takto byla neb takáto, aneb bude takto, byla takto, takto dávno jest, jakž tak jest, takto dlouho tak bude, byla tamto. Z toho můžete v rozum vzíti, že to jest neproměnné, jehož ne- promění aniž může proměniti místo neb jiná postava, než jest; a když to dvé promění v čem naučení, tehdy ani čas. A to jediný jest sám Bůh. Že nemění místo Boha, to jest skrze to, že Bůh jest všudy; a což jest všudy, na každém jest místě, a což jest na každém místě, jakž by pohnutí mělo s místa na místo! A že Bůh vešken jest všudy, toť může rozličně býti ukázáno: nejprve tím podobenstvím, že duše, ježto ku obrazu Božímu stvořena a jest té jednoty, že není ze stran spojena, jako tělesná věc, ježto všecka ve svém těle a v každé straně těla všecka. Neb to vidíme: Kterážkoli strana těla bude i jediným jehly ubodením uražena, uzví to duše, učije (ucítí), neb jest všudy ve všech stranách, kdyby kde nebyla, tu by bolesti neučila.
Strana 79
79 A když to tak jest, tehdy Bůh, Pán stvořitel všeho, ovšem jest všudy vešken, vše s sebou naplňuje, není tak súžen, by jen byl v některém místě a všudy nebyl. A tak jest i v pekle. Pak-li dí lektor ten neb onen: Mocí svou jest v pekle, řku: Milý lektoře! dotaž se mistrů: Jest-liť co jiného Boží moc v Bohu než bytí Boží, ježto slove essentia? A kde je, by nebylo pravdy? Neb, ač kde nebylo by pravdy, ale to je pravda, že není tu pravdy. A tak aniž může býti pomyšleno, by nebylo všudy pravdy. To také řekl jsem ku podobenství. Vímť, žet jest Bůh jiná jakás vší pravdy pravda, nad tu pravdu, ježto jest sled vrchní pravdy. A tak řku: Bůh jest všudy, jakož duše jest všudy v svém těle, ale duše jest s tělem člověk jeden, když tělo živí a jest v tělu. Ne tak jest Bůh v světě, jinak Bůh svět naplňuje, že ona drží tělo a tělo ji; a Bůh svět sebou naplňuje, ale svět nedrží Boha, a Bůh svět drží. A tak Bůh jest všudy, ale nic jest jeho neobchopilo. Druhé, že Bůh jest všudy, tím může býti uká- záno, že všudy jsou skutkové Božské moci, moudrosti a dobroty; všudy vidíme to, jehož by nemohla moc jiná než Božská. A Bůh jest svá moc; není Bůh jiné a jiné 1) moc jeho. A tak i o jiném. A jakžkoli když král pošle svou moc proti nepřátelům, potepe-li jeho moc nepřátely, dějí: Král pobil aneb co bude takové. Však není to tak 1) V rukop jedině.
79 A když to tak jest, tehdy Bůh, Pán stvořitel všeho, ovšem jest všudy vešken, vše s sebou naplňuje, není tak súžen, by jen byl v některém místě a všudy nebyl. A tak jest i v pekle. Pak-li dí lektor ten neb onen: Mocí svou jest v pekle, řku: Milý lektoře! dotaž se mistrů: Jest-liť co jiného Boží moc v Bohu než bytí Boží, ježto slove essentia? A kde je, by nebylo pravdy? Neb, ač kde nebylo by pravdy, ale to je pravda, že není tu pravdy. A tak aniž může býti pomyšleno, by nebylo všudy pravdy. To také řekl jsem ku podobenství. Vímť, žet jest Bůh jiná jakás vší pravdy pravda, nad tu pravdu, ježto jest sled vrchní pravdy. A tak řku: Bůh jest všudy, jakož duše jest všudy v svém těle, ale duše jest s tělem člověk jeden, když tělo živí a jest v tělu. Ne tak jest Bůh v světě, jinak Bůh svět naplňuje, že ona drží tělo a tělo ji; a Bůh svět sebou naplňuje, ale svět nedrží Boha, a Bůh svět drží. A tak Bůh jest všudy, ale nic jest jeho neobchopilo. Druhé, že Bůh jest všudy, tím může býti uká- záno, že všudy jsou skutkové Božské moci, moudrosti a dobroty; všudy vidíme to, jehož by nemohla moc jiná než Božská. A Bůh jest svá moc; není Bůh jiné a jiné 1) moc jeho. A tak i o jiném. A jakžkoli když král pošle svou moc proti nepřátelům, potepe-li jeho moc nepřátely, dějí: Král pobil aneb co bude takové. Však není to tak 1) V rukop jedině.
Strana 80
— 80 — vlastně pověděno, jako když řku, že Bůh to učinil, když to učiní někdo, ne Bůh jsa. Neb což kdo činí, který skutek, to Bůh skrze něho činí. Od té se děje ten čin pravdy, ježto jest všeho pravda, aby to tak bylo a to tak, to pravda činí, z tohoto toto a z tohoto toto. Ale viz, kdo co proč činí, kterým-li úmyslem, zlým-li či dobrým, nebť to vše rozsoudí pravda a ta to učiní, že zlé zlým bude odplaceno a dobré dobrým. A protožť řku: Všudyť jest pravda ta nejvyšší, ježto Bůh jest. Ale snad díte: Když jest bytnost božská nebo božství tak jedna věc, že stran nemá a nemůže býti rozděleno, jak může býti na každém místě, zde i onde? Divnéť se to zdá a nepodobné, když chceš o duchu mysliti jako o tělu. Ale vezmi v rozum, že pro jiné jest tělo nerozdílno a pro jiné duch: Tělo proto nerozdílno bude, když by také malosti bylo, že by nemohlo býti rozdvojeno. A tak tělo kteréžkoli, kamene neb dřeva, v nejmenším drochetku, ač skutkem nemůže býti pro drobnost rozděleno, však mysl v sobě může to na dvé rozděliti a každou stranu (část, díl) opět; takéž vše, což může, že jest tělo, neřku okem viděti, ale myslí pomysliti. Ale duch ne pro malost jest nedvojit, ale pro jednotu bytstvi svého. A tak ten duch nejvelebnější, stvořitel a působce všeho, nedvojit jest ovšem, v sobě jeden jest a všudy jest, neb Bůh jest, v každém jsa místě, nikdež není obklíčen, vše sebou naplnil a vše drží, 1) a jeho nic nedrží aniž sebou za- 1) August. epist. 112 cp. 12.
— 80 — vlastně pověděno, jako když řku, že Bůh to učinil, když to učiní někdo, ne Bůh jsa. Neb což kdo činí, který skutek, to Bůh skrze něho činí. Od té se děje ten čin pravdy, ježto jest všeho pravda, aby to tak bylo a to tak, to pravda činí, z tohoto toto a z tohoto toto. Ale viz, kdo co proč činí, kterým-li úmyslem, zlým-li či dobrým, nebť to vše rozsoudí pravda a ta to učiní, že zlé zlým bude odplaceno a dobré dobrým. A protožť řku: Všudyť jest pravda ta nejvyšší, ježto Bůh jest. Ale snad díte: Když jest bytnost božská nebo božství tak jedna věc, že stran nemá a nemůže býti rozděleno, jak může býti na každém místě, zde i onde? Divnéť se to zdá a nepodobné, když chceš o duchu mysliti jako o tělu. Ale vezmi v rozum, že pro jiné jest tělo nerozdílno a pro jiné duch: Tělo proto nerozdílno bude, když by také malosti bylo, že by nemohlo býti rozdvojeno. A tak tělo kteréžkoli, kamene neb dřeva, v nejmenším drochetku, ač skutkem nemůže býti pro drobnost rozděleno, však mysl v sobě může to na dvé rozděliti a každou stranu (část, díl) opět; takéž vše, což může, že jest tělo, neřku okem viděti, ale myslí pomysliti. Ale duch ne pro malost jest nedvojit, ale pro jednotu bytstvi svého. A tak ten duch nejvelebnější, stvořitel a působce všeho, nedvojit jest ovšem, v sobě jeden jest a všudy jest, neb Bůh jest, v každém jsa místě, nikdež není obklíčen, vše sebou naplnil a vše drží, 1) a jeho nic nedrží aniž sebou za- 1) August. epist. 112 cp. 12.
Strana 81
81 městnal kterého místa. A když jest v každém místě, proměny s místa na místo nemůže míti. A že nedrží jeho ni jedno místo, není, by které jím místo bylo za- městnáno. Anebo když má mysl jest na kterém místě, že myslí snad (na) jablko neb hledí na ně, čili jest má mysl neb můj zrak zaměstnal místo na tom jablku? Zda-li by i tisíc jiných nemohli proto, že já na ně myslím neb hle- dím, také na ně mysliti neb hleděti? A Bůh jest nad to. — XVI. Není v Bohu proměny, jakož v našich postavách bývá. Děti otce táží se. Pověz nám také něco o tom, kudy to jde, že v Bohu není druhé proměny, oné, ježto v postavě bývá? Otec. To, ježto v postavě proměnu béře aneb se mění příbytkem aneb úbytkem aneb že jinak bude věc, než byla dříve, aneb jiné — nic toho Boha nedotýče v božském jeho přirození Že nemá příbytkem proměny, to může býti uká- záno, že to, ježto roste a přibývá jeho, béře vše odjinud odněkud něco, jehož jest nemělo, neb ni žádná věc ne- může toho z sebe vzíti, jehož nemá. Odkudž by pak vzal co stvořitel všeho? Protožt neroste, nebéřet v se nic odjinud, aby tím byl větší: takť jest vždy v svém Božství, jakž nejlép jest býti. Ubýtiť jeho takéž nemůže, Řeči besední Tomáše ze Štítného. 6
81 městnal kterého místa. A když jest v každém místě, proměny s místa na místo nemůže míti. A že nedrží jeho ni jedno místo, není, by které jím místo bylo za- městnáno. Anebo když má mysl jest na kterém místě, že myslí snad (na) jablko neb hledí na ně, čili jest má mysl neb můj zrak zaměstnal místo na tom jablku? Zda-li by i tisíc jiných nemohli proto, že já na ně myslím neb hle- dím, také na ně mysliti neb hleděti? A Bůh jest nad to. — XVI. Není v Bohu proměny, jakož v našich postavách bývá. Děti otce táží se. Pověz nám také něco o tom, kudy to jde, že v Bohu není druhé proměny, oné, ježto v postavě bývá? Otec. To, ježto v postavě proměnu béře aneb se mění příbytkem aneb úbytkem aneb že jinak bude věc, než byla dříve, aneb jiné — nic toho Boha nedotýče v božském jeho přirození Že nemá příbytkem proměny, to může býti uká- záno, že to, ježto roste a přibývá jeho, béře vše odjinud odněkud něco, jehož jest nemělo, neb ni žádná věc ne- může toho z sebe vzíti, jehož nemá. Odkudž by pak vzal co stvořitel všeho? Protožt neroste, nebéřet v se nic odjinud, aby tím byl větší: takť jest vždy v svém Božství, jakž nejlép jest býti. Ubýtiť jeho takéž nemůže, Řeči besední Tomáše ze Štítného. 6
Strana 82
82 — byť méně byl, neb tak jest jeden, že stran nemá, by mohla která býti od něho odloučena, a což by u bytí mohlo od něho býti odděleno, to by byla strana jeho, když byla ve spolku s ním dříve. A protož Bůh nemůže sebe menším býti, jsa v svém Božství, neb nejvýš dobře jest a lépe jest tak býti Bohu velikému, až by ani mohl menším býti, nežli by mohlo ubýti jeho. Že se také v jiné Bůh neobrátí aniž jinak bude neb jinakové bytství jeho nebo Božství, rozumějte tak, že jiné jest tělesné věci vzíti na se neb v sebe tu pro- měnu a jiné duchu, a Bůh jest duch, ale ne tělo. Protož není třeba mnoho mluviti o tom, jak tělesné věci berou tu proměnu, abych ukázal, že té proměny není v Bohu, ale ukážít, že i té proměny nebývá v Bohu, ježto bývá v duši člověčí neb v andělském duchu. Avšakť musím krátce dotknouti o tělesných věcí proměnách, aby tím lépe byly duchů proměny od tělesných rozeznány. Těl proměna v tom záleží: Když jich strany budou složeny jinak než byly, aneb když v těch jakýchs vě- cech neb v některé z nich věc tělesná proměnu vezme, ježto může to (skrze) oko neb ucho, nos neb ústa aneb dotčení zvířecím přirozením býti rozeznáno, aneb v ně- jaké své tajné moci neb síle neb trpnosti (trvanlivosti). A (v) duchu proměna záleží ve dvém: v znání nebo u vidění, toť za jedno beru, a v tom, ježto mysl trží (táhne) některá žádost, ježto latině slove affectus. I tak, když mysl bude ve čas (časem) vesela, ve čas smutna,
82 — byť méně byl, neb tak jest jeden, že stran nemá, by mohla která býti od něho odloučena, a což by u bytí mohlo od něho býti odděleno, to by byla strana jeho, když byla ve spolku s ním dříve. A protož Bůh nemůže sebe menším býti, jsa v svém Božství, neb nejvýš dobře jest a lépe jest tak býti Bohu velikému, až by ani mohl menším býti, nežli by mohlo ubýti jeho. Že se také v jiné Bůh neobrátí aniž jinak bude neb jinakové bytství jeho nebo Božství, rozumějte tak, že jiné jest tělesné věci vzíti na se neb v sebe tu pro- měnu a jiné duchu, a Bůh jest duch, ale ne tělo. Protož není třeba mnoho mluviti o tom, jak tělesné věci berou tu proměnu, abych ukázal, že té proměny není v Bohu, ale ukážít, že i té proměny nebývá v Bohu, ježto bývá v duši člověčí neb v andělském duchu. Avšakť musím krátce dotknouti o tělesných věcí proměnách, aby tím lépe byly duchů proměny od tělesných rozeznány. Těl proměna v tom záleží: Když jich strany budou složeny jinak než byly, aneb když v těch jakýchs vě- cech neb v některé z nich věc tělesná proměnu vezme, ježto může to (skrze) oko neb ucho, nos neb ústa aneb dotčení zvířecím přirozením býti rozeznáno, aneb v ně- jaké své tajné moci neb síle neb trpnosti (trvanlivosti). A (v) duchu proměna záleží ve dvém: v znání nebo u vidění, toť za jedno beru, a v tom, ježto mysl trží (táhne) některá žádost, ježto latině slove affectus. I tak, když mysl bude ve čas (časem) vesela, ve čas smutna,
Strana 83
83 — veselejší neb smutnější, a tak i v studu i v milosti i v čemkoli takovém proměnu béře aneb může vzíti, může-li býti veselejší, milovnější někdy než někdy (jindy). A tak řku i v jiném, což by méně neb více mysl trželo (táhlo). A druhá proměna v duchu v tom záleží: když bude moudřejší, uzví něco, ježto dříve nevěděla, aneb jasněji bude rozuměti. Jak as jsme poddáni těm proměnám, to vidíme. A andělé, ač nejsou v hubenstvu (bídě, nouzi) takých pro- měn, ale mohli by býti, kdyby blaženosti neměli ustavičné z toho, že se přidrží té vrchní pravdy, ale kdyby se s prav- dou chybili, ve zlou by proměnu upadli, jakož jsou v ni upadli andělé od pravdy Boží odvrácení. A mysl naše také proměnu béře, když učiní člověk něco, jehož pak želeti bude, aneb když chce něčemu, jemužto jest dříve nechtěl. Nic těch proměn není v Bohu; aniž jest Bůh (po- droben) posošen k tomu, by se mohl od blaženosti v hu- benstvo hnouti, jakož se andělům stalo, ježto svůj mysl od něho hnuli, jenž jest všech blaženost, kdož stojí v něm, držít se jeho, neb Bůh ne odjinud má své blaženosti, ale sám z sebe. A že ta proměna nespadá na Boha, jako ji mívá mysl člověčí, to jde tudy, že Bůh jest ta nejvyšší moudrost, že nikdy nic neučiní neřádně, by potom žel bylo jemu, anižť kdy chce co jiného, jen to, což vždy chtěl od věčnosti. Protož vždyť jest neproměnna vůle jeho a libost jeho: neželí minulého, ani úmyslu svého v jiné mění, než jakž jest umyslil od věčnosti. 6*)
83 — veselejší neb smutnější, a tak i v studu i v milosti i v čemkoli takovém proměnu béře aneb může vzíti, může-li býti veselejší, milovnější někdy než někdy (jindy). A tak řku i v jiném, což by méně neb více mysl trželo (táhlo). A druhá proměna v duchu v tom záleží: když bude moudřejší, uzví něco, ježto dříve nevěděla, aneb jasněji bude rozuměti. Jak as jsme poddáni těm proměnám, to vidíme. A andělé, ač nejsou v hubenstvu (bídě, nouzi) takých pro- měn, ale mohli by býti, kdyby blaženosti neměli ustavičné z toho, že se přidrží té vrchní pravdy, ale kdyby se s prav- dou chybili, ve zlou by proměnu upadli, jakož jsou v ni upadli andělé od pravdy Boží odvrácení. A mysl naše také proměnu béře, když učiní člověk něco, jehož pak želeti bude, aneb když chce něčemu, jemužto jest dříve nechtěl. Nic těch proměn není v Bohu; aniž jest Bůh (po- droben) posošen k tomu, by se mohl od blaženosti v hu- benstvo hnouti, jakož se andělům stalo, ježto svůj mysl od něho hnuli, jenž jest všech blaženost, kdož stojí v něm, držít se jeho, neb Bůh ne odjinud má své blaženosti, ale sám z sebe. A že ta proměna nespadá na Boha, jako ji mívá mysl člověčí, to jde tudy, že Bůh jest ta nejvyšší moudrost, že nikdy nic neučiní neřádně, by potom žel bylo jemu, anižť kdy chce co jiného, jen to, což vždy chtěl od věčnosti. Protož vždyť jest neproměnna vůle jeho a libost jeho: neželí minulého, ani úmyslu svého v jiné mění, než jakž jest umyslil od věčnosti. 6*)
Strana 84
— 84 — XVII. Kterak Bůh nic neželí, což dopustí aneb mstí nad zlými, a kterak nenadarmo modlíme se jemu, děti táží se. O tatíku! Zda chybuješ v tom, zda nepomníš, že písmo svědčí, že Bůh, vida, an všeliký člověk stav svého přirození porušil v žádosti smilného zapálení, kromě toho jediného s dětmi jeho, jehož pak zachoval v korábě od potopy, ježto dopustil na vešken svět, řekl: Žel mi, že jsem učinil člověka? 1) Druhé, když Bůh toho, co umy- slil, nepromění, k čemu by bylo modliti se? Otec. Nebloudímť, dítky, řečí touto od naučení svatého písma křesťanského a otcův svatých. Protož znamenejte to, coť řku. Neželíť Bůh, nepyče v své útrobě ničehož, co učinil; neb jest vše v nejvyšši moudrosti, v nejplnější opatrnosti učinil vše, co učinil, a věda prvé, než jest učinil, jak co vyjde. Aniž Bůh želí v zarmou- cení mysli své, ač kdo činí protiv němu neb neškodí Bohu zlost ani jednoho. A bude-li kdo protiven Bohu, tak jeho moc a spravedlnost ozdobuje, když dá hodnou pokutu svým protivníkům, poraze je, jako mocnou do- brotu a milost jeho, když dá radost a útěchu svým zvo- leným, svým milým. A k tomuť řku, jakožto učí a 1) I. Mojž. VI 7.
— 84 — XVII. Kterak Bůh nic neželí, což dopustí aneb mstí nad zlými, a kterak nenadarmo modlíme se jemu, děti táží se. O tatíku! Zda chybuješ v tom, zda nepomníš, že písmo svědčí, že Bůh, vida, an všeliký člověk stav svého přirození porušil v žádosti smilného zapálení, kromě toho jediného s dětmi jeho, jehož pak zachoval v korábě od potopy, ježto dopustil na vešken svět, řekl: Žel mi, že jsem učinil člověka? 1) Druhé, když Bůh toho, co umy- slil, nepromění, k čemu by bylo modliti se? Otec. Nebloudímť, dítky, řečí touto od naučení svatého písma křesťanského a otcův svatých. Protož znamenejte to, coť řku. Neželíť Bůh, nepyče v své útrobě ničehož, co učinil; neb jest vše v nejvyšši moudrosti, v nejplnější opatrnosti učinil vše, co učinil, a věda prvé, než jest učinil, jak co vyjde. Aniž Bůh želí v zarmou- cení mysli své, ač kdo činí protiv němu neb neškodí Bohu zlost ani jednoho. A bude-li kdo protiven Bohu, tak jeho moc a spravedlnost ozdobuje, když dá hodnou pokutu svým protivníkům, poraze je, jako mocnou do- brotu a milost jeho, když dá radost a útěchu svým zvo- leným, svým milým. A k tomuť řku, jakožto učí a 1) I. Mojž. VI 7.
Strana 85
85 řkou otci svatí, že písmo má obyčej pro lidskou hrubost, že často dí o Bohu, což buď (cos bude) podle lidského podobenství, aby hrubosti lidské uvedlo Boha v paměť a úmysl, ježto, v plné řkouc pravdě, netak jest to v Bohu, ale nějakým podobenstvím. A tím činem tuto dí Bůh v písmě: Žel mi, že jsem učinil člověka. A též říkají: Bůh se rozhněval nebo hněvá. Neb písmo tou řečí a těmi slovy ukazuje pomstu Boží, že tak chce mstíti zlosti nad zlým člověkem a šeredným, jenžto nedrží řádu svého, jako by žel jemu bylo, že kdy učinil člověka. Ale Bůh v sobě, v útrobě své, neželíť, nehněváť se jako my s svou nechutí, ale pomstí zlosti, jako by se hněval, jako by pykal nebo želel. O druhém, ježto díte, proč by se bylo modliti, kdyby Bůh úmysla nikdy neproměnil, řkuť, že se je potřebí vždy modliti. A Boží jest to ustanovení. Neb ta počest od nás na Boha sluší, jenž jest a od něhož nám jde vše naše dobré, a ač pro svou dobrotu, v níž jest umyslil od věčnosti dobré naše učiniti, již v něm milo- srdnější neučiní modlitba naše, činí nám Bůh dobře; však máme se modliti, máme svých potřeb od něho pro- siti, neb, ač ne pro modlitbu naši, ale, jakož jsem řekl, pro svou dobrotu činí nám dobře, však to činí skrze modlitbu naši a skrze prosbu. Takéž modlitba naše cesta bude, po níž jdou k nám od něho jeho rozličná dobro- diní. Ačť nám jest to dáti, což nám dává, před věky umyslil, však tak jest umyslil dáti, jakož dává, abychom,
85 řkou otci svatí, že písmo má obyčej pro lidskou hrubost, že často dí o Bohu, což buď (cos bude) podle lidského podobenství, aby hrubosti lidské uvedlo Boha v paměť a úmysl, ježto, v plné řkouc pravdě, netak jest to v Bohu, ale nějakým podobenstvím. A tím činem tuto dí Bůh v písmě: Žel mi, že jsem učinil člověka. A též říkají: Bůh se rozhněval nebo hněvá. Neb písmo tou řečí a těmi slovy ukazuje pomstu Boží, že tak chce mstíti zlosti nad zlým člověkem a šeredným, jenžto nedrží řádu svého, jako by žel jemu bylo, že kdy učinil člověka. Ale Bůh v sobě, v útrobě své, neželíť, nehněváť se jako my s svou nechutí, ale pomstí zlosti, jako by se hněval, jako by pykal nebo želel. O druhém, ježto díte, proč by se bylo modliti, kdyby Bůh úmysla nikdy neproměnil, řkuť, že se je potřebí vždy modliti. A Boží jest to ustanovení. Neb ta počest od nás na Boha sluší, jenž jest a od něhož nám jde vše naše dobré, a ač pro svou dobrotu, v níž jest umyslil od věčnosti dobré naše učiniti, již v něm milo- srdnější neučiní modlitba naše, činí nám Bůh dobře; však máme se modliti, máme svých potřeb od něho pro- siti, neb, ač ne pro modlitbu naši, ale, jakož jsem řekl, pro svou dobrotu činí nám dobře, však to činí skrze modlitbu naši a skrze prosbu. Takéž modlitba naše cesta bude, po níž jdou k nám od něho jeho rozličná dobro- diní. Ačť nám jest to dáti, což nám dává, před věky umyslil, však tak jest umyslil dáti, jakož dává, abychom,
Strana 86
86 — prosíce, modlíce se, zasloužili vzíti a hodni byli darův jeho, a mysl naše a žádost naše aby, v modlitbách se rozněcujíc, vždy táhla se k němu. S — XVIII. Kterak opět trojím činem jest proměna v poznání lidském, jež jí v Bohu není, děti táží se. Ještěs nám toho nedopověděl, že té proměny Bůh nemá v sobě, ježto z (po)znání přichází duchům lidským neb andělským. O tom také pověz nám něco. Otec Trojím činem jest proměna v poznání našem: někdy bude větší, než bylo, někdy menší, a když jedno po druhém poznáme a v mysl vezmeme, ježto, ač jsme znali, ale v mysli jsme neměli, aneb měvše, opět z mysli vypustili, také je to proměna. A ta třetí, poznání jednoho po druhém, bývá ještě čtverým činem: jedna v tom proměna, že včas (někdy, časem) jedno a potom jiné v mysli máme, neb všeho spolu držeti mysl naše není dospěšna. Druhá jest proměna, že jednu věc v mysli máme, avšak včas vedle této věci její, včas podle této. Neb mysl naše všech takých věcí spolkem (vespolek) neobsáhne: jako Bůh bude někomu v mysli, avšak někdy jen podle toho, že jest mocný, někdy, že je moudrý, někdy, že je dobrý, a tak i o jiném. Třetí proměnu čin
86 — prosíce, modlíce se, zasloužili vzíti a hodni byli darův jeho, a mysl naše a žádost naše aby, v modlitbách se rozněcujíc, vždy táhla se k němu. S — XVIII. Kterak opět trojím činem jest proměna v poznání lidském, jež jí v Bohu není, děti táží se. Ještěs nám toho nedopověděl, že té proměny Bůh nemá v sobě, ježto z (po)znání přichází duchům lidským neb andělským. O tom také pověz nám něco. Otec Trojím činem jest proměna v poznání našem: někdy bude větší, než bylo, někdy menší, a když jedno po druhém poznáme a v mysl vezmeme, ježto, ač jsme znali, ale v mysli jsme neměli, aneb měvše, opět z mysli vypustili, také je to proměna. A ta třetí, poznání jednoho po druhém, bývá ještě čtverým činem: jedna v tom proměna, že včas (někdy, časem) jedno a potom jiné v mysli máme, neb všeho spolu držeti mysl naše není dospěšna. Druhá jest proměna, že jednu věc v mysli máme, avšak včas vedle této věci její, včas podle této. Neb mysl naše všech takých věcí spolkem (vespolek) neobsáhne: jako Bůh bude někomu v mysli, avšak někdy jen podle toho, že jest mocný, někdy, že je moudrý, někdy, že je dobrý, a tak i o jiném. Třetí proměnu čin
Strana 87
87 — místo, když včas tamto a včas tamto myšlením bude. Neb najednou, v touž chvíli, aby na všech místech mysl naše byla neb i andělská, hrubá je k tomu, jakž Bůh hbitě bude a v brzce zde i onde Čtvrtou proměnu čas činí v myslech našich, když to někdy, ježto bylo, a někdy, ježto jest, a někdy, ježto bude, myslíme. Neb také mysl naše těch tří spolu časův neobsáhne. I tím činem proměnu čas činí v naší mysli, když myšlení to, ježto máme v některou chvíli, opustíme a potom jiné vezmem — neb jednoho myšlení my nemáme vždy. A jakžkoli anděl, jsa ne sám v své věčnosti, ale v Boží, ne všech má těch proměn jako my, jsouce u vratkém času, však má některé a, kdyby nebyl v Boží blažené věčnosti, mohl by ji míti podle svého přirození. Ale Bůh jest nad to nade vše vyšel. Ten v svém znání, v svém vědění nemá těch ani jedněch proměn. Neb jeho znání, jeho vědění není jiné, jen sám on; po- znání jeho nepřibývá, neb plné (poznání) má všeho. A tak může čeho neznati neb nevěděti ten, jenžto vše stvo- řil, vše řídí, vše drží, vše prošel a jest při všem? Ubýti také nemůže poznání jeho. Neb, jakož jsem to již mno- hokrát řekl, není jiné on a jiné to, co zná. A tak jeho neubývá, řekl jsem to dříve. Aniž má těch proměn jako my, ježto včas toto, včas takto máme u mysli a včas tamto, včas při minulém, včas při budoucím, včas při tom, ježto jest, mysl svou máme. Neb on vše spolu jedním viděním vidí, co které jest, jak jest, kde jest,
87 — místo, když včas tamto a včas tamto myšlením bude. Neb najednou, v touž chvíli, aby na všech místech mysl naše byla neb i andělská, hrubá je k tomu, jakž Bůh hbitě bude a v brzce zde i onde Čtvrtou proměnu čas činí v myslech našich, když to někdy, ježto bylo, a někdy, ježto jest, a někdy, ježto bude, myslíme. Neb také mysl naše těch tří spolu časův neobsáhne. I tím činem proměnu čas činí v naší mysli, když myšlení to, ježto máme v některou chvíli, opustíme a potom jiné vezmem — neb jednoho myšlení my nemáme vždy. A jakžkoli anděl, jsa ne sám v své věčnosti, ale v Boží, ne všech má těch proměn jako my, jsouce u vratkém času, však má některé a, kdyby nebyl v Boží blažené věčnosti, mohl by ji míti podle svého přirození. Ale Bůh jest nad to nade vše vyšel. Ten v svém znání, v svém vědění nemá těch ani jedněch proměn. Neb jeho znání, jeho vědění není jiné, jen sám on; po- znání jeho nepřibývá, neb plné (poznání) má všeho. A tak může čeho neznati neb nevěděti ten, jenžto vše stvo- řil, vše řídí, vše drží, vše prošel a jest při všem? Ubýti také nemůže poznání jeho. Neb, jakož jsem to již mno- hokrát řekl, není jiné on a jiné to, co zná. A tak jeho neubývá, řekl jsem to dříve. Aniž má těch proměn jako my, ježto včas toto, včas takto máme u mysli a včas tamto, včas při minulém, včas při budoucím, včas při tom, ježto jest, mysl svou máme. Neb on vše spolu jedním viděním vidí, co které jest, jak jest, kde jest,
Strana 88
— 88 — kdy jest, ne, by jedno vida, v tu chvíli nechal druhého, ale na vše spolu zří jako na jedno a na každou věc jako na vše a vidí tak bez proměny. Nového nic ne- přijde vidění jeho, aniž kdy mine co, vidí to vždy vi- děním svým jednostejným, kdy co má býti, kdy jest a kdy mine. Pokládá Hugo 1) k tomu taký příklad, řka: Kdyby vešken člověk byl okem a nebylo mu jiné býti a jiné viděti, ale též, kamž by se která věc hnula: za něho, před něho, na stranu, před ním by byla a on bez po- hnutí jednostejným viděním viděl by ji. Ta věc by šla, ale to vidění stálo by. Tímť podobenstvím jest v Bohu vidění minulých věcí i těch, ježto jsou, i budoucích bez proměny, ale v těch věcech jest proměna. A pak li kam z těchto řečí, ježto s vámi mluvím, zajdete, jemuž nemůžete rozuměti, doplňte silnou věrou a na mé řeči, at jsou i pravé, se neobracejte. Neb snad jim nemůžete rozuměti, coť já míním, a učte se, ku sprostým slovům víry křestanské vzdadouce poklonu srdcem Bohu a řkouce: O výsosti bohatství a umění Božího, jak jsou nestihnuti soudové jeho a cesty jeho! 2) A na tom bud o tom dosti. S 1) Liber VII. didascal, kap. XX. Kdyby veškeren člověk byl jen pouhým prostým okem na všechny strany vidícím, beze všeho ostatního těla, viděl by vše, jsa bez pohnutí. 2) Řím XI 33.
— 88 — kdy jest, ne, by jedno vida, v tu chvíli nechal druhého, ale na vše spolu zří jako na jedno a na každou věc jako na vše a vidí tak bez proměny. Nového nic ne- přijde vidění jeho, aniž kdy mine co, vidí to vždy vi- děním svým jednostejným, kdy co má býti, kdy jest a kdy mine. Pokládá Hugo 1) k tomu taký příklad, řka: Kdyby vešken člověk byl okem a nebylo mu jiné býti a jiné viděti, ale též, kamž by se která věc hnula: za něho, před něho, na stranu, před ním by byla a on bez po- hnutí jednostejným viděním viděl by ji. Ta věc by šla, ale to vidění stálo by. Tímť podobenstvím jest v Bohu vidění minulých věcí i těch, ježto jsou, i budoucích bez proměny, ale v těch věcech jest proměna. A pak li kam z těchto řečí, ježto s vámi mluvím, zajdete, jemuž nemůžete rozuměti, doplňte silnou věrou a na mé řeči, at jsou i pravé, se neobracejte. Neb snad jim nemůžete rozuměti, coť já míním, a učte se, ku sprostým slovům víry křestanské vzdadouce poklonu srdcem Bohu a řkouce: O výsosti bohatství a umění Božího, jak jsou nestihnuti soudové jeho a cesty jeho! 2) A na tom bud o tom dosti. S 1) Liber VII. didascal, kap. XX. Kdyby veškeren člověk byl jen pouhým prostým okem na všechny strany vidícím, beze všeho ostatního těla, viděl by vše, jsa bez pohnutí. 2) Řím XI 33.
Strana 89
— 89 — XIX. Již tuto vypravuje o Trojici svaté, jenž (Bůh) jest trojím v osobách a jeden v bytu (bytnosti). Děti táží se otce. Přivedls nám v rozum, že jeden jest Bůh; ale když věříme, že jest Bůh v Trojici, rádi bychom slyšeli o tom, (kterak jest) v Trojici počet, ale v tom, co jest právě jedno, není počtu. Otec. Právě jste řekly, že v jednom není počtu, ale počátek počtu jest jeden (jednička). Podobnost toho, jako je v Bohu to, co jsem řekl, ukazuje, ale ne by ovšem takéž bylo, že jeden jest počátek počtu. Ale chcit podle sv. Bernarda říci naučení. Myslíte-li zvláště o oso- bách neb mluvíte: třiť jsou, počet jest tu: jinýt jest Syn, jiný Otec, jiný Duch svatý; neb Otec není Syn aneb Duch svatý, aniž Syn jest Otcem neb Duchem svatým, aniž Duch svatý jest Synem neb Otcem, ale osobně jest Otec Otcem, Syn Synem a Duch svatý sva- tým Duchem. A pak-li o Božství mluvíte neb myslíte: jednoť jest všech osob tří i každé z nich zvláště, neb každá osoba Bůh jest plný a všecky tři spolu jeden Bůh jest, v jehož jednotě Božské není počtu ani stran kterých. A protož věřte a vyznávejte, že věříte, ač i rozum nemůže zde dosíci toho, že Trojice jest v osobách Boha jednoho, a v Božství jest jednota, v níž jsou tři osoby zvláštně, každá majíc v sobě sama život věčný, jakžkoli
— 89 — XIX. Již tuto vypravuje o Trojici svaté, jenž (Bůh) jest trojím v osobách a jeden v bytu (bytnosti). Děti táží se otce. Přivedls nám v rozum, že jeden jest Bůh; ale když věříme, že jest Bůh v Trojici, rádi bychom slyšeli o tom, (kterak jest) v Trojici počet, ale v tom, co jest právě jedno, není počtu. Otec. Právě jste řekly, že v jednom není počtu, ale počátek počtu jest jeden (jednička). Podobnost toho, jako je v Bohu to, co jsem řekl, ukazuje, ale ne by ovšem takéž bylo, že jeden jest počátek počtu. Ale chcit podle sv. Bernarda říci naučení. Myslíte-li zvláště o oso- bách neb mluvíte: třiť jsou, počet jest tu: jinýt jest Syn, jiný Otec, jiný Duch svatý; neb Otec není Syn aneb Duch svatý, aniž Syn jest Otcem neb Duchem svatým, aniž Duch svatý jest Synem neb Otcem, ale osobně jest Otec Otcem, Syn Synem a Duch svatý sva- tým Duchem. A pak-li o Božství mluvíte neb myslíte: jednoť jest všech osob tří i každé z nich zvláště, neb každá osoba Bůh jest plný a všecky tři spolu jeden Bůh jest, v jehož jednotě Božské není počtu ani stran kterých. A protož věřte a vyznávejte, že věříte, ač i rozum nemůže zde dosíci toho, že Trojice jest v osobách Boha jednoho, a v Božství jest jednota, v níž jsou tři osoby zvláštně, každá majíc v sobě sama život věčný, jakžkoli
Strana 90
— 90 — Syn vzal jest (počátek) od Otce a svatý Duch od obou pochodí, však má Syn všechnu plnost tím urozením z Otce nevýmluvným a takéž Duch svatý tím pochodem. A v pokoře věrou zasloužíte, že to uzříte a v radostném duchu díte s žaltářníkem, přičiníce táž slova, jakož byla ona královna řekla, vidouc moudrost Šalomounovu: Ja- kož jsme slyšeli, tak jsme viděli v místě Boha našeho.1) A ještě nad to, neb i polovice toho nám jest nevypra- veno, co je chvály hodno. & XX. Tuto klade podobenství, po čem bychom snáze po- rozuměti a tak věřiti o Trojici svaté. Děti táží se. Ovšem věříme, že to tak, a, ač bychom nic tomu, jak jest, nerozuměli, však máme věřiti, neb víme, že je psáno: Neuvěříte-li, nesrozumíte. Avšak nutí milost ku poznání toho, jelikož může poznán býti, jehož víra, že jest takého milování hoden, ukazuje. Otec. Když to tak jest, že jest z milosti milo my- sliti i mluviti o Bohu, jehož nelze tak, jakož jest, vy- praviti, chválím to. A protož ještěť chci o té nevýpravné Trojici svaté promluviti, a, jakož mohu, ukázati, kde by se zdálo nejhodněji dívati (se) vidění tomu, tak velikému. 1) Žalm 47. 9.
— 90 — Syn vzal jest (počátek) od Otce a svatý Duch od obou pochodí, však má Syn všechnu plnost tím urozením z Otce nevýmluvným a takéž Duch svatý tím pochodem. A v pokoře věrou zasloužíte, že to uzříte a v radostném duchu díte s žaltářníkem, přičiníce táž slova, jakož byla ona královna řekla, vidouc moudrost Šalomounovu: Ja- kož jsme slyšeli, tak jsme viděli v místě Boha našeho.1) A ještě nad to, neb i polovice toho nám jest nevypra- veno, co je chvály hodno. & XX. Tuto klade podobenství, po čem bychom snáze po- rozuměti a tak věřiti o Trojici svaté. Děti táží se. Ovšem věříme, že to tak, a, ač bychom nic tomu, jak jest, nerozuměli, však máme věřiti, neb víme, že je psáno: Neuvěříte-li, nesrozumíte. Avšak nutí milost ku poznání toho, jelikož může poznán býti, jehož víra, že jest takého milování hoden, ukazuje. Otec. Když to tak jest, že jest z milosti milo my- sliti i mluviti o Bohu, jehož nelze tak, jakož jest, vy- praviti, chválím to. A protož ještěť chci o té nevýpravné Trojici svaté promluviti, a, jakož mohu, ukázati, kde by se zdálo nejhodněji dívati (se) vidění tomu, tak velikému. 1) Žalm 47. 9.
Strana 91
— 91 — Bychť řekl: v andělech svatých, ježto v písmě slovou podobnost Boží, tit jsou dalecí nám ku poznání. Ale dí o nás písmo, že jsme obraz Trojice svaté, sebe před sebou máme, v sobě, v obrazu Božím, jakož mů- žeme, opatříme Boha. Ale nemněte, byť obraz Boží byl člověk pro podobnost tělem k Bohu, ale pro mysl svou, pro duši svou slove vešken člověk obraz Boží, jakož pro napsání obrazu některého i ta deska slove obraz, na níž jest napsán ten obraz pravý Trojice svaté, kdež jest v nás co nejdůstojnějšího. A nerovné jest důstojenství duše naše nežli těla. Protož se duši zřemeš, ježto jest jen jedna a má své tři moci, že jest každá jiná než dvě ony: mysl, rozum a milost. Mysl jaksi jako by rozum z sebe urodila, a pak milost jde i od mysli k rozumu i od rozumu k mysli. Mysl zná se a miluje se, aniž by mohlo milo mysli býti, že jest, kdyby neznala sebe. A když zná se mysl, že jest, a milo jest jí, že zná se to je všeliká člověčí duše a v ní jest ta trojice: mysl, znání (rozum) a milost. V tom obrazu Trojice svaté po- rozumějte, jakž můžete, oné nad to vyšší Trojici v Bohu. I to znamenejte, jakť jaksi skrytě mysl ze sebe znání rodí, neb mysl, myslíc sebe, znání jako rodí ze sebe, a pak bude milost z obého toho pochoditi, že milo jest mysli, že jest a zná se. A takéž i znání jest milo, že zná se, a i ta jí mysl mila, ježto zná, že jest. A znání nic menší není než mysl, neb jakož jest mysl, tak zná se, aniž jest milost menší mysli a znání toho, neb tak mnoho
— 91 — Bychť řekl: v andělech svatých, ježto v písmě slovou podobnost Boží, tit jsou dalecí nám ku poznání. Ale dí o nás písmo, že jsme obraz Trojice svaté, sebe před sebou máme, v sobě, v obrazu Božím, jakož mů- žeme, opatříme Boha. Ale nemněte, byť obraz Boží byl člověk pro podobnost tělem k Bohu, ale pro mysl svou, pro duši svou slove vešken člověk obraz Boží, jakož pro napsání obrazu některého i ta deska slove obraz, na níž jest napsán ten obraz pravý Trojice svaté, kdež jest v nás co nejdůstojnějšího. A nerovné jest důstojenství duše naše nežli těla. Protož se duši zřemeš, ježto jest jen jedna a má své tři moci, že jest každá jiná než dvě ony: mysl, rozum a milost. Mysl jaksi jako by rozum z sebe urodila, a pak milost jde i od mysli k rozumu i od rozumu k mysli. Mysl zná se a miluje se, aniž by mohlo milo mysli býti, že jest, kdyby neznala sebe. A když zná se mysl, že jest, a milo jest jí, že zná se to je všeliká člověčí duše a v ní jest ta trojice: mysl, znání (rozum) a milost. V tom obrazu Trojice svaté po- rozumějte, jakž můžete, oné nad to vyšší Trojici v Bohu. I to znamenejte, jakť jaksi skrytě mysl ze sebe znání rodí, neb mysl, myslíc sebe, znání jako rodí ze sebe, a pak bude milost z obého toho pochoditi, že milo jest mysli, že jest a zná se. A takéž i znání jest milo, že zná se, a i ta jí mysl mila, ježto zná, že jest. A znání nic menší není než mysl, neb jakož jest mysl, tak zná se, aniž jest milost menší mysli a znání toho, neb tak mnoho
Strana 92
— 92 — miluje se, jakož jest a jakož zná se. A opět: Mysl jest v milosti, když pamět jest, že miluje, neb mysl jest pamět a milost jest v paměti, když jest; a také v znání jest obé to a znání jest v tom každém. Aj jakť jest divně trojice jakás v duši naší v divné jakés nerozdíl- nosti, avšak v nějakém rozeznání! Ale však nad toť jest výborněji Trojice svatá, ježto jest, ví, chce vše neproměnně. A v této nějaké podob- nosti veliká jest ještě nepodobnost, ano naše zrcadlo jest k našemu obrazu učiněno, avšak, ač jest v něm náš obraz a podobnost nějaká k nám, však ještě tak není náš obraz, jako my jsme. Takéž i mezi Božskou veleb- ností a mezi duší naší, v níž jest obraz Boží, rozumějte, že něco jest tu podobnosti, avšak jest mezi tím nepo- dobnost. Neb Bůh stvořitel — duše stvoření, Bůh ne- proměnný a duše proměnná; ano také psaný obraz neb vyřezaný má k nám nějakou podobnost, ale větší nepo- dobnost. A to tak držte bez pochyby o svaté Trojici, že Bůh v své moci vždy jest u věčnosti bez počátku a nikdy jest nebyl bez moudrosti. Vždy jest Božská mou- drost v Božské moci a vždy z ní jde divným Božským úrodem a vždy jest vyšla v plnosti Božské a netak vyšla, by vždy nešla, a netak z ní vždy jde, by vždy v své v plné dokonalosti (nebyla). Vždy se ta vrchní moudrost rodí z té moci vrchní a vždy jest dokonale urozena. Moc ta všemohoucí, ježto rodí, Otec jest; a moudrost nejvyšší, nestvořená, ale od Otce urozená jest Syn; a
— 92 — miluje se, jakož jest a jakož zná se. A opět: Mysl jest v milosti, když pamět jest, že miluje, neb mysl jest pamět a milost jest v paměti, když jest; a také v znání jest obé to a znání jest v tom každém. Aj jakť jest divně trojice jakás v duši naší v divné jakés nerozdíl- nosti, avšak v nějakém rozeznání! Ale však nad toť jest výborněji Trojice svatá, ježto jest, ví, chce vše neproměnně. A v této nějaké podob- nosti veliká jest ještě nepodobnost, ano naše zrcadlo jest k našemu obrazu učiněno, avšak, ač jest v něm náš obraz a podobnost nějaká k nám, však ještě tak není náš obraz, jako my jsme. Takéž i mezi Božskou veleb- ností a mezi duší naší, v níž jest obraz Boží, rozumějte, že něco jest tu podobnosti, avšak jest mezi tím nepo- dobnost. Neb Bůh stvořitel — duše stvoření, Bůh ne- proměnný a duše proměnná; ano také psaný obraz neb vyřezaný má k nám nějakou podobnost, ale větší nepo- dobnost. A to tak držte bez pochyby o svaté Trojici, že Bůh v své moci vždy jest u věčnosti bez počátku a nikdy jest nebyl bez moudrosti. Vždy jest Božská mou- drost v Božské moci a vždy z ní jde divným Božským úrodem a vždy jest vyšla v plnosti Božské a netak vyšla, by vždy nešla, a netak z ní vždy jde, by vždy v své v plné dokonalosti (nebyla). Vždy se ta vrchní moudrost rodí z té moci vrchní a vždy jest dokonale urozena. Moc ta všemohoucí, ježto rodí, Otec jest; a moudrost nejvyšší, nestvořená, ale od Otce urozená jest Syn; a
Strana 93
— 93 — vždy věčný jest Syn, věčný Otee, vždy Otec v Synu a Syn v Otci, Syn s Otcem a Otec s Synem; a vždy jde i vyšla jest rovná milost (láska, Duch svatý) od Otce i od Syna, nic menší, nežli jest Syn nebo Otec. A jakožť vždy říkám, což slyšíte neb čtete, ježto nemůžete tomu rozuměti, doplňte věrou, tak i tuto: Že Otec i Syn i Duch svatý jest Bůh jeden v té nedílné svaté Trojici, v jehož jménu křest jsme vzali. A o tom také opatrně myslete, že řku moc Božská, že je Otec, a moudrost, že je Syn, a milost, že Duch svatý. Díť sv. Au- gustin v třináctých knihách zpovědných, že to není vy- říci snadné ani snadné jest to mysliti, proto-li tré jest ta Trojice, kdo dí, by nebylo tím i jedním činem? A kdo smí to vyříci drze a kvapně, by to takým bylo vší věci některým činem? I dí sv. Augustin: Vyznej má víra a rci Pánu Bohu svému: Svatý, Svatý, Svatý Pane Bože můj, v tvém jméně jsme křtěni Otče, i Synu i Duše svatý! A to věřte, to vyznávejte: Všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch svatý, avšak ne tři všemohoucí, ale jeden všemohoucí. A tak i o všem o ji- ném: o moudrosti, o dobrotě i cožkoli může o Bohu řečeno býti, ježto jest bytnost jeho. Neb jakýž Otec, takýž Syn, takýž i Duch svatý, ale však vlastnost jest Otcova, že je Syn od něho, urozením tím nevýpravným, a Sy- nova, že jest urozen od Otce, a Ducha svatého, že od Otce pochodí i od Syna. —
— 93 — vždy věčný jest Syn, věčný Otee, vždy Otec v Synu a Syn v Otci, Syn s Otcem a Otec s Synem; a vždy jde i vyšla jest rovná milost (láska, Duch svatý) od Otce i od Syna, nic menší, nežli jest Syn nebo Otec. A jakožť vždy říkám, což slyšíte neb čtete, ježto nemůžete tomu rozuměti, doplňte věrou, tak i tuto: Že Otec i Syn i Duch svatý jest Bůh jeden v té nedílné svaté Trojici, v jehož jménu křest jsme vzali. A o tom také opatrně myslete, že řku moc Božská, že je Otec, a moudrost, že je Syn, a milost, že Duch svatý. Díť sv. Au- gustin v třináctých knihách zpovědných, že to není vy- říci snadné ani snadné jest to mysliti, proto-li tré jest ta Trojice, kdo dí, by nebylo tím i jedním činem? A kdo smí to vyříci drze a kvapně, by to takým bylo vší věci některým činem? I dí sv. Augustin: Vyznej má víra a rci Pánu Bohu svému: Svatý, Svatý, Svatý Pane Bože můj, v tvém jméně jsme křtěni Otče, i Synu i Duše svatý! A to věřte, to vyznávejte: Všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch svatý, avšak ne tři všemohoucí, ale jeden všemohoucí. A tak i o všem o ji- ném: o moudrosti, o dobrotě i cožkoli může o Bohu řečeno býti, ježto jest bytnost jeho. Neb jakýž Otec, takýž Syn, takýž i Duch svatý, ale však vlastnost jest Otcova, že je Syn od něho, urozením tím nevýpravným, a Sy- nova, že jest urozen od Otce, a Ducha svatého, že od Otce pochodí i od Syna. —
Strana 94
— 94 — XXI. Kterak máme již věřiti v Trojici svatou a tak v Boha jednoho; a kterak v Syna jeho, Jezu Krista, naroze- ného Pána našeho, Boha a člověka, děti táží se otce. Svatý Augustin v knihách o svaté Trojici často ukazuje, že má vždy Bůh hledán býti a kdož hledá aneb táže se po takých věcech, ježto k Bohu příslušejí, toho ani jeden nekárá správně, když, pevně a tvrdě drže víru, chtěl by z milosti, jelikož může, dosíci rozumem toho, což věří, ale (toho), kdož mní, by rozuměl, a bude to jistiti, že je tak, ano tak není, toho správně kárá. I vě- říme v Otce i v Syna i v Ducha svatého, v jednoho Boha v jednom bytství, v jedné velebnosti, ale že je v něm těch tří osob rozeznání a tak jest v něm Trojice svatá. Avšak z těchto promluv, ježto máme mezi sebou, něco se chytá rozum, ježto to bylo skryto dříve, a, ač nemůže všeho toho sezříti, jak jest, však vidí, což tož, a vidí, jak není. A to dosti veliká poznání strana: poznati, jak Bůh není a co není a nerozumu svému srozuměti. Protož, coť můžeme srozuměti z tvých pro- mluv s námi o Trojici svaté, lépe i tvrze (pevněji) věřiti budeme i tomu, jemuž nemůžem rozuměti, jakož na prvé hodině hlasně pějí kněží to popsání víry, řkouce: Kdožkoli chce spasen býti, dříve všeho potřebí jest, aby držel obecnou křesťanskou víru. To mají za pravidlo. Ale že tu po ukázání, jak o svaté Trojici
— 94 — XXI. Kterak máme již věřiti v Trojici svatou a tak v Boha jednoho; a kterak v Syna jeho, Jezu Krista, naroze- ného Pána našeho, Boha a člověka, děti táží se otce. Svatý Augustin v knihách o svaté Trojici často ukazuje, že má vždy Bůh hledán býti a kdož hledá aneb táže se po takých věcech, ježto k Bohu příslušejí, toho ani jeden nekárá správně, když, pevně a tvrdě drže víru, chtěl by z milosti, jelikož může, dosíci rozumem toho, což věří, ale (toho), kdož mní, by rozuměl, a bude to jistiti, že je tak, ano tak není, toho správně kárá. I vě- říme v Otce i v Syna i v Ducha svatého, v jednoho Boha v jednom bytství, v jedné velebnosti, ale že je v něm těch tří osob rozeznání a tak jest v něm Trojice svatá. Avšak z těchto promluv, ježto máme mezi sebou, něco se chytá rozum, ježto to bylo skryto dříve, a, ač nemůže všeho toho sezříti, jak jest, však vidí, což tož, a vidí, jak není. A to dosti veliká poznání strana: poznati, jak Bůh není a co není a nerozumu svému srozuměti. Protož, coť můžeme srozuměti z tvých pro- mluv s námi o Trojici svaté, lépe i tvrze (pevněji) věřiti budeme i tomu, jemuž nemůžem rozuměti, jakož na prvé hodině hlasně pějí kněží to popsání víry, řkouce: Kdožkoli chce spasen býti, dříve všeho potřebí jest, aby držel obecnou křesťanskou víru. To mají za pravidlo. Ale že tu po ukázání, jak o svaté Trojici
Strana 95
— 95 — má věřiti, kdož spasen chce býti, také jest vyřčeno, že jest potřebí k spasení, aby také věřili v člověčenství narození Syna Božího, Pána našeho Jezu Krista: pro- mluviž s námi také o tom tak divném narození v člově- čenství pod časem věčného Syna Božího, jest-li co v Bohu skrze to nad Trojici, stala-li se jest v Božstvi tím pro- měna která? Otec. Po tvrdých (těžkých) věcech tážete se, ale to držte, ač nemůžete i rozuměti, že nikteréž z toho ne- stalo jest se. Dřívet jsem vám to ukázal, že Bůh jest ovšem neproměnný, vždy týž, též, takéž jest v sobě jednostejně. Ač jest v svou osobu Syn Boží člověčenství přijal, však tím není proměny v Božství jeho. To, ježto jest nebyl, přijal, ale to, co jest byl, ostal. Nedivte se, ač nerozumíte, toť jest největší skutek svaté Trojice, nejvelebnější ze všech účinkův. Krátekť jest jazyk to vymluviti, těžko péro to vypsati a mdlý zrak rozumu to sezříti, ale víra doplň, že to tak jest mocí, moudrostí a dobrotou Nejvyššího. Ač jest jediný Syn věčný Otcův člověčství přijal, skutek jest spolu všech tří osob, jako by tři byly panny a jednu by z sebe obláčely, všecky by činily to obláčení. Protož v Otci a v Duchu svatém ani jedné není proměny, neb jest to vždy bylo u věč- nosti ustanoveno v radě Trojice svaté a v úmyslu Bož- ském, jenž, vše proměniv, i vody1) bez své proměny, aby 1) V Káni Galilejské.
— 95 — má věřiti, kdož spasen chce býti, také jest vyřčeno, že jest potřebí k spasení, aby také věřili v člověčenství narození Syna Božího, Pána našeho Jezu Krista: pro- mluviž s námi také o tom tak divném narození v člově- čenství pod časem věčného Syna Božího, jest-li co v Bohu skrze to nad Trojici, stala-li se jest v Božstvi tím pro- měna která? Otec. Po tvrdých (těžkých) věcech tážete se, ale to držte, ač nemůžete i rozuměti, že nikteréž z toho ne- stalo jest se. Dřívet jsem vám to ukázal, že Bůh jest ovšem neproměnný, vždy týž, též, takéž jest v sobě jednostejně. Ač jest v svou osobu Syn Boží člověčenství přijal, však tím není proměny v Božství jeho. To, ježto jest nebyl, přijal, ale to, co jest byl, ostal. Nedivte se, ač nerozumíte, toť jest největší skutek svaté Trojice, nejvelebnější ze všech účinkův. Krátekť jest jazyk to vymluviti, těžko péro to vypsati a mdlý zrak rozumu to sezříti, ale víra doplň, že to tak jest mocí, moudrostí a dobrotou Nejvyššího. Ač jest jediný Syn věčný Otcův člověčství přijal, skutek jest spolu všech tří osob, jako by tři byly panny a jednu by z sebe obláčely, všecky by činily to obláčení. Protož v Otci a v Duchu svatém ani jedné není proměny, neb jest to vždy bylo u věč- nosti ustanoveno v radě Trojice svaté a v úmyslu Bož- ském, jenž, vše proměniv, i vody1) bez své proměny, aby 1) V Káni Galilejské.
Strana 96
96 — to tak svým časem vyšlo. Aniž jest proměna v Synu, neb to je ostal, co jest byl, ač jest i vzal to, co nebyl. Víra doplň, kdežť rozum stane, a milost z víry přistup blíže a rozněť se v Boží milosti protiv tak veliké milosti jeho, že jest tak novou věc a pro takou potřebu naši ráčil vyvésti a učiniti. A tak darem jeho zazří oko jedno naší mysli, když druhé zavře, nového světla Božské jasnosti. Neb když oko rozumu nemůže prozřítí v blesk světla Božské jasnosti, to žádostná milost ještě přistoupí a něco zazří, ač nevýmluvně. A na toť jest zřejmě v těle našem a v člověčenství Bůh se ukázal, abychom skrze něho byli v milost ne- zřejmých věcí pozdviženi a pak, aby dokona smrt naše na těle i na duši smrtí jeho jen na těle zbořena byla, a byl jeho z mrtvých vstáním opraven náš život. Neb hřích byl umrtvil duši naši a pokutu smrti vzalo tělo od své duše prohřešení, ale duše Kristova nebyla jest v tom prohřešení ani z práva nad tělem jeho smrt moc měla. Protož na duši jest neumřel Kristus, nebyla jest duše jeho nikdy od Božství odloučena, ale tělesná smrt jeho byla duši s tělem rozloučila, ale Božství nebylo od těla různo ani od mrtvého, neb jakož sv. Bernhard po- kládá, znamenávaje divnost v tom skutku, že Bůh ráčil člověkem býti. Největší a prvá jednota jest, ježto jí Bůh jest jeden, avšak té jednoty nezboří Trojice, jakož jsme jíž o tom promluvu měli; neb jedno jest Božství, tři jsou osoby. A pak druhá jest po té v Kristu, Pánu na-
96 — to tak svým časem vyšlo. Aniž jest proměna v Synu, neb to je ostal, co jest byl, ač jest i vzal to, co nebyl. Víra doplň, kdežť rozum stane, a milost z víry přistup blíže a rozněť se v Boží milosti protiv tak veliké milosti jeho, že jest tak novou věc a pro takou potřebu naši ráčil vyvésti a učiniti. A tak darem jeho zazří oko jedno naší mysli, když druhé zavře, nového světla Božské jasnosti. Neb když oko rozumu nemůže prozřítí v blesk světla Božské jasnosti, to žádostná milost ještě přistoupí a něco zazří, ač nevýmluvně. A na toť jest zřejmě v těle našem a v člověčenství Bůh se ukázal, abychom skrze něho byli v milost ne- zřejmých věcí pozdviženi a pak, aby dokona smrt naše na těle i na duši smrtí jeho jen na těle zbořena byla, a byl jeho z mrtvých vstáním opraven náš život. Neb hřích byl umrtvil duši naši a pokutu smrti vzalo tělo od své duše prohřešení, ale duše Kristova nebyla jest v tom prohřešení ani z práva nad tělem jeho smrt moc měla. Protož na duši jest neumřel Kristus, nebyla jest duše jeho nikdy od Božství odloučena, ale tělesná smrt jeho byla duši s tělem rozloučila, ale Božství nebylo od těla různo ani od mrtvého, neb jakož sv. Bernhard po- kládá, znamenávaje divnost v tom skutku, že Bůh ráčil člověkem býti. Největší a prvá jednota jest, ježto jí Bůh jest jeden, avšak té jednoty nezboří Trojice, jakož jsme jíž o tom promluvu měli; neb jedno jest Božství, tři jsou osoby. A pak druhá jest po té v Kristu, Pánu na-
Strana 97
— 97 — šem, v němž také trojice jest, ne ona, ale jiná, ježto v něm také nezboří toho, by nebyl jeden Kristus. I řku nejprv, že Syn Boži, ta jedna osoba ze svaté Trojice, Bůh jsa pravý a plný, přijal člověčství plné a pravé, tělo i duši. Ne tak tělo a duši míním, by kdy bylo tělo jeho a duše kromě Božství jeho, ale že člověčí přijal v svou osobu jeho a v jednotu k Božství přirození i žádné osoby člověčí nepřijal jest. Nebylo nikdy to dítě v břiše (ži- votě) své matky, aby i Bůh hned nebyl i člověk v tom svém počátku, tak v brzkou chvíli, jakž se počal, tu i Božství, tu duše, tu tělo tak, že každé to ostalo v svém bytí, ale to spolu tré jest v osobě jedné Kristus jeden a i nad to jest jeden, nežli člověk pouhý z těla a z duše jest jeden. A tak ta jednota, ježto jest v osobě jedné Syna Božího, jíž nezbořuje však ona trojice, že je to Božství, duše a tělo, jest nad jednotu člověka pouhého a pod onou nejvyšší jednotou, jíž Bůh jest nejjednější, jakož jsme o tom mluvili dříve. Ale mezi těma drží jednota ona střední místo, neb tak jest slušné, aby i s tím bylo podobenství, jakož člověk pouhý jeden, i s tím, jakož Bůh jeden v té jednotě, ježto jí jest Kristus jeden, jsa Syn Boži i syn člověčí, aby i vyšší oné jednoty podob- nost byla i nižší také v jednotě Kristově a tak, aby ta oboje podobnost vyšla: jakož tam u vyšší jednotě jest Božství jedno v svém bytí, ale tři jsou osoby, takéž tuto v Kristu přepodobnou jakous protivností trojí věc jest osoba jedna. Tam Trojice osob nezboří jednoty v Božství, Řeči besední Tomáše ze Štítného.
— 97 — šem, v němž také trojice jest, ne ona, ale jiná, ježto v něm také nezboří toho, by nebyl jeden Kristus. I řku nejprv, že Syn Boži, ta jedna osoba ze svaté Trojice, Bůh jsa pravý a plný, přijal člověčství plné a pravé, tělo i duši. Ne tak tělo a duši míním, by kdy bylo tělo jeho a duše kromě Božství jeho, ale že člověčí přijal v svou osobu jeho a v jednotu k Božství přirození i žádné osoby člověčí nepřijal jest. Nebylo nikdy to dítě v břiše (ži- votě) své matky, aby i Bůh hned nebyl i člověk v tom svém počátku, tak v brzkou chvíli, jakž se počal, tu i Božství, tu duše, tu tělo tak, že každé to ostalo v svém bytí, ale to spolu tré jest v osobě jedné Kristus jeden a i nad to jest jeden, nežli člověk pouhý z těla a z duše jest jeden. A tak ta jednota, ježto jest v osobě jedné Syna Božího, jíž nezbořuje však ona trojice, že je to Božství, duše a tělo, jest nad jednotu člověka pouhého a pod onou nejvyšší jednotou, jíž Bůh jest nejjednější, jakož jsme o tom mluvili dříve. Ale mezi těma drží jednota ona střední místo, neb tak jest slušné, aby i s tím bylo podobenství, jakož člověk pouhý jeden, i s tím, jakož Bůh jeden v té jednotě, ježto jí jest Kristus jeden, jsa Syn Boži i syn člověčí, aby i vyšší oné jednoty podob- nost byla i nižší také v jednotě Kristově a tak, aby ta oboje podobnost vyšla: jakož tam u vyšší jednotě jest Božství jedno v svém bytí, ale tři jsou osoby, takéž tuto v Kristu přepodobnou jakous protivností trojí věc jest osoba jedna. Tam Trojice osob nezboří jednoty v Božství, Řeči besední Tomáše ze Štítného.
Strana 98
— 98 — a tu trojice rozličných věcí nezboří jednoty v osobě té, ježto je Kristus. Vizte pak, jakť jest v Kristu jednota nad to, než jest jeden pouhý člověk. Díš-li, ukáže na Krista: Tento člověk jest Bůh neb tento Bůh jest pravý člověk, díš-li to v úmyslu křesťanském, dobře's řekl. Aneb když tělo Kristovo v rovu leželo a duše byla s otci svatými, na tělo-li bys, na duši-li bys ukázal, mohl bys byl říci: Toť Bůh, toť Syn Boží. Ale v též pravdě nebude řečeno, ukáže na tělo neb na duši, ježto již smrtí rozloučeno: Toť člověk. Neb jen dotud jest člověk, dokudž jest ve spolku duše s tělem. A tak řku pro tu jednotu, ježto v ní přijal Syn Boží k své osobě, aneb ať řku, v svou osobu člověčství neb člověčí přirození, aby, týž on, to, což jest, jsa, byl i člověk, nic jest více počtu v osobách svaté Trojice nepřibylo. — XXII. Kterak jest toliko Syn Boží, třetí osoba, ta věčná moudrost, přijala sama člověčenství, a ne Otec ani Duch svatý, a klade toho podobenství. Děti táží se: Kterak jest to přišlo, že jest jen Syn Boží člově- čenství v jednotu své osoby přijal? Otec. Mohl jest to Otec neb Duch svatý takéž jako i Syn učiniti, ale takto to chtěl Pán Bůh míti, tak jest
— 98 — a tu trojice rozličných věcí nezboří jednoty v osobě té, ježto je Kristus. Vizte pak, jakť jest v Kristu jednota nad to, než jest jeden pouhý člověk. Díš-li, ukáže na Krista: Tento člověk jest Bůh neb tento Bůh jest pravý člověk, díš-li to v úmyslu křesťanském, dobře's řekl. Aneb když tělo Kristovo v rovu leželo a duše byla s otci svatými, na tělo-li bys, na duši-li bys ukázal, mohl bys byl říci: Toť Bůh, toť Syn Boží. Ale v též pravdě nebude řečeno, ukáže na tělo neb na duši, ježto již smrtí rozloučeno: Toť člověk. Neb jen dotud jest člověk, dokudž jest ve spolku duše s tělem. A tak řku pro tu jednotu, ježto v ní přijal Syn Boží k své osobě, aneb ať řku, v svou osobu člověčství neb člověčí přirození, aby, týž on, to, což jest, jsa, byl i člověk, nic jest více počtu v osobách svaté Trojice nepřibylo. — XXII. Kterak jest toliko Syn Boží, třetí osoba, ta věčná moudrost, přijala sama člověčenství, a ne Otec ani Duch svatý, a klade toho podobenství. Děti táží se: Kterak jest to přišlo, že jest jen Syn Boží člově- čenství v jednotu své osoby přijal? Otec. Mohl jest to Otec neb Duch svatý takéž jako i Syn učiniti, ale takto to chtěl Pán Bůh míti, tak jest
Strana 99
99 — v radě všech osob slavného Božství svaté Trojice usta- noveno, aby moudrost Syna Božího podobně přemohla ďáblovu chytrost, aby pravdou ztratil dábel své panstvo nad člověkem, v smrt uveda moudrost božskou v tom člověčenství, v němž jest nebyl smrti dlužen, a aby týž, jenžto je v svaté Trojici Syn věčný, byl Synem člověčím. A aby i tomu porozuměli jakž takž, jak jest sám Syn Boží v svou osobu člověčství přijal a ne Otec, ne Duch svatý, ač jest to Trojice vše Bůh jeden spolu i každá osoba Bůh plný, znamenejte slunce ku podo- benství toho, jakoť vždy říkám, ne by ovšem tak bylo v stvořiteli, ale řku, že jest podobnost. Slunce má také svou trojici. T(u) jest to tělo slunečné, tu jest světlost, ježto jde z něho, tu je také slu- nečné horko. Když pak k nám jde slunce, své světlo nám dává a své horko, ale jen světlo na sebe vezme barvu toho skla neb mázdry neb oblaka, skrze kteréž nám se ukáže, a slunce v sobě ani horko jeho té barvy nebude míti. O předivná moci, o nestihnutá moudrosti, o pře- pochotná dobroto, jakť jest rozkošno zříti k Tobě, číž ráčíš srdečné oči otevříti! A zdali není podobné (dobré, vhodné) i tomu se podívati (podiviti), jak se sebrala v Kristu v takou jednotu a jak slušně a nám užitečně trojí věc velmi k sobě přirozením nepodobna, jelikož zříc (když patříme) k našemu smyslu. Ale coť Bohu jest nepodobné? Aj nové, vetché (staré) a věčné jest spolu v té jednotě: Duše jest nová, tehdy stvořena,
99 — v radě všech osob slavného Božství svaté Trojice usta- noveno, aby moudrost Syna Božího podobně přemohla ďáblovu chytrost, aby pravdou ztratil dábel své panstvo nad člověkem, v smrt uveda moudrost božskou v tom člověčenství, v němž jest nebyl smrti dlužen, a aby týž, jenžto je v svaté Trojici Syn věčný, byl Synem člověčím. A aby i tomu porozuměli jakž takž, jak jest sám Syn Boží v svou osobu člověčství přijal a ne Otec, ne Duch svatý, ač jest to Trojice vše Bůh jeden spolu i každá osoba Bůh plný, znamenejte slunce ku podo- benství toho, jakoť vždy říkám, ne by ovšem tak bylo v stvořiteli, ale řku, že jest podobnost. Slunce má také svou trojici. T(u) jest to tělo slunečné, tu jest světlost, ježto jde z něho, tu je také slu- nečné horko. Když pak k nám jde slunce, své světlo nám dává a své horko, ale jen světlo na sebe vezme barvu toho skla neb mázdry neb oblaka, skrze kteréž nám se ukáže, a slunce v sobě ani horko jeho té barvy nebude míti. O předivná moci, o nestihnutá moudrosti, o pře- pochotná dobroto, jakť jest rozkošno zříti k Tobě, číž ráčíš srdečné oči otevříti! A zdali není podobné (dobré, vhodné) i tomu se podívati (podiviti), jak se sebrala v Kristu v takou jednotu a jak slušně a nám užitečně trojí věc velmi k sobě přirozením nepodobna, jelikož zříc (když patříme) k našemu smyslu. Ale coť Bohu jest nepodobné? Aj nové, vetché (staré) a věčné jest spolu v té jednotě: Duše jest nová, tehdy stvořena,
Strana 100
— 100 — když jest Syn Boží člověčství přijal; tělo vetché, ježto je dáno bylo Adamovi stvořeno, z něhož jsou pošla všech lidí těla i to tělo Kristovo, jenžto je vzal z čisté panenské krve z té, ježto ji volil za matku sobě; slovo Boží, Syn Otce Boha, to je pak věčné. A to vše sešlo se jest v jednu osobu Pána Krista a v tom divném skutku vší Trojice svaté troje moc Boží jest ukázána: Nejprvé, že jest z ničehož tu učinil něco, druhé, že nové učinil z vetchého; třetí ze smrtelného věčné učinil, aneb ať řku, z mrtvého věčné. Mrtvo bylo a v smrti člověčí přirození v duši i v těle, to je učiněno skrze tu jednotu v Kristu věčno v životu blaženém, když k němu velneme vší milostí, skrze něhož věčně a blaženě živi budeme. I tomu pěkné se jest podívati v tom Boží moci, moudrosti a dobrotě, když jest tak vyvedl na svět novým činem toho nového člověka, jenžto jest i Bůh, bez muže ze panny. Neb, jakož di sv. Bernhard, neslušela jest Bohu jiná máti než panna, ani slušelo panně jiného syna míti než Božího syna. Tomu řku, že se jest pěkno po- dívati, že všemi činy Bůh člověka na svět vyvedl, aby i v tom svou ukázal všemohoucnost. Nejprve Adama vy- vedl, že ani muže ani ženy neměl ku pomoci; druhé Evu z muže, ale bez ženy, třetí to učinil obecné, že z muže a z ženy rodí se lidé, a čtvrté chtěl také míti, aby bez muže panna porodila, ale pravého v člověčství Boha. O jaké jest i ta chvály hodná, z jejíž jest tak čisté krve vzal tělo sobě velebný Bůh, jejíž synem
— 100 — když jest Syn Boží člověčství přijal; tělo vetché, ježto je dáno bylo Adamovi stvořeno, z něhož jsou pošla všech lidí těla i to tělo Kristovo, jenžto je vzal z čisté panenské krve z té, ježto ji volil za matku sobě; slovo Boží, Syn Otce Boha, to je pak věčné. A to vše sešlo se jest v jednu osobu Pána Krista a v tom divném skutku vší Trojice svaté troje moc Boží jest ukázána: Nejprvé, že jest z ničehož tu učinil něco, druhé, že nové učinil z vetchého; třetí ze smrtelného věčné učinil, aneb ať řku, z mrtvého věčné. Mrtvo bylo a v smrti člověčí přirození v duši i v těle, to je učiněno skrze tu jednotu v Kristu věčno v životu blaženém, když k němu velneme vší milostí, skrze něhož věčně a blaženě živi budeme. I tomu pěkné se jest podívati v tom Boží moci, moudrosti a dobrotě, když jest tak vyvedl na svět novým činem toho nového člověka, jenžto jest i Bůh, bez muže ze panny. Neb, jakož di sv. Bernhard, neslušela jest Bohu jiná máti než panna, ani slušelo panně jiného syna míti než Božího syna. Tomu řku, že se jest pěkno po- dívati, že všemi činy Bůh člověka na svět vyvedl, aby i v tom svou ukázal všemohoucnost. Nejprve Adama vy- vedl, že ani muže ani ženy neměl ku pomoci; druhé Evu z muže, ale bez ženy, třetí to učinil obecné, že z muže a z ženy rodí se lidé, a čtvrté chtěl také míti, aby bez muže panna porodila, ale pravého v člověčství Boha. O jaké jest i ta chvály hodná, z jejíž jest tak čisté krve vzal tělo sobě velebný Bůh, jejíž synem
Strana 101
— 101 — Syn Boží, pán andělský, ráčil býti; ježto ji Bůh ten, jenžto z ní ráčil se naroditi, tak předešel milostí zvláštní Ducha svého a naplnil, aby mohla k tak veliké a divné věci býti hodná a k tak užitečné ku opravení lidského národa i k naplnění andělských kůrův, neb hřích, jenžto ženou porušenou všel v národ lidský, vyloučen jest ze světa jí, ježto, v panenském neporušení ostavši, počala, porodila, plodem dala břicha svého světu Spasitele, aby jím byl svět vykoupen a opraven. O důstojnosti, toho v mateřské pocti viděti poddána sobě, jehož má pánem to vše, což jest božskou mocí vyvedeno v nebi i v zemi! Divný způsob Boží v lidského národa vykoupení, že jako skrze ženu, ježto od samého muže pošla, smrt v svět vešla a porušení: takéž skrze muže, jenžto od samé ne- porušené ženy pošel, smrt zbořena, život opraven a ná- rod lidský k milosti navrácen, kdož lid budou jeho, těch on bude Spasitelem. Ona žena (Eva) porušená neb na to dá- blem oklamaná, aby byla dcera ďáblova, v hříchu jeho ná- sledujíc: a tato (Maria) milostí Boží v panenské celosti a v po- koře zachována, aby byla matkou Boží. Nemalá chvála! Bůh Otec věčný a nade vše povýšený dal jí Syna svého věč- ného, nade vše s ním povýšeného, jehož miluje jako sám sebe, jako svou moudrost věčnou, nestvořenou, skrze niž jest svou mocí vše stvořil, vše zpořídil. A tou milostí miluje rovnou sobě a nic menší; však dal jí jeho, uvěřil jí v něm, aby byla matkou jeho a odchovala jej jako máti.
— 101 — Syn Boží, pán andělský, ráčil býti; ježto ji Bůh ten, jenžto z ní ráčil se naroditi, tak předešel milostí zvláštní Ducha svého a naplnil, aby mohla k tak veliké a divné věci býti hodná a k tak užitečné ku opravení lidského národa i k naplnění andělských kůrův, neb hřích, jenžto ženou porušenou všel v národ lidský, vyloučen jest ze světa jí, ježto, v panenském neporušení ostavši, počala, porodila, plodem dala břicha svého světu Spasitele, aby jím byl svět vykoupen a opraven. O důstojnosti, toho v mateřské pocti viděti poddána sobě, jehož má pánem to vše, což jest božskou mocí vyvedeno v nebi i v zemi! Divný způsob Boží v lidského národa vykoupení, že jako skrze ženu, ježto od samého muže pošla, smrt v svět vešla a porušení: takéž skrze muže, jenžto od samé ne- porušené ženy pošel, smrt zbořena, život opraven a ná- rod lidský k milosti navrácen, kdož lid budou jeho, těch on bude Spasitelem. Ona žena (Eva) porušená neb na to dá- blem oklamaná, aby byla dcera ďáblova, v hříchu jeho ná- sledujíc: a tato (Maria) milostí Boží v panenské celosti a v po- koře zachována, aby byla matkou Boží. Nemalá chvála! Bůh Otec věčný a nade vše povýšený dal jí Syna svého věč- ného, nade vše s ním povýšeného, jehož miluje jako sám sebe, jako svou moudrost věčnou, nestvořenou, skrze niž jest svou mocí vše stvořil, vše zpořídil. A tou milostí miluje rovnou sobě a nic menší; však dal jí jeho, uvěřil jí v něm, aby byla matkou jeho a odchovala jej jako máti.
Strana 102
— 102 — XXIII. Kterak moudrost Boží má býti více milována sama v sobě nežli ta věc, skrze niž jest udělána, děti táží se: O tatíku, jaké jest ta zbožná dívka důstojnosti, vší chvály hodna, z níž jest vyšlo slunce spravedlnosti, Kristus Bůh náš? O svaté neposkvrněné panenstvo její, kterými chválami může býti vypraveno, že ten, jehož nebesa nemohou obklíčiti, přišel nám jest panenským životem v svaté plodnosti dívčího břicha! Správněť čest její veškeren svět chválí, že jest tak všemohoucí moc jeho, jenžto všemohoucí milostí miluje svou moudrost všemohoucí, dala jí býti matkou té moudrosti! Otec: Tak tomu, dítky, rozumějte, žeť ne tak Bůh Otec miluje svou moudrost jako lidé. V lidech vidíme, že svou moudrost neb umění své milují pro ty činy neb skutky, ježto je přivésti mohou svým uměním. Švec miluje své umění, že skrze ně učiní střevíc a užije toho, nožíř nůž, a tak i o jiných. Ale netakť Bůh Otec miluje svou moudrost. Neprotot ji miluje, že jest skrze ni stvořil všecko. Byť to tak bylo, tehdy by to, co stvo- řeno, milejší bylo Bohu Otci než Syn jeho, rovný jemu. Ale moudrost v sobě dražšíť jest než který účinek, ježto vyvedla. Ačt se zdá lidem v jich hrubosti, by lepší byl účinek moudrosti než moudrost, chybujíť v tom. Avšak vídáme, že bývá krášlené vejce vzácnější pro toho mou-
— 102 — XXIII. Kterak moudrost Boží má býti více milována sama v sobě nežli ta věc, skrze niž jest udělána, děti táží se: O tatíku, jaké jest ta zbožná dívka důstojnosti, vší chvály hodna, z níž jest vyšlo slunce spravedlnosti, Kristus Bůh náš? O svaté neposkvrněné panenstvo její, kterými chválami může býti vypraveno, že ten, jehož nebesa nemohou obklíčiti, přišel nám jest panenským životem v svaté plodnosti dívčího břicha! Správněť čest její veškeren svět chválí, že jest tak všemohoucí moc jeho, jenžto všemohoucí milostí miluje svou moudrost všemohoucí, dala jí býti matkou té moudrosti! Otec: Tak tomu, dítky, rozumějte, žeť ne tak Bůh Otec miluje svou moudrost jako lidé. V lidech vidíme, že svou moudrost neb umění své milují pro ty činy neb skutky, ježto je přivésti mohou svým uměním. Švec miluje své umění, že skrze ně učiní střevíc a užije toho, nožíř nůž, a tak i o jiných. Ale netakť Bůh Otec miluje svou moudrost. Neprotot ji miluje, že jest skrze ni stvořil všecko. Byť to tak bylo, tehdy by to, co stvo- řeno, milejší bylo Bohu Otci než Syn jeho, rovný jemu. Ale moudrost v sobě dražšíť jest než který účinek, ježto vyvedla. Ačt se zdá lidem v jich hrubosti, by lepší byl účinek moudrosti než moudrost, chybujíť v tom. Avšak vídáme, že bývá krášlené vejce vzácnější pro toho mou-
Strana 103
— 103 — drost, jenžto tak pěkně zepsal (pokreslil), ano nebude užitečnější než nekrášlené; dřevce mistrně vyřezané bude divno a vzácno pro toho moudrost, jenžto je uměl tak vyřezati, a kdyby tak nebylo vtipně vyřezáno, ne- bylo by draho. Protožť i v lidecht jest něco světla, že moudřejší váží moudrost nad to, co moudrostí vyvedeno. Neb moudrost v sobě jest věc utěšená a milost moudrosti jest štěstí života. Ale, že hrubost naše nezná moudrosti jinak než po činech jejich, zdá se, bychom činy mou- drosti více než moudrost milovali. Ale když v plně zmoudříme právě v onom světu a zhola poznáme tu vrchní moudrost, jak jest v sobě, jdouc jakýms divným úrodem od mocí, mezi níž a mocí jest, od ní pochodíc, vrchní milost, ježto jest chtění všemohoucího, teprve budeme tu moudrost pro ni pro samou milovati více než pro to, co skrze ni vyvedeno. A což uzříme, že blíže k moudrosti přistoupilo, a co k ní bude podob- nější, to více budeme milovati. Takť Otec Bůh miluje svou moudrost, ježto jest Syn jeho, tak velikou milosti, jakož sám jest a jakož moudrost Boží veliká jest. A když jest větší velebnost božské moudrosti, neb Bůh jest, než všeho, co je moudrosti Boží vyvedeno, ježto Bůh není, tehdy ne pro ty skutky, ježto jsou moudrostí učiněny, miluje moudrost svou, ale skutky své miluje pro svou moudrost a ty více, ježto jsou blíže podobností k moudrosti jeho přistoupili. A tak Bůh Otec svou mou- drost na svět mezi nás poslav, aby v člověčství našem
— 103 — drost, jenžto tak pěkně zepsal (pokreslil), ano nebude užitečnější než nekrášlené; dřevce mistrně vyřezané bude divno a vzácno pro toho moudrost, jenžto je uměl tak vyřezati, a kdyby tak nebylo vtipně vyřezáno, ne- bylo by draho. Protožť i v lidecht jest něco světla, že moudřejší váží moudrost nad to, co moudrostí vyvedeno. Neb moudrost v sobě jest věc utěšená a milost moudrosti jest štěstí života. Ale, že hrubost naše nezná moudrosti jinak než po činech jejich, zdá se, bychom činy mou- drosti více než moudrost milovali. Ale když v plně zmoudříme právě v onom světu a zhola poznáme tu vrchní moudrost, jak jest v sobě, jdouc jakýms divným úrodem od mocí, mezi níž a mocí jest, od ní pochodíc, vrchní milost, ježto jest chtění všemohoucího, teprve budeme tu moudrost pro ni pro samou milovati více než pro to, co skrze ni vyvedeno. A což uzříme, že blíže k moudrosti přistoupilo, a co k ní bude podob- nější, to více budeme milovati. Takť Otec Bůh miluje svou moudrost, ježto jest Syn jeho, tak velikou milosti, jakož sám jest a jakož moudrost Boží veliká jest. A když jest větší velebnost božské moudrosti, neb Bůh jest, než všeho, co je moudrosti Boží vyvedeno, ježto Bůh není, tehdy ne pro ty skutky, ježto jsou moudrostí učiněny, miluje moudrost svou, ale skutky své miluje pro svou moudrost a ty více, ježto jsou blíže podobností k moudrosti jeho přistoupili. A tak Bůh Otec svou mou- drost na svět mezi nás poslav, aby v člověčství našem
Strana 104
— 104 — s námi byla a potáhla nás odsud k sobě a ze smrti nás vyvedla, a řekl: Toť jest Syn můj milý, v tomť mám libost, toho poslouchejte! 1) Aj, jakť na svou moudrost ukazuje Bůh Otec, na svého milého Syna, že v něm má libost; a chtě, abychom skrze něho mohli v pravdě milí býti, řekl: jeho poslouchejte! Abychom k němu podobni byli a jím byli opraveni. Neb tak jest to jistě: ani jedna věc Bohu není liba, jediné co v moudrosti učiněno neb opraveno. Co jest stvořeno, moudrostí Boží stvořeno jest i zpořízeno. A tak by vše dobře bylo jako i stvořeno, ale svou zlou vůlí od pravdy a od moudrosti pravé anděl nejprv z po- řadu vyšel a z milosti Boží. Člověk, jsa přelstěn svou vůlí, vyšel z pořadu svého a také ztratil Boží milost. Ale moudrost božská to, co slušno bylo v řad a v mi- lost navrátiti, navrátila skrze moudrost a opravila, až se moudrosti držeti bude. Di sv. Pavel: Libilo se Bohu, aby skrze Syna svého netoliko to opravil, co je v zemi, ale i to, co je v nebi. Neb, ač jest padlého anděla vy- vrhl z nebe pro jeho neřád, neopravil, ale počet andělský v jich kůrech doplní lidmi a tak to opraví, co jest v nebi, skrze svou moudrost. I v pekleť jest pořad moudrosti, že trpí každý podle svého provinění, ale těm neřádným zdá se to neřad. A toť jest, že Bůh Otec dal vešken soud Synu svému, v němž má libost a jehož 1) Mat. XVII. 5.
— 104 — s námi byla a potáhla nás odsud k sobě a ze smrti nás vyvedla, a řekl: Toť jest Syn můj milý, v tomť mám libost, toho poslouchejte! 1) Aj, jakť na svou moudrost ukazuje Bůh Otec, na svého milého Syna, že v něm má libost; a chtě, abychom skrze něho mohli v pravdě milí býti, řekl: jeho poslouchejte! Abychom k němu podobni byli a jím byli opraveni. Neb tak jest to jistě: ani jedna věc Bohu není liba, jediné co v moudrosti učiněno neb opraveno. Co jest stvořeno, moudrostí Boží stvořeno jest i zpořízeno. A tak by vše dobře bylo jako i stvořeno, ale svou zlou vůlí od pravdy a od moudrosti pravé anděl nejprv z po- řadu vyšel a z milosti Boží. Člověk, jsa přelstěn svou vůlí, vyšel z pořadu svého a také ztratil Boží milost. Ale moudrost božská to, co slušno bylo v řad a v mi- lost navrátiti, navrátila skrze moudrost a opravila, až se moudrosti držeti bude. Di sv. Pavel: Libilo se Bohu, aby skrze Syna svého netoliko to opravil, co je v zemi, ale i to, co je v nebi. Neb, ač jest padlého anděla vy- vrhl z nebe pro jeho neřád, neopravil, ale počet andělský v jich kůrech doplní lidmi a tak to opraví, co jest v nebi, skrze svou moudrost. I v pekleť jest pořad moudrosti, že trpí každý podle svého provinění, ale těm neřádným zdá se to neřad. A toť jest, že Bůh Otec dal vešken soud Synu svému, v němž má libost a jehož 1) Mat. XVII. 5.
Strana 105
105 — velí poslouchati, a nemůže toho nemilovati, jehož uzří podobna k němu. Ejhle, ač jsme hříchem od jeho po- dobenství odstoupili, naň zříce, navraťme se! On poslu- šen byl Otce až do smrti a nikdy Otci protiven nebyl. Rozmysli se, byl-li jest kdo protiven Otci a proč pro- tiven, nahrad, navrať se, pust od moudrosti chytré, ač-li moudrostí má slouti, ježto jest v zlosti. Skrze božskou moudrost dánoť jest přikázání, aby Otce ctili. Všech jest Bůh otec. Opatř se, co se v kom nelíbí Otci: chytrá-li moudrost čili moudrá, kdo neposlouchal přikázání? Ejhle oprav se za času, slyš, coť radí božská moudrost! Díť: Učte se ode mne, sklidnýť (mírný) jsem a pokorného srdce. 1) On řekl: Já jsem pravda! 2) Bylo by šťastnější, nepohrdnouc, vždy se jeho držeti pravdy, táhnouc se k jeho podobenstvi v čistém srdci a v šlechetnosti, ale nebudeť nechvalné ještě, obrátíc se, i jíti po něm. Jeho poslouchejte! volá Otec. A kdož chce po čí dobré radě jíti, oderci (odřekni) se sám sebe, totiž své vůle, nepo- slouchej své žádosti, své libosti, jdi po tom, ježtoť zlého a nehodného v tobě pro tvé dobré nemiluje. Věz a věda ty, kdož ten jsi, nebudeš-li Vykupitelem z své bláznové moudrosti, míti a z své vůle, nehodné vrchní moudrosti, ježto jde z moci všemohoucí a v dobrotě milosrdné těm, kdož za času (vhodného) hledají toho, musíš ji trpěti 1) Mat. XI. 29. 2) Jan XIV. 6.
105 — velí poslouchati, a nemůže toho nemilovati, jehož uzří podobna k němu. Ejhle, ač jsme hříchem od jeho po- dobenství odstoupili, naň zříce, navraťme se! On poslu- šen byl Otce až do smrti a nikdy Otci protiven nebyl. Rozmysli se, byl-li jest kdo protiven Otci a proč pro- tiven, nahrad, navrať se, pust od moudrosti chytré, ač-li moudrostí má slouti, ježto jest v zlosti. Skrze božskou moudrost dánoť jest přikázání, aby Otce ctili. Všech jest Bůh otec. Opatř se, co se v kom nelíbí Otci: chytrá-li moudrost čili moudrá, kdo neposlouchal přikázání? Ejhle oprav se za času, slyš, coť radí božská moudrost! Díť: Učte se ode mne, sklidnýť (mírný) jsem a pokorného srdce. 1) On řekl: Já jsem pravda! 2) Bylo by šťastnější, nepohrdnouc, vždy se jeho držeti pravdy, táhnouc se k jeho podobenstvi v čistém srdci a v šlechetnosti, ale nebudeť nechvalné ještě, obrátíc se, i jíti po něm. Jeho poslouchejte! volá Otec. A kdož chce po čí dobré radě jíti, oderci (odřekni) se sám sebe, totiž své vůle, nepo- slouchej své žádosti, své libosti, jdi po tom, ježtoť zlého a nehodného v tobě pro tvé dobré nemiluje. Věz a věda ty, kdož ten jsi, nebudeš-li Vykupitelem z své bláznové moudrosti, míti a z své vůle, nehodné vrchní moudrosti, ježto jde z moci všemohoucí a v dobrotě milosrdné těm, kdož za času (vhodného) hledají toho, musíš ji trpěti 1) Mat. XI. 29. 2) Jan XIV. 6.
Strana 106
— 106 — (jsa) hrozným (hříšníkem) soudci. A té moudrosti nelzeť se bude uchýliti. Ta jest Syn Boží všemohoucí, na něhož Otec jeho ukazuje, řka: Toho poslouchejte, to jest můj Syn milý! XXIV. Kterak mysl naše, dívajíc se stvoření, má povstati z toho k svému Stvořiteli a nevelnouti milostí mimo něho k stvoření. Děti táží se: Vidíme to, že jest užitečno, stvoření vtipně zna- menávajíc, spatřovati, aby mysl poznala po něm Stvořitele. Otec: Tomu jest dobré a užitečné, kdož povstane milostí od stvoření k Stvořiteli. Ale, kdyť by mysl mi- lostí k stvoření tak velnula, že by se, okojíc jemu, za- pomněla a nedbala Stvořitele, lépe by bylo tomu stvoření neviděti. A řkuť více, ač by mysl již po stvoření jdouc, vzběhla i vysoko k Stvořiteli, znamenala vtipně moc jeho, moudrost jeho, dobrotu jeho, co by to bylo? Jen všetečstvo, kdyby se v to sama jako v zrcadle nespa- třila a tak se, jako jí býti sluší, nepřipravila. Protož tak stvoření vizte, aby odtud mysl vzešla k stvořiteli. A tak dí sv. Augustin: O člověčí duše, ježto máš rozum, líbí-li ti se těla která pro jich krásu, pro jich slušnost, Boha v nich chval a k jich Stvořiteli milost obrať. A pakliť se duše líbí, neb i ty mají svou krásu totiž mou-
— 106 — (jsa) hrozným (hříšníkem) soudci. A té moudrosti nelzeť se bude uchýliti. Ta jest Syn Boží všemohoucí, na něhož Otec jeho ukazuje, řka: Toho poslouchejte, to jest můj Syn milý! XXIV. Kterak mysl naše, dívajíc se stvoření, má povstati z toho k svému Stvořiteli a nevelnouti milostí mimo něho k stvoření. Děti táží se: Vidíme to, že jest užitečno, stvoření vtipně zna- menávajíc, spatřovati, aby mysl poznala po něm Stvořitele. Otec: Tomu jest dobré a užitečné, kdož povstane milostí od stvoření k Stvořiteli. Ale, kdyť by mysl mi- lostí k stvoření tak velnula, že by se, okojíc jemu, za- pomněla a nedbala Stvořitele, lépe by bylo tomu stvoření neviděti. A řkuť více, ač by mysl již po stvoření jdouc, vzběhla i vysoko k Stvořiteli, znamenala vtipně moc jeho, moudrost jeho, dobrotu jeho, co by to bylo? Jen všetečstvo, kdyby se v to sama jako v zrcadle nespa- třila a tak se, jako jí býti sluší, nepřipravila. Protož tak stvoření vizte, aby odtud mysl vzešla k stvořiteli. A tak dí sv. Augustin: O člověčí duše, ježto máš rozum, líbí-li ti se těla která pro jich krásu, pro jich slušnost, Boha v nich chval a k jich Stvořiteli milost obrať. A pakliť se duše líbí, neb i ty mají svou krásu totiž mou-
Strana 107
107 — drost, ustavičstvo, (stálost), dobrotu neb kteréžkoli šlechet- nosti, věz to, že i ty jsou v proměně samy sebou; ale bu- dou-li se Boha chtíti přidržeti, v něm mohou státi bez proměny v své ozdobě. A tak spatřujte velebnost Boží výsosti, až byste přišly samy k sobě a své spatřily po- ložení, aby, bylo-li by potřebí čeho na sobě poopraviti, z těch nebyly, o nichž dí sv. Pavel: 1) Poznavše Boha, nectili jako Boha a Bůh poddal jich smysly v zatočení a v úmysly převrácené. A protož, kdož vzejde myslí tak vysoko v ne- známý kraj až nad nebesa, má od onud, když se vrátí, přinésti něco, ať by to bylo tím ukázáno, že jest tam byl a měl nějaký užitek toho. Toť jest slušné a po- třebné, byl-li jest kdo v kraji světla, tam v běhu své mysli, když se vrátí, aby s sebou od onud přinesl světlo, aby temnost mohl odehnati, kdo-li by poznal neb uvěřil jemu, by tam byl všel tak vysoko a v také světlo, ne- přišel-li by, když se vrátí, a jsa osvícen? Kdož se na lukách prochází v kratochvíli kvítí domů přinošuje a z jarmarků dalekých krajů vrátíce se, přinesouce od onud něco, tím ukáží, že jsou tam byli. Viziž také, kdož vchoz bývá (vzchází) v to drahé světlo kraje onoho nebeského, ať se to ukáže na něm, že tam byl a co tam uviděl, ať to na něm zředlno (patrno) bude. Ano 1) K Řím. I 21. Překlad: poddal jich smysly v zatočení, jen dle smyslu nalézá se v listě tom: protož vydal je Bůh v žádosti srdce jejich.
107 — drost, ustavičstvo, (stálost), dobrotu neb kteréžkoli šlechet- nosti, věz to, že i ty jsou v proměně samy sebou; ale bu- dou-li se Boha chtíti přidržeti, v něm mohou státi bez proměny v své ozdobě. A tak spatřujte velebnost Boží výsosti, až byste přišly samy k sobě a své spatřily po- ložení, aby, bylo-li by potřebí čeho na sobě poopraviti, z těch nebyly, o nichž dí sv. Pavel: 1) Poznavše Boha, nectili jako Boha a Bůh poddal jich smysly v zatočení a v úmysly převrácené. A protož, kdož vzejde myslí tak vysoko v ne- známý kraj až nad nebesa, má od onud, když se vrátí, přinésti něco, ať by to bylo tím ukázáno, že jest tam byl a měl nějaký užitek toho. Toť jest slušné a po- třebné, byl-li jest kdo v kraji světla, tam v běhu své mysli, když se vrátí, aby s sebou od onud přinesl světlo, aby temnost mohl odehnati, kdo-li by poznal neb uvěřil jemu, by tam byl všel tak vysoko a v také světlo, ne- přišel-li by, když se vrátí, a jsa osvícen? Kdož se na lukách prochází v kratochvíli kvítí domů přinošuje a z jarmarků dalekých krajů vrátíce se, přinesouce od onud něco, tím ukáží, že jsou tam byli. Viziž také, kdož vchoz bývá (vzchází) v to drahé světlo kraje onoho nebeského, ať se to ukáže na něm, že tam byl a co tam uviděl, ať to na něm zředlno (patrno) bude. Ano 1) K Řím. I 21. Překlad: poddal jich smysly v zatočení, jen dle smyslu nalézá se v listě tom: protož vydal je Bůh v žádosti srdce jejich.
Strana 108
— 108 — Mojžíš, sluha Boží, byv na hoře s Bohem, vrátil se a blesk v své tváři od onud přinesl. Takéž i ten, kdož bývá vchoz díváním své mysli tak vysoko, přines od onud k užitku svému něco a ku příkladu jiným do- brému. Viděl-li jest a znamenal moudrost Boží, nedej na prázdno minouti tomu, by z toho užitku neměl, ale světlo bázni Boží vezmi odtud. Viděl-li jest a znamenal moudrost Boží, z toho vezmi světlo pravdy, v pravdě bydle, ať moudrost Boží jiného v něm nenalezne nežli pravdu. Viděl-li jest a znamenal jest dobrotu Boží a velikou milost jeho, odtud vezmi roznícení svaté milosti k Bohu nejprv a pak i k družci (druhu, bližnímu), abys to, což Bůh miluje a jakož miluje, miloval i ty. Máť rozmařilé probuditi k bázni Boží spatření moci jeho, máť znamenání moudrosti jeho oslepeným tmou neznání pravdy osvítiti srdečné oči, aby zřely k tomu, co jest pravda a znamení dobroty Boží máť v nás milost roznítiti. Toť jsou ta tři světla, 1) ježto mají v nás tři dny učiniti, v nichž majíce světlo, dělati máme, dokudž noc nepřijde, v níž ani jeden nemůže dělati. Ale kdož dělá v těchto třech dnech užitečně, ten pak v noci sladkým snem usne, neb sladký jest sen těch, kdož dělají, leč málo leč mnoho jedí. A takový v pravdě bude moci říci: Já spím a bdí mé srdce. 2) Smrt minímť nocí a usnutím. 1) Hl. 26. Hugona 1. c. 2) Píseň písní V. 2.
— 108 — Mojžíš, sluha Boží, byv na hoře s Bohem, vrátil se a blesk v své tváři od onud přinesl. Takéž i ten, kdož bývá vchoz díváním své mysli tak vysoko, přines od onud k užitku svému něco a ku příkladu jiným do- brému. Viděl-li jest a znamenal moudrost Boží, nedej na prázdno minouti tomu, by z toho užitku neměl, ale světlo bázni Boží vezmi odtud. Viděl-li jest a znamenal moudrost Boží, z toho vezmi světlo pravdy, v pravdě bydle, ať moudrost Boží jiného v něm nenalezne nežli pravdu. Viděl-li jest a znamenal jest dobrotu Boží a velikou milost jeho, odtud vezmi roznícení svaté milosti k Bohu nejprv a pak i k družci (druhu, bližnímu), abys to, což Bůh miluje a jakož miluje, miloval i ty. Máť rozmařilé probuditi k bázni Boží spatření moci jeho, máť znamenání moudrosti jeho oslepeným tmou neznání pravdy osvítiti srdečné oči, aby zřely k tomu, co jest pravda a znamení dobroty Boží máť v nás milost roznítiti. Toť jsou ta tři světla, 1) ježto mají v nás tři dny učiniti, v nichž majíce světlo, dělati máme, dokudž noc nepřijde, v níž ani jeden nemůže dělati. Ale kdož dělá v těchto třech dnech užitečně, ten pak v noci sladkým snem usne, neb sladký jest sen těch, kdož dělají, leč málo leč mnoho jedí. A takový v pravdě bude moci říci: Já spím a bdí mé srdce. 2) Smrt minímť nocí a usnutím. 1) Hl. 26. Hugona 1. c. 2) Píseň písní V. 2.
Strana 109
— 109 — Kdož dělají v těchto třech dnech dobré skutky k za- sloužení věčné chvály, vědouce a majíce to v paměti, že po smrti nic nebudou moci k zasloužení skutků více přičiniti, tiť budou sladký sen míti, lečt mnoho zkusí leč málo utěšení zde na světě duchovního, kdyžť se proto od skutků dobrých nerozpačí (nerozpakují), můžet pak říci, kdyžť umře: Já spím a mé srdce bdí; neb tělo leží mrtvo, ale duch jeho bude v radosti utěšené v nebeském bydle. S XXV. O třech dnech duchovních a vnitřních, co zname- nají totiž bázeň Boží pravdu a milost svatou.1) Děti táží se. V těchto dnech může snad býti ono slovo roz- uměno, ježto praví: Toť jsou dnové, ježto je snabděti (probděti) máme. Milý tatíku, bys déle něco promluvil o nich, aby nám v mysl pevněji vešly. Otec. Kdož by byl v Bohu upokojen od hluku neprázdni s tímto světem a chtěl to znamenati, uzřel by, že jsou tři dni světla nezřejmého, ježto však rozdíl mají a nějaké rozeznání mezi sebou a činí rozdíl v du- chovním životě vnitřním. Prvý den jest bázeň Boží, toho dne slunce jest moc Boží. Druhý den jest pravda, 1) Shoduje se obsahem s dílem »Liber VII. didascal«, hl. 26.
— 109 — Kdož dělají v těchto třech dnech dobré skutky k za- sloužení věčné chvály, vědouce a majíce to v paměti, že po smrti nic nebudou moci k zasloužení skutků více přičiniti, tiť budou sladký sen míti, lečt mnoho zkusí leč málo utěšení zde na světě duchovního, kdyžť se proto od skutků dobrých nerozpačí (nerozpakují), můžet pak říci, kdyžť umře: Já spím a mé srdce bdí; neb tělo leží mrtvo, ale duch jeho bude v radosti utěšené v nebeském bydle. S XXV. O třech dnech duchovních a vnitřních, co zname- nají totiž bázeň Boží pravdu a milost svatou.1) Děti táží se. V těchto dnech může snad býti ono slovo roz- uměno, ježto praví: Toť jsou dnové, ježto je snabděti (probděti) máme. Milý tatíku, bys déle něco promluvil o nich, aby nám v mysl pevněji vešly. Otec. Kdož by byl v Bohu upokojen od hluku neprázdni s tímto světem a chtěl to znamenati, uzřel by, že jsou tři dni světla nezřejmého, ježto však rozdíl mají a nějaké rozeznání mezi sebou a činí rozdíl v du- chovním životě vnitřním. Prvý den jest bázeň Boží, toho dne slunce jest moc Boží. Druhý den jest pravda, 1) Shoduje se obsahem s dílem »Liber VII. didascal«, hl. 26.
Strana 110
110 — ten (den) má své slunce moudrost Boži. Třetí den jest milost svatá, ta jde od toho slunce třetího, od veliké Boží dobroty. Neb kdož zná a pomní Boží dobrotu, kdož zná a pomní moudrost Boží, kdo by Boha nemiloval, kdo by pravdy nečinil, věda, že chce pravdě moudrost pravá a rozezná ji? A kdož tak silnou Boží moc zná a pomní, jak by se nebál také moci? Viztež, dítky, že jsou jiní tito dnové naši vnitřní a jiní obecní v času. Dnové obecní, v času běžíce, pominou nám, ač my i nechceme; ale oni vnitřní dnové mohou nám ostati až na věky, budem-li chtíti. Avšak chtění naše záleží na daru Boží milosti. Psáno jest o bázni Boží, 1) že ostane věky vě- kům (po věky věkův), a o pravdě není pochyby, že na věky ostane, neb kdyby pravdy nebylo, nelze jest toho, a kdož se táhne ku pravdě, přijme jej pravda, když se ukáže. A také písmo svědčí o milosti, 2) že nikdy ne- sejde, ale dojde plného v onom světě svrchování. O jak jsou to dobří dnové, ježto nikdy neminou! Ale jací jsou to dnové, ježto ani na chvilku nemohou postáti, o nichž dí prorok: Člověk a jako seno dnové jeho? 3) O těch dnech dí Jeremiáš: Hospodine, to ty víš, nežádal jsem dne lidského. 4) Ale Job byl pln dní dobrých, o němž 1) Žalm 18, 10. 2) I Korint 13, 8. 3) Žalm 102, 15. 4) Jerem. XVII.
110 — ten (den) má své slunce moudrost Boži. Třetí den jest milost svatá, ta jde od toho slunce třetího, od veliké Boží dobroty. Neb kdož zná a pomní Boží dobrotu, kdož zná a pomní moudrost Boží, kdo by Boha nemiloval, kdo by pravdy nečinil, věda, že chce pravdě moudrost pravá a rozezná ji? A kdož tak silnou Boží moc zná a pomní, jak by se nebál také moci? Viztež, dítky, že jsou jiní tito dnové naši vnitřní a jiní obecní v času. Dnové obecní, v času běžíce, pominou nám, ač my i nechceme; ale oni vnitřní dnové mohou nám ostati až na věky, budem-li chtíti. Avšak chtění naše záleží na daru Boží milosti. Psáno jest o bázni Boží, 1) že ostane věky vě- kům (po věky věkův), a o pravdě není pochyby, že na věky ostane, neb kdyby pravdy nebylo, nelze jest toho, a kdož se táhne ku pravdě, přijme jej pravda, když se ukáže. A také písmo svědčí o milosti, 2) že nikdy ne- sejde, ale dojde plného v onom světě svrchování. O jak jsou to dobří dnové, ježto nikdy neminou! Ale jací jsou to dnové, ježto ani na chvilku nemohou postáti, o nichž dí prorok: Člověk a jako seno dnové jeho? 3) O těch dnech dí Jeremiáš: Hospodine, to ty víš, nežádal jsem dne lidského. 4) Ale Job byl pln dní dobrých, o němž 1) Žalm 18, 10. 2) I Korint 13, 8. 3) Žalm 102, 15. 4) Jerem. XVII.
Strana 111
— 111 — dí písmo:1) Umřel stár a pln jsa dní. Dní těch, ježto míjejí, ani jedent pln nemůže býti, neb jeden přijde, až druhý mine, a ani jeden spolu jest veškeren. Ale musíť to býti o vnitřních dnech rozuměno, ježto nemoudří ne- dbají na ně, ježto jen vnějších hledají. Ale ti, ježto znají vnějších dní nestatečnost (nesílu, krátkost), mohou říci, jako Job řekl:2) Zahyň ten den, v němž jsem se na- rodil, a noc, v níž jest řečeno: počat jest člověk. Den ten obrať se ve tmu a nebuď osvícen světlem. Jako by řekl: Kéž bych, rozlouče se s tělem i s tímto světem, i byl již v oněch dnech s Kristem, by již pohynuli zlí a nebezpeční dnové moji, by noc minula mého nerozumu a mé temnosti, v níž jsem počat, by byli nehodní či- nové mých dní Boží milostí přikryti. Jistě pro ně pro samy nesluší nám těchto vnějších dní milovati, jediné abychom, jdouce jimi, k oněm vnitřním přišli, pro něž dí žaltář: Zvěstujte den ode dne spasitedlnost jeho. 3) V těchto zlých dnech našich plných hubenstva, zvěstujte v oněch dnech spasení, abychom se zdejší marností ne- ukojili a k svému se v oněch dnech spasení táhli; zvě- stujte den ode dne i v těchto vnitřnich spaseni den druhý ode dne prvého až v den třetí. Jdouť dni tím řádem a jsouť vždy spolu: jdeť z bázně pravda a proto bázeň neodstoupí, a z těchto obou jde milost a tať drží 1) Job 42. 2) Job III. 3. 3) Žalm 95, 2.
— 111 — dí písmo:1) Umřel stár a pln jsa dní. Dní těch, ježto míjejí, ani jedent pln nemůže býti, neb jeden přijde, až druhý mine, a ani jeden spolu jest veškeren. Ale musíť to býti o vnitřních dnech rozuměno, ježto nemoudří ne- dbají na ně, ježto jen vnějších hledají. Ale ti, ježto znají vnějších dní nestatečnost (nesílu, krátkost), mohou říci, jako Job řekl:2) Zahyň ten den, v němž jsem se na- rodil, a noc, v níž jest řečeno: počat jest člověk. Den ten obrať se ve tmu a nebuď osvícen světlem. Jako by řekl: Kéž bych, rozlouče se s tělem i s tímto světem, i byl již v oněch dnech s Kristem, by již pohynuli zlí a nebezpeční dnové moji, by noc minula mého nerozumu a mé temnosti, v níž jsem počat, by byli nehodní či- nové mých dní Boží milostí přikryti. Jistě pro ně pro samy nesluší nám těchto vnějších dní milovati, jediné abychom, jdouce jimi, k oněm vnitřním přišli, pro něž dí žaltář: Zvěstujte den ode dne spasitedlnost jeho. 3) V těchto zlých dnech našich plných hubenstva, zvěstujte v oněch dnech spasení, abychom se zdejší marností ne- ukojili a k svému se v oněch dnech spasení táhli; zvě- stujte den ode dne i v těchto vnitřnich spaseni den druhý ode dne prvého až v den třetí. Jdouť dni tím řádem a jsouť vždy spolu: jdeť z bázně pravda a proto bázeň neodstoupí, a z těchto obou jde milost a tať drží 1) Job 42. 2) Job III. 3. 3) Žalm 95, 2.
Strana 112
— 112 — oba dny ony, ne tak, jako když pondělí přijde, odešla neděle a úterý jest nepřišel ještě, jeliž (až) pondělí odejde, tuž teprvé přijde. Ne takť jest v dobrých dnech těchto: Kdož miluje Boha, držíť pravdu a bojít se toho potratiti, cožt miluje, a pocty milému neučiniti. Blaženiť jsou dnové, ježto je snabděti (probděti, v nichž pracovati) máme, a když jich dojdem, držeti je. Těch dní může člověk naplněn býti, neb když po jednom druhý přijde neb třetí, prvních poslední nevyloučí, ale, s sebou je drže, zšlechtí oba. Tak nejprve lid poddaný z hříchu kárán (byl) zákonem Božím a počali báti se Boha jako soudce, neb když jest zlé zákonem zapověděno a z bázně pokuty zlého nechali, že jest zlé, zákonem poznavše, ta bázeň byla jest den prvý. Ale nebyl to den ovšem jasný, jeliž (až) moudrost Boha Otce ukázála se v člověčství našem. Syn Boží, Kristus, svou pravdu ukázav, svůj slib splniv, tou svou pravdou svět 1) vykoupil, jakož sliboval 2) otcům starým. A tak Abraham radoval se k tomu dni pravdy, aby jej viděl. Viděl jej a byl vesel.3) Aj jakť moudrost Boží, pravdu v plnosti dokonavši, projasnila 4) den pravdy, že kdož činí pravdu, přijde k světlu, ne 1) Jan I. 2) Slabikou sli- končí pergamenový rukopis budyšínský a ihned počíná rukopis papírový. 3) Jav VIII. 56. 4) V rukopise projesnivši.
— 112 — oba dny ony, ne tak, jako když pondělí přijde, odešla neděle a úterý jest nepřišel ještě, jeliž (až) pondělí odejde, tuž teprvé přijde. Ne takť jest v dobrých dnech těchto: Kdož miluje Boha, držíť pravdu a bojít se toho potratiti, cožt miluje, a pocty milému neučiniti. Blaženiť jsou dnové, ježto je snabděti (probděti, v nichž pracovati) máme, a když jich dojdem, držeti je. Těch dní může člověk naplněn býti, neb když po jednom druhý přijde neb třetí, prvních poslední nevyloučí, ale, s sebou je drže, zšlechtí oba. Tak nejprve lid poddaný z hříchu kárán (byl) zákonem Božím a počali báti se Boha jako soudce, neb když jest zlé zákonem zapověděno a z bázně pokuty zlého nechali, že jest zlé, zákonem poznavše, ta bázeň byla jest den prvý. Ale nebyl to den ovšem jasný, jeliž (až) moudrost Boha Otce ukázála se v člověčství našem. Syn Boží, Kristus, svou pravdu ukázav, svůj slib splniv, tou svou pravdou svět 1) vykoupil, jakož sliboval 2) otcům starým. A tak Abraham radoval se k tomu dni pravdy, aby jej viděl. Viděl jej a byl vesel.3) Aj jakť moudrost Boží, pravdu v plnosti dokonavši, projasnila 4) den pravdy, že kdož činí pravdu, přijde k světlu, ne 1) Jan I. 2) Slabikou sli- končí pergamenový rukopis budyšínský a ihned počíná rukopis papírový. 3) Jav VIII. 56. 4) V rukopise projesnivši.
Strana 113
— 113 — jako ten, kdož, činí proti pravdě, tmy hledá, chtě v ne- pravosti utajen býti. A když přišel den pravdy, den tento druhý, neb přijde komu, nevyloučí dne prvého ani jest vyloučil bázně Boží Kristus, na svět přišed, ale v lepší jest bázeň Boží pravdou milosti proměněna, aby lidé nejedno pro bázeň pokuty zlého se střehli, ale báli se pravdy nedržeti pro ztrátu věčné útěchy v nebeském království. Nebo Ježíš Kristus na svět přišel teprv k té útěše lid povolat, aby i hříšní činili pravdu hodného pokání, neb se blíží nebeské královstvo. A tak projasněn jest onen den prvý, ale nevyloučen dnem tímto druhým, aniž ty dny oba mohly míti plné jasnosti, jeliž (pokud) jest ku pravdě přistoupila milost, ano jest řekl Kristus: Mnoho bych vám měl praviti, ale nemůžete nyní snésti, a kdyžť přijde onen duch pravdy, tenť vás naučí vše- liké pravdě. 1) Neb Duch svatý roznítil srdce jich v svaté milosti a osvítil i projasnil. Aj ukázalť jsem vám, mé dítky, tři dny dobré, neb den bázně Boží zlé ukazuje, den pravdy odjímá zlé, den milosti přivodí dobré, a den druhý dává jasnost dni prvému a den třetí činí ony dny oba jasny, až i přijde plnost pravdy a ukáže se pravda všecka a bázeň pokuty mine i bázeň ztráty dobrého a všecka bázeň vejde v jakousi bázeň pocty, ježto, nevím, by co jiného byla ta bázeň než milost svatá, když kdo nebojí 1) Jan XIV. Řeči besední Tomáše ze Stítného. 8
— 113 — jako ten, kdož, činí proti pravdě, tmy hledá, chtě v ne- pravosti utajen býti. A když přišel den pravdy, den tento druhý, neb přijde komu, nevyloučí dne prvého ani jest vyloučil bázně Boží Kristus, na svět přišed, ale v lepší jest bázeň Boží pravdou milosti proměněna, aby lidé nejedno pro bázeň pokuty zlého se střehli, ale báli se pravdy nedržeti pro ztrátu věčné útěchy v nebeském království. Nebo Ježíš Kristus na svět přišel teprv k té útěše lid povolat, aby i hříšní činili pravdu hodného pokání, neb se blíží nebeské královstvo. A tak projasněn jest onen den prvý, ale nevyloučen dnem tímto druhým, aniž ty dny oba mohly míti plné jasnosti, jeliž (pokud) jest ku pravdě přistoupila milost, ano jest řekl Kristus: Mnoho bych vám měl praviti, ale nemůžete nyní snésti, a kdyžť přijde onen duch pravdy, tenť vás naučí vše- liké pravdě. 1) Neb Duch svatý roznítil srdce jich v svaté milosti a osvítil i projasnil. Aj ukázalť jsem vám, mé dítky, tři dny dobré, neb den bázně Boží zlé ukazuje, den pravdy odjímá zlé, den milosti přivodí dobré, a den druhý dává jasnost dni prvému a den třetí činí ony dny oba jasny, až i přijde plnost pravdy a ukáže se pravda všecka a bázeň pokuty mine i bázeň ztráty dobrého a všecka bázeň vejde v jakousi bázeň pocty, ježto, nevím, by co jiného byla ta bázeň než milost svatá, když kdo nebojí 1) Jan XIV. Řeči besední Tomáše ze Stítného. 8
Strana 114
114 — se, by jej co potkalo těžkého, aniž se bojí, by ztratil libé, ale z milosti pravdy bojí se poctivosti dlužné svému milému neukázati. O těch třech dnech dí prorok jeden: Po dvou dnech obživí nás a třetí den nás vzkřísí. 1) Jak jest Pán náš, Kristus, vstal den třetí, slyšeli jsme, vě- říme a, s utěšením pamatujíce, ten den slavíme. Ale také máme v nějakém podobenství potkati vstání jeho svým vstáním (v) den třetí, aby, jakož my jsme veseli a utěšeni vzkříšením jeho, takéž on v nás vstal k našemu dobrému věčnému u (při) vzkříšení našem, ježto my skrze ně máme vstáti v duchu, jsouce darem milosti jeho obživeni. Nic v tom nemáme pochybovati, že chce od nás témuž v podobenství, jakož jest chtěl zřejmě pro nás učiniti. A protož, jakož on chtěl tři zvláště znamenité dny míti, v nichž by skonal (dokonal) v sobě spasení naše, takéž nám dal dny tři, abychom v nich vždy darem a pomocí jeho své spasení učinili. A toť jsou ty dny, ježto je máme znamenati a pilně jich ostříhati. I máme nejprv znamenati, co jest Kristus učinil v ny- nějších dnech našich, abychom u vnitřních dnech oněch potkali tyto v podobnosti. On je jeden den umřel a svou smrtí smrt naši zemdlil (přemohl, oslabil); druhý den pohřben v pokoji svým tělem ležel a v duši své, jsa s dušemi svatých otcův, utěšil je; třetí den vstal z mrt- vých a svým slavným vzkříšením opravil náš život, ač 1) Ozeáš VI. 3.
114 — se, by jej co potkalo těžkého, aniž se bojí, by ztratil libé, ale z milosti pravdy bojí se poctivosti dlužné svému milému neukázati. O těch třech dnech dí prorok jeden: Po dvou dnech obživí nás a třetí den nás vzkřísí. 1) Jak jest Pán náš, Kristus, vstal den třetí, slyšeli jsme, vě- říme a, s utěšením pamatujíce, ten den slavíme. Ale také máme v nějakém podobenství potkati vstání jeho svým vstáním (v) den třetí, aby, jakož my jsme veseli a utěšeni vzkříšením jeho, takéž on v nás vstal k našemu dobrému věčnému u (při) vzkříšení našem, ježto my skrze ně máme vstáti v duchu, jsouce darem milosti jeho obživeni. Nic v tom nemáme pochybovati, že chce od nás témuž v podobenství, jakož jest chtěl zřejmě pro nás učiniti. A protož, jakož on chtěl tři zvláště znamenité dny míti, v nichž by skonal (dokonal) v sobě spasení naše, takéž nám dal dny tři, abychom v nich vždy darem a pomocí jeho své spasení učinili. A toť jsou ty dny, ježto je máme znamenati a pilně jich ostříhati. I máme nejprv znamenati, co jest Kristus učinil v ny- nějších dnech našich, abychom u vnitřních dnech oněch potkali tyto v podobnosti. On je jeden den umřel a svou smrtí smrt naši zemdlil (přemohl, oslabil); druhý den pohřben v pokoji svým tělem ležel a v duši své, jsa s dušemi svatých otcův, utěšil je; třetí den vstal z mrt- vých a svým slavným vzkříšením opravil náš život, ač 1) Ozeáš VI. 3.
Strana 115
115 — jsme-li lid jeho, neb takto jest zvěstoval anděl, že on svůj lid spasí. 1) Ejhle, nebuďme lid cizí, buďme jeho! Viz (z) nás každý, by hrdost, pýcha, vzpurnost neřekla: nášť jest tento, hrdýt jest, mnouť jest poražen, ját jsem osedla srdce jeho i v nynějšíť postavě má odjímá znamení i ne- jedent náklad učiní pro mě a snese pro mě nejednu práci a těžkou půtku, an i dceru naši, bez níž my ne- můžeme býti, závist (k) jiným, přivinul k sobě a rád jí slouží, ana nejednou mučí srdce jeho, když vidí vyšší neb rovné sobě, nad něž by rád byl aneb jim roven. Viz, aby hněv neměl tebe a nemohl říci: můjť jest, jáť jím vládnu; aneb toužebný a rozpačný smutek aneb lakomstvo aby tebe tím neobdrželo, že bys měl jím srdce uvázané, dobýval, držel bezpřemně (bezprávně) cizího, vylstil, vyklamal neb mocí dosáhl mimo pravdu. Viz, aby lakota, obžerstvo, opilstvo tebe nedrželo aneb ne- uvázalo smilstvo nestydaté. Jakýť jest spolek Kristu s těmi mrzkostmi? Kdožť jsou se poddali těm mrzkým věcem, cizít jsou, nejsouť lid jeho; a onť jej, svůj lid, spasí. Ale, ač jsme byli lid poddaný těm mrzkostem, ostaňme (vzdejme se, opusťme) toho, navraťme se k němu a přijmeť nás v svůj lid. A kdyžť jest oněmi třmi dny, ježto jest umřel, v hrobu ležel a z mrtvých vstal, způ- sobil dobré lidu svého a netoliko způsobil, ale i dal nám 1) Mat. I. 21. 8*
115 — jsme-li lid jeho, neb takto jest zvěstoval anděl, že on svůj lid spasí. 1) Ejhle, nebuďme lid cizí, buďme jeho! Viz (z) nás každý, by hrdost, pýcha, vzpurnost neřekla: nášť jest tento, hrdýt jest, mnouť jest poražen, ját jsem osedla srdce jeho i v nynějšíť postavě má odjímá znamení i ne- jedent náklad učiní pro mě a snese pro mě nejednu práci a těžkou půtku, an i dceru naši, bez níž my ne- můžeme býti, závist (k) jiným, přivinul k sobě a rád jí slouží, ana nejednou mučí srdce jeho, když vidí vyšší neb rovné sobě, nad něž by rád byl aneb jim roven. Viz, aby hněv neměl tebe a nemohl říci: můjť jest, jáť jím vládnu; aneb toužebný a rozpačný smutek aneb lakomstvo aby tebe tím neobdrželo, že bys měl jím srdce uvázané, dobýval, držel bezpřemně (bezprávně) cizího, vylstil, vyklamal neb mocí dosáhl mimo pravdu. Viz, aby lakota, obžerstvo, opilstvo tebe nedrželo aneb ne- uvázalo smilstvo nestydaté. Jakýť jest spolek Kristu s těmi mrzkostmi? Kdožť jsou se poddali těm mrzkým věcem, cizít jsou, nejsouť lid jeho; a onť jej, svůj lid, spasí. Ale, ač jsme byli lid poddaný těm mrzkostem, ostaňme (vzdejme se, opusťme) toho, navraťme se k němu a přijmeť nás v svůj lid. A kdyžť jest oněmi třmi dny, ježto jest umřel, v hrobu ležel a z mrtvých vstal, způ- sobil dobré lidu svého a netoliko způsobil, ale i dal nám 1) Mat. I. 21. 8*
Strana 116
— 116 — jest ku příkladu: Pohledejme duchovních, vnitřních dnů v sobě, v nichž bychom duchovně v podobnosti oněch tří dnů také vstali. I řekl jsem, že tři dny máme, jimiž má světlo duše naše: k jednomuť sluší smrt, k druhému pohřeb a vstání k třetímu, v podobnosti mluvíc, tak, že svatá to smrt bude, svatý pohřeb a svaté vstání. Neb svatí jsou to tři dnové, světlem Božím osvícení: prvý jest bázeň Boží, druhý pravda a třetí milost. Den bázni Boží jde od ukázání Boží moci; den pravdy od moudrosti Boží poznání a den milosti, když pilně znamenáme dobrotu Boží. Ti tři dnové ta svá mají tři slunce: Otce, Syna, Ducha svatého, ale v Božské jasnosti den Otce, den Syna, den Ducha svatého jeden jest den; než (ale) v osvícení mysli naší každý z těch dní má své místo. 1) Ale tomu vždy rozumějte: jakožť v Božství svatá Tro- jice není dílná (dělitelná), takéž v svých činech, avšak jest nějaké v činech osob Božských rozeznání, že jedno díme: to jest Bůh Otec učinil, to Syn, to Duch svatý. Jako Kristus, Syn Boží, vstal z mrtvých, však ten čin nebo skutek jest Otcův, Synův i Ducha svatého; avšak jen sám Syn vstal, sám byl umřel, sám člověčenství přijav. Ale, že to jest Syn člověčenství přijal, že jest duši pustil (vydechl, umřel), že jest vstal, to jest i Otec i Syn i Duch svatý učinil. Ten účinek nebo skutek jest 1) Liber didascal. VII., hl. 27. Hugona.
— 116 — jest ku příkladu: Pohledejme duchovních, vnitřních dnů v sobě, v nichž bychom duchovně v podobnosti oněch tří dnů také vstali. I řekl jsem, že tři dny máme, jimiž má světlo duše naše: k jednomuť sluší smrt, k druhému pohřeb a vstání k třetímu, v podobnosti mluvíc, tak, že svatá to smrt bude, svatý pohřeb a svaté vstání. Neb svatí jsou to tři dnové, světlem Božím osvícení: prvý jest bázeň Boží, druhý pravda a třetí milost. Den bázni Boží jde od ukázání Boží moci; den pravdy od moudrosti Boží poznání a den milosti, když pilně znamenáme dobrotu Boží. Ti tři dnové ta svá mají tři slunce: Otce, Syna, Ducha svatého, ale v Božské jasnosti den Otce, den Syna, den Ducha svatého jeden jest den; než (ale) v osvícení mysli naší každý z těch dní má své místo. 1) Ale tomu vždy rozumějte: jakožť v Božství svatá Tro- jice není dílná (dělitelná), takéž v svých činech, avšak jest nějaké v činech osob Božských rozeznání, že jedno díme: to jest Bůh Otec učinil, to Syn, to Duch svatý. Jako Kristus, Syn Boží, vstal z mrtvých, však ten čin nebo skutek jest Otcův, Synův i Ducha svatého; avšak jen sám Syn vstal, sám byl umřel, sám člověčenství přijav. Ale, že to jest Syn člověčenství přijal, že jest duši pustil (vydechl, umřel), že jest vstal, to jest i Otec i Syn i Duch svatý učinil. Ten účinek nebo skutek jest 1) Liber didascal. VII., hl. 27. Hugona.
Strana 117
— 117 — všech tří osob spolu, jako jsem byl tam jinde položil příklad toho: kdyby byly tři panny a jednu z sebe obláčely, všecky by spolu učinily to obláčení, ale jedno by jedna z nich byla oblečena. A tak kdyžkoli zříme jedno (pouze) na samu moc Božskou, jakžkoli není bez moudrosti a bez dobroty: denť jest Otcův, když se té moci strachujeme všemo- houcí. A když zříme k samé moudrosti Božské, jakž- koli není také bez moci a bez dobroty, a pravdu uči- níme, vědouce moudrost Boží, že v své pravdě chce míti: denť jest to Synův. Když pak jedno k samé do- brotě Boží zříme, jakžkoli i ta bez moci není a bez moudrosti, a tím se v nás vzbudí milost svatá: dent jest to Ducha svatého. Moc Božská vzhrozí, moudrost posvětí, dobrota obveselí. Mluvímť, jakž mohu v kratochvíli; ale tak, jakž jest, nemohuť o Bohu vypraviti, vždyť jest nad to, cožť já řku o něm. A takť řku: den prvý, jenžto jde od Boží moci, den bázni Boží, umrtví nás, že jako umřeme tomuto světu, vědouce, že kdo chce býti přítel tohoto světa, bude Božím nepřítelem, a strach jest z moc- ného nepřítele. Den druhý, jenžto jde od moudrosti Boží, den pravdy, pohřbí nás, když, hledajíce pravdy, spatřu- jíce moudrost, pokryjem se, jelikož (pokud) můžeme, rozbrojného hluku tohoto světa a pobudem v upokojení. V den třetí, jenžto pochodí od Boží dobroty, den milosti svaté, vstaneme, majíce život v svaté milosti a činíce z milosti ty skutky živé, ježto jsou a budou hodny k věčné radosti. —
— 117 — všech tří osob spolu, jako jsem byl tam jinde položil příklad toho: kdyby byly tři panny a jednu z sebe obláčely, všecky by spolu učinily to obláčení, ale jedno by jedna z nich byla oblečena. A tak kdyžkoli zříme jedno (pouze) na samu moc Božskou, jakžkoli není bez moudrosti a bez dobroty: denť jest Otcův, když se té moci strachujeme všemo- houcí. A když zříme k samé moudrosti Božské, jakž- koli není také bez moci a bez dobroty, a pravdu uči- níme, vědouce moudrost Boží, že v své pravdě chce míti: denť jest to Synův. Když pak jedno k samé do- brotě Boží zříme, jakžkoli i ta bez moci není a bez moudrosti, a tím se v nás vzbudí milost svatá: dent jest to Ducha svatého. Moc Božská vzhrozí, moudrost posvětí, dobrota obveselí. Mluvímť, jakž mohu v kratochvíli; ale tak, jakž jest, nemohuť o Bohu vypraviti, vždyť jest nad to, cožť já řku o něm. A takť řku: den prvý, jenžto jde od Boží moci, den bázni Boží, umrtví nás, že jako umřeme tomuto světu, vědouce, že kdo chce býti přítel tohoto světa, bude Božím nepřítelem, a strach jest z moc- ného nepřítele. Den druhý, jenžto jde od moudrosti Boží, den pravdy, pohřbí nás, když, hledajíce pravdy, spatřu- jíce moudrost, pokryjem se, jelikož (pokud) můžeme, rozbrojného hluku tohoto světa a pobudem v upokojení. V den třetí, jenžto pochodí od Boží dobroty, den milosti svaté, vstaneme, majíce život v svaté milosti a činíce z milosti ty skutky živé, ježto jsou a budou hodny k věčné radosti. —
Strana 118
— 118 — XXVI. Dítky: Sv. Augustin dí v pátých knihách o svaté Trojici na počátku, že není to zlé, když šlechetná mysl k Bož- ským věcem z víry se v milosti rozněcuje, chtíc tomu, což věří, porozuměti, ač jsou to věci i nevýmluvné. Protož za zlé nemíti, tatíku, žeť o tak vysokých věcech vzbuzujeme tě, abys nám pravil. Otec. Toť jest tak, jakž díte; ale i to jest dořekl ten svatý muž, že to zlé není tomu, jehož nevzbuzuje hrdost a doufání své síly a své moci, ale kohož milost roznítí Boží. Neb naše milost velmiť jest malá k tomu, aby mohla co důstojně o Bohu a o jeho svaté Trojici pochopiti a pak ovšem nemůže jazyk i toho, což po- chytí mysl, vypraviti. Ano i sv. Pavel, dokudž byl zde, jenžto o těch vysokých i hlubokých věcech mluviti téměř největší dal příčinu, pravil, že zde ty věci Božské vi- díme jediné v zrcadle a v podobenství. A tak, dítky, doufaje, že z milosti, ne v hrdosti, ne z všetečstva bu- dete čísti v těchto knihách — všeckyť míním, komužť kdy k rukoum přijdou — k tomuť vás nejprv napomí- nám, abyste od Pána Boha, o němž vždy mysliti máme a o němž mysliti důstojně nemůžeme a jemuž na všaký čas chválu dlužnou vzdávati máme a jehož vyříci ne- můžeme ani jedním slovem, žádali pomoci, abyste tomu
— 118 — XXVI. Dítky: Sv. Augustin dí v pátých knihách o svaté Trojici na počátku, že není to zlé, když šlechetná mysl k Bož- ským věcem z víry se v milosti rozněcuje, chtíc tomu, což věří, porozuměti, ač jsou to věci i nevýmluvné. Protož za zlé nemíti, tatíku, žeť o tak vysokých věcech vzbuzujeme tě, abys nám pravil. Otec. Toť jest tak, jakž díte; ale i to jest dořekl ten svatý muž, že to zlé není tomu, jehož nevzbuzuje hrdost a doufání své síly a své moci, ale kohož milost roznítí Boží. Neb naše milost velmiť jest malá k tomu, aby mohla co důstojně o Bohu a o jeho svaté Trojici pochopiti a pak ovšem nemůže jazyk i toho, což po- chytí mysl, vypraviti. Ano i sv. Pavel, dokudž byl zde, jenžto o těch vysokých i hlubokých věcech mluviti téměř největší dal příčinu, pravil, že zde ty věci Božské vi- díme jediné v zrcadle a v podobenství. A tak, dítky, doufaje, že z milosti, ne v hrdosti, ne z všetečstva bu- dete čísti v těchto knihách — všeckyť míním, komužť kdy k rukoum přijdou — k tomuť vás nejprv napomí- nám, abyste od Pána Boha, o němž vždy mysliti máme a o němž mysliti důstojně nemůžeme a jemuž na všaký čas chválu dlužnou vzdávati máme a jehož vyříci ne- můžeme ani jedním slovem, žádali pomoci, abyste tomu
Strana 119
— 119 — bez bludu mohli rozuměti, co o jeho slyšíte výsosti aneb co se dále z toho, co slyšíte, domyslíte. A žet znám ne- tolik vůli svou, již bych rád myslil, mluvil i psal jiným k témuž, jakož já mám v tom, utěšení a k oddechnutí od rozbroje, hluku, běhudlné (těkavé) mysli; ale znám také k tomu i svou nesílu, ač bych rád tak vyřekl, až by každému rozuměno bylo, nevždy mohu, nevždy umím. Odpusť mi rozumnější, jenžto by to mohl a uměl, což já míním, vyříci lépe. A já také hrubějším za zlé nebudu míti, ač mi nemohou, co já míním, moci srozuměti pro hrubost mé řeči aneb pro svůj v tom obyčej. A tím snáze s obojí stranou můžem sobě odpustiti, když chceme tomu srozuměti, že ve všem vyšel jest Stvořitel nad stvoření. A když stvoření poznati úplně nemůžeme a úplně o něm řeči vynésti, co pak může kdo o Stvořiteli? Avšak, jakož jsem řekl, kdož věří, právě a tvrdě to drže, co jest ukázáno věřiti křesťanu, z milosti táhne se k tomu, aby mohl tomu, ježto věří porozuměti, jelikož (pokud) může býti rozuměno, řkuť svobodně: ne zléť činí. A tak sv. Pavel, sv. Augustin i jiní psali o Bohu vy- soké a hluboké věci a nejprvé řečtí mistři po sv. Pavlu, potom sv. Augustin s jinými, ježto bylo latinskému ja- zyku neobyčejno, však oni tu prostřeli cestu, mnohokrát latinský jazyk řeckými slovy naplacujíce (nahrazujíce), až již obyčej mají toho latinští mistři. A my těšme se v těch krůpějkách a v těch drobtech, ježtoť od nich jako se stolu bohatého k nám pochodí. I prosímť všech
— 119 — bez bludu mohli rozuměti, co o jeho slyšíte výsosti aneb co se dále z toho, co slyšíte, domyslíte. A žet znám ne- tolik vůli svou, již bych rád myslil, mluvil i psal jiným k témuž, jakož já mám v tom, utěšení a k oddechnutí od rozbroje, hluku, běhudlné (těkavé) mysli; ale znám také k tomu i svou nesílu, ač bych rád tak vyřekl, až by každému rozuměno bylo, nevždy mohu, nevždy umím. Odpusť mi rozumnější, jenžto by to mohl a uměl, což já míním, vyříci lépe. A já také hrubějším za zlé nebudu míti, ač mi nemohou, co já míním, moci srozuměti pro hrubost mé řeči aneb pro svůj v tom obyčej. A tím snáze s obojí stranou můžem sobě odpustiti, když chceme tomu srozuměti, že ve všem vyšel jest Stvořitel nad stvoření. A když stvoření poznati úplně nemůžeme a úplně o něm řeči vynésti, co pak může kdo o Stvořiteli? Avšak, jakož jsem řekl, kdož věří, právě a tvrdě to drže, co jest ukázáno věřiti křesťanu, z milosti táhne se k tomu, aby mohl tomu, ježto věří porozuměti, jelikož (pokud) může býti rozuměno, řkuť svobodně: ne zléť činí. A tak sv. Pavel, sv. Augustin i jiní psali o Bohu vy- soké a hluboké věci a nejprvé řečtí mistři po sv. Pavlu, potom sv. Augustin s jinými, ježto bylo latinskému ja- zyku neobyčejno, však oni tu prostřeli cestu, mnohokrát latinský jazyk řeckými slovy naplacujíce (nahrazujíce), až již obyčej mají toho latinští mistři. A my těšme se v těch krůpějkách a v těch drobtech, ježtoť od nich jako se stolu bohatého k nám pochodí. I prosímť všech
Strana 120
— 120 — nelatinníkův: čtěte opatrně v mých knihách. Dokudž čemu nemůžete rozuměti, nepičete se (nehádejte se) o mé řeči s latinníky a s hrdými nejvíce, anižt ved (zajisté) každý, kdož latině umí, má rozum hluboký v takých věcech. Ale dojdete-li šlechetného učeného, jemuž by mila byla pravda slyšeti i od oslice a jenž nemá v srdci té závisti, by jen sám chtěl rozumen viděn býti, rád to vidím, byste s takým o takých věcech, v nichž byste snad nemohly dobře, čtouce samy, rozuměti, rozmlouvaly aneb aby se v tom ujistily, žeť jsem se, píše, držel knih a úmyslu křesťanských mistrův. A zatím, kdož chce rád mysliti což buď (cožkoliv) o Bohu, jenžto aby mohl mysliti právě, zři, jakožt jsem řekl, na stvor všeho světa: na některý, v němž sled jest Boží a Trojice svaté, a na obraz svaté Trojice, to jest, na svou duši: sezři její při- rození, jelikož můžeš, a budeť k onomu pomocno; ale jakožť vždy pravím, anoť jest (Bůh) nad to. A když již v naší rozumné duši můžeme netělesně viděti Boha: není stran spojení, není blesku tělesného nebo barvy nějaké neb tělesné velikosti a hrubosti, není, by místem šla s mista na misto, ale rychle bude zde neb onde, nevzejdouc nikdež na tu cestu, ježto tam vede, vše pře- skočíc, ale toto Boha hnutí nedotýče s místa na místo, neb Bůh jest všudy; ale také mi to přiběhlo k mysli. Protož, kdo chce pomysliti, co by Bůh byl neb jaký by byl, toho hrubého nemysli v Bohu, jehožť nemá i tvá duše: Neníť tělo, neníť místy roztažen, neníť blesk nějaký
— 120 — nelatinníkův: čtěte opatrně v mých knihách. Dokudž čemu nemůžete rozuměti, nepičete se (nehádejte se) o mé řeči s latinníky a s hrdými nejvíce, anižt ved (zajisté) každý, kdož latině umí, má rozum hluboký v takých věcech. Ale dojdete-li šlechetného učeného, jemuž by mila byla pravda slyšeti i od oslice a jenž nemá v srdci té závisti, by jen sám chtěl rozumen viděn býti, rád to vidím, byste s takým o takých věcech, v nichž byste snad nemohly dobře, čtouce samy, rozuměti, rozmlouvaly aneb aby se v tom ujistily, žeť jsem se, píše, držel knih a úmyslu křesťanských mistrův. A zatím, kdož chce rád mysliti což buď (cožkoliv) o Bohu, jenžto aby mohl mysliti právě, zři, jakožt jsem řekl, na stvor všeho světa: na některý, v němž sled jest Boží a Trojice svaté, a na obraz svaté Trojice, to jest, na svou duši: sezři její při- rození, jelikož můžeš, a budeť k onomu pomocno; ale jakožť vždy pravím, anoť jest (Bůh) nad to. A když již v naší rozumné duši můžeme netělesně viděti Boha: není stran spojení, není blesku tělesného nebo barvy nějaké neb tělesné velikosti a hrubosti, není, by místem šla s mista na misto, ale rychle bude zde neb onde, nevzejdouc nikdež na tu cestu, ježto tam vede, vše pře- skočíc, ale toto Boha hnutí nedotýče s místa na místo, neb Bůh jest všudy; ale také mi to přiběhlo k mysli. Protož, kdo chce pomysliti, co by Bůh byl neb jaký by byl, toho hrubého nemysli v Bohu, jehožť nemá i tvá duše: Neníť tělo, neníť místy roztažen, neníť blesk nějaký
Strana 121
121 — tělesný, neníť nějaká velikost tělesná ani jest nějaké místo, ježto by jeho veliké slonové tělo více zaměstnalo a obchopilo nežli malé mušky tělo neb mravencovo, ale rozuměj Boha, ač-li můžeš rozuměti, že jest dobrý Bůh. Ale jakový není, to, ježto jakost slove v tělesné věci neb v duchovní, není v Bohu: není bílý neb černý neb barvený neb lesknutý, není zlý, není dobrý, aby jiné byla dobrota jeho, nežli on. A tak i o jiných věcech, ježto jimi může slouti něco takové neb takové. Avšak řku: dobrýť jest, mocnýť jest, silný jest; neb když což bud (cožkoliv) řku o Bohu takového, onžť to jest, ale takový není. Veliký jest Bůh, ale toho, ježto quantitas (velikost) říkají tomu latinníci, není v Bohu, neb nesluší pod míru, ani jedné v něm není míry ani jest v něm tří loket ani tisíc. Nemohu říci: Tolikýto jest podle tělesné velikosti, ježto může místo zaměstnati, a tou velikostí není velik ani anjel ani mysl rozumná, duše; ale jest velikost duchovná moci, moudrosti, dobroty. Těmi jsou andělé velicí neb duše naše veliké, ale Bůh jest velik v tom bez konce neb bez kraje, tak cíle není té veli- kosti. Jest také Bůh Stvořitel všeho, ale ne pro svou potřebu stvořil jest to, co jest stvořil. Jest teď před námi, nestoje, nesedě, neleže, nelpě nijakž, nebo vise nebo plavaje nebo léče, ovšem jaks jinak, nežli může býti pověděno naší hrubostí. Všecko drží na sobě, ne jako když my oděv který neb roucho neb břímě máme na sobě. Jest vešken všudy, ale ne jako na místě, by
121 — tělesný, neníť nějaká velikost tělesná ani jest nějaké místo, ježto by jeho veliké slonové tělo více zaměstnalo a obchopilo nežli malé mušky tělo neb mravencovo, ale rozuměj Boha, ač-li můžeš rozuměti, že jest dobrý Bůh. Ale jakový není, to, ježto jakost slove v tělesné věci neb v duchovní, není v Bohu: není bílý neb černý neb barvený neb lesknutý, není zlý, není dobrý, aby jiné byla dobrota jeho, nežli on. A tak i o jiných věcech, ježto jimi může slouti něco takové neb takové. Avšak řku: dobrýť jest, mocnýť jest, silný jest; neb když což bud (cožkoliv) řku o Bohu takového, onžť to jest, ale takový není. Veliký jest Bůh, ale toho, ježto quantitas (velikost) říkají tomu latinníci, není v Bohu, neb nesluší pod míru, ani jedné v něm není míry ani jest v něm tří loket ani tisíc. Nemohu říci: Tolikýto jest podle tělesné velikosti, ježto může místo zaměstnati, a tou velikostí není velik ani anjel ani mysl rozumná, duše; ale jest velikost duchovná moci, moudrosti, dobroty. Těmi jsou andělé velicí neb duše naše veliké, ale Bůh jest velik v tom bez konce neb bez kraje, tak cíle není té veli- kosti. Jest také Bůh Stvořitel všeho, ale ne pro svou potřebu stvořil jest to, co jest stvořil. Jest teď před námi, nestoje, nesedě, neleže, nelpě nijakž, nebo vise nebo plavaje nebo léče, ovšem jaks jinak, nežli může býti pověděno naší hrubostí. Všecko drží na sobě, ne jako když my oděv který neb roucho neb břímě máme na sobě. Jest vešken všudy, ale ne jako na místě, by
Strana 122
— 122 — je zaměstnal. Jest věčný, ale bez času: ne jako to, ježto jest bylo, jest nebo bude, jemuž jdou ti časové, Bohut tak nejdou: nicť jest jemu neminulo, nicť jemu nepřijde, všet jest jemu; činít Bůh proměnnné věci beze vší své proměny, aniť co trpí. Kdožť Boha tak myslí, ačť ne- může úplně pomysliti, co jest, aneb nalézti, avšak, jelikož (pokud) může, toho se střeže, by to řekl do Boha, ježto Bůh není, a roznítí se v žádosti, aby asa (aspoň) někdy došel u milosti jeho, kdež by jej viděl, zřel naň jasně, vida, jak jest velebně v své Trojici svaté, ve třech oso- bách a v jednom Božství, ježto jest plné v každé z těch osob a neméně Bůh pravý a plný ve dvou osobách nebo v jedné než ve všech třech, ani více ve dvou neb ve třech nežli v jedné; kdež by poznal, jak jest divně, milosrdně Syn Boží věčný jedno v svou Božskou osobu jednu člověčenství našeho plného a pravého přirození přijal, aby nás účastny učinil Božství svého, jemuž s Otcem i s Duchem svatým čest a chvála na věky věkův. Amen. XXVII. Dítky: Nesmímeť již tázati více o tak převýšené věci, o velebném Bohu. Nyníť se v tom uskrovníme, dostiť máme dívání v naší malosti v tom, cos nám o Bohu
— 122 — je zaměstnal. Jest věčný, ale bez času: ne jako to, ježto jest bylo, jest nebo bude, jemuž jdou ti časové, Bohut tak nejdou: nicť jest jemu neminulo, nicť jemu nepřijde, všet jest jemu; činít Bůh proměnnné věci beze vší své proměny, aniť co trpí. Kdožť Boha tak myslí, ačť ne- může úplně pomysliti, co jest, aneb nalézti, avšak, jelikož (pokud) může, toho se střeže, by to řekl do Boha, ježto Bůh není, a roznítí se v žádosti, aby asa (aspoň) někdy došel u milosti jeho, kdež by jej viděl, zřel naň jasně, vida, jak jest velebně v své Trojici svaté, ve třech oso- bách a v jednom Božství, ježto jest plné v každé z těch osob a neméně Bůh pravý a plný ve dvou osobách nebo v jedné než ve všech třech, ani více ve dvou neb ve třech nežli v jedné; kdež by poznal, jak jest divně, milosrdně Syn Boží věčný jedno v svou Božskou osobu jednu člověčenství našeho plného a pravého přirození přijal, aby nás účastny učinil Božství svého, jemuž s Otcem i s Duchem svatým čest a chvála na věky věkův. Amen. XXVII. Dítky: Nesmímeť již tázati více o tak převýšené věci, o velebném Bohu. Nyníť se v tom uskrovníme, dostiť máme dívání v naší malosti v tom, cos nám o Bohu
Strana 123
123 — pravil do té doby. Jedinéhoť otážeme ještě a skrze to přijdeme k tomu, abychom také o andělech vztázali něco a pak o tom, ježto nás dotýče zde na světě: Proč jest Bůh stvořil svět, když jest nebylo jemu třeba světa, jak jest se jemu slibilo (zalíbilo), aby to učinil někdy, jehož jest nebylo dříve? Otec: Divnosti Boží nelze jest úplně vypraviti; však řku, což mohu. Bůh jest nade vše. Protož nic není, co by jej přinutilo k tomu, aby svět stvořil, jediné, že jest chtěl a nad vůli jeho nic není, pro níž by chtěl to, což chce. Avšak dí mistr hlubokých smyslův,1) že Bůh mocí svou, skrze svou moudrost, v své dobrotě stvořil svět a zvláště stvoření rozumné, aby to tomu stvoření bylo dobře, když by tak ukázal svou moc, svou moudrost a svou dobrotu. Neb ví Bůh, že toho dobrého, té blaženosti, ježto on jest, může uděliti k rozkoši a ku pochotnosti. A tak stvořil, jakž ráčil, stvoření rozumné, jemuž by dal kochati se v sobě, aby tak užilo dobroty jeho. A pro rozumné stvoření stvořil, zpořídil i neroz- umné a zvláště pro člověka, aby skrze ty věci zřejmé, 1) Petr Lombardus, zvaný Magister sententiarum, narodil se v Lombardu, studoval v Remeši a v Paříži, kam ho sv. Bernard od- poručil. Petr stal se r. 1159 biskupem pařížským, zemřel 22. čer- vence 1160. Dílo jeho »Libri sententiarum« bylo ve středověku vá- ženo velice a i nyní za klassické se právem pokládá. Knih těch užívalo se ve školách, mnozí psali výklady ke knihám těmto. Petr sestavil v nich soustavně a vědecky pravdy křesťanské víry.
123 — pravil do té doby. Jedinéhoť otážeme ještě a skrze to přijdeme k tomu, abychom také o andělech vztázali něco a pak o tom, ježto nás dotýče zde na světě: Proč jest Bůh stvořil svět, když jest nebylo jemu třeba světa, jak jest se jemu slibilo (zalíbilo), aby to učinil někdy, jehož jest nebylo dříve? Otec: Divnosti Boží nelze jest úplně vypraviti; však řku, což mohu. Bůh jest nade vše. Protož nic není, co by jej přinutilo k tomu, aby svět stvořil, jediné, že jest chtěl a nad vůli jeho nic není, pro níž by chtěl to, což chce. Avšak dí mistr hlubokých smyslův,1) že Bůh mocí svou, skrze svou moudrost, v své dobrotě stvořil svět a zvláště stvoření rozumné, aby to tomu stvoření bylo dobře, když by tak ukázal svou moc, svou moudrost a svou dobrotu. Neb ví Bůh, že toho dobrého, té blaženosti, ježto on jest, může uděliti k rozkoši a ku pochotnosti. A tak stvořil, jakž ráčil, stvoření rozumné, jemuž by dal kochati se v sobě, aby tak užilo dobroty jeho. A pro rozumné stvoření stvořil, zpořídil i neroz- umné a zvláště pro člověka, aby skrze ty věci zřejmé, 1) Petr Lombardus, zvaný Magister sententiarum, narodil se v Lombardu, studoval v Remeši a v Paříži, kam ho sv. Bernard od- poručil. Petr stal se r. 1159 biskupem pařížským, zemřel 22. čer- vence 1160. Dílo jeho »Libri sententiarum« bylo ve středověku vá- ženo velice a i nyní za klassické se právem pokládá. Knih těch užívalo se ve školách, mnozí psali výklady ke knihám těmto. Petr sestavil v nich soustavně a vědecky pravdy křesťanské víry.
Strana 124
— 124 — ježto jsou učiněny, přišel k nezřejmým Božím věcem a aby oslavil dále svou moc a svou moudrost v své do- brotě. Vždy řku: ne proto, by skrze to v něm samém přibylo chuti jemu neb kterého dobra, ale aby se dal poznati k chuti a k dobrému stvoření tomu mezi jiným pořadem v svém stvoření. To rozumné stvoření rozdělil: stranu ostavil v tom nebi nad nebesy tělesnými v jakés prosté jednostejnosti, to jsou jeho andělé, jacís divní du- chové kromě těl; a druhou stranu toho stvoření rozum- ného s tělem hrubým spojil, to jest rozumnou duší člo- věčí, aby člověk byl jeden ze dvého k sobě nepodob- ného: z těla a z ducha, aby duch táhl po sobě k Bohu tělesnou hrubost. A zde na zemi ostavil Bůh člověka, učiniv jemu mnohou pomoc, i aby trval v životě i aby vše bylo ku pomoci člověku poznati Boha a dojíti, v němž teprv užitek plný kochání a rozkoše má míti člověk. Protož pro svou dobrotu Bůh stvořil vše stvoření, aby každá věc podle svého pochopu (pochopení) účastna byla dobroty jeho, jíž on může stvoření uděliti, což kte- rému chce, v němž jí v samém nic neubude, ač jí udělí, ani jemu skrze to co přibude. A zvláště člověka stvořil a anděla, aby rozumy svými poznali Boha, poznajíce sloužili vůli jeho a sloužíce kralovali. Neb Bohu sloužiti jest v pravdě býti a svobodnu od všeliké neřádné věci. A tak Bohu sloužiti jest kralovati. Kdo by pak mohl počísti, což jest rozličnosti učinil tak, jakž chtěl Pán, Stvořitel všeho, ve všem stvoření, jimiž mají jedny věci od druhých
— 124 — ježto jsou učiněny, přišel k nezřejmým Božím věcem a aby oslavil dále svou moc a svou moudrost v své do- brotě. Vždy řku: ne proto, by skrze to v něm samém přibylo chuti jemu neb kterého dobra, ale aby se dal poznati k chuti a k dobrému stvoření tomu mezi jiným pořadem v svém stvoření. To rozumné stvoření rozdělil: stranu ostavil v tom nebi nad nebesy tělesnými v jakés prosté jednostejnosti, to jsou jeho andělé, jacís divní du- chové kromě těl; a druhou stranu toho stvoření rozum- ného s tělem hrubým spojil, to jest rozumnou duší člo- věčí, aby člověk byl jeden ze dvého k sobě nepodob- ného: z těla a z ducha, aby duch táhl po sobě k Bohu tělesnou hrubost. A zde na zemi ostavil Bůh člověka, učiniv jemu mnohou pomoc, i aby trval v životě i aby vše bylo ku pomoci člověku poznati Boha a dojíti, v němž teprv užitek plný kochání a rozkoše má míti člověk. Protož pro svou dobrotu Bůh stvořil vše stvoření, aby každá věc podle svého pochopu (pochopení) účastna byla dobroty jeho, jíž on může stvoření uděliti, což kte- rému chce, v němž jí v samém nic neubude, ač jí udělí, ani jemu skrze to co přibude. A zvláště člověka stvořil a anděla, aby rozumy svými poznali Boha, poznajíce sloužili vůli jeho a sloužíce kralovali. Neb Bohu sloužiti jest v pravdě býti a svobodnu od všeliké neřádné věci. A tak Bohu sloužiti jest kralovati. Kdo by pak mohl počísti, což jest rozličnosti učinil tak, jakž chtěl Pán, Stvořitel všeho, ve všem stvoření, jimiž mají jedny věci od druhých
Strana 125
— 125 — rozeznání: anděl od anděla, člověk od člověka aneb včela jedna od druhé včely? Neb všemohoucí pán, jakž jest stvo- řil a zpořídil největší věci, takéž, jakž ráčil, i nejmenší. Ježto pak díte: Proč jest prvé nestvořil světa; jak jest neproměnný v své mysli, když mu se vzlíbilo učiniti něco, ježto jest nebylo? Nemohuť k tomu jiného říci, jedno, jakožť jsem řekl, že chtěl tak míti. A také tím jest ukázal, že ne pro svou potřebu stvořil jest světa. Neb jakož vždy od věčnosti Bůh jest dříve světa, tak by sám v sobě vždy býti mohl i bez světa. A když běh tohoto světa mine, Bůh vždy týž ostane. Ať dám tobě bližší podobenství: dříve než jsem se já narodil, Bůh jest; a když já sejdu, Bůh vždy ostane. Takéžť Bůh může býti beze všeho světa jako beze mne. A tak ani mne ani světa (ne)bylo jest jemu třeba. Kdyby mnou neb světem přibylo jemu dobrého jeho, nebyl by mudr (moudrým), že mě jest tak nedávno stvořil a byl beze mne. A takéž i o všem světu, že by jeho prvé nestvořil, než jej jest stvořil. Ale víme, že je moudrý. Když mě jest nedávno stvořil anebo svět, ukázal jest tím, že jest dobře mohl beze mne býti i bez světa. A protožť není pro- měny v mysli jeho. Netakť se jest vzlíbilo znova jemu, aby byl, nebyv, ale vždy od věčnosti to jest vůle jeho, abych já v ten čas byl, jakož jsem. A též i o všem světě. A cožť jest nad náš rozum, věrou doplňme, neb nevěříme-li, nesrozumime, ale víra pravá dovede nás, že to tak, ja- kož jest, opatříme.
— 125 — rozeznání: anděl od anděla, člověk od člověka aneb včela jedna od druhé včely? Neb všemohoucí pán, jakž jest stvo- řil a zpořídil největší věci, takéž, jakž ráčil, i nejmenší. Ježto pak díte: Proč jest prvé nestvořil světa; jak jest neproměnný v své mysli, když mu se vzlíbilo učiniti něco, ježto jest nebylo? Nemohuť k tomu jiného říci, jedno, jakožť jsem řekl, že chtěl tak míti. A také tím jest ukázal, že ne pro svou potřebu stvořil jest světa. Neb jakož vždy od věčnosti Bůh jest dříve světa, tak by sám v sobě vždy býti mohl i bez světa. A když běh tohoto světa mine, Bůh vždy týž ostane. Ať dám tobě bližší podobenství: dříve než jsem se já narodil, Bůh jest; a když já sejdu, Bůh vždy ostane. Takéžť Bůh může býti beze všeho světa jako beze mne. A tak ani mne ani světa (ne)bylo jest jemu třeba. Kdyby mnou neb světem přibylo jemu dobrého jeho, nebyl by mudr (moudrým), že mě jest tak nedávno stvořil a byl beze mne. A takéž i o všem světu, že by jeho prvé nestvořil, než jej jest stvořil. Ale víme, že je moudrý. Když mě jest nedávno stvořil anebo svět, ukázal jest tím, že jest dobře mohl beze mne býti i bez světa. A protožť není pro- měny v mysli jeho. Netakť se jest vzlíbilo znova jemu, aby byl, nebyv, ale vždy od věčnosti to jest vůle jeho, abych já v ten čas byl, jakož jsem. A též i o všem světě. A cožť jest nad náš rozum, věrou doplňme, neb nevěříme-li, nesrozumime, ale víra pravá dovede nás, že to tak, ja- kož jest, opatříme.
Strana 126
— 126 — XXVIII. Dítky: O tatíku, bys o svatých andělech také nám pově- děl něco. Otec: Vidouce svou duši, mohou což tož (něco) lidé o andělech pomysliti. Neb těla nejsou andělé, ale jsou du- chové rozumní, moudří, dobří, ale ne tak, jako jest v Bohu, že v Bohu není jiné dobrota neb moudrost a Bůh jiné. Andělť jest duch, jenžto může zlý i dobrý býti, více zlý neb dobrý aneb méně: jakož jsou, v zlost hnuvše svůj úmysl, andělé padli, v té své zlosti soudem pravdy zapekleni a v ďábly potvořeni, a dobří, ku pravdě své úmysly obrátivše, potvrzeni v dobrém. A jako skrze prolití milosti Boží, že se více nepohnou od vrchní pravdy, věč(ně) je ta milost a rozkošně drží při pravdě. A tak ti svatí duchové i oni zlí byli jsou stvořeni nejprv jakéhos čistého přirození, ježto by je milost Boží projíti mohla a jasnost Boží posvítiti, a svobodnou vůli měli, aby mohli jí pravé voliti neb nepravé. Kteříž nepravé volili proti pravdě, v tom jsou zůstali zapekleni, a, kteříž pravé, ti jsou v pravdě potvrzeni a těch darův došli, ježto jí (pravdou) může jich ušlechtilé přirození v útěše míti a v radosti. A tak andělé jsou jakás rozumná světla v jasné mysli, z prvního světla (Boha) majíce světlo, jimž aniž jest jazyku třeba aniž ucha, bez řeči slyší vůli Boží,
— 126 — XXVIII. Dítky: O tatíku, bys o svatých andělech také nám pově- děl něco. Otec: Vidouce svou duši, mohou což tož (něco) lidé o andělech pomysliti. Neb těla nejsou andělé, ale jsou du- chové rozumní, moudří, dobří, ale ne tak, jako jest v Bohu, že v Bohu není jiné dobrota neb moudrost a Bůh jiné. Andělť jest duch, jenžto může zlý i dobrý býti, více zlý neb dobrý aneb méně: jakož jsou, v zlost hnuvše svůj úmysl, andělé padli, v té své zlosti soudem pravdy zapekleni a v ďábly potvořeni, a dobří, ku pravdě své úmysly obrátivše, potvrzeni v dobrém. A jako skrze prolití milosti Boží, že se více nepohnou od vrchní pravdy, věč(ně) je ta milost a rozkošně drží při pravdě. A tak ti svatí duchové i oni zlí byli jsou stvořeni nejprv jakéhos čistého přirození, ježto by je milost Boží projíti mohla a jasnost Boží posvítiti, a svobodnou vůli měli, aby mohli jí pravé voliti neb nepravé. Kteříž nepravé volili proti pravdě, v tom jsou zůstali zapekleni, a, kteříž pravé, ti jsou v pravdě potvrzeni a těch darův došli, ježto jí (pravdou) může jich ušlechtilé přirození v útěše míti a v radosti. A tak andělé jsou jakás rozumná světla v jasné mysli, z prvního světla (Boha) majíce světlo, jimž aniž jest jazyku třeba aniž ucha, bez řeči slyší vůli Boží,
Strana 127
127 — bez řeči i mezi sebou vůli svou jeden druhému ukazuje. Jsou také andělé prostého, jednoho přirození, ne jako my, ježto jsme z těla a duše, ale každý z nich jest jedno duch sám o sobě, odloučený ode vší tělesné hru- bosti, ale však jiné jest duch anjelský a jiné dobrota jeho, kterouž má. V tom jest ne tak prostě jeden, neb tak jeden jest jedině sám Bůh. Sebou by vždy hynuli, neb z ničehož jsou, a k tomu by táhli, ale drží je ve všem jich dobrém Božská věčná milost. Jsouť rozumu jakéhos, ne jako my, po domyslu po jednom druhé po- znávajíce, ale oni spolu ihned jakous rozumností, co jest která věc, rozumějí. A tak, což kdy chce Bůh divem učiniti, skrze anděly činí. Že znají vše přiro- zení, rychle to učiní andělé, ježto by to dlouhým ča- sem musilo přivésti přirození. Jsou pak mezi sebou tovařiši zřízení, pokojní. Nižší vyšší posvěcují, v či- stotě jich drží a v svrchování. A to nejvyšší mají od Boha nejprv, v němž nižším sebe pomáhají, až se od nich i nám dostane. To jest všech pak anjelův obecný čin, že v milosti zří v Boží obličej, divíce se jeho ve- lebnosti a ústavnou chválou chválí Boha. O šťastný sbor anjelův svatých v tom vidění Boha, v bezpečstvu a bez příkazy (překážky) a v radosti chváliti Boha.
127 — bez řeči i mezi sebou vůli svou jeden druhému ukazuje. Jsou také andělé prostého, jednoho přirození, ne jako my, ježto jsme z těla a duše, ale každý z nich jest jedno duch sám o sobě, odloučený ode vší tělesné hru- bosti, ale však jiné jest duch anjelský a jiné dobrota jeho, kterouž má. V tom jest ne tak prostě jeden, neb tak jeden jest jedině sám Bůh. Sebou by vždy hynuli, neb z ničehož jsou, a k tomu by táhli, ale drží je ve všem jich dobrém Božská věčná milost. Jsouť rozumu jakéhos, ne jako my, po domyslu po jednom druhé po- znávajíce, ale oni spolu ihned jakous rozumností, co jest která věc, rozumějí. A tak, což kdy chce Bůh divem učiniti, skrze anděly činí. Že znají vše přiro- zení, rychle to učiní andělé, ježto by to dlouhým ča- sem musilo přivésti přirození. Jsou pak mezi sebou tovařiši zřízení, pokojní. Nižší vyšší posvěcují, v či- stotě jich drží a v svrchování. A to nejvyšší mají od Boha nejprv, v němž nižším sebe pomáhají, až se od nich i nám dostane. To jest všech pak anjelův obecný čin, že v milosti zří v Boží obličej, divíce se jeho ve- lebnosti a ústavnou chválou chválí Boha. O šťastný sbor anjelův svatých v tom vidění Boha, v bezpečstvu a bez příkazy (překážky) a v radosti chváliti Boha.
Strana 128
— 128 — XXIX. DItky: Které jest zřízení těch svatých a blažených duchův? Otec: Když jest v tělesném stvoření taký pořad, taký způsob zjednal Pán Bůh, coť by pak v duchovním stvoření, ježto jest ovšem většího důstojenství než tě- lesné zpořízení, nebylo divného a ovšem slušného? Neníť v tom chyby, byť ten pořad nebyl tu, ježto zvláště slove královstvo Boží, královstvo nebeské. Čím výše nebe od země, tím způsob nebeský pořádnější nežli zemský. A co jest pak nad nebesy vidomými v tom svatém nebi a blaženém, ježto plá jako hoříc u Boží milosti, divné ozdoby zpořízení! Ale my jsme malí a hrubí ještě tak divný způsob pořadu toho obmysliti neb vypraviti, a já pak ovšem, avšak v té kratochvíli, ježto jsem jí počal ty besední řeči, řku, což mohu, jak jsem četl o tom nebo slýchal nebo kdy myslil, ač ne všeho, co jsem četl, ale však něco. Neb divné a tvrdé jsou nám ty řeči, ježto mluví sv. Dionysius o andělech, a máme za to, že jest měl toho naučeni od sv. Pavla, jenžto jest řekl, 1) že obecným dává obecné naučení. Ale mezi dokonalými totiž mezi dobrými dokonalými rozumnými mluvme moudrost totiž vyšší řeči. Neb kdož ovšem dobrý a s tím i rozumný není, není dokonalý, 1) I. Kor. 2, 6.
— 128 — XXIX. DItky: Které jest zřízení těch svatých a blažených duchův? Otec: Když jest v tělesném stvoření taký pořad, taký způsob zjednal Pán Bůh, coť by pak v duchovním stvoření, ježto jest ovšem většího důstojenství než tě- lesné zpořízení, nebylo divného a ovšem slušného? Neníť v tom chyby, byť ten pořad nebyl tu, ježto zvláště slove královstvo Boží, královstvo nebeské. Čím výše nebe od země, tím způsob nebeský pořádnější nežli zemský. A co jest pak nad nebesy vidomými v tom svatém nebi a blaženém, ježto plá jako hoříc u Boží milosti, divné ozdoby zpořízení! Ale my jsme malí a hrubí ještě tak divný způsob pořadu toho obmysliti neb vypraviti, a já pak ovšem, avšak v té kratochvíli, ježto jsem jí počal ty besední řeči, řku, což mohu, jak jsem četl o tom nebo slýchal nebo kdy myslil, ač ne všeho, co jsem četl, ale však něco. Neb divné a tvrdé jsou nám ty řeči, ježto mluví sv. Dionysius o andělech, a máme za to, že jest měl toho naučeni od sv. Pavla, jenžto jest řekl, 1) že obecným dává obecné naučení. Ale mezi dokonalými totiž mezi dobrými dokonalými rozumnými mluvme moudrost totiž vyšší řeči. Neb kdož ovšem dobrý a s tím i rozumný není, není dokonalý, 1) I. Kor. 2, 6.
Strana 129
— 129 — nerozumný, ač i dobrý, vysokým věcem nesrozumí, a nedobrý, ač i rozumný, což rozumí, k dobrému toho neobrátí. Protož sv. Pavel, rozum a dobrotu znaje sva- tého Dionysia v těch vysokých věcech o způsobu krá- lovstva nebeského v andělech svatých kratochvil míval, a on pak, miluje ozdobu Božího domu a touže po způ- sobu pořadu toho, psal vysoké věci o andělech. 1) Ale mně by ty řeči hruby byly a snad i vám, že jsou v českém jazyku neobyčejny. Protož jáť vám v podo- benství míním ukázati něco pořadu anjelského, Králové zemští trojí lid mají v svých královstvích: Mají lid obecný, jenžto rozličný posel (poselství, práci) a potřebu činí v královstvu, druhé mají nad těmi, ježto vládnou nižšími, působíce (spravujíce) je, a třetí, ježto jsou při nich obyčejně na jich dvořích. Ti tři řádové lidu v královstvu opět každý trojí se, a tak bude devět 1) Sv. Dionysius aeropagita přijal křest, uslyšev kázaní svatého Pavla. Skut. apošt. 17, 34. Stal se biskupem athénským a pak za časů sv. Klimenta I. biskupem pařížským, kde skončil smrtí mučen- nickou. Jemu připisovány jsou spisy »O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii, O božských jménech, O mystické theologii« a 10 listů. 6 spisů se ztratilo a jen jich názvy jsou nám známy. Poněvadž spisy jeho teprve v r. 532. od Severiánů, straně to Monofysitů, byly cito- vány a katoličtí biskupové v Cařihradě žádali, aby Severiáni sami dokázali pravost těch spisů, povstala otázka, dosud úplně nerozřešena, zdaž skutečně sv. Dionysius knihy ty sepsal v století prvním anebo někdo jiný ve století IV. Jisto jest, že největší z filosofů scholastických k spisům těm výklady své podali. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 9
— 129 — nerozumný, ač i dobrý, vysokým věcem nesrozumí, a nedobrý, ač i rozumný, což rozumí, k dobrému toho neobrátí. Protož sv. Pavel, rozum a dobrotu znaje sva- tého Dionysia v těch vysokých věcech o způsobu krá- lovstva nebeského v andělech svatých kratochvil míval, a on pak, miluje ozdobu Božího domu a touže po způ- sobu pořadu toho, psal vysoké věci o andělech. 1) Ale mně by ty řeči hruby byly a snad i vám, že jsou v českém jazyku neobyčejny. Protož jáť vám v podo- benství míním ukázati něco pořadu anjelského, Králové zemští trojí lid mají v svých královstvích: Mají lid obecný, jenžto rozličný posel (poselství, práci) a potřebu činí v královstvu, druhé mají nad těmi, ježto vládnou nižšími, působíce (spravujíce) je, a třetí, ježto jsou při nich obyčejně na jich dvořích. Ti tři řádové lidu v královstvu opět každý trojí se, a tak bude devět 1) Sv. Dionysius aeropagita přijal křest, uslyšev kázaní svatého Pavla. Skut. apošt. 17, 34. Stal se biskupem athénským a pak za časů sv. Klimenta I. biskupem pařížským, kde skončil smrtí mučen- nickou. Jemu připisovány jsou spisy »O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii, O božských jménech, O mystické theologii« a 10 listů. 6 spisů se ztratilo a jen jich názvy jsou nám známy. Poněvadž spisy jeho teprve v r. 532. od Severiánů, straně to Monofysitů, byly cito- vány a katoličtí biskupové v Cařihradě žádali, aby Severiáni sami dokázali pravost těch spisů, povstala otázka, dosud úplně nerozřešena, zdaž skutečně sv. Dionysius knihy ty sepsal v století prvním anebo někdo jiný ve století IV. Jisto jest, že největší z filosofů scholastických k spisům těm výklady své podali. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 9
Strana 130
130 — z těch tří řádův rozdělení. Jeden řád lidu obecného dělí se, že jedny jsou jako všech sluhy: krčmáři, frajnářky, kramáři, ježto sukno, plátno krájejí neb kterýžkoli obecný posel dějí (obecnou práci konají) potřebný královstvu; druzí jsou, jakož jsou kupci, ježto zdaleka neznámé věci potřebné královstvu přinášejí, a třetí jsou oráči, vinaři, řemeslníci, ježto jimi stojí královstvo, a kupci berou jich vydělání a dále toho obecným oněm domácím prodava- čům podávají. Druhý řád vyšší opět se dělí, že (popravci) jedni jsou, ježto rukou a mečem zlé, nehodné v krá- lovstvu trápí, hubí, zbraňují zlosti s tolik, jelikož (pokud) druzí, ježto jsou nad nimi jako vůdci jich, ukáží jim a k tomu je přivedou, co by tito činili. A tak druzí jsou jako první místo držíce a staroství nad prvními. Třetí jsou z toho vždy řádu jako páni královstva toho. A třetí řád také se trojí těch, ježto jsou obyčejněji při královi. Neb jedni, jsoucí při královi, vynosí soud, co má za právo v královstvu držáno býti; druzí jsou jako rádci umělí v právech a rozumní, z jich naučení soudce soudy vynosí, co kdy má býti; třetí jsou pak zvláště jako čeledíny, v kratochvíli kvasíce s králem jako přá- telé a hodujíce. Týmž podobenstvím zemané kraje nebeského, an- dělé svatí, trojí se nejprv ve tři jerarchie a každá z nich opět se trojí ve tři kůry, a tak bude kůrův všech devět. První kůr nejvyšší jest těch duchův svatých, ježto jsou vždy kvasíce a hodujíce s Bohem v milosti zapálené,
130 — z těch tří řádův rozdělení. Jeden řád lidu obecného dělí se, že jedny jsou jako všech sluhy: krčmáři, frajnářky, kramáři, ježto sukno, plátno krájejí neb kterýžkoli obecný posel dějí (obecnou práci konají) potřebný královstvu; druzí jsou, jakož jsou kupci, ježto zdaleka neznámé věci potřebné královstvu přinášejí, a třetí jsou oráči, vinaři, řemeslníci, ježto jimi stojí královstvo, a kupci berou jich vydělání a dále toho obecným oněm domácím prodava- čům podávají. Druhý řád vyšší opět se dělí, že (popravci) jedni jsou, ježto rukou a mečem zlé, nehodné v krá- lovstvu trápí, hubí, zbraňují zlosti s tolik, jelikož (pokud) druzí, ježto jsou nad nimi jako vůdci jich, ukáží jim a k tomu je přivedou, co by tito činili. A tak druzí jsou jako první místo držíce a staroství nad prvními. Třetí jsou z toho vždy řádu jako páni královstva toho. A třetí řád také se trojí těch, ježto jsou obyčejněji při královi. Neb jedni, jsoucí při královi, vynosí soud, co má za právo v královstvu držáno býti; druzí jsou jako rádci umělí v právech a rozumní, z jich naučení soudce soudy vynosí, co kdy má býti; třetí jsou pak zvláště jako čeledíny, v kratochvíli kvasíce s králem jako přá- telé a hodujíce. Týmž podobenstvím zemané kraje nebeského, an- dělé svatí, trojí se nejprv ve tři jerarchie a každá z nich opět se trojí ve tři kůry, a tak bude kůrův všech devět. První kůr nejvyšší jest těch duchův svatých, ježto jsou vždy kvasíce a hodujíce s Bohem v milosti zapálené,
Strana 131
131 — vždycky v útěše díku a chválu vzdávajíce Bohu a všemu sboru nebeskému činice útěchu a v milosti Boží jaks nevýmluvně jiné všecky rozchutnávajíce. Druhý kůr těch jest, ježto nad jiné mají v poznání osvícení, skrze něž jde k jiným světlo poznání a umění všelikého. Třetí jsou, ježto soudy skrze ně Bůh vydává, co kdy, proč neb kde má býti. Čtvrtý kůr těch jest, ježto jsou jako pány v královstvu, k jichž vůli první pod nimi moc svou vyvodí skrze ty, ježto jsou v pátém kůru, ježto pak mocně jako rukou neb mečem zlost zlých duchův trápí, aby netolik škodili, jelikož (jak) by chtěli. A to jsou ti tři kůrové: čtvrtý, pátý a šestý v té pro- střední jerarchii. Sedmý kůr těch svatých duchův jest, ježto skrze ně Bůh divy činí, kteréž ráčí. Osmý těch, ježto větší poselství od Boha dějí světu. Devátý těch, ježto v obecném (poselství) způsobu jsou při lidech, ostříhajíce k dobrému rozchutnávajíce lid Boží tak, jakž vidí vůli Boží. A tak jest psáno o množství těch duchův svatých, ježto jedni jsou v službě jeho, druzí vždy při něm, ko- chajíce se v milosti jeho a chválíce jej. Tisíc tisícův jemu slouží a desetkrát sto tisícův stojí při něm.1) Ale ne proto jest ten počet položen, aby jedno (jedině) tolik jich bylo, ale že jich jest téměř bez čísla, to ten počet míní. A proto ti všichni andělé i nejnižší, ač jsou při 1) Daniel 7, 10. 9*
131 — vždycky v útěše díku a chválu vzdávajíce Bohu a všemu sboru nebeskému činice útěchu a v milosti Boží jaks nevýmluvně jiné všecky rozchutnávajíce. Druhý kůr těch jest, ježto nad jiné mají v poznání osvícení, skrze něž jde k jiným světlo poznání a umění všelikého. Třetí jsou, ježto soudy skrze ně Bůh vydává, co kdy, proč neb kde má býti. Čtvrtý kůr těch jest, ježto jsou jako pány v královstvu, k jichž vůli první pod nimi moc svou vyvodí skrze ty, ježto jsou v pátém kůru, ježto pak mocně jako rukou neb mečem zlost zlých duchův trápí, aby netolik škodili, jelikož (jak) by chtěli. A to jsou ti tři kůrové: čtvrtý, pátý a šestý v té pro- střední jerarchii. Sedmý kůr těch svatých duchův jest, ježto skrze ně Bůh divy činí, kteréž ráčí. Osmý těch, ježto větší poselství od Boha dějí světu. Devátý těch, ježto v obecném (poselství) způsobu jsou při lidech, ostříhajíce k dobrému rozchutnávajíce lid Boží tak, jakž vidí vůli Boží. A tak jest psáno o množství těch duchův svatých, ježto jedni jsou v službě jeho, druzí vždy při něm, ko- chajíce se v milosti jeho a chválíce jej. Tisíc tisícův jemu slouží a desetkrát sto tisícův stojí při něm.1) Ale ne proto jest ten počet položen, aby jedno (jedině) tolik jich bylo, ale že jich jest téměř bez čísla, to ten počet míní. A proto ti všichni andělé i nejnižší, ač jsou při 1) Daniel 7, 10. 9*
Strana 132
— 132 — nás, nás ostříhajíce, Bohu naše modlitby, vzdychání, žá- dosti dobré obětujíce, k nám od Boha dary milosti jeho přinošujíce, našim dobrým útěchu majíce, ač i skrze vyšší sebe anděly berou očištění, osvícení a svrchované doko- nání. Mínímť: ne, by kdy kterou poskvrnou byli nečisti, již by jim bylo třeba očistění, ale aby v své čistotě vždy zbyli (zůstali), mají od vyšších andělův pomoc k tomu, však vždy vidí své myslí zrakem Boží obličej. A nejmenší z nich větší jest duchovní velikostí nežli zde na světě největší svatý. A toť jest, ježto míniv Kristus i řekl, že v ženských synech nevstal větší Jana Křtitele, ale kdo jest nejmenší v království nebeském, větší jest jeho. 1) Protož, ačt nejvyšší mají své jméno od toho, že plápolí milostí Boží, aneb druzí od umění, všakt ty dary i nižší mají: milujít všichni, umělít jsou všichni; ale nejvyšší nejvíc plápolí v horku svaté a pochotné milosti, skrze níž mají i umění nad jiné i všecky dary, kteréž k své blaženosti nižší mají. A od té svaté plající milosti, že jest to v nich věc nejdůstojnější, mají jména. A druhý kůr proto snad má jméno od umění, že jako první umění mají skrze to, že milují, tak tito druzí milují, že umění mají. Tuť jsem řekl „snad,“ neboť nepomním, bych tak byl četl v písmě. Ale z toho jsem to vzal, že bývají nábožní, dobří lidé, ježto ze srdce milují Boha a nejsou učení velikého, pak z té milosti 1) Mat. 11, 11.
— 132 — nás, nás ostříhajíce, Bohu naše modlitby, vzdychání, žá- dosti dobré obětujíce, k nám od Boha dary milosti jeho přinošujíce, našim dobrým útěchu majíce, ač i skrze vyšší sebe anděly berou očištění, osvícení a svrchované doko- nání. Mínímť: ne, by kdy kterou poskvrnou byli nečisti, již by jim bylo třeba očistění, ale aby v své čistotě vždy zbyli (zůstali), mají od vyšších andělův pomoc k tomu, však vždy vidí své myslí zrakem Boží obličej. A nejmenší z nich větší jest duchovní velikostí nežli zde na světě největší svatý. A toť jest, ježto míniv Kristus i řekl, že v ženských synech nevstal větší Jana Křtitele, ale kdo jest nejmenší v království nebeském, větší jest jeho. 1) Protož, ačt nejvyšší mají své jméno od toho, že plápolí milostí Boží, aneb druzí od umění, všakt ty dary i nižší mají: milujít všichni, umělít jsou všichni; ale nejvyšší nejvíc plápolí v horku svaté a pochotné milosti, skrze níž mají i umění nad jiné i všecky dary, kteréž k své blaženosti nižší mají. A od té svaté plající milosti, že jest to v nich věc nejdůstojnější, mají jména. A druhý kůr proto snad má jméno od umění, že jako první umění mají skrze to, že milují, tak tito druzí milují, že umění mají. Tuť jsem řekl „snad,“ neboť nepomním, bych tak byl četl v písmě. Ale z toho jsem to vzal, že bývají nábožní, dobří lidé, ježto ze srdce milují Boha a nejsou učení velikého, pak z té milosti 1) Mat. 11, 11.
Strana 133
133 — k Bohu bývají umělých a čistých rozumův, že se ve všem srovnávají s písmem. A také bývají druzí z toho, že čtou písmo, že slyší, že k rozumu přijdou, zamilují Boha a dobří budou. Amen. XXX. Dítky: O tatíku, kterak jest pochotno mysli, dívati se těm slavným měšťanům Jerusaléma nebeského; jakť to dívání mysl a žádost rozněcuje, by bylo dojíti těch šlechetných duchův tovařistva v milosti Boží, ježto jsou darem Božím tak mocní duchové, silní, milovní, umělí, blažení a ve všem chvalní, ježto jest jich počet tak veliký, až jako bez počtu, a každý jich v své osobě a v pořadu podle svého důstojenství, v němž stojí bez pohnutí a jsou u věčné nesmrtedlnosti a jsou jich (z nich) každý pře- čisté mysli, příznivé, přívětivé, bez různice, v pravé svornosti, v bezpečstvu pokoje věčného, v ústavné jsouc chvále Boží? Otec: Zdáť mi se lepší kratochvil o takých veleb- ných věcech mysliti a rozmlouvati než o světských, mar- ných kratochvilech. A aspoň v ty doby roznítí se k do- brému žádost, pohyne hluk myšlení marného. Protož lidé dobří a pokojní, čtouce písmo, slyšíce, v mysli o tom
133 — k Bohu bývají umělých a čistých rozumův, že se ve všem srovnávají s písmem. A také bývají druzí z toho, že čtou písmo, že slyší, že k rozumu přijdou, zamilují Boha a dobří budou. Amen. XXX. Dítky: O tatíku, kterak jest pochotno mysli, dívati se těm slavným měšťanům Jerusaléma nebeského; jakť to dívání mysl a žádost rozněcuje, by bylo dojíti těch šlechetných duchův tovařistva v milosti Boží, ježto jsou darem Božím tak mocní duchové, silní, milovní, umělí, blažení a ve všem chvalní, ježto jest jich počet tak veliký, až jako bez počtu, a každý jich v své osobě a v pořadu podle svého důstojenství, v němž stojí bez pohnutí a jsou u věčné nesmrtedlnosti a jsou jich (z nich) každý pře- čisté mysli, příznivé, přívětivé, bez různice, v pravé svornosti, v bezpečstvu pokoje věčného, v ústavné jsouc chvále Boží? Otec: Zdáť mi se lepší kratochvil o takých veleb- ných věcech mysliti a rozmlouvati než o světských, mar- ných kratochvilech. A aspoň v ty doby roznítí se k do- brému žádost, pohyne hluk myšlení marného. Protož lidé dobří a pokojní, čtouce písmo, slyšíce, v mysli o tom
Strana 134
— 134 — přemítajíce, zvěděli jsou mnohé věci, skryté jiným. A tak sv. Bernard, počav řeč jednu o andělech tak, jakož jste řekly nyní, že jsou tací, dí: To vše o svatých an- dělech čtouce, jsme zvěděli, držíme věrou, a pak, že jsou rozumem ozdobeni, netolik věrou neb uměním, ale svým rozumem po domyslu stihnouti můžeme. Nebo, kdyby nebyli rozumem osvíceni, nemohli by radosti Boží účastni býti. Také jsou nám i jména jich některá známa, že jsme slyšeli, když nám je jest písmo jmenovalo pro jich úřady některé, a, věříce tomu, myslili jsme: Proč by měli taká jména, kdyby nebylo skrze to domyslu pocho- piti jich kůrův chvály a rozličnosti? Byť nebylo rozdílu v jich úřadech, nebylo by rozdílu ve jménech. Nenít darmo, žeť jedni slovou andělé, druzí archandělé, třetí virtutes, čtvrtí potestates, pátí principatus, šestí domi- nationes, sedmí troni, osmí cherubíni, devátí serafini. Pro- tož za to máme, že ti duchové svatí z toho pořadu jednoho nebo kůru slovou Boží andělé, toť jest poslové jazykem naším, ježto jich jednoho každý člověk má dána sobě, ježto šele (posílá) je Hospodin v službu pro ty, ježto mají dědictva spasení dojíti. Můžeme také za to míti, že nad těmi jsou archandělé, to jest česky vyšší posli, ježto jest jim dále zjevna tajnost Boži a ježto ne tak obecně šele je Bůh, jediné pro nějaké zvláští a ve- liké poselství, z nichž jest byl onen veliký archanjel Gabriel poslán k děvě svaté pro tak zvláštní a velikou
— 134 — přemítajíce, zvěděli jsou mnohé věci, skryté jiným. A tak sv. Bernard, počav řeč jednu o andělech tak, jakož jste řekly nyní, že jsou tací, dí: To vše o svatých an- dělech čtouce, jsme zvěděli, držíme věrou, a pak, že jsou rozumem ozdobeni, netolik věrou neb uměním, ale svým rozumem po domyslu stihnouti můžeme. Nebo, kdyby nebyli rozumem osvíceni, nemohli by radosti Boží účastni býti. Také jsou nám i jména jich některá známa, že jsme slyšeli, když nám je jest písmo jmenovalo pro jich úřady některé, a, věříce tomu, myslili jsme: Proč by měli taká jména, kdyby nebylo skrze to domyslu pocho- piti jich kůrův chvály a rozličnosti? Byť nebylo rozdílu v jich úřadech, nebylo by rozdílu ve jménech. Nenít darmo, žeť jedni slovou andělé, druzí archandělé, třetí virtutes, čtvrtí potestates, pátí principatus, šestí domi- nationes, sedmí troni, osmí cherubíni, devátí serafini. Pro- tož za to máme, že ti duchové svatí z toho pořadu jednoho nebo kůru slovou Boží andělé, toť jest poslové jazykem naším, ježto jich jednoho každý člověk má dána sobě, ježto šele (posílá) je Hospodin v službu pro ty, ježto mají dědictva spasení dojíti. Můžeme také za to míti, že nad těmi jsou archandělé, to jest česky vyšší posli, ježto jest jim dále zjevna tajnost Boži a ježto ne tak obecně šele je Bůh, jediné pro nějaké zvláští a ve- liké poselství, z nichž jest byl onen veliký archanjel Gabriel poslán k děvě svaté pro tak zvláštní a velikou
Strana 135
135 — věc, jíž nemohla větší věc býti. Můžeme míti za to, že nad těmi jsou virtutes (ctnosti), ježto tu moc mají, že skrze ně divové a zázraci dějí se na světě k rozličnému napomenutí smrtedlných lidí. Můžeme opět za to míti, že jsou nad těmi potestates (mocnosti), totiž mocní u vlá- dání, jichž mocí moc zlých duchův skrocena bývá a zlost zadržána, aby ne tolik škoditi mohli, jakž by chtěli, ale jedno tolik, což jim přepustí (dopustí), jakož vidí v tom vůli Boží. Můžeme míti za to, že i nad těmi jsou principatus, ježto jako knížata všech těchto, jichž opa- trností nižší vedou své úřady. A skrze ty všeliké kněž- stvo světské má svůj úloh, svůj způsob, své meze i své proměny z jednoho kraje do druhého neb svou pevnost. Můžem opět nad těmi rozuměti ty duchy, ježto slovou dominationes a česky panující. Neb ti jsou nade všemi těmito jako král neb císař nad knížaty. A tak jsou jakéhos svobodstva v sobě, že proti nim nižší ků- rové, o nichž jsem mluvil do té doby, slovou služební duchové, a cožkoli působí a jednají ti, jenžto knížecí místo první pod nimi v důstojenství drží aneb opět i do- lejší až do posledních, vše jest to jako pod těchto mocí a v jich panstvu. Ale však nejsou to již duchové nej- vyšší ani kůr jich. Nad těmi jsou ještě tři kůrové, jichž pořadem má býti a jest panstvo těchto, byť nebyli v tom pořadu, netrvaliť by v svém panování, jako i zde na světě sejde veliké panstvo, jakž se nedrží pořadu v svém úlohu, ježto jest pravda jej uložila dotud, ažť i zhyne.
135 — věc, jíž nemohla větší věc býti. Můžeme míti za to, že nad těmi jsou virtutes (ctnosti), ježto tu moc mají, že skrze ně divové a zázraci dějí se na světě k rozličnému napomenutí smrtedlných lidí. Můžeme opět za to míti, že jsou nad těmi potestates (mocnosti), totiž mocní u vlá- dání, jichž mocí moc zlých duchův skrocena bývá a zlost zadržána, aby ne tolik škoditi mohli, jakž by chtěli, ale jedno tolik, což jim přepustí (dopustí), jakož vidí v tom vůli Boží. Můžeme míti za to, že i nad těmi jsou principatus, ježto jako knížata všech těchto, jichž opa- trností nižší vedou své úřady. A skrze ty všeliké kněž- stvo světské má svůj úloh, svůj způsob, své meze i své proměny z jednoho kraje do druhého neb svou pevnost. Můžem opět nad těmi rozuměti ty duchy, ježto slovou dominationes a česky panující. Neb ti jsou nade všemi těmito jako král neb císař nad knížaty. A tak jsou jakéhos svobodstva v sobě, že proti nim nižší ků- rové, o nichž jsem mluvil do té doby, slovou služební duchové, a cožkoli působí a jednají ti, jenžto knížecí místo první pod nimi v důstojenství drží aneb opět i do- lejší až do posledních, vše jest to jako pod těchto mocí a v jich panstvu. Ale však nejsou to již duchové nej- vyšší ani kůr jich. Nad těmi jsou ještě tři kůrové, jichž pořadem má býti a jest panstvo těchto, byť nebyli v tom pořadu, netrvaliť by v svém panování, jako i zde na světě sejde veliké panstvo, jakž se nedrží pořadu v svém úlohu, ježto jest pravda jej uložila dotud, ažť i zhyne.
Strana 136
— 136 — Protož můžeme za to míti, že velikým důstojenstvím jsou nad těmi velebnými duchy opět jiní, ježto trůnové slovou. Trůn jest stolice králova, na níž sedí i soudy vynosí. A tak andělé tito trůni slovou, že jsou ve vše- likém pevni, bez pohnutí a té pravdy i stavení (zabrá- nění zlého) nižším sebe podávají a stanoví v nich. A proto jsou to první trůni, neb Bůh sedí v nich a také, neseděl-li by Bůh na nich pevně, by nebyly to stolice pevné. Tou pevností a tím seděním mínímť uklidnost mysli a jasnost a pokoj, ježto vychází nad každý smysl. A to jest pevné velnutí ku pravdě. Takýť jest Pán Bůh, v svých trůnech sedě, pevný v pevných, soudě vše s uklidností, s jasností, v pokojné mysli. A tak sobě podobné k sobě ustavil trůny. Můžem opět míti za to, že cherubínové, totiž duchové ti, ježto plni umění slovou, jsou nad těmito, ježto jaks divně z plnosti moudrosti, z úst Nejvyššího jako ze studnice, z níž vždy plove, nabírají a berou potoky umění všeho a podávají svým sousedům. A snad to jest řeka ta, o níž dí prorok: Bystrost řeky obveseluje město Boží.1) Můžeme za to míti, že ještě nad těmi jsou ti svatí a přeblažení duchové, ježto serafini slovou, ježto plají v Boží milosti, mezi nimiž již a Bohem není anjelských jiných duchův. Tak jsou z ji- sker ohněm a ze žhavé a přepochotné Boží milosti zapáleni. že všechny jiné duchy sebou zapalují u milosti vroucí tak, že každý jich (z nich) jako pochodně hoře a svítě, zažehá a svítí. 1) Žalm 45, 5.
— 136 — Protož můžeme za to míti, že velikým důstojenstvím jsou nad těmi velebnými duchy opět jiní, ježto trůnové slovou. Trůn jest stolice králova, na níž sedí i soudy vynosí. A tak andělé tito trůni slovou, že jsou ve vše- likém pevni, bez pohnutí a té pravdy i stavení (zabrá- nění zlého) nižším sebe podávají a stanoví v nich. A proto jsou to první trůni, neb Bůh sedí v nich a také, neseděl-li by Bůh na nich pevně, by nebyly to stolice pevné. Tou pevností a tím seděním mínímť uklidnost mysli a jasnost a pokoj, ježto vychází nad každý smysl. A to jest pevné velnutí ku pravdě. Takýť jest Pán Bůh, v svých trůnech sedě, pevný v pevných, soudě vše s uklidností, s jasností, v pokojné mysli. A tak sobě podobné k sobě ustavil trůny. Můžem opět míti za to, že cherubínové, totiž duchové ti, ježto plni umění slovou, jsou nad těmito, ježto jaks divně z plnosti moudrosti, z úst Nejvyššího jako ze studnice, z níž vždy plove, nabírají a berou potoky umění všeho a podávají svým sousedům. A snad to jest řeka ta, o níž dí prorok: Bystrost řeky obveseluje město Boží.1) Můžeme za to míti, že ještě nad těmi jsou ti svatí a přeblažení duchové, ježto serafini slovou, ježto plají v Boží milosti, mezi nimiž již a Bohem není anjelských jiných duchův. Tak jsou z ji- sker ohněm a ze žhavé a přepochotné Boží milosti zapáleni. že všechny jiné duchy sebou zapalují u milosti vroucí tak, že každý jich (z nich) jako pochodně hoře a svítě, zažehá a svítí. 1) Žalm 45, 5.
Strana 137
— 137 — XXXI. Dítky: Všem-li jest tak milo a tak dobro divati se těm řádným kůrům těch duchův svatých, v nichž jest tak zvláště Boží velebnost ukázána? Otec: Milo jest a dobro srdci tomu, ježto jest zdravé, neduhem duchovním nenakažené, ježto může upříti zrak v to dívání, číti tu vůni, v té sladkosti pochutnati, sly- šeti, co by v něm mluvil Hospodin. A kdyby tak čilo bylo, že by dotknouti se toho mohlo! Ale tělo, ježto jest poddáno porušení, obtěžuje duši a bydlo na zemi, odtiská mysl a hrubou činí, ježto myslí rozbrojné věci. A číž mysl může se aspoň na chvilku z hluku světského rozbroje utišiti, dotkne někdy stránku (část) (n)ebe té pochotnosti a toužiti po tom bude, by všecka tam vešla. Mluví o tom sv. Bernard i dí: Ó jak by to dobře bylo, bychom tam již všichni vešli, kamž jest nás již stránka (část) vešla. Neb jednou samou myslí, jako utekše se, vešli jsme tam a ještě ne vší myslí, ale jedno stránkou, a strán- kou ještě malou příliš. Naše žádosti, ježto mysl trží (táhnou, drží), v blátě leží a lpí, uvázše, tělesnou těž- kostí jsouc obtíženi. A jedva malitké znamenávání mysli naší předbíhá tam, vydrouc se odsud, avšak z takého drobetka, jenžto jest zde dán k utěšení a ku posilnění naděje, se chce srdci pokřiknouti: Hospodine, milujit
— 137 — XXXI. Dítky: Všem-li jest tak milo a tak dobro divati se těm řádným kůrům těch duchův svatých, v nichž jest tak zvláště Boží velebnost ukázána? Otec: Milo jest a dobro srdci tomu, ježto jest zdravé, neduhem duchovním nenakažené, ježto může upříti zrak v to dívání, číti tu vůni, v té sladkosti pochutnati, sly- šeti, co by v něm mluvil Hospodin. A kdyby tak čilo bylo, že by dotknouti se toho mohlo! Ale tělo, ježto jest poddáno porušení, obtěžuje duši a bydlo na zemi, odtiská mysl a hrubou činí, ježto myslí rozbrojné věci. A číž mysl může se aspoň na chvilku z hluku světského rozbroje utišiti, dotkne někdy stránku (část) (n)ebe té pochotnosti a toužiti po tom bude, by všecka tam vešla. Mluví o tom sv. Bernard i dí: Ó jak by to dobře bylo, bychom tam již všichni vešli, kamž jest nás již stránka (část) vešla. Neb jednou samou myslí, jako utekše se, vešli jsme tam a ještě ne vší myslí, ale jedno stránkou, a strán- kou ještě malou příliš. Naše žádosti, ježto mysl trží (táhnou, drží), v blátě leží a lpí, uvázše, tělesnou těž- kostí jsouc obtíženi. A jedva malitké znamenávání mysli naší předbíhá tam, vydrouc se odsud, avšak z takého drobetka, jenžto jest zde dán k utěšení a ku posilnění naděje, se chce srdci pokřiknouti: Hospodine, milujit
Strana 138
— 138 — ozdobu domu tvého a místo bydla tvého chválím. 1) O kdyby se všecka duše sebrala v jedno to, odevšud svolajíc k tomu své žádosti všecky, ježto ji trží v mysli, když se toho bojí, jehož by se neměla báti; to miluje, jehož by neslušelo milovati, žalostí marně a veselí se marně jím ještě, a všecka vešla s těmi svými žádostmi, jenžto jí mohou tak držeti, jsouc svobodna ode všeho takového, ježto ji drží jako jatu u něčeho takového, a vešla, řku, tak všecka k sobě v prudkosti duchu a v hojnosti daru Boží milosti, až by vší pamětí, vším rozumem, vším chtěním dívala se pořadu tomu, spatřujíc ta anjelská světla a to, ježto lůno slove Abrahamovo, a pod oním oltářem, kterýž jest ten, o němž se zmiňuje sv. Jan v apokalypsi 2) duši svatých mučedlníkův, ježto, v pravé jsouce štole neb ozdobě, druhé čekají přepo- kojně! O jak by snažně taková pokřikla duše s oním prorokem a jako řkouc: Jednoho prosím od Hospodina a potom vstanu, abych bydlila v domu Božím po všechny dny života mého, abych viděla vůli jeho a chrám jeho navštívila! 3) Neb tam teprv zřetelně viděti jest vůli Boží, jako vidouc srdce jeho, ké (jaké) jest, ježto dobrá slove; ké, ježto se dobře líbí, ké svrchovaná! Tam jest zjevno Boží milosrdí, myšlení pokoje, ježto svým myslí, 1) Žalm 25, 8. 2) 6, 9. s) Žalm 24, 4:
— 138 — ozdobu domu tvého a místo bydla tvého chválím. 1) O kdyby se všecka duše sebrala v jedno to, odevšud svolajíc k tomu své žádosti všecky, ježto ji trží v mysli, když se toho bojí, jehož by se neměla báti; to miluje, jehož by neslušelo milovati, žalostí marně a veselí se marně jím ještě, a všecka vešla s těmi svými žádostmi, jenžto jí mohou tak držeti, jsouc svobodna ode všeho takového, ježto ji drží jako jatu u něčeho takového, a vešla, řku, tak všecka k sobě v prudkosti duchu a v hojnosti daru Boží milosti, až by vší pamětí, vším rozumem, vším chtěním dívala se pořadu tomu, spatřujíc ta anjelská světla a to, ježto lůno slove Abrahamovo, a pod oním oltářem, kterýž jest ten, o němž se zmiňuje sv. Jan v apokalypsi 2) duši svatých mučedlníkův, ježto, v pravé jsouce štole neb ozdobě, druhé čekají přepo- kojně! O jak by snažně taková pokřikla duše s oním prorokem a jako řkouc: Jednoho prosím od Hospodina a potom vstanu, abych bydlila v domu Božím po všechny dny života mého, abych viděla vůli jeho a chrám jeho navštívila! 3) Neb tam teprv zřetelně viděti jest vůli Boží, jako vidouc srdce jeho, ké (jaké) jest, ježto dobrá slove; ké, ježto se dobře líbí, ké svrchovaná! Tam jest zjevno Boží milosrdí, myšlení pokoje, ježto svým myslí, 1) Žalm 25, 8. 2) 6, 9. s) Žalm 24, 4:
Strana 139
— 139 — zjevno bohatství všemohoucího, ježto jest to vše a ta- kovéž smrtedlným skryto, ač jsou i k tomu zvoleni. A že jest i to k jich dobrému, že jest to jim do času skryto, aby se báti a strachovati nepřestali, dokudž ještě nejsou hodni, aby hodně mohli a důstojně věčně milovati. Zbožný, kdož tam sezří a pozná ty svaté duchy, neb i v nich divně uzří Boha, uzří v těch, ježto serafin slovou anebo v milosti plápolící, ježto nejprv mají od samého Boha zapálení té milosti, v níž, kochajíce se sami nejprv, i nižši sebe zapaluji; jakť ta vrchní milost mi- luje a jedno svou dobrotu a v jaké milosti ty, ježto jest učinil, aby je spasil, svou milosti obchraňuje, od- chová, drží a čisty učiní, spálí poskvrnu přirození jich mladosti jako plevy divným ohněm tým neb oním a zapomena jich neumětelnosti a učiní je, aby důstojní byli jeho milování. Uzří svatých v cherubínech, ježto plnost umění slovou, jakého umění jest ten, od něhož tito duchové mají plnost umění svého, jenž sám v sobě je to světlo, před nímž nic nikdež není, by skryto bylo, jenž jest oko, ježto nikdy není zavřeno a jemuž není třeba jiného světla, neb on jest světlo všeho světla. Uzří v trůnech, z nichž své soudy Bůh vydává, jak nevyjde nic zlého bez pokuty a nic dobrého bez odplaty, jak hodný soudce v těch trůnech sedí, všeliké nevinně (ze všeliké nevinny) utěšen bude a těžek vinně, a jak sedí bez pohnutí ku vší pravdě, jehož nic nemůže okla- mati ani zkřiviti na kterou stranu. Viděti jest v těch
— 139 — zjevno bohatství všemohoucího, ježto jest to vše a ta- kovéž smrtedlným skryto, ač jsou i k tomu zvoleni. A že jest i to k jich dobrému, že jest to jim do času skryto, aby se báti a strachovati nepřestali, dokudž ještě nejsou hodni, aby hodně mohli a důstojně věčně milovati. Zbožný, kdož tam sezří a pozná ty svaté duchy, neb i v nich divně uzří Boha, uzří v těch, ježto serafin slovou anebo v milosti plápolící, ježto nejprv mají od samého Boha zapálení té milosti, v níž, kochajíce se sami nejprv, i nižši sebe zapaluji; jakť ta vrchní milost mi- luje a jedno svou dobrotu a v jaké milosti ty, ježto jest učinil, aby je spasil, svou milosti obchraňuje, od- chová, drží a čisty učiní, spálí poskvrnu přirození jich mladosti jako plevy divným ohněm tým neb oním a zapomena jich neumětelnosti a učiní je, aby důstojní byli jeho milování. Uzří svatých v cherubínech, ježto plnost umění slovou, jakého umění jest ten, od něhož tito duchové mají plnost umění svého, jenž sám v sobě je to světlo, před nímž nic nikdež není, by skryto bylo, jenž jest oko, ježto nikdy není zavřeno a jemuž není třeba jiného světla, neb on jest světlo všeho světla. Uzří v trůnech, z nichž své soudy Bůh vydává, jak nevyjde nic zlého bez pokuty a nic dobrého bez odplaty, jak hodný soudce v těch trůnech sedí, všeliké nevinně (ze všeliké nevinny) utěšen bude a těžek vinně, a jak sedí bez pohnutí ku vší pravdě, jehož nic nemůže okla- mati ani zkřiviti na kterou stranu. Viděti jest v těch
Strana 140
— 140 — andělech, ježto slovou panující, jaké jest ten Pán veleb- nosti, jehož jedno chtěním stojí i v andělech také pan- stvo a stane věčně bez konce, skrze něž stojí i světská panstva do vůle toho všech pánův Pánů. Viděti jest v těch, ježto knížata slovou, první pod panujícími držíce místo, jak ten, jenžto jest první počátek všeho, vše řídí a působí, jímž se vše drží. Viděti jest v těch, ježto slovou potestates, moc majíce, jak ten, jehožto mocí tu moc mají, sám, v nich jsa vzbrání, co chce, a jím ony. Viděti jest v těch, ježto virtutes slovou a na světě k vůli Boží divy činí, jaká jest to moc, od něhož tito mají takou moc učiniti neznámé věci, ježto, nejsouc zřejma, však silně vše, což chce, činí, i neobvyklé lidem věci, ježto pro neobyčej divové slovou. Pak naposledy viděti jest tam v archandělech i v andělech, jak to o Bohu spravedlivě svědčí Písmo, že jest jemu péče o nás. 1) A zdali tak není, poněvadž ty slavné duchy učinil k nám svými posly, aby nás navštěvovali, těšili, k dobrému ponoukali, tajné nám věci zjevovali, v dobrém tvrdili, rozum čistili, ode zlého ostří- hali a služební duchové byli pro ty, ježto mají osésti (ob- sednouti, osaditi) dědičstvo života věčného? A tak vše řídí, vše působí ti anjelští duchové, berouce nejprv od Boha, jenžto jest ten duch všemohoucí, jehož moudrostí vše jest v svém pořadu zpořízeno a dobrotou vše se drží v svém pořadu. 1) 1. Petr. 5, 7.
— 140 — andělech, ježto slovou panující, jaké jest ten Pán veleb- nosti, jehož jedno chtěním stojí i v andělech také pan- stvo a stane věčně bez konce, skrze něž stojí i světská panstva do vůle toho všech pánův Pánů. Viděti jest v těch, ježto knížata slovou, první pod panujícími držíce místo, jak ten, jenžto jest první počátek všeho, vše řídí a působí, jímž se vše drží. Viděti jest v těch, ježto slovou potestates, moc majíce, jak ten, jehožto mocí tu moc mají, sám, v nich jsa vzbrání, co chce, a jím ony. Viděti jest v těch, ježto virtutes slovou a na světě k vůli Boží divy činí, jaká jest to moc, od něhož tito mají takou moc učiniti neznámé věci, ježto, nejsouc zřejma, však silně vše, což chce, činí, i neobvyklé lidem věci, ježto pro neobyčej divové slovou. Pak naposledy viděti jest tam v archandělech i v andělech, jak to o Bohu spravedlivě svědčí Písmo, že jest jemu péče o nás. 1) A zdali tak není, poněvadž ty slavné duchy učinil k nám svými posly, aby nás navštěvovali, těšili, k dobrému ponoukali, tajné nám věci zjevovali, v dobrém tvrdili, rozum čistili, ode zlého ostří- hali a služební duchové byli pro ty, ježto mají osésti (ob- sednouti, osaditi) dědičstvo života věčného? A tak vše řídí, vše působí ti anjelští duchové, berouce nejprv od Boha, jenžto jest ten duch všemohoucí, jehož moudrostí vše jest v svém pořadu zpořízeno a dobrotou vše se drží v svém pořadu. 1) 1. Petr. 5, 7.
Strana 141
— 141 — XXXII. Dítky: Již to vidíme, že, což se děje zde na světě, vše jest to anjelským působením a pořadem. Proč tehdy za lecicos neprosíme andělův, ale Boha, ano se nezdá po- dobné, by se Bůh měl s našimi malými věcmi obírati a neprázdnost míti? Otec: Ne tak, dítky, ale lépe tomu rozumějte! Vídáme ve mlýně, že ne mlynář, ale kámen činí mouku a tím kamenem vřeteno točí, vřetenem palečné kolo, jímž opět hýbe na témž hřídeli druhé kolo a to voda pudí, aby šlo vůkol. Avšak kdož mouku chce míti, neprosí vody ani kola ani žernova, ale mlynáře, aby semlel, neb jest to mlynář tak přizpůsobil, aby ten mlýn šel do jeho vůle. A tak mlynář mele více než mlýn. 1) 1) Odpověď tuto takto vyložiti jest: Bůh činí vše skrze anděly jako prostředníky a posly. Neprosíme tudíž za věci potřebné v životě našem andělů, nýbrž jenom Boha. Ovšem však prosíme andělů stráž- ných o jejich ochranu. Též v době Tomáše bylo modliteb k anděli strážnému dosti. Tak v rukopise knihovny universitní v Praze: Svatý anděle, obránce duše mé, tebeť pokorně prosím, abys silnou stráží ostříhal duši mou a tělo mé a smysly mé od nemilostivých a nečist- ných duchů, již jako lvové řvou, hledajíce mě pozříti. A protož po- korně klaním se tobě, aby mocí ctnosti tvé jim zabráněno bylo, aby smyslem mým nehýbali a k zlým účinkům nepřivedli. A jakož jsem tebou na zemi obráněn, takéž s tebou bez konce abych se radoval v nebeské radosti. Amen. Podobně jinde často.
— 141 — XXXII. Dítky: Již to vidíme, že, což se děje zde na světě, vše jest to anjelským působením a pořadem. Proč tehdy za lecicos neprosíme andělův, ale Boha, ano se nezdá po- dobné, by se Bůh měl s našimi malými věcmi obírati a neprázdnost míti? Otec: Ne tak, dítky, ale lépe tomu rozumějte! Vídáme ve mlýně, že ne mlynář, ale kámen činí mouku a tím kamenem vřeteno točí, vřetenem palečné kolo, jímž opět hýbe na témž hřídeli druhé kolo a to voda pudí, aby šlo vůkol. Avšak kdož mouku chce míti, neprosí vody ani kola ani žernova, ale mlynáře, aby semlel, neb jest to mlynář tak přizpůsobil, aby ten mlýn šel do jeho vůle. A tak mlynář mele více než mlýn. 1) 1) Odpověď tuto takto vyložiti jest: Bůh činí vše skrze anděly jako prostředníky a posly. Neprosíme tudíž za věci potřebné v životě našem andělů, nýbrž jenom Boha. Ovšem však prosíme andělů stráž- ných o jejich ochranu. Též v době Tomáše bylo modliteb k anděli strážnému dosti. Tak v rukopise knihovny universitní v Praze: Svatý anděle, obránce duše mé, tebeť pokorně prosím, abys silnou stráží ostříhal duši mou a tělo mé a smysly mé od nemilostivých a nečist- ných duchů, již jako lvové řvou, hledajíce mě pozříti. A protož po- korně klaním se tobě, aby mocí ctnosti tvé jim zabráněno bylo, aby smyslem mým nehýbali a k zlým účinkům nepřivedli. A jakož jsem tebou na zemi obráněn, takéž s tebou bez konce abych se radoval v nebeské radosti. Amen. Podobně jinde často.
Strana 142
— 142 — Toť jsem tak řekl podle nejakého podobenství. Ale onoť jest nad to, v té podobnosti ještěť jest a veliká podobnost, neb což jest Bůh způsobil, aby činil anděl, to tak anděl činí, že i Bůh to činí, ale však jinak Bůh a jinak anděl. Serafínové plápolí milostí a i jiné v mi- losti rozněcují, ale ti nejsou ten oheň, o němž jest ře- čeno: Bůh jest milost. 1) Bůh v nich svou milost rozně- cuje, že milují, ale méně, než Bůh miluje, ani tak jako Bůh neb nižším činem oni než on. A takéž oni jiné v té milosti zapalují, ale Bůh nad to. Cherubínové svatí, jsouce umění plni, v sobě se lesknouce, v jasné jsouce pravdě a i jiné v pravdě osvěcujíce, ale oni nejsou pravda ona vrchní, ježto vše osvěcuje, ale oni, že jsou té vrchní pravdy nejvíc účastni, jsou světlí v ní, i jiné v ní uměly činí a prosvěcují, ale nad to to činí pravda sama. Trůni sedí pevně bez pohnutí to soudíce, co má kdy býti a co z čeho, ale darem toho, jenžto v nich sedí a soudí a jenžto jest je upokojil, jsa ten pokoj, jenžto vychází nad každý smysl. 2) Panující andělé pa- nují, že vyššího nad sebou Pána mají a tomu slouží panováním svým, od něhož mají, že panují, a protož on pravěji panuje nežli oni. První pod těmi jako knížata pod svými krály řídí, působí, aby bylo toto takto a toto takto, ale mocí to činí všemohoucího, od něhož jsou 1) 1. Jan 4, 8. 2) Filip 4, 2.
— 142 — Toť jsem tak řekl podle nejakého podobenství. Ale onoť jest nad to, v té podobnosti ještěť jest a veliká podobnost, neb což jest Bůh způsobil, aby činil anděl, to tak anděl činí, že i Bůh to činí, ale však jinak Bůh a jinak anděl. Serafínové plápolí milostí a i jiné v mi- losti rozněcují, ale ti nejsou ten oheň, o němž jest ře- čeno: Bůh jest milost. 1) Bůh v nich svou milost rozně- cuje, že milují, ale méně, než Bůh miluje, ani tak jako Bůh neb nižším činem oni než on. A takéž oni jiné v té milosti zapalují, ale Bůh nad to. Cherubínové svatí, jsouce umění plni, v sobě se lesknouce, v jasné jsouce pravdě a i jiné v pravdě osvěcujíce, ale oni nejsou pravda ona vrchní, ježto vše osvěcuje, ale oni, že jsou té vrchní pravdy nejvíc účastni, jsou světlí v ní, i jiné v ní uměly činí a prosvěcují, ale nad to to činí pravda sama. Trůni sedí pevně bez pohnutí to soudíce, co má kdy býti a co z čeho, ale darem toho, jenžto v nich sedí a soudí a jenžto jest je upokojil, jsa ten pokoj, jenžto vychází nad každý smysl. 2) Panující andělé pa- nují, že vyššího nad sebou Pána mají a tomu slouží panováním svým, od něhož mají, že panují, a protož on pravěji panuje nežli oni. První pod těmi jako knížata pod svými krály řídí, působí, aby bylo toto takto a toto takto, ale mocí to činí všemohoucího, od něhož jsou 1) 1. Jan 4, 8. 2) Filip 4, 2.
Strana 143
143 — í sami v pořadu ustanoveni; a kdyby nebyli zřízeni sami, také by nemohli poříditi. Mocní slovou to andělé neb potestates, ježto silně zlé trápí, aby ne všeho mohli, což by chtěli, ale jedno tolik, jelikož (pokud) vidí v tom vůli Boží, ale ten, od něhož tu sílu mají, to v nich činí, neb on jest síla. Virtutes, ti andělé vzbuzují svým časem srdce v lidech rozmařelá, znamení činíc neobvyklá; ne ta moc nebo mohutnost, ježto v nich jest, činí skutky. To jest pravda, že také činí, ale proti tomu, jakož on činí, oni jako by nečinili. A na to zře prorok, dí: Ty jsi Bůh, jenžto činíš divy. 1) Jsou při nás andělé neb archandělé, ale Bůh zvlášt- něji mnohem, že netoliko při nás, ale i v nás jest. Pakli díte, že i anděl může v člověku býti, neodmlouvám. Pomním, že jest psáno: A anděl, jenžto mluvil ve mně; 2) ale však jest tu proměna. Tak anděl může býti v ně- kom, že podštívá k dobrému a ponouká, ale dobrým nemůže člověka učiniti, ale Bůh bude v někom, že učiní, že dobrý bude, neodejma svobodnosti vůle, ale svou milostí promění ji, že dobrému bude chtíti, dobré bude v žádosti tržeti (držeti). A s ním duše jeden duch bude, ne jedna osoba s ním, který člověk z nás bude, ani podstat jedna, ale, jakož dí písmo: 3) Kdož se Boha 1) Žalm 76, 15. 2) Zachar. I. 13; 14, 19. s) 1. Korint. 6, 17.
143 — í sami v pořadu ustanoveni; a kdyby nebyli zřízeni sami, také by nemohli poříditi. Mocní slovou to andělé neb potestates, ježto silně zlé trápí, aby ne všeho mohli, což by chtěli, ale jedno tolik, jelikož (pokud) vidí v tom vůli Boží, ale ten, od něhož tu sílu mají, to v nich činí, neb on jest síla. Virtutes, ti andělé vzbuzují svým časem srdce v lidech rozmařelá, znamení činíc neobvyklá; ne ta moc nebo mohutnost, ježto v nich jest, činí skutky. To jest pravda, že také činí, ale proti tomu, jakož on činí, oni jako by nečinili. A na to zře prorok, dí: Ty jsi Bůh, jenžto činíš divy. 1) Jsou při nás andělé neb archandělé, ale Bůh zvlášt- něji mnohem, že netoliko při nás, ale i v nás jest. Pakli díte, že i anděl může v člověku býti, neodmlouvám. Pomním, že jest psáno: A anděl, jenžto mluvil ve mně; 2) ale však jest tu proměna. Tak anděl může býti v ně- kom, že podštívá k dobrému a ponouká, ale dobrým nemůže člověka učiniti, ale Bůh bude v někom, že učiní, že dobrý bude, neodejma svobodnosti vůle, ale svou milostí promění ji, že dobrému bude chtíti, dobré bude v žádosti tržeti (držeti). A s ním duše jeden duch bude, ne jedna osoba s ním, který člověk z nás bude, ani podstat jedna, ale, jakož dí písmo: 3) Kdož se Boha 1) Žalm 76, 15. 2) Zachar. I. 13; 14, 19. s) 1. Korint. 6, 17.
Strana 144
144 — přidrží, jeden s ním duch bude; anjel bude s duší a Bůh v duši, anjel jako tovařiš a Búh jako život její, jímž živa bude. A tak, jakož duše v člověku v oku vidí, v uchu slyší, voní vůni v chřípí, čije chuť v ústech a ve všem tělu dotčením čije, takéž Bůh jeden v rozličných andě- lech rozličné činí věci: v jedněch se ukazuje, aby mil byl, v druhých, aby byl poznán a tak v oněch takto a v oněch takto, až tak i v lidech, jeden jsa, rozličen jest svými dary, ač kdo činí, ježto zlé není, Bůh to činí. A tak i v malých i u velikých potřebách Bůh má vzýván býti, jenž tak jsa velebný, avšak jeho obmyslem, jeho pořadem i nejmenší plevička roste i každé zrnce jest tu, kdež jest, ani která stín nepořadu činí, který nepokoj jemu, jemuž buď na věky čest a chvála. XXXIII. Dítky: Dobře's nám přepomohl k rozumu v těch vyso- kých nebeských věcech. Milý tatíku, pověz nám také něco o ráji a Adamovi! Otec: Coť já o ráji vím praviti jiného, jediné, že jest tě- lesné, rozkošné bydlo, v němž byl člověka Bůh postavil, 1) 1) 1. Mojž. 2, 8.
144 — přidrží, jeden s ním duch bude; anjel bude s duší a Bůh v duši, anjel jako tovařiš a Búh jako život její, jímž živa bude. A tak, jakož duše v člověku v oku vidí, v uchu slyší, voní vůni v chřípí, čije chuť v ústech a ve všem tělu dotčením čije, takéž Bůh jeden v rozličných andě- lech rozličné činí věci: v jedněch se ukazuje, aby mil byl, v druhých, aby byl poznán a tak v oněch takto a v oněch takto, až tak i v lidech, jeden jsa, rozličen jest svými dary, ač kdo činí, ježto zlé není, Bůh to činí. A tak i v malých i u velikých potřebách Bůh má vzýván býti, jenž tak jsa velebný, avšak jeho obmyslem, jeho pořadem i nejmenší plevička roste i každé zrnce jest tu, kdež jest, ani která stín nepořadu činí, který nepokoj jemu, jemuž buď na věky čest a chvála. XXXIII. Dítky: Dobře's nám přepomohl k rozumu v těch vyso- kých nebeských věcech. Milý tatíku, pověz nám také něco o ráji a Adamovi! Otec: Coť já o ráji vím praviti jiného, jediné, že jest tě- lesné, rozkošné bydlo, v němž byl člověka Bůh postavil, 1) 1) 1. Mojž. 2, 8.
Strana 145
— 145 — by byl toho neprovinil. A tak písmo praví o na- šem otci Adamovi, že tak jej Bůh stvořil, aby mohl, v ráji jsa, věčně živ býti a nemohl umříti; neb jakož mohl nevinu zachovati, v níž byl stvořen, a mohl u vinu padnouti, takéž mohl ostati v nesmrtedlnosti a mohl v smrtedlnost upadnouti, neb dal jest Bůh svobodnou vůli stvoření rozumnému, tak člověku jako i andělu, aby mohl z své vůle sáhnouti k hodnému (dobrému) neb k nehodnému. Ale u velikém pokoji byl stvořil člověka v duši i v těle. Netrží-li (nedrží-li) v mysli člověka nehodné žádosti, táhnouce ke zlému, jako již trží, bez vůle nic by člověk byl nepomyslil, všecka hnutí mysli byla by poddána vůli bez nesnadnosti, jakož ji nyní máme, že cos buď jde na mysl, což bud trží v žádosti, ježto bych nechtěl a ač se kdy něčemu obráníme, ale s prací (ná- mahou). I všecka hnutí těla byla by pokojně poddána vůli i údové všichni beze vší práce, ne tak jako již, ježto mi se od ní oko vzhledí, kamž bych nechtěl, a obráním-li se na chvíli tomu, jakž se pozapomenu, opět též bude a tak i o jiných údech těla. Ten pokoj v sobě a tu moc ztratil Adam sobě i všemu svému pokolení, ježto v tělesné žádosti jde od něho. Již v té nejprv dané spravedlnosti, ježto by ji člověčí přirození mělo míti, nejsme na světě. Ale kdyby byl (zů)stal člověk, v pokušení přemáhaje, ježto jest jedno (jedině) ponuknutím ďáblovým bylo ku přestoupení Boží zápovědi, a nic v žádosti nemohl dábel roznítiti, Řeči besední Tomáše ze Štítného. 10
— 145 — by byl toho neprovinil. A tak písmo praví o na- šem otci Adamovi, že tak jej Bůh stvořil, aby mohl, v ráji jsa, věčně živ býti a nemohl umříti; neb jakož mohl nevinu zachovati, v níž byl stvořen, a mohl u vinu padnouti, takéž mohl ostati v nesmrtedlnosti a mohl v smrtedlnost upadnouti, neb dal jest Bůh svobodnou vůli stvoření rozumnému, tak člověku jako i andělu, aby mohl z své vůle sáhnouti k hodnému (dobrému) neb k nehodnému. Ale u velikém pokoji byl stvořil člověka v duši i v těle. Netrží-li (nedrží-li) v mysli člověka nehodné žádosti, táhnouce ke zlému, jako již trží, bez vůle nic by člověk byl nepomyslil, všecka hnutí mysli byla by poddána vůli bez nesnadnosti, jakož ji nyní máme, že cos buď jde na mysl, což bud trží v žádosti, ježto bych nechtěl a ač se kdy něčemu obráníme, ale s prací (ná- mahou). I všecka hnutí těla byla by pokojně poddána vůli i údové všichni beze vší práce, ne tak jako již, ježto mi se od ní oko vzhledí, kamž bych nechtěl, a obráním-li se na chvíli tomu, jakž se pozapomenu, opět též bude a tak i o jiných údech těla. Ten pokoj v sobě a tu moc ztratil Adam sobě i všemu svému pokolení, ježto v tělesné žádosti jde od něho. Již v té nejprv dané spravedlnosti, ježto by ji člověčí přirození mělo míti, nejsme na světě. Ale kdyby byl (zů)stal člověk, v pokušení přemáhaje, ježto jest jedno (jedině) ponuknutím ďáblovým bylo ku přestoupení Boží zápovědi, a nic v žádosti nemohl dábel roznítiti, Řeči besední Tomáše ze Štítného. 10
Strana 146
— 146 — byl by zasloužil potvrzení, že by vždy byl neumíraje, v té pravdě první svého přirození, vší myslí drže se Boha, ve všem jej znaje, co jest na světě stvořeného, aby pak i vzat byl bez smrti do onoho bydla blaženého. Neb duše měla by poznání pravdy ve všem, co jest na světě, a moc, aby se mòhla držeti té pravdy, a tělo by nebylo mělo ani jediné v sobě protivnosti. A tak duše, že jest přirozením nesmrtedlna, vlévala by tělu sílu a moc a nesmrtedlnost a rozum by chovala jeho, nebo také tak pořádně byl Bůh sjednal v tělu člověčím ele- menty, aby nebyl překažen (překážkou) jeden druhému; a od dřeva života byla by živost člověčí posilu brala a nesmrtedlnost zvláště, ač i skrze to byl by Bůh držel svým způsobem člověčí život. A byl jest také darován člověk od Boha, že čtveru měl vnitřní pomoc, aby se přidržel Boha: svědomí, to, ježto slove synderesis, 1) rozum osvícený a milost. Svědomí, aby k tomu ponoukalo, co jest dobré; synderesis, to jest jakás jiskérka v mysli, ježto vrtře (vrtče, reptá) proti zlému; rozum, ten by byl tak osvícen, že by znal Boha a sám se člověk a 1) Duše lidská má známost zásad všeobecně platných pokud přemýšlení se týče a rovněž známost zásad platných tenkráte, když člověk jedná neb cožkoliv činí. Tuto vrozenou známost a znalost zásad mravnosti činů lidských vzhledem k mravnosti nazývali filosofové synderesis, jež povzbuzuje k dobrému a reptá proti zlému. S. Theol. I. qu. 79 a 12. Svědomí používá těchto poznatků synderese při posu- zování jednotlivých činů lidských.
— 146 — byl by zasloužil potvrzení, že by vždy byl neumíraje, v té pravdě první svého přirození, vší myslí drže se Boha, ve všem jej znaje, co jest na světě stvořeného, aby pak i vzat byl bez smrti do onoho bydla blaženého. Neb duše měla by poznání pravdy ve všem, co jest na světě, a moc, aby se mòhla držeti té pravdy, a tělo by nebylo mělo ani jediné v sobě protivnosti. A tak duše, že jest přirozením nesmrtedlna, vlévala by tělu sílu a moc a nesmrtedlnost a rozum by chovala jeho, nebo také tak pořádně byl Bůh sjednal v tělu člověčím ele- menty, aby nebyl překažen (překážkou) jeden druhému; a od dřeva života byla by živost člověčí posilu brala a nesmrtedlnost zvláště, ač i skrze to byl by Bůh držel svým způsobem člověčí život. A byl jest také darován člověk od Boha, že čtveru měl vnitřní pomoc, aby se přidržel Boha: svědomí, to, ježto slove synderesis, 1) rozum osvícený a milost. Svědomí, aby k tomu ponoukalo, co jest dobré; synderesis, to jest jakás jiskérka v mysli, ježto vrtře (vrtče, reptá) proti zlému; rozum, ten by byl tak osvícen, že by znal Boha a sám se člověk a 1) Duše lidská má známost zásad všeobecně platných pokud přemýšlení se týče a rovněž známost zásad platných tenkráte, když člověk jedná neb cožkoliv činí. Tuto vrozenou známost a znalost zásad mravnosti činů lidských vzhledem k mravnosti nazývali filosofové synderesis, jež povzbuzuje k dobrému a reptá proti zlému. S. Theol. I. qu. 79 a 12. Svědomí používá těchto poznatků synderese při posu- zování jednotlivých činů lidských.
Strana 147
— 147 — vše, co jest na světě, a milost, ta by šla upřímě (přímo) po rozumu, že by tak každou věc vážila, jakž jest, a milovala, míry své dotáhnouc ku každé věci a nepře- táhnouc. Ale však tomu rozumějte, žeť by měl byl po- znání Boha ne tak plné, jakož v nebesích bude, ani tak potuchlé, jakož zde jest, ale nad toto a pod ono, v němž by byl měl velikou rozkoš a pak z té rozkoši byl by všel neb vzat neumiraje v nebeské bydlo. Neb dvoje dobré byl Bůh člověku přizpůsobil: jedno v ráji, ježto jest mělo minouti, druhé v nebesích, jež má trvati na věky věkův. Protoť jest byl dvoje dal člověku přikázání, aby jedním měl jedno, druhým druhé. A ještě prvé jest bylo jako dvoje: jedno jest bylo, aby jedl ovoce 1) v ráji, druhé, aby rostl a plodil se.2) Tím je měl bydla v ráji zasloužiti sobě a plemeni svému. Kdyby nebyl jedl, ztratil by to byl bydlo sobě a kdyby se nebyl plo- dil, svému by (byl) plemeni ztratil to bydlo. Druhé: Bůh zapověděl jemu, aby nejedl ovoce dřeva jednoho, aby tím poslušenstvím zasloužil dobrého slíbeného, ježto jest v nebeské rozkoši připravil člověku, a když jest nedržel Boží zápovědi, ztratil rozkoš rajského bydla, upadl v smrt a v hubenstvo a provinil nebeské bydlo, jediné, že převeliká milost Boží nalezla cestu, aby mohl člověk, ale s větší prací, dojíti království nebeského. 1) I Mojž. 2, 16: Se všelikého dřeva rajského jez; zvláště se stromu života (verš 9.). — 2) Mojž. 1, 28. 10*
— 147 — vše, co jest na světě, a milost, ta by šla upřímě (přímo) po rozumu, že by tak každou věc vážila, jakž jest, a milovala, míry své dotáhnouc ku každé věci a nepře- táhnouc. Ale však tomu rozumějte, žeť by měl byl po- znání Boha ne tak plné, jakož v nebesích bude, ani tak potuchlé, jakož zde jest, ale nad toto a pod ono, v němž by byl měl velikou rozkoš a pak z té rozkoši byl by všel neb vzat neumiraje v nebeské bydlo. Neb dvoje dobré byl Bůh člověku přizpůsobil: jedno v ráji, ježto jest mělo minouti, druhé v nebesích, jež má trvati na věky věkův. Protoť jest byl dvoje dal člověku přikázání, aby jedním měl jedno, druhým druhé. A ještě prvé jest bylo jako dvoje: jedno jest bylo, aby jedl ovoce 1) v ráji, druhé, aby rostl a plodil se.2) Tím je měl bydla v ráji zasloužiti sobě a plemeni svému. Kdyby nebyl jedl, ztratil by to byl bydlo sobě a kdyby se nebyl plo- dil, svému by (byl) plemeni ztratil to bydlo. Druhé: Bůh zapověděl jemu, aby nejedl ovoce dřeva jednoho, aby tím poslušenstvím zasloužil dobrého slíbeného, ježto jest v nebeské rozkoši připravil člověku, a když jest nedržel Boží zápovědi, ztratil rozkoš rajského bydla, upadl v smrt a v hubenstvo a provinil nebeské bydlo, jediné, že převeliká milost Boží nalezla cestu, aby mohl člověk, ale s větší prací, dojíti království nebeského. 1) I Mojž. 2, 16: Se všelikého dřeva rajského jez; zvláště se stromu života (verš 9.). — 2) Mojž. 1, 28. 10*
Strana 148
— 148 — XXXIV. Dítky: Toť jest pravda, žeť jest veliké hubenstvo umříti; ale jinak dobro jest na světě býti. Otec: Zdá se dobro, kdož lepšího nerozumí; ale s tím dobrým, co jest jeho na světě, mnoho práce po- týká lidí a nechuť. Neb Bůh všemohoucí v své moudrosti zpořidil stvoření rozumnému trojí příbytek: v jednom není nic dobrého, ale vše zlé a zlé nejhorši, to jest peklo. A v druhém nic zlého není, ale vše dobré a nejlepší dobré, to jest tam v nebeském království. Třetí jest svět tento, v němž jest i zlé i dobré spolu, ale není zlé nejhorší ani dobré nejlepší a není tak zlého, by k ně- čemu nebylo dobré, ani tak dobrého, by někomu k ně- čemu zlé nebylo. A to jest proto, že zde na světě není vždy býti; i jest dobré, aby člověk, okuse zlého protiv- ného, i střehl se, aby nepřišel k horšímu, a, dobrého okuse, aby stál po tom, aby dobrého dosáhl nejlepšího a ježto by vždy trvati mohlo. A i jakť jest v ráji bylo dobré bydlo! Však zle bylo, že jest mohlo ztraceno býti, a upadnouti mohl z něho člověk v smrt a v to huben- stvo, co jest jeho na světě. A pak- i jest kdo bujný a mladý, silný, jenžto má svět po své vůli, mní, že jest na světě dobro býti, viz, jestlit dobro v takém nebez- pečenství býti, nevědouc, bude-li uvrženu býti u věčné
— 148 — XXXIV. Dítky: Toť jest pravda, žeť jest veliké hubenstvo umříti; ale jinak dobro jest na světě býti. Otec: Zdá se dobro, kdož lepšího nerozumí; ale s tím dobrým, co jest jeho na světě, mnoho práce po- týká lidí a nechuť. Neb Bůh všemohoucí v své moudrosti zpořidil stvoření rozumnému trojí příbytek: v jednom není nic dobrého, ale vše zlé a zlé nejhorši, to jest peklo. A v druhém nic zlého není, ale vše dobré a nejlepší dobré, to jest tam v nebeském království. Třetí jest svět tento, v němž jest i zlé i dobré spolu, ale není zlé nejhorší ani dobré nejlepší a není tak zlého, by k ně- čemu nebylo dobré, ani tak dobrého, by někomu k ně- čemu zlé nebylo. A to jest proto, že zde na světě není vždy býti; i jest dobré, aby člověk, okuse zlého protiv- ného, i střehl se, aby nepřišel k horšímu, a, dobrého okuse, aby stál po tom, aby dobrého dosáhl nejlepšího a ježto by vždy trvati mohlo. A i jakť jest v ráji bylo dobré bydlo! Však zle bylo, že jest mohlo ztraceno býti, a upadnouti mohl z něho člověk v smrt a v to huben- stvo, co jest jeho na světě. A pak- i jest kdo bujný a mladý, silný, jenžto má svět po své vůli, mní, že jest na světě dobro býti, viz, jestlit dobro v takém nebez- pečenství býti, nevědouc, bude-li uvrženu býti u věčné
Strana 149
— 149 — hoře, kdež není ani jedné útěchy, a to vždy majíc ho- tovo, že jest to vše ztratiti, což kdo miluje, ježto sluši k tomuto světu. Rozmyslete se, milé dítky! Jaké jest to dobré, ježto není ustavičné a snad k tomu i nesnadné a lo- potné, pracné, škodné neb nectné, když jest to milo, ježto nemá tak milo býti, a to nemilo, ježto by mělo býti milo. A nechžť by pak bylo dobré, užitečné, roz- košné i ctné tomuto světu, však zde ustavičně a věčně nemůže býti: dnes zdráv člověk, zítra snad nemocen, dnes krásen a zitra snad ohaven, dnes bohat v zboží, v čest, v přátely a snad to ztratí velmi brzo, dnes mil někomu neb někdo jemu, jednéžť (jen) se hněv vzbudí, a, jelikož (kolik) měl v tom libosti, bude tolikéž neb obapol míti nelibosti. A co jest na světě které lahody, by s tím nebyl nedostatek? Jísti se chce, těžko nejísti a chutno jísti: dotud by jedl, až by opět bylo těžko jísti. Též o spaní, též o bdění, též o stání, též o sedění i o všech věcech. Dotud by byl s milým přítelem, ažť by se stesklo, že půjdeš od něho. A kteraká jest stálost věku našeho, kdy postojí člověk v stavu jednom? Ve čas mlaďátko (nemluvně) člověk, ten věk mine, bude dítětem, a to tak mine, že i z paměti to vše vyjde, jak jest tu byl. O co vida, pláče v své tesknosti a v neli- bostech, než doroste, až pak dojde věku, v němž musí rozličnou o sobě práci nésti a strpěti mnohé půtky, až starost (staroba, starý věk) přijde a s nemocmi druhdy,
— 149 — hoře, kdež není ani jedné útěchy, a to vždy majíc ho- tovo, že jest to vše ztratiti, což kdo miluje, ježto sluši k tomuto světu. Rozmyslete se, milé dítky! Jaké jest to dobré, ježto není ustavičné a snad k tomu i nesnadné a lo- potné, pracné, škodné neb nectné, když jest to milo, ježto nemá tak milo býti, a to nemilo, ježto by mělo býti milo. A nechžť by pak bylo dobré, užitečné, roz- košné i ctné tomuto světu, však zde ustavičně a věčně nemůže býti: dnes zdráv člověk, zítra snad nemocen, dnes krásen a zitra snad ohaven, dnes bohat v zboží, v čest, v přátely a snad to ztratí velmi brzo, dnes mil někomu neb někdo jemu, jednéžť (jen) se hněv vzbudí, a, jelikož (kolik) měl v tom libosti, bude tolikéž neb obapol míti nelibosti. A co jest na světě které lahody, by s tím nebyl nedostatek? Jísti se chce, těžko nejísti a chutno jísti: dotud by jedl, až by opět bylo těžko jísti. Též o spaní, též o bdění, též o stání, též o sedění i o všech věcech. Dotud by byl s milým přítelem, ažť by se stesklo, že půjdeš od něho. A kteraká jest stálost věku našeho, kdy postojí člověk v stavu jednom? Ve čas mlaďátko (nemluvně) člověk, ten věk mine, bude dítětem, a to tak mine, že i z paměti to vše vyjde, jak jest tu byl. O co vida, pláče v své tesknosti a v neli- bostech, než doroste, až pak dojde věku, v němž musí rozličnou o sobě práci nésti a strpěti mnohé půtky, až starost (staroba, starý věk) přijde a s nemocmi druhdy,
Strana 150
— 150 — až i sešlost pravá, v níž i člověk potuchne v zraku, v sluchu, paměť ztratí, rozum a mysl, a v hoři bude, až pak nejposléz i smrt přijde. A co jest v každém věku zvláštních příhod a bídy, kdo by vše početl, ježto mnohým i dojíti nedají dalších věkův ale nezralého člověka ještě aneb dříve, než sluší, vyzralého vyloučí ze světa? A co jest tesknosti, kde se jest kdo víry nadál a z milosti a z práva měl míti a nebude, to ti vědí, ježto je to potykuje (potkává). Protož onen svatý muž, Job, zkusiv hubenstva tohoto světa, pravil: 1) Člo- věk, jenžto jest porozen z ženy, krátký jsa čas živ, mnoho naplněn hubenstva, vzejde jako květ a zetřín bude a v témž stavu nikdy nestojí. Ale všakť pravím, žeť jest dobré na světě dobrému býti, neb čím zde více strpí práce, půtek, času v do- brotě, tím větší čest a chválu bude míti, ač kdy pohýří (shřeší), vstane-li, to pohýření s něho bude spáleno ohněm pokání neb Boží milostí aneb očistcem onoho světa; ale co jest kdy dobrého učinil, bude jemu vše zachováno k věčné odplatě. S — 1) Job 14, 1.
— 150 — až i sešlost pravá, v níž i člověk potuchne v zraku, v sluchu, paměť ztratí, rozum a mysl, a v hoři bude, až pak nejposléz i smrt přijde. A co jest v každém věku zvláštních příhod a bídy, kdo by vše početl, ježto mnohým i dojíti nedají dalších věkův ale nezralého člověka ještě aneb dříve, než sluší, vyzralého vyloučí ze světa? A co jest tesknosti, kde se jest kdo víry nadál a z milosti a z práva měl míti a nebude, to ti vědí, ježto je to potykuje (potkává). Protož onen svatý muž, Job, zkusiv hubenstva tohoto světa, pravil: 1) Člo- věk, jenžto jest porozen z ženy, krátký jsa čas živ, mnoho naplněn hubenstva, vzejde jako květ a zetřín bude a v témž stavu nikdy nestojí. Ale všakť pravím, žeť jest dobré na světě dobrému býti, neb čím zde více strpí práce, půtek, času v do- brotě, tím větší čest a chválu bude míti, ač kdy pohýří (shřeší), vstane-li, to pohýření s něho bude spáleno ohněm pokání neb Boží milostí aneb očistcem onoho světa; ale co jest kdy dobrého učinil, bude jemu vše zachováno k věčné odplatě. S — 1) Job 14, 1.
Strana 151
— 151 — XXXV. Dítky: O tatíku, že jest také bydlo v ráji nám ztratil náš otec a podrobil nás v také hubenstvo! Otec: To jest tak: želeti máme, že jest křiv byl náš otec proti Bohu, ale kohož by nás též potkalo, což by učinil? A my i tak mnohokrát hýříme i hřešíme proti Bohu, a již vidouce, že mstí zlého. Ale člověk když ve cti byl, nerozuměl.1) Protož nemějme k otci našemu ukrutné mysli a buďme vděčni Bohu, že jest to odpustil jemu a nám cestu připravil, abychom mohli s větší chvá- lou do nebes přijíti, a dal nám lépe i v pádu našem svou velikou poznati milost. A vizme, kterým činem jest oklamán náš otec, abychom se pamětlivěji střehli dádel- ského podtrhnutí (oklamání). I ještěť nás starý náš ne- přítel láká, chtě podtrhnouti v tom podobenství, jako jest tam v ráji Adama podtrhl, závidě štěstí člověčímu, ježto jest měl z Boží milosti, i chtěl proti člověku vzbu- diti hněv všemohoucího, a věda, že toho jinak nepřivede, jedno ač by u vinu člověka vrazil. I v tom pak učinil dábel chytře. Nepodstoupil ihned muže, ale šel k ženě jako mdlejší a lstivě prošel její úmysl. Otázal se jí nejprvé:2) „Proč vám Bůh za- 1) Žalm 48, 21. 2) 1. Mоjž. 3, 1.
— 151 — XXXV. Dítky: O tatíku, že jest také bydlo v ráji nám ztratil náš otec a podrobil nás v také hubenstvo! Otec: To jest tak: želeti máme, že jest křiv byl náš otec proti Bohu, ale kohož by nás též potkalo, což by učinil? A my i tak mnohokrát hýříme i hřešíme proti Bohu, a již vidouce, že mstí zlého. Ale člověk když ve cti byl, nerozuměl.1) Protož nemějme k otci našemu ukrutné mysli a buďme vděčni Bohu, že jest to odpustil jemu a nám cestu připravil, abychom mohli s větší chvá- lou do nebes přijíti, a dal nám lépe i v pádu našem svou velikou poznati milost. A vizme, kterým činem jest oklamán náš otec, abychom se pamětlivěji střehli dádel- ského podtrhnutí (oklamání). I ještěť nás starý náš ne- přítel láká, chtě podtrhnouti v tom podobenství, jako jest tam v ráji Adama podtrhl, závidě štěstí člověčímu, ježto jest měl z Boží milosti, i chtěl proti člověku vzbu- diti hněv všemohoucího, a věda, že toho jinak nepřivede, jedno ač by u vinu člověka vrazil. I v tom pak učinil dábel chytře. Nepodstoupil ihned muže, ale šel k ženě jako mdlejší a lstivě prošel její úmysl. Otázal se jí nejprvé:2) „Proč vám Bůh za- 1) Žalm 48, 21. 2) 1. Mоjž. 3, 1.
Strana 152
— 152 — pověděl, abyste nejedli ze všeho dřeva v ráji?“ A když ona řekla: „On nám dal jísti ze všeho dříví, jediné nám ukázal, abychom nejedli s toho, abychom snad neumřeli“ Ale Bůh byl jest to bez snadu řekl: „Když budete jísti z toho dřeva, umřete.“ Tehdy dábel vida, že neplně věří Eva přikázání a rčení, by zemřeli, když jísti budou zapovězené, slyšev od ní, že jest řekla: „snad abychom nezemřeli“ pro nesilnost její víry silněji byl a potvrdil ji v její nevěře, aby Božímu nevěřila povědění, řka: Nijakž nezemřete, ale jakž toho dřeva ovoce okusíte, budete jako Bohové, vědouce zlé i dobré.“ A žena vi- douc, že jest hlédati dřevo krásné a pochotné ovoce jeho, a dobré se jí zdálo, aby i s mužem jako Bůh byli, vědouce zlé i dobré, vzala ovoce i jedla a dala muži a muž také jedl a spolu Boží přestoupili přikázání a v hněv Boží upadli. Ale ježto dí sv. Pavel: 1) „Adam není sveden, ale Eva jest svedena,“ tak jest tomu rozuměti, že dábel sám nesvedl Adama, ale žena jej svedla jest a také Adam nevzal toho v srdce, by jako Bůh byl, ale pro milost, ježto ji měl k ženě, nechtě jí smutiti (zarmoutiti), jedl s ní, když podala jemu. Ale ženě chtělo se býti jako Bůh a tak, že v tom méně Adam zhřešil a více Eva, vzal Adam prokletí jedno, když řečeno jemu: „V potu své tváři budeš svůj chléb jísti, žes poslouchal své ženy. 1) 1 Tim 2, 14
— 152 — pověděl, abyste nejedli ze všeho dřeva v ráji?“ A když ona řekla: „On nám dal jísti ze všeho dříví, jediné nám ukázal, abychom nejedli s toho, abychom snad neumřeli“ Ale Bůh byl jest to bez snadu řekl: „Když budete jísti z toho dřeva, umřete.“ Tehdy dábel vida, že neplně věří Eva přikázání a rčení, by zemřeli, když jísti budou zapovězené, slyšev od ní, že jest řekla: „snad abychom nezemřeli“ pro nesilnost její víry silněji byl a potvrdil ji v její nevěře, aby Božímu nevěřila povědění, řka: Nijakž nezemřete, ale jakž toho dřeva ovoce okusíte, budete jako Bohové, vědouce zlé i dobré.“ A žena vi- douc, že jest hlédati dřevo krásné a pochotné ovoce jeho, a dobré se jí zdálo, aby i s mužem jako Bůh byli, vědouce zlé i dobré, vzala ovoce i jedla a dala muži a muž také jedl a spolu Boží přestoupili přikázání a v hněv Boží upadli. Ale ježto dí sv. Pavel: 1) „Adam není sveden, ale Eva jest svedena,“ tak jest tomu rozuměti, že dábel sám nesvedl Adama, ale žena jej svedla jest a také Adam nevzal toho v srdce, by jako Bůh byl, ale pro milost, ježto ji měl k ženě, nechtě jí smutiti (zarmoutiti), jedl s ní, když podala jemu. Ale ženě chtělo se býti jako Bůh a tak, že v tom méně Adam zhřešil a více Eva, vzal Adam prokletí jedno, když řečeno jemu: „V potu své tváři budeš svůj chléb jísti, žes poslouchal své ženy. 1) 1 Tim 2, 14
Strana 153
— 153 — Ale že jest žena více vinna, chtěvši jako Bůh býti, porobena jest muži, když vzala prokletí proti té hrdosti, že jí řečeno Bohem: „Budeš pod mocí mužovou.“ A že se kochala v libosti dřeva rozkošného, druhé jest jí pro- kletí dáno, když Bůh k ní řekl: „Rozmnožímť práci tvou a v bolesti budeš plod svůj roditi.“ Ale i muž i žena, když jsou zápověď Boží přestoupili, v smrt jsou upadli. XXXVI. Dítky: I proč jest Bůh stvořil anděla toho, jenžto by tak zlý byl, anebo člověka a věda (ač věděl), že nezdrží jeho přikázání? Otec: Dříveť jsem řekl, že jest vše učinil pro svou dobrotu, aby vše podle svého pochopu účastno bylo dobroty jeho, a že jest chtěl a chtění jeho nic nemůže přinutiti, svobodné jest: což chce, učiní, což chce, pře- pustí (dopustí). Ve všem svou moc ukazuje: dobré činí, zlé přepouští, neb nemůže jemu ani jedna zlost býti škodna. A to chce svým ukázati, ježto libost budou míti, dívajíce se divostem (divným činům) jeho, a tak věřiti máme. I důmysl náš toho dochází, že jest tak dobrý Bůh,
— 153 — Ale že jest žena více vinna, chtěvši jako Bůh býti, porobena jest muži, když vzala prokletí proti té hrdosti, že jí řečeno Bohem: „Budeš pod mocí mužovou.“ A že se kochala v libosti dřeva rozkošného, druhé jest jí pro- kletí dáno, když Bůh k ní řekl: „Rozmnožímť práci tvou a v bolesti budeš plod svůj roditi.“ Ale i muž i žena, když jsou zápověď Boží přestoupili, v smrt jsou upadli. XXXVI. Dítky: I proč jest Bůh stvořil anděla toho, jenžto by tak zlý byl, anebo člověka a věda (ač věděl), že nezdrží jeho přikázání? Otec: Dříveť jsem řekl, že jest vše učinil pro svou dobrotu, aby vše podle svého pochopu účastno bylo dobroty jeho, a že jest chtěl a chtění jeho nic nemůže přinutiti, svobodné jest: což chce, učiní, což chce, pře- pustí (dopustí). Ve všem svou moc ukazuje: dobré činí, zlé přepouští, neb nemůže jemu ani jedna zlost býti škodna. A to chce svým ukázati, ježto libost budou míti, dívajíce se divostem (divným činům) jeho, a tak věřiti máme. I důmysl náš toho dochází, že jest tak dobrý Bůh,
Strana 154
154 — že by nic zlého nepřepustil, by k něčemu dobré nebylo. A tak jest řekl o ďáblu, našem pokušiteli a protivníku: 1) „Ne jako ukrutný vzbudilt jsem jej.“ Neb dábel, ač i zlým úmyslem, dobře nám činí, když stojíme v poku- šení, že on nám k věčné radosti koruny kuje. A pak více než jedno jest hodné, aby i z andělův padli i člo- věk padl: neb to ukazuje, že vše stvoření jest proměnno v sobě a jakož jest z ničehož, tak by sebou samo k za- hynutí táhlo. Jediný Bůh jest bez proměny a to, co se drží Boha, s tolik jest, jelikož (pokud) Bůh držeti je ráčí a přepustí zlé, že umí z toho vybrati dobré. A tak přepustil člověka padnouti až i v smrt, aby svou velikou milost nad ním ukázal, že jest až i umříti ráčil, aby jej navrátil, že jest nechtěl mocí, ale právem člověka vyníti i ďábelské moci. A to jest také pravé, když jest dal rozumnému stvoření svobodnost vůle, aby dal také i moc ke zlému neb k dobrémn se obrátiti, aby dobří větší chválu měli, že, mohše zlé voliti, volili dobré. A tak chtěl Bůh, aby vše bylo od něho, což sluší na ně, a, jakož jsem řekl dříve, aby dobří, trpíce od zlých, odplatu vzali. 1) Job 41, 1.
154 — že by nic zlého nepřepustil, by k něčemu dobré nebylo. A tak jest řekl o ďáblu, našem pokušiteli a protivníku: 1) „Ne jako ukrutný vzbudilt jsem jej.“ Neb dábel, ač i zlým úmyslem, dobře nám činí, když stojíme v poku- šení, že on nám k věčné radosti koruny kuje. A pak více než jedno jest hodné, aby i z andělův padli i člo- věk padl: neb to ukazuje, že vše stvoření jest proměnno v sobě a jakož jest z ničehož, tak by sebou samo k za- hynutí táhlo. Jediný Bůh jest bez proměny a to, co se drží Boha, s tolik jest, jelikož (pokud) Bůh držeti je ráčí a přepustí zlé, že umí z toho vybrati dobré. A tak přepustil člověka padnouti až i v smrt, aby svou velikou milost nad ním ukázal, že jest až i umříti ráčil, aby jej navrátil, že jest nechtěl mocí, ale právem člověka vyníti i ďábelské moci. A to jest také pravé, když jest dal rozumnému stvoření svobodnost vůle, aby dal také i moc ke zlému neb k dobrémn se obrátiti, aby dobří větší chválu měli, že, mohše zlé voliti, volili dobré. A tak chtěl Bůh, aby vše bylo od něho, což sluší na ně, a, jakož jsem řekl dříve, aby dobří, trpíce od zlých, odplatu vzali. 1) Job 41, 1.
Strana 155
— 155 — XXXVII. Dítky: Kudy jest to pravda, ježto Bůh řekl Adamovi: „Kteréhožkoli dne okusíte toho dřeva, umřete,“ an byl mnoho let potom živ? Otec: Život Adamův i nás všech byl jest Bůh a ten jest řídil a držel v něm ten pořad života toho bez nedostatku rozkošného. A jakž odstoupil hříchem člověk od milosti Boží, ihned upadl v smrt, hnul se v něm pořad, hynouti počal a starati se. Nemohlo, nehynouc, státi jako dříve v svém životě přirození. A tak zpívá kostel žalostně: 1) „Media vita in morte sumus." V kro- kot 2) (květu) aneb prostřed života jsme v smrti, totiž když v krokot bujně jako ktve (kvete) náš život, jsme v smrti. A tak sv. Augustin, mluvě o zdejším životu našem, praví, že neví, jak by jej podobněji jmenoval: životem-li smrtedlným čili smrtí životedlnou? A pak toho doličuje v knihách o městě Božím, že ihned byl Adam 1) Ve středověku bylo mnoho t. zv. sequencí, t. j. básní neb písní po graduále ve mši svaté zpívano. Výňatek tento jest z času postního. 2) Jungmann vykládá slovce to co »žlutočervenost« a kořen vidí v crocus = šafrán. Avšak šafrán vždy jen k žluté barvě odka- zuje, »žlutý jako šafrán,« slovo krokos řecké někdy i žloutek znamená. Vrťátko, Thómy ze Štítného Knihy naučení, strana 358. V rukopise stojí však krotot.
— 155 — XXXVII. Dítky: Kudy jest to pravda, ježto Bůh řekl Adamovi: „Kteréhožkoli dne okusíte toho dřeva, umřete,“ an byl mnoho let potom živ? Otec: Život Adamův i nás všech byl jest Bůh a ten jest řídil a držel v něm ten pořad života toho bez nedostatku rozkošného. A jakž odstoupil hříchem člověk od milosti Boží, ihned upadl v smrt, hnul se v něm pořad, hynouti počal a starati se. Nemohlo, nehynouc, státi jako dříve v svém životě přirození. A tak zpívá kostel žalostně: 1) „Media vita in morte sumus." V kro- kot 2) (květu) aneb prostřed života jsme v smrti, totiž když v krokot bujně jako ktve (kvete) náš život, jsme v smrti. A tak sv. Augustin, mluvě o zdejším životu našem, praví, že neví, jak by jej podobněji jmenoval: životem-li smrtedlným čili smrtí životedlnou? A pak toho doličuje v knihách o městě Božím, že ihned byl Adam 1) Ve středověku bylo mnoho t. zv. sequencí, t. j. básní neb písní po graduále ve mši svaté zpívano. Výňatek tento jest z času postního. 2) Jungmann vykládá slovce to co »žlutočervenost« a kořen vidí v crocus = šafrán. Avšak šafrán vždy jen k žluté barvě odka- zuje, »žlutý jako šafrán,« slovo krokos řecké někdy i žloutek znamená. Vrťátko, Thómy ze Štítného Knihy naučení, strana 358. V rukopise stojí však krotot.
Strana 156
— 156 — v smrt upadl a i my, živi jsouce, v smrti jsme. Neb vždy hyne a stará se (stárne), ano ubývá jeho, náš život. A když skonáme život tento a zbudem jeho, tehdy zbudem smrti této a skonáme jí. A tak říkají: „Toto se jest stalo po jeho smrti." Neb když jest po smrti, jakž jest domřel, tehdy jest v smrti byl, dokudž byl nedomřel. A tak ihned Adam upadl v smrt a všichni, kdož se rodíme z něho, podle přirození již porušeného jsme v smrti. Ó jsme synové a dcery hněvu, nemáme té přirozené pravosti pravdy, ježto bychom ji měli míti, v níž byl Adam stvořen! A to jest obecný náš hřích přirozený té prvé ne- míti pravdy, v níž člověk stvořen a měl ji míti. A tak upadli jsme, jelikož (pokud duše se týče) k duši, ve čtveru pokutu: v nesilnost, nerozum a ve zlou vůli a že nás trží v mysli nestatečnost. A z toho i tělu nám přichází rozličná práce, neduh rozličný a bolest a pak z toho ze všeho bývá dokonání smrti tělesné i duchovní, že dotud mře tělo, dotud tlí, staraje se, až i bude zře- dlno (viditelno, zřetelno) po smrti, že jest v smrti bylo, když je již smrt vší věcí přemůže. A z té pokuty také má tělo, že shnije a v prach se obrátí a v popel. A duše také má z oné své pokuty čtvery: že nelze jí viděti Boha a býti jest jí i s tělem rozloučenu, jakžkoli (ačkoliv) jest s ním v svazku milosti člověk jeden. A tak ztratil člověk neposlušenstvím zde na světě rozkošné bydlo a dar slíbený nebeského bydla, ježto by byl vzal
— 156 — v smrt upadl a i my, živi jsouce, v smrti jsme. Neb vždy hyne a stará se (stárne), ano ubývá jeho, náš život. A když skonáme život tento a zbudem jeho, tehdy zbudem smrti této a skonáme jí. A tak říkají: „Toto se jest stalo po jeho smrti." Neb když jest po smrti, jakž jest domřel, tehdy jest v smrti byl, dokudž byl nedomřel. A tak ihned Adam upadl v smrt a všichni, kdož se rodíme z něho, podle přirození již porušeného jsme v smrti. Ó jsme synové a dcery hněvu, nemáme té přirozené pravosti pravdy, ježto bychom ji měli míti, v níž byl Adam stvořen! A to jest obecný náš hřích přirozený té prvé ne- míti pravdy, v níž člověk stvořen a měl ji míti. A tak upadli jsme, jelikož (pokud duše se týče) k duši, ve čtveru pokutu: v nesilnost, nerozum a ve zlou vůli a že nás trží v mysli nestatečnost. A z toho i tělu nám přichází rozličná práce, neduh rozličný a bolest a pak z toho ze všeho bývá dokonání smrti tělesné i duchovní, že dotud mře tělo, dotud tlí, staraje se, až i bude zře- dlno (viditelno, zřetelno) po smrti, že jest v smrti bylo, když je již smrt vší věcí přemůže. A z té pokuty také má tělo, že shnije a v prach se obrátí a v popel. A duše také má z oné své pokuty čtvery: že nelze jí viděti Boha a býti jest jí i s tělem rozloučenu, jakžkoli (ačkoliv) jest s ním v svazku milosti člověk jeden. A tak ztratil člověk neposlušenstvím zde na světě rozkošné bydlo a dar slíbený nebeského bydla, ježto by byl vzal
Strana 157
— 157 — v svůj čas, neumíraje ani okoušeje hořkosti smrti. Avšak Bůh v svém milosrdí mohl i uměl i nalezl cestu spasení lidu svému, kdož budou chtíti jeho býti, a půjdou jí (cestou tou). — XXXVIII. Dítky: Když jest člověk tak lehce vážil tolikého dobrého a malé nezdržel zápovědi, ač moha zdržeti, jak jest kdy Bůh zapomněl té proti sobě křivdy a učinil pomoc jemu, aby tak v smrti nezahynul, jakož jest dábla věčně osta- vil v zahynutí? Otec: I kdo živý může to obmysliti, jak jest ve- liké Boží milosrdí? Avšak není menší spravedlnost jeho, vše jest v neuměrnosti (nesmirnosti) moci jeho. Protož, jako jsem řekl dříve, jediné ze své dobroty stvořil roz- umné stvoření, aby účastno mohlo býti dobroty jeho. A když strana andělův padla, neměvši ani jednoho odjinud ponuknutí ke zlému neb oklamání, jediné z své hrdé vůle hnula se jest proti Bohu, a, jsouc vyššího přirození, než byl člověk: zdálo se jest Bohu za spravedlné, aby ta strana tak zahynula a neměla pomoci jeho, ale v svém zůstala zapeklení. Ale vida, že člověk dáblem přeluzen (oblouzen) a menšího byl důstojenství v svém přirození a že všecko člověčí přirození bylo by tak zahynulo:
— 157 — v svůj čas, neumíraje ani okoušeje hořkosti smrti. Avšak Bůh v svém milosrdí mohl i uměl i nalezl cestu spasení lidu svému, kdož budou chtíti jeho býti, a půjdou jí (cestou tou). — XXXVIII. Dítky: Když jest člověk tak lehce vážil tolikého dobrého a malé nezdržel zápovědi, ač moha zdržeti, jak jest kdy Bůh zapomněl té proti sobě křivdy a učinil pomoc jemu, aby tak v smrti nezahynul, jakož jest dábla věčně osta- vil v zahynutí? Otec: I kdo živý může to obmysliti, jak jest ve- liké Boží milosrdí? Avšak není menší spravedlnost jeho, vše jest v neuměrnosti (nesmirnosti) moci jeho. Protož, jako jsem řekl dříve, jediné ze své dobroty stvořil roz- umné stvoření, aby účastno mohlo býti dobroty jeho. A když strana andělův padla, neměvši ani jednoho odjinud ponuknutí ke zlému neb oklamání, jediné z své hrdé vůle hnula se jest proti Bohu, a, jsouc vyššího přirození, než byl člověk: zdálo se jest Bohu za spravedlné, aby ta strana tak zahynula a neměla pomoci jeho, ale v svém zůstala zapeklení. Ale vida, že člověk dáblem přeluzen (oblouzen) a menšího byl důstojenství v svém přirození a že všecko člověčí přirození bylo by tak zahynulo:
Strana 158
— 158 — slitoval se, připravil cestu, po níž by mohl člověk na- vrácen býti k spasení. Ale aby neučinil toho Bůh jedno (jedině) svou mocí proti ďáblu, chtěl pravdou v své moudrosti smrt zemdlíti a dluh smrti za člověka zaplatiti a prokletí zba- viti člověka smrtedlného. Toť jest pravda, křivě jest ďábel člověka v své moci držel v smrti, neb jest jeho lstí dobyl; mohl by byl Bůh v pravdě ob tu stranu (pro ten důvod) moci ďáblu odjíti člověka; ale že jest v pravdě držán smrtí z své vůle hřích učiniv, chtěl Bůh pravdou jej k životu tou cestou, kterouž on věděl hodnou k tomu, navrátiti. A aby velikou svou milost ukázal, přijal člověčenství Syn Boží, ta věčná moudrost. Byl člověkem i jest. Ale tak člověčí pravé přijal přiro- zení, že jest bylo beze všeho hříchu, bez poskvrny, také, že nebylo dlužno v něm smrti, ani to prokletí lidské jeho dotýkalo. Avšak pracoval, staral se i nesl to pro- kletí, až i smrt trpěl, aby, nejsa dlužen, za nás zaplatil dluh naší smrti a svým až do smrti poslušenstvím na- hradil neposlušenství Adamovo. A jakžkoli my jsme byli poddáni věčné smrti, však že Bůh věčný trpěl za nás smrt, ač i ne věčnou, dlužen jí nebyv, stal se jest za nás odklad, ač-li jsme lid jeho. Neb jest psáno: 1) Ont svůj lid spasi. A jakož v Adamovi mrou všichni, tak v Kristu všichni obživují. 2) Amen. 1) Mat. 1, 21. — 2) Korint. 15, 22.
— 158 — slitoval se, připravil cestu, po níž by mohl člověk na- vrácen býti k spasení. Ale aby neučinil toho Bůh jedno (jedině) svou mocí proti ďáblu, chtěl pravdou v své moudrosti smrt zemdlíti a dluh smrti za člověka zaplatiti a prokletí zba- viti člověka smrtedlného. Toť jest pravda, křivě jest ďábel člověka v své moci držel v smrti, neb jest jeho lstí dobyl; mohl by byl Bůh v pravdě ob tu stranu (pro ten důvod) moci ďáblu odjíti člověka; ale že jest v pravdě držán smrtí z své vůle hřích učiniv, chtěl Bůh pravdou jej k životu tou cestou, kterouž on věděl hodnou k tomu, navrátiti. A aby velikou svou milost ukázal, přijal člověčenství Syn Boží, ta věčná moudrost. Byl člověkem i jest. Ale tak člověčí pravé přijal přiro- zení, že jest bylo beze všeho hříchu, bez poskvrny, také, že nebylo dlužno v něm smrti, ani to prokletí lidské jeho dotýkalo. Avšak pracoval, staral se i nesl to pro- kletí, až i smrt trpěl, aby, nejsa dlužen, za nás zaplatil dluh naší smrti a svým až do smrti poslušenstvím na- hradil neposlušenství Adamovo. A jakžkoli my jsme byli poddáni věčné smrti, však že Bůh věčný trpěl za nás smrt, ač i ne věčnou, dlužen jí nebyv, stal se jest za nás odklad, ač-li jsme lid jeho. Neb jest psáno: 1) Ont svůj lid spasi. A jakož v Adamovi mrou všichni, tak v Kristu všichni obživují. 2) Amen. 1) Mat. 1, 21. — 2) Korint. 15, 22.
Strana 159
— 159 — XXXIX. Dítky: Nebylo-li by bylo na tom dosti, aby aspoň lehkou smrtí Kristus umřel a počestnou? Otec: Dosti by bylo, ale chtěl hojnou svou milostí ukázati a také, aby, vidouce tak těžkou smrt jeho, a že jest znamenal všechno prohřešení našich starost (otců) a čím se jest jich hřích obtěžoval a za každou věc trpěl něco, zvláště vinní se lekli jeho veliké spravedlnosti, že ničehož zlého nenechá bez pomsty. Aj za neposlu- šenství Adamovo poslušen byl až do smrti. Šel na svou smrt, nesl na svých plecech své smrti dřevo! Že jest bezděky Adam v smrt upadl zaviniv ji a věč z ní ne- mohl, Kristus dobrovolně beze vší viny smrt trpěl, všecku moc maje i položiti duši svou i opět ji vzíti. Shřešil člověk, jablko z dřeva utrh, a Kristus místo toho jablka dal se na dřevě pověsiti. Člověk chtěl jako Bůh býti a Kristus dal se na potupnou smrt vésti jako lotra nehod- ného. Člověk libost měl v kráse dřeva zapovězeného a kochání a upadl v porušení všech údův i všech stran těla svého a Kristus, chtě to nahraditi, trpěl ve všech údech i ve všech stranách těla svého těžkou bolešt. A že nesprávná, přílišná milost byla mezi Adamem a Evou a li- bost, když sobě povolili v přestoupení Boží zápovědi, i mysl jest jich porušena, proti tomu i myslí jest trpěl Kristus z čisté milosti, slitování v srdci maje, vida svou matku
— 159 — XXXIX. Dítky: Nebylo-li by bylo na tom dosti, aby aspoň lehkou smrtí Kristus umřel a počestnou? Otec: Dosti by bylo, ale chtěl hojnou svou milostí ukázati a také, aby, vidouce tak těžkou smrt jeho, a že jest znamenal všechno prohřešení našich starost (otců) a čím se jest jich hřích obtěžoval a za každou věc trpěl něco, zvláště vinní se lekli jeho veliké spravedlnosti, že ničehož zlého nenechá bez pomsty. Aj za neposlu- šenství Adamovo poslušen byl až do smrti. Šel na svou smrt, nesl na svých plecech své smrti dřevo! Že jest bezděky Adam v smrt upadl zaviniv ji a věč z ní ne- mohl, Kristus dobrovolně beze vší viny smrt trpěl, všecku moc maje i položiti duši svou i opět ji vzíti. Shřešil člověk, jablko z dřeva utrh, a Kristus místo toho jablka dal se na dřevě pověsiti. Člověk chtěl jako Bůh býti a Kristus dal se na potupnou smrt vésti jako lotra nehod- ného. Člověk libost měl v kráse dřeva zapovězeného a kochání a upadl v porušení všech údův i všech stran těla svého a Kristus, chtě to nahraditi, trpěl ve všech údech i ve všech stranách těla svého těžkou bolešt. A že nesprávná, přílišná milost byla mezi Adamem a Evou a li- bost, když sobě povolili v přestoupení Boží zápovědi, i mysl jest jich porušena, proti tomu i myslí jest trpěl Kristus z čisté milosti, slitování v srdci maje, vida svou matku
Strana 160
160 — v zármutce a těch lotrův muku, ježto s ním byli ukřižo- váni. — A tak, což jest koli trpěl Kristus nic jest netrpěl na prázdno, ač my i nemůžem všemu rozuměti. A trpěv za nás, dal nám a ostavil příklad, že, nebudem-li s ním trpěti, nebudem s ním kralovati. A tak nám přizpůsobil královstvo, jakož jemu přizpůsobil otec jeho. Ale však nemněte, byť byl musil zasloužiti sobě trpě královstva, ale nám jest jeho zasloužil, kdož jeho budem. Pak Syn Boží umřev, vstal skoro (brzo) z mrtvých, aby vzbudil naději, že také vstanem, a vstoupil v nebe i kraluje, abychom čáku k témuž měli. Poslal apoštolům Ducha svatého 1) i ještě šle (posýlá), komuž ráčí, kterého daru. Neb rozličně rozličným své dary dává a vše v jednom Duchu svatém: Onomu toto dá a toto onomu. Aj, jak jest Bůh milosrdný! Zašlého (zbloudilého) člověka na- vrátil, ale tak, aby držel poslušenství ve mnohých věcech, ježto jest dříve v menším nechtěl poslušen býti. Neb, ač jest Bůh ze svého milosrdí ráčil člověka opraviti, však z své spravedlnosti ostavil pokutu člověku, dokudž jest na světě, i na těle i na duši. Ale když stojíme v milosti jeho v poslušenství, ač i s prací dojdem krá- lovství nebeského a bude nám to s větší chválou, než bychom byli z ráje tam bez práce přišli. A bude nám i to utěšeno, že jest takou k nám měl Pán Bůh milost, že jsme krvi jeho a smrtí jeho vykoupeni. A to budem 1) Korint. 12, 1°.
160 — v zármutce a těch lotrův muku, ježto s ním byli ukřižo- váni. — A tak, což jest koli trpěl Kristus nic jest netrpěl na prázdno, ač my i nemůžem všemu rozuměti. A trpěv za nás, dal nám a ostavil příklad, že, nebudem-li s ním trpěti, nebudem s ním kralovati. A tak nám přizpůsobil královstvo, jakož jemu přizpůsobil otec jeho. Ale však nemněte, byť byl musil zasloužiti sobě trpě královstva, ale nám jest jeho zasloužil, kdož jeho budem. Pak Syn Boží umřev, vstal skoro (brzo) z mrtvých, aby vzbudil naději, že také vstanem, a vstoupil v nebe i kraluje, abychom čáku k témuž měli. Poslal apoštolům Ducha svatého 1) i ještě šle (posýlá), komuž ráčí, kterého daru. Neb rozličně rozličným své dary dává a vše v jednom Duchu svatém: Onomu toto dá a toto onomu. Aj, jak jest Bůh milosrdný! Zašlého (zbloudilého) člověka na- vrátil, ale tak, aby držel poslušenství ve mnohých věcech, ježto jest dříve v menším nechtěl poslušen býti. Neb, ač jest Bůh ze svého milosrdí ráčil člověka opraviti, však z své spravedlnosti ostavil pokutu člověku, dokudž jest na světě, i na těle i na duši. Ale když stojíme v milosti jeho v poslušenství, ač i s prací dojdem krá- lovství nebeského a bude nám to s větší chválou, než bychom byli z ráje tam bez práce přišli. A bude nám i to utěšeno, že jest takou k nám měl Pán Bůh milost, že jsme krvi jeho a smrtí jeho vykoupeni. A to budem 1) Korint. 12, 1°.
Strana 161
— 161 — také míti i nad anděly utěšení, že uzříme Boha i těles- ným i srdečným okem v člověčství našem, a že jest naše přirození, ale ne anjelské, přijal v svou osobu. Bu- dem i v tom útěchu míti uzříce v jakém nebezpečenství byli jsme na světě a že jsme milostí Boží vyšli z něho i z jiného mnohého hubenstva tohoto světa. Amen. XL. Dítky: Všichni-li lidé budou spaseni, když jest Spasitel za vešken svět umřel? Otec: By i více světův bylo, dosti by bylo výplaty nevinná drahá krev Syna Božího za všecky, a by byli i nejhříšnější i nejvíce provinili. Ale psáno jest i andě- lem zvěstováno, že on svůj lid spasí. Kdožť nevěří v něho, tiť nejsou jeho; kdožť nedbají jeho ustanovení, ne- dbají kostelních svátostí, ježto on chce, aby z poslušenství držány byly, aby každý nahradil tím i jiným neposlu- šenství Adamovo a Evino, nejsou lid jeho. A ještě i z těch ne všichnit jsou lid jeho, ježtoť říkají jemu: Pane, pane! a kostelní svátosti přijímají, ale ne toho užitka, ježto jest v svátostech. Neb mnozí ústy ctí Boha a těmi věcmi některými, ale daleko jest od Boha jich srdce, jimž dí on, ač-li by ve jménu jeho i prorokovali neb divy činili: Nevím (neznám) vás, jděte ode mne, ježto činíte nepra- Řeči besední Tomáše ze Štítného. 11
— 161 — také míti i nad anděly utěšení, že uzříme Boha i těles- ným i srdečným okem v člověčství našem, a že jest naše přirození, ale ne anjelské, přijal v svou osobu. Bu- dem i v tom útěchu míti uzříce v jakém nebezpečenství byli jsme na světě a že jsme milostí Boží vyšli z něho i z jiného mnohého hubenstva tohoto světa. Amen. XL. Dítky: Všichni-li lidé budou spaseni, když jest Spasitel za vešken svět umřel? Otec: By i více světův bylo, dosti by bylo výplaty nevinná drahá krev Syna Božího za všecky, a by byli i nejhříšnější i nejvíce provinili. Ale psáno jest i andě- lem zvěstováno, že on svůj lid spasí. Kdožť nevěří v něho, tiť nejsou jeho; kdožť nedbají jeho ustanovení, ne- dbají kostelních svátostí, ježto on chce, aby z poslušenství držány byly, aby každý nahradil tím i jiným neposlu- šenství Adamovo a Evino, nejsou lid jeho. A ještě i z těch ne všichnit jsou lid jeho, ježtoť říkají jemu: Pane, pane! a kostelní svátosti přijímají, ale ne toho užitka, ježto jest v svátostech. Neb mnozí ústy ctí Boha a těmi věcmi některými, ale daleko jest od Boha jich srdce, jimž dí on, ač-li by ve jménu jeho i prorokovali neb divy činili: Nevím (neznám) vás, jděte ode mne, ježto činíte nepra- Řeči besední Tomáše ze Štítného. 11
Strana 162
162 vost. Mnozíť zhynou, ježtoť chtí křesťané slouti, ďábel- skou lstí jsouce oklamáni a chytrým jeho podnícením svět milujíc víc než Boha. Svět mínímť rozkoš těla neb mnoho zboží aneb čest tohoto světa, a to jest samo v sobě nezlé a dáno jest Bohem ku pomoci sloužiti Bohu; ale jakž kdo nebude pro které z tohoto na Boha dbáti a více než pravdu některé z tohoto milovati, oklamánt jest. A býváť to, žeť některý tak miluje čest, zboží neb rozkošné bydlo těla, že dráze (dražeji) to váží než pravdu; učiní křivdu, chtě dosíci neb držeti něco z toho, ač slouží Bohu, ač žádá pomoci jeho, ale jedno chtě svět míti po své vůli. Kdyby mohl bez pomoci Boží vlásti světem, nedbal by na Boha, jakž i nedbá v pravdě, nemiluje Boha nade vše, ale svět jest jemu milejši než Bůh, když ne toho hledá, by skrze světské věci Boha došel a nalezl jimi milost jeho, ale chtěl by, nemůže-li jinak, aspoň aby skrze Boží pomoc mohl svět míti po své vůli, v světu cíl uloživ své žádosti. Suď to, kdo ráčí, jest-liť taký hoden spasení, lečt se navrátí? A to vnitř v mysli duchovní zlého ducha obelstění, svedení s pravdy člověčí mysli právěť se týmž podo- benstvím stává, jako jest se v ráji bylo stalo o onom dřevu zapovězeném. Neb když jest již vykoupen člověk, křtem obnoven, zvolen k dědictvu nebeskému, ale že má ještě pokutu prohřešení, posošnost (náchylnost) ke hříchu a Bůh dal přikázání, aby nade vše miloval jej člověk, i že jest jím opraven, aby dojíti mohl v něm
162 vost. Mnozíť zhynou, ježtoť chtí křesťané slouti, ďábel- skou lstí jsouce oklamáni a chytrým jeho podnícením svět milujíc víc než Boha. Svět mínímť rozkoš těla neb mnoho zboží aneb čest tohoto světa, a to jest samo v sobě nezlé a dáno jest Bohem ku pomoci sloužiti Bohu; ale jakž kdo nebude pro které z tohoto na Boha dbáti a více než pravdu některé z tohoto milovati, oklamánt jest. A býváť to, žeť některý tak miluje čest, zboží neb rozkošné bydlo těla, že dráze (dražeji) to váží než pravdu; učiní křivdu, chtě dosíci neb držeti něco z toho, ač slouží Bohu, ač žádá pomoci jeho, ale jedno chtě svět míti po své vůli. Kdyby mohl bez pomoci Boží vlásti světem, nedbal by na Boha, jakž i nedbá v pravdě, nemiluje Boha nade vše, ale svět jest jemu milejši než Bůh, když ne toho hledá, by skrze světské věci Boha došel a nalezl jimi milost jeho, ale chtěl by, nemůže-li jinak, aspoň aby skrze Boží pomoc mohl svět míti po své vůli, v světu cíl uloživ své žádosti. Suď to, kdo ráčí, jest-liť taký hoden spasení, lečt se navrátí? A to vnitř v mysli duchovní zlého ducha obelstění, svedení s pravdy člověčí mysli právěť se týmž podo- benstvím stává, jako jest se v ráji bylo stalo o onom dřevu zapovězeném. Neb když jest již vykoupen člověk, křtem obnoven, zvolen k dědictvu nebeskému, ale že má ještě pokutu prohřešení, posošnost (náchylnost) ke hříchu a Bůh dal přikázání, aby nade vše miloval jej člověk, i že jest jím opraven, aby dojíti mohl v něm
Strana 163
— 163 — plného svého dobrého: to zlý duch vida, přichází lstně a podtrhuje, jako jest byl Adama oklamal v ráji, neb k ženě šel prvé a potom ženou oklamal také i Adama. Takéž v člověku jest rozum, jenžto může vyšší duchovní věci rozuměti, a jest tělesenství, ježto z žádosti táhne k nižším věcem. I jest rozum jako muž a to tělesenství jako žena, i má muž vlásti ženou a panovati nad ní. A tak ďábel, chtě člověka zavésti k milování světa, půjde, vzbudí nejprv tělesnou žádost k lahodám tohoto světa, a pak skrze to bude i rozum oklamán potom, když se vešken obrátí po tělesné žádosti a stane potom, aby měl svět po vůli člověk, nedbaje, co potom bude. Aj jakť zavodí čert lidi od Boha! Nejprv, aby svět tento milovali a z toho pak vplete je v hrdost, v závist, v hněv, v toužebnou lenost a v smutek, jenžto smrt činí, a v lakomstvo, v lakotu, v smilné milosti. A potom jednom stojí ďábel, aby člověka věčného života zbavil a v smrt jej odvrátil zase. — XLI. Dítky: Co jest tehdy zatraceno bude a kdo jest by světa nemiloval? Kdo jest, by z těchto věcí nezašel v některou, ježto smrt činí? A již se není druhé křtíti, což tehdy než smrt věčná lidem? 11*
— 163 — plného svého dobrého: to zlý duch vida, přichází lstně a podtrhuje, jako jest byl Adama oklamal v ráji, neb k ženě šel prvé a potom ženou oklamal také i Adama. Takéž v člověku jest rozum, jenžto může vyšší duchovní věci rozuměti, a jest tělesenství, ježto z žádosti táhne k nižším věcem. I jest rozum jako muž a to tělesenství jako žena, i má muž vlásti ženou a panovati nad ní. A tak ďábel, chtě člověka zavésti k milování světa, půjde, vzbudí nejprv tělesnou žádost k lahodám tohoto světa, a pak skrze to bude i rozum oklamán potom, když se vešken obrátí po tělesné žádosti a stane potom, aby měl svět po vůli člověk, nedbaje, co potom bude. Aj jakť zavodí čert lidi od Boha! Nejprv, aby svět tento milovali a z toho pak vplete je v hrdost, v závist, v hněv, v toužebnou lenost a v smutek, jenžto smrt činí, a v lakomstvo, v lakotu, v smilné milosti. A potom jednom stojí ďábel, aby člověka věčného života zbavil a v smrt jej odvrátil zase. — XLI. Dítky: Co jest tehdy zatraceno bude a kdo jest by světa nemiloval? Kdo jest, by z těchto věcí nezašel v některou, ježto smrt činí? A již se není druhé křtíti, což tehdy než smrt věčná lidem? 11*
Strana 164
— 164 — Otec: Neníť tak ruka Božího milosrdenství ukrá- cena ani tak neobmyslně prolil jest Kristus svou krev drahou, ale dal jest moc ne jedno křtu, ale také i jiným kostelním svátostem, mezi nimiž pokání druhý křest slove. To, když jest pravé, dokudž člověk zde na světě, nikdy není pozdě, toť shlazuje také hříchy. O tom Bo- žím milosrdí mluvil svatý Rehoř, vzav ono slovo: I zdali vrtadlem provrtáš lanitvu anebo lice velrybu? 1) I dí, míně ďábla tím velrybem: Dobře Hospodin provrtal jest líce velrybu. Neb mocí svého milosrdí tak jest zjednal proti zlosti našeho starého nepřítele, že mnohokrát i ty ztratí, ježto již byli v ústech jeho, neb ti, ježto, byvše v hříších, i vyjdou z nich a budou k nevinně navráceni, jako by ďáblu z úst vypadli. A kdo jest, by ušel úst velryba toho? Kdo jest, by se hříchu nedopustil? Kdo-li by také z úst jeho, když pohtí toho, mohl ujíti, kdyby lanitva líce jeho ne- byla provrtána? Zda-li jest nedržel sv. Petra, když Boha zapřel? Zda-li jest nebyl Davida popadl v šered- ném smilstvu? Ale když z jich každý pokáním se na- vrátil k životu, z úst ztratil je ten velryb skrze lanitou líce svého provrtaného. Aj, co jsme svému dlužni Vykupiteli! Neb i vy- stříhal nás, abychom nevchodili (nevcházeli) v ústa svému nepříteli, i dopřál, abychom ještě z úst jeho vyjíti mohli. 1) Lib. XXXIII. ep. 12 Moral. S. Greg. Magni.
— 164 — Otec: Neníť tak ruka Božího milosrdenství ukrá- cena ani tak neobmyslně prolil jest Kristus svou krev drahou, ale dal jest moc ne jedno křtu, ale také i jiným kostelním svátostem, mezi nimiž pokání druhý křest slove. To, když jest pravé, dokudž člověk zde na světě, nikdy není pozdě, toť shlazuje také hříchy. O tom Bo- žím milosrdí mluvil svatý Rehoř, vzav ono slovo: I zdali vrtadlem provrtáš lanitvu anebo lice velrybu? 1) I dí, míně ďábla tím velrybem: Dobře Hospodin provrtal jest líce velrybu. Neb mocí svého milosrdí tak jest zjednal proti zlosti našeho starého nepřítele, že mnohokrát i ty ztratí, ježto již byli v ústech jeho, neb ti, ježto, byvše v hříších, i vyjdou z nich a budou k nevinně navráceni, jako by ďáblu z úst vypadli. A kdo jest, by ušel úst velryba toho? Kdo jest, by se hříchu nedopustil? Kdo-li by také z úst jeho, když pohtí toho, mohl ujíti, kdyby lanitva líce jeho ne- byla provrtána? Zda-li jest nedržel sv. Petra, když Boha zapřel? Zda-li jest nebyl Davida popadl v šered- ném smilstvu? Ale když z jich každý pokáním se na- vrátil k životu, z úst ztratil je ten velryb skrze lanitou líce svého provrtaného. Aj, co jsme svému dlužni Vykupiteli! Neb i vy- stříhal nás, abychom nevchodili (nevcházeli) v ústa svému nepříteli, i dopřál, abychom ještě z úst jeho vyjíti mohli. 1) Lib. XXXIII. ep. 12 Moral. S. Greg. Magni.
Strana 165
— 165 — Neodjal jest ani hříšným naděje, když jest provrtal la- nitvu líce jeho, aby bylo utéci kudy. A tak Hospodin i dal člověku přikázání, aby nehřešil, i dal hřišným po- kání, aby nezoufal nižádný. Ale vizme také, když zříme k Boží dobrotě, aby- chom ji neobrátili k svému zlému. Neb jde-li kdo do- brovolně v hřích proti Boží zápovědi, doufaje, že má velryb děravé líce, tudížť dí písmo: Hrozno jest býti okolo zubův jeho! Kdož to ví, až zahryzen budeš anebo pohlcen? Protož není bezpečno na Boží milost ani hřešiti ani dlíti (prodlévati) pokáním. A kterou chce omluvu míti, kdož v ústa vklone velrybu tomu, jsa vystřežen? Anebo, bude-li pohlcen, nevyjde provrtáním líce jeho?" A tak dí sv. Rehoř v kázaní jednom: Nemá již ani jedné omluvy člověk. Na Boha nedbá a Bůh jeho čeká; vidí Bůh, že pohrdá jím člověk, avšak jeho ještě odvo- lává, a, navrátí-li se k němu člověk, netolik chce to jemu odpustiti, ale slibuje i odplatu. A protož v nebez- pečenství se nedávejme, střežme se hříchu, nevcházejme v ústa velrybu tomu, hroznoť jest okolo zubův jeho! A kdož jest tam již, pospěš, neopozďuj se, neodvlač (neodkládej) pokáním den ode dne. Složme obyčej pro- tivný Boží milosti a přijměm se toho, co jest libé Bohu, a dojdem lepšího bydla nežli v ráji. A toho nám pomoz Hospodine!
— 165 — Neodjal jest ani hříšným naděje, když jest provrtal la- nitvu líce jeho, aby bylo utéci kudy. A tak Hospodin i dal člověku přikázání, aby nehřešil, i dal hřišným po- kání, aby nezoufal nižádný. Ale vizme také, když zříme k Boží dobrotě, aby- chom ji neobrátili k svému zlému. Neb jde-li kdo do- brovolně v hřích proti Boží zápovědi, doufaje, že má velryb děravé líce, tudížť dí písmo: Hrozno jest býti okolo zubův jeho! Kdož to ví, až zahryzen budeš anebo pohlcen? Protož není bezpečno na Boží milost ani hřešiti ani dlíti (prodlévati) pokáním. A kterou chce omluvu míti, kdož v ústa vklone velrybu tomu, jsa vystřežen? Anebo, bude-li pohlcen, nevyjde provrtáním líce jeho?" A tak dí sv. Rehoř v kázaní jednom: Nemá již ani jedné omluvy člověk. Na Boha nedbá a Bůh jeho čeká; vidí Bůh, že pohrdá jím člověk, avšak jeho ještě odvo- lává, a, navrátí-li se k němu člověk, netolik chce to jemu odpustiti, ale slibuje i odplatu. A protož v nebez- pečenství se nedávejme, střežme se hříchu, nevcházejme v ústa velrybu tomu, hroznoť jest okolo zubův jeho! A kdož jest tam již, pospěš, neopozďuj se, neodvlač (neodkládej) pokáním den ode dne. Složme obyčej pro- tivný Boží milosti a přijměm se toho, co jest libé Bohu, a dojdem lepšího bydla nežli v ráji. A toho nám pomoz Hospodine!
Strana 166
— 166 — XLII. Dítky: Rozněcujít k dobrému promluvy tyto! Chceť se nám více tázati o takých věcech! I řekl jsi, že jest hodné obrátiti se hříšnému. Pověz nám, na čem záleží hříšného obrácení na jeho-li vůli, či na zvláštním daru Boží milosti? Otec: Po vysokých tážete se věcech! Avšak o ně- čemž jest v dobré kratochvili i mluviti. Řkuť, že na jednom samém z toho na některémž spasení plné nezá- leží, avšak více to záleží na daru Boží milosti, abychom chtěli býti dobří, nežli na nás. Není to toho, jenžto chce, aneb toho, jenžto běží, ale jest toho, jenžto se smiluje a vzbudí i pomůže i dá dokonati. I žádný, kdož smrte- dlně hřeší, nemůže sám bez pomoci Boží vstáti. Tak hříchem obvázán bude, že z jednoho zlého zlý nepřítel jej do druhého uvede, a činiti bude, což hříchu libo A zdali mnohokrát toho nevyzná člověk, když učiní něco nehodného a dějí jemu: „Proč's to učinil?“, dí: „Tak mému hříchu libo.“ Dí sv. Chrysostom (Jan Zlato- ústý): Dříve, než zhřešíme, na naší záleží to vůli: chcem-li dáblu povoliti či nechceme. A jakž se obvá- žeme skutky jeho, nebudem bez pomoci Boží svou vůlí moci od něho vyjiti, jako lodi, když nemá, kdo by ji spravoval, tam, kam ji vítr povede, půjde. A protož,
— 166 — XLII. Dítky: Rozněcujít k dobrému promluvy tyto! Chceť se nám více tázati o takých věcech! I řekl jsi, že jest hodné obrátiti se hříšnému. Pověz nám, na čem záleží hříšného obrácení na jeho-li vůli, či na zvláštním daru Boží milosti? Otec: Po vysokých tážete se věcech! Avšak o ně- čemž jest v dobré kratochvili i mluviti. Řkuť, že na jednom samém z toho na některémž spasení plné nezá- leží, avšak více to záleží na daru Boží milosti, abychom chtěli býti dobří, nežli na nás. Není to toho, jenžto chce, aneb toho, jenžto běží, ale jest toho, jenžto se smiluje a vzbudí i pomůže i dá dokonati. I žádný, kdož smrte- dlně hřeší, nemůže sám bez pomoci Boží vstáti. Tak hříchem obvázán bude, že z jednoho zlého zlý nepřítel jej do druhého uvede, a činiti bude, což hříchu libo A zdali mnohokrát toho nevyzná člověk, když učiní něco nehodného a dějí jemu: „Proč's to učinil?“, dí: „Tak mému hříchu libo.“ Dí sv. Chrysostom (Jan Zlato- ústý): Dříve, než zhřešíme, na naší záleží to vůli: chcem-li dáblu povoliti či nechceme. A jakž se obvá- žeme skutky jeho, nebudem bez pomoci Boží svou vůlí moci od něho vyjiti, jako lodi, když nemá, kdo by ji spravoval, tam, kam ji vítr povede, půjde. A protož,
Strana 167
— 167 — kdož se z hříchu vydře a obrátí k Bohu, dart jest Boží milosti; ano bez daru Ducha svatého nemůž nižádný říci: Pán Ježíš. 1) A opět dí Kristus: 2) Nepřijde nižádný ku poznání jeho, leč přitáhne jej nebeský Otec. A tak nejvíc na daru Božím záleží člověčí obrácení. Pak mluví o tom daru Božím sv. Rehoř, vzav ono slovo: 3) „I kdo mi jest dal, abych se oplatil jemu?" a dí: Jistě nižádný jest nedal Bohu prvé, aby pak on oplatil se jemu svým darem. Když bychom bez jeho daru dobré skutky činíce, zasloužili daru jeho, jak to bude pravda, ježto jest řekl prorok: 4) Milosrdenství jeho, totiž Boží, předešlo jest mě? Kdyby naše jej milo- vání zasloužilo a pak on nás miloval, neřeklo by písmo: Ne jako bychom my prvé Boha milovali, ale že on jest nás miloval prvé. Kdybychom svou mocí bez něho činili co dobrého, kde jest to, ježto jest sám řekl: 5) Beze mne nemůžete nic učiniti? Pak-li kdo mní, by myšlením dobrým nejprv zasloužil, aby pak dáno bylo jemu činiti dobře, neřekl by sv. Pavel: Ne proto, bychom co sami ze sebe mysliti mohli dobrého, ale všecka moc naše jest od Boha. 6) Protož každý má vyrýti z svého srdce všecko 1) 1 Korint. 12, 3. 2) Jan 6, 44. 3) Řím 11, 35. 1) Žalm 58, 11. 5) Jan 15, 5. 6) 2 Korint. 3, 5.
— 167 — kdož se z hříchu vydře a obrátí k Bohu, dart jest Boží milosti; ano bez daru Ducha svatého nemůž nižádný říci: Pán Ježíš. 1) A opět dí Kristus: 2) Nepřijde nižádný ku poznání jeho, leč přitáhne jej nebeský Otec. A tak nejvíc na daru Božím záleží člověčí obrácení. Pak mluví o tom daru Božím sv. Rehoř, vzav ono slovo: 3) „I kdo mi jest dal, abych se oplatil jemu?" a dí: Jistě nižádný jest nedal Bohu prvé, aby pak on oplatil se jemu svým darem. Když bychom bez jeho daru dobré skutky činíce, zasloužili daru jeho, jak to bude pravda, ježto jest řekl prorok: 4) Milosrdenství jeho, totiž Boží, předešlo jest mě? Kdyby naše jej milo- vání zasloužilo a pak on nás miloval, neřeklo by písmo: Ne jako bychom my prvé Boha milovali, ale že on jest nás miloval prvé. Kdybychom svou mocí bez něho činili co dobrého, kde jest to, ježto jest sám řekl: 5) Beze mne nemůžete nic učiniti? Pak-li kdo mní, by myšlením dobrým nejprv zasloužil, aby pak dáno bylo jemu činiti dobře, neřekl by sv. Pavel: Ne proto, bychom co sami ze sebe mysliti mohli dobrého, ale všecka moc naše jest od Boha. 6) Protož každý má vyrýti z svého srdce všecko 1) 1 Korint. 12, 3. 2) Jan 6, 44. 3) Řím 11, 35. 1) Žalm 58, 11. 5) Jan 15, 5. 6) 2 Korint. 3, 5.
Strana 168
— 168 — koření (kořeny hříchů), doufání v se, a v Boha doufej, jeho daru žádej k obrácení svému, neb od něhoť jest vše dobré naše. Amen. — XLIII. Ditky: Což tehdy činí v nás svobodnost vůle? Otec: Řekl jsem, že jakžkoli nejprvé jest Božím darem obrácení člověčí k Bohu, však i od vůle naší to má býti. Neb všemohoucí Hospodin těm, kteréž ráčí k spasení přivésti, nejprve vleje dar milosti své, ježto pohne jich vůle, ale svobodnosti jí neodejme, že bude chtíti dobrému, a když již chce dobrému a oblíbí, tehdy opět dar Boží pomůže, že i skutkem bude moci to dobré dokonati. To sv. Rehoř ukazuje, řka: Vrchní milost Boží v nás k našemu spasení činí něco bez nás, aby, když půjde po ní vůle naše, to dobré, jehož již vzbuzením její žádáme, činila s námi. Avšak to dobré, ježto jsme, nejprvé darem Boží milosti vzbuzeni k němu, chtěli, počali i dokonali, a že Boží dobrota předchodí nás, to nám ukazuje sv. Pavel, řka: 1) Milostí Boží jsem, což- 1) 1 Kor. 15, 10.
— 168 — koření (kořeny hříchů), doufání v se, a v Boha doufej, jeho daru žádej k obrácení svému, neb od něhoť jest vše dobré naše. Amen. — XLIII. Ditky: Což tehdy činí v nás svobodnost vůle? Otec: Řekl jsem, že jakžkoli nejprvé jest Božím darem obrácení člověčí k Bohu, však i od vůle naší to má býti. Neb všemohoucí Hospodin těm, kteréž ráčí k spasení přivésti, nejprve vleje dar milosti své, ježto pohne jich vůle, ale svobodnosti jí neodejme, že bude chtíti dobrému, a když již chce dobrému a oblíbí, tehdy opět dar Boží pomůže, že i skutkem bude moci to dobré dokonati. To sv. Rehoř ukazuje, řka: Vrchní milost Boží v nás k našemu spasení činí něco bez nás, aby, když půjde po ní vůle naše, to dobré, jehož již vzbuzením její žádáme, činila s námi. Avšak to dobré, ježto jsme, nejprvé darem Boží milosti vzbuzeni k němu, chtěli, počali i dokonali, a že Boží dobrota předchodí nás, to nám ukazuje sv. Pavel, řka: 1) Milostí Boží jsem, což- 1) 1 Kor. 15, 10.
Strana 169
169 — koli jsem. A v též řeči ukazuje, že po tom daru šla jest vůle jeho, když dí:1) A milost jeho nebyla jest ve mně prázdná (marná), ale pracoval jsem více než jiný. A rozuměje tomu, že i toho jest sám sebou neměl, že jest pracoval, vyřkl: Ale ne já toť jest pracoval jsem. Avšak, že jest vůle jeho byla s Božím darem a práce jeho, dořekl: Ale se mnou dar Boží milosti. Nebyl by řekl: se mnou, kdyby vůle jeho a práce nešla s tím darem, jenžto jest vzbudil jej a pomáhal jemu. A tak, chtě ukázati, že nic není práce jeho neb vůle, dí: Ne já. A že jest z své vůle pracoval s darem Božím, do- řekl: Ale dar Boží milosti se mnou. Sv. Augustin, o témž mluvě, dí: Předchází Bůh svým darem, že ten, jenžto jest nechtěl, bude chtíti a jde s tím, jenžto chce, po- máhaje, aby daremně nebylo chtění jeho. Dí také k tomu sv. Bernard: Tuto věc trojí Bůh v nás činí: dá mysliti dobré, dá chtíti a dá dokonati. Prvé činí bez nás, druhé s námi, a třetí námi, dada dobré mysliti a promění v nás zlou vůli v dobrou. Tu pak vůli naší spojí nás s sebou a s nimi bude činiti naše hodné. A když způsoby všecky přičiní, že budem moci skutkem své dobré dokonati, ježto jsme chtěli, tehdy jest on námi dokonal skutek. Protož jedno (pouze, jedině) od samého Boha jest počátek našeho spasení. A naše povolení k tomu a skut- kem dokonání, ač není samými námi, však není vší věcí 1) 1 Kor. 15, 10.
169 — koli jsem. A v též řeči ukazuje, že po tom daru šla jest vůle jeho, když dí:1) A milost jeho nebyla jest ve mně prázdná (marná), ale pracoval jsem více než jiný. A rozuměje tomu, že i toho jest sám sebou neměl, že jest pracoval, vyřkl: Ale ne já toť jest pracoval jsem. Avšak, že jest vůle jeho byla s Božím darem a práce jeho, dořekl: Ale se mnou dar Boží milosti. Nebyl by řekl: se mnou, kdyby vůle jeho a práce nešla s tím darem, jenžto jest vzbudil jej a pomáhal jemu. A tak, chtě ukázati, že nic není práce jeho neb vůle, dí: Ne já. A že jest z své vůle pracoval s darem Božím, do- řekl: Ale dar Boží milosti se mnou. Sv. Augustin, o témž mluvě, dí: Předchází Bůh svým darem, že ten, jenžto jest nechtěl, bude chtíti a jde s tím, jenžto chce, po- máhaje, aby daremně nebylo chtění jeho. Dí také k tomu sv. Bernard: Tuto věc trojí Bůh v nás činí: dá mysliti dobré, dá chtíti a dá dokonati. Prvé činí bez nás, druhé s námi, a třetí námi, dada dobré mysliti a promění v nás zlou vůli v dobrou. Tu pak vůli naší spojí nás s sebou a s nimi bude činiti naše hodné. A když způsoby všecky přičiní, že budem moci skutkem své dobré dokonati, ježto jsme chtěli, tehdy jest on námi dokonal skutek. Protož jedno (pouze, jedině) od samého Boha jest počátek našeho spasení. A naše povolení k tomu a skut- kem dokonání, ač není samými námi, však není vší věcí 1) 1 Kor. 15, 10.
Strana 170
170 — bez nás. Neb dar Boži milosti vzbuzuje nejprv vůli naši a jako vseje, že pomyslíme dobrého něco a uzdraví vůli, když promění žádost její a pomůž jí, přiveda ji k doko- nání skutkem toho, ježto jest již chtěla. Také Hugo podobně se přimlouvá k tomu, řka: Duch svatý nejprv učiní v člověku vůli dobrou, potom bude chtění tomu pomáhati, aby stálo bez rozpači, až by i bylo dokonáno, aby daremně nebylo chtění. Nejprvé v nás chtění vzbudí a pak tím chtěním naším dokoná skutek. I bude to naše chtění jako nádobí některého řemeslníka, jenžto jím své dílo dělá jako ná- dobím, chtěním naším. A jakož dělník nejprvé sám při- praví to nádobí, jímž by dělal, a pak tím nádobím bude dělati, takéž Duch svatý sám nejprv vzbudí v člověku vůli dobrou a pak, tím chtěním člověčím, což bude či- niti, toho již ne sám, ale člověčím chtěním. Avšak více jest Duchem svatým ten čin dobrý než toho člověka, jako více jest dílo tesařovo, jenžto sekyrou dělá, než té sekyry, jížto dělá. A tak jeden týž skutek dobrý i jest náš i není. Jest náš, že chtíce činíme, a není, že ne sami sebou máme toho, že chceme dobrému a činíme. Jakož není v naší moci, bychom poznali, co jest dobré, leč nám Bůh dá poznati: Takéž není v síle vůle naší, bychom vždy chtěli tomu, ježto již víme, že jest dobré. Sv. Ber- nard ukazuje také, že i na Bohu i na vůli člověčí zá- leží spasení člověčí, i dí k onomu slovu, ježto jest řekl
170 — bez nás. Neb dar Boži milosti vzbuzuje nejprv vůli naši a jako vseje, že pomyslíme dobrého něco a uzdraví vůli, když promění žádost její a pomůž jí, přiveda ji k doko- nání skutkem toho, ježto jest již chtěla. Také Hugo podobně se přimlouvá k tomu, řka: Duch svatý nejprv učiní v člověku vůli dobrou, potom bude chtění tomu pomáhati, aby stálo bez rozpači, až by i bylo dokonáno, aby daremně nebylo chtění. Nejprvé v nás chtění vzbudí a pak tím chtěním naším dokoná skutek. I bude to naše chtění jako nádobí některého řemeslníka, jenžto jím své dílo dělá jako ná- dobím, chtěním naším. A jakož dělník nejprvé sám při- praví to nádobí, jímž by dělal, a pak tím nádobím bude dělati, takéž Duch svatý sám nejprv vzbudí v člověku vůli dobrou a pak, tím chtěním člověčím, což bude či- niti, toho již ne sám, ale člověčím chtěním. Avšak více jest Duchem svatým ten čin dobrý než toho člověka, jako více jest dílo tesařovo, jenžto sekyrou dělá, než té sekyry, jížto dělá. A tak jeden týž skutek dobrý i jest náš i není. Jest náš, že chtíce činíme, a není, že ne sami sebou máme toho, že chceme dobrému a činíme. Jakož není v naší moci, bychom poznali, co jest dobré, leč nám Bůh dá poznati: Takéž není v síle vůle naší, bychom vždy chtěli tomu, ježto již víme, že jest dobré. Sv. Ber- nard ukazuje také, že i na Bohu i na vůli člověčí zá- leží spasení člověčí, i dí k onomu slovu, ježto jest řekl
Strana 171
— 171 — sv. Pavel: 1) Není na tom, jenžto běží, ani na tom, jenžto chce, ale jest na smilování Božím. Což tehdy činí svobodnost vůle? Řkuť krátce: Nebude-li vůle svobodné, nebude, co by mělo býti spa- seno, a nebude-li smilování Božího, nebude spasení. Dvét má býti: jedno, od něhož jde spasení, druhé, jemuž se má spasení státi. Neníť odjinud, jedno od Boha, aniž může dáno jinému býti, jedno (jedině) vůli dobré. Vůli zjednati s vůlí té nejvyšší pravdy, poznajíc jí, spaseníť jest. Protož duch hříšného nedojde spasení, neb není sjednána s Boží vůlí vůle jeho, nepovolí-li Boží vůli, aby sposlouchal, když co přikáže, a uvěřil, když co sli- buje, a díku a chválu vzdával jemu z darův jeho. Mů- žem to i v oné řeči v apokalipsi znamenati, ježto dí: 2) Já stojím u vrat u tluku; kdož mi otevře, budu s ním večeřeti a on se mnou. Neb Bůh zatluče jako u vrat srdce člověčiho, k dobrému ponoukaje a vzbuzuje, ježto jest dobré nad toto přirození. A kdož přistoupí k vůli jeho, povolí, oblíbí to, stane po tom, vyjde Bůh k němu dary svými, skrze něž bude hoden, taký člověk větší milosti. A tak bude Bůh s ním a on s Bohem večeřeti jako dva přátelé v milosti jedné. Bůh v takém člověku bude libost míti a člověk v Bohu. A také o tom mluví sv. Rehoř, řka: To dobré, což činíme, jest i Bohem 1) Řím 9, 16. 2) Zjev. 3, 20.
— 171 — sv. Pavel: 1) Není na tom, jenžto běží, ani na tom, jenžto chce, ale jest na smilování Božím. Což tehdy činí svobodnost vůle? Řkuť krátce: Nebude-li vůle svobodné, nebude, co by mělo býti spa- seno, a nebude-li smilování Božího, nebude spasení. Dvét má býti: jedno, od něhož jde spasení, druhé, jemuž se má spasení státi. Neníť odjinud, jedno od Boha, aniž může dáno jinému býti, jedno (jedině) vůli dobré. Vůli zjednati s vůlí té nejvyšší pravdy, poznajíc jí, spaseníť jest. Protož duch hříšného nedojde spasení, neb není sjednána s Boží vůlí vůle jeho, nepovolí-li Boží vůli, aby sposlouchal, když co přikáže, a uvěřil, když co sli- buje, a díku a chválu vzdával jemu z darův jeho. Mů- žem to i v oné řeči v apokalipsi znamenati, ježto dí: 2) Já stojím u vrat u tluku; kdož mi otevře, budu s ním večeřeti a on se mnou. Neb Bůh zatluče jako u vrat srdce člověčiho, k dobrému ponoukaje a vzbuzuje, ježto jest dobré nad toto přirození. A kdož přistoupí k vůli jeho, povolí, oblíbí to, stane po tom, vyjde Bůh k němu dary svými, skrze něž bude hoden, taký člověk větší milosti. A tak bude Bůh s ním a on s Bohem večeřeti jako dva přátelé v milosti jedné. Bůh v takém člověku bude libost míti a člověk v Bohu. A také o tom mluví sv. Rehoř, řka: To dobré, což činíme, jest i Bohem 1) Řím 9, 16. 2) Zjev. 3, 20.
Strana 172
172 — i námi: Bohem jest, že předejde svými dary, a námi jest, že vůle naše přistoupí k tomu. Kdyby nebylo Bo- hem, z čeho bychom jemu na věky vzdávali díku? A kdyby námi nebylo, z čeho bychom k odplatě naději měli? Ale, že nedarmo budem Bohu děkovati, víme, že dar smilování jeho předchodí nás, vzbuzuje nás. A že ne daremně čáku k odplatě máme, víme, že to bude z vůle naší, že se jest hnula k tomu, k němuž ji po- nukl dar Boži milosti. XLIV. Ditky: Divno jest nám, že Bůh, vše moha, a jsa nejvýš dobrý, proč ne každému vleje tak silně daru svého, až by i vzbudil k dobrému vůli jeho, aby tak všichni spa- seni byli? Však víme, že by to mohl učiniti. Otec: O dítky, kterak jest to tajný soud Boží, nedosáhne toho ani jeden na světě rozum. Veliká bezedná hlubokost jsou soudové Boží, jako dí žaltář:1) I kdo mnohých takových věcí dosáhne (pochopí) svým smyslem, proč toto neb toto? Proč Bůh, moha, však ne všech k spasení zavolá? Proč jednomu své milosti dar dá a 1) Žalm 35, 7.
172 — i námi: Bohem jest, že předejde svými dary, a námi jest, že vůle naše přistoupí k tomu. Kdyby nebylo Bo- hem, z čeho bychom jemu na věky vzdávali díku? A kdyby námi nebylo, z čeho bychom k odplatě naději měli? Ale, že nedarmo budem Bohu děkovati, víme, že dar smilování jeho předchodí nás, vzbuzuje nás. A že ne daremně čáku k odplatě máme, víme, že to bude z vůle naší, že se jest hnula k tomu, k němuž ji po- nukl dar Boži milosti. XLIV. Ditky: Divno jest nám, že Bůh, vše moha, a jsa nejvýš dobrý, proč ne každému vleje tak silně daru svého, až by i vzbudil k dobrému vůli jeho, aby tak všichni spa- seni byli? Však víme, že by to mohl učiniti. Otec: O dítky, kterak jest to tajný soud Boží, nedosáhne toho ani jeden na světě rozum. Veliká bezedná hlubokost jsou soudové Boží, jako dí žaltář:1) I kdo mnohých takových věcí dosáhne (pochopí) svým smyslem, proč toto neb toto? Proč Bůh, moha, však ne všech k spasení zavolá? Proč jednomu své milosti dar dá a 1) Žalm 35, 7.
Strana 173
173 — druhému nedá? Jeden byl od dávna dobrý a odvrátí se ku posledku, druhý zlý bude po vše své dny a ku posledku obrátí se a od dobrých někdy zlé děti vyjdou neb dobré ode zlých. Tuť musí umlknouti každý jazyk, k téť odpovědi oněmí i nejhovornější. Tuť může každý svým srdcem pokřiknouti s sv. Pavlem, — jenž zmíniv se o tom, že jest Bůh zůstavil v nevěře lid židovský, s ni- miž činil tak mnoho divův, však dal zahynouti větší jich straně a pak pohanstvu hloupému pomohl — po- křikl a řka: O výsosti bohatství moudrosti a umění Božího, jak jsou nestihnuty soudové jeho a cesty jeho! I kdo jest poznal smysl Boží? 1) Avšakť s vámi chci řeči o tom podržeti, nemaje za to, byste zde mohli tomu, kudy to jest, ovšem (úplně) srozuměti, ale abyste, rozdráždíce se, byli toho pilni, abyste vešli v nebeské světlo, kdež byste bez záslony viděli Boha, v němž byste měli plné a pravé poznání všeho. I pravímť vám to, že ve všem světě, zde i v pe- kelných propastech i u výsosti nebeské nic se neděje, jediné to, co jest nebeským králem aneb přikázáno aneb přepuštěno (dopuštěno) podle jeho nevýpravné, jíž jest nelze obmysliti, spravedlnosti. Neb vše jest v jeho mou- drosti zpořízeno a vše jest dobře, ač co zlého přepustí komu učiniti, i to jest dobře a spravedlivé. Dí jeden opat v promluvách starých otcův: Sluší nám bez pohnutí 1) Řím 11, 33.
173 — druhému nedá? Jeden byl od dávna dobrý a odvrátí se ku posledku, druhý zlý bude po vše své dny a ku posledku obrátí se a od dobrých někdy zlé děti vyjdou neb dobré ode zlých. Tuť musí umlknouti každý jazyk, k téť odpovědi oněmí i nejhovornější. Tuť může každý svým srdcem pokřiknouti s sv. Pavlem, — jenž zmíniv se o tom, že jest Bůh zůstavil v nevěře lid židovský, s ni- miž činil tak mnoho divův, však dal zahynouti větší jich straně a pak pohanstvu hloupému pomohl — po- křikl a řka: O výsosti bohatství moudrosti a umění Božího, jak jsou nestihnuty soudové jeho a cesty jeho! I kdo jest poznal smysl Boží? 1) Avšakť s vámi chci řeči o tom podržeti, nemaje za to, byste zde mohli tomu, kudy to jest, ovšem (úplně) srozuměti, ale abyste, rozdráždíce se, byli toho pilni, abyste vešli v nebeské světlo, kdež byste bez záslony viděli Boha, v němž byste měli plné a pravé poznání všeho. I pravímť vám to, že ve všem světě, zde i v pe- kelných propastech i u výsosti nebeské nic se neděje, jediné to, co jest nebeským králem aneb přikázáno aneb přepuštěno (dopuštěno) podle jeho nevýpravné, jíž jest nelze obmysliti, spravedlnosti. Neb vše jest v jeho mou- drosti zpořízeno a vše jest dobře, ač co zlého přepustí komu učiniti, i to jest dobře a spravedlivé. Dí jeden opat v promluvách starých otcův: Sluší nám bez pohnutí 1) Řím 11, 33.
Strana 174
174 — víry věřiti, že ovšem nic neděje se bez vůle Boží, neb vše jest aneb vůlí jeho anebo jeho přepuštěním. Tím pak činem Bůh, když chce koho bez své pomoci zůsta- viti k zahynutí, toť učiní spravedlivě, neb to jest správné, aby tak nechal věci, jakož jest je zjednal v jich při- rození, a tak pomáhal, kterýmž chtě, až by dal jim pro to jich přirození běh vésti před se. Protož když čí svobodnou vůli, ježto doufají sobě, vrazí v pokoru již pokorných naděje povzdvihuje. 1) Předěsil nás pád muže tak velikého, ale že se jest pokáním opravil, to jest nás povzdvihlo. Proto i sv. Augustin dí: Nikdy člověk nemá hříchův velikosti vážiti bez Boží milosti ani dobroty Boží bez upřímé jeho spravedlnosti, a když by to věděl člověk, že jediný někdo ze všech má za- tracen býti, však by se měl báti za to, by on ten ne- byl, a stříci se hříchu, a takéž, kdyby jediný měl býti spasen, měl by doufati, že on ten bude, a činiti dobře. Amen. & — 1) Zdá se že na tomto místě věta vynechána jest o příběhu bud sv. Petra neb Davida krále.
174 — víry věřiti, že ovšem nic neděje se bez vůle Boží, neb vše jest aneb vůlí jeho anebo jeho přepuštěním. Tím pak činem Bůh, když chce koho bez své pomoci zůsta- viti k zahynutí, toť učiní spravedlivě, neb to jest správné, aby tak nechal věci, jakož jest je zjednal v jich při- rození, a tak pomáhal, kterýmž chtě, až by dal jim pro to jich přirození běh vésti před se. Protož když čí svobodnou vůli, ježto doufají sobě, vrazí v pokoru již pokorných naděje povzdvihuje. 1) Předěsil nás pád muže tak velikého, ale že se jest pokáním opravil, to jest nás povzdvihlo. Proto i sv. Augustin dí: Nikdy člověk nemá hříchův velikosti vážiti bez Boží milosti ani dobroty Boží bez upřímé jeho spravedlnosti, a když by to věděl člověk, že jediný někdo ze všech má za- tracen býti, však by se měl báti za to, by on ten ne- byl, a stříci se hříchu, a takéž, kdyby jediný měl býti spasen, měl by doufati, že on ten bude, a činiti dobře. Amen. & — 1) Zdá se že na tomto místě věta vynechána jest o příběhu bud sv. Petra neb Davida krále.
Strana 175
— 175 — XLV. Dítky: Bude-li tím nemilejší Bohu, kdo jest byl u velikých hříších, ač (když) se i pokaje? Otec: Mnoho jest příkladův, že Bůh všecko od- pouští zavinění, kdož jeho věrně pyče, více toho ne- opačí (neopakuje) k hanbě jeho ani tím méně bude jeho milovati, jakž jest svaté Maří Magdaleně učinil, svatému Petru, svatému Pavlu i mnoho jiným a v nich ukázal, že kde jest hřich oplynul, 1) tu jest nad to mohl dar milosti jeho oplynouti. Aj svatý Petr v svém slibu nestál, zapřel, by ne- znal Krista, a, klna se i přísahaje, té křivdy potvrzoval, a když toho věrně želel, tak shola Bůh odpustil to jemu, že potom poručil jemu vešken kostel (všecku církev). Svatý Pavel byl zhoubce svatých, nechtěl paměti jména Kristova ostaviti, a když svůj blud poznal a želel věrně toho, velice v něm oplynul dar Boží milosti, že jím víra osvícena. Též svatá Maří Magdalena v jakých hříších byla, na Boha nedbajíc, milost k tělesné žádosti obrá- tivší! A jakž k sobě přišla a želela své marnosti, vzala ihned dary Boží, v nichž byla ihned vzácna Bohu: proti hrdosti pokoru, proti nečisté, smilné milosti milost čistou 1) Řím 5, 20 Oplynul značí rozhojnil se
— 175 — XLV. Dítky: Bude-li tím nemilejší Bohu, kdo jest byl u velikých hříších, ač (když) se i pokaje? Otec: Mnoho jest příkladův, že Bůh všecko od- pouští zavinění, kdož jeho věrně pyče, více toho ne- opačí (neopakuje) k hanbě jeho ani tím méně bude jeho milovati, jakž jest svaté Maří Magdaleně učinil, svatému Petru, svatému Pavlu i mnoho jiným a v nich ukázal, že kde jest hřich oplynul, 1) tu jest nad to mohl dar milosti jeho oplynouti. Aj svatý Petr v svém slibu nestál, zapřel, by ne- znal Krista, a, klna se i přísahaje, té křivdy potvrzoval, a když toho věrně želel, tak shola Bůh odpustil to jemu, že potom poručil jemu vešken kostel (všecku církev). Svatý Pavel byl zhoubce svatých, nechtěl paměti jména Kristova ostaviti, a když svůj blud poznal a želel věrně toho, velice v něm oplynul dar Boží milosti, že jím víra osvícena. Též svatá Maří Magdalena v jakých hříších byla, na Boha nedbajíc, milost k tělesné žádosti obrá- tivší! A jakž k sobě přišla a želela své marnosti, vzala ihned dary Boží, v nichž byla ihned vzácna Bohu: proti hrdosti pokoru, proti nečisté, smilné milosti milost čistou 1) Řím 5, 20 Oplynul značí rozhojnil se
Strana 176
— 176 — a vroucí k Bohu a hořkost skroušení srdečného, proti svým tělesným rozkošem padla k nohám Syna Božího, vlasy těmi, jimiž mnohé dráždila k smilstvu, třela nohy prašné (zaprášené) Synu Božímu, ostavši (opustivši, za- nechavši) v nich smilné libosti. Tomu se divě, svatý Bernard dí: I co řku o tvém milosrdí, dobrý Ježíši, že nic méně hříšného nemiluješ, když se obrátí, nežli toho, jenžto se jest hříchem nikdy nezkálel? Dí také sv. Augustin: Ne tiť jsou v nenávisti Bohu, ježto jsou hřešili, ale ti, ježto z hříchu nechtí vstáti. A řekl Bůh skrze proroka: 1) To, že jest byl hříšný, nebude škodici hříšnému, když se odvrátí od svých hříchův. Ale tak nám to milosrdí Boží k užitku, ač se obrátiti k Bohu neopozdíme a nebudem-li hříchův k hří- chům přičinovati. A velmi je strašné, přivyknouc hřešiti, opozdění, neb, jakožť vždy, to řku: Sám svou mocí člověk nemůže ztrhati ďáblových svazkův. A ježto jsem řekl svatého Pavla povědění (výrok), že tu oplývá dar Boží milosti, kdež jest byl hřích oplynul, ne ve všecht to tak vychází, ale jedno v těch, ježto se k Bohu u vroucí milosti obracejí, ježto vidouce, že jim mnoho odpuštěno, milují velmi. Ale jsou nejedni, ježto nemní, by mnoho jim bylo odpuštěno, i milují málo. Zda-li by 1) Ezech. 33, 12.
— 176 — a vroucí k Bohu a hořkost skroušení srdečného, proti svým tělesným rozkošem padla k nohám Syna Božího, vlasy těmi, jimiž mnohé dráždila k smilstvu, třela nohy prašné (zaprášené) Synu Božímu, ostavši (opustivši, za- nechavši) v nich smilné libosti. Tomu se divě, svatý Bernard dí: I co řku o tvém milosrdí, dobrý Ježíši, že nic méně hříšného nemiluješ, když se obrátí, nežli toho, jenžto se jest hříchem nikdy nezkálel? Dí také sv. Augustin: Ne tiť jsou v nenávisti Bohu, ježto jsou hřešili, ale ti, ježto z hříchu nechtí vstáti. A řekl Bůh skrze proroka: 1) To, že jest byl hříšný, nebude škodici hříšnému, když se odvrátí od svých hříchův. Ale tak nám to milosrdí Boží k užitku, ač se obrátiti k Bohu neopozdíme a nebudem-li hříchův k hří- chům přičinovati. A velmi je strašné, přivyknouc hřešiti, opozdění, neb, jakožť vždy, to řku: Sám svou mocí člověk nemůže ztrhati ďáblových svazkův. A ježto jsem řekl svatého Pavla povědění (výrok), že tu oplývá dar Boží milosti, kdež jest byl hřích oplynul, ne ve všecht to tak vychází, ale jedno v těch, ježto se k Bohu u vroucí milosti obracejí, ježto vidouce, že jim mnoho odpuštěno, milují velmi. Ale jsou nejedni, ježto nemní, by mnoho jim bylo odpuštěno, i milují málo. Zda-li by 1) Ezech. 33, 12.
Strana 177
— 177 — jemu, aby ani jej sprznil hřích takový? A tak více jest takého v tom Bůh miloval než onoho, jemuž jest přezřel (odpustil) se zšerediti. By pak taký měl větší milost k Bohu nad onoho, jenžto jest v hřích padl, neb tolikouž, i věčnou chválu mělt by nad něho. Tak matka Boží nade vše má chválu. Neb čím kdo zde vezme větší plnost darův Božích, tím větší čest a chválu na věky vezme. Znám to a mám za to, že větší jest svatá Máří Magdalena nežli svatá Marga- reta, ale, by touž hornou (svrchovanou) milostí byla svatá Margareta milost měla jako svatá Máří Magdalena, byla by větší nežli jest tato. Ale moudrý Hospodin ve svém způsobu! Že jedny Bůh miluje více, jelikož (aspoň) v něčem a oni pak Boha méně, a druzí pak milují více, a Bůh je v něčem miloval méně, nebloudímť, Písmot to svědčí, že svatého Jana Kristus miloval mimo sva- tého Petra a svatý Petr miloval Krista více, méně jsa milován. Ale proto jest to ovšem pravda, že nebude škoditi hříšnému, že jest byl hříšným, když se obrátí k Bohu od svých hříchův a bude velmi Boha milovati, vida, že mu jest mnoho Bohem odpuštěno. Q Řeči besední Tomáše ze Štítného. 12.
— 177 — jemu, aby ani jej sprznil hřích takový? A tak více jest takého v tom Bůh miloval než onoho, jemuž jest přezřel (odpustil) se zšerediti. By pak taký měl větší milost k Bohu nad onoho, jenžto jest v hřích padl, neb tolikouž, i věčnou chválu mělt by nad něho. Tak matka Boží nade vše má chválu. Neb čím kdo zde vezme větší plnost darův Božích, tím větší čest a chválu na věky vezme. Znám to a mám za to, že větší jest svatá Máří Magdalena nežli svatá Marga- reta, ale, by touž hornou (svrchovanou) milostí byla svatá Margareta milost měla jako svatá Máří Magdalena, byla by větší nežli jest tato. Ale moudrý Hospodin ve svém způsobu! Že jedny Bůh miluje více, jelikož (aspoň) v něčem a oni pak Boha méně, a druzí pak milují více, a Bůh je v něčem miloval méně, nebloudímť, Písmot to svědčí, že svatého Jana Kristus miloval mimo sva- tého Petra a svatý Petr miloval Krista více, méně jsa milován. Ale proto jest to ovšem pravda, že nebude škoditi hříšnému, že jest byl hříšným, když se obrátí k Bohu od svých hříchův a bude velmi Boha milovati, vida, že mu jest mnoho Bohem odpuštěno. Q Řeči besední Tomáše ze Štítného. 12.
Strana 178
— 178 — XLVI. Dítky: I co jest to, ježto lidem tak překáží, že se chutně k Bohu neobrátí ani se vzhrozí jeho spravedlnosti ani se v milosti jeho tak rozchutnají, až by se vydřeli z če- listi dáblu? A někteří 1) vzdychavše i plakavše, poslou- chajíc Božího slova aneb klečíce před oltářem a ode- jdouce, budou tacíž jako dříve? Otec: Pomníte-li, dítky, ježto Kristus pravil ono podobenství, že vyšel jest, seje, rozsévač semene svého. Jedno padlo mezi trní, druhé podle cesty, třetí v skálu a čtvrté v dobrou roli. Tať jest pověst k vaší otázce. Neb rozliční slyší neb čtou slovo Boží aneb jim někdy v kostele nějaké náboženstvíčko na mysl přijde. Toť jsou semena spasitedlná. Ale jakž to sémě, ježto padne v trní, užitku nepřinese, neb když se rozmůže trní, udusí je: takéž, když uslyší bohatec slovo Boží, jenž nade vše váží míti mnoho, jenžto není srdce Davidova, jenžto, ač mnoho měl zboží, však nebyl k němu srdcem velnul, neb to znal, a řka: 2) Dobré mně zákon tvých úst nad tisíce zlata a stříbra, a radil i jiným a řka: 3) 1) V rukopise někdo. 2) Žalm 118, 72. s) Žalm 61, 11. V rukopise jest chyba »boží« místo zboží. Viz poznámku na str. 189.
— 178 — XLVI. Dítky: I co jest to, ježto lidem tak překáží, že se chutně k Bohu neobrátí ani se vzhrozí jeho spravedlnosti ani se v milosti jeho tak rozchutnají, až by se vydřeli z če- listi dáblu? A někteří 1) vzdychavše i plakavše, poslou- chajíc Božího slova aneb klečíce před oltářem a ode- jdouce, budou tacíž jako dříve? Otec: Pomníte-li, dítky, ježto Kristus pravil ono podobenství, že vyšel jest, seje, rozsévač semene svého. Jedno padlo mezi trní, druhé podle cesty, třetí v skálu a čtvrté v dobrou roli. Tať jest pověst k vaší otázce. Neb rozliční slyší neb čtou slovo Boží aneb jim někdy v kostele nějaké náboženstvíčko na mysl přijde. Toť jsou semena spasitedlná. Ale jakž to sémě, ježto padne v trní, užitku nepřinese, neb když se rozmůže trní, udusí je: takéž, když uslyší bohatec slovo Boží, jenž nade vše váží míti mnoho, jenžto není srdce Davidova, jenžto, ač mnoho měl zboží, však nebyl k němu srdcem velnul, neb to znal, a řka: 2) Dobré mně zákon tvých úst nad tisíce zlata a stříbra, a radil i jiným a řka: 3) 1) V rukopise někdo. 2) Žalm 118, 72. s) Žalm 61, 11. V rukopise jest chyba »boží« místo zboží. Viz poznámku na str. 189.
Strana 179
— 179 — Bude-lit zboží vám přibývati, nepřikládejte k vůli zboží. A ježto dí „a sčekej“ (srdce k němu) ke stání napo- míná, totiž v tom stůj bez rozpači, až se i dočekáš ko- runy, ježto jest od počátku slíbena, ale teprv bude stá- lostí dána. Aj, toť cesta, ježto tážete se, co má hříšný učiniti! Řkuť: odvrátě se od své zlé cesty, obrať se k Bohu, a počna cestu tuto, dokonej ji, věda, že všichni hříši mají počet a míru, ale Boží milosrdenství nad po- čet jest i nad miru. — XLVII. Dítky: Dobrá rada! Když jest tak Bůh milosrdný, ještě naleznem milost jeho! Otec: Dříve jsem pravil, že svou vůlí padnouti v hřích můžeme a svým nedbáním dáme se uvázati hříchu; ale bez zvláštní pomoci daru Božího nemůžeme vstáti. A jakožť jest veliké Boží milosrdí, nict jeho spra- vedlnost není menší, a soud jeho spravedlnosti skryt jest před námi. Protož viz každý, bys v hřích neupadl, a kdo jest v hříše, když Bůh v srdci napomene, viz, bys se neobmeškal vstáti. Kdo jest nepadl, boj se Boží spravedlnosti, a kdo jest padl, doufej do jeho milosti! I mluví o tom svatý Rehoř v témž místě o onom velrybu, jehož lanitvu Bůh provrtal, a dí: Pilně se jest 12*
— 179 — Bude-lit zboží vám přibývati, nepřikládejte k vůli zboží. A ježto dí „a sčekej“ (srdce k němu) ke stání napo- míná, totiž v tom stůj bez rozpači, až se i dočekáš ko- runy, ježto jest od počátku slíbena, ale teprv bude stá- lostí dána. Aj, toť cesta, ježto tážete se, co má hříšný učiniti! Řkuť: odvrátě se od své zlé cesty, obrať se k Bohu, a počna cestu tuto, dokonej ji, věda, že všichni hříši mají počet a míru, ale Boží milosrdenství nad po- čet jest i nad miru. — XLVII. Dítky: Dobrá rada! Když jest tak Bůh milosrdný, ještě naleznem milost jeho! Otec: Dříve jsem pravil, že svou vůlí padnouti v hřích můžeme a svým nedbáním dáme se uvázati hříchu; ale bez zvláštní pomoci daru Božího nemůžeme vstáti. A jakožť jest veliké Boží milosrdí, nict jeho spra- vedlnost není menší, a soud jeho spravedlnosti skryt jest před námi. Protož viz každý, bys v hřích neupadl, a kdo jest v hříše, když Bůh v srdci napomene, viz, bys se neobmeškal vstáti. Kdo jest nepadl, boj se Boží spravedlnosti, a kdo jest padl, doufej do jeho milosti! I mluví o tom svatý Rehoř v témž místě o onom velrybu, jehož lanitvu Bůh provrtal, a dí: Pilně se jest 12*
Strana 180
180 — stříci, aby ten velryb nepohltil, ale však, pohltí-li koho, jestliže věrně hříchu pyče, nalezneť díru v lanitvě jeho. Kdo jest nepopaden (není popaden) ústy jeho, střež se, abys nebyl popaden, hrůzať jest okolo zubův jeho! Stvo- řitel náš milosrdnýť jest i spravedlivý. Avšak neříkej: nechť zhřeším, milosrdnýť jest, odpustíť mi, ani také, kdo jest zhřešil, rozpakuj se, řka: spravedlnýť jest, ne- odpustíť. Odpustíť Bůh (hřích), jehož člověk věrně želí, ale boj se toho dopustiti, jehož nevíš, budeš-li moci věrně želeti, a jehož bys musil želeti, lépet se toho nodopustiti. Boj se před dopuštěním spravedlnosti a doufej v milost, když bys již zhřešil. Ne tak se boj spravedlnosti, až by se nadějí neutěšil, ani tak doufej do milosti, až by svým ranám lékařství hodné obmeškal. Pod Boží dobrotou raduj se naděje hříšného a pod jeho krutým soudem strachůj se hříšný, čekaje pomsty. Dvojí pomoc učinil Bůh národu lidskému: když jest ani (ne)zamlčel, by nevystřehl těch, jichž ten velryb ústy ještě neobklíčil, aby v ústa jeho nevcházeli, aniž jest zůstavil již popadených, by jim, kudy by asa (aspoň) z úst utekli, nepřipravil. Protož Písmo dva znamenité muže ukazuje: Davida a Petra, že jsou byli pohyleni (hříchem poníženi), aby se tu menší vystřehli, kdež větší padli; a pak praví obou pokání, aby (ti), již padli, asa v tom se neobmeškali. Protož, když jest padl David, nebuď svým stáním bezpečen nižádný; a že jest také vstal, protož, kdož padne, nerozpakuj se. Aj, kterak
180 — stříci, aby ten velryb nepohltil, ale však, pohltí-li koho, jestliže věrně hříchu pyče, nalezneť díru v lanitvě jeho. Kdo jest nepopaden (není popaden) ústy jeho, střež se, abys nebyl popaden, hrůzať jest okolo zubův jeho! Stvo- řitel náš milosrdnýť jest i spravedlivý. Avšak neříkej: nechť zhřeším, milosrdnýť jest, odpustíť mi, ani také, kdo jest zhřešil, rozpakuj se, řka: spravedlnýť jest, ne- odpustíť. Odpustíť Bůh (hřích), jehož člověk věrně želí, ale boj se toho dopustiti, jehož nevíš, budeš-li moci věrně želeti, a jehož bys musil želeti, lépet se toho nodopustiti. Boj se před dopuštěním spravedlnosti a doufej v milost, když bys již zhřešil. Ne tak se boj spravedlnosti, až by se nadějí neutěšil, ani tak doufej do milosti, až by svým ranám lékařství hodné obmeškal. Pod Boží dobrotou raduj se naděje hříšného a pod jeho krutým soudem strachůj se hříšný, čekaje pomsty. Dvojí pomoc učinil Bůh národu lidskému: když jest ani (ne)zamlčel, by nevystřehl těch, jichž ten velryb ústy ještě neobklíčil, aby v ústa jeho nevcházeli, aniž jest zůstavil již popadených, by jim, kudy by asa (aspoň) z úst utekli, nepřipravil. Protož Písmo dva znamenité muže ukazuje: Davida a Petra, že jsou byli pohyleni (hříchem poníženi), aby se tu menší vystřehli, kdež větší padli; a pak praví obou pokání, aby (ti), již padli, asa v tom se neobmeškali. Protož, když jest padl David, nebuď svým stáním bezpečen nižádný; a že jest také vstal, protož, kdož padne, nerozpakuj se. Aj, kterak
Strana 181
— 181 — Písmo (těm, kdo) týmž (po)hrdají, dá padnouti, 1) ježto jest jim dal (Bůh) moc ke zlému se obrátiti neb k do- brému, nepomáhaje zvláštním darem, nesprávně jest neučinil. Nebyl jest tím dlužen. Jakož neučiní nesprávně, ač stéblu nespomůže, aby neshořelo, když v oheň přijde. A pak-li komu zvláštním svým darem pomůže, také křivdy neučiní. A jest nějak správné, jelikož, zříc k do- brotě jeho, aby někomu ukázal svou milost, spomáhá vůli jeho, ale svobodnosti neodejma, aby se hnula k do- brému. A tak leč zůstaví koho leč pomůže komu, obé to může spravedlivě učiniti: jedno samou spravedlností, druhé spravedlností z své dobroty. A křivdy nikterýmž nižádnému neučiní, kdyžť svým darem zvláštním pomůž komu z moci (ďáblovy), ačť by i moci jemu odjal všecky, neb on křivě drží lidi, křivdou jich dobyv. Ale lidé jsou správně v moci jeho, neb ne bezděky ale dobro- volně přistoupili k němu od pravdy. A protož Bůh větší stranu lida zůstavil bez pomoci daru svého, aby ukázal, že jest všem bylo obecné zahynutí prohřešeným, kdyby některým nepomohl odtud z své milosti. Tudy také Bůh neučiní křivdy dáblu. Pomáhá, komuž chtě, svým darem z moci jeho tak, že nezboří Bůh ustanoveného běhu, ale tak vleje svou milost, tak napomene, že proto vůli neodejme svobodnosti, ale promění člověk, chtě bez při- nucení, vůli, a ač (i když) se promění, však vždy jest 1) Místo v rukop. porušené zní: Kterak Písmo týmž hrdele dá...
— 181 — Písmo (těm, kdo) týmž (po)hrdají, dá padnouti, 1) ježto jest jim dal (Bůh) moc ke zlému se obrátiti neb k do- brému, nepomáhaje zvláštním darem, nesprávně jest neučinil. Nebyl jest tím dlužen. Jakož neučiní nesprávně, ač stéblu nespomůže, aby neshořelo, když v oheň přijde. A pak-li komu zvláštním svým darem pomůže, také křivdy neučiní. A jest nějak správné, jelikož, zříc k do- brotě jeho, aby někomu ukázal svou milost, spomáhá vůli jeho, ale svobodnosti neodejma, aby se hnula k do- brému. A tak leč zůstaví koho leč pomůže komu, obé to může spravedlivě učiniti: jedno samou spravedlností, druhé spravedlností z své dobroty. A křivdy nikterýmž nižádnému neučiní, kdyžť svým darem zvláštním pomůž komu z moci (ďáblovy), ačť by i moci jemu odjal všecky, neb on křivě drží lidi, křivdou jich dobyv. Ale lidé jsou správně v moci jeho, neb ne bezděky ale dobro- volně přistoupili k němu od pravdy. A protož Bůh větší stranu lida zůstavil bez pomoci daru svého, aby ukázal, že jest všem bylo obecné zahynutí prohřešeným, kdyby některým nepomohl odtud z své milosti. Tudy také Bůh neučiní křivdy dáblu. Pomáhá, komuž chtě, svým darem z moci jeho tak, že nezboří Bůh ustanoveného běhu, ale tak vleje svou milost, tak napomene, že proto vůli neodejme svobodnosti, ale promění člověk, chtě bez při- nucení, vůli, a ač (i když) se promění, však vždy jest 1) Místo v rukop. porušené zní: Kterak Písmo týmž hrdele dá...
Strana 182
— 182 — vůle: byla jest chtíc zlému, bude táž vůle, chtíc do- brému. A tak ten dar Božího smilování vzbudí vůli, ale neodejme jí svobodnosti: Když chce (vůle), přistoupí; nepřistoupila by, kdyby nechtěla. A když k tomu prvému daru Božímu pohne se člověk a přidá vůli, připravuje se k druhému daru, jímž má člověk vzácen Bohu býti. Neb to povolení jest, jenžto jemu říkají učení, že, chce-li člověk účasten býti, má to učiniti, co záleží na něm. A touž pak druhý dar, ježto jej učiní vzácna Bohu, bude dán jemu. A když se vůlí svou člověk sjedná i s tim darem, usiluje, pracuje podle vůle Boži v šle- chetnostech, zaslouží odplaty, a pak-li se hříchem protiví, tehdy pokuty. A v kterémž stojí člověk do konce věku svého zde na světě, toho odplatu v Božím věku bez konce na onom světě bude míti. A tak bude pravá řeč svatého Augustina, jenžto jest řekl: Ten, jenžto jest tě bez tvé pomoci stvořil, bez tvé pomoci spravedlna tebe neučiní. I to jest pravda, že Bůh jedno své dary v nás korunuje. Neb on vzbudí vůli naší, a vůle, když pomocí jeho přistoupí k dobrému, učiní místo a cestu k sobě milosti jeho, aby nebylo nesprávné spravedlnosti jeho nad nerodným (nehodným) se smilovati a ježto by měl překazu Božím darům. I bývát dvojím činem překaza (překážka) Božím darům: jedna jest zatvrdilé srdce ve zlé vůli, o němž jest psáno: 1) V zlobivou duši 1) Moudr. I. 4.
— 182 — vůle: byla jest chtíc zlému, bude táž vůle, chtíc do- brému. A tak ten dar Božího smilování vzbudí vůli, ale neodejme jí svobodnosti: Když chce (vůle), přistoupí; nepřistoupila by, kdyby nechtěla. A když k tomu prvému daru Božímu pohne se člověk a přidá vůli, připravuje se k druhému daru, jímž má člověk vzácen Bohu býti. Neb to povolení jest, jenžto jemu říkají učení, že, chce-li člověk účasten býti, má to učiniti, co záleží na něm. A touž pak druhý dar, ježto jej učiní vzácna Bohu, bude dán jemu. A když se vůlí svou člověk sjedná i s tim darem, usiluje, pracuje podle vůle Boži v šle- chetnostech, zaslouží odplaty, a pak-li se hříchem protiví, tehdy pokuty. A v kterémž stojí člověk do konce věku svého zde na světě, toho odplatu v Božím věku bez konce na onom světě bude míti. A tak bude pravá řeč svatého Augustina, jenžto jest řekl: Ten, jenžto jest tě bez tvé pomoci stvořil, bez tvé pomoci spravedlna tebe neučiní. I to jest pravda, že Bůh jedno své dary v nás korunuje. Neb on vzbudí vůli naší, a vůle, když pomocí jeho přistoupí k dobrému, učiní místo a cestu k sobě milosti jeho, aby nebylo nesprávné spravedlnosti jeho nad nerodným (nehodným) se smilovati a ježto by měl překazu Božím darům. I bývát dvojím činem překaza (překážka) Božím darům: jedna jest zatvrdilé srdce ve zlé vůli, o němž jest psáno: 1) V zlobivou duši 1) Moudr. I. 4.
Strana 183
— 183 — nevejde moudrost. Druhá jest překaza, když člověk milostí velne k tomuto světu, že, jako by nemohl, tak nebude chtíti rozuměti, jak jest zlý svět a kterak jest jemu zahynouti a kterak je dobré dojíti bydla nebe- ského. A tak nebude dbáti, co písmo radí, co přítel věrný aneb Bůh v srdci. A protož, kdož se čije, že jest obvázán kterou překazou, Božím darem chce-li dojíti spasení, učiň to, co jest na něm: povol dobrému ponu- knutí, dobré radě, přemož zlý svůj obyčej dobrým a připrav své srdce, ať jest povolno přijati Boží dary první i druhé, aby byl jimi vzácen Bohu a byl syn milosrdenství, ale ne syn hněvu. Ale čekáte-li ode mne, abych plnou vám učinil odpověď k vaší otázce, ode mne a snad ani od jiného nedočekáte. Neboť to Bůh činí svým tajným soudem, ale však vždy spravedlným. Nad kým se smiluje, tomu milosrdenství ukáže, a komuž ukáže milosrdenství, nad tím se miluje, a kteréž zůstaví v zahynutí, to učiní svou spravedlností a tu on sám zná. I mluví o tom více svatý Rehoř, kterak Hospodin divné věci jedná v svém tajném soudě, vzav ono slovo, ježto jest v knihách Job řečeno: 1) I zda-li víš pořad nebeský a povíš na zemi, proč jest, což v nich jest? I dí: Toho úplně nemůže při- jíti ani jednomu, dokudž jest v tomto životě. Abychom od menších věcí počnouce k větším přišli: i kdo jest ten, 1) Job 38, 33.
— 183 — nevejde moudrost. Druhá jest překaza, když člověk milostí velne k tomuto světu, že, jako by nemohl, tak nebude chtíti rozuměti, jak jest zlý svět a kterak jest jemu zahynouti a kterak je dobré dojíti bydla nebe- ského. A tak nebude dbáti, co písmo radí, co přítel věrný aneb Bůh v srdci. A protož, kdož se čije, že jest obvázán kterou překazou, Božím darem chce-li dojíti spasení, učiň to, co jest na něm: povol dobrému ponu- knutí, dobré radě, přemož zlý svůj obyčej dobrým a připrav své srdce, ať jest povolno přijati Boží dary první i druhé, aby byl jimi vzácen Bohu a byl syn milosrdenství, ale ne syn hněvu. Ale čekáte-li ode mne, abych plnou vám učinil odpověď k vaší otázce, ode mne a snad ani od jiného nedočekáte. Neboť to Bůh činí svým tajným soudem, ale však vždy spravedlným. Nad kým se smiluje, tomu milosrdenství ukáže, a komuž ukáže milosrdenství, nad tím se miluje, a kteréž zůstaví v zahynutí, to učiní svou spravedlností a tu on sám zná. I mluví o tom více svatý Rehoř, kterak Hospodin divné věci jedná v svém tajném soudě, vzav ono slovo, ježto jest v knihách Job řečeno: 1) I zda-li víš pořad nebeský a povíš na zemi, proč jest, což v nich jest? I dí: Toho úplně nemůže při- jíti ani jednomu, dokudž jest v tomto životě. Abychom od menších věcí počnouce k větším přišli: i kdo jest ten, 1) Job 38, 33.
Strana 184
— 184 — by rozuměl tomu, proč téměř vždy spravedlný člověk přijde s soudu, ano netolik nepopraveno jemu té křivdy, ježto se jest jemu stala, ale často bude odsouzen jako vinný a bude vinnému pomoženo, jako by práv byl? A kdo jest, by rozuměl tomu, proč dá Bůh někomu živu býti, ježto mnohých smrt skrze něho bude; a druhý umře, jenžto by se mnohým hodil k jich životu? Někdo moc vezme a vlásti bude, jenžto pilně bude dobrým ško- diti, a druhý nemůže k tomu přijíti, aby vládl, a jediné proto chtěl by vlásti, aby mohl dobrým pomáhati. Někdo by rád byl v pokoji, bez práce, avšak rozličnou prací obvázán bude; a někdo rád by nesl práci a bez své děky (vůle) v pokoji bude, nemaje o čem pracovati. Někdo, zle počna živ býti, dokoná dobře, dotud jeho Bůh čeká, až se i polepší, a druhý, dobře počna, odvrátí se a zahyne, ježto se jest zdálo, by dobrý byl. Někdo zle počna, hůře skoná, a druhý, počna dobře, vždy prospívá. Někdo by rád došel svrchování života do- brého a nemůže, a druhý by mohl, i nechce. I kdo je ten, jenžto by mohl projíti hlubokost tajných soudův Božích? A protož vyznej se člověk, že jich neví a že jich neví, buď pokoren. Boj se, nedoufej v se, žá- dej pomoci od svého Stvořitele. A tak, cožkoli trpíme, tím máme trpěti pokorněji, čím méně víme, proč co trpíme.
— 184 — by rozuměl tomu, proč téměř vždy spravedlný člověk přijde s soudu, ano netolik nepopraveno jemu té křivdy, ježto se jest jemu stala, ale často bude odsouzen jako vinný a bude vinnému pomoženo, jako by práv byl? A kdo jest, by rozuměl tomu, proč dá Bůh někomu živu býti, ježto mnohých smrt skrze něho bude; a druhý umře, jenžto by se mnohým hodil k jich životu? Někdo moc vezme a vlásti bude, jenžto pilně bude dobrým ško- diti, a druhý nemůže k tomu přijíti, aby vládl, a jediné proto chtěl by vlásti, aby mohl dobrým pomáhati. Někdo by rád byl v pokoji, bez práce, avšak rozličnou prací obvázán bude; a někdo rád by nesl práci a bez své děky (vůle) v pokoji bude, nemaje o čem pracovati. Někdo, zle počna živ býti, dokoná dobře, dotud jeho Bůh čeká, až se i polepší, a druhý, dobře počna, odvrátí se a zahyne, ježto se jest zdálo, by dobrý byl. Někdo zle počna, hůře skoná, a druhý, počna dobře, vždy prospívá. Někdo by rád došel svrchování života do- brého a nemůže, a druhý by mohl, i nechce. I kdo je ten, jenžto by mohl projíti hlubokost tajných soudův Božích? A protož vyznej se člověk, že jich neví a že jich neví, buď pokoren. Boj se, nedoufej v se, žá- dej pomoci od svého Stvořitele. A tak, cožkoli trpíme, tím máme trpěti pokorněji, čím méně víme, proč co trpíme.
Strana 185
— 185 — XLVIII. Dítky: Vidíme to, že jsou nestihnuty soudové Boží a protož strach nás obchází, že nevíme milosti-li budem hodny čili nenávisti. On sám ví, komu spomůže a koho nechá v zahynutí. On ví, komu přichystal příčiny hodné k spa- sení jeho. Otec: Rozumímť, kam mě chcete zavésti v hlu- boké věci, ale nemohuť k tomu jiného říci, než řkuť s žaltářem:1) Bůh náš v nebi vše, což jest chtěl, učinil v nebi i v zemi. Latině nebe slove celum a celare jest tajiti. A tak nebe může býti řečeno tajnost; a když jest Bůh v tajnosti a v tajnosti učinil to vše, což jest chtěl, jakž my chceme projíti tajnost jeho? Protož se- čkejme, ažť nás i pojme v nebe, v svou tajnost, kdežt nám zjeví mnohé věci, ježto jsou nám zde tajny. A zatím svatého Augustina sposlouchejme, jenžto mluví o tom slovu, ježto je řekl Kristus:2) I žádný nepřijde ke mně, jedno ač jej můj Otec potáhne. Praví: koho táhne a koho netáhne? Aneb proč tohoto táhne a tohoto netáhne? Neroď (nechtěj) rozsuzovati, nechceš-li blouditi. Netáhne-li tebe, pros, ať tě potáhne. Neb co jest jiného než dar Boží, kdo se hne k Bohu, a za ten v pokoře 1) Žalm 113, 3. 2) Jan 6, 44.
— 185 — XLVIII. Dítky: Vidíme to, že jsou nestihnuty soudové Boží a protož strach nás obchází, že nevíme milosti-li budem hodny čili nenávisti. On sám ví, komu spomůže a koho nechá v zahynutí. On ví, komu přichystal příčiny hodné k spa- sení jeho. Otec: Rozumímť, kam mě chcete zavésti v hlu- boké věci, ale nemohuť k tomu jiného říci, než řkuť s žaltářem:1) Bůh náš v nebi vše, což jest chtěl, učinil v nebi i v zemi. Latině nebe slove celum a celare jest tajiti. A tak nebe může býti řečeno tajnost; a když jest Bůh v tajnosti a v tajnosti učinil to vše, což jest chtěl, jakž my chceme projíti tajnost jeho? Protož se- čkejme, ažť nás i pojme v nebe, v svou tajnost, kdežt nám zjeví mnohé věci, ježto jsou nám zde tajny. A zatím svatého Augustina sposlouchejme, jenžto mluví o tom slovu, ježto je řekl Kristus:2) I žádný nepřijde ke mně, jedno ač jej můj Otec potáhne. Praví: koho táhne a koho netáhne? Aneb proč tohoto táhne a tohoto netáhne? Neroď (nechtěj) rozsuzovati, nechceš-li blouditi. Netáhne-li tebe, pros, ať tě potáhne. Neb co jest jiného než dar Boží, kdo se hne k Bohu, a za ten v pokoře 1) Žalm 113, 3. 2) Jan 6, 44.
Strana 186
— 186 — sluší prositi Boha. A jakož teď slyšíte i od sv. Augu- stina: Všetečně tajných soudův Božích nezpravujte (ne- posuzujte), na těch se nemoudrost neobracujte, ježtot dějí: Jsme-li k spasení přichystáni, budem spaseni. A pak nejdou tou cestou, ježto jest k spasení přichystána, aby se k Bohu obrátili, dobře činili a v tom stáli. Pro- tož dí sv. Augustin: Nejsi-li přichystán k spasení, čiň tak, abys byl přichystán. Neb nemoudrá jest naděje, by kdo přišel k spasení, nejda tou cestou, ježto jest k spa- sení přichystána; ale vzejdi na cestu a nadějet bude, že tam dojdeš, kam cesta vede. Kdo jest přichystán k spasení, také jest přichystán k cestě spasení. K tomut jest podobno, ježto praví sv. Rehoř: To, ježto lidé svatí na Bohu prosbou obdržují, tak jest Bůh přichystal jim, aby prosbou bylo obdržáno. A tak já řku, že i to při- chystání k nebeskému království tak jest přichystáno, aby zvolení s prací tam přišli a žádajíce, po tom stojíce, byli důstojni vzíti to, ježto všemohoucí Bůh přichystal jim přede všemi věky. — XLIX. Dítky: U vysoké jsme vešli řeči. Ale, podivíce se mou- drosti Boží a hlubokosti soudům jeho, nechť vejdeme v řeči jiné. Pověz nám, milý tatíku, co má učiniti
— 186 — sluší prositi Boha. A jakož teď slyšíte i od sv. Augu- stina: Všetečně tajných soudův Božích nezpravujte (ne- posuzujte), na těch se nemoudrost neobracujte, ježtot dějí: Jsme-li k spasení přichystáni, budem spaseni. A pak nejdou tou cestou, ježto jest k spasení přichystána, aby se k Bohu obrátili, dobře činili a v tom stáli. Pro- tož dí sv. Augustin: Nejsi-li přichystán k spasení, čiň tak, abys byl přichystán. Neb nemoudrá jest naděje, by kdo přišel k spasení, nejda tou cestou, ježto jest k spa- sení přichystána; ale vzejdi na cestu a nadějet bude, že tam dojdeš, kam cesta vede. Kdo jest přichystán k spasení, také jest přichystán k cestě spasení. K tomut jest podobno, ježto praví sv. Rehoř: To, ježto lidé svatí na Bohu prosbou obdržují, tak jest Bůh přichystal jim, aby prosbou bylo obdržáno. A tak já řku, že i to při- chystání k nebeskému království tak jest přichystáno, aby zvolení s prací tam přišli a žádajíce, po tom stojíce, byli důstojni vzíti to, ježto všemohoucí Bůh přichystal jim přede všemi věky. — XLIX. Dítky: U vysoké jsme vešli řeči. Ale, podivíce se mou- drosti Boží a hlubokosti soudům jeho, nechť vejdeme v řeči jiné. Pověz nám, milý tatíku, co má učiniti
Strana 187
— 187 — hříšný člověk, dalek jsa Boží milosti, nežádaje Boha, jedno něterdy (někdy) zhrozí se peklem, chtěl by se ku pokání navrátiti, i nemůž se z svého zlého pozdvihnouti obyčeje, až tak i zajde v jakous rozpač? Otec: Nic nebezpečnějšího a nic horšího než rozpač (rozpaky, pochybnost). Velmi jest křiv proti Bohu, kdož se do jeho milosrdenství rozpačí. Kdož by pak do sebe se rozpačil vida množství svých hříchův, také by učinil Bohu křivdu, nepatře na jeho všemohoucnost, an i milo- srdný i všemohoucí tak snadno může jemu mnoho hří- chův odpustiti jako i málo, a kdož žádá milosti jeho, neodvrátí jí od něho. Protož nezoufej, hříšný, obrať se k Bohu! Nehrdej mocí Boží všemohoucí a jeho neuměr- ným (nesmírným) milosrdím. A dokud se kdo pobává pekla, dotud Bůh jeho ještě napomíná. A to jest cesta hříšnému k navrácení: báti se Boží spravedlnosti a muk věčných, ale do Boží milosti nezoufati, a pak z té bázni želeti hříchu a ostati, zlého k zlému nepřičiniti a naději vzíti do veliké Boží milosti, že odpustí hříchy jeho a přijme jeho pokání milostivě. Z té pak naděje rozchutná se k Boží dobrotě a počne míti milost k Bohu. A z mi- losti to bude lehko, ježto dříve bylo těžko. Tak z hříš- ného spravedlivý bude a brzo se domýšlí, co jest libost Boží, když jej bude milovati, a bude nazván v Písmě synem Božím, aby měl naději v Bohu jako v otci a bude jej učiti své cestě milostivě. A tak dí Písmo: Synu, když přistoupáš k službě Boží, stůj v spravedl-
— 187 — hříšný člověk, dalek jsa Boží milosti, nežádaje Boha, jedno něterdy (někdy) zhrozí se peklem, chtěl by se ku pokání navrátiti, i nemůž se z svého zlého pozdvihnouti obyčeje, až tak i zajde v jakous rozpač? Otec: Nic nebezpečnějšího a nic horšího než rozpač (rozpaky, pochybnost). Velmi jest křiv proti Bohu, kdož se do jeho milosrdenství rozpačí. Kdož by pak do sebe se rozpačil vida množství svých hříchův, také by učinil Bohu křivdu, nepatře na jeho všemohoucnost, an i milo- srdný i všemohoucí tak snadno může jemu mnoho hří- chův odpustiti jako i málo, a kdož žádá milosti jeho, neodvrátí jí od něho. Protož nezoufej, hříšný, obrať se k Bohu! Nehrdej mocí Boží všemohoucí a jeho neuměr- ným (nesmírným) milosrdím. A dokud se kdo pobává pekla, dotud Bůh jeho ještě napomíná. A to jest cesta hříšnému k navrácení: báti se Boží spravedlnosti a muk věčných, ale do Boží milosti nezoufati, a pak z té bázni želeti hříchu a ostati, zlého k zlému nepřičiniti a naději vzíti do veliké Boží milosti, že odpustí hříchy jeho a přijme jeho pokání milostivě. Z té pak naděje rozchutná se k Boží dobrotě a počne míti milost k Bohu. A z mi- losti to bude lehko, ježto dříve bylo těžko. Tak z hříš- ného spravedlivý bude a brzo se domýšlí, co jest libost Boží, když jej bude milovati, a bude nazván v Písmě synem Božím, aby měl naději v Bohu jako v otci a bude jej učiti své cestě milostivě. A tak dí Písmo: Synu, když přistoupáš k službě Boží, stůj v spravedl-
Strana 188
— 188 — nosti a v bázni a připrav ku pokušení svou duši, připoj se k Bohu a sčekej (strp). 1) Aj, toť naučení spasitedlné, co má hříšný učiniti! Nejprvé, když se již obrátí k Bohu a ze syna zatrace- ného bude syn nalezený, má v spravedlnosti státi a v bázni. Kdož se nebojí, brzo shýří (shřeší). By se byl Adam bál v ráji, nebyl by zhřešil, nebyl by ztratil té spravedlnosti, ježto by v ní blaženě živ byl. A když by se hříšný nebál, neučinil by spravedlnosti, obrátě se k Bohu, pokání přijma. Protož nevinný má státi v spravedlnosti, boje se, by jí neztratil, nebo nevina jest spravedlnost jeho, z níž má Bohu děkovati. A vinný má také státi v své spravedlnosti, boje se od Boha těžké pokuty, má se dáti na pokání, neb to jest spra- vedlnost hříšného: jakož jest z své vůle hřešil, aby z své vůle byl v pokání, věda, že nebude dlužník tím dluhu prázden, až (když) by se již i nedlužil více, leč dluh zaplatí nebo sprosí. A když, v pokání jsa, pykati bude ztráty první spravedlnosti, tehdy má s bázní aspoň této druhé ostříhati. To pak bude další prospěch v cestě Boží, zdržeti pokušení. A to každého potká některou stranou, nebo život náš na tomto světě nic není než bojovati. Protož dí písmo: Připrav svou duši ku poku- šení! Ježto pak dí:2) Připoj se k Bohu, učí, aby mi- 1) Sirach 2, 1. 2) Sir. 2, 1.
— 188 — nosti a v bázni a připrav ku pokušení svou duši, připoj se k Bohu a sčekej (strp). 1) Aj, toť naučení spasitedlné, co má hříšný učiniti! Nejprvé, když se již obrátí k Bohu a ze syna zatrace- ného bude syn nalezený, má v spravedlnosti státi a v bázni. Kdož se nebojí, brzo shýří (shřeší). By se byl Adam bál v ráji, nebyl by zhřešil, nebyl by ztratil té spravedlnosti, ježto by v ní blaženě živ byl. A když by se hříšný nebál, neučinil by spravedlnosti, obrátě se k Bohu, pokání přijma. Protož nevinný má státi v spravedlnosti, boje se, by jí neztratil, nebo nevina jest spravedlnost jeho, z níž má Bohu děkovati. A vinný má také státi v své spravedlnosti, boje se od Boha těžké pokuty, má se dáti na pokání, neb to jest spra- vedlnost hříšného: jakož jest z své vůle hřešil, aby z své vůle byl v pokání, věda, že nebude dlužník tím dluhu prázden, až (když) by se již i nedlužil více, leč dluh zaplatí nebo sprosí. A když, v pokání jsa, pykati bude ztráty první spravedlnosti, tehdy má s bázní aspoň této druhé ostříhati. To pak bude další prospěch v cestě Boží, zdržeti pokušení. A to každého potká některou stranou, nebo život náš na tomto světě nic není než bojovati. Protož dí písmo: Připrav svou duši ku poku- šení! Ježto pak dí:2) Připoj se k Bohu, učí, aby mi- 1) Sirach 2, 1. 2) Sir. 2, 1.
Strana 189
— 189 — lostí k Bohu jako velnul a přijednal vůli svou. (Ne- přiklá) dejte srdce k tomu zboží;2) (kdo však) poddal ač uslyší slovo Boží, ač v něm počne i vzchoditi, přijde některá o sboží pilnost a zahyne v něm užitek slova Božího. Učiní něco proti pravdě, aby aneb ne- ztratil toho, což má, anebo toho dosáhl, jehož nemá. Aj, jakť trní to udušuje, že nevznikne užitek Božího slova! A sámť jest Kristus k trní sboží připodobnal v té pověsti. I dí k tomu sv. Rehoř: Bychom my sboží k trní přirovnávali, zdálo by se nepodobné, ano trní bode a sboží jest milo. Avšakť jest sboží bodlivé trní, neb nelze jest míti jeho, aby v něm lopot (námaha, lopota) nepo- týkala a tesknost mnoho neubodala. Moudrémuť jest býti, kdo by, v hromadu trní tlače, i nezbodl se a ne- ztrhal na sobě roucha. Takéžť jest nelze sboží shromážditi bez rozličných protivných půtek, a ovšem by roucha neztrhal nevinnosti. A jakož opět to sémě, ježto u cesty padne, užitka nepřinosí, neb, jdouce lidé potlačí je a ptáci sberou: takéž, když ti slyší slovo Boží, ježto se těch drží, ježto jdou širo- kou cestou, ježto vede k zatracení, nepřinese v nich užitka. Ač jsou, co byli pochytili, lidé potlačí, nedadí (ne- 2) Žalm 61, 11. Zde jest určitě chybou přepisovatele pokračo- vání výkladu o rozsévači na straně 178 v hlavě 46. Též ono náhlé dokončení o slově »»čekej« (strp) patří ku str. 188 této kapitoly.
— 189 — lostí k Bohu jako velnul a přijednal vůli svou. (Ne- přiklá) dejte srdce k tomu zboží;2) (kdo však) poddal ač uslyší slovo Boží, ač v něm počne i vzchoditi, přijde některá o sboží pilnost a zahyne v něm užitek slova Božího. Učiní něco proti pravdě, aby aneb ne- ztratil toho, což má, anebo toho dosáhl, jehož nemá. Aj, jakť trní to udušuje, že nevznikne užitek Božího slova! A sámť jest Kristus k trní sboží připodobnal v té pověsti. I dí k tomu sv. Rehoř: Bychom my sboží k trní přirovnávali, zdálo by se nepodobné, ano trní bode a sboží jest milo. Avšakť jest sboží bodlivé trní, neb nelze jest míti jeho, aby v něm lopot (námaha, lopota) nepo- týkala a tesknost mnoho neubodala. Moudrémuť jest býti, kdo by, v hromadu trní tlače, i nezbodl se a ne- ztrhal na sobě roucha. Takéžť jest nelze sboží shromážditi bez rozličných protivných půtek, a ovšem by roucha neztrhal nevinnosti. A jakož opět to sémě, ježto u cesty padne, užitka nepřinosí, neb, jdouce lidé potlačí je a ptáci sberou: takéž, když ti slyší slovo Boží, ježto se těch drží, ježto jdou širo- kou cestou, ježto vede k zatracení, nepřinese v nich užitka. Ač jsou, co byli pochytili, lidé potlačí, nedadí (ne- 2) Žalm 61, 11. Zde jest určitě chybou přepisovatele pokračo- vání výkladu o rozsévači na straně 178 v hlavě 46. Též ono náhlé dokončení o slově »»čekej« (strp) patří ku str. 188 této kapitoly.
Strana 190
190 — dají) vzniknouti, budou říkati: Chceš z sebe begharda nebo bekyni 1) učiniti, toť sluší na svrchované! A tak on sic, on onak, až i potlačí Boží slovo a pekelní ptáci jako vrány okolo cesty sberou ze srdce to drahé símě do ostatka (do posledního zrna). A tak můžeme tou hlučnou cestou rozuměti ta srdce, v nichž jde rozličných myšlení hluk veliký a rozbrojný. Tenť hluk také potla- čuje sémě Božího slova, kdož poddá své srdce tomu, a zlí duchové sberou je, bývajíce tu, neb Duch svatý od- chodí od těch myšlení, ježto jsou bez rozumu. A o třetím opět též, jakož i to sémě nepřinese užitku, ježto v skálu padne, ač vzejde z prvu, ale, že neujme se 1) Beghardi a bekyně tvořili menší společnosti mužů nebo žen, pohromadě sídlících za účelem života zbožného a dobročinného. Nebylo u nich slibů klášterních a každý mohl společnost opustiti, kdy chtěl. Volili sobě představeného a bekyně představenou. Společnosti tyto byly — alespoň ženské — založeny r. 1180 knězem Lambertem de Beques nebo le Bèghe v Lutychu. Během času vloudily se bludy v tyto spo- lečnosti, zvláště, že mohou lidé dosáhnouti úplné dokonalosti, tak že vůbec hřešiti nemohou, nepotřebují se postiti, ani zachovávati zákonů církevních neb státních, ani v ctnostech se cvičiti, spíše však podro- bovati se žádostem smyslným. Proto zakázány byly sněmem viennským r. 1312. Později však bývaly dovoleny, připojily-li se jako třetí řád k řádům mnišským. V Čechách se ukázaly první bekyně roku 1279. Později r. 1366 měly 9 sborů a to v ulici za uhelným trhem, v Templu, v ulici zbraslavské atd. v Praze, v roce 1401 ještě nových devět. — Beghardi bydlili v domě v Opatovické ulici v Praze, který jim koupil arcib. Jan z Jenštejna. Od jejich jména vzniklo snad pozdější slovo pikart, jak nazýváni Čeští bratři.
190 — dají) vzniknouti, budou říkati: Chceš z sebe begharda nebo bekyni 1) učiniti, toť sluší na svrchované! A tak on sic, on onak, až i potlačí Boží slovo a pekelní ptáci jako vrány okolo cesty sberou ze srdce to drahé símě do ostatka (do posledního zrna). A tak můžeme tou hlučnou cestou rozuměti ta srdce, v nichž jde rozličných myšlení hluk veliký a rozbrojný. Tenť hluk také potla- čuje sémě Božího slova, kdož poddá své srdce tomu, a zlí duchové sberou je, bývajíce tu, neb Duch svatý od- chodí od těch myšlení, ježto jsou bez rozumu. A o třetím opět též, jakož i to sémě nepřinese užitku, ježto v skálu padne, ač vzejde z prvu, ale, že neujme se 1) Beghardi a bekyně tvořili menší společnosti mužů nebo žen, pohromadě sídlících za účelem života zbožného a dobročinného. Nebylo u nich slibů klášterních a každý mohl společnost opustiti, kdy chtěl. Volili sobě představeného a bekyně představenou. Společnosti tyto byly — alespoň ženské — založeny r. 1180 knězem Lambertem de Beques nebo le Bèghe v Lutychu. Během času vloudily se bludy v tyto spo- lečnosti, zvláště, že mohou lidé dosáhnouti úplné dokonalosti, tak že vůbec hřešiti nemohou, nepotřebují se postiti, ani zachovávati zákonů církevních neb státních, ani v ctnostech se cvičiti, spíše však podro- bovati se žádostem smyslným. Proto zakázány byly sněmem viennským r. 1312. Později však bývaly dovoleny, připojily-li se jako třetí řád k řádům mnišským. V Čechách se ukázaly první bekyně roku 1279. Později r. 1366 měly 9 sborů a to v ulici za uhelným trhem, v Templu, v ulici zbraslavské atd. v Praze, v roce 1401 ještě nových devět. — Beghardi bydlili v domě v Opatovické ulici v Praze, který jim koupil arcib. Jan z Jenštejna. Od jejich jména vzniklo snad pozdější slovo pikart, jak nazýváni Čeští bratři.
Strana 191
— 191 — hluboko kořen, uschne. Takéž lidé srdce hrdého, Boží milostí neobvlaženého, ač rádi uslyší slovo pravdy, ježto jim ukáže něco, a, jakž přijde pokušení, nemajíce ko- řene, zhynou. A ježto jim byla mila pravda, když se jim v čem ukázala, to nebude jim mila, když je ukáže (jako hřišníky). Ale čtvrté sémě, ježto padne v dobrou roli, přinese užitek. Takéž ti, ježto v dobré srdce přij- mou slovo Boží, dadí (dají) užitek větší i menší. Amen. L. DItky: Kudy to jde, že tak jsou rozliční lidští úmyslové: jedni stojí po marném světu a druzí po tom, ježto jest dobré? Otec: Dříve jsem řekl, že Bůh, nad kýmž se smi- luje, tomu bude milosrden, a komuž bude milosrden, nad tím se smiluje. Ale k vaší otázce tuto chciť sv. Ře- hoře řeč vzíti k odpovědi; tenť dí: Mnozí věčný život zameškávají, po těch věcech stojíce, jimž jest minouti, i nechtí, co jsou nebeské věci, znamenati. Mní hubenci by v dobrém bydle na světě byli, i milují své bezbydlí (bydliště nevlastní, pomíjející, tento svět) a v své sle- potě jsou veselí, ježto ji mají ku pokutě. Ale dobří proti tomu vidouce, že mají všecky světské věci mi-
— 191 — hluboko kořen, uschne. Takéž lidé srdce hrdého, Boží milostí neobvlaženého, ač rádi uslyší slovo pravdy, ježto jim ukáže něco, a, jakž přijde pokušení, nemajíce ko- řene, zhynou. A ježto jim byla mila pravda, když se jim v čem ukázala, to nebude jim mila, když je ukáže (jako hřišníky). Ale čtvrté sémě, ježto padne v dobrou roli, přinese užitek. Takéž ti, ježto v dobré srdce přij- mou slovo Boží, dadí (dají) užitek větší i menší. Amen. L. DItky: Kudy to jde, že tak jsou rozliční lidští úmyslové: jedni stojí po marném světu a druzí po tom, ježto jest dobré? Otec: Dříve jsem řekl, že Bůh, nad kýmž se smi- luje, tomu bude milosrden, a komuž bude milosrden, nad tím se smiluje. Ale k vaší otázce tuto chciť sv. Ře- hoře řeč vzíti k odpovědi; tenť dí: Mnozí věčný život zameškávají, po těch věcech stojíce, jimž jest minouti, i nechtí, co jsou nebeské věci, znamenati. Mní hubenci by v dobrém bydle na světě byli, i milují své bezbydlí (bydliště nevlastní, pomíjející, tento svět) a v své sle- potě jsou veselí, ježto ji mají ku pokutě. Ale dobří proti tomu vidouce, že mají všecky světské věci mi-
Strana 192
— 192 — nouti, k čemu jsou stvořeni, po tom stojí. A když nic není toho na všem světě, co by žádost člověčí nasytiti mohlo, kromě Boha, svou myslí jedno odpočívají, když zří k Bohu, spatřujíce divnost jeho velebnosti. A tak, ač svět ještě drží jich těla, myslí ze světa povstávají, a, pyčíce, že jim jest zde trpěti ještě bezbydlí toho, jichž ostnec milosti k nebeské vlasti vždy pobádá a vidouce, jak jest onoho světa úplné dobré, nemohou zdejšího neustavičného dobrého milovati. A čímž méně jim jsou mily světské věci, tím více touží, že jsou ještě nedosáhli toho dobrého, ježto by jim trvalo věčně. Mluví opět sv. Rehoř o tělesných lidech, vzav ono slovo, ježto jest Job řekl:1) Kůže má sprahla a sstarala se, i dí: V svaté církvi ty, ježto jedině o nynějších věcích péči mají, můžem koží rozuměti, ježto se vraská zpráchši (zprahnuvši). Neb mysl tělesného člověka ty věci, ježto vidí okolo sebe, milujíc, k věčným věcem neztáhne sebe. Bál se jest prorok svraskáni toho, i volal k Bohu:2) Jako jadrností a tuku buď má duše napl- něna! Tehdy jadrnost a tuk naplní duši, když naděje nebeských věcí rozvlažuje. Tehdyť se kůže schnouc svraská, když srdce (od)dané věcem světským netáhne naděje z milosti svého Stvořitele. A protoť mysli mno- hých tělesné věci milují, neb, kterak brzce tělesný život 1) Job 7, 5. 2) Žalm 62, 6.
— 192 — nouti, k čemu jsou stvořeni, po tom stojí. A když nic není toho na všem světě, co by žádost člověčí nasytiti mohlo, kromě Boha, svou myslí jedno odpočívají, když zří k Bohu, spatřujíce divnost jeho velebnosti. A tak, ač svět ještě drží jich těla, myslí ze světa povstávají, a, pyčíce, že jim jest zde trpěti ještě bezbydlí toho, jichž ostnec milosti k nebeské vlasti vždy pobádá a vidouce, jak jest onoho světa úplné dobré, nemohou zdejšího neustavičného dobrého milovati. A čímž méně jim jsou mily světské věci, tím více touží, že jsou ještě nedosáhli toho dobrého, ježto by jim trvalo věčně. Mluví opět sv. Rehoř o tělesných lidech, vzav ono slovo, ježto jest Job řekl:1) Kůže má sprahla a sstarala se, i dí: V svaté církvi ty, ježto jedině o nynějších věcích péči mají, můžem koží rozuměti, ježto se vraská zpráchši (zprahnuvši). Neb mysl tělesného člověka ty věci, ježto vidí okolo sebe, milujíc, k věčným věcem neztáhne sebe. Bál se jest prorok svraskáni toho, i volal k Bohu:2) Jako jadrností a tuku buď má duše napl- něna! Tehdy jadrnost a tuk naplní duši, když naděje nebeských věcí rozvlažuje. Tehdyť se kůže schnouc svraská, když srdce (od)dané věcem světským netáhne naděje z milosti svého Stvořitele. A protoť mysli mno- hých tělesné věci milují, neb, kterak brzce tělesný život 1) Job 7, 5. 2) Žalm 62, 6.
Strana 193
193 — pryč běží, mysli k tomu nepřiloží. Kdyby pilně brzkost jeho znamenali, pilně by prospěchu zde nemilovali. Ale svatí lidé, vidouce, jakou brzkostí život tento pryč běží, v té vrtkosti nechtí ulnouti myslemi svými. Neb boudy zlých nebudou pevny. 1) Boudy jsou věc lutová (hlíněná) a nepevná, ježto, nesoběc se (neosobujíce si), by tu vždy byly, udělají sobě obranu před zimou anebo před vedrem. Co jest boudami tuto rozuměti? Jedno štěstí tohoto světa, ježto je sobě dělají milovníci světa, a, jakž mo- hou, připravují, chtíce obranu míti před nedostatky to- hoto světa; ale nepevné jsou, (p)oboří se jim naposledy. Pnou se lidé, hledajíce cti, aby nebyli mezi jinými za- vrženi, hledají sboží, bojíce se chudoby, nic nemyslí, jak jim věčně býti. Jedno na to ulehli, aby zde v ni- čemž neměli nedostatku a svá jména rozšířili, a když to jde jim po vůli, tehdy se mní ovšem šťastnými. A tak za tou pilností, ježto ji o boudách mají, mysli k bydlu věčnému nepozdvihnou. Ó jakž tím tíže ponesou, čím více přiloží! Ale dobří, když jim přijdou tohoto světa dobré věci, nevelmi toho váží draho, ani se zdejšího zlého le- kají velmi, ale, když je utká zdejší dobré, bojí se zlého budoucího, a když trpí co protivného, nadějí dobrého, ježto přijíti má po tomto světě, odtuší sobě. A tak pohod (příhodných věcí) užívají tohoto světa jakož Boží poutníci. 1) Job 8, 22. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 13
193 — pryč běží, mysli k tomu nepřiloží. Kdyby pilně brzkost jeho znamenali, pilně by prospěchu zde nemilovali. Ale svatí lidé, vidouce, jakou brzkostí život tento pryč běží, v té vrtkosti nechtí ulnouti myslemi svými. Neb boudy zlých nebudou pevny. 1) Boudy jsou věc lutová (hlíněná) a nepevná, ježto, nesoběc se (neosobujíce si), by tu vždy byly, udělají sobě obranu před zimou anebo před vedrem. Co jest boudami tuto rozuměti? Jedno štěstí tohoto světa, ježto je sobě dělají milovníci světa, a, jakž mo- hou, připravují, chtíce obranu míti před nedostatky to- hoto světa; ale nepevné jsou, (p)oboří se jim naposledy. Pnou se lidé, hledajíce cti, aby nebyli mezi jinými za- vrženi, hledají sboží, bojíce se chudoby, nic nemyslí, jak jim věčně býti. Jedno na to ulehli, aby zde v ni- čemž neměli nedostatku a svá jména rozšířili, a když to jde jim po vůli, tehdy se mní ovšem šťastnými. A tak za tou pilností, ježto ji o boudách mají, mysli k bydlu věčnému nepozdvihnou. Ó jakž tím tíže ponesou, čím více přiloží! Ale dobří, když jim přijdou tohoto světa dobré věci, nevelmi toho váží draho, ani se zdejšího zlého le- kají velmi, ale, když je utká zdejší dobré, bojí se zlého budoucího, a když trpí co protivného, nadějí dobrého, ježto přijíti má po tomto světě, odtuší sobě. A tak pohod (příhodných věcí) užívají tohoto světa jakož Boží poutníci. 1) Job 8, 22. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 13
Strana 194
194 — Poutník, ač na loži odpočívá, ale myslí pryč od něho. Mnohokrát lidé svatí kryjí se štěstí nestálého, aby se neobmeškali, libost v něm majíce, ku kraji se blížiti nebeskému, aniž jest jim žel, ač které zde trpí nedo- statky. A když své věci proti zdejším neohradí nedo- statkům, co jest jiného? Jedno, že těch buď nechtí pilni býti, jimž jest nelze trvati, nebo, vidouce se zde jedno jako na pouti, chtíce v svém kraji radost míti, nedbají v bezbydlí nestálým štěstím šťastni býti. Ale zlí, čímž další jsou od dědictva věčného kraje, tím hlubší boudám základy zde na světě ukládají. A dobře jest řečeno, že zlých boudy nebudou pevny. Neb, když mají již za to, že jsou svou věc velmi dobře ohradili, tehdy, když ne- mní, spadne na ně věčné hoře a zboří se jim naděje, ježto jsou ji v svých boudách měli. LI. Dítky: Milý tatíku! A snad posledním skroušením naleznou ještě Boží milost? Otec: O bláznivá a nebezpečná věc naděje dlíti obráceným do nemoci! Avšak, bude-li kdo aspoň napo- sledy želeti věrně, že tak marné věci miloval, v nichž již vidí, že ani jedné nemá pomoci a že jest byl, nedbav
194 — Poutník, ač na loži odpočívá, ale myslí pryč od něho. Mnohokrát lidé svatí kryjí se štěstí nestálého, aby se neobmeškali, libost v něm majíce, ku kraji se blížiti nebeskému, aniž jest jim žel, ač které zde trpí nedo- statky. A když své věci proti zdejším neohradí nedo- statkům, co jest jiného? Jedno, že těch buď nechtí pilni býti, jimž jest nelze trvati, nebo, vidouce se zde jedno jako na pouti, chtíce v svém kraji radost míti, nedbají v bezbydlí nestálým štěstím šťastni býti. Ale zlí, čímž další jsou od dědictva věčného kraje, tím hlubší boudám základy zde na světě ukládají. A dobře jest řečeno, že zlých boudy nebudou pevny. Neb, když mají již za to, že jsou svou věc velmi dobře ohradili, tehdy, když ne- mní, spadne na ně věčné hoře a zboří se jim naděje, ježto jsou ji v svých boudách měli. LI. Dítky: Milý tatíku! A snad posledním skroušením naleznou ještě Boží milost? Otec: O bláznivá a nebezpečná věc naděje dlíti obráceným do nemoci! Avšak, bude-li kdo aspoň napo- sledy želeti věrně, že tak marné věci miloval, v nichž již vidí, že ani jedné nemá pomoci a že jest byl, nedbav
Strana 195
195 — Boha svého a té cesty, ježto jest Bůh byl přichystal jemu k spasení jeho a bude žádati Boží milosti v po- korném duchu a v skroušeném: tak jest dobrý Bůh, že i tím posledním obrácením a pozdním pokáním nepo- hrdá, ani, kdyby již pozdně bylo, kdyby pravé bylo a plné, skroušeným a pokorným srdcem doplněné, ježto bývá velmi řídko. Avšak řku: kdyby bylo, zbavilo by věčného pekla, i muky očistce onoho světa umenšilo podle míry hořkosti skroušení srdečného. Ale, což by se zde nedočistil, toho by musil v očistci pekelným ohněm učistěn býti a nerovně tíže, než by zde za času byl učistěn pokáním svatým, a také též chvály nedojde, tak pozdě nalezna Boží milost, jako kdyby z své mladosti, v síle a v zdraví sloužil Bohu neb kál se hříchu. Ne to jest malá věc, by se byl jediný den prve obrátil k Bohu, kdož se obrátí, a v též milosti dotrval do konce, jakož dokoná, naposledy se obrátě. Za ten den měl by věčně tím větší chválu. Avšak řku: dobro jest aspoň nejposléz pustiti od světa milování a k Bohu se obrátiti, ano se již boudy boří, lépe ještě z nich utéci než dáti se jim přikvačiti, ale ve zdraví mnohem jest lépe. A kdož ví to, čeho kdo v nemoci želeti bude: hříchův-li, čili, že bolí, čili snad, že jest umrouc ztratiti to, co jest nejvíce milo bylo? A tak bývá to, že mra již člověk, ještě bude světské věci působiti, až čímž svou věc uneprázdní a mysle, aby toto takto bylo a toto takto, vypustí duši. I dí k tomu sv. Rehoř na ono 13*
195 — Boha svého a té cesty, ježto jest Bůh byl přichystal jemu k spasení jeho a bude žádati Boží milosti v po- korném duchu a v skroušeném: tak jest dobrý Bůh, že i tím posledním obrácením a pozdním pokáním nepo- hrdá, ani, kdyby již pozdně bylo, kdyby pravé bylo a plné, skroušeným a pokorným srdcem doplněné, ježto bývá velmi řídko. Avšak řku: kdyby bylo, zbavilo by věčného pekla, i muky očistce onoho světa umenšilo podle míry hořkosti skroušení srdečného. Ale, což by se zde nedočistil, toho by musil v očistci pekelným ohněm učistěn býti a nerovně tíže, než by zde za času byl učistěn pokáním svatým, a také též chvály nedojde, tak pozdě nalezna Boží milost, jako kdyby z své mladosti, v síle a v zdraví sloužil Bohu neb kál se hříchu. Ne to jest malá věc, by se byl jediný den prve obrátil k Bohu, kdož se obrátí, a v též milosti dotrval do konce, jakož dokoná, naposledy se obrátě. Za ten den měl by věčně tím větší chválu. Avšak řku: dobro jest aspoň nejposléz pustiti od světa milování a k Bohu se obrátiti, ano se již boudy boří, lépe ještě z nich utéci než dáti se jim přikvačiti, ale ve zdraví mnohem jest lépe. A kdož ví to, čeho kdo v nemoci želeti bude: hříchův-li, čili, že bolí, čili snad, že jest umrouc ztratiti to, co jest nejvíce milo bylo? A tak bývá to, že mra již člověk, ještě bude světské věci působiti, až čímž svou věc uneprázdní a mysle, aby toto takto bylo a toto takto, vypustí duši. I dí k tomu sv. Rehoř na ono 13*
Strana 196
196 — slovo: 1) Zhynuli jsou beze vší naděje. Mysli zlých tak jsou velnuly k tomuto světu, že by na tom rádi dosti měli, co jest zde na světě, a nechtěli by, by se kdy dokonal běh jich života. Nechtí o tom ani pomysliti, co přijíti má, uloživše naději v těch věcech, ježto hynou a pryč sejdou, jedno toho žádají, jemuž jest nelze nijakž trvati, nepozdvihnou své naděje. Slepotou, jíž nevidí, tak bude jich srdce zamračeno, že často, když nemoc povrže a smrt blížící se sílu přemůže, však nepřestanou, by péče neměli o tom, ježto sluší k světlu. To, ježto již musejí ostaviti, jednají ještě, jako vždy tím žádajíc vlasti. A tak vypustí z těla hubené (ubohé) duše, ve- lnuvše milostí k tomuto světu a lpíce ještě v zdejších věcech. Ale žádost dobrých lidí táhne se k věčným vě- cem i v tu dobu, když ještě mají tohoto života plné zdraví. Nic dobrý nebude k smrti míti podobného, však, jako ji před sebou maje, obmyšlívá na všaký čas své skonání. Amen. LII. DItky: Že jest tak těžko pustiti od světa, ano jest tak pracně sloužiti světu! A ještě nejeden, pro svět pracovav 1) Job 7, 6.
196 — slovo: 1) Zhynuli jsou beze vší naděje. Mysli zlých tak jsou velnuly k tomuto světu, že by na tom rádi dosti měli, co jest zde na světě, a nechtěli by, by se kdy dokonal běh jich života. Nechtí o tom ani pomysliti, co přijíti má, uloživše naději v těch věcech, ježto hynou a pryč sejdou, jedno toho žádají, jemuž jest nelze nijakž trvati, nepozdvihnou své naděje. Slepotou, jíž nevidí, tak bude jich srdce zamračeno, že často, když nemoc povrže a smrt blížící se sílu přemůže, však nepřestanou, by péče neměli o tom, ježto sluší k světlu. To, ježto již musejí ostaviti, jednají ještě, jako vždy tím žádajíc vlasti. A tak vypustí z těla hubené (ubohé) duše, ve- lnuvše milostí k tomuto světu a lpíce ještě v zdejších věcech. Ale žádost dobrých lidí táhne se k věčným vě- cem i v tu dobu, když ještě mají tohoto života plné zdraví. Nic dobrý nebude k smrti míti podobného, však, jako ji před sebou maje, obmyšlívá na všaký čas své skonání. Amen. LII. DItky: Že jest tak těžko pustiti od světa, ano jest tak pracně sloužiti světu! A ještě nejeden, pro svět pracovav 1) Job 7, 6.
Strana 197
— 197 — těžko, nedojde toho, jemuž by chěl, a pak-li dojde nej- posléz, ztratí tu útěchu, že touha jedno ostane jemu. By touž práci lidé pro Boha nesli jako pro svět, dobrou odplatu od Boha by vzali. A to by již nebyli v jiné vině tohoto světa milovníci. Dosti jest vinný tak pro marný a nestatečný svět nésti práci tak velikou a Boha nedbati. Otec: Komu jest co milo, ten se proto i práci váží (práce odvažuje). A tak zlý pro zlé, marný pro marné a dobří pro dobré nesou práci. A milost každému práci jeho oblehčuje a naděje jest, že skrze práci dojdou po- koje. A tak to jest jistá věc: nehodujíť tohoto světa milovníci, ale hrdě se stavějíce, a, jako by hodovali, ukazujíce, hroznou práci maji a v srdci lopoty dosti. Neb kdež hrdost, tu závist a hněv hotov a lakomá péče, aby dosáhl, čím by svou hrdost ukazoval. Kterakž tu srdce bude bez lopoty? Svět nemůže žádosti každého milovníka svého nasytiti a chud jest k tomu, i musí, chce-li dáti jednomu, vzíti druhému. A z toho závist, péče a nemilost k družci, strach násilí od vyššího, lsti oklamání od rovného i od menšího. Aj coť jest tesknosti tohoto světa milovníkům, jakžkoli ne vždy ji čijí a jsouce milostí jeho omámeni! A někteří křivou naději odtuší sobě, řkouce; Když toto tak neb takto způsobíme, budem míti dobré bydlo. Ano pak i to bude svou práci míti. I mluví o tom sv. Rehoř, jak jsou slepí, ježto pro marný svět tak pracují,
— 197 — těžko, nedojde toho, jemuž by chěl, a pak-li dojde nej- posléz, ztratí tu útěchu, že touha jedno ostane jemu. By touž práci lidé pro Boha nesli jako pro svět, dobrou odplatu od Boha by vzali. A to by již nebyli v jiné vině tohoto světa milovníci. Dosti jest vinný tak pro marný a nestatečný svět nésti práci tak velikou a Boha nedbati. Otec: Komu jest co milo, ten se proto i práci váží (práce odvažuje). A tak zlý pro zlé, marný pro marné a dobří pro dobré nesou práci. A milost každému práci jeho oblehčuje a naděje jest, že skrze práci dojdou po- koje. A tak to jest jistá věc: nehodujíť tohoto světa milovníci, ale hrdě se stavějíce, a, jako by hodovali, ukazujíce, hroznou práci maji a v srdci lopoty dosti. Neb kdež hrdost, tu závist a hněv hotov a lakomá péče, aby dosáhl, čím by svou hrdost ukazoval. Kterakž tu srdce bude bez lopoty? Svět nemůže žádosti každého milovníka svého nasytiti a chud jest k tomu, i musí, chce-li dáti jednomu, vzíti druhému. A z toho závist, péče a nemilost k družci, strach násilí od vyššího, lsti oklamání od rovného i od menšího. Aj coť jest tesknosti tohoto světa milovníkům, jakžkoli ne vždy ji čijí a jsouce milostí jeho omámeni! A někteří křivou naději odtuší sobě, řkouce; Když toto tak neb takto způsobíme, budem míti dobré bydlo. Ano pak i to bude svou práci míti. I mluví o tom sv. Rehoř, jak jsou slepí, ježto pro marný svět tak pracují,
Strana 198
— 198 — a dí: Milovníci světa veselí nevědí pravého, tou se mi- lostí oslepivše, ani toho, co lopoty trpí pro svět. Ale, kdyby to právě opatřili, uzřeli by, že by slušněji bylo plakati, nežli se v lestném dobrém, ježto jest na světě, radovati, ale nedbajíce viděti lepšího, volí za nejlepší nestatečnost. Neb jedno toho, což tělesné oči vidí, žáda- jíce, k tomu velnou srdcem, ježto jedno pochlubnou po- stavou žádost dráždí. Avšak se jich radostem častí zá- rmutci přiměšují a tím trpí, jímž se kochají, a ještě mní, by to byla rozkoš. Zda-li lid nemoudrostí oslepený a od pravdy od- vrácený pro marnou čest tohoto světa neváží se každé prací? Bůh velí od bezpřímné (nedobré, nehodné) práce tohoto světa přestati v pokoji, v dobrém utěšení od- dechnouti v Hospodinu. Avšak lidská mysl bláznová více se raduje, když dosáhne věcí světských, o nichž byla měla pracovati a v hořkosti, nežli by měla duchov- ních věcí dosáhnouti a v pokoji býti. To jest nám lid židovský v sobě ukázal, že maje mannu ku pokrmu rozkošnému, s hůry sobě Bohem danou, však žádavše z Egypta hrncův s masem, dyně, poru a cibule. Co manna jiného znamenává? Jedno pochotný du- chovní pokrm, těm daný k životu vnitřnímu, ježto umějí prázdný (život) od světských věcí užívati. A co hrnci s masem? Jedno tělesné skutky, ježto vrou v rozličné práci jako v ohni. A co pak dýněmi? Jedno zemskou sladkost, ježto má v sobě vnitř nějakou mrzkost jako
— 198 — a dí: Milovníci světa veselí nevědí pravého, tou se mi- lostí oslepivše, ani toho, co lopoty trpí pro svět. Ale, kdyby to právě opatřili, uzřeli by, že by slušněji bylo plakati, nežli se v lestném dobrém, ježto jest na světě, radovati, ale nedbajíce viděti lepšího, volí za nejlepší nestatečnost. Neb jedno toho, což tělesné oči vidí, žáda- jíce, k tomu velnou srdcem, ježto jedno pochlubnou po- stavou žádost dráždí. Avšak se jich radostem častí zá- rmutci přiměšují a tím trpí, jímž se kochají, a ještě mní, by to byla rozkoš. Zda-li lid nemoudrostí oslepený a od pravdy od- vrácený pro marnou čest tohoto světa neváží se každé prací? Bůh velí od bezpřímné (nedobré, nehodné) práce tohoto světa přestati v pokoji, v dobrém utěšení od- dechnouti v Hospodinu. Avšak lidská mysl bláznová více se raduje, když dosáhne věcí světských, o nichž byla měla pracovati a v hořkosti, nežli by měla duchov- ních věcí dosáhnouti a v pokoji býti. To jest nám lid židovský v sobě ukázal, že maje mannu ku pokrmu rozkošnému, s hůry sobě Bohem danou, však žádavše z Egypta hrncův s masem, dyně, poru a cibule. Co manna jiného znamenává? Jedno pochotný du- chovní pokrm, těm daný k životu vnitřnímu, ježto umějí prázdný (život) od světských věcí užívati. A co hrnci s masem? Jedno tělesné skutky, ježto vrou v rozličné práci jako v ohni. A co pak dýněmi? Jedno zemskou sladkost, ježto má v sobě vnitř nějakou mrzkost jako
Strana 199
199 — dýně svou jakous jíchu (štávu). A pór, cibule, ježto jest jakás s hořkostí malá sladkost a ke slzám připraví toho, kdož užívá jich, znamenává rozličný běh života zdej- šího, ježto jej mnozí rádi vedou, avšak jim není bez hořkosti a rozum duchovní činí potuchlým a hyne jimi zrak duchovní. A tak nechajíce manny, hrncův s masem, dýň, cibule a poru žádají, když hrdají sladkým pokojem a žádají věcí světských, v nichž jest práce a hořkost. Žádajíce se obírati s tímto světem, tím hrdají, v němž by se měli radovati a po tom stojí, jehož opak bez vzdychání nebudou míti, ač-li (ho) i dosáhnou. Ale, jakož jsou někdo (někteří), ježto nade vše dobré tohoto světa váží, kdož může býti v pokoji od světských prací: takéž jsou druzí, chtíce na světě zře- dlni (patrni) býti, velikou práci nesou pro to. A někteří, čijíce na sobě, že mdlejí tělem a těžká jim práce, avšak milo jest jim pro svět práci ustati, ale pro čáku života věčného nemohou snésti i malé práce, lecjakés přetrpí křivdy, když vidí v tom svůj užitek, ale pro odplatu u věčném bydle ani slovce nechtí strpěti protivného. Často nahotu, hlad, a že bude jako zavržený, přetrpí, aby dosáhl, jehož žádá.
199 — dýně svou jakous jíchu (štávu). A pór, cibule, ježto jest jakás s hořkostí malá sladkost a ke slzám připraví toho, kdož užívá jich, znamenává rozličný běh života zdej- šího, ježto jej mnozí rádi vedou, avšak jim není bez hořkosti a rozum duchovní činí potuchlým a hyne jimi zrak duchovní. A tak nechajíce manny, hrncův s masem, dýň, cibule a poru žádají, když hrdají sladkým pokojem a žádají věcí světských, v nichž jest práce a hořkost. Žádajíce se obírati s tímto světem, tím hrdají, v němž by se měli radovati a po tom stojí, jehož opak bez vzdychání nebudou míti, ač-li (ho) i dosáhnou. Ale, jakož jsou někdo (někteří), ježto nade vše dobré tohoto světa váží, kdož může býti v pokoji od světských prací: takéž jsou druzí, chtíce na světě zře- dlni (patrni) býti, velikou práci nesou pro to. A někteří, čijíce na sobě, že mdlejí tělem a těžká jim práce, avšak milo jest jim pro svět práci ustati, ale pro čáku života věčného nemohou snésti i malé práce, lecjakés přetrpí křivdy, když vidí v tom svůj užitek, ale pro odplatu u věčném bydle ani slovce nechtí strpěti protivného. Často nahotu, hlad, a že bude jako zavržený, přetrpí, aby dosáhl, jehož žádá.
Strana 200
— 200 — LIII. Dítky: Tehdy což můžeme rozuměti, že nemůže člověk bez práce živ býti? Otec: Člověk jest přirozen ku práci a pták k lé- tání. Ale jsou práce jedny, ježto dovedou větší práce, a jsou druhé, ježto skrze ně přijde pokoj. Práceť jest přemoci žádost toho, ježto svět skytá, aneb žádost těla neb hrdost mysli, ale ta práce přivede pokoj. I zač by měl člověk čest a chválu u věčné odplatě, kdyby ani jedné práce nepodstoupil? Dobrá jest odplata a ovšem věčná Těžká jest práce, ale, že konec vezme, proti věčné odplatě ovšemť jest malá. Protož pro veliké dobré sluší si vážiti práce malé. A zda-li pro svět lidé nepra- cují? Zda-li jsou zbyli práci, svět milujíce, jakož jsme ve čas mluvili o tom? A nad to otážete se sv. Augu- stina, může-li kdo bez práce býti! Onť dí: Řečeno jest našemu prvnímu otci: V potu a v úsilí budeš svůj chléb jísti a zeměť zplodí trní a bodláčky. Vizte, jestliť jinak náš vešken život, může-li se kdo (po některé) které li- bosti obrátiti, by tu trní nebylo a bodláček? Což chceš, to vol: Buď hrd, buď lakom, poddej se smilným milo- stem, ve všem nalezneš lopot a práci a tesknost mysli a zármutky. Pracujíť všichni, kdožť po světě stojí. Ka- ždýť sám ví, kdeť jej hněte střevíc jeho. O pekelnýchť mukách nemluvím ještě, ježtoť po neřádných prácech
— 200 — LIII. Dítky: Tehdy což můžeme rozuměti, že nemůže člověk bez práce živ býti? Otec: Člověk jest přirozen ku práci a pták k lé- tání. Ale jsou práce jedny, ježto dovedou větší práce, a jsou druhé, ježto skrze ně přijde pokoj. Práceť jest přemoci žádost toho, ježto svět skytá, aneb žádost těla neb hrdost mysli, ale ta práce přivede pokoj. I zač by měl člověk čest a chválu u věčné odplatě, kdyby ani jedné práce nepodstoupil? Dobrá jest odplata a ovšem věčná Těžká jest práce, ale, že konec vezme, proti věčné odplatě ovšemť jest malá. Protož pro veliké dobré sluší si vážiti práce malé. A zda-li pro svět lidé nepra- cují? Zda-li jsou zbyli práci, svět milujíce, jakož jsme ve čas mluvili o tom? A nad to otážete se sv. Augu- stina, může-li kdo bez práce býti! Onť dí: Řečeno jest našemu prvnímu otci: V potu a v úsilí budeš svůj chléb jísti a zeměť zplodí trní a bodláčky. Vizte, jestliť jinak náš vešken život, může-li se kdo (po některé) které li- bosti obrátiti, by tu trní nebylo a bodláček? Což chceš, to vol: Buď hrd, buď lakom, poddej se smilným milo- stem, ve všem nalezneš lopot a práci a tesknost mysli a zármutky. Pracujíť všichni, kdožť po světě stojí. Ka- ždýť sám ví, kdeť jej hněte střevíc jeho. O pekelnýchť mukách nemluvím ještě, ježtoť po neřádných prácech
Strana 201
— 201 — zdejších také pak přijdou. Viz, kdož po světě stojíš, nejsi-li sám sobě i zde muka? A dotud se neskoná zdejší úsilí a práce zdejší, dokudž se neskoná i život tento. Dokudž na cestě jsme, pracovati jest, abychom pak, když v svém kraji budem, pokoj měli a útěchu. Nelzeť jest býti bez práce a bez zármutkův zde na světě. Jedno obmysli to každý, proč chce nésti kterou práci, kdo ji má jemu odplatiti, jaková odplata bude?" Písmoť radí: 1) Pamatujte, coť má býti naposledy a nehřešte! Totoť tré každého potká: smrt, Boží soud a pekelný plamen. I čeho se lekne, kdož se nelekne těchto věcí? Co jest na světě břidčejšího než smrt? Co jest hroznějšího než soud Boží? A nic se nemůže vro- vnati té muce, ježto ji činí pekelný plamen! Smrt, tat zboží tohoto světa ani mala ani mnoha neostaví, nedát s sebou ničehož vzíti. A soudu 2) Božímu nebudeť se lze protiviti aniť bude lze hnouti upřímnosti toho soudce ani jeho oklamati. A v pekelných mukách ni žádného utěšení, ale hoře a běda, pláč a žalost, toužebné huhlání a škřehot zubům! Smrtí tohoto světa všeho dobrého od- loučen budeš a těžkým rozdělem (rozdělením) ten sladký svazek duše s tělem roztať bude a k soudu postaven budeš před mocným a upřímým soudcem, jemužto nic tajno není. A tak tě souditi bude, jakž tě nalezne. 1) Sir. 7, 40. 2) V rukopise: osudu.
— 201 — zdejších také pak přijdou. Viz, kdož po světě stojíš, nejsi-li sám sobě i zde muka? A dotud se neskoná zdejší úsilí a práce zdejší, dokudž se neskoná i život tento. Dokudž na cestě jsme, pracovati jest, abychom pak, když v svém kraji budem, pokoj měli a útěchu. Nelzeť jest býti bez práce a bez zármutkův zde na světě. Jedno obmysli to každý, proč chce nésti kterou práci, kdo ji má jemu odplatiti, jaková odplata bude?" Písmoť radí: 1) Pamatujte, coť má býti naposledy a nehřešte! Totoť tré každého potká: smrt, Boží soud a pekelný plamen. I čeho se lekne, kdož se nelekne těchto věcí? Co jest na světě břidčejšího než smrt? Co jest hroznějšího než soud Boží? A nic se nemůže vro- vnati té muce, ježto ji činí pekelný plamen! Smrt, tat zboží tohoto světa ani mala ani mnoha neostaví, nedát s sebou ničehož vzíti. A soudu 2) Božímu nebudeť se lze protiviti aniť bude lze hnouti upřímnosti toho soudce ani jeho oklamati. A v pekelných mukách ni žádného utěšení, ale hoře a běda, pláč a žalost, toužebné huhlání a škřehot zubům! Smrtí tohoto světa všeho dobrého od- loučen budeš a těžkým rozdělem (rozdělením) ten sladký svazek duše s tělem roztať bude a k soudu postaven budeš před mocným a upřímým soudcem, jemužto nic tajno není. A tak tě souditi bude, jakž tě nalezne. 1) Sir. 7, 40. 2) V rukopise: osudu.
Strana 202
— 202 — Budeš-li nalezen v zlosti, odloučen budeš všeho dobrého a poslán v oheň a dán v ruku nepřátelům. Troje zlé přijde člověku na skonání: hrozná smrti bolest, umírajíc, a hanba před ďábly a před anděly i před obličejem chvály Boží. Ó jak teskno bude člo- věku hříšnému ode všeho jíti, ježto jest měl, a jíti do vlasti neznámé! I kdo tě utěší, hříšná duše, v ten hrozný den, kdo tě přijme? A jíti bude skrze oheň, ježto zkušuje každého činův, jací jsou byly, kteraké jest kdo dělal dílo. Šťastný bude, číhož díla nebude moci (z)žici ani se chytiti ten hrozný pekelný plamen, kdož bude dělati zlato, stříbro a kamení drahé! Protož sv. Augu- stin dává k tomu dobrou radu, řka: Bojíme-li se ohně onoho světa, proměňme se a nebojme se Pleva, sláma, drva ohně se bojí, ale zlatu a stříbru coť učiní? Bra- třice! By to mohlo býti, že by nebylo ohně pekelného, by jedno to zlí měli za odsouzení, aby byli odloučeni (od) Boží tváři, ještě by neslušelo zlé činití. Neb by nevím jakou rozkoš míti mohli, nemajíce toho a nevě- douce, ježto jest je stvořil i to vše, což jest, a jsouce zbaveni té rozkoše, ježto jde z toho vidění blaženého! Ještě by bylo pro takou ztrátu touhou lkáti. Kdožť jsou něco moudrosti pravé zakusili, po- chotností čijíť to, coť pravím. Ale kdož nevědí o té slad- kosti, nenaděli se, by tvář Boží vždy viděli, aspoň ohně se bojte pekelného. Boj se muk, jehož čáka od- platy ode zlého neodtáhne. Zdá-li se to malá věc komu,
— 202 — Budeš-li nalezen v zlosti, odloučen budeš všeho dobrého a poslán v oheň a dán v ruku nepřátelům. Troje zlé přijde člověku na skonání: hrozná smrti bolest, umírajíc, a hanba před ďábly a před anděly i před obličejem chvály Boží. Ó jak teskno bude člo- věku hříšnému ode všeho jíti, ježto jest měl, a jíti do vlasti neznámé! I kdo tě utěší, hříšná duše, v ten hrozný den, kdo tě přijme? A jíti bude skrze oheň, ježto zkušuje každého činův, jací jsou byly, kteraké jest kdo dělal dílo. Šťastný bude, číhož díla nebude moci (z)žici ani se chytiti ten hrozný pekelný plamen, kdož bude dělati zlato, stříbro a kamení drahé! Protož sv. Augu- stin dává k tomu dobrou radu, řka: Bojíme-li se ohně onoho světa, proměňme se a nebojme se Pleva, sláma, drva ohně se bojí, ale zlatu a stříbru coť učiní? Bra- třice! By to mohlo býti, že by nebylo ohně pekelného, by jedno to zlí měli za odsouzení, aby byli odloučeni (od) Boží tváři, ještě by neslušelo zlé činití. Neb by nevím jakou rozkoš míti mohli, nemajíce toho a nevě- douce, ježto jest je stvořil i to vše, což jest, a jsouce zbaveni té rozkoše, ježto jde z toho vidění blaženého! Ještě by bylo pro takou ztrátu touhou lkáti. Kdožť jsou něco moudrosti pravé zakusili, po- chotností čijíť to, coť pravím. Ale kdož nevědí o té slad- kosti, nenaděli se, by tvář Boží vždy viděli, aspoň ohně se bojte pekelného. Boj se muk, jehož čáka od- platy ode zlého neodtáhne. Zdá-li se to malá věc komu,
Strana 203
203 — což Bůh slibuje, ale aspoň pracuj, abys ušel toho, jímžť hrozí. Protoť se tak zmínil jsem o tom, aby (v) práci sobě nestýskali, neb sluší zde pracovati, bráníc se zlému a pokáním se čistíc toho, co se jest kdo kdy dopustil proti pravdě, muky pekelné a ztrátu věčné radosti ob- myšlejíc. A kdož by rád došel věčné radosti, také pracuj v dobrých skutcích. A když každý musí aneb pro tento svět aneb pro onen práci nésti, tedy jest lépe pro věčný život pracovati, neb tam jest hojnost všeho dobrého. — LIV. DItky: Divné bývá, že často chce již dobře člověk a ne- můž sobě odolati, a, ač se vyplete zlého z jednoho, opět se v jiné uvalí. I kudy to jde, milý tatíku? Otec: Chce a nechce líný. Toť odpověď krátká a pravá. A coť jest Šalomoun vyřekl, to jest pravda: Líní jsme bez Boží pomoci sami. Ale často Bůh skytá pomoc, dává příčiny a my tak nechcem, jakž Bůh chce. A, ač chcem jaks jako od polu a jako líní, tehdyž i nechcem. Ale abychom se tím méně vůli Boží protivili, tu příklad vezměm. Ježto zedník, chtě dům krásný udělati, rozličné kamení obírá k rozličné věci, teše je, dlabá, hladí, jakož
203 — což Bůh slibuje, ale aspoň pracuj, abys ušel toho, jímžť hrozí. Protoť se tak zmínil jsem o tom, aby (v) práci sobě nestýskali, neb sluší zde pracovati, bráníc se zlému a pokáním se čistíc toho, co se jest kdo kdy dopustil proti pravdě, muky pekelné a ztrátu věčné radosti ob- myšlejíc. A kdož by rád došel věčné radosti, také pracuj v dobrých skutcích. A když každý musí aneb pro tento svět aneb pro onen práci nésti, tedy jest lépe pro věčný život pracovati, neb tam jest hojnost všeho dobrého. — LIV. DItky: Divné bývá, že často chce již dobře člověk a ne- můž sobě odolati, a, ač se vyplete zlého z jednoho, opět se v jiné uvalí. I kudy to jde, milý tatíku? Otec: Chce a nechce líný. Toť odpověď krátká a pravá. A coť jest Šalomoun vyřekl, to jest pravda: Líní jsme bez Boží pomoci sami. Ale často Bůh skytá pomoc, dává příčiny a my tak nechcem, jakž Bůh chce. A, ač chcem jaks jako od polu a jako líní, tehdyž i nechcem. Ale abychom se tím méně vůli Boží protivili, tu příklad vezměm. Ježto zedník, chtě dům krásný udělati, rozličné kamení obírá k rozličné věci, teše je, dlabá, hladí, jakož
Strana 204
— 204 — on ví, hobluje ke kterému místu chce který míti. Kterýž pak kámen nechce tesání toho neb dlabání strpěti, roz- loupí se jinak, než chce zedník, vyvržen bude z toho místa, k němuž jej jest zedník jednal, a místo toho jiný vzat bude. Takéž mistr největší, Bůh všemohoucí, jenž vše činí v své moudrosti a ví, co jest hodno a slušno k čemu, připravuje živé kamení k dokonání Jerusaléma nebeského: teše, dlabá, tvrdí, měkčí i, kterýž chce kte- rými barvami neb ozdobami ozdobuje, v srdci napomí- naje, písmem uče i kazateli i kýmžkoli i příčiny dávaje, aby poznaje člověk vůli Boží, k jeho vůli svou vůli přidal. A tak teše, přepouštěje (dopouštěje) protivenství, ujímaje člověku drsné vůle jeho, dlabá lečičíms, čině pokorna; a někdy hladí, dada libý prospěch. Protož boj se každý protiviti se vůli Boží a žádej pomoci jeho v pokušení v kterémžkoli, a, chce-liť, abys trpěl, trp! Pakliť dá prospěch který po tvé vůli, viz, bys od vůle jeho nezabloudil. Boj se ztratiti svého mista, k němuž tě Bůh jedná a působí a neostaneš pak na nižším, aneb aby vší věcí z jeho domu vyvržen nebyl a jiný nebyl snad na tvém místě. Aj andělé spadli, nechtíce tak státi, jako by byl uložil je. A my pak budem na jich místě, ač toho také nezmaříme. I jest nejprvé pilně hříchu býti prázdnu všelikého a svatě živ býti a šlechetně. Toť jest Boží vůle. A, ač jest to pracno, však i s prací držeti se máme a hledati vůli Boží. A slušíť i tomu rozuměti: ne každémuť Bůh
— 204 — on ví, hobluje ke kterému místu chce který míti. Kterýž pak kámen nechce tesání toho neb dlabání strpěti, roz- loupí se jinak, než chce zedník, vyvržen bude z toho místa, k němuž jej jest zedník jednal, a místo toho jiný vzat bude. Takéž mistr největší, Bůh všemohoucí, jenž vše činí v své moudrosti a ví, co jest hodno a slušno k čemu, připravuje živé kamení k dokonání Jerusaléma nebeského: teše, dlabá, tvrdí, měkčí i, kterýž chce kte- rými barvami neb ozdobami ozdobuje, v srdci napomí- naje, písmem uče i kazateli i kýmžkoli i příčiny dávaje, aby poznaje člověk vůli Boží, k jeho vůli svou vůli přidal. A tak teše, přepouštěje (dopouštěje) protivenství, ujímaje člověku drsné vůle jeho, dlabá lečičíms, čině pokorna; a někdy hladí, dada libý prospěch. Protož boj se každý protiviti se vůli Boží a žádej pomoci jeho v pokušení v kterémžkoli, a, chce-liť, abys trpěl, trp! Pakliť dá prospěch který po tvé vůli, viz, bys od vůle jeho nezabloudil. Boj se ztratiti svého mista, k němuž tě Bůh jedná a působí a neostaneš pak na nižším, aneb aby vší věcí z jeho domu vyvržen nebyl a jiný nebyl snad na tvém místě. Aj andělé spadli, nechtíce tak státi, jako by byl uložil je. A my pak budem na jich místě, ač toho také nezmaříme. I jest nejprvé pilně hříchu býti prázdnu všelikého a svatě živ býti a šlechetně. Toť jest Boží vůle. A, ač jest to pracno, však i s prací držeti se máme a hledati vůli Boží. A slušíť i tomu rozuměti: ne každémuť Bůh
Strana 205
205 — učiní, že by jemu mrzko bylo hřích učiniti aneb pokání sladko, aneb snadno činiti šlechetné skutky a svatě živu býti, avšak chce, aby každý svatě živ byl, hříchu se střehl, pokání činil za dopustilé (spáchané hříchy) a šlechetné činil skutky. Neb chceť Bůh míti v svém království a v svém domu i ty, jimž by hřích byl mrzek pro milost pravdy, i ty, jimž, ač by lib(ým) byl, však by tu libost přemohli, nechtice ztratiti milosti Boží. Takéž chce míti jedny, jimž by až sladko pokání bylo neb kteréžkoli šlechetnosti činiti, a druhé, ač jim jest to trpko a pracno, však to snesou, aby nalezli Boží milost. A protož každý svůj stav sezři, své položení, své příčiny ke zlému neb k dobrému a zvěda i sroz- uměje vůli Boží, té poddej svou vůli. LV. Dítky: Což díš pak o tom, ježto někdo, ostanouce hříchův některých, opět se v ně vpletou aneb v jiné a druhdy v horší? Otec: Nesnažnost činí odvrácení, že aneb (buď) libost přitáhne k hříchu aneb práce od dobrého odtáhne nestatečného, a, že všeho zlého člověk z srdce nevy- cídí, jedno zlé potáhne v druhé. I mluví svatý Rehoř
205 — učiní, že by jemu mrzko bylo hřích učiniti aneb pokání sladko, aneb snadno činiti šlechetné skutky a svatě živu býti, avšak chce, aby každý svatě živ byl, hříchu se střehl, pokání činil za dopustilé (spáchané hříchy) a šlechetné činil skutky. Neb chceť Bůh míti v svém království a v svém domu i ty, jimž by hřích byl mrzek pro milost pravdy, i ty, jimž, ač by lib(ým) byl, však by tu libost přemohli, nechtice ztratiti milosti Boží. Takéž chce míti jedny, jimž by až sladko pokání bylo neb kteréžkoli šlechetnosti činiti, a druhé, ač jim jest to trpko a pracno, však to snesou, aby nalezli Boží milost. A protož každý svůj stav sezři, své položení, své příčiny ke zlému neb k dobrému a zvěda i sroz- uměje vůli Boží, té poddej svou vůli. LV. Dítky: Což díš pak o tom, ježto někdo, ostanouce hříchův některých, opět se v ně vpletou aneb v jiné a druhdy v horší? Otec: Nesnažnost činí odvrácení, že aneb (buď) libost přitáhne k hříchu aneb práce od dobrého odtáhne nestatečného, a, že všeho zlého člověk z srdce nevy- cídí, jedno zlé potáhne v druhé. I mluví svatý Rehoř
Strana 206
206 — k vaší otázce, vzav ono slovo: 1) Zapletené jsou jich krokům stezky, a řka: Jsou, ježto všicku (všecku) mysl mají, aby se hříchu protivili, a, jakž je potká pokušení, tak nestojí v svém úmysle. Bývá, že někdo pozná v svém srdci hrdost a přijda k sobě, pozná, že jest to zlé a pokuty hodno; a zna- menává, že pokora má velikou odplatu míti u věčné cti, povstane sám proti sobě, chtě pokoren býti, potlačí hrdost, ale jakž jediného slovce jej křivda popudí, ihned se k své obvyklé navrátí hrdosti a tak se opět rozedme, že zapomene, co dobrého má pokora míti, jehož jest žádal. A někdo, jehož lakomá žádost uvázala, když se rozmyslí, jaká jest to marnost tak přílišně hromážditi, a že, kdož chtí bohati býti, upadají ve mnohá pokušení a v osidla, ježto topí člověka v zatracení, a že hro- máždí člověk s takou prací, s takým obmyslem a neví, komu to sbéře, i umyslí sobě, aby dosti měl na tom, což má, nestál po větším; a jednožť (ale jakmile) opět uzří, že může více dosáhnouti, stane potom, úmysla svého zapomena. A někdo, vzpustiv se v smilné libosti a poznaje v tom ohyzdu, jaká jest ctnost čistota srdce mysliti počne, za zlé sobě maje svou oplzlost, umyslí, aby se zdržel od svého šeredného obyčeje; ale uzře postavu libou sobě neb se na ni rozpomena, brzce pokušením 1) Job 6, 18.
206 — k vaší otázce, vzav ono slovo: 1) Zapletené jsou jich krokům stezky, a řka: Jsou, ježto všicku (všecku) mysl mají, aby se hříchu protivili, a, jakž je potká pokušení, tak nestojí v svém úmysle. Bývá, že někdo pozná v svém srdci hrdost a přijda k sobě, pozná, že jest to zlé a pokuty hodno; a zna- menává, že pokora má velikou odplatu míti u věčné cti, povstane sám proti sobě, chtě pokoren býti, potlačí hrdost, ale jakž jediného slovce jej křivda popudí, ihned se k své obvyklé navrátí hrdosti a tak se opět rozedme, že zapomene, co dobrého má pokora míti, jehož jest žádal. A někdo, jehož lakomá žádost uvázala, když se rozmyslí, jaká jest to marnost tak přílišně hromážditi, a že, kdož chtí bohati býti, upadají ve mnohá pokušení a v osidla, ježto topí člověka v zatracení, a že hro- máždí člověk s takou prací, s takým obmyslem a neví, komu to sbéře, i umyslí sobě, aby dosti měl na tom, což má, nestál po větším; a jednožť (ale jakmile) opět uzří, že může více dosáhnouti, stane potom, úmysla svého zapomena. A někdo, vzpustiv se v smilné libosti a poznaje v tom ohyzdu, jaká jest ctnost čistota srdce mysliti počne, za zlé sobě maje svou oplzlost, umyslí, aby se zdržel od svého šeredného obyčeje; ale uzře postavu libou sobě neb se na ni rozpomena, brzce pokušením 1) Job 6, 18.
Strana 207
— 207 — poražen bude a opět se rozbrojí proti tomu, ježto byl umyslil sobě. A někdo ohněm hněvu zapálen bude proti dru- hému, a, když v uklidné mysli při sobě bude, pozná, že jest hněv prchlavý pravé bláznovstvo a počestná věc uklidnost mysli, i bude se strojiti k tomu, aby neprchal v hněvu tak nemoudře, ale jakž jej opět popudí něco, takéž se opět zapomene, a, ježto jest myslil, že chce již i křivdu sobě učiněnou přetrpěti, to pak hledati bude, by i křivdou mohl se pomstíti a mnohokrát v ne- moudrosti zapálení hněvivého tím hroziti bude, jehož všelik nedokoná, až někdy neprchaje, i přijde k sobě. Neb i to bývá, že ne ruka silná staví koně, aby ne- běhal, ale že nebude, kudy by běhal. Protož dobře dí Písmo o zlých: Zapleteny jsou jich krokům stezky. Neb žádají dobrého, ale tetéž se ke zlému navracují, jako by k tomu, kamž chtí, stezky jim byly zapleteny, jichž statečně neodhradí, silně toho zapletení neztrhajíce. Může také to zapletení i jinak býti rozuměno. Neb někteří protiví se některým hříchům a druhých v sobě přemoci nechtí. A když těch v sobě nepřemohou, i v ty opět upadnou, ježto je přemohli byli. Bývá, že by někdo nedbal smilstva, ale lakomstvo vévodi nad nim: chce se mu míti, chce se bráti. A tak někdy ne pro smilstvo, ale pro lakomstvo smilniti bude a v to se vplete, ježto je přemohl již byl. A někoho smilstvo přemáhá, ježto by lakomstva nedbal, a že by chtěl v smilstvi svou
— 207 — poražen bude a opět se rozbrojí proti tomu, ježto byl umyslil sobě. A někdo ohněm hněvu zapálen bude proti dru- hému, a, když v uklidné mysli při sobě bude, pozná, že jest hněv prchlavý pravé bláznovstvo a počestná věc uklidnost mysli, i bude se strojiti k tomu, aby neprchal v hněvu tak nemoudře, ale jakž jej opět popudí něco, takéž se opět zapomene, a, ježto jest myslil, že chce již i křivdu sobě učiněnou přetrpěti, to pak hledati bude, by i křivdou mohl se pomstíti a mnohokrát v ne- moudrosti zapálení hněvivého tím hroziti bude, jehož všelik nedokoná, až někdy neprchaje, i přijde k sobě. Neb i to bývá, že ne ruka silná staví koně, aby ne- běhal, ale že nebude, kudy by běhal. Protož dobře dí Písmo o zlých: Zapleteny jsou jich krokům stezky. Neb žádají dobrého, ale tetéž se ke zlému navracují, jako by k tomu, kamž chtí, stezky jim byly zapleteny, jichž statečně neodhradí, silně toho zapletení neztrhajíce. Může také to zapletení i jinak býti rozuměno. Neb někteří protiví se některým hříchům a druhých v sobě přemoci nechtí. A když těch v sobě nepřemohou, i v ty opět upadnou, ježto je přemohli byli. Bývá, že by někdo nedbal smilstva, ale lakomstvo vévodi nad nim: chce se mu míti, chce se bráti. A tak někdy ne pro smilstvo, ale pro lakomstvo smilniti bude a v to se vplete, ježto je přemohl již byl. A někoho smilstvo přemáhá, ježto by lakomstva nedbal, a že by chtěl v smilstvi svou
Strana 208
— 208 — vůli míti, bude lakomě po tom státi, aby měl zboží, aby tím spíše v smilství mohl svou vůli dokonati. Někdo lehce by již mohl strpěti protivenství, již by hněv přemohl, ale stojí po světské cti, chtě branný (statečný) slouti, opět nebude moci trpěti, bude se mstíti. Aj jak jsou zlých a světských stezky mnohými zamatky zapleteny! A kdož chutně, silnou myslí, neřku, těch zamatků nerozpraví ale neztrhá, nesnad bude dobře, neb, ač přemoha jedno, nohy pozdvihne, v druhém jsa uvázán, opět se plete i v to, z něhož se jest byl vypletl dříve. Lež, ta jest vždy ku krádeži připletena: ukradna, zapři! A počna příti, uvalí se až v nejhorší, když kři- vou přísahou své lži potvrdí! A co horšího než člověk lživý? A když takými zmatky připleten jest jeden hřích k druhému, chtěl-li by kdo jich prázden býti, musí hutně (ochotně, rád) vše přemoci. A co jest zmatené, nemůže vše zpraviti, mnohé musí odtrhnouti. — LVI. Dítky: Tolik jest na světě zmatkův, nejlíp utéci do kláštera! Otec: Jistě tomu rozumějte: Jakožť jsou kláštery ustaveny, neníť k spasení bydla na světě bezpečnějšího. Ale bylo-li by, v zákon (řeholi klášterní, klášter) vni- knouc, zbořiti zákon, neníť to dobré. Kdožť chce v zá-
— 208 — vůli míti, bude lakomě po tom státi, aby měl zboží, aby tím spíše v smilství mohl svou vůli dokonati. Někdo lehce by již mohl strpěti protivenství, již by hněv přemohl, ale stojí po světské cti, chtě branný (statečný) slouti, opět nebude moci trpěti, bude se mstíti. Aj jak jsou zlých a světských stezky mnohými zamatky zapleteny! A kdož chutně, silnou myslí, neřku, těch zamatků nerozpraví ale neztrhá, nesnad bude dobře, neb, ač přemoha jedno, nohy pozdvihne, v druhém jsa uvázán, opět se plete i v to, z něhož se jest byl vypletl dříve. Lež, ta jest vždy ku krádeži připletena: ukradna, zapři! A počna příti, uvalí se až v nejhorší, když kři- vou přísahou své lži potvrdí! A co horšího než člověk lživý? A když takými zmatky připleten jest jeden hřích k druhému, chtěl-li by kdo jich prázden býti, musí hutně (ochotně, rád) vše přemoci. A co jest zmatené, nemůže vše zpraviti, mnohé musí odtrhnouti. — LVI. Dítky: Tolik jest na světě zmatkův, nejlíp utéci do kláštera! Otec: Jistě tomu rozumějte: Jakožť jsou kláštery ustaveny, neníť k spasení bydla na světě bezpečnějšího. Ale bylo-li by, v zákon (řeholi klášterní, klášter) vni- knouc, zbořiti zákon, neníť to dobré. Kdožť chce v zá-
Strana 209
209 — — mát v zákoně svatě živ kon — svatýt jest stav býti nad obecný lid. Nemáť říci: Bych tak živ byl, jakož velí ustavení zákonní, tehdy bych svat byl. Neb protoť jde zbožný do zákona, aby svat byl; jde-lit pro jiné, nedobřeť. Protož, kdož chce v zákon, jestiť rada má: opatř zákona toho úloh (cíl, úkol) neb řeholu a ustavení a obmysli svou sílu, může-li to snésti; nemůže-li, v to nevnikuj, jehož by nemohl. Nelíbíť se Bohu slib nemoudrý a slib nevěrný. 1) Nemoudrýt jest slib to slíbiti, jehož by nemohl splniti; nevěrný jest slib ústy slíbiti zákon a nemyslíc držeti toho zákona ustavení. Mnohoť jest omluv, ježtoť boří první zákonův sva- tých ustavení: neb zlý ďábel, jenžto rád boří všecko dobré, i klášteryť jest nakazil světem. Všeť to svět jest, kdež jest hrdost, lakomstvo a v tělesných libostech žá- dost. Proto vždy řku: V soběť jsou zákony svaty podle prvního ustavení, a, kdožť tak bude v kterém zákoně, dobřeť bude; ale kdožť by byl jinak v zákoně světsky, nebudu já chváliti zákona jeho. A ač kdo nepůjde do zákona proto, střež se v světu zapletení: Nemiluj hrdosti, lakomstva; nestůj po všem, co jest libo tělu; drž víru pravou; nečiň, co jest Bůh zapověděl, čiň, coť jest přikázal. Ale díte: hluk lidský od toho táhne, nesnadno jest proti lidem. Pomněte, že Lot, jsa ve zlé obci, byl dobrý a, odšed ode zlých, oklamal se: spal se dcerama. 1) Kazatel 5, 3. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 14
209 — — mát v zákoně svatě živ kon — svatýt jest stav býti nad obecný lid. Nemáť říci: Bych tak živ byl, jakož velí ustavení zákonní, tehdy bych svat byl. Neb protoť jde zbožný do zákona, aby svat byl; jde-lit pro jiné, nedobřeť. Protož, kdož chce v zákon, jestiť rada má: opatř zákona toho úloh (cíl, úkol) neb řeholu a ustavení a obmysli svou sílu, může-li to snésti; nemůže-li, v to nevnikuj, jehož by nemohl. Nelíbíť se Bohu slib nemoudrý a slib nevěrný. 1) Nemoudrýt jest slib to slíbiti, jehož by nemohl splniti; nevěrný jest slib ústy slíbiti zákon a nemyslíc držeti toho zákona ustavení. Mnohoť jest omluv, ježtoť boří první zákonův sva- tých ustavení: neb zlý ďábel, jenžto rád boří všecko dobré, i klášteryť jest nakazil světem. Všeť to svět jest, kdež jest hrdost, lakomstvo a v tělesných libostech žá- dost. Proto vždy řku: V soběť jsou zákony svaty podle prvního ustavení, a, kdožť tak bude v kterém zákoně, dobřeť bude; ale kdožť by byl jinak v zákoně světsky, nebudu já chváliti zákona jeho. A ač kdo nepůjde do zákona proto, střež se v světu zapletení: Nemiluj hrdosti, lakomstva; nestůj po všem, co jest libo tělu; drž víru pravou; nečiň, co jest Bůh zapověděl, čiň, coť jest přikázal. Ale díte: hluk lidský od toho táhne, nesnadno jest proti lidem. Pomněte, že Lot, jsa ve zlé obci, byl dobrý a, odšed ode zlých, oklamal se: spal se dcerama. 1) Kazatel 5, 3. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 14
Strana 210
210 — A ved (hleď) snad by se nahodil klášter, jenžto jest již tak pohynul v duchovenství, že nemají v něm hříchu za hřích, a coť svět chválí, to i oni, a co jest dobré, nelíbí se, ježto by nemohl jeden nic proti mnohu a spíše by někdy mezi těmi pokoje poměl upřímý člověk, jenžto světským slove, než mezi takými zákonníky, ježto nedrží úlohu svých zákonův. Neb i v klášteřích jsouť ti zmatci a zapletení, že se jednoho zlého druhé drží a nejvíc tu, kdež nedbají duchovenství, v se svět vpustivše. A svět jest žádost tělesná, žádost očí a pýcha života. Ale můžeť někdy zdáti se světský někdo a nejvíc z těch, kdož v zákoně nejsou neb v klášteře a (ale) v světu nemaje libosti. Takéžť i v kápí může býti neb pod vyl- kem 1) světská myslece (mysl). Protož, nemůže-li kdo do zákona, aby řádně držel zákon, učiň, jakožť radí sv. Pavel: 2) Tak užívej světa, jako by jeho neužíval; myslí k světu nevelni, ale to působ v bázni Boží, což má působiti, ačť bude v jed- nom nedostatek, nahradíť druhé. Ano svatý Augustin, vypraviv své hříchy a poškvrny, co jich od světa po- chází jemu, dí v knihách své zpovědi: Proto jsem umy- slil od světa na poušť utéci, ale zbránil jsi mi, Hospo- dine! Neb proto jest Kristus umřel za lid, aby, kdož jest živ, již nejedno sobě živ byl. A znamenejte řeči 1) Vylk = závoj jeptišky. 2) Kor. 7, 31.
210 — A ved (hleď) snad by se nahodil klášter, jenžto jest již tak pohynul v duchovenství, že nemají v něm hříchu za hřích, a coť svět chválí, to i oni, a co jest dobré, nelíbí se, ježto by nemohl jeden nic proti mnohu a spíše by někdy mezi těmi pokoje poměl upřímý člověk, jenžto světským slove, než mezi takými zákonníky, ježto nedrží úlohu svých zákonův. Neb i v klášteřích jsouť ti zmatci a zapletení, že se jednoho zlého druhé drží a nejvíc tu, kdež nedbají duchovenství, v se svět vpustivše. A svět jest žádost tělesná, žádost očí a pýcha života. Ale můžeť někdy zdáti se světský někdo a nejvíc z těch, kdož v zákoně nejsou neb v klášteře a (ale) v světu nemaje libosti. Takéžť i v kápí může býti neb pod vyl- kem 1) světská myslece (mysl). Protož, nemůže-li kdo do zákona, aby řádně držel zákon, učiň, jakožť radí sv. Pavel: 2) Tak užívej světa, jako by jeho neužíval; myslí k světu nevelni, ale to působ v bázni Boží, což má působiti, ačť bude v jed- nom nedostatek, nahradíť druhé. Ano svatý Augustin, vypraviv své hříchy a poškvrny, co jich od světa po- chází jemu, dí v knihách své zpovědi: Proto jsem umy- slil od světa na poušť utéci, ale zbránil jsi mi, Hospo- dine! Neb proto jest Kristus umřel za lid, aby, kdož jest živ, již nejedno sobě živ byl. A znamenejte řeči 1) Vylk = závoj jeptišky. 2) Kor. 7, 31.
Strana 211
211 — sv. Rehoře, žeť i ve světě mohou býti dobří lidé, ale znamenejte také, kterým činem. Dí on: Bývá to, že dobří lidé ne proto, by jim svět mil byl, musejí světské věci působiti, i bude se zdáti, by se poddali zemské péči, ano jim není nic milo ani na péči, jedno vlast nebeská, jichž činův nesnadno jest lidem od činův zlých rozsouditi, jedno soudce věčný podle obojích úmysla rozsoudí je a rozezná. Neb, jsouc plni vrchní moudrosti, vědí, jak vnitř v sobě mají se k jinému uprázdniti a v jiném vně k oku lidem neprázdeň nésti. A tak, když to Božím způsobem přijde, ani toho nežádají, aby vládli: že milují Boha, nechtí se vůli Boží protiviti, tu práci přijmou, ale, že jest v nich vroucí milost, vždyť zří k Bohu v uklidné mysli. Neb takové nynější práce, když se potom myslí převrácenou nevžedí (žádostí nevzplane) člověk, může pořádně v Boží libosti působiti. A jakž- koli dobrým úmyslem rádi by prázdni byli vládaní toho, však, že jsou svou vůli poddali Bohu, jeho tajného způsobu bojíc se zbořiti, to působí, jehož by rádi prázdni byli. A kdož jest taký, ač i ty věci jedná (koná), li- bostí v nich myslí neulne. A dít opět jinde sv. Rehoř: Když není, kdo by pořádně působil bližních i nynější věcí, ti, ježto jsou duchovních vnitřních plni darův, mají jich nedostatkům pohověti, a, jelikož (pokud) slušně mohou, i jich tělesným potřebám z pohodce (vyhovění) milostivého posloužiti, ani mají želeti bezpřímně toho, ač mysl nebude skrze to tak pokojná a něco mdlejší 14*
211 — sv. Rehoře, žeť i ve světě mohou býti dobří lidé, ale znamenejte také, kterým činem. Dí on: Bývá to, že dobří lidé ne proto, by jim svět mil byl, musejí světské věci působiti, i bude se zdáti, by se poddali zemské péči, ano jim není nic milo ani na péči, jedno vlast nebeská, jichž činův nesnadno jest lidem od činův zlých rozsouditi, jedno soudce věčný podle obojích úmysla rozsoudí je a rozezná. Neb, jsouc plni vrchní moudrosti, vědí, jak vnitř v sobě mají se k jinému uprázdniti a v jiném vně k oku lidem neprázdeň nésti. A tak, když to Božím způsobem přijde, ani toho nežádají, aby vládli: že milují Boha, nechtí se vůli Boží protiviti, tu práci přijmou, ale, že jest v nich vroucí milost, vždyť zří k Bohu v uklidné mysli. Neb takové nynější práce, když se potom myslí převrácenou nevžedí (žádostí nevzplane) člověk, může pořádně v Boží libosti působiti. A jakž- koli dobrým úmyslem rádi by prázdni byli vládaní toho, však, že jsou svou vůli poddali Bohu, jeho tajného způsobu bojíc se zbořiti, to působí, jehož by rádi prázdni byli. A kdož jest taký, ač i ty věci jedná (koná), li- bostí v nich myslí neulne. A dít opět jinde sv. Rehoř: Když není, kdo by pořádně působil bližních i nynější věcí, ti, ježto jsou duchovních vnitřních plni darův, mají jich nedostatkům pohověti, a, jelikož (pokud) slušně mohou, i jich tělesným potřebám z pohodce (vyhovění) milostivého posloužiti, ani mají želeti bezpřímně toho, ač mysl nebude skrze to tak pokojná a něco mdlejší 14*
Strana 212
212 — k spatřování velikých věcí, působíc menší. Poněvadž Syn Boží pro člověka chtěl člověkem býti a andělův se v něčem menší ukázati, což tehdy divu, ač se (od- váží-li se něčeho) váží člověk něco pro člověka? K té- mužť táhne i ono slovo, ježto jest řekl Kristus: 1) Kdož chce z vás největší býti, buď všech sluha. Amen. LVII. Dítky: Milý tatíku! Ty znáš naše položení, rci nám něco k našemu běhu! Otec: Tak jest bylo, ježto jsem psal nejprvé řeči tyto, že jsem řekl něco, ježto se vás jest dotýkalo, ale tuto neřkuť téhož, neb v mém již nejste poslušenství. Ale že tré vás jest chvalně a dobře tento život doko- nalo, útěchu v tom maje, řkuť ještě něco, jakožť jsem i obnovil knihy tyto, aby skrze to, že jsem vám je psal, byly někomu ku kratochvíli. A tak řkuť k vám, ačt vám je toho i netřeba, ale pro jiné, nebť se i ještě tím nestydím, coť jsem k vám psal, něco přeskoče. Byl jsem vám řekl: Buďte při sobě a kažte se (učte se od jiných) jinými, o nichž slýcháte, ježto vy- 1) Mat 20, 26.
212 — k spatřování velikých věcí, působíc menší. Poněvadž Syn Boží pro člověka chtěl člověkem býti a andělův se v něčem menší ukázati, což tehdy divu, ač se (od- váží-li se něčeho) váží člověk něco pro člověka? K té- mužť táhne i ono slovo, ježto jest řekl Kristus: 1) Kdož chce z vás největší býti, buď všech sluha. Amen. LVII. Dítky: Milý tatíku! Ty znáš naše položení, rci nám něco k našemu běhu! Otec: Tak jest bylo, ježto jsem psal nejprvé řeči tyto, že jsem řekl něco, ježto se vás jest dotýkalo, ale tuto neřkuť téhož, neb v mém již nejste poslušenství. Ale že tré vás jest chvalně a dobře tento život doko- nalo, útěchu v tom maje, řkuť ještě něco, jakožť jsem i obnovil knihy tyto, aby skrze to, že jsem vám je psal, byly někomu ku kratochvíli. A tak řkuť k vám, ačt vám je toho i netřeba, ale pro jiné, nebť se i ještě tím nestydím, coť jsem k vám psal, něco přeskoče. Byl jsem vám řekl: Buďte při sobě a kažte se (učte se od jiných) jinými, o nichž slýcháte, ježto vy- 1) Mat 20, 26.
Strana 213
— 213 — soko napnou a nízko padnou. Žen se vzodpovídají neb manželstva a pak dopraví horšího: prvé roucho promění nežli srdce. K tomu praví sv. Rehoř: Vídáme, že ně- kteří, uslyšíce něco na kázaní, prvé roucho promění nežli úmysl: vezmou roucho duchovních, ale nesloží v hříchu obyčeje: ještě je hněv popouzí, ještě zloba, aby zlé družci učinili, v srdci pálí; ještě hrdost jich srdce po- zdvihá, když zředlně (viditelně, zřetelně) něco dobrého učiní; ještě pilni ziskův světských a vší své svatosti mají naději jedno v postavě roucha. Co je takovým říci? Jedno, jako jest oněm řekl sv. Pavel, ježto, jsouce křesťané, aby se světější ukázali, obřezovali se jako židé i jiné obyčeje zákona starého držeti chtěli, tak jim mluvil v Jezu Kristu:1) Ani jest co obřezání ani ne- obřezání, ale nové stvoření; neb neníť to veliká věc, jakť tělo bude, ale toť jest vážiti, jak mysl bude. Nedbati na svět, marných věcí nemilovati, mysli beze lsti pokornou proti Bohu a družci míti, protivenství s uklidnou myslí strpěti, zlobu ze srdce vyhnati, po- třebným svého udati, cizího nežádati, přítele v Bohu milovati a pro Boha také i nepřítele, škody cizí pykati a smrti se nepřítele neradovati. Toť jest, ježtoť novým stvořením míní sv. Pavel. A proti tomu k vetchému (starému) přísluší člověku: světa pilnu býti, marné věci milovati, mysl v hrdost zdvihnouti, pokojné mysli nemíti, 1) Galat. 6, 15.
— 213 — soko napnou a nízko padnou. Žen se vzodpovídají neb manželstva a pak dopraví horšího: prvé roucho promění nežli srdce. K tomu praví sv. Rehoř: Vídáme, že ně- kteří, uslyšíce něco na kázaní, prvé roucho promění nežli úmysl: vezmou roucho duchovních, ale nesloží v hříchu obyčeje: ještě je hněv popouzí, ještě zloba, aby zlé družci učinili, v srdci pálí; ještě hrdost jich srdce po- zdvihá, když zředlně (viditelně, zřetelně) něco dobrého učiní; ještě pilni ziskův světských a vší své svatosti mají naději jedno v postavě roucha. Co je takovým říci? Jedno, jako jest oněm řekl sv. Pavel, ježto, jsouce křesťané, aby se světější ukázali, obřezovali se jako židé i jiné obyčeje zákona starého držeti chtěli, tak jim mluvil v Jezu Kristu:1) Ani jest co obřezání ani ne- obřezání, ale nové stvoření; neb neníť to veliká věc, jakť tělo bude, ale toť jest vážiti, jak mysl bude. Nedbati na svět, marných věcí nemilovati, mysli beze lsti pokornou proti Bohu a družci míti, protivenství s uklidnou myslí strpěti, zlobu ze srdce vyhnati, po- třebným svého udati, cizího nežádati, přítele v Bohu milovati a pro Boha také i nepřítele, škody cizí pykati a smrti se nepřítele neradovati. Toť jest, ježtoť novým stvořením míní sv. Pavel. A proti tomu k vetchému (starému) přísluší člověku: světa pilnu býti, marné věci milovati, mysl v hrdost zdvihnouti, pokojné mysli nemíti, 1) Galat. 6, 15.
Strana 214
— 214 bližního zlé mysliti, svého potřebnému neuděliti, cizího zadržeti, nižádného upřímě pro Boha nemilovati, nepřá- telům nepřízní se opláceti a cizí škodou veselu býti. Tyť věci z kořene táhnem porušeného Adamovy vet- chosti, ale ony dřevní (prvější) z obnovení, ježto máme v Jezu Kristu. A takéť vám to smím raditi, abyste těch neposlou- chali ježto u vysoka napínají a v obzvláštné náboženství, neboť rovné trvá déle. Lépeť jest ponenáhlu vzhůru jíti, než, vysoko napnouc, upadnouti. Znamenejte řeč sva- tého Rehoře, coť dí k tomu. Díť: Jsouť i někteří, ježto, přijdouce k obrácení, nestojí v tom, jakož počnou. A den ode dne bude jim šlechetnosti ubývati a žádost nebeská bude v nich mdleti, a ježto myslili, veliké věci počínajíc, to pak skonají malými. Ale u výborných jest obyčej, že ku posledku budou činiti větší věci, v mi- losti rostouce, než jsou myslili na počátce, a ač zne- náhleji počnou zprva, potom silněji skonávají. Neb, kdož počne nevysoko, vždy mní, by počal teprv a dál státi v té novosti neustana. Toť já znám, žeť sluší chutně toho, co jest hřích, ostati aniž milosti zapálené k Bohu uhašovati. Ale, aby se na bezpřemné (nesmírné) posty neb bdění anebo jiná utrpení a na ukázání do sebe veliké zvláštní svatosti nedávali, a za mladu ovšem (zvláště), toť jest má rada. Dojdete dále, jdouce ponenáhlu, jediné se hříchu střezte a zlého slova. Nemívejte dlouhých řečí aneb častých
— 214 bližního zlé mysliti, svého potřebnému neuděliti, cizího zadržeti, nižádného upřímě pro Boha nemilovati, nepřá- telům nepřízní se opláceti a cizí škodou veselu býti. Tyť věci z kořene táhnem porušeného Adamovy vet- chosti, ale ony dřevní (prvější) z obnovení, ježto máme v Jezu Kristu. A takéť vám to smím raditi, abyste těch neposlou- chali ježto u vysoka napínají a v obzvláštné náboženství, neboť rovné trvá déle. Lépeť jest ponenáhlu vzhůru jíti, než, vysoko napnouc, upadnouti. Znamenejte řeč sva- tého Rehoře, coť dí k tomu. Díť: Jsouť i někteří, ježto, přijdouce k obrácení, nestojí v tom, jakož počnou. A den ode dne bude jim šlechetnosti ubývati a žádost nebeská bude v nich mdleti, a ježto myslili, veliké věci počínajíc, to pak skonají malými. Ale u výborných jest obyčej, že ku posledku budou činiti větší věci, v mi- losti rostouce, než jsou myslili na počátce, a ač zne- náhleji počnou zprva, potom silněji skonávají. Neb, kdož počne nevysoko, vždy mní, by počal teprv a dál státi v té novosti neustana. Toť já znám, žeť sluší chutně toho, co jest hřích, ostati aniž milosti zapálené k Bohu uhašovati. Ale, aby se na bezpřemné (nesmírné) posty neb bdění anebo jiná utrpení a na ukázání do sebe veliké zvláštní svatosti nedávali, a za mladu ovšem (zvláště), toť jest má rada. Dojdete dále, jdouce ponenáhlu, jediné se hříchu střezte a zlého slova. Nemívejte dlouhých řečí aneb častých
Strana 215
215 — s nižádnými ženami ani ovšem s takými duchovničkami, ježtoť chtí lidem zředlny býti leč obláštím (obzvláštním) náboženstvím. A s sebou spolu rozmlouvejte o takých věcech dobrých a s jinými ctnými a rozumnými knězi a mistry, od nichž byste se mohli míti v Boze. Ale střezte se i těch, ježto jest na ně takové slovo, a ježto kvasy své mají a obyčeje s tak ohavnými a veselými, ježtot jim nevoní náboženství a duchovní věci. A jaký jest to přítel, jenžto by nechtěl, by přítel rozuměl pravdy a (i) ten, jenžto může rozuměti? Z žádosti srdce jdeť řeč tato: zda-li by někým bylo nahraženo to nehodné, jehož někteří potvrzují obyčej (majíce) k duchovenství někte- rými nehodnými? Neb není bezpečstva na světě. Zacházejíť lidé ponenáhlu. A ještě jest zbožný, vyjde-li kdo, ač-li jest byl zašel. Neb onen zlý velryb, jehož lanitvu Bůh provrtal, aby aspoň z úst ušli, ježto se dali již pohltiti, jakož jsme měli dříve řeč o tom. 1) Prostírá sobě zlato jako bláto. Sv. Rehoř, vzav řeč tuto o tom velrybu, praví: Diví se snad někdo, proč to přezří Bůh milostivý, že ten velryb, ďábel, svým chy- trým podštíváním a rozličným pokušením zlato, totiž ty, ježto se stkví svatostí, podstírá sobě jako bláto, když je sprzní hříchy šerednými? Ale to zlato před Božím obličejem nebylo zlatem. Často zdá se někdo někomu, by velikým byl, an tajně v hříchu. A které 1) Job 41, 21. Hlava XII., str. 126.
215 — s nižádnými ženami ani ovšem s takými duchovničkami, ježtoť chtí lidem zředlny býti leč obláštím (obzvláštním) náboženstvím. A s sebou spolu rozmlouvejte o takých věcech dobrých a s jinými ctnými a rozumnými knězi a mistry, od nichž byste se mohli míti v Boze. Ale střezte se i těch, ježto jest na ně takové slovo, a ježto kvasy své mají a obyčeje s tak ohavnými a veselými, ježtot jim nevoní náboženství a duchovní věci. A jaký jest to přítel, jenžto by nechtěl, by přítel rozuměl pravdy a (i) ten, jenžto může rozuměti? Z žádosti srdce jdeť řeč tato: zda-li by někým bylo nahraženo to nehodné, jehož někteří potvrzují obyčej (majíce) k duchovenství někte- rými nehodnými? Neb není bezpečstva na světě. Zacházejíť lidé ponenáhlu. A ještě jest zbožný, vyjde-li kdo, ač-li jest byl zašel. Neb onen zlý velryb, jehož lanitvu Bůh provrtal, aby aspoň z úst ušli, ježto se dali již pohltiti, jakož jsme měli dříve řeč o tom. 1) Prostírá sobě zlato jako bláto. Sv. Rehoř, vzav řeč tuto o tom velrybu, praví: Diví se snad někdo, proč to přezří Bůh milostivý, že ten velryb, ďábel, svým chy- trým podštíváním a rozličným pokušením zlato, totiž ty, ježto se stkví svatostí, podstírá sobě jako bláto, když je sprzní hříchy šerednými? Ale to zlato před Božím obličejem nebylo zlatem. Často zdá se někdo někomu, by velikým byl, an tajně v hříchu. A které 1) Job 41, 21. Hlava XII., str. 126.
Strana 216
— 216 — jest odplaty před Bohem hodno, když zlé jest skryto, a to, co jest zjevno, zdá se dobré? Často čistota zředlná bude a hrdost z ní tajná. I bývá čistota někdy potra- cena, že jest nebyla pýcha tajná opravena. A to jest soudem velmi pravým, aby, jímž se jest líbil lidem, to ztratil člověk, poněvadž jest nechtěl toho polepšiti, jímž se jest nelíbil Bohu. A tak, leskna se v některé šle- chetnosti, zdá se lidem v oči zlato, ale, že jest tajně v něm nestálost před Božíma očima, není zlatem. A tak to zlato bude ďáblem podestříno pod vůli jeho jako bláto. A všemohoucí Hospodin některých tajné zlé trpí dlouho, a jiným svým výborným k užitku způsobuje ty jich činy, ježto se dobří zdají lidem, neb někteří, světa neostavše, úzkou cestou počali jíti: ne sobě k užitku, když se odvrátí, ale těm, ježto, uzříce to od nich, zažhouce se v Boží milosti, půjdou také po úzké cestě a v tom stojí. Vídáme také, ano někteří půjdou někam a chvátajíc, a druzí, to vidouc, půjdou po nich umyslíce tamže, a když by nebyli viděli jdoucích těchto, nebyli by sami vyšli. A pak se udá, že oni první vrátí se pro něco za se(be) aneb na cestě ostanouce, nedojdou, a ti dojdou, ježto, jich zříce vy- šli. Takéž mnozí počnouce dobrý život a nestojí, ale jedno jako cestu jiným protrhnou, ježto též počnou, zříce na ně, a pak v tom stojí. A pak dobrým i to bude užitečno, že tito padli a nestáli, neb pokorni budou, téhož se bo- jíce, a nebudou doufati v se, ale v obranu Boží pomoci.
— 216 — jest odplaty před Bohem hodno, když zlé jest skryto, a to, co jest zjevno, zdá se dobré? Často čistota zředlná bude a hrdost z ní tajná. I bývá čistota někdy potra- cena, že jest nebyla pýcha tajná opravena. A to jest soudem velmi pravým, aby, jímž se jest líbil lidem, to ztratil člověk, poněvadž jest nechtěl toho polepšiti, jímž se jest nelíbil Bohu. A tak, leskna se v některé šle- chetnosti, zdá se lidem v oči zlato, ale, že jest tajně v něm nestálost před Božíma očima, není zlatem. A tak to zlato bude ďáblem podestříno pod vůli jeho jako bláto. A všemohoucí Hospodin některých tajné zlé trpí dlouho, a jiným svým výborným k užitku způsobuje ty jich činy, ježto se dobří zdají lidem, neb někteří, světa neostavše, úzkou cestou počali jíti: ne sobě k užitku, když se odvrátí, ale těm, ježto, uzříce to od nich, zažhouce se v Boží milosti, půjdou také po úzké cestě a v tom stojí. Vídáme také, ano někteří půjdou někam a chvátajíc, a druzí, to vidouc, půjdou po nich umyslíce tamže, a když by nebyli viděli jdoucích těchto, nebyli by sami vyšli. A pak se udá, že oni první vrátí se pro něco za se(be) aneb na cestě ostanouce, nedojdou, a ti dojdou, ježto, jich zříce vy- šli. Takéž mnozí počnouce dobrý život a nestojí, ale jedno jako cestu jiným protrhnou, ježto též počnou, zříce na ně, a pak v tom stojí. A pak dobrým i to bude užitečno, že tito padli a nestáli, neb pokorni budou, téhož se bo- jíce, a nebudou doufati v se, ale v obranu Boží pomoci.
Strana 217
217 — LVIII. DItky: Dítky: Neníť nepilné (nedůležité), jímžs nás tuto napomenul. Ale ježtos byl nám řekl dříve, že jest svět všel i v kláštery a jsou jím mnozí i v zákonech obvá- záni, neb, jakož díš, hrdost srdce, žádost míti to, ježto vidí, že jiní mají, totiž lakomstvo, a žádost tělesné li- bosti, ježto záleží v rozkošném pití neb jedení, v lehání, v lázních, v rouchu, v zpívání, v smilných milostech a v čemžkoli takovém, ježto jest v tom libost tělu, a mysl, jsouc tělem přemožena, žádá se kochati v takých rozkošech — že to vše svět jest: kudy jest to přišlo, že jsou i ti světu porobeni, ježto by zvláště měli Boží býti? Ano na to byly kláštery a zákony (řehole) usta- veny, utvrzeny i zdmi dobrými ohrazeny: Ejhle kudy se jest zlý svět tam vloudil mezi ty, ježto před ním utíkali? Otec: O žalostném jste se zmínili! Žalostnéť mu- sím na příklad tomu pověděti, když téměř vešken svět zabloudil od Boha, modlám sloužil. Abraham sloužil věrně jednomu Bohu, až pak měl syna, až i vnuka, ježto stáli právě v službě Boží, až se z nich rozmohl lid veliký. A Bůh vida, že bludní jeho sluhy obtěžují, vyvedl je od nich, dal jim obvzláštně dobrou zemi, kdež by, přemohouce nepřátely a Bohu sloužíce, sladké písně zpívati mohli. A moc byl jim dal, aby mohli všecky přemoci nepřátely a z té země vypuditi. A kázal jim
217 — LVIII. DItky: Dítky: Neníť nepilné (nedůležité), jímžs nás tuto napomenul. Ale ježtos byl nám řekl dříve, že jest svět všel i v kláštery a jsou jím mnozí i v zákonech obvá- záni, neb, jakož díš, hrdost srdce, žádost míti to, ježto vidí, že jiní mají, totiž lakomstvo, a žádost tělesné li- bosti, ježto záleží v rozkošném pití neb jedení, v lehání, v lázních, v rouchu, v zpívání, v smilných milostech a v čemžkoli takovém, ježto jest v tom libost tělu, a mysl, jsouc tělem přemožena, žádá se kochati v takých rozkošech — že to vše svět jest: kudy jest to přišlo, že jsou i ti světu porobeni, ježto by zvláště měli Boží býti? Ano na to byly kláštery a zákony (řehole) usta- veny, utvrzeny i zdmi dobrými ohrazeny: Ejhle kudy se jest zlý svět tam vloudil mezi ty, ježto před ním utíkali? Otec: O žalostném jste se zmínili! Žalostnéť mu- sím na příklad tomu pověděti, když téměř vešken svět zabloudil od Boha, modlám sloužil. Abraham sloužil věrně jednomu Bohu, až pak měl syna, až i vnuka, ježto stáli právě v službě Boží, až se z nich rozmohl lid veliký. A Bůh vida, že bludní jeho sluhy obtěžují, vyvedl je od nich, dal jim obvzláštně dobrou zemi, kdež by, přemohouce nepřátely a Bohu sloužíce, sladké písně zpívati mohli. A moc byl jim dal, aby mohli všecky přemoci nepřátely a z té země vypuditi. A kázal jim
Strana 218
218 — i to, aby všecky zahladili, a když to neučinili a(č) mo- houce, ostavivše jich málo něco, nemníce, by kdy mohli se proti nim rozmoci anebo v čem škoditi, pak skrze to mnohá trpěli jsou protivenství a víc Božím přepuště- ním nemohli jich vycíditi (vyhladiti). Nechtěvše tehdy, ježto mohli, až pak přijímali některé obyčeje lidu toho od nich, vidouce, jichž nechtěl Bůh do svých míti. A Bůh dotud je proroky svými napomínal, aby ostali ta- kých věcí, až je i poddal v těžké vězení do Babylona, kdež nemohli zpívati svých sladkých písniček sionských, jsouce v cizí zemi a musili tomu jazyku obvykati, je- hož jsou jich otci neznali. I stalo se jest takto jetí lidu Božího, že Bůh přepustil: král babylonský přemohl je a mnohé zbil i mnozí hladem zhynuli. A některé zjí- mav a vedl do Babylona, až i král lidu Božího jat, an po poušti jde od Jerusaléma do Jericha okován řetězy. A tu an v okovách hledí na to, synové jeho zbiti, pak jemu oči vyloupeny a tak slep veden do Babylona. 1) Žalostné jest to bylo. Právěť jest také žalostné, kdož zří na to v pravé milosti, jak jest ten (lid) zvláštní Boží provinil, že jest v světské zašel obyčeje a z klášterů svět učiněn. Ale, ať o těch nemluvím dále, nechať, to řku obecně ke všem, z nichž i sebe nevynímám. Neb jsouce křesťané, majíce státi vší snažností po dobrém věčném onoho 1) 4. královská 25, 5.
218 — i to, aby všecky zahladili, a když to neučinili a(č) mo- houce, ostavivše jich málo něco, nemníce, by kdy mohli se proti nim rozmoci anebo v čem škoditi, pak skrze to mnohá trpěli jsou protivenství a víc Božím přepuště- ním nemohli jich vycíditi (vyhladiti). Nechtěvše tehdy, ježto mohli, až pak přijímali některé obyčeje lidu toho od nich, vidouce, jichž nechtěl Bůh do svých míti. A Bůh dotud je proroky svými napomínal, aby ostali ta- kých věcí, až je i poddal v těžké vězení do Babylona, kdež nemohli zpívati svých sladkých písniček sionských, jsouce v cizí zemi a musili tomu jazyku obvykati, je- hož jsou jich otci neznali. I stalo se jest takto jetí lidu Božího, že Bůh přepustil: král babylonský přemohl je a mnohé zbil i mnozí hladem zhynuli. A některé zjí- mav a vedl do Babylona, až i král lidu Božího jat, an po poušti jde od Jerusaléma do Jericha okován řetězy. A tu an v okovách hledí na to, synové jeho zbiti, pak jemu oči vyloupeny a tak slep veden do Babylona. 1) Žalostné jest to bylo. Právěť jest také žalostné, kdož zří na to v pravé milosti, jak jest ten (lid) zvláštní Boží provinil, že jest v světské zašel obyčeje a z klášterů svět učiněn. Ale, ať o těch nemluvím dále, nechať, to řku obecně ke všem, z nichž i sebe nevynímám. Neb jsouce křesťané, majíce státi vší snažností po dobrém věčném onoho 1) 4. královská 25, 5.
Strana 219
219 — světa, a v té snažnosti nejednou bychom zakusili du- chovní chuti, když bychom byli v pravém duchovenství, zpívajíce jako v své zemi sladké písničky sionské: To nedbáme stavu svého, po tom stojíme, to oblibujem jakož vidíme do lidu toho, ježto nezná Boha, až i bu- dem vší věcí v Babyloně. Neb Babylon slove smíška (směsice, změtení) a král babylonský dábla znamenává, jenž kraluje nade všemi syny pýchy, jenžto jest pů- sobce těchto, v nichž mnozí míšejí pravdu s křivdou, ale dále provedli křivdu, než by mohla o sobě sama, a tak řkou: Když se budem těch lidí přidržeti, ježto neznají Boha v tom neb v jiném jménu, ten zlý král nás uvede hlouběji v své královstvo, v svět dále za- pletá a uvíže divně zamatky rozličnými. A mnozí budou zbiti, mnozí hladem sejdou, zaškudnouc a v chuť ne- majíc Božího slova, a někteří v tom vězení zemrou. A také někteří, ač i v Babyloně, ač působí věci světské a tělesné, však v bázni Boží, jakož babylonské věci Daniel jednal, však byl dobrý. Neb také jsou byli ně- kteří vedeni do Babylona ne pro svou vinu, ale aby tam ještě měl lid od nich naučení, aby věrně sloužili Bohu, aby Bůh je navrátil v jich zemi. Takéžť jsou lidé někteří, ježtoť působíce světské věci, však podle Boha mají vešken duchovní úmysl, jakož jsem dříve k jiné otázce mluvil o tom. To pak, ježto jest král židovský jat, když po poušti běžel dolův z Jerusalema do Jericha, může býti podobnost: ježto někdo, byv nad
219 — světa, a v té snažnosti nejednou bychom zakusili du- chovní chuti, když bychom byli v pravém duchovenství, zpívajíce jako v své zemi sladké písničky sionské: To nedbáme stavu svého, po tom stojíme, to oblibujem jakož vidíme do lidu toho, ježto nezná Boha, až i bu- dem vší věcí v Babyloně. Neb Babylon slove smíška (směsice, změtení) a král babylonský dábla znamenává, jenž kraluje nade všemi syny pýchy, jenžto jest pů- sobce těchto, v nichž mnozí míšejí pravdu s křivdou, ale dále provedli křivdu, než by mohla o sobě sama, a tak řkou: Když se budem těch lidí přidržeti, ježto neznají Boha v tom neb v jiném jménu, ten zlý král nás uvede hlouběji v své královstvo, v svět dále za- pletá a uvíže divně zamatky rozličnými. A mnozí budou zbiti, mnozí hladem sejdou, zaškudnouc a v chuť ne- majíc Božího slova, a někteří v tom vězení zemrou. A také někteří, ač i v Babyloně, ač působí věci světské a tělesné, však v bázni Boží, jakož babylonské věci Daniel jednal, však byl dobrý. Neb také jsou byli ně- kteří vedeni do Babylona ne pro svou vinu, ale aby tam ještě měl lid od nich naučení, aby věrně sloužili Bohu, aby Bůh je navrátil v jich zemi. Takéžť jsou lidé někteří, ježtoť působíce světské věci, však podle Boha mají vešken duchovní úmysl, jakož jsem dříve k jiné otázce mluvil o tom. To pak, ježto jest král židovský jat, když po poušti běžel dolův z Jerusalema do Jericha, může býti podobnost: ježto někdo, byv nad
Strana 220
220 — jiné v duchovenství, odeřka se světa, zvláštní slib učině Bohu, i půjde dolův z Jerusalema po poušti do Jericha. Opustiv věci světské i bude se s nimi obírati, působě je, dolův jda od pokoje duchovního k žádostem těles- ným, ježto hynou. Jinéť by bylo, kdož by šel, ač i po též poušti, ale vzhůru, z Jericha do Jerusaléma; nebot jsem v oné jiné promluvě pravil: Díť sv. Rehoř, že v potřebu toho ti, ježto jsou plni darův duchovních, mají bližním i v tělesných pohodách sloužiti. A toť by bylo vzhůru jíti po poušti; ale kdož dolův jde od po- koje duchovního, jenžto jest znamenán Jerusalemem, k žá- dostem svým tělesným, ježto hynou a mění se jako měsíc, v to se upleta, ježto jest opustil: tent bude jat jako král onen, že jej popadnou světské žádosti a lopoty sváží a péče ty i ony a bude okován řetězy zlého obyčeje. A ztepe nepřítel před očima jeho syny jeho, an hledí na to, když dřevní (dřívější) dobré skutky jeho tak umrtví, že nebude v nich moci útěchy míti. A ještě tomu rozuměje, nejsa slep ovšem, žel mu bude, jako smrt vida svých výborných synův, vdechne; ale zlým jsa uvázán obyčejem jako řetězem, takž to i strpí, až pak i oči vyloupí jemu a tak oslepí, že zlému (bude říkati) spraví, by dobré bylo, a zlé dobrému. A tak okována a slepa povede jej do Babylona, zaveda v hlu- bokost marností světských a zmatkův. A protož, dítky, hledejte vším srdcem Boha, libosti k marnosti světské nepříkládejte, střezte se zajetí baby-
220 — jiné v duchovenství, odeřka se světa, zvláštní slib učině Bohu, i půjde dolův z Jerusalema po poušti do Jericha. Opustiv věci světské i bude se s nimi obírati, působě je, dolův jda od pokoje duchovního k žádostem těles- ným, ježto hynou. Jinéť by bylo, kdož by šel, ač i po též poušti, ale vzhůru, z Jericha do Jerusaléma; nebot jsem v oné jiné promluvě pravil: Díť sv. Rehoř, že v potřebu toho ti, ježto jsou plni darův duchovních, mají bližním i v tělesných pohodách sloužiti. A toť by bylo vzhůru jíti po poušti; ale kdož dolův jde od po- koje duchovního, jenžto jest znamenán Jerusalemem, k žá- dostem svým tělesným, ježto hynou a mění se jako měsíc, v to se upleta, ježto jest opustil: tent bude jat jako král onen, že jej popadnou světské žádosti a lopoty sváží a péče ty i ony a bude okován řetězy zlého obyčeje. A ztepe nepřítel před očima jeho syny jeho, an hledí na to, když dřevní (dřívější) dobré skutky jeho tak umrtví, že nebude v nich moci útěchy míti. A ještě tomu rozuměje, nejsa slep ovšem, žel mu bude, jako smrt vida svých výborných synův, vdechne; ale zlým jsa uvázán obyčejem jako řetězem, takž to i strpí, až pak i oči vyloupí jemu a tak oslepí, že zlému (bude říkati) spraví, by dobré bylo, a zlé dobrému. A tak okována a slepa povede jej do Babylona, zaveda v hlu- bokost marností světských a zmatkův. A protož, dítky, hledejte vším srdcem Boha, libosti k marnosti světské nepříkládejte, střezte se zajetí baby-
Strana 221
221 — lonského a okovů těch silných. Pak-li jest kdo jat, volej k Bohu, ať ho zprostí, a hledej, zda by vyšel z vězení toho. Nebť volá prorok: 1) Utíkejte z prostředku Baby- lona! Dosti hoře pomezí (hranice) držeti babylonské! Neb zlého jest na mále dosti; avšak hůře v prostředku trku babylonského. Zdali by s pomezí vyšel spíše atd. LIX. Dítky: Právěť svět tento Babylon slove, neb vše jest v něm v smíšce (směsici) a v neřádu. A řád-li to jest, že se zajedno zlému vede jako dobrému? A divné jest nade vše, proč cesty zlých jsou prospěšny; a kdož ne- dbají na Boha a zle činí, všem jest dobře, kořenem se ujali (zakořenili se) a prospívají. Ovoce jich jde, jako když štěp stojí v libém sobě místě, bezpeční jich do- mové a mají pokoj aniž metly Boží mají nad sebou, vedou své dny zbožně, 2) u veselí, chovajíce sebe roz- košně a v kratochvíli, silní, zdraví, čest mají a libé štěstí. A dobří lidé bohabojní, každý podle stavu pracné dny mají a úsilné noci. Vždy jsou v zármutce a v hoř- 1) Jerem. 50, 8. 2) Snad lépe: ve zboží, v bohatství.
221 — lonského a okovů těch silných. Pak-li jest kdo jat, volej k Bohu, ať ho zprostí, a hledej, zda by vyšel z vězení toho. Nebť volá prorok: 1) Utíkejte z prostředku Baby- lona! Dosti hoře pomezí (hranice) držeti babylonské! Neb zlého jest na mále dosti; avšak hůře v prostředku trku babylonského. Zdali by s pomezí vyšel spíše atd. LIX. Dítky: Právěť svět tento Babylon slove, neb vše jest v něm v smíšce (směsici) a v neřádu. A řád-li to jest, že se zajedno zlému vede jako dobrému? A divné jest nade vše, proč cesty zlých jsou prospěšny; a kdož ne- dbají na Boha a zle činí, všem jest dobře, kořenem se ujali (zakořenili se) a prospívají. Ovoce jich jde, jako když štěp stojí v libém sobě místě, bezpeční jich do- mové a mají pokoj aniž metly Boží mají nad sebou, vedou své dny zbožně, 2) u veselí, chovajíce sebe roz- košně a v kratochvíli, silní, zdraví, čest mají a libé štěstí. A dobří lidé bohabojní, každý podle stavu pracné dny mají a úsilné noci. Vždy jsou v zármutce a v hoř- 1) Jerem. 50, 8. 2) Snad lépe: ve zboží, v bohatství.
Strana 222
— 222 — kosti mysli, tělo jich v práci a strach v mysli. Bůh k odpočinutí lidem noc ustavil a ta jest jim pro strach příhod nočních vždy nepokojna. Chvála a čest tohoto světa vzdálena jest od nich, ale ruhoty (roboty) i mno- hého protivenství jsou naplnění. Jiné jimi kárajíce, bu- dou na ně utykati (ukazovati), a budou jako nestatečni přede všemi zavrženi, až budou říkati, že nestojí za ochvostaný věník (opadalý věnec). Toť jest ten rozuměl tomu, jenžto pravil: Jsou spravedlní, jimž se tak zle děje, jako by činili zlých skutky; a jsou zlí, ježto jsou tak bezpečni, jako by měli spravedlné činy. A zdali jsou znamenávaly knížky ony 1) sloužiti Bohu, ježto v ústech byly jako med sladký a potom byly hořky v břiše? Neb počne nejprvé (zprvu) milo býti sloužiti Bohu, ale potom hořko bude. A byls to nám sám řekl, že jest to odtucha (od- pověď) každému:2) Synu, přistoupaje k službě Boží, stůj v bázni a připrav duši svou ku pokušení. A jedno-li trpí dobří od chytrců (chytrých), od násilníkův, od ne- štěstí příhodného (přiházejícího se)? A říkají „a vrány jej ukrákají leč mluví leč mlčí“. Jediný, (někdo) naň se oboří všichni naň ihned hotovi budou. Až jest to již i v přísloví: Kdož Bohu slouží, toho Bůh nedbá; což na Boha kdo pustí, ten to ztratí, a kdož nedbá na 1) Zjev sv. Jana 10, 9. 2) Sir. 2, 1.
— 222 — kosti mysli, tělo jich v práci a strach v mysli. Bůh k odpočinutí lidem noc ustavil a ta jest jim pro strach příhod nočních vždy nepokojna. Chvála a čest tohoto světa vzdálena jest od nich, ale ruhoty (roboty) i mno- hého protivenství jsou naplnění. Jiné jimi kárajíce, bu- dou na ně utykati (ukazovati), a budou jako nestatečni přede všemi zavrženi, až budou říkati, že nestojí za ochvostaný věník (opadalý věnec). Toť jest ten rozuměl tomu, jenžto pravil: Jsou spravedlní, jimž se tak zle děje, jako by činili zlých skutky; a jsou zlí, ježto jsou tak bezpečni, jako by měli spravedlné činy. A zdali jsou znamenávaly knížky ony 1) sloužiti Bohu, ježto v ústech byly jako med sladký a potom byly hořky v břiše? Neb počne nejprvé (zprvu) milo býti sloužiti Bohu, ale potom hořko bude. A byls to nám sám řekl, že jest to odtucha (od- pověď) každému:2) Synu, přistoupaje k službě Boží, stůj v bázni a připrav duši svou ku pokušení. A jedno-li trpí dobří od chytrců (chytrých), od násilníkův, od ne- štěstí příhodného (přiházejícího se)? A říkají „a vrány jej ukrákají leč mluví leč mlčí“. Jediný, (někdo) naň se oboří všichni naň ihned hotovi budou. Až jest to již i v přísloví: Kdož Bohu slouží, toho Bůh nedbá; což na Boha kdo pustí, ten to ztratí, a kdož nedbá na 1) Zjev sv. Jana 10, 9. 2) Sir. 2, 1.
Strana 223
223 — Boha, živ bude dlouho. A tak zlý přemáhá dobrého, vychází soud převrácený. Toho nemoha trpěti prorok onen, 1) mluvil k Bohu: I proč, Hospodine, zříš na to, ano zlý žere spravedl- nějšího sebe, a mlčíš k tomu? Aj dobře činí a zlou béře odplatu, tobě slouží a posměchy trpí. A nad to nade vše dábel osidla jemu léčí (líčí) bez přestání, k če- muž se jediné obrátí dobrý. O, že kdy tolik zlého Boží dobrota může na své výborné přepustiti (dopustiti)! Ó, co jest těch, ježto, vidouce tak pracné dny lidí boha- bojných, odstoupí od Boží služby, nepočnou sloužiti Bohu! A co mají dobrého, kdož slouží Bohu? Jediné touhu s hořem! Otec: Mnoho jste mluvili a dosti dlouze, jako byste chtěli Boha naučiti, co má činiti. Ale i prorok jeden, 2) o témž se zmíniv, řekl: Vím, že's spravedlivý, Hospodine, avšak pravdu řku k tobě: I proč cesty zlých mají prospěch? A tak ten prorok mluvil mnoho těch řečí jako i vy nyní. Protož mohouť ty řeči a ta- kovéž z dívání tajného soudu Božího býti, ale ne abyste vrtraly (reptaly) proti Bohu, jenžto jest vždy práv. Ale nižádný smysl nedosáhne moudrosti jeho převysoké a nestihne hlubokosti soudův jeho. Avšak řku, což mohu, k těm vaším řečem. Ta protivenství a ty nesnadnosti a práce na tomto 1) Habakuk 1, 13 2) Jerem. 12, 1.
223 — Boha, živ bude dlouho. A tak zlý přemáhá dobrého, vychází soud převrácený. Toho nemoha trpěti prorok onen, 1) mluvil k Bohu: I proč, Hospodine, zříš na to, ano zlý žere spravedl- nějšího sebe, a mlčíš k tomu? Aj dobře činí a zlou béře odplatu, tobě slouží a posměchy trpí. A nad to nade vše dábel osidla jemu léčí (líčí) bez přestání, k če- muž se jediné obrátí dobrý. O, že kdy tolik zlého Boží dobrota může na své výborné přepustiti (dopustiti)! Ó, co jest těch, ježto, vidouce tak pracné dny lidí boha- bojných, odstoupí od Boží služby, nepočnou sloužiti Bohu! A co mají dobrého, kdož slouží Bohu? Jediné touhu s hořem! Otec: Mnoho jste mluvili a dosti dlouze, jako byste chtěli Boha naučiti, co má činiti. Ale i prorok jeden, 2) o témž se zmíniv, řekl: Vím, že's spravedlivý, Hospodine, avšak pravdu řku k tobě: I proč cesty zlých mají prospěch? A tak ten prorok mluvil mnoho těch řečí jako i vy nyní. Protož mohouť ty řeči a ta- kovéž z dívání tajného soudu Božího býti, ale ne abyste vrtraly (reptaly) proti Bohu, jenžto jest vždy práv. Ale nižádný smysl nedosáhne moudrosti jeho převysoké a nestihne hlubokosti soudův jeho. Avšak řku, což mohu, k těm vaším řečem. Ta protivenství a ty nesnadnosti a práce na tomto 1) Habakuk 1, 13 2) Jerem. 12, 1.
Strana 224
224 — světě, ježto Bůh na lidi přepouští (dopouští), aniž mněte do- mnívejte se), byť přepustil jedno na druhé. Takéť i jiní trpí. Ale, že těm, (již), milují Boha, všecko jest pomocno jim k dobrému, jsou dobrým ta protivenství na světě velmi užitečna, jakož vídáme, že jest sůl potřebna k masu hospodáři každému, nebo nemůže maso bez soli scho- váno býti, zvonělo by se i červy rozlezlo, když by sůl té vlhkosti masu přirozeně nevytáhla. Takéž člověk, vždy jsa v rozkoši, zahnije a zasmrdí v hříších, ježto jest tělo k nim posošno (náchylno, poddáno) a toho často práce a lopot vzbrání. I k tomu jest podobný užitek světských prací a lopoty, jakož mlatba (mlácení) bývá užitečna. Neb ty protivné půtky tohoto světa roztrhávají ten svazek, jenžto lidi k světu v milost (lásku) víže. O, co jiného svět ukazuje? Jedno, že nesluší jeho milovati, poněvadž nám tolik práce vzbuzí a lopoty, dokudž jsme na něm. I ne- nížť toho užitek malý, coť by nás od milování světa odtáhlo. Neb kdož chce býti přítel tohoto světa, ten bude Boží nepřítel. A také dí sv. Rehoř: Svým zvo- leným učinil Hospodin úzkou cestu a připravil, aby, jsouce v rozkoši, nezapomněli, co jest dobrého v jich kraji, v němž dojdouce, mají věčně býti. A ač se sláma ztroskoce (ztepe) pod cepy, však zrno ostane celo a bude od slámy odloučeno, aby bylo dobře schováno. Takéž lidé světští, nadutí hrdostí, suší, bez vláhy a bez jemnosti Boži milosti, zetrou se jako pod cepy pro-
224 — světě, ježto Bůh na lidi přepouští (dopouští), aniž mněte do- mnívejte se), byť přepustil jedno na druhé. Takéť i jiní trpí. Ale, že těm, (již), milují Boha, všecko jest pomocno jim k dobrému, jsou dobrým ta protivenství na světě velmi užitečna, jakož vídáme, že jest sůl potřebna k masu hospodáři každému, nebo nemůže maso bez soli scho- váno býti, zvonělo by se i červy rozlezlo, když by sůl té vlhkosti masu přirozeně nevytáhla. Takéž člověk, vždy jsa v rozkoši, zahnije a zasmrdí v hříších, ježto jest tělo k nim posošno (náchylno, poddáno) a toho často práce a lopot vzbrání. I k tomu jest podobný užitek světských prací a lopoty, jakož mlatba (mlácení) bývá užitečna. Neb ty protivné půtky tohoto světa roztrhávají ten svazek, jenžto lidi k světu v milost (lásku) víže. O, co jiného svět ukazuje? Jedno, že nesluší jeho milovati, poněvadž nám tolik práce vzbuzí a lopoty, dokudž jsme na něm. I ne- nížť toho užitek malý, coť by nás od milování světa odtáhlo. Neb kdož chce býti přítel tohoto světa, ten bude Boží nepřítel. A také dí sv. Rehoř: Svým zvo- leným učinil Hospodin úzkou cestu a připravil, aby, jsouce v rozkoši, nezapomněli, co jest dobrého v jich kraji, v němž dojdouce, mají věčně býti. A ač se sláma ztroskoce (ztepe) pod cepy, však zrno ostane celo a bude od slámy odloučeno, aby bylo dobře schováno. Takéž lidé světští, nadutí hrdostí, suší, bez vláhy a bez jemnosti Boži milosti, zetrou se jako pod cepy pro-
Strana 225
225 — tivnou věcí, ale dobří, pevní zčistíc se v protivenství a budou ode zlých rozeznáni. Ale i to bývá, že zrno, jsouc již ze slámy vyra- ženo, také ještě v jedné hromadě s plevami bude. Ta- kéž některé pokušení od hrdých pokorné odloučí, ale budou spolu ještě pevní i lehcí jako plevy, až opět jiné přijde pokušení, v němž lehcí půjdou za se (zůsta- nou v zadu) jako plevy a pevní před se. I nejsouť na světě neužitečny protivné půtky, nebť učiní pevnou chválu a zlé odloučí od dobrých, lehké od statečných, aby rozeznáni byli, které jsou kteří. To sv. Jakub 1) vida, ponouká, abychom hotovi byli trpěti takové věci protivné, řka: Slyšeli jste, co jest trpěl Job, a Pána Krista skonání viděli jste. Totiž Job v starém zákoně, kdež nebyl tak zjevně slíbil Bůh nebeské odplaty, ač mnoho trpěl, však Bůh proti každé protivné věci dal jemu zvláštní útěchu: dal zdraví po těžké nemoci, zbohatil hojně, že byl přetrpěl ztrátu zboží a ztrátu dětí: obmyslil jej dětmi jinými výbor- nými, a přátelům i nepřátelům velebna jej ukázal, že od nepřátel násilí netrpěl a od přátel ukárání. A tak vše jemu v odplatu tělesní nahraženo. Ale Pán Kristus, úkladce (zakladatel) Zákona no- vého, v němž neslibuje svým zde rozkoší, ale práci a úsilí a potom jeliž nebeské královstvo, zde od dětinství 1) Epišt. 5, 11. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 15
225 — tivnou věcí, ale dobří, pevní zčistíc se v protivenství a budou ode zlých rozeznáni. Ale i to bývá, že zrno, jsouc již ze slámy vyra- ženo, také ještě v jedné hromadě s plevami bude. Ta- kéž některé pokušení od hrdých pokorné odloučí, ale budou spolu ještě pevní i lehcí jako plevy, až opět jiné přijde pokušení, v němž lehcí půjdou za se (zůsta- nou v zadu) jako plevy a pevní před se. I nejsouť na světě neužitečny protivné půtky, nebť učiní pevnou chválu a zlé odloučí od dobrých, lehké od statečných, aby rozeznáni byli, které jsou kteří. To sv. Jakub 1) vida, ponouká, abychom hotovi byli trpěti takové věci protivné, řka: Slyšeli jste, co jest trpěl Job, a Pána Krista skonání viděli jste. Totiž Job v starém zákoně, kdež nebyl tak zjevně slíbil Bůh nebeské odplaty, ač mnoho trpěl, však Bůh proti každé protivné věci dal jemu zvláštní útěchu: dal zdraví po těžké nemoci, zbohatil hojně, že byl přetrpěl ztrátu zboží a ztrátu dětí: obmyslil jej dětmi jinými výbor- nými, a přátelům i nepřátelům velebna jej ukázal, že od nepřátel násilí netrpěl a od přátel ukárání. A tak vše jemu v odplatu tělesní nahraženo. Ale Pán Kristus, úkladce (zakladatel) Zákona no- vého, v němž neslibuje svým zde rozkoší, ale práci a úsilí a potom jeliž nebeské královstvo, zde od dětinství 1) Epišt. 5, 11. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 15
Strana 226
226 — ihned trpěl bezbydlí, urodiv se v svém domu, utíkaje do Egypta. A tak až do smrti trpěl a zde nechtěl odplaty za to zřejmé, jeliž po smrti kraluje, jakž chtě, na pravici Boha Otce, sobě své nepřátely pod své nohy podmanil a protož řekl k svým výborným rytířům:1) Já vám způsobuji královstvo, jako jest mně způsobil můj otec, totiž aby zde nejprv trpěli až do smrti a potom aby kralovali. Nenávidíť-li vás svět, vězte, žeť jest i mne prvé nenáviděl. Neníť sluha nad svého mistra. A když se jest to stalo dřevu zelenému, co pak bude suchému?" Ale znáť moudrost Božská, které jest k tomu vý- bornější volila rytířstvo, ježto by, více trpíc, větší cti a chvály hodni byli. Protož více na jedny pohrom těžkých přepouští než na druhé. A jsou také způsobem Božské moudrosti, na něž Bůh znamenitě velikých věcí nepřepouští, aby trpěli, ježto však, bojíce se netrpěti nic, sami svým tělem činí těžká utrpení. Ježto pak díte, že mají zlí na světě prospěch a dobří trpí, tak rozumějte, že Stvořitel všeho, jakžkoli svou zvláštní milostí pomohl jest svým výborným, aby ze své vůle k němu se obrá- tili a skrze to dobří byli, však k tomu chce z své spravedlnosti, aby těžká zde trpěli protivenství, aby byli zde očištěni i malých poškvrn aneb aby jiným byl ku příkladu a tím větší čest a chválu měli, přetrpíc více. A jakžkoli zlé svou nám tajnou spravedlností zůstaví 1) Lukáš 22, 29.
226 — ihned trpěl bezbydlí, urodiv se v svém domu, utíkaje do Egypta. A tak až do smrti trpěl a zde nechtěl odplaty za to zřejmé, jeliž po smrti kraluje, jakž chtě, na pravici Boha Otce, sobě své nepřátely pod své nohy podmanil a protož řekl k svým výborným rytířům:1) Já vám způsobuji královstvo, jako jest mně způsobil můj otec, totiž aby zde nejprv trpěli až do smrti a potom aby kralovali. Nenávidíť-li vás svět, vězte, žeť jest i mne prvé nenáviděl. Neníť sluha nad svého mistra. A když se jest to stalo dřevu zelenému, co pak bude suchému?" Ale znáť moudrost Božská, které jest k tomu vý- bornější volila rytířstvo, ježto by, více trpíc, větší cti a chvály hodni byli. Protož více na jedny pohrom těžkých přepouští než na druhé. A jsou také způsobem Božské moudrosti, na něž Bůh znamenitě velikých věcí nepřepouští, aby trpěli, ježto však, bojíce se netrpěti nic, sami svým tělem činí těžká utrpení. Ježto pak díte, že mají zlí na světě prospěch a dobří trpí, tak rozumějte, že Stvořitel všeho, jakžkoli svou zvláštní milostí pomohl jest svým výborným, aby ze své vůle k němu se obrá- tili a skrze to dobří byli, však k tomu chce z své spravedlnosti, aby těžká zde trpěli protivenství, aby byli zde očištěni i malých poškvrn aneb aby jiným byl ku příkladu a tím větší čest a chválu měli, přetrpíc více. A jakžkoli zlé svou nám tajnou spravedlností zůstaví 1) Lukáš 22, 29.
Strana 227
— 227 — bez své zvláštní pomoci, však vší věcí bez svého jich nenechá milosrdenství. Zde jim dává prospěch a útěchu, aby vidouce tu Boží dobrotu, mohli by se hnouti k němu, a poznajíce marnost a brzký konec štěstí tohoto světa nešťastného, měli by po lepším státi a radši brz bržež (rychleji) trpěti se spravedlivými. Aniž mněte, byť všichni na světě zlí svou vůli měli. Řekl jsem dříve: každýť jedno sám ví, kdeť jej střevíc hněte. Nejeden hledí na druhého, mně, by jemu dobře bylo, ale on ví, co jemu škodí. Onen by rád měl mnoho cti nebo zboži neb rozkoši té neb oné a nemá, jakž chce; závidí někomu, nemůže sehnati (zahnati) někdy hněvu svého. A kdo by vše početl, co i zlí mívají bídy a mnohého nepokoje? A zdali zlých někte- rých nevísí (nevěšejí), nežhou (nepálí) a nemučí mukami ovšem těžkými? Jakž díte, by každému bylo dobře, kdož nedbá na Boha? Bůhť panuje nade zlými i nad dobrými, a, kdyžť komu ráčí, dopřejeť pokojného bydla neb protivného, a že zdejší pohoda tělu neb zboží zdejší aneb čest sama v sobě zlá není, půjčuje toho někdy dobrým svým milým, a že to není dobré nejlepší, také Bůh zlým svým nepřátelům půjčuje (dopřává) toho. A protož, dítky, nedivte se zlým, jako oblibujíce prospěch zde na světě, ježtoť mají, ačt kdy i mají. Boudy zlých jsouť nepevné, rozvalít se, jakož jsem dříve mluvil o tom. Jděte radši úzkou cestou k životu než širokou k smrti. Nenít nadarmo súžena k životu cesta 15*
— 227 — bez své zvláštní pomoci, však vší věcí bez svého jich nenechá milosrdenství. Zde jim dává prospěch a útěchu, aby vidouce tu Boží dobrotu, mohli by se hnouti k němu, a poznajíce marnost a brzký konec štěstí tohoto světa nešťastného, měli by po lepším státi a radši brz bržež (rychleji) trpěti se spravedlivými. Aniž mněte, byť všichni na světě zlí svou vůli měli. Řekl jsem dříve: každýť jedno sám ví, kdeť jej střevíc hněte. Nejeden hledí na druhého, mně, by jemu dobře bylo, ale on ví, co jemu škodí. Onen by rád měl mnoho cti nebo zboži neb rozkoši té neb oné a nemá, jakž chce; závidí někomu, nemůže sehnati (zahnati) někdy hněvu svého. A kdo by vše početl, co i zlí mívají bídy a mnohého nepokoje? A zdali zlých někte- rých nevísí (nevěšejí), nežhou (nepálí) a nemučí mukami ovšem těžkými? Jakž díte, by každému bylo dobře, kdož nedbá na Boha? Bůhť panuje nade zlými i nad dobrými, a, kdyžť komu ráčí, dopřejeť pokojného bydla neb protivného, a že zdejší pohoda tělu neb zboží zdejší aneb čest sama v sobě zlá není, půjčuje toho někdy dobrým svým milým, a že to není dobré nejlepší, také Bůh zlým svým nepřátelům půjčuje (dopřává) toho. A protož, dítky, nedivte se zlým, jako oblibujíce prospěch zde na světě, ježtoť mají, ačt kdy i mají. Boudy zlých jsouť nepevné, rozvalít se, jakož jsem dříve mluvil o tom. Jděte radši úzkou cestou k životu než širokou k smrti. Nenít nadarmo súžena k životu cesta 15*
Strana 228
— 228 — a jako trním i s pravé i s levé strany ohražena. Neb mysl člověčí hotova jest jíti po lahodných věcech tohoto světa, až by i zašla; ale mnozí jsou tak svázáni mou- drostí Boží a tak jim cesty k světu rozličným trním a velikým kamením zavaleny: protivenstvím, úsilnými ne- dostatky, že, když by jim šel svět pod ruku, zbujeli by, zapomenouc Boha. A to, majíce lopot a nouzi ve světě, vzývají Boha, žádají královstva nebeského. Aj David, muž svatý, dokudž byl v práci, kryje (skrývaje) se Šavla, a opět potom, bojuje s nepřáteli, nezapomněl Boha, neupadl v hřích, a jsa mocen v pokoji na svých síních, velice zhřešil a šeredně. Též Šalomoun, dokudž měl práci s dílem chrámu Božího a dům králový (palác královský) dělaje, nezašel v svůj hřích, jelikož jsa v roz- koši prázden. Neníť, což by hrdou mysl člověčí tak krotilo jako mnohé protivné půtky, a ježto by lépe poznati se člověku oči otevřelo a naučilo býti k družci lítostivou v nouzi jeho. A v trpělivosti dí Spasitel,1) budete svých duší mocni. A, jakož dí sv. Jakub: 2) Trpělivost má čin dokonaný. Amen. — 1) Luk. 21, 19. 2) Jak. 1, 4.
— 228 — a jako trním i s pravé i s levé strany ohražena. Neb mysl člověčí hotova jest jíti po lahodných věcech tohoto světa, až by i zašla; ale mnozí jsou tak svázáni mou- drostí Boží a tak jim cesty k světu rozličným trním a velikým kamením zavaleny: protivenstvím, úsilnými ne- dostatky, že, když by jim šel svět pod ruku, zbujeli by, zapomenouc Boha. A to, majíce lopot a nouzi ve světě, vzývají Boha, žádají královstva nebeského. Aj David, muž svatý, dokudž byl v práci, kryje (skrývaje) se Šavla, a opět potom, bojuje s nepřáteli, nezapomněl Boha, neupadl v hřích, a jsa mocen v pokoji na svých síních, velice zhřešil a šeredně. Též Šalomoun, dokudž měl práci s dílem chrámu Božího a dům králový (palác královský) dělaje, nezašel v svůj hřích, jelikož jsa v roz- koši prázden. Neníť, což by hrdou mysl člověčí tak krotilo jako mnohé protivné půtky, a ježto by lépe poznati se člověku oči otevřelo a naučilo býti k družci lítostivou v nouzi jeho. A v trpělivosti dí Spasitel,1) budete svých duší mocni. A, jakož dí sv. Jakub: 2) Trpělivost má čin dokonaný. Amen. — 1) Luk. 21, 19. 2) Jak. 1, 4.
Strana 229
229 — LX. Dítky: Snadno jest říci, že jest dobrá věc protivenství, ale trpěti není snadné. Neb křehkost naše nemůže vždy patřiti na to, co potom bude, jakož rozum ukazuje, ale na to zří, co čije a jest v tu chvíli. Protož trpko jest trpěti, nechce se jíti úzkou cestou. A pak-li již musí kdo trpěti, což Bůh přepustí (dopustí), ale nerad trpí, proti své vůli trpí, kterou může z toho chválu míti? Otec: Obyčej jest laňátek (malých laní), dokudž jsou malá, vždy k materám (matkám) běží, hledajíce u nich pastvy, mléka rozkošného, ale, když poodrostou a mléko jim odjato bude, budou po horách, po skalách s jinými jeleny hledati pastvy. Takéž i nám nechce se pastvy silných, ale jako malí chtěli bychom vždy roz- koši a všeho se obinouti (vyhnouti), což jest s prací. Ale vždy-li chceme malí býti? Jež by slušelo, pood- rostouc, někdy s jinými jeleny po horách, po skalách hledati pastvy, vidouce, ano nám mléko utěšené odjato aneb odtrženo, ano všecka naše tělesná a světská utě- šení hořkostí nám otrušena (otrávena) aneb snad i osuta, ano náš libý pokrm horčicí omazán, štětka 1) nás již 1) Odtud a z jiného rukopisu Štítného poznáváme, že tenkráte při odstavení mládat matkám jejich uvazována byla štětka bodající,
229 — LX. Dítky: Snadno jest říci, že jest dobrá věc protivenství, ale trpěti není snadné. Neb křehkost naše nemůže vždy patřiti na to, co potom bude, jakož rozum ukazuje, ale na to zří, co čije a jest v tu chvíli. Protož trpko jest trpěti, nechce se jíti úzkou cestou. A pak-li již musí kdo trpěti, což Bůh přepustí (dopustí), ale nerad trpí, proti své vůli trpí, kterou může z toho chválu míti? Otec: Obyčej jest laňátek (malých laní), dokudž jsou malá, vždy k materám (matkám) běží, hledajíce u nich pastvy, mléka rozkošného, ale, když poodrostou a mléko jim odjato bude, budou po horách, po skalách s jinými jeleny hledati pastvy. Takéž i nám nechce se pastvy silných, ale jako malí chtěli bychom vždy roz- koši a všeho se obinouti (vyhnouti), což jest s prací. Ale vždy-li chceme malí býti? Jež by slušelo, pood- rostouc, někdy s jinými jeleny po horách, po skalách hledati pastvy, vidouce, ano nám mléko utěšené odjato aneb odtrženo, ano všecka naše tělesná a světská utě- šení hořkostí nám otrušena (otrávena) aneb snad i osuta, ano náš libý pokrm horčicí omazán, štětka 1) nás již 1) Odtud a z jiného rukopisu Štítného poznáváme, že tenkráte při odstavení mládat matkám jejich uvazována byla štětka bodající,
Strana 230
— 230 — od něho bode, abychom se k jinému již obrátili. Ejhle, kterak by již se slušelo nám vzhůru se pozdvihnouti a k srdci povstati k vysokému, opatříce (vidouce, spa- tříce) zástup téměř bezčíslný svatých, ježto byli Bohu milí, a, čím znamenitější tím snažněji úsilné věci trpěli! Abraham k vůli Boží vyšel ze svého kraje, ze svých přátel, byl hostem u bezbydlí v cizím kraji a nelibé půtky míval. Co jest Josef trpěl i od bratří? David trpěl od krále Šavla, jemuž věrně sloužil. Od ženy také trpěl, že jemu se jest posmívala, když Bohu sloužil. A co jest trpěl od svých dětí i od svých sluh? Izaiáš pilou rozetřen. Jeremiáš kamenován i mnoho ji- ných v starém zákoně. A těm bylo slíbeno na světě bydlo dobré, budou-li sloužiti Bohu. Co pak v Novém Zákoně apoštolé i rozliční svatí, až i onen k skonání Starého Zákona, nad něhož z národa mužského z ženy nevstával větší (sv. Jan Křtitel)? Však jat, okován, že mluvil proti cizoložstvu, a k marným skokům a ple- sům jedné děvečky sťata jeho svatá hlava. A i dnes mnozí dobří veliká trpí protivenství mno- hými činy: onen toto a onen toto. Protož i my také trpěti máme. Ale díte: trpko jest trpěti! Řkuť: by trpko nebylo, trpění by neslulo. Pec a oheň zkouší aby mláďata odnaučila se ssáti. Viz rukopis pařížský list 72 a: »štětka, je to teleti brání ssáti.«
— 230 — od něho bode, abychom se k jinému již obrátili. Ejhle, kterak by již se slušelo nám vzhůru se pozdvihnouti a k srdci povstati k vysokému, opatříce (vidouce, spa- tříce) zástup téměř bezčíslný svatých, ježto byli Bohu milí, a, čím znamenitější tím snažněji úsilné věci trpěli! Abraham k vůli Boží vyšel ze svého kraje, ze svých přátel, byl hostem u bezbydlí v cizím kraji a nelibé půtky míval. Co jest Josef trpěl i od bratří? David trpěl od krále Šavla, jemuž věrně sloužil. Od ženy také trpěl, že jemu se jest posmívala, když Bohu sloužil. A co jest trpěl od svých dětí i od svých sluh? Izaiáš pilou rozetřen. Jeremiáš kamenován i mnoho ji- ných v starém zákoně. A těm bylo slíbeno na světě bydlo dobré, budou-li sloužiti Bohu. Co pak v Novém Zákoně apoštolé i rozliční svatí, až i onen k skonání Starého Zákona, nad něhož z národa mužského z ženy nevstával větší (sv. Jan Křtitel)? Však jat, okován, že mluvil proti cizoložstvu, a k marným skokům a ple- sům jedné děvečky sťata jeho svatá hlava. A i dnes mnozí dobří veliká trpí protivenství mno- hými činy: onen toto a onen toto. Protož i my také trpěti máme. Ale díte: trpko jest trpěti! Řkuť: by trpko nebylo, trpění by neslulo. Pec a oheň zkouší aby mláďata odnaučila se ssáti. Viz rukopis pařížský list 72 a: »štětka, je to teleti brání ssáti.«
Strana 231
231 — zlata aneb díla hrnčířova a protivné pokušení stálosti člověka dobrého. Ježto pak (po)chybujete, by nebyla odplaty hodna náhodně trpěti, a nechtíc rády protiven- ství: tak já řku k tomu, že to, ježto se nám zdá, by náhodně bylo něco, ano jest to Bůh svým tajným způ- sobem k našemu dobrému nám přichystal, postoupíme-li po jeho vůli. Protož, když koho potká která ztráta světská aneb které protivenství, ač i bezděčně, trpiž! Když však trpí, a, přijda k sobě, poddá svou vůli vůli Boží a jako řka: Budiž tvá vůle, milý otče! Když's otec, tehdy nechceš svých dětí zlému; ty víš, co jest hodno k čemu, jediné spomož, bych (zů)stal v tvé vůli! — A zdali by odplatu ztratil, kohož by mučili pro Boha, an křičí bolestí a úpí, a kdyby mohl, rád by utekl, ale než by zapřel Boha, raději trpí, ač i křiče? Téžť jest, kdož nemoc trpí nerad, stoná, (zas)tesk teskne sobě v bolesti, ale proti Bohu nehledá zdraví léky zapovědnými (zapovězenými, pověrečnými): neztratíť odplaty své. Téžť jest o zboží: rád by měl někdo, ale přemůže v tom žádost, že by křivě nechtěl dobýti ani křivě držeti. O takýchžť dí Písmo: 1) Kdož v pláči sejí, budou žíti (žati) u veselí! Sejí v žalosti, trpice neradi; ale budou žíti u veselí, že vezmou odplatu, že jsou však přetrpěli. Ale větší jest milosti a z veselí trpěti s dobrou myslí a mile. 1) Žalm 125, 5.
231 — zlata aneb díla hrnčířova a protivné pokušení stálosti člověka dobrého. Ježto pak (po)chybujete, by nebyla odplaty hodna náhodně trpěti, a nechtíc rády protiven- ství: tak já řku k tomu, že to, ježto se nám zdá, by náhodně bylo něco, ano jest to Bůh svým tajným způ- sobem k našemu dobrému nám přichystal, postoupíme-li po jeho vůli. Protož, když koho potká která ztráta světská aneb které protivenství, ač i bezděčně, trpiž! Když však trpí, a, přijda k sobě, poddá svou vůli vůli Boží a jako řka: Budiž tvá vůle, milý otče! Když's otec, tehdy nechceš svých dětí zlému; ty víš, co jest hodno k čemu, jediné spomož, bych (zů)stal v tvé vůli! — A zdali by odplatu ztratil, kohož by mučili pro Boha, an křičí bolestí a úpí, a kdyby mohl, rád by utekl, ale než by zapřel Boha, raději trpí, ač i křiče? Téžť jest, kdož nemoc trpí nerad, stoná, (zas)tesk teskne sobě v bolesti, ale proti Bohu nehledá zdraví léky zapovědnými (zapovězenými, pověrečnými): neztratíť odplaty své. Téžť jest o zboží: rád by měl někdo, ale přemůže v tom žádost, že by křivě nechtěl dobýti ani křivě držeti. O takýchžť dí Písmo: 1) Kdož v pláči sejí, budou žíti (žati) u veselí! Sejí v žalosti, trpice neradi; ale budou žíti u veselí, že vezmou odplatu, že jsou však přetrpěli. Ale větší jest milosti a z veselí trpěti s dobrou myslí a mile. 1) Žalm 125, 5.
Strana 232
— 232 — LXI. Dítky: A když jest trpěti, coť se zdá, že jest trpěti nej- hodněji? Otec. Jakož tělesná lékařství jsou jedna k nemo- cem jedněm, k druhým druhá: takéž jedna utrpení jsou k odehnání jedněm hříchům, druhá druhým. A též o přivedení neb o posílení šlechetnostem (ctnostem) zna- menaje, uzříš, že jedno utrpení bude hodno k jednomu, druhé k druhému. Protož každý znamenej, kterým jest hříchem obvázán nejvíce podle svého obyčeje. Co-li jej v něm nejvíce podněcuje neb v něm drží, utrp toho. Ale však bezpřímně (nespravedlivě, nemírně) těla nepo- hubuj. Jáť mám za to nejhodnější každému utrpení toho, co jest hřích utrpěti a i toho, ježto jej v hřích vede neb v něm drží, bez něhož by mohl býti! A takt nevelím vyloupiti, ale zadržeti od některého. Anit velím od otce jíti neb otci od děti, aby sebe nehněvali, ale toho by bylo utrpěti, pro něžto se hněvá otec a snad správně. Hodné jest také utrpěti široké cesty a úzkou jíti: ne všeho činiti, co se líbí. Neb jest to vyřekl Kristus velmi znamenitě, abychom trpěli úzkost 1) cesty, řka jaks, jako dáviti se vele neb tisknouti, aby vešli 1) Matouš 7, 13
— 232 — LXI. Dítky: A když jest trpěti, coť se zdá, že jest trpěti nej- hodněji? Otec. Jakož tělesná lékařství jsou jedna k nemo- cem jedněm, k druhým druhá: takéž jedna utrpení jsou k odehnání jedněm hříchům, druhá druhým. A též o přivedení neb o posílení šlechetnostem (ctnostem) zna- menaje, uzříš, že jedno utrpení bude hodno k jednomu, druhé k druhému. Protož každý znamenej, kterým jest hříchem obvázán nejvíce podle svého obyčeje. Co-li jej v něm nejvíce podněcuje neb v něm drží, utrp toho. Ale však bezpřímně (nespravedlivě, nemírně) těla nepo- hubuj. Jáť mám za to nejhodnější každému utrpení toho, co jest hřích utrpěti a i toho, ježto jej v hřích vede neb v něm drží, bez něhož by mohl býti! A takt nevelím vyloupiti, ale zadržeti od některého. Anit velím od otce jíti neb otci od děti, aby sebe nehněvali, ale toho by bylo utrpěti, pro něžto se hněvá otec a snad správně. Hodné jest také utrpěti široké cesty a úzkou jíti: ne všeho činiti, co se líbí. Neb jest to vyřekl Kristus velmi znamenitě, abychom trpěli úzkost 1) cesty, řka jaks, jako dáviti se vele neb tisknouti, aby vešli 1) Matouš 7, 13
Strana 233
233 — úzkou cestou. Ale my po hříchu vždy se táhneme k ši- roké. Radši budem posty strojiti aneb pouti jakés 1) lidmi zamyšlené, nežli bychom šli úzkou cestou, ježto jest Bohem a pravdou jeho ukázana a k životu upřímo vede. A co jest úzká cesta než v pravdě dle svého stavu živu býti, v ničemž z míry hodují (pravé, shodující se) nevyjdouc, nic křivdou nežádati dosíci, ač by i mohl co míti, že by zlé nebylo ani proti stavu jeho. Však, nemůže-li tohoť dojíti pravdou, nežli by přičinil křivdy, lépe jest býti bez toho. A to jest pak široká cesta: což se líbí, po tom státi, a nemůže-li čeho po pravdě dosíci neb míti, ale lsti k tomu přičiniti, ku pravdě křivdy přimísiti aneb, když jest proč, zhola ostati pravdy. Protož dobře slove široká cesta, že, kdož jdou po ní, nesmím říci: vše, což chtí, činí, neb, ač ve mnohém, avšak ne ve všem přezří Bůh bujeti jich vůli; ale řku, že i pravdou i křivdou stojí po tom, jemuž chtí. A poněvadž jest to tak široká cesta, není to div, že jich po ní jde tak mnoho. A i tím jest široká, že jich mnoho jde po ní a tlačí ji sebou, dávajíce jiným příklad. Ale druhá slove proto úzká, že nejdou po ní jinudy, jedno pravdou, nevyhybajíce ni sem ni tam 1) Tomáš zde zcela správně učí, že jest přední povinností život spravedlivý a pak teprvé lze konati skutky dobré ač nepřikázané. Zanedbávati povinnosti své a konati pouť, bylo by hříchem, též na pouti hříšně sobě vésti, což na jiném místě Štítný právem vytýká.
233 — úzkou cestou. Ale my po hříchu vždy se táhneme k ši- roké. Radši budem posty strojiti aneb pouti jakés 1) lidmi zamyšlené, nežli bychom šli úzkou cestou, ježto jest Bohem a pravdou jeho ukázana a k životu upřímo vede. A co jest úzká cesta než v pravdě dle svého stavu živu býti, v ničemž z míry hodují (pravé, shodující se) nevyjdouc, nic křivdou nežádati dosíci, ač by i mohl co míti, že by zlé nebylo ani proti stavu jeho. Však, nemůže-li tohoť dojíti pravdou, nežli by přičinil křivdy, lépe jest býti bez toho. A to jest pak široká cesta: což se líbí, po tom státi, a nemůže-li čeho po pravdě dosíci neb míti, ale lsti k tomu přičiniti, ku pravdě křivdy přimísiti aneb, když jest proč, zhola ostati pravdy. Protož dobře slove široká cesta, že, kdož jdou po ní, nesmím říci: vše, což chtí, činí, neb, ač ve mnohém, avšak ne ve všem přezří Bůh bujeti jich vůli; ale řku, že i pravdou i křivdou stojí po tom, jemuž chtí. A poněvadž jest to tak široká cesta, není to div, že jich po ní jde tak mnoho. A i tím jest široká, že jich mnoho jde po ní a tlačí ji sebou, dávajíce jiným příklad. Ale druhá slove proto úzká, že nejdou po ní jinudy, jedno pravdou, nevyhybajíce ni sem ni tam 1) Tomáš zde zcela správně učí, že jest přední povinností život spravedlivý a pak teprvé lze konati skutky dobré ač nepřikázané. Zanedbávati povinnosti své a konati pouť, bylo by hříchem, též na pouti hříšně sobě vésti, což na jiném místě Štítný právem vytýká.
Strana 234
234 — z hodují (pravé) míry. Ale že jest to těžké a nesnadné netolik skutkem chovati se od mnohého, ale brániti také i žádosti: málo jich jde tou cestou. A tím jest opět uzší, že nejde jich jí mnoho, by ji protřeli (pro- šlapali). A protož nezdá mi se, by co hodněji trpěti bylo pro Boha než úzkost té cesty, ve všem se s pravdou obírati, každému podle úlohu (úkolu) stavu jeho, a pří- hodně strpěti protivenství, ježto jej na té úzké cestě potykují (potkávají). A ač kdo nemůže s chutí trpěti, ale aspoň neprotiv se Bohu a nic nečiň proti jeho zá- povědi, chtě zbýti toho, a skonej až do smrti tu úzkou cestu. Kdožť by ten byl, velikýť by byl, ačť by sám sobě i neučinil obzvláštního utrpení posty, bděním, ra- nami. Protož každý chystej se nejprvé, aby strpěl až do smrti ta (přiházející se) příhodná protivenství, jda úzkou cestou, ač sám sobě nemůže doufati člověk, aby stál, ale má doufati v Boží pomoc, že i by smrt strpěl pro Boži milost. Neb dosti jest brzo ten ostal Boha" kdož sobě prvé myslí, než jej potká, že, než by trpěl něco, chtěl by to, jakž moha, i pravdou i křivdou od- vésti. Kdožťkoli myslí to sobě, přemožent jest svým hubenstvem ač nebyv v boji. Kdožt chce svou duši tak zachovati, že by dříve chtěl učiniti, ahy netrpěl neb neumřel, ztratít ji. A jakžkoli dobré jest chtíti umříti pro Boha neb, což bude, trpěti, avšak nemá s rozumem toho žádati člověk, aby jej to potkalo. Neb žádati sluší,
234 — z hodují (pravé) míry. Ale že jest to těžké a nesnadné netolik skutkem chovati se od mnohého, ale brániti také i žádosti: málo jich jde tou cestou. A tím jest opět uzší, že nejde jich jí mnoho, by ji protřeli (pro- šlapali). A protož nezdá mi se, by co hodněji trpěti bylo pro Boha než úzkost té cesty, ve všem se s pravdou obírati, každému podle úlohu (úkolu) stavu jeho, a pří- hodně strpěti protivenství, ježto jej na té úzké cestě potykují (potkávají). A ač kdo nemůže s chutí trpěti, ale aspoň neprotiv se Bohu a nic nečiň proti jeho zá- povědi, chtě zbýti toho, a skonej až do smrti tu úzkou cestu. Kdožť by ten byl, velikýť by byl, ačť by sám sobě i neučinil obzvláštního utrpení posty, bděním, ra- nami. Protož každý chystej se nejprvé, aby strpěl až do smrti ta (přiházející se) příhodná protivenství, jda úzkou cestou, ač sám sobě nemůže doufati člověk, aby stál, ale má doufati v Boží pomoc, že i by smrt strpěl pro Boži milost. Neb dosti jest brzo ten ostal Boha" kdož sobě prvé myslí, než jej potká, že, než by trpěl něco, chtěl by to, jakž moha, i pravdou i křivdou od- vésti. Kdožťkoli myslí to sobě, přemožent jest svým hubenstvem ač nebyv v boji. Kdožt chce svou duši tak zachovati, že by dříve chtěl učiniti, ahy netrpěl neb neumřel, ztratít ji. A jakžkoli dobré jest chtíti umříti pro Boha neb, což bude, trpěti, avšak nemá s rozumem toho žádati člověk, aby jej to potkalo. Neb žádati sluší,
Strana 235
— 235 — aby byla ve všech lidech vůle Boží a královstvo jeho, aby všichni dobří byli a nižádný nečinil druhému proti- venství. A tak by nebylo, kdo by učinil smrt druhému aneb jiné některé protivenství. Ačť jest dobro trpěti a drahá koruna mučedlníkův, však nemám toho žádati, aby jiný shřešil, i kdyby to mé dobré bylo. Ale, potká-li mě, abych trpěl, mám trpěti, žádaje Boží pomoci a v té ulože svou naději. Aniž jest větší ukázání milosti, než když přijde na to: umříti mile za milého. Buď pohan buď žid neb zlý a bludný křesťan po vše své dny a obrátil by se k Bohu, uvěřil Jezu Krista Bohem a že jest to pravá víra, co křesťané věří, a měl ihned smrt trpěti: spasenť by byl, ačť by i křtu míti nemohl. Proto, jako sv. Augu- stin pokládá, by takovému bylo smrt pro Krista trpěti anebo té víry zapříti ani proto aby křtu došel, aneb aby se plněji naučil víře. A téžť jest, kdož by čil ně- který do sebe veliký hřích, aby jemu ihned bylo um- říti aneb Krista zapříti, zleť by učinil, zapřel-liť by i na ten úmysl, chtě se prvé zpovídati a potom se u víře seznati. Neb jakož jest v ráji bylo Boží ustanovení, že když by koli okusil člověk dřeva zapověděného, aby v smrt upadl: takéž jest již proti tomu, že kdož by koli a kdyžkoli vstoupil u víru Jezu Kristovu a v jed- notu kostela svatého a měl by ihned smrt trpěti a dal by život tento pro Krista, ihned by zbyl smrti a vstoupil by u věčný život, že by i dábla nevídal k hrůze, jakožť
— 235 — aby byla ve všech lidech vůle Boží a královstvo jeho, aby všichni dobří byli a nižádný nečinil druhému proti- venství. A tak by nebylo, kdo by učinil smrt druhému aneb jiné některé protivenství. Ačť jest dobro trpěti a drahá koruna mučedlníkův, však nemám toho žádati, aby jiný shřešil, i kdyby to mé dobré bylo. Ale, potká-li mě, abych trpěl, mám trpěti, žádaje Boží pomoci a v té ulože svou naději. Aniž jest větší ukázání milosti, než když přijde na to: umříti mile za milého. Buď pohan buď žid neb zlý a bludný křesťan po vše své dny a obrátil by se k Bohu, uvěřil Jezu Krista Bohem a že jest to pravá víra, co křesťané věří, a měl ihned smrt trpěti: spasenť by byl, ačť by i křtu míti nemohl. Proto, jako sv. Augu- stin pokládá, by takovému bylo smrt pro Krista trpěti anebo té víry zapříti ani proto aby křtu došel, aneb aby se plněji naučil víře. A téžť jest, kdož by čil ně- který do sebe veliký hřích, aby jemu ihned bylo um- říti aneb Krista zapříti, zleť by učinil, zapřel-liť by i na ten úmysl, chtě se prvé zpovídati a potom se u víře seznati. Neb jakož jest v ráji bylo Boží ustanovení, že když by koli okusil člověk dřeva zapověděného, aby v smrt upadl: takéž jest již proti tomu, že kdož by koli a kdyžkoli vstoupil u víru Jezu Kristovu a v jed- notu kostela svatého a měl by ihned smrt trpěti a dal by život tento pro Krista, ihned by zbyl smrti a vstoupil by u věčný život, že by i dábla nevídal k hrůze, jakožť
Strana 236
— 236 — vídají, kdož mrou sami. Toť drží mnozí učení. A tak, dá-li Bůh komu smrt trpěti, tu jest trpěti nejhodněji pro jméno jeho a korunu mučedlníkův obdržeti aneb, cožkoli Bůh přepustí na koho, aby trpěl, a pak-li dá komu pokoj, měj mysl hotovou, aby strpěl, potká-li jej i nepokoj. A zatím máť i pokoj tento, žeť nemučí pro víru své mučedlníky. Mukať jest chovati čistoty těla i mysli a smilnou žádost přemoci, ana táhne mysl i tělo a někdy podstoupí silně a druhdy se bude louditi lestně neb v pokoře státi, ano hrdost rozdýmá srdce; milost zachovati k družci, ano někdy svědí nenávist a úklidnost zachovati, ano hněv pálí, lakomstvo odehnati, ano žádost míti táhne mysl jako (mu) napadlo; čerstvu a kypru býti tělem i myslí k dobrému, ano lenost toužebná svými okovy uvázala; lakotě odolati, ano pochotnost krmí a pití táhne k sobě. Aj v tom ve všem čím kdo více trpí a pře- může, tím větší jest vítěz. A takť vždy pravím: kdož co trpí, brání se z Boží milosti, a, aby dosáhl šlechet- nosti, strádá té útěchy a libosti, ježto by jemu hříchem přišla aneb ježto by pohašovala v něm a mdlejší činila Boží milost v něm, toť já vážím za nejhodnější utr- pení! A přes to nehyzdímť i jiných rozličných utrpení. Pokáníť chválím utrpení, aby člověk, jakož jest měl v něčem libost bezpřímnu (nemírnou), v němž se tak kochati neslušelo, utrpěl pak i v tom libosti, v němž by sobě mohl i bez hříchu povoliti, aneb aby proto, že
— 236 — vídají, kdož mrou sami. Toť drží mnozí učení. A tak, dá-li Bůh komu smrt trpěti, tu jest trpěti nejhodněji pro jméno jeho a korunu mučedlníkův obdržeti aneb, cožkoli Bůh přepustí na koho, aby trpěl, a pak-li dá komu pokoj, měj mysl hotovou, aby strpěl, potká-li jej i nepokoj. A zatím máť i pokoj tento, žeť nemučí pro víru své mučedlníky. Mukať jest chovati čistoty těla i mysli a smilnou žádost přemoci, ana táhne mysl i tělo a někdy podstoupí silně a druhdy se bude louditi lestně neb v pokoře státi, ano hrdost rozdýmá srdce; milost zachovati k družci, ano někdy svědí nenávist a úklidnost zachovati, ano hněv pálí, lakomstvo odehnati, ano žádost míti táhne mysl jako (mu) napadlo; čerstvu a kypru býti tělem i myslí k dobrému, ano lenost toužebná svými okovy uvázala; lakotě odolati, ano pochotnost krmí a pití táhne k sobě. Aj v tom ve všem čím kdo více trpí a pře- může, tím větší jest vítěz. A takť vždy pravím: kdož co trpí, brání se z Boží milosti, a, aby dosáhl šlechet- nosti, strádá té útěchy a libosti, ježto by jemu hříchem přišla aneb ježto by pohašovala v něm a mdlejší činila Boží milost v něm, toť já vážím za nejhodnější utr- pení! A přes to nehyzdímť i jiných rozličných utrpení. Pokáníť chválím utrpení, aby člověk, jakož jest měl v něčem libost bezpřímnu (nemírnou), v němž se tak kochati neslušelo, utrpěl pak i v tom libosti, v němž by sobě mohl i bez hříchu povoliti, aneb aby proto, že
Strana 237
— 237 — se jest libotně kochal v nesprávné útěše, utrpením ně- jakým, příkrým pokáním potrápil sobě. I to jest dobré utrpení některou práci podniknouti, aby místa neměly a moci někteří obvyklí hříchové. LXII. Dítky: Hlas 1) volá sv. Pavla, že všichni kdož chtí šlechetně živi býti v Jezu Kristu, trpí protivnost. A když dí všichni, nevynímá nižádného. Kdyby i jediný byl nic netrpě protivného, nebylo by řečeno právě, by všichni trpěli. A zdali je někdo z velikých lidí, z pánův i kní- žat, z králův, není by netrpěl protivnosti. Ano by každý rád jim uhovil, ač by chtěl, i nesmí ani jedné učiniti protivnosti, a vše mají čehož jedině požádají. A zdali jsou v té rozkoši, nejsou živi šlechetně v Jezu Kristu. Otec: Na počátce svatého kostela (cirkve svaté) zjevná protivenství trpěli jsou dobří ode zlých a tak, aby jiných příkladem byli druzí trpěti hotovější a v menší tesknosti byli, že ne jediné oni sami trpi. Ale 1) Tak počíná traktát neb spisek sv. Augustinovi připisovaný O sváru hříchů s ctnostmi.«
— 237 — se jest libotně kochal v nesprávné útěše, utrpením ně- jakým, příkrým pokáním potrápil sobě. I to jest dobré utrpení některou práci podniknouti, aby místa neměly a moci někteří obvyklí hříchové. LXII. Dítky: Hlas 1) volá sv. Pavla, že všichni kdož chtí šlechetně živi býti v Jezu Kristu, trpí protivnost. A když dí všichni, nevynímá nižádného. Kdyby i jediný byl nic netrpě protivného, nebylo by řečeno právě, by všichni trpěli. A zdali je někdo z velikých lidí, z pánův i kní- žat, z králův, není by netrpěl protivnosti. Ano by každý rád jim uhovil, ač by chtěl, i nesmí ani jedné učiniti protivnosti, a vše mají čehož jedině požádají. A zdali jsou v té rozkoši, nejsou živi šlechetně v Jezu Kristu. Otec: Na počátce svatého kostela (cirkve svaté) zjevná protivenství trpěli jsou dobří ode zlých a tak, aby jiných příkladem byli druzí trpěti hotovější a v menší tesknosti byli, že ne jediné oni sami trpi. Ale 1) Tak počíná traktát neb spisek sv. Augustinovi připisovaný O sváru hříchů s ctnostmi.«
Strana 238
238 — všichni, kdož jsou živi šlechetně v Jezu Kristu, trpí. 1) To jest pověděl sv. Pavel a pravou pravdou. Neb ač v čas pokoje v církvi svaté netrpí žalářův, bičování, muk, smrti věrní křesťané, avšak ještě dobří, upřímí trpí mnohé rozličné křivdy od světských: posmívání i úkory, ale ne všichni. Protož pohledejme, která jest to protivnost, ježto ji všichni trpí, kdož jsou šlechetni v Jezu Kristu, od níž není vyňat ani jeden. A zdali jest ta protivnost, o níž dí 2) sv. Petr, že Lota, muže šlechetného, ježto jest bylo protivno jemu slyšeti a viděti šeredného smilstva činy, mučily duši zlých činové a stydké řeči? Neb i ještě trpko jest dobrým viděti a slyšeti zlých, neboha- bojných, rozpuštění (rozpustilost) a na Boha nedbání a do těch zvláště, ježto by podle svých stavů nad jiné měli býti duchovnější a rozumnější. Ale i to není ta všem obecná protivnost, o níž jest řeč sv. Pavla, neb může býti někdo v tak šlechetném tovařišství, že nic nevidí do nich nepodobného a jedno ty má před očima své mysli, ježto jsou šlechetně živi a nevědí o lidské zlosti. Protož jiného ještě všem obecného pohledejme, je- hožť se ani jeden bohahojný člověk na tomto světě ne- může skrýti, pro něž také praví sv. Pavel: 3) Nešťastný 1) 2 Timoth. 3, 12. 2) 2 Petr 2, 7. 3) Řím 7, 24.
238 — všichni, kdož jsou živi šlechetně v Jezu Kristu, trpí. 1) To jest pověděl sv. Pavel a pravou pravdou. Neb ač v čas pokoje v církvi svaté netrpí žalářův, bičování, muk, smrti věrní křesťané, avšak ještě dobří, upřímí trpí mnohé rozličné křivdy od světských: posmívání i úkory, ale ne všichni. Protož pohledejme, která jest to protivnost, ježto ji všichni trpí, kdož jsou šlechetni v Jezu Kristu, od níž není vyňat ani jeden. A zdali jest ta protivnost, o níž dí 2) sv. Petr, že Lota, muže šlechetného, ježto jest bylo protivno jemu slyšeti a viděti šeredného smilstva činy, mučily duši zlých činové a stydké řeči? Neb i ještě trpko jest dobrým viděti a slyšeti zlých, neboha- bojných, rozpuštění (rozpustilost) a na Boha nedbání a do těch zvláště, ježto by podle svých stavů nad jiné měli býti duchovnější a rozumnější. Ale i to není ta všem obecná protivnost, o níž jest řeč sv. Pavla, neb může býti někdo v tak šlechetném tovařišství, že nic nevidí do nich nepodobného a jedno ty má před očima své mysli, ježto jsou šlechetně živi a nevědí o lidské zlosti. Protož jiného ještě všem obecného pohledejme, je- hožť se ani jeden bohahojný člověk na tomto světě ne- může skrýti, pro něž také praví sv. Pavel: 3) Nešťastný 1) 2 Timoth. 3, 12. 2) 2 Petr 2, 7. 3) Řím 7, 24.
Strana 239
— 239 — já, i kdo mě vyprostí z těla smrti této? Neb leč by kdo nedbal na Boha, nedbal pravdy, tak by neměl toho za protivnost, co zlá žádost a nehodná mysli hrdé a žádost tohoto světa a žádost tělesná zbuzí (vzbuzuje) v srdci, jemužto dí sv. Pavel, že jest v svém tělu přirození již porušeno. Jiný viděl zákon, jenžto se v mysli protiví zákonu Božímu a v hříších táhne. A ta jest rozvrt (roztržka, rozbroj) v sobě veliká protivnost člověku bohabojnému, když tělo žádá proti duchu z nesvornosti rozvrti vůle. Neb má člověk u vůli trojí žádost a ta v ní tu rozvrt činí. Neb každá z nich k sobě ji táhne: jedna jest tělesná, druhá zvířecí, a třetí duchovní. A z těch tří žádostí každá jinému chce nežli dvě druhé. Tělesná žádost táhne vůli ode všeho, co jest tělu pracno a protivno, a k tomu ji táhne, ježto je libo na to oku zříti a uchu slyšeti, nosu voněti, ústům chuť míti a dotknouti se toho lahodno tělu a nedá se na to rozmysliti: sluší-li to či nesluší? A z toho pochodí vše- tečná marnost i rozličné věci smyslné: obžerstvo, smil- stvo, lenost. A ta žádost bývá tak klopotna a silna, že, když po sobě vůli potáhne, učiní nehodu mnohokrát i tělu, jakož bývá, že opilí a obžerní obtíží tělo, neb dotud bude česati libo, až přece zbolí. Zvířecí žádost přivodí závist, hněv, hrdost, la- komstvo. Vídáme zvířata hrdé mysli, ježto vítězstvo miluji a tepou se pro to, jakož vídáme to kohoutů, že
— 239 — já, i kdo mě vyprostí z těla smrti této? Neb leč by kdo nedbal na Boha, nedbal pravdy, tak by neměl toho za protivnost, co zlá žádost a nehodná mysli hrdé a žádost tohoto světa a žádost tělesná zbuzí (vzbuzuje) v srdci, jemužto dí sv. Pavel, že jest v svém tělu přirození již porušeno. Jiný viděl zákon, jenžto se v mysli protiví zákonu Božímu a v hříších táhne. A ta jest rozvrt (roztržka, rozbroj) v sobě veliká protivnost člověku bohabojnému, když tělo žádá proti duchu z nesvornosti rozvrti vůle. Neb má člověk u vůli trojí žádost a ta v ní tu rozvrt činí. Neb každá z nich k sobě ji táhne: jedna jest tělesná, druhá zvířecí, a třetí duchovní. A z těch tří žádostí každá jinému chce nežli dvě druhé. Tělesná žádost táhne vůli ode všeho, co jest tělu pracno a protivno, a k tomu ji táhne, ježto je libo na to oku zříti a uchu slyšeti, nosu voněti, ústům chuť míti a dotknouti se toho lahodno tělu a nedá se na to rozmysliti: sluší-li to či nesluší? A z toho pochodí vše- tečná marnost i rozličné věci smyslné: obžerstvo, smil- stvo, lenost. A ta žádost bývá tak klopotna a silna, že, když po sobě vůli potáhne, učiní nehodu mnohokrát i tělu, jakož bývá, že opilí a obžerní obtíží tělo, neb dotud bude česati libo, až přece zbolí. Zvířecí žádost přivodí závist, hněv, hrdost, la- komstvo. Vídáme zvířata hrdé mysli, ježto vítězstvo miluji a tepou se pro to, jakož vídáme to kohoutů, že
Strana 240
240 — učiní i tělu těžko. A některá pro hněv neb pro závist a také některá, lakomě hromaždíc více než jim třeba, pracují těžko. A tak dí (sv. Pavel): dvě žádosti i v nás jsou protivné sobě. Duchovní žádosti nemají zvířata jiná, jedno (je dině) člověk. Ta nic nežádá tělesného, nic toho, což k světu sluší, a táhne vůli ode všeho, k němuž ji táh- nou ony dvě žádosti. A tak u vůli činí rozvrt ty tři žádosti a to trpěti jest obecná protivnost. — LXIII. Dítky: Jedno-li má člověk duchovní žádosti povoliti a vždy-li má trápiti dvě ony? Otec: Ne, ne tak! Na toť jest dán člověku rozum, aby jím rozsoudil pravdu i mezi těmi třemi žádostmi. Nikteréž jest mimo pravdu nepovoliti. Pravda jest, tělo má svou pohodu míti a nemá také mysl přílišnou po- korou a útulností potlačena býti, až by neměl těch pod sebou, ježto má míti podle řádu stavu svého. A také nemáme duchovní žádosti pohašovati (uhašovati) podle žádosti tělesné aneb zvířecí. Ale mohl by duch tak bezpřímně žádati proti tělu aneb proti oné zvířecí žá-
240 — učiní i tělu těžko. A některá pro hněv neb pro závist a také některá, lakomě hromaždíc více než jim třeba, pracují těžko. A tak dí (sv. Pavel): dvě žádosti i v nás jsou protivné sobě. Duchovní žádosti nemají zvířata jiná, jedno (je dině) člověk. Ta nic nežádá tělesného, nic toho, což k světu sluší, a táhne vůli ode všeho, k němuž ji táh- nou ony dvě žádosti. A tak u vůli činí rozvrt ty tři žádosti a to trpěti jest obecná protivnost. — LXIII. Dítky: Jedno-li má člověk duchovní žádosti povoliti a vždy-li má trápiti dvě ony? Otec: Ne, ne tak! Na toť jest dán člověku rozum, aby jím rozsoudil pravdu i mezi těmi třemi žádostmi. Nikteréž jest mimo pravdu nepovoliti. Pravda jest, tělo má svou pohodu míti a nemá také mysl přílišnou po- korou a útulností potlačena býti, až by neměl těch pod sebou, ježto má míti podle řádu stavu svého. A také nemáme duchovní žádosti pohašovati (uhašovati) podle žádosti tělesné aneb zvířecí. Ale mohl by duch tak bezpřímně žádati proti tělu aneb proti oné zvířecí žá-
Strana 241
— 241 — dosti, že by řád nebyl. Vší věcí nesluší přemoci těla, nebť skrocena mají býti, ale ne pohubena. Divný jest pak v tom nerozum lidský, že někdy staří nemocní, v nichž jest potuchla tělesná bujnost, mučí se posty bezpřímnými a neskrovným utrpením a tím sobě náboženství pohubují, rozum tratí, v paměti mdlejí. A pak bujní silní, jimiž točí tělesná vzteklost, nechtí krotiti postem aneb jiným utrpením těla svého. A také majíť jedni býti nad druhými. Nemáť přílišná pokora zbořiti toho ani nemoudrá dobrota, by hněv zlého neshladil a neodehnal. Ale i tomu jest rozuměti potřebné, že pro čtverou věc sluší duchu v žádosti jeho naložiti. Nejprvé, že jest důstojnější věc duše než tělo. A kdo toho nevidí, že tělo bez duše jest jako peň jakýs a v malé chvíli bude smrdutá a ohyzdná mrcha, a což jest-li kdy krásné tělo, tu všicku krásu má od duše? Protož řád jest, ať by duše panovala a tělo aby ji slou- žilo. A kdož panuje, toho vůle má předjíti. Než, když by svého sluhu tak příliš chtěl pán obtížiti, že by pak skrze to nemohl míti jeho služby, kdož by přál tomu pánu, vystřehl by jeho toho více pro něho než pro sluhu. Takéž máme spíše duchovní žádosti povotiti než tělesné, jediné když by duch chtěl tělo bezpřímně v své prudkosti pohubiti, že by pak duše k pilnějšímu ne- mohla jeho služby míti a pomoci. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 16
— 241 — dosti, že by řád nebyl. Vší věcí nesluší přemoci těla, nebť skrocena mají býti, ale ne pohubena. Divný jest pak v tom nerozum lidský, že někdy staří nemocní, v nichž jest potuchla tělesná bujnost, mučí se posty bezpřímnými a neskrovným utrpením a tím sobě náboženství pohubují, rozum tratí, v paměti mdlejí. A pak bujní silní, jimiž točí tělesná vzteklost, nechtí krotiti postem aneb jiným utrpením těla svého. A také majíť jedni býti nad druhými. Nemáť přílišná pokora zbořiti toho ani nemoudrá dobrota, by hněv zlého neshladil a neodehnal. Ale i tomu jest rozuměti potřebné, že pro čtverou věc sluší duchu v žádosti jeho naložiti. Nejprvé, že jest důstojnější věc duše než tělo. A kdo toho nevidí, že tělo bez duše jest jako peň jakýs a v malé chvíli bude smrdutá a ohyzdná mrcha, a což jest-li kdy krásné tělo, tu všicku krásu má od duše? Protož řád jest, ať by duše panovala a tělo aby ji slou- žilo. A kdož panuje, toho vůle má předjíti. Než, když by svého sluhu tak příliš chtěl pán obtížiti, že by pak skrze to nemohl míti jeho služby, kdož by přál tomu pánu, vystřehl by jeho toho více pro něho než pro sluhu. Takéž máme spíše duchovní žádosti povotiti než tělesné, jediné když by duch chtěl tělo bezpřímně v své prudkosti pohubiti, že by pak duše k pilnějšímu ne- mohla jeho služby míti a pomoci. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 16
Strana 242
— 242 — Druhé proto spíše sluší po duchovní žádosti po- stoupiti (tuto vyplniti) než po tělesné, neb tělo jest hloupá věc a v duši jest smysl, v duši rozum a duše žádá důstojnějšího, užitečnějšího a trpnějšího. Mnohokrát tělo netolik duši, ale i sobě žádá škodného, jakož jsem řekl o opilcích. A vrobuje (podrobuje) duše světu a hříchu i tělesná žádost i zvířecí, nebude-li smyslem s pomocí Boží odtažena. Neb, kdož se uprve neprotiví žádosti těla neb zvířecí, ten povolí i k nepotřebnému, až pak ta žádost třetí bude, že v obyčej vejde: A jedva nesnadně, těžce může jiným dobrým zlý obyčej přemo- žen býti, ale duše důstojných věcí žádá a užitečných, kdyby tyto dvě žádosti jí neodtahovaly. Neb žádost duše byla by milost pořádná, radost, pokoj, trpedlnost, nerozpačnost, dobrota, šlechetnost, uklidnost, víra, smír- nost, zdržení, čistota a ta svobodnost, ježto jí nemůže jinde dojíti stvoření, jediné v Bohu. A protož psáno jest: 1) Zlořečený, kdož slouží nižšímu sebe. A tak duše byla by zlořečena, kdyby se vrobila v službu tělu svému a majíc nad ním panovati a jako paní potřebu jeho obmysliti a též, kdyby dala oné zvířecí žádosti panovati nad sebou, neb by, své důstojnější pohasíc i užitečnější žádosti, tělesně hrubě žádala a zvířecky a tělo nazvána byla. Neb když dí Písmo „tělo žádá,“ mínímť, že duše tělesně žádá, tělu se vrobivši bezpřímnou milostí. 1) Sir. 25, 11.
— 242 — Druhé proto spíše sluší po duchovní žádosti po- stoupiti (tuto vyplniti) než po tělesné, neb tělo jest hloupá věc a v duši jest smysl, v duši rozum a duše žádá důstojnějšího, užitečnějšího a trpnějšího. Mnohokrát tělo netolik duši, ale i sobě žádá škodného, jakož jsem řekl o opilcích. A vrobuje (podrobuje) duše světu a hříchu i tělesná žádost i zvířecí, nebude-li smyslem s pomocí Boží odtažena. Neb, kdož se uprve neprotiví žádosti těla neb zvířecí, ten povolí i k nepotřebnému, až pak ta žádost třetí bude, že v obyčej vejde: A jedva nesnadně, těžce může jiným dobrým zlý obyčej přemo- žen býti, ale duše důstojných věcí žádá a užitečných, kdyby tyto dvě žádosti jí neodtahovaly. Neb žádost duše byla by milost pořádná, radost, pokoj, trpedlnost, nerozpačnost, dobrota, šlechetnost, uklidnost, víra, smír- nost, zdržení, čistota a ta svobodnost, ježto jí nemůže jinde dojíti stvoření, jediné v Bohu. A protož psáno jest: 1) Zlořečený, kdož slouží nižšímu sebe. A tak duše byla by zlořečena, kdyby se vrobila v službu tělu svému a majíc nad ním panovati a jako paní potřebu jeho obmysliti a též, kdyby dala oné zvířecí žádosti panovati nad sebou, neb by, své důstojnější pohasíc i užitečnější žádosti, tělesně hrubě žádala a zvířecky a tělo nazvána byla. Neb když dí Písmo „tělo žádá,“ mínímť, že duše tělesně žádá, tělu se vrobivši bezpřímnou milostí. 1) Sir. 25, 11.
Strana 243
— 243 — I to jest také, že jest trpnější (trvalejší), což duch člověčí žádá, není-li poroben tělu. Neb ty všecky věci, jichž tělesně žádá neb zvířecky, netrvají dále jediné do života a smrt vše odejme do ostatka. A co jest toho, ježto, dosáhna člověk, jehož žádal, ztratí prve, nežli umře? Ale vůle ducha upřímého a prostého a jehož žádá, to má věc trvati. Třetí proto sluší spíše postoupiti po žádosti du- chovní než po tělesné aneb po zvířecí, neb, jakož praví sv. Pavel, 1) kdož jsou v těle, nemohou se líbiti Bohu, totiž ty duše, ježto jsou se poddaly tak žádostem těles- ným. A dí také o zvířecí žádosti: 2) Zvířecí člověk ne- pochytí toho, co sluší k Bohu. Ale jest nad ty žádosti rozum, aby rozsoudil, po kterých by vůle plná postou- pila. Budeť trčeti v žádosti zlé neb dobré. Oblíbíš-li zlé, vinať bude, pak-li dobré, tehdy chvála. A ten svár v mysli jest všech bohabojných veliká protivnost, neb se bojí, by jich zlé nepodtrhlo, nepře- mohlo, neoklamalo. A také těžké vždy bojovati, vždy se mnohým nehodným a rozličným žádostem protiviti, anoť pýcha chce pokoru přemoci, závist nad milostí chce býti, ježto k bližnímu má býti, hněv nad uklidností, lenost nad kyprostí, lakomstvo nad nedbáním zboží, lakotné obžerstvo nad smírnosti v pokrmu a v pití, 1) Řím 8, 8. 2) 1 Kor. 2, 14. 16*
— 243 — I to jest také, že jest trpnější (trvalejší), což duch člověčí žádá, není-li poroben tělu. Neb ty všecky věci, jichž tělesně žádá neb zvířecky, netrvají dále jediné do života a smrt vše odejme do ostatka. A co jest toho, ježto, dosáhna člověk, jehož žádal, ztratí prve, nežli umře? Ale vůle ducha upřímého a prostého a jehož žádá, to má věc trvati. Třetí proto sluší spíše postoupiti po žádosti du- chovní než po tělesné aneb po zvířecí, neb, jakož praví sv. Pavel, 1) kdož jsou v těle, nemohou se líbiti Bohu, totiž ty duše, ježto jsou se poddaly tak žádostem těles- ným. A dí také o zvířecí žádosti: 2) Zvířecí člověk ne- pochytí toho, co sluší k Bohu. Ale jest nad ty žádosti rozum, aby rozsoudil, po kterých by vůle plná postou- pila. Budeť trčeti v žádosti zlé neb dobré. Oblíbíš-li zlé, vinať bude, pak-li dobré, tehdy chvála. A ten svár v mysli jest všech bohabojných veliká protivnost, neb se bojí, by jich zlé nepodtrhlo, nepře- mohlo, neoklamalo. A také těžké vždy bojovati, vždy se mnohým nehodným a rozličným žádostem protiviti, anoť pýcha chce pokoru přemoci, závist nad milostí chce býti, ježto k bližnímu má býti, hněv nad uklidností, lenost nad kyprostí, lakomstvo nad nedbáním zboží, lakotné obžerstvo nad smírnosti v pokrmu a v pití, 1) Řím 8, 8. 2) 1 Kor. 2, 14. 16*
Strana 244
— 244 — smilná nečistota těla nad zdržením od toho skutku še- redství. A nad to: toť jsou jako knížata hříchův jiných a hlavy těch sedm; každý z nich má své zvláštní, s ni- miž v boj jde a činí nepokoj ve svědomí dobrých a pro- tivnost, ježto ji od některého z toho každý trpí, kdož chce šlechetně živ býti v Jezu Kristu, v bázni jeho. LXIV. DItky: Aj, pověz nám něco o tom, jak těch sedm zvlášt- ních a úhlavních hříchův bojuje proti šlechetnostem a nepokoj činí dobrým, abychom je také uměly podobně potkati a nebyli oklamány! Otec: Znamenejte, abyste se uměly vystříhati, jakť ten svár a nepokoj lestným úmyslem pýcha počíná a chtíc nějaké pravdy podobností rozum oslepiti a k sobě povolení srdečné člověčí přitáhnouti, ana jest tak i an- děla s nebe svrhla, člověka z ráje vypudila a loupí na cestě spasení a přebíjí z duchovních darův. A ne jedi- néť (toliko) jde v hrdých světských rouších, ale i v še- rých i v kuklách zákonných (mnišských) i vilkách jeptišských i v sprostných rouškách neválených, ne- škrobených, neb bývajíť i pokorou nemoudří pyšni.
— 244 — smilná nečistota těla nad zdržením od toho skutku še- redství. A nad to: toť jsou jako knížata hříchův jiných a hlavy těch sedm; každý z nich má své zvláštní, s ni- miž v boj jde a činí nepokoj ve svědomí dobrých a pro- tivnost, ježto ji od některého z toho každý trpí, kdož chce šlechetně živ býti v Jezu Kristu, v bázni jeho. LXIV. DItky: Aj, pověz nám něco o tom, jak těch sedm zvlášt- ních a úhlavních hříchův bojuje proti šlechetnostem a nepokoj činí dobrým, abychom je také uměly podobně potkati a nebyli oklamány! Otec: Znamenejte, abyste se uměly vystříhati, jakť ten svár a nepokoj lestným úmyslem pýcha počíná a chtíc nějaké pravdy podobností rozum oslepiti a k sobě povolení srdečné člověčí přitáhnouti, ana jest tak i an- děla s nebe svrhla, člověka z ráje vypudila a loupí na cestě spasení a přebíjí z duchovních darův. A ne jedi- néť (toliko) jde v hrdých světských rouších, ale i v še- rých i v kuklách zákonných (mnišských) i vilkách jeptišských i v sprostných rouškách neválených, ne- škrobených, neb bývajíť i pokorou nemoudří pyšni.
Strana 245
— 245 — I bude říkati lestná pýcha 1) v něčím srdci: Co se dáš jiným rovnati sobě? Však's lepšího urození, však's bohatější, máš více přátel a podstatnějších, silnější jsi nebo moudřejší, vzácnější, krasší, sličnější, vyššího's stavu, duchovnější jsou, více se postíš a ty více umíš. A tak cos jiného bude v srdci pýcha štěbetati, nedbajíc v světském běhu či v duchovním, leda srdce něčím podnesla, číž mohouc, podle stavu jeho, aby se výše vážil než jest, a jiného lehče proti sobě; ne, jakož radil sv. Pavel,2) jenžto dí, aby jeden druhého nad se vážil, aby 3) tak čest ve všech byla a šlechetnost. Neb dí pohanský mudřec: Čest jest v tom, kdož ctí druhého. Ale těch jest srdce pýcha nakazila, ježto nectí jiných: ale tupí proti sobě, řkouce: My jsme kněži a nístějka 4) (pekař) jest chlap; my jsme zákona potvrze- ného, ono beghard ; ano snad konverš (conversus, obrá- cený, jenž teprve nedávno do kláštera vstoupil) vzác- nější Bohu, jestli dobrý, bohabojný, nábožný, nežli kněz lecjakýs. Lepší jest dobrý nezákonník (laik) než zákon- ník (mnich), jenžto nedrží zákona svého a ducho- venství maje v mrzkost. A tak, kdyby pýcha srdečna 1) 2. kapitola sv. Aug. »O sváru hříchů s ctnostmi.« 2) 1 Kor. 4, 6. 3) Řím 12, 10. 4) V rukopise: nyestieyka. Niestěj = pec, viz: Vrtátko, knihy nauč. křesť. str. 364.
— 245 — I bude říkati lestná pýcha 1) v něčím srdci: Co se dáš jiným rovnati sobě? Však's lepšího urození, však's bohatější, máš více přátel a podstatnějších, silnější jsi nebo moudřejší, vzácnější, krasší, sličnější, vyššího's stavu, duchovnější jsou, více se postíš a ty více umíš. A tak cos jiného bude v srdci pýcha štěbetati, nedbajíc v světském běhu či v duchovním, leda srdce něčím podnesla, číž mohouc, podle stavu jeho, aby se výše vážil než jest, a jiného lehče proti sobě; ne, jakož radil sv. Pavel,2) jenžto dí, aby jeden druhého nad se vážil, aby 3) tak čest ve všech byla a šlechetnost. Neb dí pohanský mudřec: Čest jest v tom, kdož ctí druhého. Ale těch jest srdce pýcha nakazila, ježto nectí jiných: ale tupí proti sobě, řkouce: My jsme kněži a nístějka 4) (pekař) jest chlap; my jsme zákona potvrze- ného, ono beghard ; ano snad konverš (conversus, obrá- cený, jenž teprve nedávno do kláštera vstoupil) vzác- nější Bohu, jestli dobrý, bohabojný, nábožný, nežli kněz lecjakýs. Lepší jest dobrý nezákonník (laik) než zákon- ník (mnich), jenžto nedrží zákona svého a ducho- venství maje v mrzkost. A tak, kdyby pýcha srdečna 1) 2. kapitola sv. Aug. »O sváru hříchů s ctnostmi.« 2) 1 Kor. 4, 6. 3) Řím 12, 10. 4) V rukopise: nyestieyka. Niestěj = pec, viz: Vrtátko, knihy nauč. křesť. str. 364.
Strana 246
— 246 — dala, netupil by jeden druhého, ale nad sebe by jej vážil v něčem. Neb i menší něco mívá, ježto většímu není dáno, a onen se v jednom líbí Bohu, druhý v dru- hém. Protož ne křivdět jest učil sv. Pavel, vele, aby jeden druhého vážil nad se. Amen. — LXV. DItky: Dí-li co pokora proti pýše? Otec odpovídá, řka: Také svou vnitřní řečí bude člověku pokora říkati: Nedej se pýše podvésti, pomni, že's člověk z země, hnis a prach, 1) z ženy se narodiv, krátký čas živ jsa a naplněn jsi hubenstva (bědami) mnoho. A pak-li co máš mimo jiné, tím jsi více povin- nen Bohu. Komuť více dadí, od toho více potřebují, a nic nemáš, ježtoť by nebylo od Boha dáno. Učiníš-li co dobrého, darť jest to jeho. A kdyby již vše učinil, co Bůh kázal, co jest radil nejsvrchovanějšího, veliká-li by to věc byla, že by to učinil, ježto by měl učiniti? A jakožť řku, však by to bylo jeho darem a více by měl děkovati. A nad to nemni, bys jedno ty sám měl Boží dary anebo bys to, což ty máš, bylo Bohu nej- 1) Gen. III. 19.
— 246 — dala, netupil by jeden druhého, ale nad sebe by jej vážil v něčem. Neb i menší něco mívá, ježto většímu není dáno, a onen se v jednom líbí Bohu, druhý v dru- hém. Protož ne křivdět jest učil sv. Pavel, vele, aby jeden druhého vážil nad se. Amen. — LXV. DItky: Dí-li co pokora proti pýše? Otec odpovídá, řka: Také svou vnitřní řečí bude člověku pokora říkati: Nedej se pýše podvésti, pomni, že's člověk z země, hnis a prach, 1) z ženy se narodiv, krátký čas živ jsa a naplněn jsi hubenstva (bědami) mnoho. A pak-li co máš mimo jiné, tím jsi více povin- nen Bohu. Komuť více dadí, od toho více potřebují, a nic nemáš, ježtoť by nebylo od Boha dáno. Učiníš-li co dobrého, darť jest to jeho. A kdyby již vše učinil, co Bůh kázal, co jest radil nejsvrchovanějšího, veliká-li by to věc byla, že by to učinil, ježto by měl učiniti? A jakožť řku, však by to bylo jeho darem a více by měl děkovati. A nad to nemni, bys jedno ty sám měl Boží dary anebo bys to, což ty máš, bylo Bohu nej- 1) Gen. III. 19.
Strana 247
— 247 — vzácnější a jako bys ty to lépe obrátil, cožť jest Bůh dal, než by to jiný učinil. I jinýmť Bůh své dary dává. A kdo ví, čí jsou vzácnější, a kdo svého užívá lépe aneb čeho lépe užívají jiní. Pomni, pomni, žeť zajisté neví člověk, jestli hoden 1) milosti Boží či nenávisti, ale že jest vše schováno k budoucímu času v nejistotě. O, co se jest jich odvrátilo, ježto chvalně počínali to, co jest dobré? A jedno-li lodi, v moři-li i s koupí zahyne a již někdy blíž u břeha? A také někteří, zle byvše živi, opraví to z Boží pomocí naposledy. Protožť radím: nehrdej jinými a toho, ač co máš, nepropychny (pýchou netrat). Věz to jistě: nezachová-lit pokora v tobě těch Božích darův, kteréť jest dal, více-li máš, a více ztratíš. A zda-li jsi větší, jsa na zemi, než anděl v nebi? A když je anděl pro pýchu s nebe strčen, jak mníš, bys v pyšné mysli mohl v tu výsost? Když jest mohla ta jasná hvězda, ráno zběhši, 2) svého světla krásu potratiti, jak ty, v pyšné mysli ná- sleduje strčeného dolů ve tmy pro pýchu, chceš přijíti k té výsosti a světel (světlým) býti? Protož po tom nejdi, jenžto jest z hůry, z kraje světla ve tmu dolů upadl, ale poslouchej mistra světlé pravdy, jenžtoť dí ke všem: Kdo po mně jde, nejde 1) Kazatel 9, 1. 2) Isaiáš 14, 12.
— 247 — vzácnější a jako bys ty to lépe obrátil, cožť jest Bůh dal, než by to jiný učinil. I jinýmť Bůh své dary dává. A kdo ví, čí jsou vzácnější, a kdo svého užívá lépe aneb čeho lépe užívají jiní. Pomni, pomni, žeť zajisté neví člověk, jestli hoden 1) milosti Boží či nenávisti, ale že jest vše schováno k budoucímu času v nejistotě. O, co se jest jich odvrátilo, ježto chvalně počínali to, co jest dobré? A jedno-li lodi, v moři-li i s koupí zahyne a již někdy blíž u břeha? A také někteří, zle byvše živi, opraví to z Boží pomocí naposledy. Protožť radím: nehrdej jinými a toho, ač co máš, nepropychny (pýchou netrat). Věz to jistě: nezachová-lit pokora v tobě těch Božích darův, kteréť jest dal, více-li máš, a více ztratíš. A zda-li jsi větší, jsa na zemi, než anděl v nebi? A když je anděl pro pýchu s nebe strčen, jak mníš, bys v pyšné mysli mohl v tu výsost? Když jest mohla ta jasná hvězda, ráno zběhši, 2) svého světla krásu potratiti, jak ty, v pyšné mysli ná- sleduje strčeného dolů ve tmy pro pýchu, chceš přijíti k té výsosti a světel (světlým) býti? Protož po tom nejdi, jenžto jest z hůry, z kraje světla ve tmu dolů upadl, ale poslouchej mistra světlé pravdy, jenžtoť dí ke všem: Kdo po mně jde, nejde 1) Kazatel 9, 1. 2) Isaiáš 14, 12.
Strana 248
— 248 — ve tmě, ale věčného života světlo bude míti. 1) A v čem jíti po něm, to nám také ukazuje, a řka: Učte se ode mne, neb tichýť jsem a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým dušem.2) Ó, slyš srdce pyšné, coť dí více mistr pokory: Kdož se výší, ponížen bude, a kdož se níží, bude povýšen. 3) A tak dí skrze proroka: Na kom můj duch odpočine? Jediné na pokojném a na po- korném. 4) Slyš, coť dí sv. Pavel také o pokoře, chtě k ní lidi povábiti, dít: Syn Boží, jsa roven Bohu Otci, pokořil se; člověčenství přijav, poslušen byl až do smrti a smrti na kříži. 5) A když se jest Božská velebnost tak ponížila, čím chce lutová (z hlíny, z bláta, lutum člověčí křehkost býti vzpurna? — LXVI. Dítky: Byls řekl dříve, že těchto úhlavních hříchův, z nichž pýcha jest jeden, každý má své zvláští jiné hříchy, s nimiž jde proti pokoře a proti těm šlechetnostem, 1) Jan 8, 12. 2) Mat. 11, 29. 3) Luk. 14, 11. 1) Is. 66, 2. ) Filip 2, 6—8.
— 248 — ve tmě, ale věčného života světlo bude míti. 1) A v čem jíti po něm, to nám také ukazuje, a řka: Učte se ode mne, neb tichýť jsem a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým dušem.2) Ó, slyš srdce pyšné, coť dí více mistr pokory: Kdož se výší, ponížen bude, a kdož se níží, bude povýšen. 3) A tak dí skrze proroka: Na kom můj duch odpočine? Jediné na pokojném a na po- korném. 4) Slyš, coť dí sv. Pavel také o pokoře, chtě k ní lidi povábiti, dít: Syn Boží, jsa roven Bohu Otci, pokořil se; člověčenství přijav, poslušen byl až do smrti a smrti na kříži. 5) A když se jest Božská velebnost tak ponížila, čím chce lutová (z hlíny, z bláta, lutum člověčí křehkost býti vzpurna? — LXVI. Dítky: Byls řekl dříve, že těchto úhlavních hříchův, z nichž pýcha jest jeden, každý má své zvláští jiné hříchy, s nimiž jde proti pokoře a proti těm šlechetnostem, 1) Jan 8, 12. 2) Mat. 11, 29. 3) Luk. 14, 11. 1) Is. 66, 2. ) Filip 2, 6—8.
Strana 249
249 — ježto také pochodí z pokory. Pověz nám o tom, ať sroz- umíme, jak jest to ! Otec: Pýcha jest hlava jiných úhlavních hříchův jako král jiných knížat, neb jakž pýcha, tak hotova závist. Pyšný závidí, může-li kdo nad něho aneb s ním roven býti, brzo hněviv bude, z hněvu jakás toužebnost smutná a lenost v smutku. A chtě nějaké utěše smutný, brzo se dá na lakomstvo a na lakotu a z lakoty hotovo smilstvo. Těcht každý hřích má opět své zvláští ku pomoci, ježto z něho pochodí a s ním boří šlechetnosti. A tak podle pýchy jako domácí její čeleď jde: chvála marná, chtíc bázeň Boží vyhnati ze srdce, ježto ji mají pokorní. A jde s pýchou také pokrytstvo, ježto pravé boří duchovenství, ježto jest v pokorných. A jde také s pýchou pohrzení starším, ježto Boží poslušenství, jehož jsou pokorni pilni. A tak ješitná 1) a marná chvála podštívá srdce, řkouc: Ukaž se hrdě v rouše, ve stravě, v hojné čeledi. Buď zře- dlnen (patrným, zřejmým), budeš míti od lidí chválu. Ukaž zjevně své dobré činy, svou šlechetnost, svou dobrotu, bu- deš slouti dobrým, lidem budeš mil, budou tě ctíti a chvá- liti. Druh druhu o tobě rozprávěti bude. A co lepšího než dobré slovo? Ale proti tomu bázeň Boží vystoupíc má říci: Neodmlouvámť, by některému stavu nebylo to hodné a dobré nebýti špatnu u roucha, u stravy, u čeledi, neb 1) 3. kap. sv. Augustina.
249 — ježto také pochodí z pokory. Pověz nám o tom, ať sroz- umíme, jak jest to ! Otec: Pýcha jest hlava jiných úhlavních hříchův jako král jiných knížat, neb jakž pýcha, tak hotova závist. Pyšný závidí, může-li kdo nad něho aneb s ním roven býti, brzo hněviv bude, z hněvu jakás toužebnost smutná a lenost v smutku. A chtě nějaké utěše smutný, brzo se dá na lakomstvo a na lakotu a z lakoty hotovo smilstvo. Těcht každý hřích má opět své zvláští ku pomoci, ježto z něho pochodí a s ním boří šlechetnosti. A tak podle pýchy jako domácí její čeleď jde: chvála marná, chtíc bázeň Boží vyhnati ze srdce, ježto ji mají pokorní. A jde s pýchou také pokrytstvo, ježto pravé boří duchovenství, ježto jest v pokorných. A jde také s pýchou pohrzení starším, ježto Boží poslušenství, jehož jsou pokorni pilni. A tak ješitná 1) a marná chvála podštívá srdce, řkouc: Ukaž se hrdě v rouše, ve stravě, v hojné čeledi. Buď zře- dlnen (patrným, zřejmým), budeš míti od lidí chválu. Ukaž zjevně své dobré činy, svou šlechetnost, svou dobrotu, bu- deš slouti dobrým, lidem budeš mil, budou tě ctíti a chvá- liti. Druh druhu o tobě rozprávěti bude. A co lepšího než dobré slovo? Ale proti tomu bázeň Boží vystoupíc má říci: Neodmlouvámť, by některému stavu nebylo to hodné a dobré nebýti špatnu u roucha, u stravy, u čeledi, neb 1) 3. kap. sv. Augustina.
Strana 250
— 250 — ohyzda jest špatnost. Ale poněvadž jest srdce lidské pochýleno k hrdosti, má se člověk ovšem pilně stříci jí, když se musí podle stavu svého ukázati nad jiné aneb s jinými téhož stavu znamenitě. Tak ona králová Esther bývala v koruně a v drahé přípravě, ale dí 1) tak o tom v své modlitbě: Ty víš, Bože, žeť mám v mrzkost znamení pýchy a své chvály, ježto ji mám na své hlavě ve dnech mého ukázání (vystoupení slavnostního). A tak mi jest ohavno jako roucho nečisté ženy, aniť ho nosím těch dní, kdyžť mohu toho prázdna býti v svém pokoji. A tak ve všem čiň, což můžeš dobrého, ježtot sluší k tvému stavu, neb ne dospatit se jest, ale dopra- covati království nebeského. Ale, což činíš, nečiň pro marnou chválu lidskou, ježtoť mine, ale pro věčnou od Boha chválu, ať by tvá pravda od věčné pravdy chválu měla, žes to učinil, cožs měl činiti. Ej, té věčné chvály, ježtoť má trvati a ježtoť má přijíti od nejvyššího před tvými přátely, v níž věčnou radost budeš míti, nedávej za žádost marné chvály! Aj král Asverus chlubný již minul, dávno minula útěcha jeho! Též Alexander. A velmi chtěli slovutní býti. Co jest jim skrze to ostalo dobrého? Jména jich ještě pamatují jedni, chválíce jich bláznovstvo, a druzí, nechválíce marnosti. Nechť by pak chválili všichni, da- 1) Esther 14, 16.
— 250 — ohyzda jest špatnost. Ale poněvadž jest srdce lidské pochýleno k hrdosti, má se člověk ovšem pilně stříci jí, když se musí podle stavu svého ukázati nad jiné aneb s jinými téhož stavu znamenitě. Tak ona králová Esther bývala v koruně a v drahé přípravě, ale dí 1) tak o tom v své modlitbě: Ty víš, Bože, žeť mám v mrzkost znamení pýchy a své chvály, ježto ji mám na své hlavě ve dnech mého ukázání (vystoupení slavnostního). A tak mi jest ohavno jako roucho nečisté ženy, aniť ho nosím těch dní, kdyžť mohu toho prázdna býti v svém pokoji. A tak ve všem čiň, což můžeš dobrého, ježtot sluší k tvému stavu, neb ne dospatit se jest, ale dopra- covati království nebeského. Ale, což činíš, nečiň pro marnou chválu lidskou, ježtoť mine, ale pro věčnou od Boha chválu, ať by tvá pravda od věčné pravdy chválu měla, žes to učinil, cožs měl činiti. Ej, té věčné chvály, ježtoť má trvati a ježtoť má přijíti od nejvyššího před tvými přátely, v níž věčnou radost budeš míti, nedávej za žádost marné chvály! Aj král Asverus chlubný již minul, dávno minula útěcha jeho! Též Alexander. A velmi chtěli slovutní býti. Co jest jim skrze to ostalo dobrého? Jména jich ještě pamatují jedni, chválíce jich bláznovstvo, a druzí, nechválíce marnosti. Nechť by pak chválili všichni, da- 1) Esther 14, 16.
Strana 251
251 — remně jest chvála, čehož pravda vší pravdy (Bůh) ne- pochválí. Neb, ač lidé koho budou chváliti, jehož Bůh hyzdí, lidé jeho neobrání, když jej bude Bůh souditi. Protož 1) nehonos se v svých dobrých činech, nehledej zde jimi své chvály, taj, činíš-li co mimo jiné. Pakliť se pronese — ne v té žádosti, (že) bys se chtěl kochati v té libosti — že máš zde od lidí chválu, nebudeš vinnen. Dvéť jest našeho Spasitele přikázání a zdát se protivné sobě, avšak jest podle úmysla rozličnosti obé pravda. Jedno jest řekl: Nevěz tvá levice, coť činí pra- vice tvá, ale buď tvá almužna v skrytě a otec tvůj, jenž ji v skrytě vidí, dáť odplatu. 2) A druhé jest řekl: Tak se svit spravedlnost vaše před lidmi, at lidé, vi- douce dobré vaše činy, chválu vzdají otci vašemu, jenž jest v nebi. 3) Avšak se jest toho pilně stříci, ježto jest řekl Kristus o některých, úmysl jich znaje: Všecky své činy činí, aby od lidí chváleni byli; 4) věrněť vám pravím, žeť jsou vzali svou odplatu. Ale rozdílt jest: kdož chce z svých skutkův od lidí své chvály a kdo i z své chvály hledá Boží chvály. Umíť to Bůh roze- znati. A toho se sluší nábožným zvláště stříci, aby divů a zázraků nežádali, aby z těch nebyli, o nichž dí Písmo: 1) Kap. 3. sv. Aug. 2) Mat. VI. 3, 4. 8) Týž V. 16. 4) Týž VI. 2.
251 — remně jest chvála, čehož pravda vší pravdy (Bůh) ne- pochválí. Neb, ač lidé koho budou chváliti, jehož Bůh hyzdí, lidé jeho neobrání, když jej bude Bůh souditi. Protož 1) nehonos se v svých dobrých činech, nehledej zde jimi své chvály, taj, činíš-li co mimo jiné. Pakliť se pronese — ne v té žádosti, (že) bys se chtěl kochati v té libosti — že máš zde od lidí chválu, nebudeš vinnen. Dvéť jest našeho Spasitele přikázání a zdát se protivné sobě, avšak jest podle úmysla rozličnosti obé pravda. Jedno jest řekl: Nevěz tvá levice, coť činí pra- vice tvá, ale buď tvá almužna v skrytě a otec tvůj, jenž ji v skrytě vidí, dáť odplatu. 2) A druhé jest řekl: Tak se svit spravedlnost vaše před lidmi, at lidé, vi- douce dobré vaše činy, chválu vzdají otci vašemu, jenž jest v nebi. 3) Avšak se jest toho pilně stříci, ježto jest řekl Kristus o některých, úmysl jich znaje: Všecky své činy činí, aby od lidí chváleni byli; 4) věrněť vám pravím, žeť jsou vzali svou odplatu. Ale rozdílt jest: kdož chce z svých skutkův od lidí své chvály a kdo i z své chvály hledá Boží chvály. Umíť to Bůh roze- znati. A toho se sluší nábožným zvláště stříci, aby divů a zázraků nežádali, aby z těch nebyli, o nichž dí Písmo: 1) Kap. 3. sv. Aug. 2) Mat. VI. 3, 4. 8) Týž V. 16. 4) Týž VI. 2.
Strana 252
252 — Viděl jsem satana jako blesk z nebe padnuvšího 1) totiž z svatosti v chloubu. Pokrytstvo pýše 2) pomáhajíc, bude říkati v srdci člověku: Nejsi-li nábožen, nevoní-liť duchovenství, ale- (spoň) ukaž do sebe tu postavu, ježtoť duchovní mají a nábožní. Kdoť srdce vidí? Tak, jakžť tě uzří, budou tě míti. Ale pravda pravého duchovenství dí proti tomu, lépeť jest, nejsi-li dobrý, snaž se, abys byl. Ukážeš-li lestnou postavu, bys byl dobrý a nejsa, sám na se soud vydáš. Neb víš, že jest dobré býti dobrým, a přes to nechceš dobrým býti a zlého přičiníš ke zlému: k své nedobrotě lsti křivého ukázání, a výše váže, aby tě lidé měli za dobrého, než Bůh, jenžto má nejposléz souditi všelikou neupřímost (nespravedlivost). Neníť to darmo, žeť tak znamenitě kárá Syn Boží licoměrníky a pokrytce a řka: Běda vám, ježto to, co jest svrchu, vně činíte čisto a vnitř jste plni nečistoty. 3) Takéž vy zdáte se na postavě praví a jsouce plni pokrytstva a nepravosti. O těchť jest řekl i to Kristus, že v ovčí koži přicházejí, ale vnitř jsou lití vlci. 4) A tak falšem spravedlnost uká- zána dvojitá jest nespravedlnost. Aniž mněte, byť jedno mezi duchovními pokrytstvo bylo a licoměrstvo. Jestiť 1) Luk. 10, 8. 2) Kap. 4. sv. Aug. 3) Mat. XXIII. 25—27. 4) Týž VII. 15.
252 — Viděl jsem satana jako blesk z nebe padnuvšího 1) totiž z svatosti v chloubu. Pokrytstvo pýše 2) pomáhajíc, bude říkati v srdci člověku: Nejsi-li nábožen, nevoní-liť duchovenství, ale- (spoň) ukaž do sebe tu postavu, ježtoť duchovní mají a nábožní. Kdoť srdce vidí? Tak, jakžť tě uzří, budou tě míti. Ale pravda pravého duchovenství dí proti tomu, lépeť jest, nejsi-li dobrý, snaž se, abys byl. Ukážeš-li lestnou postavu, bys byl dobrý a nejsa, sám na se soud vydáš. Neb víš, že jest dobré býti dobrým, a přes to nechceš dobrým býti a zlého přičiníš ke zlému: k své nedobrotě lsti křivého ukázání, a výše váže, aby tě lidé měli za dobrého, než Bůh, jenžto má nejposléz souditi všelikou neupřímost (nespravedlivost). Neníť to darmo, žeť tak znamenitě kárá Syn Boží licoměrníky a pokrytce a řka: Běda vám, ježto to, co jest svrchu, vně činíte čisto a vnitř jste plni nečistoty. 3) Takéž vy zdáte se na postavě praví a jsouce plni pokrytstva a nepravosti. O těchť jest řekl i to Kristus, že v ovčí koži přicházejí, ale vnitř jsou lití vlci. 4) A tak falšem spravedlnost uká- zána dvojitá jest nespravedlnost. Aniž mněte, byť jedno mezi duchovními pokrytstvo bylo a licoměrstvo. Jestiť 1) Luk. 10, 8. 2) Kap. 4. sv. Aug. 3) Mat. XXIII. 25—27. 4) Týž VII. 15.
Strana 253
253 — ho dosti i mezi světskými i u dvorův, že se nejeden staví druhému jako přítel a vlk jsa v srdci. Aj, jakož jest břidko licoměrníkem slouti a pokrytcem, by tak bylo ihned zde břidko tím býti tomu, kdož jím jest, zda-li by méně bylo toho falešného pokrytstva a licoměrstva a více pravdy? Pohrzení starším 1) také jde s pýchou a dí v srdci: Co chceš otce poslouchati, však již nemá smysla, aneb svých starších nebo kněží? Víš lépe mnohé věci nežli oni, Boha poslouchej! Však víš, co jest Bůh přikázal, a nedbej na ně. Ale má říci poslušenství proti tomu: Když víš, že jest býti Božímu přikázání poddánu, tehdy býti jest člověčímu přikazování poslušnu. Však jest Bůh kázal starosty, otce a mateř, ctíti. A řekl Kristus ku prvním starostám kostela svého: Kdo vás poslouchá, mne poslouchá, a kdož vámi hrdá, mnou hrdá. 2) A pak-li by ten starosta, jenžto jest nad kým, nebyl dů- stojný: máť důstojenstvo od úřadu. Bůhť může, komuž chce a kteréž chce a když chce, své úřady poručiti. Protož, ač by úředník důstojen se nezdál komu, by ho poslouchal, však ho poslouchají pro důstojnost toho, jenž- toť skrze něho přikazuje. Sv. Pavel praví: Neníť (moci), jedno od Boha; a co jest od Boha, to jest z pořízení, 1) Kap. 5. sv. Aug. 2) Luk. N. 16
253 — ho dosti i mezi světskými i u dvorův, že se nejeden staví druhému jako přítel a vlk jsa v srdci. Aj, jakož jest břidko licoměrníkem slouti a pokrytcem, by tak bylo ihned zde břidko tím býti tomu, kdož jím jest, zda-li by méně bylo toho falešného pokrytstva a licoměrstva a více pravdy? Pohrzení starším 1) také jde s pýchou a dí v srdci: Co chceš otce poslouchati, však již nemá smysla, aneb svých starších nebo kněží? Víš lépe mnohé věci nežli oni, Boha poslouchej! Však víš, co jest Bůh přikázal, a nedbej na ně. Ale má říci poslušenství proti tomu: Když víš, že jest býti Božímu přikázání poddánu, tehdy býti jest člověčímu přikazování poslušnu. Však jest Bůh kázal starosty, otce a mateř, ctíti. A řekl Kristus ku prvním starostám kostela svého: Kdo vás poslouchá, mne poslouchá, a kdož vámi hrdá, mnou hrdá. 2) A pak-li by ten starosta, jenžto jest nad kým, nebyl dů- stojný: máť důstojenstvo od úřadu. Bůhť může, komuž chce a kteréž chce a když chce, své úřady poručiti. Protož, ač by úředník důstojen se nezdál komu, by ho poslouchal, však ho poslouchají pro důstojnost toho, jenž- toť skrze něho přikazuje. Sv. Pavel praví: Neníť (moci), jedno od Boha; a co jest od Boha, to jest z pořízení, 1) Kap. 5. sv. Aug. 2) Luk. N. 16
Strana 254
— 254 — a kdož se moci protiví, božímu se zpořízení protiví. 1) Ne na to poddaní zříti mají, jaké starosty (jakými před- stavení, starší) měli by býti, ale na to, co jim úřadem svým rozkazují. A Kristus dal o zlých starostách obecné naučení, řka: Coť vám káží, čiňte, ale, coť oni činí, toho nečiňte. 2) LXVII. Dítky: Již pověz něco o závisti, ježto jest druhý hřích úhlavní, a o těch čeledných její, ježto s ní jdou! Otec: S závistí3) jde nevávist a pokoutní, kromě oči družce, cti jeho utrhání. A tak závist bude nejprv říkati: O, jak jest to zlé, že se tomuto neb tomuto dobře vede, že jemu jde pod ruku úmysl jeho! Aj, by jemu ubylo štěstí jeho! Aj, jakť z hubené věci brzo vzejde a vzhůru vzběže (vyjda a vzhůru se vyšine)! Ale kdož by k blížnímu měl milost, jakož Bůh velí, nebylo by v závisti srdce jeho, ale utěšeno v dobrém bližního, a vzdal by chválu Hospodinu v té útěše, jakož velí sv. Pavel, aby člověk vesel byl utěšením bližního a truchel 1) Řím XIII 1, 2. 2) Mat. XXIII. 2. 3) Kap. 6. sv. Aug. (odchylně).
— 254 — a kdož se moci protiví, božímu se zpořízení protiví. 1) Ne na to poddaní zříti mají, jaké starosty (jakými před- stavení, starší) měli by býti, ale na to, co jim úřadem svým rozkazují. A Kristus dal o zlých starostách obecné naučení, řka: Coť vám káží, čiňte, ale, coť oni činí, toho nečiňte. 2) LXVII. Dítky: Již pověz něco o závisti, ježto jest druhý hřích úhlavní, a o těch čeledných její, ježto s ní jdou! Otec: S závistí3) jde nevávist a pokoutní, kromě oči družce, cti jeho utrhání. A tak závist bude nejprv říkati: O, jak jest to zlé, že se tomuto neb tomuto dobře vede, že jemu jde pod ruku úmysl jeho! Aj, by jemu ubylo štěstí jeho! Aj, jakť z hubené věci brzo vzejde a vzhůru vzběže (vyjda a vzhůru se vyšine)! Ale kdož by k blížnímu měl milost, jakož Bůh velí, nebylo by v závisti srdce jeho, ale utěšeno v dobrém bližního, a vzdal by chválu Hospodinu v té útěše, jakož velí sv. Pavel, aby člověk vesel byl utěšením bližního a truchel 1) Řím XIII 1, 2. 2) Mat. XXIII. 2. 3) Kap. 6. sv. Aug. (odchylně).
Strana 255
255 — v zármutce jeho. O svatá, pravá milosti, jaks pochotná, ale závist zlořečena! Těžký jest srdečný ostenec. A pak-li kdo závidí, že onen má to, ježto by on chtěl to míti, nežádej místa a úřadu vysokého. Má-liť tvé srdce které šlechetnosti, níže jsa, držíš je lépe. Čím výše, tím silnější věje vítr a dme, a s vysoka škodnější úpad. Však tě i každého vidí Pán Bůh, a, v čemž ráči koho, v tom povýší. Co se protiví čí srdce vůli jeho? Komuž Bůh, tomu i všickni svatí. Pročež pak chceš se svatých Božích odloučiti? Radímť, aby se neloučil od nich. Komužť Bůh co přeje, přejž i ty jemu s svatými jeho. Nenásleduj toho, o němž jest psáno: 1) Závistí ďá- belskou smrt v svět vešla. A kdož v tom jeho následují jsou s jeho strany. Nenávist bližního,2) ta se milosti protiví ovšem, z zá- visti jdouc nebo z hněvu, a dí v srdci: Oj, by z světa spadl, an mi tak těžek, tak protiven v tomto nebo v tomto, mým se nevrovnává obyčejům, jako by jedno sám slušel k Bohu. Ale kdož by pravou a silnou měl milost družce svého, netolik proto, což by v něm dobré bylo, neměl by v nenávist jeho, ale, ačť by tě i zpra- voval (pomlouval) i posmivalť se, i, čímžť moha, nepokoj činil, však by v něm měl aspoň Boží obraz mil býti. Ke zlosti ani jednoho nemá býti milost, ale člověk nemá 1) Moudr. 2, 24. 2) Kap 7. sv. Aug.
255 — v zármutce jeho. O svatá, pravá milosti, jaks pochotná, ale závist zlořečena! Těžký jest srdečný ostenec. A pak-li kdo závidí, že onen má to, ježto by on chtěl to míti, nežádej místa a úřadu vysokého. Má-liť tvé srdce které šlechetnosti, níže jsa, držíš je lépe. Čím výše, tím silnější věje vítr a dme, a s vysoka škodnější úpad. Však tě i každého vidí Pán Bůh, a, v čemž ráči koho, v tom povýší. Co se protiví čí srdce vůli jeho? Komuž Bůh, tomu i všickni svatí. Pročež pak chceš se svatých Božích odloučiti? Radímť, aby se neloučil od nich. Komužť Bůh co přeje, přejž i ty jemu s svatými jeho. Nenásleduj toho, o němž jest psáno: 1) Závistí ďá- belskou smrt v svět vešla. A kdož v tom jeho následují jsou s jeho strany. Nenávist bližního,2) ta se milosti protiví ovšem, z zá- visti jdouc nebo z hněvu, a dí v srdci: Oj, by z světa spadl, an mi tak těžek, tak protiven v tomto nebo v tomto, mým se nevrovnává obyčejům, jako by jedno sám slušel k Bohu. Ale kdož by pravou a silnou měl milost družce svého, netolik proto, což by v něm dobré bylo, neměl by v nenávist jeho, ale, ačť by tě i zpra- voval (pomlouval) i posmivalť se, i, čímžť moha, nepokoj činil, však by v něm měl aspoň Boží obraz mil býti. Ke zlosti ani jednoho nemá býti milost, ale člověk nemá 1) Moudr. 2, 24. 2) Kap 7. sv. Aug.
Strana 256
— 256 — býti nenáviděn; ano Kristus napomíná, řka: Milujte své nepřátely, dobře jim čiňte, ježtoť vás nevávidí, a proste za vaše protivníky a budete synové otce vašeho, jenžto jest v nebesích. 1) A sám, pně na kříži, prosil za ty, ježto jej ukřižovali. Učí sv. Pavel, jak se míti k nepřá- telům, a řka: Jest-lit lačen, dej jemu pokrm, chce-lit píti, napoj jej. To čině horoucí uhlí shromáždíš na jeho hlavu. 2) Tuto můžeme milost uhlím rozuměti a mysl hlavou. A tak kdož nepříteli v jeho potřebu učiní dobře, milost k sobě učiní v mysli jeho, že z nepřítele bude přítel. A pak-li by kdo byl tak zapeklený v zlosti, že by se nehnul milostí k tomu, jenžto jemu dobře činí, a nemaje od něho přízní: tenť by sám sobě k své hodné muce shromáždil horoucí uhlí na svou hlavu. Protož ne tím úmyslem sluší dobře činiti nepříteli, aby upadl u větší hněv Boží, ale i ze slitování, kdyby viděl nouzi jeho, aneb aby uhlí milosti v něm roznítil, dobrotou přemoha zlost jeho. Aj, coť dí sv. Jan o těch, ježto mají v nenávisti koho? Kdož nenávidí bratra, vražedník jest, ve tmě jest a neví, kam jde.3) Tma jest oči jeho oslepila. A víte, že vražedník nemá živosta. Díš-li pak: Dosti jest ty 1) Mat. V. 44, 45. 2) Přísl. XXV. 2. Řím XII. 20. 3) 1 Jan III. 15.
— 256 — býti nenáviděn; ano Kristus napomíná, řka: Milujte své nepřátely, dobře jim čiňte, ježtoť vás nevávidí, a proste za vaše protivníky a budete synové otce vašeho, jenžto jest v nebesích. 1) A sám, pně na kříži, prosil za ty, ježto jej ukřižovali. Učí sv. Pavel, jak se míti k nepřá- telům, a řka: Jest-lit lačen, dej jemu pokrm, chce-lit píti, napoj jej. To čině horoucí uhlí shromáždíš na jeho hlavu. 2) Tuto můžeme milost uhlím rozuměti a mysl hlavou. A tak kdož nepříteli v jeho potřebu učiní dobře, milost k sobě učiní v mysli jeho, že z nepřítele bude přítel. A pak-li by kdo byl tak zapeklený v zlosti, že by se nehnul milostí k tomu, jenžto jemu dobře činí, a nemaje od něho přízní: tenť by sám sobě k své hodné muce shromáždil horoucí uhlí na svou hlavu. Protož ne tím úmyslem sluší dobře činiti nepříteli, aby upadl u větší hněv Boží, ale i ze slitování, kdyby viděl nouzi jeho, aneb aby uhlí milosti v něm roznítil, dobrotou přemoha zlost jeho. Aj, coť dí sv. Jan o těch, ježto mají v nenávisti koho? Kdož nenávidí bratra, vražedník jest, ve tmě jest a neví, kam jde.3) Tma jest oči jeho oslepila. A víte, že vražedník nemá živosta. Díš-li pak: Dosti jest ty 1) Mat. V. 44, 45. 2) Přísl. XXV. 2. Řím XII. 20. 3) 1 Jan III. 15.
Strana 257
— 257 — milovati, kdož mě milují; kdo může nepřítele milovati? Dí sám Spasitel: Budete-li jedno ty milovati, ježto vás milují, kterou budete odplatu míti? Toť činí i nekře- stané ! 1) To je pravda: Nemiloval-li by kdo toho, jenžto by jej miloval — o dobrét, pravé mluvím milosti — hoden by byl větší pokuty, než že by nemiloval nepřítele. Ale větší bude odplata z té milosti, ježto ji kdo má k nepříteli, než z té, ježto jest ku příteli. A jakož dí sv. Jan: Ten v smrti bydlí, kdož nemiluje a nenávidí bratra svého; takéž dí: Kdož v milosti bydlí, v Bohu bydlí. 2) A co jest dražšího, co pochotnějšího než svatá, čistá, pravá milost? Aj, jak jest dobré a jak krato- chvilné, prorok dí, bydlí-li bratří v jednotě! Něco jest kratochvilné, ale nedobré, a něco jest dobré, ale ne- kratochvilné, ale spolu jest i dobré i kratochvilné bydlí-li bratří v jednotě. 3) Ó, jak jsou to zbožní, v jichž srdcích rozlita jest milost Duchem svatým, jenžto jest jim dán! Protož i dí sv. Petr: Milost přikrývá mnoho hříchův. 4) Pokoutné uhryzání řečí5) družce velmi rádo závisti slouží, a bude tím podštívati a řka: I kdo může mlčeti pravdy, leč by jemu byla křivda mila? Nevím, co chvály v tomto neb v onom; neníť tak dobrý, nedobrýmť úmy- 1) Mat. V. 46. 2) 1 Jan IV. 16. 3) Žalm 132, 1. 4) Přísl. X. 12. 5) Kap. 8. sv. Aug. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 17
— 257 — milovati, kdož mě milují; kdo může nepřítele milovati? Dí sám Spasitel: Budete-li jedno ty milovati, ježto vás milují, kterou budete odplatu míti? Toť činí i nekře- stané ! 1) To je pravda: Nemiloval-li by kdo toho, jenžto by jej miloval — o dobrét, pravé mluvím milosti — hoden by byl větší pokuty, než že by nemiloval nepřítele. Ale větší bude odplata z té milosti, ježto ji kdo má k nepříteli, než z té, ježto jest ku příteli. A jakož dí sv. Jan: Ten v smrti bydlí, kdož nemiluje a nenávidí bratra svého; takéž dí: Kdož v milosti bydlí, v Bohu bydlí. 2) A co jest dražšího, co pochotnějšího než svatá, čistá, pravá milost? Aj, jak jest dobré a jak krato- chvilné, prorok dí, bydlí-li bratří v jednotě! Něco jest kratochvilné, ale nedobré, a něco jest dobré, ale ne- kratochvilné, ale spolu jest i dobré i kratochvilné bydlí-li bratří v jednotě. 3) Ó, jak jsou to zbožní, v jichž srdcích rozlita jest milost Duchem svatým, jenžto jest jim dán! Protož i dí sv. Petr: Milost přikrývá mnoho hříchův. 4) Pokoutné uhryzání řečí5) družce velmi rádo závisti slouží, a bude tím podštívati a řka: I kdo může mlčeti pravdy, leč by jemu byla křivda mila? Nevím, co chvály v tomto neb v onom; neníť tak dobrý, nedobrýmť úmy- 1) Mat. V. 46. 2) 1 Jan IV. 16. 3) Žalm 132, 1. 4) Přísl. X. 12. 5) Kap. 8. sv. Aug. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 17
Strana 258
258 — slem to činí, ježtoť se zdá dobré do něho. A tak v zá- visti i v dobrých položí poskvrnu zlý zpravovač (po- mlouvač), a závistí jsa podnícen jiných dobrému. Ale šlechetnost dobrého srdce dí proti tomu: Jiné jest pro milost pravdy, vidí-li co do druhého nehodného, v oči jej pokárati svobodně a soukromně, aby jeho navedl, a jiné, k jeho cti umenšení pokoutně jej zpravovati. A bývá omluva, ne vždy pravá, těch pokoutných zpravovačů, ježto ne z milosti pravdy, ale ze závisti utrhají jiným dobrého slova. Bude někdo takový říkati: Proto jemu v oči sám neřku, abych hoře jemu neučinil, svou jej řečí rozhněvaje. Může to někdy pravda býti. Protož, vědouce koho a v svůj čas, jest-li třeba, s roz- umem pokárati někdy z milosti, ale ze závisti nikdy, cti neutrhati nikomu, leč by kým chtěl někoho pokárati a vystříci, řka to, ježto by zjevné bylo: zda chceš býti jako tento? Zlét nevždy utajeno bude, aj, jakť o tomto lidé mluví! A pak-li jest kdo s kým v obyčeji a chce jeho v něčem polepšiti, potreskci jeho sám jediný, ja- kožť Kristus učí: Neposlouchá-liť, pojmi k sobě druhého, jehožť by se snad ustyděl, pak-lit i toho nebude dbáti, pověz kostelu: neobrátí-liť se na to, budiž jako kdos odkuds. 1) Ale jestli kdo komu chtě cti a jména dobrého utrhnouti, bude jej kromě oči zpravovati, zda-li jeho nerozhněvá více, nežli by byl z milosti sám s ním mluvil 1) Mat. 18, 15.
258 — slem to činí, ježtoť se zdá dobré do něho. A tak v zá- visti i v dobrých položí poskvrnu zlý zpravovač (po- mlouvač), a závistí jsa podnícen jiných dobrému. Ale šlechetnost dobrého srdce dí proti tomu: Jiné jest pro milost pravdy, vidí-li co do druhého nehodného, v oči jej pokárati svobodně a soukromně, aby jeho navedl, a jiné, k jeho cti umenšení pokoutně jej zpravovati. A bývá omluva, ne vždy pravá, těch pokoutných zpravovačů, ježto ne z milosti pravdy, ale ze závisti utrhají jiným dobrého slova. Bude někdo takový říkati: Proto jemu v oči sám neřku, abych hoře jemu neučinil, svou jej řečí rozhněvaje. Může to někdy pravda býti. Protož, vědouce koho a v svůj čas, jest-li třeba, s roz- umem pokárati někdy z milosti, ale ze závisti nikdy, cti neutrhati nikomu, leč by kým chtěl někoho pokárati a vystříci, řka to, ježto by zjevné bylo: zda chceš býti jako tento? Zlét nevždy utajeno bude, aj, jakť o tomto lidé mluví! A pak-li jest kdo s kým v obyčeji a chce jeho v něčem polepšiti, potreskci jeho sám jediný, ja- kožť Kristus učí: Neposlouchá-liť, pojmi k sobě druhého, jehožť by se snad ustyděl, pak-lit i toho nebude dbáti, pověz kostelu: neobrátí-liť se na to, budiž jako kdos odkuds. 1) Ale jestli kdo komu chtě cti a jména dobrého utrhnouti, bude jej kromě oči zpravovati, zda-li jeho nerozhněvá více, nežli by byl z milosti sám s ním mluvil 1) Mat. 18, 15.
Strana 259
259 — o tom? Neb i ty pokoutné řeči docházejíť toho, o komť jsou byly. A že jest to tak ohyzdné druhému utrhati, mluví Bůh skrze proroka: Sedě, proti bratru mluvil pokoutně, cti jemu utrhaje; proti synu své mateře kladl jsi půtku. To jsi učinil a já jsem mlčel, a tys pak tak neprávě měl za to, bych podoben byl k tobě. Budu tě kárati a tvé hříchy před tebou postavím. 1) Totiž mlčímt do času, ale nemni, bychť v tom byl tobě podoben, ježto ne v oči, ale jedno kromě oči utrháš cti. Jáť vím (znám) ten čas, žeť všecky tvé nepravosti obrátím před tebe, před tvoje oči, ježtos ty byl opovrhl je za sebe. Dí opět Písmo: Kdož utrhá bratru, z kořen bude vy- vrácen. A dí opět takovým sv. Pavel: Vizte, když sebe uhryzáte, abyste spolu nezahynuli. 2) Amen. LXVIII. Ditky: Což pak dí hněv a co jsou také čeleď jeho? Otec: Hněv jest třetí hřích úhlavní a jdou z jeho domu: řeč jakás vzpurná a plachá a zpurnost srdečná a žalost světská. To vše pochotnou uklidnost mysli chce 1) Žalm 49, 20, 21. 2) Galat. 5, 15 17*
259 — o tom? Neb i ty pokoutné řeči docházejíť toho, o komť jsou byly. A že jest to tak ohyzdné druhému utrhati, mluví Bůh skrze proroka: Sedě, proti bratru mluvil pokoutně, cti jemu utrhaje; proti synu své mateře kladl jsi půtku. To jsi učinil a já jsem mlčel, a tys pak tak neprávě měl za to, bych podoben byl k tobě. Budu tě kárati a tvé hříchy před tebou postavím. 1) Totiž mlčímt do času, ale nemni, bychť v tom byl tobě podoben, ježto ne v oči, ale jedno kromě oči utrháš cti. Jáť vím (znám) ten čas, žeť všecky tvé nepravosti obrátím před tebe, před tvoje oči, ježtos ty byl opovrhl je za sebe. Dí opět Písmo: Kdož utrhá bratru, z kořen bude vy- vrácen. A dí opět takovým sv. Pavel: Vizte, když sebe uhryzáte, abyste spolu nezahynuli. 2) Amen. LXVIII. Ditky: Což pak dí hněv a co jsou také čeleď jeho? Otec: Hněv jest třetí hřích úhlavní a jdou z jeho domu: řeč jakás vzpurná a plachá a zpurnost srdečná a žalost světská. To vše pochotnou uklidnost mysli chce 1) Žalm 49, 20, 21. 2) Galat. 5, 15 17*
Strana 260
260 — zbořiti. I dí hněv 1) v srdci: Jak chceš trpěti, coť se děje od toho neb od toho nelibého? Jak se dlouho tomu ne- opřeš, žeť učiní něco více. Ale uklidnost dí proti tomu: Rozpomeň se, co jest náš Spasitel trpěl pro nás a nám příklad ostavil, abychom šli týmž sledem po něm.2) A dí Kristus: Kdyžť jsou hospodáře haněli, budouť i čeleď jeho. A což více, když jsou mně činili protivnost, i vámť budou činiti. 3) A co my proň trpíme, ježto by on pro nás netrpěl více? Trpěl práci tohoto světa, ano jej zlým nazývají, že maso žere, že pije víno, že jest přítel hříš- ných a obecných lidí, že svodí zástupy, že má ďábla v sobě, až i zradu od svého trpěl čeledína; trpěl po úsilí plvání, bičování, posmívání, až i smrt těžkou a ohavnou s lotry na kříži. A nás pak jediné slovce pro- tivné vzbudí k hněvu. Avšak nebudem-li s ním trpěti, nebudem s nim kralovati. 4) A protož nedej se ani jeden hněvu pohasiti, aspoň jej uskrovni, ujmi jeho něco a opět takéž strachujž se pro hněv soudu Božího. Dít Kri- stus: Kdož má hněv k bratru, vinen jest, má soud trpěti.5) Totiž jestli co neupřímosti v hněvu jeho. A také uči Kristus, abys toho pilen byl, aby i tvůj bratr nedrže tvou vinou hněvu proti tobě. Neb dí čtení: Když svůj 1) Kap. 9. sv. Aug 2) 1 Petr. II. 21. 3) Mat. X. 24. Jan XV. 20 4) 2 Timot. II. 12. 5) Mat. V. 22 —24.
260 — zbořiti. I dí hněv 1) v srdci: Jak chceš trpěti, coť se děje od toho neb od toho nelibého? Jak se dlouho tomu ne- opřeš, žeť učiní něco více. Ale uklidnost dí proti tomu: Rozpomeň se, co jest náš Spasitel trpěl pro nás a nám příklad ostavil, abychom šli týmž sledem po něm.2) A dí Kristus: Kdyžť jsou hospodáře haněli, budouť i čeleď jeho. A což více, když jsou mně činili protivnost, i vámť budou činiti. 3) A co my proň trpíme, ježto by on pro nás netrpěl více? Trpěl práci tohoto světa, ano jej zlým nazývají, že maso žere, že pije víno, že jest přítel hříš- ných a obecných lidí, že svodí zástupy, že má ďábla v sobě, až i zradu od svého trpěl čeledína; trpěl po úsilí plvání, bičování, posmívání, až i smrt těžkou a ohavnou s lotry na kříži. A nás pak jediné slovce pro- tivné vzbudí k hněvu. Avšak nebudem-li s ním trpěti, nebudem s nim kralovati. 4) A protož nedej se ani jeden hněvu pohasiti, aspoň jej uskrovni, ujmi jeho něco a opět takéž strachujž se pro hněv soudu Božího. Dít Kri- stus: Kdož má hněv k bratru, vinen jest, má soud trpěti.5) Totiž jestli co neupřímosti v hněvu jeho. A také uči Kristus, abys toho pilen byl, aby i tvůj bratr nedrže tvou vinou hněvu proti tobě. Neb dí čtení: Když svůj 1) Kap. 9. sv. Aug 2) 1 Petr. II. 21. 3) Mat. X. 24. Jan XV. 20 4) 2 Timot. II. 12. 5) Mat. V. 22 —24.
Strana 261
261 — dar na oltáři chceš položiti a vzpomeneš, že jsi vinen něco proti bratru, ostav svůj dar před oltářem a jdi, prve ku pokoji přiveď bratra svého a pak přijda ofěruj svůj dar. 1) Ale někteří, ano jich prosí, však nechtí hněvu spu- stiti z srdce. Těm dí Kristus: Když vy neodpustíte, anižt vám odpustí nebeský otec. 2) Pak-li kdo dí: Často mne hněvá, ne vždy mohu odpustiti. K tomu jest sám Kristus řekl, když tázal se sv. Petr: Odpustíme-li sedm- krát bližnímu ze vinu? Řekl: neřku sedmkrát, ale sedm- desátkrát sedmkrát. 3) Dlouho někteří té křivdy neod- pusti, co se jim stane; ale co se stane proti Bohu, to skoro. A také často se mstí, když se jim která křivda stane, pod tou omluvou, jako by té křivdy mstili, ježto se jest stala proti Bohu; ale Bůh, jenž zří k srdci, pozná to všecko. Co jest těm pak říci, ježto se tak dají hněvu oslepiti, že ve zlou řeč, v poklínání svůj jazyk rozprostrou? Díť jim sv. Pavel, že ani ti (ne)budou království Božího míti. 4) I sv. Jakub hyzdí jazyk roz- puštěný (rozpustilý, nevázaný), řka: Nepokojné zlé, pln jedu, Boha jím chválíme a pak družce jím proklínáme, jenž jest k obrazu Božímu a k jeho podobnosti stvořen. 1) Mat V 22—24. 2) Mat. VI. 14. s) Mat. XVIII. 21, 22. 4) 1 Kor. VI. 10.
261 — dar na oltáři chceš položiti a vzpomeneš, že jsi vinen něco proti bratru, ostav svůj dar před oltářem a jdi, prve ku pokoji přiveď bratra svého a pak přijda ofěruj svůj dar. 1) Ale někteří, ano jich prosí, však nechtí hněvu spu- stiti z srdce. Těm dí Kristus: Když vy neodpustíte, anižt vám odpustí nebeský otec. 2) Pak-li kdo dí: Často mne hněvá, ne vždy mohu odpustiti. K tomu jest sám Kristus řekl, když tázal se sv. Petr: Odpustíme-li sedm- krát bližnímu ze vinu? Řekl: neřku sedmkrát, ale sedm- desátkrát sedmkrát. 3) Dlouho někteří té křivdy neod- pusti, co se jim stane; ale co se stane proti Bohu, to skoro. A také často se mstí, když se jim která křivda stane, pod tou omluvou, jako by té křivdy mstili, ježto se jest stala proti Bohu; ale Bůh, jenž zří k srdci, pozná to všecko. Co jest těm pak říci, ježto se tak dají hněvu oslepiti, že ve zlou řeč, v poklínání svůj jazyk rozprostrou? Díť jim sv. Pavel, že ani ti (ne)budou království Božího míti. 4) I sv. Jakub hyzdí jazyk roz- puštěný (rozpustilý, nevázaný), řka: Nepokojné zlé, pln jedu, Boha jím chválíme a pak družce jím proklínáme, jenž jest k obrazu Božímu a k jeho podobnosti stvořen. 1) Mat V 22—24. 2) Mat. VI. 14. s) Mat. XVIII. 21, 22. 4) 1 Kor. VI. 10.
Strana 262
262 — Nemáť tak býti! Zdali studnice jedním pramenem slad- kou i hořkou vodu dává? 1) I dí jinde písmo: Smrt i život v ruku jazyka. 2) Z hněvu vychází vspurná 3) jakás a plachá řeč a ta bude v omluvě říkati: Co bych krásil o nemoudrém šílenci hloupém? Lépe naň bukati (houkati) jako na hovado nerozumné. Ale tichost v uklidné dobrotě mysli dí: Nesluší sprostného zplašiti vzdornou řečí. Však sv. Pavel dí: Neskřikej na starého, ale mluv k němu jako k otci, s mladými buď jako s bratry, s ženami starými jako s materami. 4) Sluze Božímu nesluší se svářiti, ale tich má býti ke všem, uče jiné v dobrotě. A pak-li bude třeba někoho z čeho pokárati, i to v tichosti. 5) Purnost 6) jakás v srdci bývá z hněvu a nejvíc, když zví, že lidé jeho pomlouvají, a dí v srdci tak: Nedbej, nechť mluví, však nejsi vinen! Ale komuž jest milo, aby dal dobrý příklad, ten má to v mysli, že ne- sluší dáti té příčiny, by kdo mohl o něm zle mluviti, ale potká-li jej řeč taková, má tiše, ne prchavě, ne purně svou nevinu ukázati a toho ostati, ač i zlé není, ježto by jiným byl zlý příklad. Učíť tomu sv. Pavel, 1) Jan III 8— 11. 2) Přísl. XVIII. 21. 3) Kap. 10. sv. Aug. 4) 1 Timot. V. 1, 2. 5) Timot. II. 24, 25. 6) Kap. 11. sv. Aug.
262 — Nemáť tak býti! Zdali studnice jedním pramenem slad- kou i hořkou vodu dává? 1) I dí jinde písmo: Smrt i život v ruku jazyka. 2) Z hněvu vychází vspurná 3) jakás a plachá řeč a ta bude v omluvě říkati: Co bych krásil o nemoudrém šílenci hloupém? Lépe naň bukati (houkati) jako na hovado nerozumné. Ale tichost v uklidné dobrotě mysli dí: Nesluší sprostného zplašiti vzdornou řečí. Však sv. Pavel dí: Neskřikej na starého, ale mluv k němu jako k otci, s mladými buď jako s bratry, s ženami starými jako s materami. 4) Sluze Božímu nesluší se svářiti, ale tich má býti ke všem, uče jiné v dobrotě. A pak-li bude třeba někoho z čeho pokárati, i to v tichosti. 5) Purnost 6) jakás v srdci bývá z hněvu a nejvíc, když zví, že lidé jeho pomlouvají, a dí v srdci tak: Nedbej, nechť mluví, však nejsi vinen! Ale komuž jest milo, aby dal dobrý příklad, ten má to v mysli, že ne- sluší dáti té příčiny, by kdo mohl o něm zle mluviti, ale potká-li jej řeč taková, má tiše, ne prchavě, ne purně svou nevinu ukázati a toho ostati, ač i zlé není, ježto by jiným byl zlý příklad. Učíť tomu sv. Pavel, 1) Jan III 8— 11. 2) Přísl. XVIII. 21. 3) Kap. 10. sv. Aug. 4) 1 Timot. V. 1, 2. 5) Timot. II. 24, 25. 6) Kap. 11. sv. Aug.
Strana 263
— 263 — abychom nedali jiným příčiny k zlému 1) netolik zlými činy, ale ani takými, ježto i zlí nejsou, ale mají zlého podobenství. A na to i čtení praví, že, ač musí to býti, aby bývaly (pohoršení) půtky 2) jiným ku padání, však běda jemu, skrze kohož budou. Žalost 3) světských věcí nebývá bez jakéhos hněvu. A také po hněvu přichází smutek, jenžto z protivných půtek na světě bývá. Ale duchovní odtucha v dobré naději má ten smutek odehnati, neb pro ztráty světské i pro kterážkoli protivenství na světě nemá ten smutek objíti (objati) srdce, jenžto hřích přivodí a smrt činí. Jest jiný smutek, jenžto jest pokáním. Tenť život přivodí, ježto jest v útěše naděje do Boží milosti. Tohoť smutku neodmlouvám, ale toho, jímž sv. Petr nedal se rmoutiti, (řka): ač kdo trpí jako křesťan, a toho se vele stříci, aby ni žádný netrpěl jako zloděj. 4) Nemíníť, by se tím bylo rmoutiti, bylo-li by tu smrtí křesťanu (sjíti) sníti, jako ji zlodějům činí, ano i Kristus oběšen s lotry a rozliční svatí jako i zlí scházeli. Kteroužkoli smrtí spra- vedlný sejde, dobře jemu bude. Ale míní, aby se nedo- vinil jako zloděj, aby trpěl, a pakli trpí kdo, zaviniv, ne proto se rmut, že trpí, ale žet jest zavinil, at bude 1) 1 Timot. V. 14. 2) Mat. 18, 7. 3) Kap. 12. 4) Petr 4, 15—16.
— 263 — abychom nedali jiným příčiny k zlému 1) netolik zlými činy, ale ani takými, ježto i zlí nejsou, ale mají zlého podobenství. A na to i čtení praví, že, ač musí to býti, aby bývaly (pohoršení) půtky 2) jiným ku padání, však běda jemu, skrze kohož budou. Žalost 3) světských věcí nebývá bez jakéhos hněvu. A také po hněvu přichází smutek, jenžto z protivných půtek na světě bývá. Ale duchovní odtucha v dobré naději má ten smutek odehnati, neb pro ztráty světské i pro kterážkoli protivenství na světě nemá ten smutek objíti (objati) srdce, jenžto hřích přivodí a smrt činí. Jest jiný smutek, jenžto jest pokáním. Tenť život přivodí, ježto jest v útěše naděje do Boží milosti. Tohoť smutku neodmlouvám, ale toho, jímž sv. Petr nedal se rmoutiti, (řka): ač kdo trpí jako křesťan, a toho se vele stříci, aby ni žádný netrpěl jako zloděj. 4) Nemíníť, by se tím bylo rmoutiti, bylo-li by tu smrtí křesťanu (sjíti) sníti, jako ji zlodějům činí, ano i Kristus oběšen s lotry a rozliční svatí jako i zlí scházeli. Kteroužkoli smrtí spra- vedlný sejde, dobře jemu bude. Ale míní, aby se nedo- vinil jako zloděj, aby trpěl, a pakli trpí kdo, zaviniv, ne proto se rmut, že trpí, ale žet jest zavinil, at bude 1) 1 Timot. V. 14. 2) Mat. 18, 7. 3) Kap. 12. 4) Petr 4, 15—16.
Strana 264
264 — ten smutek pokáním a v radost se obrátí, když skrze to, že trpí, sejde jemu před Bohem vina. A pakli zloděj netrpí zde, jenžto kteréžkoli zlé skutky děje, má se za- rmoutiti pokánním (kajícím) smutkem, že zlé činí. Neb, ačt Bůh nepoddá někoho lidskému soudu neb pokuty zde nepřepustí, neb zde se naň zlost jeho nepronese, tížeť toho tam mstíti bude, zachová-lit tu vinu k svému soudu, ač-li zde milosti nenalezne pokánním smutkem. A tak vinný, když zde trpí pro svou vinu, může vesel býti, že, chce-li, sejde jemu těžší pokuta onoho světa. A nevinní spravedliví ovšem se radují, když trpí na světě, neb dí Kristus: Když budou vám lidé činiti pro- tivenství a lžíc (lhouce) dějí proti vám všeliké zlé pro mé jméno, veselte se a radujte, neb veliká jest v ne- besích odplata vaše. 1) To pomníce, apoštolé vesele šli, byvše biti od starost židovských. 2) Protož nermuť se spravedlný protivenstvím, po němž má býti věčná ra- dost. Amen. Q 1) Mat. V. 11—12. 2) Skut. ap. V. 41.
264 — ten smutek pokáním a v radost se obrátí, když skrze to, že trpí, sejde jemu před Bohem vina. A pakli zloděj netrpí zde, jenžto kteréžkoli zlé skutky děje, má se za- rmoutiti pokánním (kajícím) smutkem, že zlé činí. Neb, ačt Bůh nepoddá někoho lidskému soudu neb pokuty zde nepřepustí, neb zde se naň zlost jeho nepronese, tížeť toho tam mstíti bude, zachová-lit tu vinu k svému soudu, ač-li zde milosti nenalezne pokánním smutkem. A tak vinný, když zde trpí pro svou vinu, může vesel býti, že, chce-li, sejde jemu těžší pokuta onoho světa. A nevinní spravedliví ovšem se radují, když trpí na světě, neb dí Kristus: Když budou vám lidé činiti pro- tivenství a lžíc (lhouce) dějí proti vám všeliké zlé pro mé jméno, veselte se a radujte, neb veliká jest v ne- besích odplata vaše. 1) To pomníce, apoštolé vesele šli, byvše biti od starost židovských. 2) Protož nermuť se spravedlný protivenstvím, po němž má býti věčná ra- dost. Amen. Q 1) Mat. V. 11—12. 2) Skut. ap. V. 41.
Strana 265
— 265 — LXIX. Dítky: O čtvrtém úhlavním hříchu a o jeho čeledi také nám pověz! Otec: Čtvrtý hřích 1) jest lenost; toužebnost a zou- fání, to dvé lenosti jako slouží, neb z ní pochodí. A ta lenost rozličně rozličné podle jich stavů odvodí, aby užitečně nepracovali, hrozíc zkažením hlavy nebo očí aneb čímkoli. Ale snažná kyprost bude říkati (u sv. Augustina „cvičeni se v ctnostech“) proti tomu: Čiň, což tvá ruka, neb čehož zde sobě nepřipraviš, tam toho nebudeš míti. A co dlouhý věk kladeš sobě? Zda-li víš, dokud živ budeš? Neříkej: Učiním potom. Můžet snad zejtra býti tvůj konec, a ještě nemáš té jistoty, budeš-li živ jedinou hodinu. Užívej očí, dokudž máš oči, nebuď v nich skup (skoupým), čti, piš! Psánoť jest: Skutci jich půjdou po nich! 2) a že ne líní, ne rozkošní, ale snažní, ježto násilí činí sobě, dosáhnou království nebeského. 3) Z lenosti bývá toužebnost4) a z toužebnosti žádost místa proměnění a neustavnost (nestálost), neb líní mní, by jinde byla menší práce. A tak ta neústavnost 1) Kap. 13. sv. Aug. 2) Zjev. 14, 13. 8) Mat. 11, 12. 4) Kap. 14.
— 265 — LXIX. Dítky: O čtvrtém úhlavním hříchu a o jeho čeledi také nám pověz! Otec: Čtvrtý hřích 1) jest lenost; toužebnost a zou- fání, to dvé lenosti jako slouží, neb z ní pochodí. A ta lenost rozličně rozličné podle jich stavů odvodí, aby užitečně nepracovali, hrozíc zkažením hlavy nebo očí aneb čímkoli. Ale snažná kyprost bude říkati (u sv. Augustina „cvičeni se v ctnostech“) proti tomu: Čiň, což tvá ruka, neb čehož zde sobě nepřipraviš, tam toho nebudeš míti. A co dlouhý věk kladeš sobě? Zda-li víš, dokud živ budeš? Neříkej: Učiním potom. Můžet snad zejtra býti tvůj konec, a ještě nemáš té jistoty, budeš-li živ jedinou hodinu. Užívej očí, dokudž máš oči, nebuď v nich skup (skoupým), čti, piš! Psánoť jest: Skutci jich půjdou po nich! 2) a že ne líní, ne rozkošní, ale snažní, ježto násilí činí sobě, dosáhnou království nebeského. 3) Z lenosti bývá toužebnost4) a z toužebnosti žádost místa proměnění a neustavnost (nestálost), neb líní mní, by jinde byla menší práce. A tak ta neústavnost 1) Kap. 13. sv. Aug. 2) Zjev. 14, 13. 8) Mat. 11, 12. 4) Kap. 14.
Strana 266
— 266 — ponouká, aby člověk proměnil stav neb místo. I na pout vzpoběží někdy, aneb, aby o něčem člověk nepracoval, vzdal zboží, nesloužil světské hospodě (pánu). I mnoho toho i jiného vzbuzuje v mysli neustavnost. Ale dí proti tomu ustavičnost: Nicť není na světě bez nedo- statku: Střež se, by tě těžší nepotkalo, když se hneš, chtě zbýti něčeho. Dobráť jest věc ustavičnost. Dít Písmo o ní: Požehnal jsi, Hospodine, zemi svou. 1) Toť jsou Boží země požehnaná, kdož jsou (stálí) ustanoveni v dobrém jako země, ježto vždy stojí na svém místě neleje se ani sem ani tam jako voda a netoči se jako povětří. Tať země béře od Boha požehnání, ale mnoho zlého pochodí z neustavičstva. Prvý anjel hnul se jím z nebe a člověk z ráje. 2) Čí-li jsou tatáž místa nalezli sobě? Lot, jsa mezi zlými, byl opatrn, a, ode zlých vyšed, v zapití se ubezumil se dcerama. 3) Hýbáť také neustavičstvo někým i k vyššímu stavu, ježto by byl lepší, aby nižší držel právě. Protož kdož jest vstoupil u vyšší Boží službu mimo jiné a poostál světa, ej, ne- obvazuj se světskými věcmi, aby se tomu líbil, jemuž se jest dal. 4) Z lenosti také pochodí rozpač 5) a zoufání. A toť dí 1) Žalm 84, 2. 2) Gen. III. 23. 3) Gen. XIX. 4) 2 Tim. II. 4. 5) Kap. 15.
— 266 — ponouká, aby člověk proměnil stav neb místo. I na pout vzpoběží někdy, aneb, aby o něčem člověk nepracoval, vzdal zboží, nesloužil světské hospodě (pánu). I mnoho toho i jiného vzbuzuje v mysli neustavnost. Ale dí proti tomu ustavičnost: Nicť není na světě bez nedo- statku: Střež se, by tě těžší nepotkalo, když se hneš, chtě zbýti něčeho. Dobráť jest věc ustavičnost. Dít Písmo o ní: Požehnal jsi, Hospodine, zemi svou. 1) Toť jsou Boží země požehnaná, kdož jsou (stálí) ustanoveni v dobrém jako země, ježto vždy stojí na svém místě neleje se ani sem ani tam jako voda a netoči se jako povětří. Tať země béře od Boha požehnání, ale mnoho zlého pochodí z neustavičstva. Prvý anjel hnul se jím z nebe a člověk z ráje. 2) Čí-li jsou tatáž místa nalezli sobě? Lot, jsa mezi zlými, byl opatrn, a, ode zlých vyšed, v zapití se ubezumil se dcerama. 3) Hýbáť také neustavičstvo někým i k vyššímu stavu, ježto by byl lepší, aby nižší držel právě. Protož kdož jest vstoupil u vyšší Boží službu mimo jiné a poostál světa, ej, ne- obvazuj se světskými věcmi, aby se tomu líbil, jemuž se jest dal. 4) Z lenosti také pochodí rozpač 5) a zoufání. A toť dí 1) Žalm 84, 2. 2) Gen. III. 23. 3) Gen. XIX. 4) 2 Tim. II. 4. 5) Kap. 15.
Strana 267
— 267 — v srdci: Aj, tys vždy hřešíš z své mladosti, aniž víc ostaneš toho, cožs obvykl, aniž bys snesl pokání. Byť bylo za vše dosti učiniti, darmo bys počal, nedokonal bys, a což z své vůle nyní bys zameškal, toho bys neměl. Ale naděje velí se utéci k Božímu milosrdí a řkouc: A jedin-li jest veliký hříšník navrátil se k Bohu a nalezl milost? Aj David šeredně zhřešil, navrátil se k Bohu a nalezl milost. Když svému věrnému byl ne- věren v ženě jeho i v životu, zradil jej pro šeredné své cizoložstvo s jeho ženou, avšak jej Bůh k milosti přijal. 1) Manasse, zprzněný všemi hříchy, pokáním k životu přišel.2) Magdalena, zkalena smilstvem neči- stým, Boží milostí zasloužila učištění. 3) A onen lotr v seznání své viny vražedlného krve prolití v jedné hodině a ihned s kříže šel do ráje. 4) Aj to nám Písmo ukazuje, že hříšný, když se obrátí a vzdychaje za své hříchy, spasen bude. 5) Protož hříšný, nerozpakuj se, ač se včera k Bohu neobrátil, dnes se obrať. 6) A že není jist, bude-li aspoň jeden den míti k svému pole- pšení, nemeškej, neodkládej a počna, rci: Již jsem počal a ta jest proměna rukou Boží. 7) Amen. 8 1) 2 Král. XI. 2) 2 Paralip. XXXIII. 12. 3) Luk. VII. 37—47. 4) Luk. XXIII. 42. 3) Sirach XVIII. 21. 6) Ezech. V. 8. — 7) Žalm LXXVI. 11.
— 267 — v srdci: Aj, tys vždy hřešíš z své mladosti, aniž víc ostaneš toho, cožs obvykl, aniž bys snesl pokání. Byť bylo za vše dosti učiniti, darmo bys počal, nedokonal bys, a což z své vůle nyní bys zameškal, toho bys neměl. Ale naděje velí se utéci k Božímu milosrdí a řkouc: A jedin-li jest veliký hříšník navrátil se k Bohu a nalezl milost? Aj David šeredně zhřešil, navrátil se k Bohu a nalezl milost. Když svému věrnému byl ne- věren v ženě jeho i v životu, zradil jej pro šeredné své cizoložstvo s jeho ženou, avšak jej Bůh k milosti přijal. 1) Manasse, zprzněný všemi hříchy, pokáním k životu přišel.2) Magdalena, zkalena smilstvem neči- stým, Boží milostí zasloužila učištění. 3) A onen lotr v seznání své viny vražedlného krve prolití v jedné hodině a ihned s kříže šel do ráje. 4) Aj to nám Písmo ukazuje, že hříšný, když se obrátí a vzdychaje za své hříchy, spasen bude. 5) Protož hříšný, nerozpakuj se, ač se včera k Bohu neobrátil, dnes se obrať. 6) A že není jist, bude-li aspoň jeden den míti k svému pole- pšení, nemeškej, neodkládej a počna, rci: Již jsem počal a ta jest proměna rukou Boží. 7) Amen. 8 1) 2 Král. XI. 2) 2 Paralip. XXXIII. 12. 3) Luk. VII. 37—47. 4) Luk. XXIII. 42. 3) Sirach XVIII. 21. 6) Ezech. V. 8. — 7) Žalm LXXVI. 11.
Strana 268
— 268 — LXX. Dítky: Již o lakomstvu a o družině jeho, ježto se přidrží jeho, také rci něco. Otec: Velikýť činí nepokoj lakomstvo, 1) když po- nouká, aby člověk dosáhl, jehož nemá, ostříhal, což má, a jde lestnými mnohými omluvami. Někdy hrozí nedo- statky, někdy bude říkati: dobývej, táhni k sobě; jiníť neumějí užíti toho, coť mají, ale ty, když budeš míti, užiješ, způsobíš dobře a na dobré obrátíš. Ale dí nedbání (u sv. Augustina pohrdání svě- tem) světa proti lakomstvu: dobré jest, kdož sboží má, aby je působil dobře úmyslem dobrým užitka jim hle- daje věčného, svého i jiných, almužny čině, rozpůsobuje je jako šafář Boží. Ale lepšíť jest všeho se chutně vzdáti, Bohu ostanouc všeho. Díť Kristus: Chceš-li do- konaně dobrý býti, jdi, prodej vše a dej chudým a jdi po mně a budeš v nebesích odplatu míti. 2) Neroďte velmi pilně snažni býti, co byste jedli a pili a k oděvu měli; nejprvé hledejte královstva nebeského a všeť vám toto bude přidáno. 3) O jaký to slib! Kdož nic nežádají mimo Krista, jsou tímto slibem vší potřebou ujištěni, 1) Kap. 16. sv. Aug. 2) Mat. 19, 21. 3) Mat. VI. 31.
— 268 — LXX. Dítky: Již o lakomstvu a o družině jeho, ježto se přidrží jeho, také rci něco. Otec: Velikýť činí nepokoj lakomstvo, 1) když po- nouká, aby člověk dosáhl, jehož nemá, ostříhal, což má, a jde lestnými mnohými omluvami. Někdy hrozí nedo- statky, někdy bude říkati: dobývej, táhni k sobě; jiníť neumějí užíti toho, coť mají, ale ty, když budeš míti, užiješ, způsobíš dobře a na dobré obrátíš. Ale dí nedbání (u sv. Augustina pohrdání svě- tem) světa proti lakomstvu: dobré jest, kdož sboží má, aby je působil dobře úmyslem dobrým užitka jim hle- daje věčného, svého i jiných, almužny čině, rozpůsobuje je jako šafář Boží. Ale lepšíť jest všeho se chutně vzdáti, Bohu ostanouc všeho. Díť Kristus: Chceš-li do- konaně dobrý býti, jdi, prodej vše a dej chudým a jdi po mně a budeš v nebesích odplatu míti. 2) Neroďte velmi pilně snažni býti, co byste jedli a pili a k oděvu měli; nejprvé hledejte královstva nebeského a všeť vám toto bude přidáno. 3) O jaký to slib! Kdož nic nežádají mimo Krista, jsou tímto slibem vší potřebou ujištěni, 1) Kap. 16. sv. Aug. 2) Mat. 19, 21. 3) Mat. VI. 31.
Strana 269
269 — ježto, nic nemajíce, vše mají, čehož jest jim třeba, ježto, majíce pokrm a oděv, v tom mají dosti. Ó, kdožť by ti byli, tiť by lakomstvo ovšem přemohli! Ale ne všem jest to hodno, ne všichni jsou úmyslů tak stálých, by, počnouce tak svrchovanou věc, konali chvalně. Ani jest všem toho přikázal Kristus, ale věděl, které jest vítěze vybral k tomu, aby, vše opustíce, šli po světé, kážíce slovo Boží, nemajíce péče, co by jedli a pili, v čem by chodili, ale nejprvé hledali království Božího a spravedlnosti 1) jeho a na Boží milost vážíce se, čím by mohli živi býti. A ještě jsou zákony (řádové klášterní) některé na ten úmysl ustaveny. Ale kdož není stavu toho a nevnikl v svrchování a té není některé potřeby zvláštní, aby všeho se vzdal, tohoť neradím uči- niti. A pak-li Bůh kterou stranou přepustí chudobu, tož ji i trp s Hospodinem. Lépe něco svého míti, spra- vedlivě mohouce držeti, nezalíbíce té chudoby nejvyšší, než, nic ovšem nemajíce, na však (každý) čas býti pilnu, aby odněkud něco přišlo. Zdá-liť se práce míti něco neb sloužiti, aby měl potřebu, viz, byť s chudobou větší nebyla. Bývát, že vniknouc v chudobu z své vůle, aby šli po Kristu, pak vším úmyslem po tom jediné půjdou aneb více po tom než po Kristu, aby jim dáno bylo a budou ty u mrzkosti míti, kdož jim nedávají. Protož, již-li kdo v tu svrchovanou chudobu vnikne, jdiž po 1) Mat. VI. 33.
269 — ježto, nic nemajíce, vše mají, čehož jest jim třeba, ježto, majíce pokrm a oděv, v tom mají dosti. Ó, kdožť by ti byli, tiť by lakomstvo ovšem přemohli! Ale ne všem jest to hodno, ne všichni jsou úmyslů tak stálých, by, počnouce tak svrchovanou věc, konali chvalně. Ani jest všem toho přikázal Kristus, ale věděl, které jest vítěze vybral k tomu, aby, vše opustíce, šli po světé, kážíce slovo Boží, nemajíce péče, co by jedli a pili, v čem by chodili, ale nejprvé hledali království Božího a spravedlnosti 1) jeho a na Boží milost vážíce se, čím by mohli živi býti. A ještě jsou zákony (řádové klášterní) některé na ten úmysl ustaveny. Ale kdož není stavu toho a nevnikl v svrchování a té není některé potřeby zvláštní, aby všeho se vzdal, tohoť neradím uči- niti. A pak-li Bůh kterou stranou přepustí chudobu, tož ji i trp s Hospodinem. Lépe něco svého míti, spra- vedlivě mohouce držeti, nezalíbíce té chudoby nejvyšší, než, nic ovšem nemajíce, na však (každý) čas býti pilnu, aby odněkud něco přišlo. Zdá-liť se práce míti něco neb sloužiti, aby měl potřebu, viz, byť s chudobou větší nebyla. Bývát, že vniknouc v chudobu z své vůle, aby šli po Kristu, pak vším úmyslem po tom jediné půjdou aneb více po tom než po Kristu, aby jim dáno bylo a budou ty u mrzkosti míti, kdož jim nedávají. Protož, již-li kdo v tu svrchovanou chudobu vnikne, jdiž po 1) Mat. VI. 33.
Strana 270
270 — Kristu. A i ti, ježto mohou držeti sboži spravedlivé, lakomé se žádosti střezte! Díť žaltář: Půjde-liť sboží jako plovajíc, neroďte (nechtějte) srdce přiložiti. 1) Dí sv. Pavel: Kdož chtí bohati býti, padají v rozličná po- kušení a v ďábelská osidla a ve mnohé škodné žádosti, ježto topí lidi v zatracení. 2) Lakomstvo jest ohyzdná věc. Neb lakomec tu čest, ježto na Boha sluší, vzdává zboží, více je miluje než Boha, větší v něm naději klada než v Bohu. A když jest světským lakomá žádost tak škodna, co pak ti, ježto chtí duchovní býti, měli by ji pohasiti, smluv (slibů) nebořiti, což se jest jednou líbilo, v tom státi! A to jest více třeba, než aby, majíce pokrm a oděv, na tom měli dosti. Ale dí-li někdo: proto dobývám, abych to lépe obrátil! Kdož by ze světských měl ten úmysl a pravdou dobýval, neboře smluv, ježto byl smluvil, nehyzdil bych. Neb i sv. Pavel ponouká lidu, aby dělali rukama a pracovali v tom, co jest dobré, aby měli, čím by pomohli potřebnému. 3) A pak ten, jenžto chce duchovně živ býti, obváže-li se pracemi těmi, po zboží stoje, ztratít pokoj a duchovní chuť a menší zisk vezme nežli ztrátu a dá do sebe i do jiných téhož stavu příklad zlý. A 1) Žalm 61, 11. 2) 1 Tim. 6, 9. 3) Efez. 4, 28.
270 — Kristu. A i ti, ježto mohou držeti sboži spravedlivé, lakomé se žádosti střezte! Díť žaltář: Půjde-liť sboží jako plovajíc, neroďte (nechtějte) srdce přiložiti. 1) Dí sv. Pavel: Kdož chtí bohati býti, padají v rozličná po- kušení a v ďábelská osidla a ve mnohé škodné žádosti, ježto topí lidi v zatracení. 2) Lakomstvo jest ohyzdná věc. Neb lakomec tu čest, ježto na Boha sluší, vzdává zboží, více je miluje než Boha, větší v něm naději klada než v Bohu. A když jest světským lakomá žádost tak škodna, co pak ti, ježto chtí duchovní býti, měli by ji pohasiti, smluv (slibů) nebořiti, což se jest jednou líbilo, v tom státi! A to jest více třeba, než aby, majíce pokrm a oděv, na tom měli dosti. Ale dí-li někdo: proto dobývám, abych to lépe obrátil! Kdož by ze světských měl ten úmysl a pravdou dobýval, neboře smluv, ježto byl smluvil, nehyzdil bych. Neb i sv. Pavel ponouká lidu, aby dělali rukama a pracovali v tom, co jest dobré, aby měli, čím by pomohli potřebnému. 3) A pak ten, jenžto chce duchovně živ býti, obváže-li se pracemi těmi, po zboží stoje, ztratít pokoj a duchovní chuť a menší zisk vezme nežli ztrátu a dá do sebe i do jiných téhož stavu příklad zlý. A 1) Žalm 61, 11. 2) 1 Tim. 6, 9. 3) Efez. 4, 28.
Strana 271
271 — mní někdo, by lépe obrátil sboží, ano snad bude hůře. Mnohéť jest toho oklamání. I záduší některá, ježto chtící umříti ustavují, mnohokrát jinak vycházejí, než ten mní, jenžto rozkazuje. Má-li kdo co za zdraví, za paměti způsob (učiň), což můžeš, a nestůj po tom, aby mnoho rozdával, chtě umříti. Aj i dnes v kostele zpívají, chvá- líc sv. Augustina, žeť jest, jsa biskup, jako chudý umí- raje nižádného neučinil odkázání. Jistě, kdož se může s duchovní věcí obírati, neobvazuj se pro tělesné zboží světskými pracmi. A ať všem řku vůbec o lakomstvu: hromáždí člověk a neví komu, nah přijde na svět a nah s něho sejde 1) a čí to bude, co jest nahromáždil? 2) Jakož nic nepřinesl na svět, tak z něho nic neponese, než že skutky každého po něm půjdou. 3) K lakomstvu sluší skoupá tvrdost. 4) Ta stojí proti štědrosti, omlouvající i almužny. Ale štědré milosrdenství také své líčí. Pak sv. Pavel dává míru a pravidlo mezi tím, z něhož nesluší vyjíti, a dí: Vůle dobrá, když jest podle moci, jest vzácná Bohu, ale ne podle toho, ježto nemá. 5) Netakť totiž velím dávati almužny, aby jiným bylo oblehčení a vám soužení, ale rovnost v tomto času buď: to, což vám zbývá, ať jiných naplní nedostatek. 1) Job I. 21. 2) Luk. 12, 20. 3) Zjev. 14, 13. 4) Kap. 17. sv. Aug. 5) 2 Kor. VIII. 12—15.
271 — mní někdo, by lépe obrátil sboží, ano snad bude hůře. Mnohéť jest toho oklamání. I záduší některá, ježto chtící umříti ustavují, mnohokrát jinak vycházejí, než ten mní, jenžto rozkazuje. Má-li kdo co za zdraví, za paměti způsob (učiň), což můžeš, a nestůj po tom, aby mnoho rozdával, chtě umříti. Aj i dnes v kostele zpívají, chvá- líc sv. Augustina, žeť jest, jsa biskup, jako chudý umí- raje nižádného neučinil odkázání. Jistě, kdož se může s duchovní věcí obírati, neobvazuj se pro tělesné zboží světskými pracmi. A ať všem řku vůbec o lakomstvu: hromáždí člověk a neví komu, nah přijde na svět a nah s něho sejde 1) a čí to bude, co jest nahromáždil? 2) Jakož nic nepřinesl na svět, tak z něho nic neponese, než že skutky každého po něm půjdou. 3) K lakomstvu sluší skoupá tvrdost. 4) Ta stojí proti štědrosti, omlouvající i almužny. Ale štědré milosrdenství také své líčí. Pak sv. Pavel dává míru a pravidlo mezi tím, z něhož nesluší vyjíti, a dí: Vůle dobrá, když jest podle moci, jest vzácná Bohu, ale ne podle toho, ježto nemá. 5) Netakť totiž velím dávati almužny, aby jiným bylo oblehčení a vám soužení, ale rovnost v tomto času buď: to, což vám zbývá, ať jiných naplní nedostatek. 1) Job I. 21. 2) Luk. 12, 20. 3) Zjev. 14, 13. 4) Kap. 17. sv. Aug. 5) 2 Kor. VIII. 12—15.
Strana 272
272 — Témuž učil syna spravedlný Dobeš a řka: Budeš-li mnoho míti, dávej hojně, a pakli málo, i toho rád udí- lej. 1) Dít také Kristus: Dejte almužnu a všeť vám bude čisto. 2) A praví Písmo: Soud bez milosrdenství tomu, kdož nečiní milosrdenství. 3) A protož ulom lač- nému chleba svého, uveď v dům svůj, ježtoť se neví kam díti, uzříš-li nahého, přioděj jeho svým tělem, v něm nepohrduj. 4) Sluší i to pomněti, že ne tím hyzdí Písmo onoho bohatce, by cizí bral, ale že, nuzného La- zara vida, svého jemu neudělil. I přišlo na to, že když malých věcí nedával, pak nejmenších žádal, a také nedáno jemu. 5) Neb věčný soudce a spravedlivý, když ty, ježto milosrdné činili skutky, pojme do království svého v radost, ty pošle do ohně pekelného, ježto skut- kův nečinili milosrdných. 6) Lest a krádež 7) lakomstva se také přidrží a řkou v srdci: Zadrž, utrhni, užij úřadu, abys aspoň známých přátel mohl poctíti. Ale nevinnost dí proti tomu: Lépe jest chudu býti a nižádnému se cizím neslíbiti než svůj úřad lestně vésti, kradouc toho, jenž jest uvěřil a vla- 1) Тob. IV. 9. 2) Luk. XI. 41. 3) Jak. II. 13. 4) Isai LVIII, 7. 5) Luk. XVI. 20—21. 6) Mat. XXV. 41 43. 7) Kap. 18. sv Aug.
272 — Témuž učil syna spravedlný Dobeš a řka: Budeš-li mnoho míti, dávej hojně, a pakli málo, i toho rád udí- lej. 1) Dít také Kristus: Dejte almužnu a všeť vám bude čisto. 2) A praví Písmo: Soud bez milosrdenství tomu, kdož nečiní milosrdenství. 3) A protož ulom lač- nému chleba svého, uveď v dům svůj, ježtoť se neví kam díti, uzříš-li nahého, přioděj jeho svým tělem, v něm nepohrduj. 4) Sluší i to pomněti, že ne tím hyzdí Písmo onoho bohatce, by cizí bral, ale že, nuzného La- zara vida, svého jemu neudělil. I přišlo na to, že když malých věcí nedával, pak nejmenších žádal, a také nedáno jemu. 5) Neb věčný soudce a spravedlivý, když ty, ježto milosrdné činili skutky, pojme do království svého v radost, ty pošle do ohně pekelného, ježto skut- kův nečinili milosrdných. 6) Lest a krádež 7) lakomstva se také přidrží a řkou v srdci: Zadrž, utrhni, užij úřadu, abys aspoň známých přátel mohl poctíti. Ale nevinnost dí proti tomu: Lépe jest chudu býti a nižádnému se cizím neslíbiti než svůj úřad lestně vésti, kradouc toho, jenž jest uvěřil a vla- 1) Тob. IV. 9. 2) Luk. XI. 41. 3) Jak. II. 13. 4) Isai LVIII, 7. 5) Luk. XVI. 20—21. 6) Mat. XXV. 41 43. 7) Kap. 18. sv Aug.
Strana 273
273 — dařem tě učinil. Lépe jest málo spravedlnému nad veliké sboží hřišných. Neb ten den přijde, žeť každá nevěra zjevna bude, a to bude přenešťastný, jehož nepravost nebesa budou zvěstovati, před nímž vrata království nebeského zavřena budou. A tenť je zavírá sobě, kdož lstí neb jakžkoli neprávě zadrží cizího. Protož dí sv. Pavel: Proč radši křivdy netrpíte, ale sami činíte lest? Zda-li nevíte, že nepraví nebudou míti královstva Bo- žího ani loupežníci ani zloději? 1) Lež 2) také někdy jde z lakomstva, ač i z hrdosti chlubně také lež bývá, neb licoměrné a tak rozličně v srdci mluví i jako z hrdosti i z licoměrstva i z la- komstva, jakž kdy jde odtud, jako by řeč křivá a lestná neškodila. Ale mnoho jest toho, ježto spravedlivě proti lži mluví pravda. Nebo mnoho zlého činí řeč křivá. Lež činí, že pak i pravdě ne tak snadně lidé uvěří. A ovšem kdož v křivých řečech poznán bude, kdo ví, kdy on pravdu poví? A když již nebudou věřiti komu, lépe by bylo, by němým byl. Aniž se co tak zřejmě protiví pravdě jako lež. A kdo lež mluví aneb chytrou řečí druhého chce obelstíti, věděti může, že zle činí, neb to druhému činí, jehož by nechtěl, by jemu bylo učiněno. A kdož by chtěl křivou řečí obelstěn býti? I dí Písmo: Usta, ježto lží (lhou), zabijí duši, 3) a že 1) 1 Kor VI. 7—10. 2) Kap. 19. — 3) Moudr. I. 11. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 18
273 — dařem tě učinil. Lépe jest málo spravedlnému nad veliké sboží hřišných. Neb ten den přijde, žeť každá nevěra zjevna bude, a to bude přenešťastný, jehož nepravost nebesa budou zvěstovati, před nímž vrata království nebeského zavřena budou. A tenť je zavírá sobě, kdož lstí neb jakžkoli neprávě zadrží cizího. Protož dí sv. Pavel: Proč radši křivdy netrpíte, ale sami činíte lest? Zda-li nevíte, že nepraví nebudou míti královstva Bo- žího ani loupežníci ani zloději? 1) Lež 2) také někdy jde z lakomstva, ač i z hrdosti chlubně také lež bývá, neb licoměrné a tak rozličně v srdci mluví i jako z hrdosti i z licoměrstva i z la- komstva, jakž kdy jde odtud, jako by řeč křivá a lestná neškodila. Ale mnoho jest toho, ježto spravedlivě proti lži mluví pravda. Nebo mnoho zlého činí řeč křivá. Lež činí, že pak i pravdě ne tak snadně lidé uvěří. A ovšem kdož v křivých řečech poznán bude, kdo ví, kdy on pravdu poví? A když již nebudou věřiti komu, lépe by bylo, by němým byl. Aniž se co tak zřejmě protiví pravdě jako lež. A kdo lež mluví aneb chytrou řečí druhého chce obelstíti, věděti může, že zle činí, neb to druhému činí, jehož by nechtěl, by jemu bylo učiněno. A kdož by chtěl křivou řečí obelstěn býti? I dí Písmo: Usta, ježto lží (lhou), zabijí duši, 3) a že 1) 1 Kor VI. 7—10. 2) Kap. 19. — 3) Moudr. I. 11. Řeči besední Tomáše ze Štítného. 18
Strana 274
— 274 — ztratí Bůh všecky, kdož lež mluví, 1) a že člověk lstivý mrzí Boha, a že lstivých děl bude v jezeru ohněm vroucí síry. Amen. — LXXI. Dítky: O šestém úhlavním hříchu a o těch, ježto jdou z něho, také nám pověz! Otec: Ten hřích jest lakota, to jest kochání v je- dení a v pití ne pro potřebu, ale jedno pro chuť. Ta lakota dí v srdci: Však jest Bůh stvořil lidem pití dobré a jisti: jezte a pijte a veseli buďte. Ale di smir- nost (u sv. Augustina skrovnost v krmích) proti tomu: Má člověk jísti a píti, aby trval v zdraví a díky vzdá- val Bohu i z té pohody. Ale chce proto Bůh smírnosti od člověka, aby pro chuť nedával obžerstvu sebe, ne- ulehl bezpřímně k té libosti, ježto jest v jedení neb v pití, ne, aby proto chtěl živ býti, aby jedl a pil, ale aby proto jedl a pil, aby živ byl. Kdož smysl a zdraví pro obžerstvo ztratí, ukázalť jest, že lakota panuje nad ním, jakož vídáme do opilcův, a ježto až i v nemoci upadají, jsouce obžerni. Protož Kristus dí: Vizte, byť 1) Zjev. 21. 8.
— 274 — ztratí Bůh všecky, kdož lež mluví, 1) a že člověk lstivý mrzí Boha, a že lstivých děl bude v jezeru ohněm vroucí síry. Amen. — LXXI. Dítky: O šestém úhlavním hříchu a o těch, ježto jdou z něho, také nám pověz! Otec: Ten hřích jest lakota, to jest kochání v je- dení a v pití ne pro potřebu, ale jedno pro chuť. Ta lakota dí v srdci: Však jest Bůh stvořil lidem pití dobré a jisti: jezte a pijte a veseli buďte. Ale di smir- nost (u sv. Augustina skrovnost v krmích) proti tomu: Má člověk jísti a píti, aby trval v zdraví a díky vzdá- val Bohu i z té pohody. Ale chce proto Bůh smírnosti od člověka, aby pro chuť nedával obžerstvu sebe, ne- ulehl bezpřímně k té libosti, ježto jest v jedení neb v pití, ne, aby proto chtěl živ býti, aby jedl a pil, ale aby proto jedl a pil, aby živ byl. Kdož smysl a zdraví pro obžerstvo ztratí, ukázalť jest, že lakota panuje nad ním, jakož vídáme do opilcův, a ježto až i v nemoci upadají, jsouce obžerni. Protož Kristus dí: Vizte, byť 1) Zjev. 21. 8.
Strana 275
275 — těla vaše nebyla obtěžkána v lahodném jedení a v pití. 1) A dí, že Sodoma, to zlé a šeredné město, nejvíc zbujelo a zhynulo pro velikou sylost. 2) Protož jako nemocný k lékařství, tak má každý jedno pro potřebu přistoupiti ku pokrmu a ten lakotu nejlépe přemůže, kdož nestojí po rozkošných krmích, leč kdy pro hosti neb pro nemoc. Z obžerstva nelepé veselé pochodí často, jako jest psáno: Sedl lid a jedl a pil a vstali hrajíc. 3) To veselí béře omluvu, že v milosti příznivé jeden druhého chce utěšiti. Ale duchovní truchlost, jíž jest slíbeno utěšení, dí proti tomu: I odkud jest přišla ta radost a zda-li's již ďábla přemohl, zdali na pekelné muky již nemáš péče a zda-li's již z bezbydlí (vyhnanství u sv. Aug.) vrátil se k své vlasti i zdali máš jistost, že s zvolen k nebeského královstva věčné radosti? Jakž již toho zapomenul's, ježto jest řekl Kristus: Svět se bude ra- dovati a vy truchleti, ale truchlost vaše obrátí se v ra- dost. 4) Nemoudrét jest, svázánu jsouc v temném žaláři a nevědouc na smrt-li vyjíti z něho, i veseliti se v jakés marnosti z obžerstva. A v tom veselí marném také bývá mnoho mluvení a dí v srdci: Nevadí ryčeti (jásati, ryk vydávati) v kra- 1) Luk. XXI. 34. 2) Ezech. XVI. 49. 3) Exod. 32, 6. 4) Jan XVI. 20. 18*
275 — těla vaše nebyla obtěžkána v lahodném jedení a v pití. 1) A dí, že Sodoma, to zlé a šeredné město, nejvíc zbujelo a zhynulo pro velikou sylost. 2) Protož jako nemocný k lékařství, tak má každý jedno pro potřebu přistoupiti ku pokrmu a ten lakotu nejlépe přemůže, kdož nestojí po rozkošných krmích, leč kdy pro hosti neb pro nemoc. Z obžerstva nelepé veselé pochodí často, jako jest psáno: Sedl lid a jedl a pil a vstali hrajíc. 3) To veselí béře omluvu, že v milosti příznivé jeden druhého chce utěšiti. Ale duchovní truchlost, jíž jest slíbeno utěšení, dí proti tomu: I odkud jest přišla ta radost a zda-li's již ďábla přemohl, zdali na pekelné muky již nemáš péče a zda-li's již z bezbydlí (vyhnanství u sv. Aug.) vrátil se k své vlasti i zdali máš jistost, že s zvolen k nebeského královstva věčné radosti? Jakž již toho zapomenul's, ježto jest řekl Kristus: Svět se bude ra- dovati a vy truchleti, ale truchlost vaše obrátí se v ra- dost. 4) Nemoudrét jest, svázánu jsouc v temném žaláři a nevědouc na smrt-li vyjíti z něho, i veseliti se v jakés marnosti z obžerstva. A v tom veselí marném také bývá mnoho mluvení a dí v srdci: Nevadí ryčeti (jásati, ryk vydávati) v kra- 1) Luk. XXI. 34. 2) Ezech. XVI. 49. 3) Exod. 32, 6. 4) Jan XVI. 20. 18*
Strana 276
— 276 — tochvíli, nemluvíc k škodě nižádnému. Ale smírnost v řeči dí: Psáno jest, že mnoho mluvení nebude bez hřícha. 1) A často od dobrého řeč se počne, a, nebude-li uskrovněna, ve zlém se skoná! A již-li se zlé a škodné věci vystřeže, kdo mnoho mluví, ale marné a prázdné se nevystřeže, z níž jest také počet vydati, jakož Písmo svědčí. 2) — LXXII. Dítky: Již o sedmém úhlavním hříchu pověz také a o čeledných jeho! Otec: Smilstvo jest ten hřích a v tom jest nejzna- menitější šerednost tělesné nečistoty. Ta dí v srdci: Však jest Bůh ženu a muže stvořil, jak to můž býti veliký hřích? Ale tomu jest tak rozuměti, že jest ten skutek již v porušení těla vždy zlý, ale ne vždy jest hřích. Neb jest jediné v manželství svým časem a řádem přezřen (dopuštěn, povolen) a tu a tak jest bez hříchu. Ale že i tu jest tělesné žádosti šeredstvo, ukázal Bůh čistotu zdržení od toho činu. Chce-li kdo pro královstvo nebeské zdržeti se, odplatu zvláštní vezme; a pak-li 1) Přísl. X. 19. 2) Žalm XXXVIII. 3.
— 276 — tochvíli, nemluvíc k škodě nižádnému. Ale smírnost v řeči dí: Psáno jest, že mnoho mluvení nebude bez hřícha. 1) A často od dobrého řeč se počne, a, nebude-li uskrovněna, ve zlém se skoná! A již-li se zlé a škodné věci vystřeže, kdo mnoho mluví, ale marné a prázdné se nevystřeže, z níž jest také počet vydati, jakož Písmo svědčí. 2) — LXXII. Dítky: Již o sedmém úhlavním hříchu pověz také a o čeledných jeho! Otec: Smilstvo jest ten hřích a v tom jest nejzna- menitější šerednost tělesné nečistoty. Ta dí v srdci: Však jest Bůh ženu a muže stvořil, jak to můž býti veliký hřích? Ale tomu jest tak rozuměti, že jest ten skutek již v porušení těla vždy zlý, ale ne vždy jest hřích. Neb jest jediné v manželství svým časem a řádem přezřen (dopuštěn, povolen) a tu a tak jest bez hříchu. Ale že i tu jest tělesné žádosti šeredstvo, ukázal Bůh čistotu zdržení od toho činu. Chce-li kdo pro královstvo nebeské zdržeti se, odplatu zvláštní vezme; a pak-li 1) Přísl. X. 19. 2) Žalm XXXVIII. 3.
Strana 277
— 277 — kdo bude živ nečistě, oplzle, smilně, budet poddán těž- kým mukám. 1) Smilstvo jest také srdečná nečistota. A mní někdo, slyše tělesné žádosti pochlebenství, byť malá věc byla smilniti srdcem, skutku se střehouc tělesného, ale neníť malá. Ne darmo jest řekl Kristus: Kdož zří na ženu v žádosti srdcem svým, smilnil jest s ní. 2) Takt já těm slovům rozumím! Protož dí Job: Smlouvu mám s očima mýma, abych nemyslil o děvečce.3) Kterou by měl ve mně stranu svrchní Hospodin a dědicstvo všemohoucí z výsosti? Neb ne nečistému srdci, ale či- stému slíbeno jest vidění Boha. 4) Z smilné mysli pochodí žádostná milost tohoto světa, v němž jsou tělu libé věci, a smilí (oblíbí si) je člověk a oblíbí jich líbeznost a bude říkati: I co může býti libějšího než to, což vidíme na světě zde? O, jakť jest divně nebe svět v sobě obklíčilo, pochotno mysliti, pořadu se dívajíc všeho světa a slyšíc o něm i ono: Ano jedno pro noviny dobro živu býti! Jak překrásné slunečné světlo, jak se divně měsíc mění, jak mnohá rozličnost v hvězdách a divný jich běh a vše má své kratochvíle! Ej, by vždy bylo tak zde býti! 1) 1 Kor. VI. 9. 2) Mat. V. 28. 3) Job XXXI. 1, 2. 4) Mat. 5, 8.
— 277 — kdo bude živ nečistě, oplzle, smilně, budet poddán těž- kým mukám. 1) Smilstvo jest také srdečná nečistota. A mní někdo, slyše tělesné žádosti pochlebenství, byť malá věc byla smilniti srdcem, skutku se střehouc tělesného, ale neníť malá. Ne darmo jest řekl Kristus: Kdož zří na ženu v žádosti srdcem svým, smilnil jest s ní. 2) Takt já těm slovům rozumím! Protož dí Job: Smlouvu mám s očima mýma, abych nemyslil o děvečce.3) Kterou by měl ve mně stranu svrchní Hospodin a dědicstvo všemohoucí z výsosti? Neb ne nečistému srdci, ale či- stému slíbeno jest vidění Boha. 4) Z smilné mysli pochodí žádostná milost tohoto světa, v němž jsou tělu libé věci, a smilí (oblíbí si) je člověk a oblíbí jich líbeznost a bude říkati: I co může býti libějšího než to, což vidíme na světě zde? O, jakť jest divně nebe svět v sobě obklíčilo, pochotno mysliti, pořadu se dívajíc všeho světa a slyšíc o něm i ono: Ano jedno pro noviny dobro živu býti! Jak překrásné slunečné světlo, jak se divně měsíc mění, jak mnohá rozličnost v hvězdách a divný jich běh a vše má své kratochvíle! Ej, by vždy bylo tak zde býti! 1) 1 Kor. VI. 9. 2) Mat. V. 28. 3) Job XXXI. 1, 2. 4) Mat. 5, 8.
Strana 278
278 — Ale k těm řečem dí milost věčného bydla nebe- ského: Rozmysli se, může-li to kdo vše a trpně (trvale) na světě míti který člověk, jehož žádá? Protož veliká jest žádost k světským věcem, dokudž jich kdo nepo- měje, ale, jakž bude to valně míti, oblaciní jemu, jehož velmi dříve žádal. Aniž může kdo zde na světě býti bez protivných půtek, až pak i smrt vezme jemu vše, co jest zde miloval, a konec učini libosti jeho. Ale ti, kdož proň zde nedbali utěšení, po zdejší práci u věčném pokoji hodovati budou. Radost bude z nebezpečenství u bezpečství býti, u pokoji po práci, v radosti po tru- chlosti a u veselí po toužebném smutku. Radost bude státi den soudný na pravici ve cti a v chvále Božích synův, ano posměvači sluh Božích patří na to, vidouce v tom svou nemoudrost, že jsou tak po světě stáli a měli v posměch Boží sluhy. O, jak se divně tam obráží a rozmnožuje radost z radosti! A tak každý pln radosti bude a té útěchy, ježto jest Bůh připravil těm, kdož jej milují. 1) Vzdychal král David po té radosti, ač i mnoho maje zde sboží tohoto světa, a řka: I co jest toho, bych v nebi neměl, kdybych byl s tebou?2) A čemu jest mi kromě tebe býti na zemi? A jakžkoli mnoho měl krmi k svému stolu, však pravil: Teprv se nasytím, když se ukáže tvá chvála i kdy přijdu a ukáži 1) 1 Kor. II. 9. 2) Žalm LXXII. 25.
278 — Ale k těm řečem dí milost věčného bydla nebe- ského: Rozmysli se, může-li to kdo vše a trpně (trvale) na světě míti který člověk, jehož žádá? Protož veliká jest žádost k světským věcem, dokudž jich kdo nepo- měje, ale, jakž bude to valně míti, oblaciní jemu, jehož velmi dříve žádal. Aniž může kdo zde na světě býti bez protivných půtek, až pak i smrt vezme jemu vše, co jest zde miloval, a konec učini libosti jeho. Ale ti, kdož proň zde nedbali utěšení, po zdejší práci u věčném pokoji hodovati budou. Radost bude z nebezpečenství u bezpečství býti, u pokoji po práci, v radosti po tru- chlosti a u veselí po toužebném smutku. Radost bude státi den soudný na pravici ve cti a v chvále Božích synův, ano posměvači sluh Božích patří na to, vidouce v tom svou nemoudrost, že jsou tak po světě stáli a měli v posměch Boží sluhy. O, jak se divně tam obráží a rozmnožuje radost z radosti! A tak každý pln radosti bude a té útěchy, ježto jest Bůh připravil těm, kdož jej milují. 1) Vzdychal král David po té radosti, ač i mnoho maje zde sboží tohoto světa, a řka: I co jest toho, bych v nebi neměl, kdybych byl s tebou?2) A čemu jest mi kromě tebe býti na zemi? A jakžkoli mnoho měl krmi k svému stolu, však pravil: Teprv se nasytím, když se ukáže tvá chvála i kdy přijdu a ukáži 1) 1 Kor. II. 9. 2) Žalm LXXII. 25.
Strana 279
279 — se před obličejem Božím. 1) V tom toužení i to mluvil: Ej, hoře, jak se jest prodlilo (prodloužilo) mé bezbydlí! 2) Pro tu věčnou a o divnou radost žádal svatý Pavel, by, rozlouče se s tělem, i byl s Kristem. 3) Jehož nám do- pomáhej Otec, Syn i Duch svatý. Amen. 1) Žalm XVI. 15. 2) Žalm CXIX. 5. 3) Filip I. 23.
279 — se před obličejem Božím. 1) V tom toužení i to mluvil: Ej, hoře, jak se jest prodlilo (prodloužilo) mé bezbydlí! 2) Pro tu věčnou a o divnou radost žádal svatý Pavel, by, rozlouče se s tělem, i byl s Kristem. 3) Jehož nám do- pomáhej Otec, Syn i Duch svatý. Amen. 1) Žalm XVI. 15. 2) Žalm CXIX. 5. 3) Filip I. 23.
Strana 280
ZAVĚREK. Mnoho jest i jiných lstí ďábelských, jimiž odtahuje dobré od šlechetnosti a v hříších závodí. A když někdy dobrý pozná, že jest byl přelouzen, a mněl, by práv byl, protivnou tesknost z toho bude míti, že jest lstí zlého ducha tak obelstěn, neb dobrý nemůže jinak okla- mán býti, jediné v dobrého podobnosti. Protož třebat jest dobrým při sobě býti. Zlý ďábel když dobrého v čem oklamá, jakoť by se jemu zvěřina nahodila. Ne tak dbá zlých, nebť jsou to jeho pokrm vezdejší. Protož dobrý má, až i s prací, v moudrosti odhoniti lestná podštívání zlého ducha a v pravdě státi. A ač koho nebeské odplaty radost nepřitáhne, aby aspoň, i trpě protivnost, živ byl v pravdě, ač jest i pracno, nebuď neprav proti Bohu. Neb běda všeliké nepravosti, ježto se protiví pravdě! Neb vůle protivna pravdě sama v sobě musí nésti těžkou muku, neb nej- posléz ostojí pravda a vůle protivná pravdě na věky
ZAVĚREK. Mnoho jest i jiných lstí ďábelských, jimiž odtahuje dobré od šlechetnosti a v hříších závodí. A když někdy dobrý pozná, že jest byl přelouzen, a mněl, by práv byl, protivnou tesknost z toho bude míti, že jest lstí zlého ducha tak obelstěn, neb dobrý nemůže jinak okla- mán býti, jediné v dobrého podobnosti. Protož třebat jest dobrým při sobě býti. Zlý ďábel když dobrého v čem oklamá, jakoť by se jemu zvěřina nahodila. Ne tak dbá zlých, nebť jsou to jeho pokrm vezdejší. Protož dobrý má, až i s prací, v moudrosti odhoniti lestná podštívání zlého ducha a v pravdě státi. A ač koho nebeské odplaty radost nepřitáhne, aby aspoň, i trpě protivnost, živ byl v pravdě, ač jest i pracno, nebuď neprav proti Bohu. Neb běda všeliké nepravosti, ježto se protiví pravdě! Neb vůle protivna pravdě sama v sobě musí nésti těžkou muku, neb nej- posléz ostojí pravda a vůle protivná pravdě na věky
Strana 281
— 281 — od pravdy trpěti bude, vždy tomu chtíc, jehož nebude, a pravdě nechtíc, ježto vždy bude. Neb pravé s nepra- vým nesrovná se a všudy a vždy ostane pravda. A jako těžko se dáviti proti ostnu, tak bude těžko všeliké křivdě (nepravosti) proti pravdě. A nic silnějšího není než pravda. I bude světlem pravdy všeliké šeredstvo, ježto má nepravost v sobě, okázáno k své potupě a sílu pravdy trpěti bude. A protož blaze jemu, kdož strpí s pravdou i protivenství, nebo, když zkušen bude, na- lezne pokoj a útěchu věčné radosti ve cti a v chvále. Jehož nám pomoz, Hospodine. Amen.
— 281 — od pravdy trpěti bude, vždy tomu chtíc, jehož nebude, a pravdě nechtíc, ježto vždy bude. Neb pravé s nepra- vým nesrovná se a všudy a vždy ostane pravda. A jako těžko se dáviti proti ostnu, tak bude těžko všeliké křivdě (nepravosti) proti pravdě. A nic silnějšího není než pravda. I bude světlem pravdy všeliké šeredstvo, ježto má nepravost v sobě, okázáno k své potupě a sílu pravdy trpěti bude. A protož blaze jemu, kdož strpí s pravdou i protivenství, nebo, když zkušen bude, na- lezne pokoj a útěchu věčné radosti ve cti a v chvále. Jehož nám pomoz, Hospodine. Amen.
Strana 282
Ku konci tohoto spisu podávám popis rukopisu budyšínského, v němž na prvním místě napsány jsou Reči besední. Rukopis se značkou M. St. 56 hraběcí knihovny Gersdorf-Weicha v Budyšíně jest kniha 27X 19 cm., svázaná v deskách dřevěných, červeno- hnědou koží potažených. Ozdoba, mosazné kování jest úplně zachováno i sponky. V rozích každé desky jest štítek okrasný se jménem Maria Czileinis neb Sziteinis (?), uprostřed desek kříž ozdobný. V kůži tlačena jest orlice v kruhu střídavě s rostlinou v kosočtvercích. Rukopis obsahuje 502 stránky tužkou označené, mimo list papírový přední neoznačený. Pergamenová část psána jest na přední složce o 18 a na 3 složkách po 20 stránkách. Hned potom následuje část papírová od str. 79. na papíře, jehož vodní značka jest: volská hlava, mezi rohy vysoký kříž, nad nímž vznáší se jablko říšské s křížkem. Po stranách tu a tam jsou opravy současné i pozdější Tak tužkou na str. 119. připsáno slovo šafrán, 121. welewgeli odklad, 169. na- malována inkoustem ruka, 197. inkoustem psáno: proti smrtedlným hříchům tyto ctnosti: pýcha, pokora, hněv, uklidnost, lenost, kyprost,
Ku konci tohoto spisu podávám popis rukopisu budyšínského, v němž na prvním místě napsány jsou Reči besední. Rukopis se značkou M. St. 56 hraběcí knihovny Gersdorf-Weicha v Budyšíně jest kniha 27X 19 cm., svázaná v deskách dřevěných, červeno- hnědou koží potažených. Ozdoba, mosazné kování jest úplně zachováno i sponky. V rozích každé desky jest štítek okrasný se jménem Maria Czileinis neb Sziteinis (?), uprostřed desek kříž ozdobný. V kůži tlačena jest orlice v kruhu střídavě s rostlinou v kosočtvercích. Rukopis obsahuje 502 stránky tužkou označené, mimo list papírový přední neoznačený. Pergamenová část psána jest na přední složce o 18 a na 3 složkách po 20 stránkách. Hned potom následuje část papírová od str. 79. na papíře, jehož vodní značka jest: volská hlava, mezi rohy vysoký kříž, nad nímž vznáší se jablko říšské s křížkem. Po stranách tu a tam jsou opravy současné i pozdější Tak tužkou na str. 119. připsáno slovo šafrán, 121. welewgeli odklad, 169. na- malována inkoustem ruka, 197. inkoustem psáno: proti smrtedlným hříchům tyto ctnosti: pýcha, pokora, hněv, uklidnost, lenost, kyprost,
Strana 283
— 283 — lakomství, nedbání, obžerství, smírnost, smilství, zdrželivost. Na str. 201.: O sedmi smrtelných hříších a nejprv o pýše naučení. Ostatní opravy pojaty jsou v tomto vydání hned do textu. Řeči besední končí na str. 229., která je celá linkována, ostatní stránky do 237. jsou úplně prázdny. Na str. 238.—239. zběžným písmem jsou psány poznámky od r. 1492 až 1501 o smrti krále polského Kazimíra, o povodni v Praze 1501, odpravení konšelů Vilímka a Hanzlíčka, korunovaci krále Vladislava na krále uherského a o bitvě u Prešova. Na str. 240.—244 jsou poznámky psané frakturou asi jako rukopis Štítného řečí besedních. Udání latinské zápisek r. 1478 od obrácení Čechů 384., o korunovaci krále Václava, o utopení slavného doktora, kněze Jo- hánka, vikáře, o upálení Jana Husi a mistra Jeronýma, o válkách husitských končí na str. 244.: téhož léta Žižka jest obležen v Čáslavi. Na str. 245. počíná se o mýtu Malé Strany (z r. 1383). 247. řád, kterak jsou vinice k dělání o perk- rechtu placení vysazeny v zemi české (z r. 1358), po- tvrzení téhož císařem Karlem, radou i obcí Starého Města pražského. Na str. 254.: Práva města pražského: o konše- lech atd. Na str. 344.: V tomto rozdílu dotýká se o sedmi svátostech kostelních a zvláště o manželství. Kusý opis nějakého traktátu (snad Štítenského) „jako napřed v těchto knihách psáno stojí.“
— 283 — lakomství, nedbání, obžerství, smírnost, smilství, zdrželivost. Na str. 201.: O sedmi smrtelných hříších a nejprv o pýše naučení. Ostatní opravy pojaty jsou v tomto vydání hned do textu. Řeči besední končí na str. 229., která je celá linkována, ostatní stránky do 237. jsou úplně prázdny. Na str. 238.—239. zběžným písmem jsou psány poznámky od r. 1492 až 1501 o smrti krále polského Kazimíra, o povodni v Praze 1501, odpravení konšelů Vilímka a Hanzlíčka, korunovaci krále Vladislava na krále uherského a o bitvě u Prešova. Na str. 240.—244 jsou poznámky psané frakturou asi jako rukopis Štítného řečí besedních. Udání latinské zápisek r. 1478 od obrácení Čechů 384., o korunovaci krále Václava, o utopení slavného doktora, kněze Jo- hánka, vikáře, o upálení Jana Husi a mistra Jeronýma, o válkách husitských končí na str. 244.: téhož léta Žižka jest obležen v Čáslavi. Na str. 245. počíná se o mýtu Malé Strany (z r. 1383). 247. řád, kterak jsou vinice k dělání o perk- rechtu placení vysazeny v zemi české (z r. 1358), po- tvrzení téhož císařem Karlem, radou i obcí Starého Města pražského. Na str. 254.: Práva města pražského: o konše- lech atd. Na str. 344.: V tomto rozdílu dotýká se o sedmi svátostech kostelních a zvláště o manželství. Kusý opis nějakého traktátu (snad Štítenského) „jako napřed v těchto knihách psáno stojí.“
Strana 284
284 — Na str. 352.: Řád a práva Karla IV. o 146 člán- cích, 403. o skladu zboží v Praze, 405. latinské privi- leje Malé Strany a popravčích od krále Jiřího, 435. zřízení (příjmy) dvoru královského, 435.—457. o kom- paktátech s poznámkami červeně psanými na okraji neb na lístcích vlepených kýmsi ze strany pod obojí, 458. prázdná, 459. až 484. latinské privileje, pak prázdné stránky až na poslední 502., dole opět zběžné poznámky i na přídeští knihy, kde nalézal se obsah knihy. Rukopis tento, jakož i rukopisy Husův (?) a apo- logie proti sboru kostnickému s písněmi českými, za- koupen byl hrabětem Gersdorfem v století sedmnáctém od exulantů českých, dle sdělení bibliothekáře dra M. Müllera. Tak zachován tento skvost literatury české v knihovně téměř neznámé v hlavním městě bývalé Lužice, kde Srbové znenáhla vymírají, jak svědčí nápisy náhrobní na hřbitově sv. Mikuláše, kde krásný pomník postaven jest vynikajícímu spisovateli Horníkovi. Kéž by se též tato větev slovanská uchovala!
284 — Na str. 352.: Řád a práva Karla IV. o 146 člán- cích, 403. o skladu zboží v Praze, 405. latinské privi- leje Malé Strany a popravčích od krále Jiřího, 435. zřízení (příjmy) dvoru královského, 435.—457. o kom- paktátech s poznámkami červeně psanými na okraji neb na lístcích vlepených kýmsi ze strany pod obojí, 458. prázdná, 459. až 484. latinské privileje, pak prázdné stránky až na poslední 502., dole opět zběžné poznámky i na přídeští knihy, kde nalézal se obsah knihy. Rukopis tento, jakož i rukopisy Husův (?) a apo- logie proti sboru kostnickému s písněmi českými, za- koupen byl hrabětem Gersdorfem v století sedmnáctém od exulantů českých, dle sdělení bibliothekáře dra M. Müllera. Tak zachován tento skvost literatury české v knihovně téměř neznámé v hlavním městě bývalé Lužice, kde Srbové znenáhla vymírají, jak svědčí nápisy náhrobní na hřbitově sv. Mikuláše, kde krásný pomník postaven jest vynikajícímu spisovateli Horníkovi. Kéž by se též tato větev slovanská uchovala!
Strana 285
OBSAH: Úvod Předmluva . . s . I. O poznání Boha. Bůh jest . II. O bytnosti Boží . III. Bůh jest všudy, vždy, " složení jakchokoliv . . IV. Boha lze poznati po dlouhosti, širokosti atd. V. Dlouhostí Boha jest věčnost, širokost, milost VI. Nerozumnému jest dosti pouze véfiti. Vzdélany má hledati důkladnějšího poznání. Pohané poznali Boha VII. Moc, dobrota, moudrost Boží může poznána býti ve stvoření VIII. Moc Boží lze poznati ze stvoření . . . . IX, Moudrost Boží vysvítá z krásy světa X. Příčiny krásy. O svčtě a planetách XI. Krása stvoření záleží v pohnutí. Toto jest čtvero XI[. O tvárnosti a jakosti věcí XIII. Dobrota Bozí jeví se ve stvoření.. . . . . XIV. O jednotě Boží . . . . . . XV. Proměnny věci, Bůh jest. neproměnný . . XVI. V Bohu není žídné proměny XVII. Proč Písmo sv. mluví o Bohu po lidsku. o modlitbě Strana 5 18 24 27 30 37 39 48 49 51 52 55 63 68 71 74 77 81 84
OBSAH: Úvod Předmluva . . s . I. O poznání Boha. Bůh jest . II. O bytnosti Boží . III. Bůh jest všudy, vždy, " složení jakchokoliv . . IV. Boha lze poznati po dlouhosti, širokosti atd. V. Dlouhostí Boha jest věčnost, širokost, milost VI. Nerozumnému jest dosti pouze véfiti. Vzdélany má hledati důkladnějšího poznání. Pohané poznali Boha VII. Moc, dobrota, moudrost Boží může poznána býti ve stvoření VIII. Moc Boží lze poznati ze stvoření . . . . IX, Moudrost Boží vysvítá z krásy světa X. Příčiny krásy. O svčtě a planetách XI. Krása stvoření záleží v pohnutí. Toto jest čtvero XI[. O tvárnosti a jakosti věcí XIII. Dobrota Bozí jeví se ve stvoření.. . . . . XIV. O jednotě Boží . . . . . . XV. Proměnny věci, Bůh jest. neproměnný . . XVI. V Bohu není žídné proměny XVII. Proč Písmo sv. mluví o Bohu po lidsku. o modlitbě Strana 5 18 24 27 30 37 39 48 49 51 52 55 63 68 71 74 77 81 84
Strana 286
XVIII. Proměna v poznání v člověku. V Bohu jí není XIX. O Trojici Boží XX. Člověk jest obraz nejsvětější Trojice . . XXI. Vira jest příčinou lepšího poznání Boha a vtělení Syna Božího . XXII. O vtéleni Syna Boziho a Panně Marii . . XXIII. Poznavše stvoření máme se obraceti k moudrosti Boží XXIV. Kterak nemáme milovati stvoření XXV. O třech dnech duchovních . . XXVI. Opakování předešlého. O češtině z latinč XXVII. Proč Bůh stvořil svět XXVIII. Co jsou andělé . XXIX. Devět kůrů andčlských XXX. Význam jmén kůrů andčlských . i . : XXXI Clovék nad svét povznexeny poznává libost řádů těch XXXII. Andělé ukazují moc, moudrost a dobrotu Boží. Ne- prosíme andělů . XXXIII. O stavu prvních rodičů v ráji XXXIV. Na světě není dobro ani zlo svrchovane . XXXV. O pádu prvních rodičů. Bůh proměnil v dobré pád jejich XXXVI. Proč Bůh neušetřil andělů, jen člověka XXXVII. O následcích hříchu dědičného : X XXVIII. Proč Bůh pomohl člověku a vykoupil "n XXXIX. O Kristovu poslušenství a zásluze . . XL. Kristus umřel za všechny lidi, ale ne všichni budou spasení XLI. Může-li i zlý spasen býti XLII. Biih i svoboda vůle lidské působí obrácení se o hříšníka XLIII. Bůh pomáhá nám při skutcích našich XLIV. Büh nedává v&em stejné milosti . . . . XLV. I nejvét&í hfiśnik se miiże obrititi . . . . : XLVI. O ptekdzkdch zivota ctnostného. Podobenstvi o rozsévadi XLVII. Nikdo nehříš na milosrdenství Boží . . Strana 86 89 90 94 98 102 106 109 118 122 126 128 133 157 141 144 148 151 153 155 157 159 161 163 166 168 172 175 178 179
XVIII. Proměna v poznání v člověku. V Bohu jí není XIX. O Trojici Boží XX. Člověk jest obraz nejsvětější Trojice . . XXI. Vira jest příčinou lepšího poznání Boha a vtělení Syna Božího . XXII. O vtéleni Syna Boziho a Panně Marii . . XXIII. Poznavše stvoření máme se obraceti k moudrosti Boží XXIV. Kterak nemáme milovati stvoření XXV. O třech dnech duchovních . . XXVI. Opakování předešlého. O češtině z latinč XXVII. Proč Bůh stvořil svět XXVIII. Co jsou andělé . XXIX. Devět kůrů andčlských XXX. Význam jmén kůrů andčlských . i . : XXXI Clovék nad svét povznexeny poznává libost řádů těch XXXII. Andělé ukazují moc, moudrost a dobrotu Boží. Ne- prosíme andělů . XXXIII. O stavu prvních rodičů v ráji XXXIV. Na světě není dobro ani zlo svrchovane . XXXV. O pádu prvních rodičů. Bůh proměnil v dobré pád jejich XXXVI. Proč Bůh neušetřil andělů, jen člověka XXXVII. O následcích hříchu dědičného : X XXVIII. Proč Bůh pomohl člověku a vykoupil "n XXXIX. O Kristovu poslušenství a zásluze . . XL. Kristus umřel za všechny lidi, ale ne všichni budou spasení XLI. Může-li i zlý spasen býti XLII. Biih i svoboda vůle lidské působí obrácení se o hříšníka XLIII. Bůh pomáhá nám při skutcích našich XLIV. Büh nedává v&em stejné milosti . . . . XLV. I nejvét&í hfiśnik se miiże obrititi . . . . : XLVI. O ptekdzkdch zivota ctnostného. Podobenstvi o rozsévadi XLVII. Nikdo nehříš na milosrdenství Boží . . Strana 86 89 90 94 98 102 106 109 118 122 126 128 133 157 141 144 148 151 153 155 157 159 161 163 166 168 172 175 178 179
Strana 287
Strana- XLVIII. Každý má jíti cestou Bohem vykázanou XLIX. Nikdo nezoufej nad milosrdenstvím Božím L. Lidi jsou dobří i zlí . LI. I v posledním okamžiku může ještě odpuštěno býti LII. Kterak mnozí slouží světu pracně LIII. Pro nebe musí každý mnoho snésti, čeká ho odplata hojná LIV. Jen líní nevarují se zlého . LV. Mnohý počna dobře, neostane v dobrém LVI. I v klášteře jest možno hřešiti a ve světě ctnostně žíti LVII. Není radno, chtíti státi se najednou dokonalým LVIII. Neradí jíti od dobrého k zlému, ale od zlého k dobrému LIX. Proč se vede zde zlým dobře a dobrým zle . LX. Lépe jest nám zde trpěti, jako trpěli svatí . . LXI. Nejlépe jest stříci se hříchu . . LXII. I dobrý trpí protivenství žádostí zlých LXIII. Rozumem máme rozsouditi dobré i zlé LXIV. O pýše . . . . . . LXV. O pokoře LXVI. O hříších z pýchy jdoucích a ctnostech jim protivných LXVII. O závisti a její dcerách . . EXVIII. O hněvu a ctnostech jemu se protivících LXIX. O lenosti a ctnostech opačných LXX. O lakomstvu a štědrosti LXXI. O obžerstvu a střídmosti . LXXII. O smilstvu a čistotě . Závěrek . . . . 185 186 191 194 196 200 203 205 208 212 217 221 229 232 237 240 244 246 248 254 259 265 268 274 276 280 S
Strana- XLVIII. Každý má jíti cestou Bohem vykázanou XLIX. Nikdo nezoufej nad milosrdenstvím Božím L. Lidi jsou dobří i zlí . LI. I v posledním okamžiku může ještě odpuštěno býti LII. Kterak mnozí slouží světu pracně LIII. Pro nebe musí každý mnoho snésti, čeká ho odplata hojná LIV. Jen líní nevarují se zlého . LV. Mnohý počna dobře, neostane v dobrém LVI. I v klášteře jest možno hřešiti a ve světě ctnostně žíti LVII. Není radno, chtíti státi se najednou dokonalým LVIII. Neradí jíti od dobrého k zlému, ale od zlého k dobrému LIX. Proč se vede zde zlým dobře a dobrým zle . LX. Lépe jest nám zde trpěti, jako trpěli svatí . . LXI. Nejlépe jest stříci se hříchu . . LXII. I dobrý trpí protivenství žádostí zlých LXIII. Rozumem máme rozsouditi dobré i zlé LXIV. O pýše . . . . . . LXV. O pokoře LXVI. O hříších z pýchy jdoucích a ctnostech jim protivných LXVII. O závisti a její dcerách . . EXVIII. O hněvu a ctnostech jemu se protivících LXIX. O lenosti a ctnostech opačných LXX. O lakomstvu a štědrosti LXXI. O obžerstvu a střídmosti . LXXII. O smilstvu a čistotě . Závěrek . . . . 185 186 191 194 196 200 203 205 208 212 217 221 229 232 237 240 244 246 248 254 259 265 268 274 276 280 S
- 1: Array
- 5: Array
- 18: Array
- 285: Array