z 107 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
Hlavní literatura
54
55
56
Edice
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
Poznámky
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
Slovníček
99
100
Obsah
101
102
Obrazová příloha
103
104
105
106
107
Název:
Nejstarší česká duchovní lyrika
Autor:
Škarka, Antonín
Rok vydání:
1949
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
107
Počet stran předmluvy plus obsahu:
707
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 54: Hlavní literatura
- 57: Edice
- 83: Poznámky
- 99: Slovníček
- 101: Obsah
- 103: Obrazová příloha
upravit
Strana 1
NEJSTARŠÍ ČESKÁ DUCHOVNÍ LYRIKA 1 9 4 9 MATICE ČESKÁ ORBIS . PRAHA
NEJSTARŠÍ ČESKÁ DUCHOVNÍ LYRIKA 1 9 4 9 MATICE ČESKÁ ORBIS . PRAHA
Strana 2
Strana 3
Podle vydavatelských pravidel Památek staré literatury české doporučili tento svazek k otiš- tění A. Grund a B. Havránek a spolu s vyda- vatelem A. Škarkou se účastnili korektury tisku.
Podle vydavatelských pravidel Památek staré literatury české doporučili tento svazek k otiš- tění A. Grund a B. Havránek a spolu s vyda- vatelem A. Škarkou se účastnili korektury tisku.
Strana 4
Strana 5
ÚVOD Mezi nejstarší památky našeho písemnictví, vyjadřujícího se národním jazykem, a zároveň mezi nejstarší dochované projevy náboženského života našich předků náleží některé modlitby a duchovní písně. Obojí, jak modlitba, tak duchovní píseň, jsou dvě mocné větve na mohutném kmeni duchovní lyriky. Zachované památky jsou už výrazem vzdělanosti křes- ťanské a křesťanského světového názoru. To ovšem neznamená, že se naši předkové nevyjadřovali kultickou písní a nějakým jiným kultickým slovesným pro- jevem již v době svého pohanství. Vždyť ještě poměrně dosti dlouho, ještě po několika stoletích od doby, kdy se u nás začalo hlásati křesťanství, slyšíme křesťanské mravokárce brojit proti zbytkům pohanství, mezi nimiž se výslovně uvá- dějí také kultické hry, tance a písně. Zbytky pohanských kultů ostře vymycují svými nařízeními zejména Břetislav I. na popud biskupa Šebíře, když se r. 1039 zmocňuje v Hnězdně ostatků sv. Vojtěcha, a Břetislav II., když se r. 1092 ujímá vlády. Ale ještě okolo poloviny 12. století si zapisuje neznámý český kněz, původce t. zv. Opatovického homiliáře, do své snůšky kazatelských projevů, plodů starších i současných, domácích i cizích, také promluvu „De sacerdotibus“ (f. 45b), v níž nějaký biskup klade duchovním na srdce příkaz: „Car- mina diabolica, quae super mortuos nocturnis horis vulgus facere solet, et cahinnos, quos exercet in contestacione Dei omnipotentis, vetate!“ (Ve vyd. Ferd. Hechta, Das Homiliar des Bischofs von Prag, 1863, str. 22.) Je to sice synodální řeč cizí provenience (viz Migne, Patrologia latina 132, 1880, sl. 455—458, č. II), ale zapsaná sem jistě proto, že ji bylo možno aplikovati na české poměry a užíti jí při domácí kazatelské praxi. 5
ÚVOD Mezi nejstarší památky našeho písemnictví, vyjadřujícího se národním jazykem, a zároveň mezi nejstarší dochované projevy náboženského života našich předků náleží některé modlitby a duchovní písně. Obojí, jak modlitba, tak duchovní píseň, jsou dvě mocné větve na mohutném kmeni duchovní lyriky. Zachované památky jsou už výrazem vzdělanosti křes- ťanské a křesťanského světového názoru. To ovšem neznamená, že se naši předkové nevyjadřovali kultickou písní a nějakým jiným kultickým slovesným pro- jevem již v době svého pohanství. Vždyť ještě poměrně dosti dlouho, ještě po několika stoletích od doby, kdy se u nás začalo hlásati křesťanství, slyšíme křesťanské mravokárce brojit proti zbytkům pohanství, mezi nimiž se výslovně uvá- dějí také kultické hry, tance a písně. Zbytky pohanských kultů ostře vymycují svými nařízeními zejména Břetislav I. na popud biskupa Šebíře, když se r. 1039 zmocňuje v Hnězdně ostatků sv. Vojtěcha, a Břetislav II., když se r. 1092 ujímá vlády. Ale ještě okolo poloviny 12. století si zapisuje neznámý český kněz, původce t. zv. Opatovického homiliáře, do své snůšky kazatelských projevů, plodů starších i současných, domácích i cizích, také promluvu „De sacerdotibus“ (f. 45b), v níž nějaký biskup klade duchovním na srdce příkaz: „Car- mina diabolica, quae super mortuos nocturnis horis vulgus facere solet, et cahinnos, quos exercet in contestacione Dei omnipotentis, vetate!“ (Ve vyd. Ferd. Hechta, Das Homiliar des Bischofs von Prag, 1863, str. 22.) Je to sice synodální řeč cizí provenience (viz Migne, Patrologia latina 132, 1880, sl. 455—458, č. II), ale zapsaná sem jistě proto, že ji bylo možno aplikovati na české poměry a užíti jí při domácí kazatelské praxi. 5
Strana 6
Nic z těchto pohanských kultických projevů a písní nebylo však písemně zachyceno a ani nic z jejich slovního podkladu a formulace nepřešlo do křesťanské duchovní lyriky; ba právě naopak: jestliže snad něco z pohanských dob přežilo v pově- rečných zaříkávacích formulích a v t. zv. lidových obyčejích, doprovázených rozličnými průpověďmi a písněmi, bylo to pronikavě proměněno a narušeno právě křesťanskými prvky. Nebylo ostatně ani důvodů, aby se křesťanští misionáři uchylovali k těmto výtvorům a přejímali z nich. Přicházeli totiž do našich pohanských zemí jako nositelé kultury vysoko vyvinuté a nový kult, který šířili a hlásali, byl již ve svých slovních projevech a obřadech staletou tradicí přesně formu- lován a ustálen: nemohl proto a ani nesměl přejímati něco z pohanských, t. j. z dábelských představ a formulí. Nic kromě řeči a jejího slovního staviva nemohlo býti vzato na milost z duchovní kultury pohanského národa. Ustálená liturgie nedovolovala nějakou přílišnou volnost: proto naše nejstarší modlitby a liturgické formule, pokud byly pronášeny českým jazykem, jsou překlady hotových a neměnných liturgických textů, jednak biblických (Otčenáš, Desatero, zčásti Zdrávas), jednak starokřesťanských (Věřím, formule abrenunciační, zpovědní a křestní). Není třeba pochybovati o tom, že již první misionáři, kteří přicházeli k našim pohanským předkům, museli jim česky kázat a učit je českým modlitbám, jestliže chtěli křesťanskou nauku úspěšně hlásati. A právě Otčenáš, Věřím a Desatero sloužily především za podklad katechesi, nejčastěji se vyklá- daly a bývaly thematem pro kázání. S křesťanstvím a s jeho hlasateli se dostali naši předkové do styku najisto už v době Karla Velikého (1814) za přátel- ských i válečných vztahů k tomuto mocnému vládci, možná že již na sklonku 8. století. Kmenoví vévodové, a to přede- vším vévodové a knížata východních kmenů našeho národa, kteří ochotněji a dříve přijímají křesťanství nežli kmeny české, jsou první dotčeni a získáni tímto mocným novým kulturním proudem. 6
Nic z těchto pohanských kultických projevů a písní nebylo však písemně zachyceno a ani nic z jejich slovního podkladu a formulace nepřešlo do křesťanské duchovní lyriky; ba právě naopak: jestliže snad něco z pohanských dob přežilo v pově- rečných zaříkávacích formulích a v t. zv. lidových obyčejích, doprovázených rozličnými průpověďmi a písněmi, bylo to pronikavě proměněno a narušeno právě křesťanskými prvky. Nebylo ostatně ani důvodů, aby se křesťanští misionáři uchylovali k těmto výtvorům a přejímali z nich. Přicházeli totiž do našich pohanských zemí jako nositelé kultury vysoko vyvinuté a nový kult, který šířili a hlásali, byl již ve svých slovních projevech a obřadech staletou tradicí přesně formu- lován a ustálen: nemohl proto a ani nesměl přejímati něco z pohanských, t. j. z dábelských představ a formulí. Nic kromě řeči a jejího slovního staviva nemohlo býti vzato na milost z duchovní kultury pohanského národa. Ustálená liturgie nedovolovala nějakou přílišnou volnost: proto naše nejstarší modlitby a liturgické formule, pokud byly pronášeny českým jazykem, jsou překlady hotových a neměnných liturgických textů, jednak biblických (Otčenáš, Desatero, zčásti Zdrávas), jednak starokřesťanských (Věřím, formule abrenunciační, zpovědní a křestní). Není třeba pochybovati o tom, že již první misionáři, kteří přicházeli k našim pohanským předkům, museli jim česky kázat a učit je českým modlitbám, jestliže chtěli křesťanskou nauku úspěšně hlásati. A právě Otčenáš, Věřím a Desatero sloužily především za podklad katechesi, nejčastěji se vyklá- daly a bývaly thematem pro kázání. S křesťanstvím a s jeho hlasateli se dostali naši předkové do styku najisto už v době Karla Velikého (1814) za přátel- ských i válečných vztahů k tomuto mocnému vládci, možná že již na sklonku 8. století. Kmenoví vévodové, a to přede- vším vévodové a knížata východních kmenů našeho národa, kteří ochotněji a dříve přijímají křesťanství nežli kmeny české, jsou první dotčeni a získáni tímto mocným novým kulturním proudem. 6
Strana 7
Mezi nejstarší modlitby, s kterými křesťanští misionáři naše předky seznamovali a které jim vštěpovali, byla modlitba Páně, Otčenáš neboli Páteř, jak ji později po vítězství latin- ského bohoslužebného jazyka nazývali naši předkové naráž- kou na její latinský začátek „Pater noster...“ Otčenáš je vlastně text biblický, zaznamenaný v evangeliu Matoušově 6, 9—13 a stručněji u Lukáše 11, 2—4. Tato modlitba je sice součástí neproměnlivé mešní části, t. zv. canon Missae, ale poněvadž se toto evangelní místo nevyskytne v žádné peri- kopě, jak je sestavila církev pro jednotlivé dny církevního roku, museli latinští kněží Otčenáš pro lid schválně přeložiti a učit ho jemu. Jistě úspěšněji napomáhala tuto modlitbu lidu vštípiti misionářská činnost Slovanských apoštolů, sv. Cyrila a Meto- děje, a jejich žáků, neboť při jejich liturgii slyšeli naši před- kové zaznívat Otčenáš při každé mši, kterou jim sloužili, a to v řeči jenom málo odchylné od vlastního jazyka. Ovšem nejstarší znění staročeského Otčenáše známe z doby poměrně velmi pozdní. Jeho nejstarší stopy jsou v t. zvaném Opatovickém homiliáři (NUK III F 6, f. 152a), totiž několik vět, jimiž neznámý český kněz v 13. století glossoval mezi řádky jedno latinské kázání na modlitbu Páně, zapsané v tomto homiliáři. Jsou to jenom chatrné trosky, jenom prvá a druhá prosba Otčenáše: „Osvěti sě jmě tvé! Přijdi tvé krá- lovstvie!“ (původním primitivním pravopisem: oſuetiſe gme tue ... prigdi tue cralouftue). Teprve o sto let později se objevuje prvý úplný zápis Otčenáše v „Životě Krista Pána“, zpracovaném asi v polovině 14. století (nejstarší rkp. NUK XVII A 9 pochází asi z let 1360—80), a ve sborníku traktátů Tomáše ze Štítného, které dal tento vladyka v skvostné úpravě napsati r. 1376 pro své děti, v t. zv. „Knížkách šesterých o obecných věcech křes- ťanských“ (NUK XVII A 6). Čte se tam (f. 28b, sl. 1) ve „Výkladu páteře“, který Štítný proti původnímu plánu doda- tečně připojil k svému předcházejícímu výkladu na apoštolské symbolum.
Mezi nejstarší modlitby, s kterými křesťanští misionáři naše předky seznamovali a které jim vštěpovali, byla modlitba Páně, Otčenáš neboli Páteř, jak ji později po vítězství latin- ského bohoslužebného jazyka nazývali naši předkové naráž- kou na její latinský začátek „Pater noster...“ Otčenáš je vlastně text biblický, zaznamenaný v evangeliu Matoušově 6, 9—13 a stručněji u Lukáše 11, 2—4. Tato modlitba je sice součástí neproměnlivé mešní části, t. zv. canon Missae, ale poněvadž se toto evangelní místo nevyskytne v žádné peri- kopě, jak je sestavila církev pro jednotlivé dny církevního roku, museli latinští kněží Otčenáš pro lid schválně přeložiti a učit ho jemu. Jistě úspěšněji napomáhala tuto modlitbu lidu vštípiti misionářská činnost Slovanských apoštolů, sv. Cyrila a Meto- děje, a jejich žáků, neboť při jejich liturgii slyšeli naši před- kové zaznívat Otčenáš při každé mši, kterou jim sloužili, a to v řeči jenom málo odchylné od vlastního jazyka. Ovšem nejstarší znění staročeského Otčenáše známe z doby poměrně velmi pozdní. Jeho nejstarší stopy jsou v t. zvaném Opatovickém homiliáři (NUK III F 6, f. 152a), totiž několik vět, jimiž neznámý český kněz v 13. století glossoval mezi řádky jedno latinské kázání na modlitbu Páně, zapsané v tomto homiliáři. Jsou to jenom chatrné trosky, jenom prvá a druhá prosba Otčenáše: „Osvěti sě jmě tvé! Přijdi tvé krá- lovstvie!“ (původním primitivním pravopisem: oſuetiſe gme tue ... prigdi tue cralouftue). Teprve o sto let později se objevuje prvý úplný zápis Otčenáše v „Životě Krista Pána“, zpracovaném asi v polovině 14. století (nejstarší rkp. NUK XVII A 9 pochází asi z let 1360—80), a ve sborníku traktátů Tomáše ze Štítného, které dal tento vladyka v skvostné úpravě napsati r. 1376 pro své děti, v t. zv. „Knížkách šesterých o obecných věcech křes- ťanských“ (NUK XVII A 6). Čte se tam (f. 28b, sl. 1) ve „Výkladu páteře“, který Štítný proti původnímu plánu doda- tečně připojil k svému předcházejícímu výkladu na apoštolské symbolum.
Strana 8
Z doby skoro současné je zápis Otčenáše v proslulém milí- čovském sborníku Modliteb (NUK XVII F 30), který buď přímo vzešel z kazatelské, pastorační a literární činnosti Jana Milíče z Kroměříže (†1374), anebo z prostředí jeho nábo- ženského horlení, od některého jeho žáka a učedníka. Do konce století 14. se hlásí konečně ještě dvojí zápis Otčenáše v pergamenovém rukopise NUK XVII A 18, v němž je za- psán také literárně památný t. zv. I. Spor Duše s Tě- lem: jednak v Hodinách sv. Máří (f. 20b), jednak ve výkladu Otčenáše, kde však není modlitba zapsána souvisle, nýbrž po částech, jak se postupně vykládají. Z biblických rukopisů 1. recense nejstarší, snad také ještě z konce století 14., byl text Otčenáše v bibli Leskovecké, zničené za prvé světové války v Lovani, ale zachovaný aspoň v opise. Všecky ostatní zápisy Otčenáše, poměrně hojné, a to buď souvislý text (zaznamenaný jako samostatná modlitba anebo součást biblických překladů), nebo rozdrobený v jednotlivé části ve výkladech Otčenáše, jsou mladší, ze století 15. anebo ještě pozdější. Z nich nejpamátnější je Otčenáš citovaný Husem při rozpravě „De orthographia Bohemica“ (jako doklad a příklad jeho pravopisné reformy) a ve výkladu modlitby Páně a Otčenáš z husitského Jistebnického kan- cionálu, opsaného podle starší předlohy z 20. let 15. století. Zde je jeho text opatřen notací, aby se mohl skutečně zpívat a ne jenom žalmově recitovat — „Páteř pěti“ ozna- čovali tento způsob modlení staří Čechové —, jak bývalo zvykem. Srovnáváme-li zachované texty Otčenáše navzájem, zjištu- jeme s překvapením, že v nich není předpokládané jednoty ani v jednotlivých výrazech ani v syntaktické stavbě a vazbě slov a vět, ačkoli jde o modlitbu základní liturgické důleži- tosti a ačkoli se již od dob Arnošta z Pardubic (statuta z 18. října r. 1343) projevuje snaha základní modlitby (Otče- náš a Věřím) i pro lid kodifikovati (Regesta Boh. et Mor. 4, 1892, str. 540). 8
Z doby skoro současné je zápis Otčenáše v proslulém milí- čovském sborníku Modliteb (NUK XVII F 30), který buď přímo vzešel z kazatelské, pastorační a literární činnosti Jana Milíče z Kroměříže (†1374), anebo z prostředí jeho nábo- ženského horlení, od některého jeho žáka a učedníka. Do konce století 14. se hlásí konečně ještě dvojí zápis Otčenáše v pergamenovém rukopise NUK XVII A 18, v němž je za- psán také literárně památný t. zv. I. Spor Duše s Tě- lem: jednak v Hodinách sv. Máří (f. 20b), jednak ve výkladu Otčenáše, kde však není modlitba zapsána souvisle, nýbrž po částech, jak se postupně vykládají. Z biblických rukopisů 1. recense nejstarší, snad také ještě z konce století 14., byl text Otčenáše v bibli Leskovecké, zničené za prvé světové války v Lovani, ale zachovaný aspoň v opise. Všecky ostatní zápisy Otčenáše, poměrně hojné, a to buď souvislý text (zaznamenaný jako samostatná modlitba anebo součást biblických překladů), nebo rozdrobený v jednotlivé části ve výkladech Otčenáše, jsou mladší, ze století 15. anebo ještě pozdější. Z nich nejpamátnější je Otčenáš citovaný Husem při rozpravě „De orthographia Bohemica“ (jako doklad a příklad jeho pravopisné reformy) a ve výkladu modlitby Páně a Otčenáš z husitského Jistebnického kan- cionálu, opsaného podle starší předlohy z 20. let 15. století. Zde je jeho text opatřen notací, aby se mohl skutečně zpívat a ne jenom žalmově recitovat — „Páteř pěti“ ozna- čovali tento způsob modlení staří Čechové —, jak bývalo zvykem. Srovnáváme-li zachované texty Otčenáše navzájem, zjištu- jeme s překvapením, že v nich není předpokládané jednoty ani v jednotlivých výrazech ani v syntaktické stavbě a vazbě slov a vět, ačkoli jde o modlitbu základní liturgické důleži- tosti a ačkoli se již od dob Arnošta z Pardubic (statuta z 18. října r. 1343) projevuje snaha základní modlitby (Otče- náš a Věřím) i pro lid kodifikovati (Regesta Boh. et Mor. 4, 1892, str. 540). 8
Strana 9
Z těchto vzájemných nesrovnalostí, nepřihlížíme-li arci ke změnám daným jazykovým vývojem a neustálenou ještě spisovnou řečí (jako je klesnutí jotace; změna ó)uó)ů a tak podobně), nejvýznamnější je varianta „odpusť nám nášě dluhy, jakož i my odpúštiemy našim (svým) dlužníkóm“, která je podle zachovaných dokladů starší nežli nynější znění „viny“ a „vinníkům“. Lze snad v tom vidět starobylé vlivy a zbytky tradice slovanských misionářů, které byly jistě silnější a účinnější nežli působnost misionářů německých? Pozoru- jeme však také kolísání mezi českým slovosledem (tvé jméno, tvé královstvie, tvá vóle, nášě dluhy, svým dlužníkóm), později v hovorové řeči obvyklým, a latinským, který bývá věrně napodoben, takže každý výraz v českém Otčenáši (vyjma: a neuvoď nás) má přesně totéž umístění jako v latin- ském. Není ovšem nemožné, že se i tu uplatnila starší cír- kevněslovanská tradice, neboť i staroslověnský Otčenáš má týž pořádek slov jako staročeský. Bylo by se tedy v Otče- náši, jak jej známe z nejstarších dochovaných pramenů, za- chovalo poměrně dosti zbytků a stop liturgického jazyka staro- slověnského. Vymizely ovšem lexikální palaeoslovenismy, zejména ty, které nabyly v staré češtině pošinutého významu: cèsarstvije ( království), nadbnevbno, nasoštinbi, nastavъšbi (= vezdejší), ostavljati (= odpustiti), napastb (= pokušení), neprijazní (= zlo). Buď převaha a vítězství latinského obřadu byly tak pronikavé, že mohly vymýtit z této nejvznešenější a nejposvátnější denní modlitby křesťanovy všechno, co nejty- pičtěji připomínalo někdejší slovanský ritus, anebo v prozíravé shovívavosti ponechali slovanští věrozvěstové a jejich učedníci našemu lidu modlitbu v tom znění, v kterém se jí už byl přiučil od latinských misionářů, a jenom v mešní liturgii užívali znění v odlišném bohoslužebném jazyce staroslověnském. Tuto textovou nejednotnost a neustálenost, s jakou jsme se setkali v Otčenáši, pozorujeme však také u ostatních našich nejstarších modliteb. K nim vedle Otčenáše náleží ještě jako základní texty Věřím a Desatero. 9
Z těchto vzájemných nesrovnalostí, nepřihlížíme-li arci ke změnám daným jazykovým vývojem a neustálenou ještě spisovnou řečí (jako je klesnutí jotace; změna ó)uó)ů a tak podobně), nejvýznamnější je varianta „odpusť nám nášě dluhy, jakož i my odpúštiemy našim (svým) dlužníkóm“, která je podle zachovaných dokladů starší nežli nynější znění „viny“ a „vinníkům“. Lze snad v tom vidět starobylé vlivy a zbytky tradice slovanských misionářů, které byly jistě silnější a účinnější nežli působnost misionářů německých? Pozoru- jeme však také kolísání mezi českým slovosledem (tvé jméno, tvé královstvie, tvá vóle, nášě dluhy, svým dlužníkóm), později v hovorové řeči obvyklým, a latinským, který bývá věrně napodoben, takže každý výraz v českém Otčenáši (vyjma: a neuvoď nás) má přesně totéž umístění jako v latin- ském. Není ovšem nemožné, že se i tu uplatnila starší cír- kevněslovanská tradice, neboť i staroslověnský Otčenáš má týž pořádek slov jako staročeský. Bylo by se tedy v Otče- náši, jak jej známe z nejstarších dochovaných pramenů, za- chovalo poměrně dosti zbytků a stop liturgického jazyka staro- slověnského. Vymizely ovšem lexikální palaeoslovenismy, zejména ty, které nabyly v staré češtině pošinutého významu: cèsarstvije ( království), nadbnevbno, nasoštinbi, nastavъšbi (= vezdejší), ostavljati (= odpustiti), napastb (= pokušení), neprijazní (= zlo). Buď převaha a vítězství latinského obřadu byly tak pronikavé, že mohly vymýtit z této nejvznešenější a nejposvátnější denní modlitby křesťanovy všechno, co nejty- pičtěji připomínalo někdejší slovanský ritus, anebo v prozíravé shovívavosti ponechali slovanští věrozvěstové a jejich učedníci našemu lidu modlitbu v tom znění, v kterém se jí už byl přiučil od latinských misionářů, a jenom v mešní liturgii užívali znění v odlišném bohoslužebném jazyce staroslověnském. Tuto textovou nejednotnost a neustálenost, s jakou jsme se setkali v Otčenáši, pozorujeme však také u ostatních našich nejstarších modliteb. K nim vedle Otčenáše náleží ještě jako základní texty Věřím a Desatero. 9
Strana 10
S oběma těmito modlitbami museli naše pohanské předky seznamovati už první misionáři: s Desaterem jako s pravid- lem křestanské mravouky a zpovědním zrcadlem, s Věřím (Credo) pak jako se základem křesťanské věrouky. Obojích formulí bylo potřebí při výuce katechumenů a jako přípravy pro křest a přijetí ostatních svátostí. Vyznání víry bylo pak vedle abrenunciační formule, jíž se dřívější pohan odříkal dábla a svých model a pohanských mravů, hlavní součástí křestního obřadu tak jako dosud. Modlitba Věřím bylo nejspíš t. zv. Symbolum aposto- licum, sahající svými kořeny do dob apoštolských, obvyklé v církvi západní, sotva obšírnější symbolum nicejsko-caři- hradské (z r. 381), kterého užívala církev východní při mešní liturgii od počátku 6. století a již dříve i při křtu (od r. 451). V římské církvi teprve papež Benedikt VIII. zařadil vyznání víry, a to nicejsko-cařihradské, do mešní liturgie r. 1014 kdežto předtím nebylo závazné a bylo zavedeno jenom v ně- kterých církevních provinciích. Znění nynějšího apoštolského symbola je t. zv. textus receptus, původem asi z jižní Gallie, který proti starořím- skému symbolu obsahuje některé změny a přídavky a je do- svědčen už v 5. a 6. století, kdy se začíná jednotlivým apošto- lům přičítati původství jednotlivých článků symbola (na příklad v pseudo-augustinských „Sermones“). Při mši slovanského obřadu slýchali tedy naši předkové nejspíš symbolum nicejsko-cařihradské zcela pravidelně; při mši latinské mohli je rovněž slyšeti, ale v jazyce, kterému většinou ještě nerozuměli. Při křestním obřadu mohli arci v době slovanské liturgie užívati obojího symbola; ale poně- vadž se sv. Cyril a Metoděj přikláněli k liturgii západní cír- kve, byla to nejspíš některá z forem římského symbola apoštolského. — Zachované české texty jsou však z doby hodně pozdní. Nej starší datovaný text vyznání víry, které naši předkové nazý- vali buď „Viera“ anebo podle prvého slova latinského znění „Kreda“, je zaznamenán opět ve vzpomenutém štítenském 10
S oběma těmito modlitbami museli naše pohanské předky seznamovati už první misionáři: s Desaterem jako s pravid- lem křestanské mravouky a zpovědním zrcadlem, s Věřím (Credo) pak jako se základem křesťanské věrouky. Obojích formulí bylo potřebí při výuce katechumenů a jako přípravy pro křest a přijetí ostatních svátostí. Vyznání víry bylo pak vedle abrenunciační formule, jíž se dřívější pohan odříkal dábla a svých model a pohanských mravů, hlavní součástí křestního obřadu tak jako dosud. Modlitba Věřím bylo nejspíš t. zv. Symbolum aposto- licum, sahající svými kořeny do dob apoštolských, obvyklé v církvi západní, sotva obšírnější symbolum nicejsko-caři- hradské (z r. 381), kterého užívala církev východní při mešní liturgii od počátku 6. století a již dříve i při křtu (od r. 451). V římské církvi teprve papež Benedikt VIII. zařadil vyznání víry, a to nicejsko-cařihradské, do mešní liturgie r. 1014 kdežto předtím nebylo závazné a bylo zavedeno jenom v ně- kterých církevních provinciích. Znění nynějšího apoštolského symbola je t. zv. textus receptus, původem asi z jižní Gallie, který proti starořím- skému symbolu obsahuje některé změny a přídavky a je do- svědčen už v 5. a 6. století, kdy se začíná jednotlivým apošto- lům přičítati původství jednotlivých článků symbola (na příklad v pseudo-augustinských „Sermones“). Při mši slovanského obřadu slýchali tedy naši předkové nejspíš symbolum nicejsko-cařihradské zcela pravidelně; při mši latinské mohli je rovněž slyšeti, ale v jazyce, kterému většinou ještě nerozuměli. Při křestním obřadu mohli arci v době slovanské liturgie užívati obojího symbola; ale poně- vadž se sv. Cyril a Metoděj přikláněli k liturgii západní cír- kve, byla to nejspíš některá z forem římského symbola apoštolského. — Zachované české texty jsou však z doby hodně pozdní. Nej starší datovaný text vyznání víry, které naši předkové nazý- vali buď „Viera“ anebo podle prvého slova latinského znění „Kreda“, je zaznamenán opět ve vzpomenutém štítenském 10
Strana 11
sborníku z r. 1376 v traktátu „O vieře“. Jemu dobou zápisu nejbližší je text z milíčovského sborníku Modliteb z 80. let 14. století (NUK XVII F 30). Štítný zařadil do svého vý- kladu „O vieře“ také obě delší symbola: nicejsko-cařihradské a t. zv. Athanasiovo (z let 430—500). Snad jsou to jeho vlastní překlady, ale možná také pouhé úpravy nebo dokonce pře- vzetí nějakého staršího českého zpracování těchto vyznání víry. Teprve z konce 14. století jsou dochovány také nejstarší texty českého Desatera (dekalogu), které bývá starými Čechy nazýváno „Desatero kázanie Božie“, „Desatero při- kázanie", „Desatero (též Desetero) Božie přikázanie“ a pod. Jeho nejstarší zápisy jsou jednak biblické texty (především prvé recense v zničené bibli Leskovecké z konce 14. stol.), jednak opět připomínaný milíčovský sborník Modliteb z 80. let 14. věku (NUK XVII F 30). Kdežto v bibli se čte Desatero v obšírnější a komentované stylisaci (Exod. 20, 1—17 a Deuter. 5, 6—21), sborník Modliteb má stručnější formulaci ve znění obvyklém v řím- ské církvi podle rozdělení sv. Augustina a dosud živém jako modlitba. Mezi nejmladší modlitby, kterým se lid učil, náleží „Zdrávas, Maria“ a „Zdrávas, Královno“. Modlitba „Zdráva, Maria“ („Ave Maria“, Andělské pozdravení) je ve své nejstarší podobě utvořena ze slov evan- gelního textu, jak se čte u sv. Lukáše 1, 28 a 42, a skládá se z pozdravení archanděla Gabriele, přicházejícího k Marii s poselstvím, že se stane matkou Boží, a z uvítání Alžběty, když ji P. Maria navštívila. Jako modlitba se vyskytuje Zdrávas již v liturgii sv. Jakuba z 5. století, v antifonáři sv. Rehoře i jinde. Vznikl patrně a ustálil se z versikulů a responsorií, jak se vyskytují od 11. století v malém mariánském officiu, určeném původně pro mnichy. Zde jej nejspíš poznali a odtud přejali věřící laikové. Ale teprv od 12. století se šíří všeobecně jako lidová modlitba, když pařížská synoda r. 1198 a po ní ještě 11
sborníku z r. 1376 v traktátu „O vieře“. Jemu dobou zápisu nejbližší je text z milíčovského sborníku Modliteb z 80. let 14. století (NUK XVII F 30). Štítný zařadil do svého vý- kladu „O vieře“ také obě delší symbola: nicejsko-cařihradské a t. zv. Athanasiovo (z let 430—500). Snad jsou to jeho vlastní překlady, ale možná také pouhé úpravy nebo dokonce pře- vzetí nějakého staršího českého zpracování těchto vyznání víry. Teprve z konce 14. století jsou dochovány také nejstarší texty českého Desatera (dekalogu), které bývá starými Čechy nazýváno „Desatero kázanie Božie“, „Desatero při- kázanie", „Desatero (též Desetero) Božie přikázanie“ a pod. Jeho nejstarší zápisy jsou jednak biblické texty (především prvé recense v zničené bibli Leskovecké z konce 14. stol.), jednak opět připomínaný milíčovský sborník Modliteb z 80. let 14. věku (NUK XVII F 30). Kdežto v bibli se čte Desatero v obšírnější a komentované stylisaci (Exod. 20, 1—17 a Deuter. 5, 6—21), sborník Modliteb má stručnější formulaci ve znění obvyklém v řím- ské církvi podle rozdělení sv. Augustina a dosud živém jako modlitba. Mezi nejmladší modlitby, kterým se lid učil, náleží „Zdrávas, Maria“ a „Zdrávas, Královno“. Modlitba „Zdráva, Maria“ („Ave Maria“, Andělské pozdravení) je ve své nejstarší podobě utvořena ze slov evan- gelního textu, jak se čte u sv. Lukáše 1, 28 a 42, a skládá se z pozdravení archanděla Gabriele, přicházejícího k Marii s poselstvím, že se stane matkou Boží, a z uvítání Alžběty, když ji P. Maria navštívila. Jako modlitba se vyskytuje Zdrávas již v liturgii sv. Jakuba z 5. století, v antifonáři sv. Rehoře i jinde. Vznikl patrně a ustálil se z versikulů a responsorií, jak se vyskytují od 11. století v malém mariánském officiu, určeném původně pro mnichy. Zde jej nejspíš poznali a odtud přejali věřící laikové. Ale teprv od 12. století se šíří všeobecně jako lidová modlitba, když pařížská synoda r. 1198 a po ní ještě 11
Strana 12
pozdější synody nařizují, aby se věřící po Otčenáši modlili také Zdrávas a Věřím. Teprve ve 14. a 15. století se vžívá zvyk přidávati v Zdrá- vasu k původnímu evangelnímu textu také ještě dovětek „Ježíš“ nebo „Ježíš Kristus“, který prý — podle mínění v středověku ustáleného — nařídil papež Urban IV. (1261 až 1264). Ještě později, až v 16. století, se začíná přidávati prosba „Svatá Maria atd.“, jejíž rozličné obraty se však vy- skytují již ve 14. a 15. století. Konečnou podobu celého Zdrá- vasu, jak se vžila v římské církvi, uzákonil r. 1568 papež Pius V., když jej zařadil do úředního vydání římského breviáře. Naši předkové modlili se tedy v nejstarší době Zdrávas v jeho původní podobě skládající se jenom z pozdravení andělova a Alžbětina. V této formě je nám také dochováno v nejstarších zápisech, k nimž opět náleží milíčovské Mod- litby z 80. let 14. století, pak rukopis NUK XVII A 18 z konce 14. století a nesouvislý text rozdělený na jednotlivé části, jak je vykládal neznámý upravovatel „Meditationes vitae Christi“ v „Životě Krista Pána“ z doby Karlovy (rkp. NUK XVII A 9 z let 1360—80) a Štítný v traktátu „Na Zdráva Maria“ a v připojeném rozjímání „O radosti Matky Božie a o utěše lidské z toho pozdravenie“. Jenže tyto traktáty se nám dochovaly jenom v t. zv. sborníku Jindřichohradeckém z r. 1492, přepise starší předlohy z r. 1454. Poměrně starý, ale už ze 14. století je také marginální přípisek (bez závěreč- ného „i požehnaný plod...“) v t. zv. Žaltáři glosovaném v NMP XIV D 13 (214b). Ovšem s jednotlivými částmi Zdrávasu (Luk 1, 28 a 42) seznámili se naši předkové mnohem dříve, už v době činnosti prvních misionářů, především slovanských, když jim o svátku Zvěstování P. Marie a o středě a o pátku Suchých dnů v adventě předčítali a vysvětlovali příslušné perikopy (Luk 1, 26—38 a Luk 1, 39—55). Proto je také znění Zdrávasu, rekonstruované podle nej- starších dochovaných evangeliářů a biblí prvé recense, po- 12
pozdější synody nařizují, aby se věřící po Otčenáši modlili také Zdrávas a Věřím. Teprve ve 14. a 15. století se vžívá zvyk přidávati v Zdrá- vasu k původnímu evangelnímu textu také ještě dovětek „Ježíš“ nebo „Ježíš Kristus“, který prý — podle mínění v středověku ustáleného — nařídil papež Urban IV. (1261 až 1264). Ještě později, až v 16. století, se začíná přidávati prosba „Svatá Maria atd.“, jejíž rozličné obraty se však vy- skytují již ve 14. a 15. století. Konečnou podobu celého Zdrá- vasu, jak se vžila v římské církvi, uzákonil r. 1568 papež Pius V., když jej zařadil do úředního vydání římského breviáře. Naši předkové modlili se tedy v nejstarší době Zdrávas v jeho původní podobě skládající se jenom z pozdravení andělova a Alžbětina. V této formě je nám také dochováno v nejstarších zápisech, k nimž opět náleží milíčovské Mod- litby z 80. let 14. století, pak rukopis NUK XVII A 18 z konce 14. století a nesouvislý text rozdělený na jednotlivé části, jak je vykládal neznámý upravovatel „Meditationes vitae Christi“ v „Životě Krista Pána“ z doby Karlovy (rkp. NUK XVII A 9 z let 1360—80) a Štítný v traktátu „Na Zdráva Maria“ a v připojeném rozjímání „O radosti Matky Božie a o utěše lidské z toho pozdravenie“. Jenže tyto traktáty se nám dochovaly jenom v t. zv. sborníku Jindřichohradeckém z r. 1492, přepise starší předlohy z r. 1454. Poměrně starý, ale už ze 14. století je také marginální přípisek (bez závěreč- ného „i požehnaný plod...“) v t. zv. Žaltáři glosovaném v NMP XIV D 13 (214b). Ovšem s jednotlivými částmi Zdrávasu (Luk 1, 28 a 42) seznámili se naši předkové mnohem dříve, už v době činnosti prvních misionářů, především slovanských, když jim o svátku Zvěstování P. Marie a o středě a o pátku Suchých dnů v adventě předčítali a vysvětlovali příslušné perikopy (Luk 1, 26—38 a Luk 1, 39—55). Proto je také znění Zdrávasu, rekonstruované podle nej- starších dochovaných evangeliářů a biblí prvé recense, po- 12
Strana 13
někud jiné nežli nejstarší známé souvislé modlitební formule Zdrávasu, a to starobylejší a možná i se stopami bohoslužeb- ného jazyka slovanského ve výrazech „blahoslavená“, „blaho- slavený“ nebo „blažená“, „blažený“, místo výrazů „pože- hnaná“ a „požehnaný“, utkvělých v modlitbě až po naše časy. V této nejstarší rekonstruované formě neproniká však rytmické rozčlenění celku na 7 pětislabičných veršů, jak vy- stupuje v některých mladších formách této modlitby, spíš náhodně nežli úmyslně. V této mladší formě také lépe vyniká rozčlenění modlitby na dvě skupiny, a to podle tohoto rýmo- vého obrazce (vlastně asonancí): a a b/cccd. Nejmladší ze skupiny našich nejstarších modliteb je „Zdráva, Královno“. Sám její latinský vzor „Salve, Re- gina misericordiae“, jedna ze čtyř nejstarších závěrečných antifon římských a benediktinských hodinek, je dosvědčen poměrně pozdě, teprve z konce 11. století. Jako liturgického textu se začalo „Salve R.“ užívati v klášteře v Cluny od r. 1135 jako písně při procesí, od r. 1218 denně v cister- ciáckém řádu a od r. 1230 po kompletu v dominikánské řeholi; r. 1239 nařídil je papež Rehoř IX. pro hodinky na každý páteční večer a od 14. století se tato antifona všeobecně rozšířila a ujala v breviářích západní církve. Podle pozdních svědectví (okolo r. 1500) se začíná tato antifona připisovati reichenauskému mnichu Herimannu Contractovi (1013—54), skladateli církevních officií, litur- gických zpěvů, hymnů, sekvencí, antifon atpod. a také spiso- vateli naukových děl z historie, matematiky, astronomie a hudby. Česká modlitba „Zdráva, Královno“ je sice po prvé do- svědčena v milíčovských Modlitbách z 80. let století 14. (NUK XVII F 30), ale jistě nebyl její překlad pořízen teprve pro tento sborník, nýbrž je staršího původu, snad z počátku " 14. století. Zachovává totiž také původní znění „Salve R. a nepřihlíží k jeho pozdější mírné úpravě (k vložkám: Salve, R., mater misericordiae; o dulcis virgo Maria), která se začíná vyskytovati kolem poloviny 14. století. 13
někud jiné nežli nejstarší známé souvislé modlitební formule Zdrávasu, a to starobylejší a možná i se stopami bohoslužeb- ného jazyka slovanského ve výrazech „blahoslavená“, „blaho- slavený“ nebo „blažená“, „blažený“, místo výrazů „pože- hnaná“ a „požehnaný“, utkvělých v modlitbě až po naše časy. V této nejstarší rekonstruované formě neproniká však rytmické rozčlenění celku na 7 pětislabičných veršů, jak vy- stupuje v některých mladších formách této modlitby, spíš náhodně nežli úmyslně. V této mladší formě také lépe vyniká rozčlenění modlitby na dvě skupiny, a to podle tohoto rýmo- vého obrazce (vlastně asonancí): a a b/cccd. Nejmladší ze skupiny našich nejstarších modliteb je „Zdráva, Královno“. Sám její latinský vzor „Salve, Re- gina misericordiae“, jedna ze čtyř nejstarších závěrečných antifon římských a benediktinských hodinek, je dosvědčen poměrně pozdě, teprve z konce 11. století. Jako liturgického textu se začalo „Salve R.“ užívati v klášteře v Cluny od r. 1135 jako písně při procesí, od r. 1218 denně v cister- ciáckém řádu a od r. 1230 po kompletu v dominikánské řeholi; r. 1239 nařídil je papež Rehoř IX. pro hodinky na každý páteční večer a od 14. století se tato antifona všeobecně rozšířila a ujala v breviářích západní církve. Podle pozdních svědectví (okolo r. 1500) se začíná tato antifona připisovati reichenauskému mnichu Herimannu Contractovi (1013—54), skladateli církevních officií, litur- gických zpěvů, hymnů, sekvencí, antifon atpod. a také spiso- vateli naukových děl z historie, matematiky, astronomie a hudby. Česká modlitba „Zdráva, Královno“ je sice po prvé do- svědčena v milíčovských Modlitbách z 80. let století 14. (NUK XVII F 30), ale jistě nebyl její překlad pořízen teprve pro tento sborník, nýbrž je staršího původu, snad z počátku " 14. století. Zachovává totiž také původní znění „Salve R. a nepřihlíží k jeho pozdější mírné úpravě (k vložkám: Salve, R., mater misericordiae; o dulcis virgo Maria), která se začíná vyskytovati kolem poloviny 14. století. 13
Strana 14
Všechny modlitby, o nichž jsme se dosud zmiňovali, tvoří uzavřenou skupinu, která má mnoho společných znaků. Jsou to vesměs překlady textů a formulí liturgických, z nichž ně- které náleží k nejstarším a nejposvátnějším textům křesťan- ským, jako Otčenáš a Věřím, a jsou zároveň základními sloupy křesťanské nauky, jejím zhuštěním, východiskem křesťanské výchovy a katechese i misionářské činnosti. Po stránce čistě literární a filosofické stojí z nich nejvýš Otčenáš, modlitba, která vyjadřuje a řeší největší problémy pozemského života, určovaného poměrem k Bohu, k světu a k bližnímu, v tak úsporné myšlenkové i slovní stylisaci a současně v tak pronikavé upřímnosti a gradaci, že v ní není zbytečného slova a zbytečné příkrasy, a přece má při své stručnosti monumentalitu opravdu Božskou, jaké nedo- sahují ani nejvýmluvnější hymny. Té výše nedorůstá ani Symbolum, skladba stejně hutná a pregnantní, která však již není tím dětsky upřímným vyzná- ním a rozhovorem dítek Božích s Otcem, nýbrž přiznáním bojovníka k přesným zásadám a dogmatům, výrazem spíše objektivním a kolektivním, nežli je subjektivně a indivi- duálně stylisovaný Otčenáš, přes to, že užívá formy my, kdežto Věřím formy já. Posvátnost a závažnost těchto textů si skoro u všech evrop- ských národů vynutila, aby byly přeloženy co nejvěrněji. Ale právě jejich soustředěnost na myšlenkový obsah i úspornost výrazu, neodbočujícího do slovního plýtvání obraznými rčeními a t. zv. básnickými ozdobami, nýbrž podrobeného přísně myšlenkové formě, vytvořily z nich výtvory tak přesně stylisované, že ani nemohou býti přeloženy jinak nežli do- slovně. Ovšem i při té doslovnosti zůstávají tyto modlitby zcela české, ale liturgicky slavnostní právě v tom, že tu a tam svým slovosledem aktualisují všednost obcovacího jazyka. Stejně lapidární jsou v originále i v českém překladu pří- kazy Desatera, neboť jsou v podstatě textem právním, ovšem práva Božího. Zdrávas je sice svou mluvnickou formou oslovení, ale 14
Všechny modlitby, o nichž jsme se dosud zmiňovali, tvoří uzavřenou skupinu, která má mnoho společných znaků. Jsou to vesměs překlady textů a formulí liturgických, z nichž ně- které náleží k nejstarším a nejposvátnějším textům křesťan- ským, jako Otčenáš a Věřím, a jsou zároveň základními sloupy křesťanské nauky, jejím zhuštěním, východiskem křesťanské výchovy a katechese i misionářské činnosti. Po stránce čistě literární a filosofické stojí z nich nejvýš Otčenáš, modlitba, která vyjadřuje a řeší největší problémy pozemského života, určovaného poměrem k Bohu, k světu a k bližnímu, v tak úsporné myšlenkové i slovní stylisaci a současně v tak pronikavé upřímnosti a gradaci, že v ní není zbytečného slova a zbytečné příkrasy, a přece má při své stručnosti monumentalitu opravdu Božskou, jaké nedo- sahují ani nejvýmluvnější hymny. Té výše nedorůstá ani Symbolum, skladba stejně hutná a pregnantní, která však již není tím dětsky upřímným vyzná- ním a rozhovorem dítek Božích s Otcem, nýbrž přiznáním bojovníka k přesným zásadám a dogmatům, výrazem spíše objektivním a kolektivním, nežli je subjektivně a indivi- duálně stylisovaný Otčenáš, přes to, že užívá formy my, kdežto Věřím formy já. Posvátnost a závažnost těchto textů si skoro u všech evrop- ských národů vynutila, aby byly přeloženy co nejvěrněji. Ale právě jejich soustředěnost na myšlenkový obsah i úspornost výrazu, neodbočujícího do slovního plýtvání obraznými rčeními a t. zv. básnickými ozdobami, nýbrž podrobeného přísně myšlenkové formě, vytvořily z nich výtvory tak přesně stylisované, že ani nemohou býti přeloženy jinak nežli do- slovně. Ovšem i při té doslovnosti zůstávají tyto modlitby zcela české, ale liturgicky slavnostní právě v tom, že tu a tam svým slovosledem aktualisují všednost obcovacího jazyka. Stejně lapidární jsou v originále i v českém překladu pří- kazy Desatera, neboť jsou v podstatě textem právním, ovšem práva Božího. Zdrávas je sice svou mluvnickou formou oslovení, ale 14
Strana 15
svým významem a podstatou vlastně chvalořeč, oslava Boho- rodičky. Také zde je biblický text nanejvýš úsporný a výra- zově střídmý a musí býti tlumočen zase skoro doslovně. Teprve „Zdrávas, Královno“ lze nazvati textem básnic- kým v našem běžném smyslu slova pro epitheta, metafory, apostrofy, uspořádání slov. Proto v nejstarších překladech této modlitby postřehneme vedle obratného zčeštění i tvrdosti a neumělosti, které teprve obrousila a odstranila pozdější doba, ačkoliv i zde zůstalo prvotní znění ve své podstatě až po naše časy nedotčeno. A konečně, všecky tyto modlitby spojuje znak lidovosti. Jsou to liturgické formule určené přímo lidu a jemu také neustále vštěpované, a to v jeho národním jazyku, aby je ovládal zpaměti, ne texty určené jenom pro kněze a řeholníky, a proto také vyjadřované odlišným jazykem bohoslužebným. Tyto základní modlitby byly velmi brzy i pro lid v jeho jazyce přesně formulovány, takže celkem nepřipouštěly pod- statných odchylek v slovném znění, které nanejvýš mohlo býti přesněji formulováno anebo jazykově a lexikálně omlazeno a aktualisováno, pokud se neustálil vývoj spisovného jazyka. Stranou těchto textů stojí některé jiné liturgické formule. Ty většinou ani nebyly určeny k tomu, aby se jim lid učil zpaměti, nebyly nezbytnou součástí a základem věroučného poučení, nýbrž doprovodem některých obřadů a svátostí, tedy více méně projevem příležitostným a ne denním v životě křesťanově. Takového druhu byly a jsou zejména formule abjurační a abrenunciační, křestní, oddavkové a zpovědní. Formule abjurační a abrenunciační nemáme ze staré doby vůbec zachovány. Z křestního obřadu zazna- menal něco málo Štítný v svých „Knížkách šesterých“ z roku 1376 v traktátě pojednávajícím o tom, „Čím se očištijem toho, že hřešíme“ v kapitole o křtu (ve vydání Erbenově z r. 1852, str. 209—211). Až z 15. stol. pochází pak obšír- nější česká křestní formule poznamenaná na přídeští latin- ského benedictionale z NUK XIII G 22. 15
svým významem a podstatou vlastně chvalořeč, oslava Boho- rodičky. Také zde je biblický text nanejvýš úsporný a výra- zově střídmý a musí býti tlumočen zase skoro doslovně. Teprve „Zdrávas, Královno“ lze nazvati textem básnic- kým v našem běžném smyslu slova pro epitheta, metafory, apostrofy, uspořádání slov. Proto v nejstarších překladech této modlitby postřehneme vedle obratného zčeštění i tvrdosti a neumělosti, které teprve obrousila a odstranila pozdější doba, ačkoliv i zde zůstalo prvotní znění ve své podstatě až po naše časy nedotčeno. A konečně, všecky tyto modlitby spojuje znak lidovosti. Jsou to liturgické formule určené přímo lidu a jemu také neustále vštěpované, a to v jeho národním jazyku, aby je ovládal zpaměti, ne texty určené jenom pro kněze a řeholníky, a proto také vyjadřované odlišným jazykem bohoslužebným. Tyto základní modlitby byly velmi brzy i pro lid v jeho jazyce přesně formulovány, takže celkem nepřipouštěly pod- statných odchylek v slovném znění, které nanejvýš mohlo býti přesněji formulováno anebo jazykově a lexikálně omlazeno a aktualisováno, pokud se neustálil vývoj spisovného jazyka. Stranou těchto textů stojí některé jiné liturgické formule. Ty většinou ani nebyly určeny k tomu, aby se jim lid učil zpaměti, nebyly nezbytnou součástí a základem věroučného poučení, nýbrž doprovodem některých obřadů a svátostí, tedy více méně projevem příležitostným a ne denním v životě křesťanově. Takového druhu byly a jsou zejména formule abjurační a abrenunciační, křestní, oddavkové a zpovědní. Formule abjurační a abrenunciační nemáme ze staré doby vůbec zachovány. Z křestního obřadu zazna- menal něco málo Štítný v svých „Knížkách šesterých“ z roku 1376 v traktátě pojednávajícím o tom, „Čím se očištijem toho, že hřešíme“ v kapitole o křtu (ve vydání Erbenově z r. 1852, str. 209—211). Až z 15. stol. pochází pak obšír- nější česká křestní formule poznamenaná na přídeští latin- ského benedictionale z NUK XIII G 22. 15
Strana 16
Z oddavkových formulí nejstarší jsou asi žehnání v drkolenském rukopise z r. 1404 (č. 115, list 227) a mnohem mladší text z NUK XI E 2 (110b-111a). Poměrně hojně dokladů máme pro zpovědní formule, ale až z pozdější doby, z konce 14. století a z dalších období, ačkoli nějaké formule pro vyznání hříchů musíme předpo- kládati už pro nejstarší doby, kdy k nám pronikalo křesťanství. V jazyce staroslověnském zněly snad u nás nějak podobně jako formule zapsaná v 11. století v Sinajském euchologiu. Tyto zpovědní formule mají ke skutečné modlitbě nej- blíže: jsou vesměs určeny ne pro zpověď tajnou, ušní, nýbrž obecnou, t. zv. confessio publica, sollemnis, generalis (veřej- nou, slavnostní, obecnou), která se obyčejně konala hro- madně o nedělích a svátcích po kázání. Kněz tuto formuli předříkával a lid ji po něm kleče opakoval. Po tomto veřejném vyznání hříchů udělil kněz lidu rozhřešení a požehnání. Mezi dochovanými zpovědními formulemi je veliká roz- manitost a pestrost, není jednoty: ani jediná se s druhou zcela neshoduje, ačkoli se v nich některé výrazy i větné obraty opakují. To sice ukazuje na nějaký společný pramen, nejspíš latinskou předlohu, která však není dosud přesně zjištěna a která také nebyla jednotná. Sama církev tu ponechávala po- měrně značnou volnost i ve své mešní liturgii pro Confiteor v stupňových modlitbách, takže se teprve kolem r. 1314 ustaluje zhruba dnešní mešní Confiteor, které pevně uzáko- ňuje vlastně až úřední misál papeže Pia V. (1566—72). Nejméně jednoty bylo arci ve vyznáních určených pro obec věřících jako druh společné modlitby. Zde se nejvíce mohly uplatniti také individuální záliby skladatelů těchto formulí chápaných leckdy též jako výraz a projev soukromé zbožnosti, i když všechny celkem podržují společnou myš- lenku a leckde i výrazovou kostru. Pozorujeme to už v našich nejstarších, arci přejatých, latinských zpovědních formulích dosvědčených v Opatovickém homiliáři z pol. 12. století (ve vydání Hechtově z r. 1863, str. 28 n., 59 n.) nebo v Ostrovském kodexu z poč. 13. století. 16
Z oddavkových formulí nejstarší jsou asi žehnání v drkolenském rukopise z r. 1404 (č. 115, list 227) a mnohem mladší text z NUK XI E 2 (110b-111a). Poměrně hojně dokladů máme pro zpovědní formule, ale až z pozdější doby, z konce 14. století a z dalších období, ačkoli nějaké formule pro vyznání hříchů musíme předpo- kládati už pro nejstarší doby, kdy k nám pronikalo křesťanství. V jazyce staroslověnském zněly snad u nás nějak podobně jako formule zapsaná v 11. století v Sinajském euchologiu. Tyto zpovědní formule mají ke skutečné modlitbě nej- blíže: jsou vesměs určeny ne pro zpověď tajnou, ušní, nýbrž obecnou, t. zv. confessio publica, sollemnis, generalis (veřej- nou, slavnostní, obecnou), která se obyčejně konala hro- madně o nedělích a svátcích po kázání. Kněz tuto formuli předříkával a lid ji po něm kleče opakoval. Po tomto veřejném vyznání hříchů udělil kněz lidu rozhřešení a požehnání. Mezi dochovanými zpovědními formulemi je veliká roz- manitost a pestrost, není jednoty: ani jediná se s druhou zcela neshoduje, ačkoli se v nich některé výrazy i větné obraty opakují. To sice ukazuje na nějaký společný pramen, nejspíš latinskou předlohu, která však není dosud přesně zjištěna a která také nebyla jednotná. Sama církev tu ponechávala po- měrně značnou volnost i ve své mešní liturgii pro Confiteor v stupňových modlitbách, takže se teprve kolem r. 1314 ustaluje zhruba dnešní mešní Confiteor, které pevně uzáko- ňuje vlastně až úřední misál papeže Pia V. (1566—72). Nejméně jednoty bylo arci ve vyznáních určených pro obec věřících jako druh společné modlitby. Zde se nejvíce mohly uplatniti také individuální záliby skladatelů těchto formulí chápaných leckdy též jako výraz a projev soukromé zbožnosti, i když všechny celkem podržují společnou myš- lenku a leckde i výrazovou kostru. Pozorujeme to už v našich nejstarších, arci přejatých, latinských zpovědních formulích dosvědčených v Opatovickém homiliáři z pol. 12. století (ve vydání Hechtově z r. 1863, str. 28 n., 59 n.) nebo v Ostrovském kodexu z poč. 13. století. 16
Strana 17
A tak najdeme i v českých zpovědních formulích výtvory zcela krátké, které se přimykají k mešnímu Confiteor, i skladby hodně rozměrné, skoro menší traktáty. Mezi krátké náleží náhodou právě jedna z nejstarších dochovaných zpovědních formulí, vyznání krumlovských klarisek, pro něž byla přímo určena, zapsaná r. 1380 (rkp. NUK XIII C 11, přídeští). Zcela krátké je také vyznání hříchů, které na závěr svých přípravných modliteb ke kázání, před ním, při něm a po něm zapsal kolem r. 1480 nějaký kněz, snad příslušník naší vý- chodní nářeční oblasti nebo cizí, nečeské, snad německé ná- rodnosti, do rukopisu náležícího někdy kartusiánům v Dola- nech u Olomouce a chovaného nyní v olomoucké universitní knihovně (č. 406, list 339b; vydal je Al. Müller v Archiv f. slav. Phil. 1, 1876, str. 617 nn., V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, str. 895 nn., Fr. Pastrnek ve Sborníku filol. 7, 1922, str. 100 nn.; J. Vilikovský, Literárnohistorický sborník. Časo- pis liter.-hist. odboru MS 2/3, 1945—46, str. 95 nn.). Do konce 14. století se hlásí jazykem i pravopisem také formule, kterou nalezl v prosinci r. 1828 Jos. Dobrovský v jednom starém rukopise latinské Vulgaty z příruční knihov- ny Cyrila Nappa, preláta augustiniánského kláštera na Sta- rém Brně. Její originál je nyní nezvěstný a text je znám jenom z otisku, který podle vlastnoručního opisu Dobrovského po- řídil Bart. Kopitar v „Glagolita Clozianus“ r. 1836, strana XLVI n., a ještě z jednoho opisu dochovaného v staro- brněnském klášteře (vydal Aug. Neumann v Hlídce 41, 1924, str. 271 n.). Taková zpovědní formule nemůže arci chyběti ani v milí- čovských Modlitbách, tolikrát již připomínaných (NUK XVII F 30, 118a — 120a; otiskl V. Flajšhans v CesMusFil 5, 1899, str. 325 n.). Odtud ji znovu někdo přepsal do sbírky modliteb upravených pro ženskou osobu v první půli 15. sto- letí, nyní rkp. NUK XVII E 7 (list 72a—73b). Nejvíce snad narostla,confessio generalis", kterou si pro svou potřebu složil a na počátku 15. století zapsal klášterní bratr Vojtěch z Psář. (Rkp. dříve admontského kláštera 2 Nejstarší česká duchovní lyrika 17
A tak najdeme i v českých zpovědních formulích výtvory zcela krátké, které se přimykají k mešnímu Confiteor, i skladby hodně rozměrné, skoro menší traktáty. Mezi krátké náleží náhodou právě jedna z nejstarších dochovaných zpovědních formulí, vyznání krumlovských klarisek, pro něž byla přímo určena, zapsaná r. 1380 (rkp. NUK XIII C 11, přídeští). Zcela krátké je také vyznání hříchů, které na závěr svých přípravných modliteb ke kázání, před ním, při něm a po něm zapsal kolem r. 1480 nějaký kněz, snad příslušník naší vý- chodní nářeční oblasti nebo cizí, nečeské, snad německé ná- rodnosti, do rukopisu náležícího někdy kartusiánům v Dola- nech u Olomouce a chovaného nyní v olomoucké universitní knihovně (č. 406, list 339b; vydal je Al. Müller v Archiv f. slav. Phil. 1, 1876, str. 617 nn., V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, str. 895 nn., Fr. Pastrnek ve Sborníku filol. 7, 1922, str. 100 nn.; J. Vilikovský, Literárnohistorický sborník. Časo- pis liter.-hist. odboru MS 2/3, 1945—46, str. 95 nn.). Do konce 14. století se hlásí jazykem i pravopisem také formule, kterou nalezl v prosinci r. 1828 Jos. Dobrovský v jednom starém rukopise latinské Vulgaty z příruční knihov- ny Cyrila Nappa, preláta augustiniánského kláštera na Sta- rém Brně. Její originál je nyní nezvěstný a text je znám jenom z otisku, který podle vlastnoručního opisu Dobrovského po- řídil Bart. Kopitar v „Glagolita Clozianus“ r. 1836, strana XLVI n., a ještě z jednoho opisu dochovaného v staro- brněnském klášteře (vydal Aug. Neumann v Hlídce 41, 1924, str. 271 n.). Taková zpovědní formule nemůže arci chyběti ani v milí- čovských Modlitbách, tolikrát již připomínaných (NUK XVII F 30, 118a — 120a; otiskl V. Flajšhans v CesMusFil 5, 1899, str. 325 n.). Odtud ji znovu někdo přepsal do sbírky modliteb upravených pro ženskou osobu v první půli 15. sto- letí, nyní rkp. NUK XVII E 7 (list 72a—73b). Nejvíce snad narostla,confessio generalis", kterou si pro svou potřebu složil a na počátku 15. století zapsal klášterní bratr Vojtěch z Psář. (Rkp. dříve admontského kláštera 2 Nejstarší česká duchovní lyrika 17
Strana 18
č. 524, nyní v NUK XX B 3 vydal Vojt. Kotsmích v LF 15, 1888, str. 35 nn.) Z ostatních zpov. formulí, dochovaných vesměs v ruko- pisech z 15. století, ještě aspoň připomínám obšírnější text v rkp. olomoucké universitní knihovny č. 290, dříve II G 17 (173b —176a), náležejícím kdysi kartusiánům z Králova Pole u Brna, text, který je zároveň jakousi přípravou k zpo- vědi, jakýmsi zpovědním zrcadlem pro zpytování svědomí (otiskl Al. Müller v Archiv f. slav. Phil. 2, 1877, str. 716 nn.); zpovědní formuli se stopami východních nářečí v mnichov- ském rkp. č. 26899 (viz J. Truhlář ČČM 59, 1885, str. 271); doslovný, kostrbatý překlad oblíbených zpovědních veršů „Poeniteas cito, peccator, cum sit miserator“, snad díla Jana z Garlandie, v rkp. NUKXI E 7 (list 114a—120a; vydal Fr. Černý v LF 21, 1894, str. 225 nn.) a glosy k nim v jed- nom rkp. Veřejné knihovny Saltykova-Ščedrina v Lenin- gradě (viz Al. Brückner Archiv f. slav. Phil. 14, 1892, str. 11; V. Flajšhans, Knihy české v knihovnách švéd. a ruských č. 31); „confessio" z rkp. NUK XIV D 24 (184b—185a), náčrt zpovědi z rkp. NUK VI F 6 (la), část zpovědní formule z rkp. NUK I E 37 (106b), soukromou modlitbu „o vyznání svých hřiechóv“ v rkp. NMP V H 42 (65b až 67a) z r. 1451; zpov. formule z rukopisů knihovny metropol. kapit. pražské C CXV (8b—9b), F XLIX/2, F LIII/2 (34a—35a) a G XLIX (přední přídeští); formule z Rou- dnice VI. Fd 32 (str. 311—312), zapsanou r. 1430 Vavřincem z Manetína, z Vyššího Brodu č. 92 (list 204) a z Drkolné č. 75 (247b nn.) a č. 141. Kromě těchto modliteb byl ještě nemalý počet žalmů a kantik, které se rovněž již od nejstarších dob podílely při ztvárňování naší duchovní kultury a básnické řeči spolu s jinými církevními modlitbami, liturgickými i neliturgic- kými, jako byla na př. již v písemnictví velkomoravském proslulá staroslověnská Abecední modlitba, připisovaná sa- mému sv. Cyrilu, ale také mu upíraná a přičítaná Konstan- 18
č. 524, nyní v NUK XX B 3 vydal Vojt. Kotsmích v LF 15, 1888, str. 35 nn.) Z ostatních zpov. formulí, dochovaných vesměs v ruko- pisech z 15. století, ještě aspoň připomínám obšírnější text v rkp. olomoucké universitní knihovny č. 290, dříve II G 17 (173b —176a), náležejícím kdysi kartusiánům z Králova Pole u Brna, text, který je zároveň jakousi přípravou k zpo- vědi, jakýmsi zpovědním zrcadlem pro zpytování svědomí (otiskl Al. Müller v Archiv f. slav. Phil. 2, 1877, str. 716 nn.); zpovědní formuli se stopami východních nářečí v mnichov- ském rkp. č. 26899 (viz J. Truhlář ČČM 59, 1885, str. 271); doslovný, kostrbatý překlad oblíbených zpovědních veršů „Poeniteas cito, peccator, cum sit miserator“, snad díla Jana z Garlandie, v rkp. NUKXI E 7 (list 114a—120a; vydal Fr. Černý v LF 21, 1894, str. 225 nn.) a glosy k nim v jed- nom rkp. Veřejné knihovny Saltykova-Ščedrina v Lenin- gradě (viz Al. Brückner Archiv f. slav. Phil. 14, 1892, str. 11; V. Flajšhans, Knihy české v knihovnách švéd. a ruských č. 31); „confessio" z rkp. NUK XIV D 24 (184b—185a), náčrt zpovědi z rkp. NUK VI F 6 (la), část zpovědní formule z rkp. NUK I E 37 (106b), soukromou modlitbu „o vyznání svých hřiechóv“ v rkp. NMP V H 42 (65b až 67a) z r. 1451; zpov. formule z rukopisů knihovny metropol. kapit. pražské C CXV (8b—9b), F XLIX/2, F LIII/2 (34a—35a) a G XLIX (přední přídeští); formule z Rou- dnice VI. Fd 32 (str. 311—312), zapsanou r. 1430 Vavřincem z Manetína, z Vyššího Brodu č. 92 (list 204) a z Drkolné č. 75 (247b nn.) a č. 141. Kromě těchto modliteb byl ještě nemalý počet žalmů a kantik, které se rovněž již od nejstarších dob podílely při ztvárňování naší duchovní kultury a básnické řeči spolu s jinými církevními modlitbami, liturgickými i neliturgic- kými, jako byla na př. již v písemnictví velkomoravském proslulá staroslověnská Abecední modlitba, připisovaná sa- mému sv. Cyrilu, ale také mu upíraná a přičítaná Konstan- 18
Strana 19
tinu Prěslavskému, žáku Metodějovu. Zprvu tu soutěžily liturgie slovanská i latinská, jak víme z legend o sv. Ludmile a sv. Václavu, ale později vítězí obřad latinský i jeho řeč. Nepodlomil však tvůrčí síly našeho národa. Právě hojnost latinských modlitebních textů byla popudem i příslušníkům našeho národa, aby je napodobili a podle jejich vzorů více nebo méně závisle i samostatně skládali své modlitby, arci zprvu latinské, především k uctění domácích světců a ochránců. Avšak většina těchto skladeb je ještě neznáma a uzamčena v starých modlitebních a liturgických knihách i kronikách, odkud musí býti teprve zjišťovány a po nezbyt- ném srovnání s ostatní středověkou euchografickou tvorbou, především latinskou, ověřeny jako nepochybné výtvory české. Tyto nejstarší české modlitby jsou také základem, o nějž se opírá naše pozdější česká euchografie, když jí už pod tlakem zvroucnělé zbožnosti nestačí jenom tento malý počet, církví předepsaný, a zatouží soupeřit s bohatstvím latinské eucho- grafie, kterou si zase zprvu většinou jenom přizpůsobuje a přesazuje do národního jazyka, jak je toho svědectvím ze- jména památný milíčovský sborník Modliteb (NUK XVII F 30) a další podobné soubory z něho a pod jeho vlivem vzešlé i celý pozdější bohatý vývoj české euchografie, zejména v době barokní. Otčenáš, Symbolum, Dekalog i Zdrávas bývaly také oblí- beným a častým předmětem theologických výkladů. Z čes- kých literárně nejpamátnější a časově nejstarší jsou výklady Tomáše ze Štítného v „Knížkách šesterých“ z r. 1376 a Hu- sovy. Tyto modlitby jsou však také podnětem a pobídkou naší hymnografii a našemu básnictví, které se některých z nich zmocňuje básnicky již ve 14. století (na př. „Desatero kázanie Božie“ a „Zdrávas“ z Hradeckého rkp., „Zdráva, Matko přěžádúcie“ ze Svatovít. rkp. atd.) a zvlášť intensivně je prožívá v době husitské, čerpajíc z nich přímou inspiraci pro duchovní písně, a poznovu v hymnografii bratrské i ba- rokní. Tehdy v 18. století si tíha sociálního útlaku vynucuje 19
tinu Prěslavskému, žáku Metodějovu. Zprvu tu soutěžily liturgie slovanská i latinská, jak víme z legend o sv. Ludmile a sv. Václavu, ale později vítězí obřad latinský i jeho řeč. Nepodlomil však tvůrčí síly našeho národa. Právě hojnost latinských modlitebních textů byla popudem i příslušníkům našeho národa, aby je napodobili a podle jejich vzorů více nebo méně závisle i samostatně skládali své modlitby, arci zprvu latinské, především k uctění domácích světců a ochránců. Avšak většina těchto skladeb je ještě neznáma a uzamčena v starých modlitebních a liturgických knihách i kronikách, odkud musí býti teprve zjišťovány a po nezbyt- ném srovnání s ostatní středověkou euchografickou tvorbou, především latinskou, ověřeny jako nepochybné výtvory české. Tyto nejstarší české modlitby jsou také základem, o nějž se opírá naše pozdější česká euchografie, když jí už pod tlakem zvroucnělé zbožnosti nestačí jenom tento malý počet, církví předepsaný, a zatouží soupeřit s bohatstvím latinské eucho- grafie, kterou si zase zprvu většinou jenom přizpůsobuje a přesazuje do národního jazyka, jak je toho svědectvím ze- jména památný milíčovský sborník Modliteb (NUK XVII F 30) a další podobné soubory z něho a pod jeho vlivem vzešlé i celý pozdější bohatý vývoj české euchografie, zejména v době barokní. Otčenáš, Symbolum, Dekalog i Zdrávas bývaly také oblí- beným a častým předmětem theologických výkladů. Z čes- kých literárně nejpamátnější a časově nejstarší jsou výklady Tomáše ze Štítného v „Knížkách šesterých“ z r. 1376 a Hu- sovy. Tyto modlitby jsou však také podnětem a pobídkou naší hymnografii a našemu básnictví, které se některých z nich zmocňuje básnicky již ve 14. století (na př. „Desatero kázanie Božie“ a „Zdrávas“ z Hradeckého rkp., „Zdráva, Matko přěžádúcie“ ze Svatovít. rkp. atd.) a zvlášť intensivně je prožívá v době husitské, čerpajíc z nich přímou inspiraci pro duchovní písně, a poznovu v hymnografii bratrské i ba- rokní. Tehdy v 18. století si tíha sociálního útlaku vynucuje 19
Strana 20
též bolestné i hněvivé parodie Otčenáše, odlesk tehdejší bídy selského stavu. Otčenáš podnítí i našeho romantika Čela- kovského k mohutné symfonické parafrázi „Buď vůle tvá“ k jedné z nejprocítěnějších náboženských básní nové doby. K jakým vrcholům se dovedla vzepnouti naše duchovní středověká poesie, a to právě duchovní lyrika vyrůstající z kořenů našich nejstarších modliteb, dokazuje veršovaná Modlitba Kunhutina z konce 13. století. Ovšem na ni působila též bohatá zúrodňující vláha latinské středověké hymnografie a euchografie a také příklad naší české duchovní písně v jazyce českém i latinském, která je druhou významnou složkou naší duchovní lyriky, a to už v době nej- starší. Do samých počátků našeho písemnictví musíme klásti píseň ,Hospodine, pomiluj ny! (= HP), a to nikoli pro- její nejstarší dochovaný záznam, poměrně hodně pozdní, nýbrž pro její jazyk a celou strukturu. Kdežto její nejstarší celý zápis (nenotovaný) je doložen teprve v milíčovském sborníku Modliteb (NUK XVII F 30) a v pojednání Jana z Holešova z r. 1397, kde je po prvé opatřen notací, citace počátečního verše dosvědčuje její existenci již r. 1249 a jazyk písně ji umisťuje ještě hlouběji do minulosti, do přímé sou- vislosti s výtvory vzniklými ještě za živé účasti literárního i liturgického jazyka staroslověnského. Užívalo se ho u nás od příchodu slovanských věrozvěstu v r. 863 až do zrušení sázavského kláštera a rozptýlení jeho slovanských mnichů v r. 1096. Po tomto datu patrně ještě po nějaké desítiletí vliv církevněslovanského písemnictví zcela nevyhasl, ale dodoutnával k úplnému vyhasnutí. Nechceme-li píseň HP násilně rekonstruovati do jakési ideální staroslověnské podoby, neboť její dochovaná znění takový pratvar nepředpokládají a také nápěv písně se mu někde vzpírá (zejména ve v. 4 a 7), nelze ovšem vznik písně hledati v nejstarším období rozkvětu písemnictví velkomo- ravského, nýbrž v období, kdy u nás staroslověnská literatura 20
též bolestné i hněvivé parodie Otčenáše, odlesk tehdejší bídy selského stavu. Otčenáš podnítí i našeho romantika Čela- kovského k mohutné symfonické parafrázi „Buď vůle tvá“ k jedné z nejprocítěnějších náboženských básní nové doby. K jakým vrcholům se dovedla vzepnouti naše duchovní středověká poesie, a to právě duchovní lyrika vyrůstající z kořenů našich nejstarších modliteb, dokazuje veršovaná Modlitba Kunhutina z konce 13. století. Ovšem na ni působila též bohatá zúrodňující vláha latinské středověké hymnografie a euchografie a také příklad naší české duchovní písně v jazyce českém i latinském, která je druhou významnou složkou naší duchovní lyriky, a to už v době nej- starší. Do samých počátků našeho písemnictví musíme klásti píseň ,Hospodine, pomiluj ny! (= HP), a to nikoli pro- její nejstarší dochovaný záznam, poměrně hodně pozdní, nýbrž pro její jazyk a celou strukturu. Kdežto její nejstarší celý zápis (nenotovaný) je doložen teprve v milíčovském sborníku Modliteb (NUK XVII F 30) a v pojednání Jana z Holešova z r. 1397, kde je po prvé opatřen notací, citace počátečního verše dosvědčuje její existenci již r. 1249 a jazyk písně ji umisťuje ještě hlouběji do minulosti, do přímé sou- vislosti s výtvory vzniklými ještě za živé účasti literárního i liturgického jazyka staroslověnského. Užívalo se ho u nás od příchodu slovanských věrozvěstu v r. 863 až do zrušení sázavského kláštera a rozptýlení jeho slovanských mnichů v r. 1096. Po tomto datu patrně ještě po nějaké desítiletí vliv církevněslovanského písemnictví zcela nevyhasl, ale dodoutnával k úplnému vyhasnutí. Nechceme-li píseň HP násilně rekonstruovati do jakési ideální staroslověnské podoby, neboť její dochovaná znění takový pratvar nepředpokládají a také nápěv písně se mu někde vzpírá (zejména ve v. 4 a 7), nelze ovšem vznik písně hledati v nejstarším období rozkvětu písemnictví velkomo- ravského, nýbrž v období, kdy u nás staroslověnská literatura 20
Strana 21
ještě plně kvetla a soupeřila s latinským písemnictvím v čes- kém prostředí, ovšem stále přitom víc a více přijímajíc jazy- kové znaky české. Domnívám se proto, že se píseň HP už při svém vzniku jenom nemnoho lišila od svého pozdějšího tvaru a stavu, jak jej známe z jejích nejstarších záznamů; lišila se hlavně po stránce hláskoslovné a tvaroslovné, kdežto lexikálně si patrně mohla uchovat svůj původní tvar téměř neproměněn. Její nezachovaná původní forma se možná mnoho nelišila od do- mácího českého jazyka, jehož znaky stále usilovněji pronikaly i do liturgické posvátnosti a nedotknutelnosti církevněslovan- ského bohoslužebného jazyka; tento vývoj se projevil i v písni HP hojnými bohemismy hláskoslovnými, tvaroslovnými i lexikálními. Zejména po své výrazové stránce se lišila HP od tehdejšího i pozdějšího českého jazyka jenom asi třemi čtyřmi slovy, hlavně ve svých třech vstupních invokacích, takže počínajíc 4. veršem vyhovovala hned od počátku i češtině i staroslověnštině pozdější české úpravy. To bylo také hlavní příčinou, že se HP asi velmi brzy mohla pocitovati jako výtvor domácí a že se mohla brzy vžíti, státi se písní lidovou, zpěvem neliturgickým. Tento prvotní charakter, nemnoho se od češtiny lišící, zachránil ji také před zkázou při zániku slovanské liturgie v českých zemích, neboť ji chránil před hněvem a nepřízní latinského duchovenstva nevražícího na slovanskou liturgii, jak nám přímo dosvědčuje její zapřisáhlý nepřítel kronikář Kosmas, který tuto píseň ve své kronice cituje a dokonce se o ní po- chvalně zmiňuje jako o písni „líbezné“ (viz dále str. 24). Nám je ovšem nyní po velikých ztrátách, které během sta- letí utrpělo naše nejstarší písemnictví, dochované vskutku jenom zlomkovitě, těžko rozhodovat, co se pocitovalo, a zejména, jak dlouho se něco pocitovalo jako znak a projev jazyka staroslověnského. Nejmenovaný břevnovský benediktin, snad Jan z Hole- šova, který r. 1397 věnoval výkladu naší písně, jediné, které se této cti a pozornosti dostalo už ve staré době, celý traktát, 21
ještě plně kvetla a soupeřila s latinským písemnictvím v čes- kém prostředí, ovšem stále přitom víc a více přijímajíc jazy- kové znaky české. Domnívám se proto, že se píseň HP už při svém vzniku jenom nemnoho lišila od svého pozdějšího tvaru a stavu, jak jej známe z jejích nejstarších záznamů; lišila se hlavně po stránce hláskoslovné a tvaroslovné, kdežto lexikálně si patrně mohla uchovat svůj původní tvar téměř neproměněn. Její nezachovaná původní forma se možná mnoho nelišila od do- mácího českého jazyka, jehož znaky stále usilovněji pronikaly i do liturgické posvátnosti a nedotknutelnosti církevněslovan- ského bohoslužebného jazyka; tento vývoj se projevil i v písni HP hojnými bohemismy hláskoslovnými, tvaroslovnými i lexikálními. Zejména po své výrazové stránce se lišila HP od tehdejšího i pozdějšího českého jazyka jenom asi třemi čtyřmi slovy, hlavně ve svých třech vstupních invokacích, takže počínajíc 4. veršem vyhovovala hned od počátku i češtině i staroslověnštině pozdější české úpravy. To bylo také hlavní příčinou, že se HP asi velmi brzy mohla pocitovati jako výtvor domácí a že se mohla brzy vžíti, státi se písní lidovou, zpěvem neliturgickým. Tento prvotní charakter, nemnoho se od češtiny lišící, zachránil ji také před zkázou při zániku slovanské liturgie v českých zemích, neboť ji chránil před hněvem a nepřízní latinského duchovenstva nevražícího na slovanskou liturgii, jak nám přímo dosvědčuje její zapřisáhlý nepřítel kronikář Kosmas, který tuto píseň ve své kronice cituje a dokonce se o ní po- chvalně zmiňuje jako o písni „líbezné“ (viz dále str. 24). Nám je ovšem nyní po velikých ztrátách, které během sta- letí utrpělo naše nejstarší písemnictví, dochované vskutku jenom zlomkovitě, těžko rozhodovat, co se pocitovalo, a zejména, jak dlouho se něco pocitovalo jako znak a projev jazyka staroslověnského. Nejmenovaný břevnovský benediktin, snad Jan z Hole- šova, který r. 1397 věnoval výkladu naší písně, jediné, které se této cti a pozornosti dostalo už ve staré době, celý traktát, 21
Strana 22
směřující arci více a především k její interpretaci theologické a jenom v jejích službách a záměrech též se dotýkající pro- blémů filologických a hudebních, uznal za nutné vyložiti svým současníkům z písně HP jenom dva výrazy, které po- kládal za palaeoslovenismy. Podle jeho přesvědčení jsou to arci zbytky někdejšího jazyka charvátského, jímž prý naši předkové mluvili ve své charvátské pravlasti a nějakou dobu i ve svých nových českých sídlech, a z něhož se leccos v řeči zachovalo ještě v době sv. Vojtěcha, prý skladatele této písně. Tato „vocabula Charvatica..., que propter predictam muta- cionem ydiomatis nostri iam non sunt nobis modernis Bo- hemis nota et quoad usum et quoad intellectum, et ideo iam indigent declaracione nobis tamquam alia Latina vel Greca“, jsou v 3. verši písně, a to slovo Spas znamenající Spasitel a slovo mir ve významu svět. Jako český archaismus, kterého se již přestává užívati, vykládá pak výraz žizň, znamenající plodnost a úrodnost zemskou a s tím souvisící hojnost život- ních potřeb. V staroslověnštině znamenalo však toto slovo život, vyjadřovalo by tedy termín méně vhodný pro naši píseň, ale též majetek, asi ve významu staročeského sbožie, tedy zase pojem bližší představové oblasti HP. Ku podivu nijak jeho jazykovému cítění nepřekáží slovo pomilovati, jehož je v písni užito v témž významu, který mělo v církevní slovanštině, totiž smilovati se (misereri), a proto se ani nezdržuje jeho slovní interpretací. Svědčilo by to o tom, že toto slovo, ať už je ve významu „smilovati se“ naše pů- vodní anebo teprve u nás vlivem slovanské liturgie zaváděno, žilo v tomto slovním spojení, jak je ho užito v písni, déle, nežli obyčejně soudíme, přes to, že je už hodně brzy začíná z této liturgické formule vytlačovati jeho pošinutý význam, nyní obvyklý. Vyskytne se však v této formuli i mimo píseň HP. Nalezl jsem je na př. citováno místo obvyklého „Hospo- dine, smiluj se nad námi, Jezukriste, smiluj se nad námi" v „Hodinkách o umučení Božím“, přepsaných v prvé polo- vině 15. století z nějaké starobylejší předlohy, v t. zv. Modlit- bách Jindřichových (NUK XVII H 17, list 21b a 27a). 22
směřující arci více a především k její interpretaci theologické a jenom v jejích službách a záměrech též se dotýkající pro- blémů filologických a hudebních, uznal za nutné vyložiti svým současníkům z písně HP jenom dva výrazy, které po- kládal za palaeoslovenismy. Podle jeho přesvědčení jsou to arci zbytky někdejšího jazyka charvátského, jímž prý naši předkové mluvili ve své charvátské pravlasti a nějakou dobu i ve svých nových českých sídlech, a z něhož se leccos v řeči zachovalo ještě v době sv. Vojtěcha, prý skladatele této písně. Tato „vocabula Charvatica..., que propter predictam muta- cionem ydiomatis nostri iam non sunt nobis modernis Bo- hemis nota et quoad usum et quoad intellectum, et ideo iam indigent declaracione nobis tamquam alia Latina vel Greca“, jsou v 3. verši písně, a to slovo Spas znamenající Spasitel a slovo mir ve významu svět. Jako český archaismus, kterého se již přestává užívati, vykládá pak výraz žizň, znamenající plodnost a úrodnost zemskou a s tím souvisící hojnost život- ních potřeb. V staroslověnštině znamenalo však toto slovo život, vyjadřovalo by tedy termín méně vhodný pro naši píseň, ale též majetek, asi ve významu staročeského sbožie, tedy zase pojem bližší představové oblasti HP. Ku podivu nijak jeho jazykovému cítění nepřekáží slovo pomilovati, jehož je v písni užito v témž významu, který mělo v církevní slovanštině, totiž smilovati se (misereri), a proto se ani nezdržuje jeho slovní interpretací. Svědčilo by to o tom, že toto slovo, ať už je ve významu „smilovati se“ naše pů- vodní anebo teprve u nás vlivem slovanské liturgie zaváděno, žilo v tomto slovním spojení, jak je ho užito v písni, déle, nežli obyčejně soudíme, přes to, že je už hodně brzy začíná z této liturgické formule vytlačovati jeho pošinutý význam, nyní obvyklý. Vyskytne se však v této formuli i mimo píseň HP. Nalezl jsem je na př. citováno místo obvyklého „Hospo- dine, smiluj se nad námi, Jezukriste, smiluj se nad námi" v „Hodinkách o umučení Božím“, přepsaných v prvé polo- vině 15. století z nějaké starobylejší předlohy, v t. zv. Modlit- bách Jindřichových (NUK XVII H 17, list 21b a 27a). 22
Strana 23
V těchto liturgických formulích se udržely zbytky jazyka církevněslovanského patrně déle nežli v běžné všední řeči, ačkoli zachované žaltáře (vyjma Kapitulní se slovem Spas ve významu Spasitel) a litanie užívají českých termínů. Není jistě náhodné, že tyto prvky církevní slovanštiny jsou v HP nakupeny právě v třech úvodních invokacích, u nichž mů- žeme tuto konservativnost a toto jazykové ustrnutí právem předpokládat. Pro svůj jazykový ráz nemohla píseň HP vzniknout v době počátečního rozkvětu církevní slovanštiny u nás, ale ovšem ani v době jejího literárního a církevního poklesu. Tomu by neodporovala ani ostatní svědectví o původním znění a existenci HP. Prvým veršem, který v těchto nej- starších zprávách po každé zní „Hospodin, pomiluj ny“ citují ji t. zv. pokračovatelé Kosmovi, a to po prvé k r. 1249, kdy zaznívala v ústech lidu i šlechty vítajících v pražském hradu krále Václava I., usmířeného se vzbouřivším se Pře- myslem; r. 1279 vítá jí lid při návratu nově posvěceného biskupa Tobiáše z Bechyně; r. 1283 pozdravuje a oslavuje jejím zpěvem krále Václava II., vracejícího se z branibor- ského zajetí (FRB 2, str. 308, 339, 366). Tento vokativ Hospodin, který se držel hodně dlouho a který jako chybný vytýká ve svém traktátě i Jan z Holešova, dokazuje, že je vlastně pokusem o zčeštění původní církevně- slovanské invokace „Gospodi, pomiluj ny!“ bez porušení skladu slabičného, nejspíš ještě v době, kdy vedle sebe za- znívaly oba tvary: ve slovanské liturgii Gospodi a v modlit- bách a v invokacích lidu české Hospodine. Máme však dochována ještě dvě nepřímá svědectví, která se vztahují na píseň HP a zároveň ji datují. Jeden z Kosmových pokračovatelů, který nám vypsal „pří- běhy krále Přemysla Otakara II.“, líčí takto porážku kumán- ské jízdy ve vítězné bitvě u Kresenbrunu r. 1260: „Nuntii regis Ungarie, qui missi fuerant ex parte eius ad principem Bohemiae, retulerunt coram eodem principe et baronibus eius, quod hora congressionis exercituum ad invicem, Bo- 23
V těchto liturgických formulích se udržely zbytky jazyka církevněslovanského patrně déle nežli v běžné všední řeči, ačkoli zachované žaltáře (vyjma Kapitulní se slovem Spas ve významu Spasitel) a litanie užívají českých termínů. Není jistě náhodné, že tyto prvky církevní slovanštiny jsou v HP nakupeny právě v třech úvodních invokacích, u nichž mů- žeme tuto konservativnost a toto jazykové ustrnutí právem předpokládat. Pro svůj jazykový ráz nemohla píseň HP vzniknout v době počátečního rozkvětu církevní slovanštiny u nás, ale ovšem ani v době jejího literárního a církevního poklesu. Tomu by neodporovala ani ostatní svědectví o původním znění a existenci HP. Prvým veršem, který v těchto nej- starších zprávách po každé zní „Hospodin, pomiluj ny“ citují ji t. zv. pokračovatelé Kosmovi, a to po prvé k r. 1249, kdy zaznívala v ústech lidu i šlechty vítajících v pražském hradu krále Václava I., usmířeného se vzbouřivším se Pře- myslem; r. 1279 vítá jí lid při návratu nově posvěceného biskupa Tobiáše z Bechyně; r. 1283 pozdravuje a oslavuje jejím zpěvem krále Václava II., vracejícího se z branibor- ského zajetí (FRB 2, str. 308, 339, 366). Tento vokativ Hospodin, který se držel hodně dlouho a který jako chybný vytýká ve svém traktátě i Jan z Holešova, dokazuje, že je vlastně pokusem o zčeštění původní církevně- slovanské invokace „Gospodi, pomiluj ny!“ bez porušení skladu slabičného, nejspíš ještě v době, kdy vedle sebe za- znívaly oba tvary: ve slovanské liturgii Gospodi a v modlit- bách a v invokacích lidu české Hospodine. Máme však dochována ještě dvě nepřímá svědectví, která se vztahují na píseň HP a zároveň ji datují. Jeden z Kosmových pokračovatelů, který nám vypsal „pří- běhy krále Přemysla Otakara II.“, líčí takto porážku kumán- ské jízdy ve vítězné bitvě u Kresenbrunu r. 1260: „Nuntii regis Ungarie, qui missi fuerant ex parte eius ad principem Bohemiae, retulerunt coram eodem principe et baronibus eius, quod hora congressionis exercituum ad invicem, Bo- 23
Strana 24
hemi velido clamore in coelum exaltato canentes hymnum a sancto Adalberto editum, quod populus singulis diebus dominicis et aliis festivitatibus ad processionem cantat, equi adversariorum invitis sessoribus fugam arripuerunt“ (FRB2, str. 319). Tímto hymnem je najisto píseň HP, připisovaná také později sv. Vojtěchu. Když ji mohl kronikář r. 1260 označovati za píseň složenou sv. Vojtěchem, svědčí to o tra- dici delší nejméně dvou generací a datuje její existenci už do konce 12. století. Ale můžeme na ni vztáhnouti svědectví ještě starší, a to letopisce Kosmy, který nám k r. 1055 zaznamenal volbu kní- žete Spytihněva s těmito podrobnostmi: „Post cuius obitum [sc. Bracizlai] filium eius primogenitum, nomine Zpitignev, omnes Boemice gentis, magni et parvi, communi consilio et voluntate pari eligunt sibi in ducem, cantantes Kyrieleyson, cantilenam dulcem" (vyd. Bretholzova v MGH str. 103). Kosmas, čerpající na tomto místě ze starších písemných zpráv, necituje sice píseň HP jejím počátečním veršem, nýbrž původní řeckou invokací Kyrie eleison, jejímž překla- dem je prvý verš písně. Učinil tak patrně z důvodů stylistic- kých, nechtěje své latinské vyprávění porušiti českou vsuv- kou, citátem písně všem známé, neboť český citát pocitoval by, on vybroušený stylista, v svém latinském textu jistě jako barbarismus. Nebo označuje tímto termínem „Kyrieleison“, jak bývalo zvykem v té době, druh lidové písně v národním jazyce, jejíž předlohou byla litanie a v níž se obyčejně invo- kace Kyrieleison refrénovitě opakovala? Že však má na mysli píseň HP naznačil právě charakteristikou neurčitého Kyrieleison, výměrem „cantilena dulcis“, aby nevzniklo u čtenáře nedorozumění, že lid provolával pouhou invokaci Kyrieleison, jak bývalo zvykem při aklamaci (volbě) a intro- nisaci (nastolení) panovníka nebo biskupa, při mešních obřa- dech, při prosebných průvodech, při posvěcení chrámu, při pohřbech, v bitevním boji atpod. V přesné terminologii dobrého znalce liturgie a hymnologie, jakým Kosmas byl, označuje „cantilena“ jenom píseň, a to nejspíš v řeči lidové, 24
hemi velido clamore in coelum exaltato canentes hymnum a sancto Adalberto editum, quod populus singulis diebus dominicis et aliis festivitatibus ad processionem cantat, equi adversariorum invitis sessoribus fugam arripuerunt“ (FRB2, str. 319). Tímto hymnem je najisto píseň HP, připisovaná také později sv. Vojtěchu. Když ji mohl kronikář r. 1260 označovati za píseň složenou sv. Vojtěchem, svědčí to o tra- dici delší nejméně dvou generací a datuje její existenci už do konce 12. století. Ale můžeme na ni vztáhnouti svědectví ještě starší, a to letopisce Kosmy, který nám k r. 1055 zaznamenal volbu kní- žete Spytihněva s těmito podrobnostmi: „Post cuius obitum [sc. Bracizlai] filium eius primogenitum, nomine Zpitignev, omnes Boemice gentis, magni et parvi, communi consilio et voluntate pari eligunt sibi in ducem, cantantes Kyrieleyson, cantilenam dulcem" (vyd. Bretholzova v MGH str. 103). Kosmas, čerpající na tomto místě ze starších písemných zpráv, necituje sice píseň HP jejím počátečním veršem, nýbrž původní řeckou invokací Kyrie eleison, jejímž překla- dem je prvý verš písně. Učinil tak patrně z důvodů stylistic- kých, nechtěje své latinské vyprávění porušiti českou vsuv- kou, citátem písně všem známé, neboť český citát pocitoval by, on vybroušený stylista, v svém latinském textu jistě jako barbarismus. Nebo označuje tímto termínem „Kyrieleison“, jak bývalo zvykem v té době, druh lidové písně v národním jazyce, jejíž předlohou byla litanie a v níž se obyčejně invo- kace Kyrieleison refrénovitě opakovala? Že však má na mysli píseň HP naznačil právě charakteristikou neurčitého Kyrieleison, výměrem „cantilena dulcis“, aby nevzniklo u čtenáře nedorozumění, že lid provolával pouhou invokaci Kyrieleison, jak bývalo zvykem při aklamaci (volbě) a intro- nisaci (nastolení) panovníka nebo biskupa, při mešních obřa- dech, při prosebných průvodech, při posvěcení chrámu, při pohřbech, v bitevním boji atpod. V přesné terminologii dobrého znalce liturgie a hymnologie, jakým Kosmas byl, označuje „cantilena“ jenom píseň, a to nejspíš v řeči lidové, 24
Strana 25
a ne tropy, antifony, responsoria, hymny a ódy, skládané zpravidla v té době latinsky. Také toto pouhé Kyrieleison, at už zpívané, recitované nebo provolávané, je u Kosmy několikrát doloženo: r. 975 provolávali je lidé prostí a neučení při nastolení prvého praž- ského biskupa, Sasa Dětmara, kdežto kníže a velmoži zpívali prý německou zkrácenou litanii ke všem svatým „Christe gi- nadô...“ (MGH 45 n.); provolával je lid r. 1037 při knížecí volbě Břetislavově, r. 1039 při vyzdvižení ostatků sv. Vojtě- cha v Hnězdně,* r. 1109 při volbě Otty za knížete (MGH 78, 88, 197) a podle neznámého kanovníka vyšehradského, prvního pokračovatele Kosmova, i před vítěznou bitvou u Chlumce r. 1126 (FRB 2, 204). Kosmas nebo opisovači jeho díla zaznamenávají tuto invo- kaci v rozmanité jazykové podobě, ne jenom jako původní Kyrie eleison nebo Kyrieleison: Krlesu, Krlešu, Krlesn, Kirlešu, Krilesu, Krilešu, Krleisu, Krleišu, Krleš, Krleis, Krleiš, Krielesu, Krileson a pod. Všecky tyto tvary jsou zko- molením původní řecké formy, s níž seznamovali naše pohan- ské předky už první křesťanští misionáři a učili je jejímu volání, aby se aspoň tímto způsobem mohli zúčastniti mešní i mimokostelní liturgie: a jsou vlastně jejím přizpůsobením domácímu jazyku, počeštěním z původního Kyrieleison) Kъrbleišo (Korleišo, Korlešo)) Kerlešu (Krlešu, Krleš). Na tomto tvaru invokace ustrnula a dostala se také do závěru HP. Právě pro tento závěr bývala některými badateli (Jos. Jirečkem) píseň HP vykládána jako slovní interpolace meš- ního Kyrie, jako nějaký tropus vzniklý z mešních kyriamin, anebo se předpokládal tento vývoj (Nejedlý): invokace Krleš, pak vznikl nějaký nezachovaný tropus na Kyrie (dosvědčený prý k r. 1055) a po něm HP. * Ovšem Kosmova stylisace „clerici ,Te Deum laudamus', laici ,Kyrieleison' modulantur, et resonant voces eorum usque ad ethera“ svádí k domněnce, že snad Kosmas i na tomto místě měl možná na mysli píseň HP a ne pouhou invokaci „Kyrie eleison“, o jejímž přednesu užívá výrazů clamare a succlamare. 25
a ne tropy, antifony, responsoria, hymny a ódy, skládané zpravidla v té době latinsky. Také toto pouhé Kyrieleison, at už zpívané, recitované nebo provolávané, je u Kosmy několikrát doloženo: r. 975 provolávali je lidé prostí a neučení při nastolení prvého praž- ského biskupa, Sasa Dětmara, kdežto kníže a velmoži zpívali prý německou zkrácenou litanii ke všem svatým „Christe gi- nadô...“ (MGH 45 n.); provolával je lid r. 1037 při knížecí volbě Břetislavově, r. 1039 při vyzdvižení ostatků sv. Vojtě- cha v Hnězdně,* r. 1109 při volbě Otty za knížete (MGH 78, 88, 197) a podle neznámého kanovníka vyšehradského, prvního pokračovatele Kosmova, i před vítěznou bitvou u Chlumce r. 1126 (FRB 2, 204). Kosmas nebo opisovači jeho díla zaznamenávají tuto invo- kaci v rozmanité jazykové podobě, ne jenom jako původní Kyrie eleison nebo Kyrieleison: Krlesu, Krlešu, Krlesn, Kirlešu, Krilesu, Krilešu, Krleisu, Krleišu, Krleš, Krleis, Krleiš, Krielesu, Krileson a pod. Všecky tyto tvary jsou zko- molením původní řecké formy, s níž seznamovali naše pohan- ské předky už první křesťanští misionáři a učili je jejímu volání, aby se aspoň tímto způsobem mohli zúčastniti mešní i mimokostelní liturgie: a jsou vlastně jejím přizpůsobením domácímu jazyku, počeštěním z původního Kyrieleison) Kъrbleišo (Korleišo, Korlešo)) Kerlešu (Krlešu, Krleš). Na tomto tvaru invokace ustrnula a dostala se také do závěru HP. Právě pro tento závěr bývala některými badateli (Jos. Jirečkem) píseň HP vykládána jako slovní interpolace meš- ního Kyrie, jako nějaký tropus vzniklý z mešních kyriamin, anebo se předpokládal tento vývoj (Nejedlý): invokace Krleš, pak vznikl nějaký nezachovaný tropus na Kyrie (dosvědčený prý k r. 1055) a po něm HP. * Ovšem Kosmova stylisace „clerici ,Te Deum laudamus', laici ,Kyrieleison' modulantur, et resonant voces eorum usque ad ethera“ svádí k domněnce, že snad Kosmas i na tomto místě měl možná na mysli píseň HP a ne pouhou invokaci „Kyrie eleison“, o jejímž přednesu užívá výrazů clamare a succlamare. 25
Strana 26
D. Orel dokázal však přesvědčivě, že prostý a jedno- duchý zpěv HP na recitantě bez jubilací nemůže býti odvozován z nějakého tropu mešních kyriamin, melodicky bohatých a mnohotvárných, a hledá předlohu písně v li- tanii, s jejímiž prosbami se opravdu jednotlivé prosby HP shodují. Byla by tedy po této stránce píseň HP jakousi zkrácenou formou litanie ke všem svatým, snad litanie v jazyce církevněslovanském, a to jejích úvodních a závěrečných částí. Ovšem svůj vlastní základ má v liturgickém recitativu „Kyrie, eleison — Criste, eleison“, který se nejvýrazněji uplatňuje v mešní liturgii po introitu a nazýval se rovněž letania. Z této invokace Kyrieleison vznikaly pak (už v 10. a 11. století) připojováním rozličných proseb, odvozovaných nejčastěji z litanií, lidové duchovní písně v mateřském jazyku, jakýsi druh litanických písní, t. zv. Kyrieleison, Chirleis nebo Leis u Němců, Kyriole, Quirielle nebo Lais u Francouzů a u nás buď Kyrieleison (Kosmova „cantilena dulcis“) nebo snad Krleš. Dosud nazývají Lužičtí Srbové duchovní nebo kostelní a kancionálovou píseň kjarliž (dolnosrbsky) anebo kěrluš (khěrluš, hornosrbsky). Tímto Krleš není však volání lidu zaznamenané Kosmou k r. 975 ani k dalším letům 1037, 1039 a 1109, nýbrž jenom k r. 1055, kdy je výslovně charakterisováno a blíže určeno jako „cantilena“ a zhodnoceno esteticky jako „dulcis“. Od- mítáme-li ovšem uznati tuto píseň, kterou zpívali laici, ne- kněží, za českou HP a pokládáme-li její označení Kyrie- leison ne za překlad prvého verše HP, nýbrž jenom za ozna- čení druhu, typu písně, a to nikoli HP, pak bychom museli předpokládati ještě nějakou jinou ztracenou českou píseň rovněž typu t. zv. Kyrieleison: tedy již v této době dvě staro- bylé písně, z nichž jedna přes svou krásu zanikla, a druhá se udržela. Uvážíme-li dále, že je to v době, kdy se literární památky tohoto druhu ještě nezaznamenávají a žijí jenom ústním podáním, ostatně velmi houževnatým, zejména v po- čátcích vlastního literárního vývoje a tvoření, a uvážíme-li 26
D. Orel dokázal však přesvědčivě, že prostý a jedno- duchý zpěv HP na recitantě bez jubilací nemůže býti odvozován z nějakého tropu mešních kyriamin, melodicky bohatých a mnohotvárných, a hledá předlohu písně v li- tanii, s jejímiž prosbami se opravdu jednotlivé prosby HP shodují. Byla by tedy po této stránce píseň HP jakousi zkrácenou formou litanie ke všem svatým, snad litanie v jazyce církevněslovanském, a to jejích úvodních a závěrečných částí. Ovšem svůj vlastní základ má v liturgickém recitativu „Kyrie, eleison — Criste, eleison“, který se nejvýrazněji uplatňuje v mešní liturgii po introitu a nazýval se rovněž letania. Z této invokace Kyrieleison vznikaly pak (už v 10. a 11. století) připojováním rozličných proseb, odvozovaných nejčastěji z litanií, lidové duchovní písně v mateřském jazyku, jakýsi druh litanických písní, t. zv. Kyrieleison, Chirleis nebo Leis u Němců, Kyriole, Quirielle nebo Lais u Francouzů a u nás buď Kyrieleison (Kosmova „cantilena dulcis“) nebo snad Krleš. Dosud nazývají Lužičtí Srbové duchovní nebo kostelní a kancionálovou píseň kjarliž (dolnosrbsky) anebo kěrluš (khěrluš, hornosrbsky). Tímto Krleš není však volání lidu zaznamenané Kosmou k r. 975 ani k dalším letům 1037, 1039 a 1109, nýbrž jenom k r. 1055, kdy je výslovně charakterisováno a blíže určeno jako „cantilena“ a zhodnoceno esteticky jako „dulcis“. Od- mítáme-li ovšem uznati tuto píseň, kterou zpívali laici, ne- kněží, za českou HP a pokládáme-li její označení Kyrie- leison ne za překlad prvého verše HP, nýbrž jenom za ozna- čení druhu, typu písně, a to nikoli HP, pak bychom museli předpokládati ještě nějakou jinou ztracenou českou píseň rovněž typu t. zv. Kyrieleison: tedy již v této době dvě staro- bylé písně, z nichž jedna přes svou krásu zanikla, a druhá se udržela. Uvážíme-li dále, že je to v době, kdy se literární památky tohoto druhu ještě nezaznamenávají a žijí jenom ústním podáním, ostatně velmi houževnatým, zejména v po- čátcích vlastního literárního vývoje a tvoření, a uvážíme-li 26
Strana 27
i konservativnost církevní tradice, můžeme Kosmovu „canti- lenam dulcem" vztahovati jenom na HP. Co z toho plyne pro chronologii naší písně? I kdybychom byli přísně skeptičtí k hodnověrnosti Kosmově a nevěřili mu, že přejal tuto zprávu z nějakého spolehlivého pramene, přece z toho plyne, že se píseň HP už v době života Kosmova, t. j. v letech 1045 až 1125, zpívala a líbila. Kosmas ji patrně slýchal a naučil se jí už za svého mládí, když může tvrdit, že se zpívala už r. 1055, kdy byl hochem desítiletým. Nutno tedy její vznik pošinouti před toto datum. Pokládati ji za výtvor doby cyrilometodějské, jak po prvé vyslovil tuto domněnku jako jednu z možností Matěj Bene- dikt Bolelucký v knize „Rosa Boëmica sive Vita Sancti Woytiechi“ r. 1668, nedá se hájit, ačkoli býval tento názor i později opakován a přijímán (Dobrovským, Palackým, Šafa- říkem, A. Truhlářem, J. Vlčkem, částečně Konrádem). Stará tradice, zachycená již jedním z pokračovatelů Kos- mových, pokládá ji však již r. 1260 za dílo sv. Vojtěcha a tento názor se drží i později, pokud je v starší době autor písně hledán a označován (na př. u Jana z Holešova r. 1397, v husitském traktátu „De cantu vulgari“ z poč. 15. století, ujímajícím se zakazovaných českých písní, u Hájka, Drau- šovia, Boleluckého, Tomáše Pešiny z Čechorodu, Dlouho- veského atd.). V době Kosmově patrně toto mínění ještě nepřevládalo, neboť stěží si lze představit, že by Kosmas, zvláštní ctitel sv. Vojtěcha, o tom ve své Kronice pomlčel. Buď se tedy opravdu pamatoval ještě vznik této písně, takže se stále cítila jako výtvor nový, anebo byla tato píseň starší, ale žila jako skladba anonymní. Právě to, že ji cituje a zá- roveň chválí Kosmas, zapřisáhlý odpůrce slovanské liturgie, svědčí mi o tom, že píseň nevznikla v Sázavském klášteře (založeném asi r. 1032) a že se už ani necítila jako součást slo- vanské liturgie nebo aspoň jako skladba zbásněná v církevně- slovanském jazyce. To by pak opravdu posouvalo vznik naší písně více k hra- nicím století 10., tedy do doby působení sv. Vojtěcha a jeho 27
i konservativnost církevní tradice, můžeme Kosmovu „canti- lenam dulcem" vztahovati jenom na HP. Co z toho plyne pro chronologii naší písně? I kdybychom byli přísně skeptičtí k hodnověrnosti Kosmově a nevěřili mu, že přejal tuto zprávu z nějakého spolehlivého pramene, přece z toho plyne, že se píseň HP už v době života Kosmova, t. j. v letech 1045 až 1125, zpívala a líbila. Kosmas ji patrně slýchal a naučil se jí už za svého mládí, když může tvrdit, že se zpívala už r. 1055, kdy byl hochem desítiletým. Nutno tedy její vznik pošinouti před toto datum. Pokládati ji za výtvor doby cyrilometodějské, jak po prvé vyslovil tuto domněnku jako jednu z možností Matěj Bene- dikt Bolelucký v knize „Rosa Boëmica sive Vita Sancti Woytiechi“ r. 1668, nedá se hájit, ačkoli býval tento názor i později opakován a přijímán (Dobrovským, Palackým, Šafa- říkem, A. Truhlářem, J. Vlčkem, částečně Konrádem). Stará tradice, zachycená již jedním z pokračovatelů Kos- mových, pokládá ji však již r. 1260 za dílo sv. Vojtěcha a tento názor se drží i později, pokud je v starší době autor písně hledán a označován (na př. u Jana z Holešova r. 1397, v husitském traktátu „De cantu vulgari“ z poč. 15. století, ujímajícím se zakazovaných českých písní, u Hájka, Drau- šovia, Boleluckého, Tomáše Pešiny z Čechorodu, Dlouho- veského atd.). V době Kosmově patrně toto mínění ještě nepřevládalo, neboť stěží si lze představit, že by Kosmas, zvláštní ctitel sv. Vojtěcha, o tom ve své Kronice pomlčel. Buď se tedy opravdu pamatoval ještě vznik této písně, takže se stále cítila jako výtvor nový, anebo byla tato píseň starší, ale žila jako skladba anonymní. Právě to, že ji cituje a zá- roveň chválí Kosmas, zapřisáhlý odpůrce slovanské liturgie, svědčí mi o tom, že píseň nevznikla v Sázavském klášteře (založeném asi r. 1032) a že se už ani necítila jako součást slo- vanské liturgie nebo aspoň jako skladba zbásněná v církevně- slovanském jazyce. To by pak opravdu posouvalo vznik naší písně více k hra- nicím století 10., tedy do doby působení sv. Vojtěcha a jeho 27
Strana 28
žáků. Sv. Vojtěch (* kolem 956, 1997), který nebyl protiv- níkem slovanské liturgie a znal byzantské písemnictví, pokládá se také za skladatele nejstarší básnické skladby polské, rovněž litaniového Kyrieleison, duchovní písně „Boga- rodzica“. Naposledy se touto otázkou zevrubně obíral polský učenec byzantolog Józef Birkenmajer, který v polské písni zjišťuje také silné vlivy a ohlasy řecké hymnografie byzantské a za jejího původce pokládá sv. Vojtěcha anebo někoho z jeho okruhu a pod jeho vlivem stojícího. Jestliže všecky jeho důvody a důkazy obstojí před kritikou a nebudou jinak vylo- ženy nebo vyvráceny, musíme sv. Vojtěchovi anebo aspoň jeho družině opravdu přičísti i českou píseň HP, u níž by se však vlivy řecké byzantské hymnologie a hudby nedaly doložit. HP je vzácná památka naší kultury období románského a má všecky jeho znaky. Při vší výrazové prostotě má sevřenost a monumentalitu našich nejstarších románských kostelů, prostých rotund, sklenutých nad půdorysem skrovného prostoru. Má však smysl pro architektonické vybudování myšlenky i pro její gradaci přes to, že staví z materiálu, na němž ještě příliš lpí tíha země: věty jsou hlavní, vesměs zvo- lací; substantiva, zájmena a slovesa, jichž je tu vesměs užito v jejich původním nepřeneseném významu a funkci, vrší se na sebe jako kamenné zdivo, které sice vytváří architektonický prostor, ale nečlení a nerozvíjí jeho konstrukci ani vedlejšími podřadnými větami ani sochařskou výzdobou epithetických a metaforických příkras a rýmů. Není ještě dotčena theolo- gickou spekulací, představami nadzemské říše Boží. Její prosby nejsou sice upřeny jenom k pozemskému blahu, ale přece takto vyznívají v touze po poklidném životě uprostřed hojnosti zemské úrody, tedy vlastně ideálem lidu a národa ještě většinou rolnického. A přece, přes tuto jednoduchost nepodařilo se dosud uspokojivě rozřešit veršovou formu a strukturu této písně, snad právě proto, že je tak jednoduchá, kdežto my v ní hle- dáme záhady. Tak na př. Jul. Fejfalik shledával v ní veršový 28
žáků. Sv. Vojtěch (* kolem 956, 1997), který nebyl protiv- níkem slovanské liturgie a znal byzantské písemnictví, pokládá se také za skladatele nejstarší básnické skladby polské, rovněž litaniového Kyrieleison, duchovní písně „Boga- rodzica“. Naposledy se touto otázkou zevrubně obíral polský učenec byzantolog Józef Birkenmajer, který v polské písni zjišťuje také silné vlivy a ohlasy řecké hymnografie byzantské a za jejího původce pokládá sv. Vojtěcha anebo někoho z jeho okruhu a pod jeho vlivem stojícího. Jestliže všecky jeho důvody a důkazy obstojí před kritikou a nebudou jinak vylo- ženy nebo vyvráceny, musíme sv. Vojtěchovi anebo aspoň jeho družině opravdu přičísti i českou píseň HP, u níž by se však vlivy řecké byzantské hymnologie a hudby nedaly doložit. HP je vzácná památka naší kultury období románského a má všecky jeho znaky. Při vší výrazové prostotě má sevřenost a monumentalitu našich nejstarších románských kostelů, prostých rotund, sklenutých nad půdorysem skrovného prostoru. Má však smysl pro architektonické vybudování myšlenky i pro její gradaci přes to, že staví z materiálu, na němž ještě příliš lpí tíha země: věty jsou hlavní, vesměs zvo- lací; substantiva, zájmena a slovesa, jichž je tu vesměs užito v jejich původním nepřeneseném významu a funkci, vrší se na sebe jako kamenné zdivo, které sice vytváří architektonický prostor, ale nečlení a nerozvíjí jeho konstrukci ani vedlejšími podřadnými větami ani sochařskou výzdobou epithetických a metaforických příkras a rýmů. Není ještě dotčena theolo- gickou spekulací, představami nadzemské říše Boží. Její prosby nejsou sice upřeny jenom k pozemskému blahu, ale přece takto vyznívají v touze po poklidném životě uprostřed hojnosti zemské úrody, tedy vlastně ideálem lidu a národa ještě většinou rolnického. A přece, přes tuto jednoduchost nepodařilo se dosud uspokojivě rozřešit veršovou formu a strukturu této písně, snad právě proto, že je tak jednoduchá, kdežto my v ní hle- dáme záhady. Tak na př. Jul. Fejfalik shledával v ní veršový 28
Strana 29
princip aliterující. Z jiných rozborů (hlavně Jakobsonových) je zjištěno, že každý verš HP v dochované formě má pevnou mezislovnou hranici před 4. slabikou od konce, takže druhé poloverší je důsledně sylabické, vždy se končí syntaktickou pausou a začíná slovní hranicí, většinou přízvučnou, a smě- řuje k členění na dvě trochejské stopy. Naproti tomu v prvém poloverší nelze zjistit rytmické členění a počet slabik se v něm kolísá od čtyř do jedné. HP užívá tedy nesylabického verše se sylabickým koncem, který se vyskytuje v slovanském lidovém básnictví. Jakobson se však domnívá, že dnešní stav HP vznikl přepracováním starší církevněslovanské formy, kterou po dřívějších podobných pokusech znovu rekon- struuje: ta prý přísně zachovávala všude osmislabičné verše, arci kromě závěrečného trojího Krleš, které Jakobson ze své rekonstrukce vyloučil. Máme-li však na mysli starší latinské církevní básnictví, zejména tropy, antifony a sekvence, které se opírají přede- vším o principy hudebního frázování a nedbají ani o dodržo- vání slabičných principů ani o přesný rým, takže se bez na- depsaného hudebního doprovodu podobají rytmisované próze, stačíme i HP vyložiti z těchto zásad jakéhosi volného hudebního verše, kde nezáleží ani na přesném rytmickém chodu ani na důsledném dodržování počtu slabik ve verších, ačkoli pronikla aspoň tendence zachovat stálé koncové úseky v jednotlivých verších. Nesmíme totiž zapomínati také na tu důležitou okolnost, že slova i nápěv naší písně vznikly sou- časně, že je skládala táž osoba, takže tu není žádná složka prvotní a druhá jí podřízená. Píseň HP požívala u našich předků veliké úcty, zejména od doby, kdy se připisuje sv. Vojtěchu. Zpívala se zprvu jako zpěv neliturgický většinou mimo kostel a při světských příle- žitostech, jako byly volba a nastolení knížete nebo krále; ale podle svědectví z r. 1260 zpíval ji už tehdy lid pravidelně každou neděli a ve svátky při průvodech, při nichž se též zpívala latinská litanie ke všem svatým. Ale už tehdy i později, na příklad 1260 u Kresenbrunu a r. 1278 na Moravském poli, 29
princip aliterující. Z jiných rozborů (hlavně Jakobsonových) je zjištěno, že každý verš HP v dochované formě má pevnou mezislovnou hranici před 4. slabikou od konce, takže druhé poloverší je důsledně sylabické, vždy se končí syntaktickou pausou a začíná slovní hranicí, většinou přízvučnou, a smě- řuje k členění na dvě trochejské stopy. Naproti tomu v prvém poloverší nelze zjistit rytmické členění a počet slabik se v něm kolísá od čtyř do jedné. HP užívá tedy nesylabického verše se sylabickým koncem, který se vyskytuje v slovanském lidovém básnictví. Jakobson se však domnívá, že dnešní stav HP vznikl přepracováním starší církevněslovanské formy, kterou po dřívějších podobných pokusech znovu rekon- struuje: ta prý přísně zachovávala všude osmislabičné verše, arci kromě závěrečného trojího Krleš, které Jakobson ze své rekonstrukce vyloučil. Máme-li však na mysli starší latinské církevní básnictví, zejména tropy, antifony a sekvence, které se opírají přede- vším o principy hudebního frázování a nedbají ani o dodržo- vání slabičných principů ani o přesný rým, takže se bez na- depsaného hudebního doprovodu podobají rytmisované próze, stačíme i HP vyložiti z těchto zásad jakéhosi volného hudebního verše, kde nezáleží ani na přesném rytmickém chodu ani na důsledném dodržování počtu slabik ve verších, ačkoli pronikla aspoň tendence zachovat stálé koncové úseky v jednotlivých verších. Nesmíme totiž zapomínati také na tu důležitou okolnost, že slova i nápěv naší písně vznikly sou- časně, že je skládala táž osoba, takže tu není žádná složka prvotní a druhá jí podřízená. Píseň HP požívala u našich předků veliké úcty, zejména od doby, kdy se připisuje sv. Vojtěchu. Zpívala se zprvu jako zpěv neliturgický většinou mimo kostel a při světských příle- žitostech, jako byly volba a nastolení knížete nebo krále; ale podle svědectví z r. 1260 zpíval ji už tehdy lid pravidelně každou neděli a ve svátky při průvodech, při nichž se též zpívala latinská litanie ke všem svatým. Ale už tehdy i později, na příklad 1260 u Kresenbrunu a r. 1278 na Moravském poli, 29
Strana 30
hlaholí také jako píseň bitevní, jako modlitba za udělení boží pomoci a vítězství v nastávajícím boji. V této funkci modlitby před rozhodnou bitvou u Varny r. 1444 vkládá ji do úst polského a uherského krále Vladislava neznámý souvěký český básník, který tuto neštastnou bitvu vylíčil v české básni, t. zv. „Cancio de rege Vladislao, Ungarie rege“. Karel IV. ji r. 1347 zařaďuje do korunovačního řádu čes- kých králů, patrně v souhlase se starší tradicí, dosvědčenou po prvé již u Kosmy k r. 1055, takže se stala součástí koru- novační liturgie (při uvedení krále na trůn), ale ne mše, tedy jakousi státní hymnou. A v této funkci jakési státní hymny dává ji zpívati svému románovému hrdinovi a jeho družině též český zpracovatel německé pověsti „O vévodě Arnoš- tovi“, básni z druhé pol. 14. století. Ve 14. století zdomácňuje HP v kostele jako nejoblíbe- nější lidová píseň: vedle písně „Buóh všemohúcí“ zpívá se před kázáním nebo později po něm, zejména když ji Arnošt z Pardubic obdařil r. 1358 odpustky a když tato výsada byla později znovu obnovována a potvrzována, na př. arcibiskupem Zbyňkem r. 1405. R. 1397 věnuje písni HP břevnovský benediktin, nejspíš Jan z Holešova, celý traktát. Je to vy- znamenání mimořádné důležitosti, jakým bývaly poctívány jenom přední výtvory latinské liturgie a hymnografie. Dával ji zpívati při svých kázáních v Betlemské kapli také M. Jan Hus a vysvětloval její smysl svým posluchačům. Je jednou ze čtyř písní, které synoda z 16. června r. 1408 dovoluje zpívati, zakazujíc zároveň nové české písně skládati a zaváděti do kostela. Husitské hnutí, aspoň z počátku a jeho radikální vrstvy, této písni ve svém obrazoborectví příliš nepřálo, poci- ťujíc nejspíš píseň sv. Vojtěchu přičítanou nepřímo za píseň k tomuto světci, jehož ochrany i pomoci ostatních českých patronů se dovolávali právě katolíci proti husitům, takže se tato píseň stává s písní „Svatý Václave“ jakýmsi heslem strany katolické, jak dosvědčuje na př. jedna z veršovaných „Žalob na husity“ asi z doby okolo r. 1417: „Pražský biskup svatý Vojtěch/ z Polsky přinešen do Čech;! Čechové mír, 30
hlaholí také jako píseň bitevní, jako modlitba za udělení boží pomoci a vítězství v nastávajícím boji. V této funkci modlitby před rozhodnou bitvou u Varny r. 1444 vkládá ji do úst polského a uherského krále Vladislava neznámý souvěký český básník, který tuto neštastnou bitvu vylíčil v české básni, t. zv. „Cancio de rege Vladislao, Ungarie rege“. Karel IV. ji r. 1347 zařaďuje do korunovačního řádu čes- kých králů, patrně v souhlase se starší tradicí, dosvědčenou po prvé již u Kosmy k r. 1055, takže se stala součástí koru- novační liturgie (při uvedení krále na trůn), ale ne mše, tedy jakousi státní hymnou. A v této funkci jakési státní hymny dává ji zpívati svému románovému hrdinovi a jeho družině též český zpracovatel německé pověsti „O vévodě Arnoš- tovi“, básni z druhé pol. 14. století. Ve 14. století zdomácňuje HP v kostele jako nejoblíbe- nější lidová píseň: vedle písně „Buóh všemohúcí“ zpívá se před kázáním nebo později po něm, zejména když ji Arnošt z Pardubic obdařil r. 1358 odpustky a když tato výsada byla později znovu obnovována a potvrzována, na př. arcibiskupem Zbyňkem r. 1405. R. 1397 věnuje písni HP břevnovský benediktin, nejspíš Jan z Holešova, celý traktát. Je to vy- znamenání mimořádné důležitosti, jakým bývaly poctívány jenom přední výtvory latinské liturgie a hymnografie. Dával ji zpívati při svých kázáních v Betlemské kapli také M. Jan Hus a vysvětloval její smysl svým posluchačům. Je jednou ze čtyř písní, které synoda z 16. června r. 1408 dovoluje zpívati, zakazujíc zároveň nové české písně skládati a zaváděti do kostela. Husitské hnutí, aspoň z počátku a jeho radikální vrstvy, této písni ve svém obrazoborectví příliš nepřálo, poci- ťujíc nejspíš píseň sv. Vojtěchu přičítanou nepřímo za píseň k tomuto světci, jehož ochrany i pomoci ostatních českých patronů se dovolávali právě katolíci proti husitům, takže se tato píseň stává s písní „Svatý Václave“ jakýmsi heslem strany katolické, jak dosvědčuje na př. jedna z veršovaných „Žalob na husity“ asi z doby okolo r. 1417: „Pražský biskup svatý Vojtěch/ z Polsky přinešen do Čech;! Čechové mír, 30
Strana 31
pokoj jměli, I dokudž jeho piesň pěli:! Hospodine, pomiluj ny!“ V 16. století jsou řídké její záznamy, na př. v chrudimském graduálu z r. 1530—45, i otisky, na př. v „Písničkách křestan- ských“ Pavla Paminonda Horského z r. 1596. Kancionály bratrské i přední utrakvistické a luteránské nechávají ji bez povšimnutí. Zvláštní úctě se začíná znovu těšit v době baroka. Tehdy si jí stručně povšiml, podle Hájkovy Kroniky její původ a vznik a podle rukopisného pojednání břevnovského bene- diktina z r. 1397 její smysl vyložil Slezan Kašpar Petr Drau- šovius, nepomucký děkan (†1658), ve spise „Veleslavná pa- mátka sv. Vojtěcha“ vydaném r. 1643 (opět 1724) a znovu a obšírněji se jí obíral Matěj Bolelucký a věnoval jí v knize „Rosa Boëmica“ z r. 1668 zvláštní oddíl, v němž vlastně otiskl a poznámkami doprovodil starý traktát z r. 1397. Teprve v této knize, pokud vím, po prvé je nahrazeno staré „pomiluj ny“ výrazem „ulituj nás“ v zčešťující úpravě. Tímto hymnem také na prvém místě ozdobil svůj „Kancionál český“ jesuita M. V. Šteyer (z r. 1687 i další vydání). Váží si této písně jako vzácného zbytku našeho starého písemnictví také Josef Dobrovský a ještě rok před smrtí vyznává v jed- nom listě V. Hankovi, že by dal rád tuto píseň vytisknouti na své útraty. V katolických chrámech se zpívá dosud, škoda jen, že už většinou ne ve své původní starobylé podobě. Také poslední evangelické zpěvníky a kancionály církve českoslo- venské zařadily ji do svého repertoáru. Druhým skvostem našeho písemnictví a naší hudby z doby románské, ale už poněkud složitěji a uměleji broušeným, je píseň „Svatý Václave“ (=SV). Nemáme však o ní zmínek před jejím prvým známým zápisem v latinské „Cronica eccle- siae Pragensis“, kterou začal na počátku 70. let 14. století sklá- dati pražský kanovník a ředitel stavby Svatovítského dómu, Beneš Krabice z Weitmile. Tento zápis, který nemůže býti starší nežli zr. 1375, kdy Beneš dne 27. července zemřel, sou- 31
pokoj jměli, I dokudž jeho piesň pěli:! Hospodine, pomiluj ny!“ V 16. století jsou řídké její záznamy, na př. v chrudimském graduálu z r. 1530—45, i otisky, na př. v „Písničkách křestan- ských“ Pavla Paminonda Horského z r. 1596. Kancionály bratrské i přední utrakvistické a luteránské nechávají ji bez povšimnutí. Zvláštní úctě se začíná znovu těšit v době baroka. Tehdy si jí stručně povšiml, podle Hájkovy Kroniky její původ a vznik a podle rukopisného pojednání břevnovského bene- diktina z r. 1397 její smysl vyložil Slezan Kašpar Petr Drau- šovius, nepomucký děkan (†1658), ve spise „Veleslavná pa- mátka sv. Vojtěcha“ vydaném r. 1643 (opět 1724) a znovu a obšírněji se jí obíral Matěj Bolelucký a věnoval jí v knize „Rosa Boëmica“ z r. 1668 zvláštní oddíl, v němž vlastně otiskl a poznámkami doprovodil starý traktát z r. 1397. Teprve v této knize, pokud vím, po prvé je nahrazeno staré „pomiluj ny“ výrazem „ulituj nás“ v zčešťující úpravě. Tímto hymnem také na prvém místě ozdobil svůj „Kancionál český“ jesuita M. V. Šteyer (z r. 1687 i další vydání). Váží si této písně jako vzácného zbytku našeho starého písemnictví také Josef Dobrovský a ještě rok před smrtí vyznává v jed- nom listě V. Hankovi, že by dal rád tuto píseň vytisknouti na své útraty. V katolických chrámech se zpívá dosud, škoda jen, že už většinou ne ve své původní starobylé podobě. Také poslední evangelické zpěvníky a kancionály církve českoslo- venské zařadily ji do svého repertoáru. Druhým skvostem našeho písemnictví a naší hudby z doby románské, ale už poněkud složitěji a uměleji broušeným, je píseň „Svatý Václave“ (=SV). Nemáme však o ní zmínek před jejím prvým známým zápisem v latinské „Cronica eccle- siae Pragensis“, kterou začal na počátku 70. let 14. století sklá- dati pražský kanovník a ředitel stavby Svatovítského dómu, Beneš Krabice z Weitmile. Tento zápis, který nemůže býti starší nežli zr. 1375, kdy Beneš dne 27. července zemřel, sou- 31
Strana 32
visí se zázračnou příhodou z r. 1368. Tehdy se zúčastnil vá- lečné pomoci, kterou vyslal do Italie papeži Urbanu V. císař Karel IV., také český šlechtic Petr z Michelsberka. Způsobil však cestou se svým vojskem veliké škody na statcích pražské kapituly a chudých lidí, takže na to naříkali k Bohu. Proto se rozhodla jeho manželka vykonati pouť do pražského chrámu sv. Víta, aby mu vyprosila na sv. patronech ochranu a štastný návrat. Když chtěla konečně vstoupit do kaple sv. Václava, nemohla býti kaple nijak, ani povolaným zámečníkem ote- vřena, takže v ní nemohla vykonat zamýšlenou pobožnost. Teprve po jejím odchodu daly se dveře bez nesnází otevříti. Všichni to pokládali za zázračný úkaz, za předzvěst budoucího zlého osudu. A vskutku, právě v tu dobu zemřel v Italii Petr z Michelsberka. Tak prý Bůh touto smrtí i smrtí ještě jiných vojínů, kteří poškodili církevní statky, ukázal svou odplatu a výstrahu. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, uvažuje o těchto i jiných zázracích sv. Václava, vyhlásil pro všechny časy 40denní odpustky těm, kteří se kajícně vyzpovídají, vykonají pokání a jako dobrý skutek zazpívají třikrát píseň SV. Beneš ji charakterisuje jako „cancionem... ab olim cantari con- suetam“ a zapisuje její 3 sloky (FRB 4, str. 537 n.). Druhý nejstarší zápis je jenom o několik let mladší, asi z 80. let 14. století, a čte se v milíčovském sborníku Modliteb s týmiž 3 slokami (NUK XVII F 30). Ostatní nejstarší známé zápisy pocházejí až z konce 15. století. Z nich je důle- žitý zejména nejstarší notovaný zápis v latinském katolickém graduálu z r. 1473 (rkp. NMP XII A 1) o 5 strofách a neno- tovaný záznam písně, vzrostlé již na 9 slok, v husitském sbor- níku duchovních písní z poslední čtvrti 15. století z kapitulní knihovny litoměřické. I v dalších stoletích bývala píseň SV poznovu opisována, zejména v graduálech a kancionálech určených pro literátská bratrstva. Z těchto opisů zejména si zaslouží pozoru po hudební stránce píseň SV v utrakvistic- kém Speciálníku královéhradeckém z rozhraní století 15. a 16., neboť je tu zpracována vícehlasně jako moteto (zač. „Náš milý svatý Václave“). V době před Bílou horou byla jen 32
visí se zázračnou příhodou z r. 1368. Tehdy se zúčastnil vá- lečné pomoci, kterou vyslal do Italie papeži Urbanu V. císař Karel IV., také český šlechtic Petr z Michelsberka. Způsobil však cestou se svým vojskem veliké škody na statcích pražské kapituly a chudých lidí, takže na to naříkali k Bohu. Proto se rozhodla jeho manželka vykonati pouť do pražského chrámu sv. Víta, aby mu vyprosila na sv. patronech ochranu a štastný návrat. Když chtěla konečně vstoupit do kaple sv. Václava, nemohla býti kaple nijak, ani povolaným zámečníkem ote- vřena, takže v ní nemohla vykonat zamýšlenou pobožnost. Teprve po jejím odchodu daly se dveře bez nesnází otevříti. Všichni to pokládali za zázračný úkaz, za předzvěst budoucího zlého osudu. A vskutku, právě v tu dobu zemřel v Italii Petr z Michelsberka. Tak prý Bůh touto smrtí i smrtí ještě jiných vojínů, kteří poškodili církevní statky, ukázal svou odplatu a výstrahu. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, uvažuje o těchto i jiných zázracích sv. Václava, vyhlásil pro všechny časy 40denní odpustky těm, kteří se kajícně vyzpovídají, vykonají pokání a jako dobrý skutek zazpívají třikrát píseň SV. Beneš ji charakterisuje jako „cancionem... ab olim cantari con- suetam“ a zapisuje její 3 sloky (FRB 4, str. 537 n.). Druhý nejstarší zápis je jenom o několik let mladší, asi z 80. let 14. století, a čte se v milíčovském sborníku Modliteb s týmiž 3 slokami (NUK XVII F 30). Ostatní nejstarší známé zápisy pocházejí až z konce 15. století. Z nich je důle- žitý zejména nejstarší notovaný zápis v latinském katolickém graduálu z r. 1473 (rkp. NMP XII A 1) o 5 strofách a neno- tovaný záznam písně, vzrostlé již na 9 slok, v husitském sbor- níku duchovních písní z poslední čtvrti 15. století z kapitulní knihovny litoměřické. I v dalších stoletích bývala píseň SV poznovu opisována, zejména v graduálech a kancionálech určených pro literátská bratrstva. Z těchto opisů zejména si zaslouží pozoru po hudební stránce píseň SV v utrakvistic- kém Speciálníku královéhradeckém z rozhraní století 15. a 16., neboť je tu zpracována vícehlasně jako moteto (zač. „Náš milý svatý Václave“). V době před Bílou horou byla jen 32
Strana 33
pořídku tištěna: vzácné jsou její otisky i v katolických kan- cionálech z té doby, jako na př. v „Písních nových, krátké naučení křesťanského náboženství v sobě obsahujících“, vy- tištěných r. 1588 u Buriana Valdy, nebo v „Písničkách křesťanských“ Pavla Paminonda Horského z r. 1596. Neka- tolické zpěvníky ji opomíjejí. České katolické baroko obno- vuje však tuto píseň téměř v každém svém významnějším souboru a výboru duchovních písní. Ale žádný z těchto dochovaných textů nedovede nám po- věděti nic přesného o původu písně a o době jejího vzniku. Pozdější tradice, která si zpravidla libuje v dataci až příliš starobylé, naopak píseň SV zřejmě omlazuje, kladouc její vznik do doby Karlovy a připisujíc ji buď Arnoštu z Par- dubic (Jan Kuthen v „Kronice o založení země České“ z r. 1539), Janovi Očkovi z Vlašimě (V. Hájek v Kronice české z r. 1541) anebo oběma (B. Balbín ve Vita Arnesti z r. 1664). Svědectví Beneše Krabice, že SV je písní od pradávna zpívanou, předpokládá však její stáří delší, nežli je paměť a věk dvou lidských pokolení, takže by se tím posouval její vznik aspoň do 80. let století 13. Bohužel nedatuje nám jej přesněji ani jazyk písně. I když u literárních památek ucho- vávaných zejména ústní tradicí a doložených teprve pozděj- šími zápisy musíme obvykle předpokládati omlazující jazy- kové vlivy, u naší písně i toto kriterium selhává. Obsahuje totiž slova a mluvnické tvary toho druhu, že je nelze archai- sovat ani hláskoslovně ani tvaroslovně, takže v té jazykové formě, jak píseň známe z nejstarších zápisů, mohla býti slo- žena i v století 14. i 12. Srovnáním s písní HP zjišťujeme u SV vyspělejší formy hudební i literární. Tyto obě složky spolu těsně souvisí, neboť také u této písně, jak se potvrzuje podrobnějším rozborem, byl autor textu a nápěvu táž osoba, takže text i nápěv vzni- kaly současně. Současně podle mého mínění vznikly také všechny tři sloky, jak jsou o tom přesvědčeni též Nejedlý, Weingart 3 Nejstarší česká duchovní lyrika 33
pořídku tištěna: vzácné jsou její otisky i v katolických kan- cionálech z té doby, jako na př. v „Písních nových, krátké naučení křesťanského náboženství v sobě obsahujících“, vy- tištěných r. 1588 u Buriana Valdy, nebo v „Písničkách křesťanských“ Pavla Paminonda Horského z r. 1596. Neka- tolické zpěvníky ji opomíjejí. České katolické baroko obno- vuje však tuto píseň téměř v každém svém významnějším souboru a výboru duchovních písní. Ale žádný z těchto dochovaných textů nedovede nám po- věděti nic přesného o původu písně a o době jejího vzniku. Pozdější tradice, která si zpravidla libuje v dataci až příliš starobylé, naopak píseň SV zřejmě omlazuje, kladouc její vznik do doby Karlovy a připisujíc ji buď Arnoštu z Par- dubic (Jan Kuthen v „Kronice o založení země České“ z r. 1539), Janovi Očkovi z Vlašimě (V. Hájek v Kronice české z r. 1541) anebo oběma (B. Balbín ve Vita Arnesti z r. 1664). Svědectví Beneše Krabice, že SV je písní od pradávna zpívanou, předpokládá však její stáří delší, nežli je paměť a věk dvou lidských pokolení, takže by se tím posouval její vznik aspoň do 80. let století 13. Bohužel nedatuje nám jej přesněji ani jazyk písně. I když u literárních památek ucho- vávaných zejména ústní tradicí a doložených teprve pozděj- šími zápisy musíme obvykle předpokládati omlazující jazy- kové vlivy, u naší písně i toto kriterium selhává. Obsahuje totiž slova a mluvnické tvary toho druhu, že je nelze archai- sovat ani hláskoslovně ani tvaroslovně, takže v té jazykové formě, jak píseň známe z nejstarších zápisů, mohla býti slo- žena i v století 14. i 12. Srovnáním s písní HP zjišťujeme u SV vyspělejší formy hudební i literární. Tyto obě složky spolu těsně souvisí, neboť také u této písně, jak se potvrzuje podrobnějším rozborem, byl autor textu a nápěvu táž osoba, takže text i nápěv vzni- kaly současně. Současně podle mého mínění vznikly také všechny tři sloky, jak jsou o tom přesvědčeni též Nejedlý, Weingart 3 Nejstarší česká duchovní lyrika 33
Strana 34
a Orel, a ne postupně, jak se domníval Flajšhans a Ja- kobson. Závěrečné „Kyrieleison“ (teprve později, po prvé v graduálu z r. 1473, bývá nahrazováno invokací „Kriste- leison“) vyžaduje si totiž v starší době podle liturgických pravidel troje opakování, jak je na př. při jednoslokové písni HP splňuje troje závěrečné Krleš. Ale SV má na konci každé sloky hned od původu jedno Kyrieleison. Kdybychom tedy trvali na domněnce, že píseň vznikla z prvotní je- diné sloky, arci nynější prvé, museli bychom předpokládat, že se zpívala třikrát, aby se vyhovělo požadavku liturgické trojitosti Kyrie. Toto refrénovité Kyrieleison zařazuje SV mezi lidové písně tohoto druhu, mezi t. zv. „Kyrieleison". Ale přes to, že je SV pro svůj lidový, národní jazyk a pro své určení, aby byla zpívána lidem, písní neliturgickou, není to výtvor prostého člověka z lidu, nýbrž vzdělance, patrně theologa a kněze. Jenom on mohl v době, kdy píseň vznikla, parafrazovati v ní volně a básnicky s lehkým pří- dechem mysticismu (v 2. sloce) mešní svatováclavskou ko- lektu. Proti dojmu prosté kamenné monumentality holé archi- tektury románské rotundy, jakým na nás působí HP, vyba- vuje se nám při zpěvu SV vidina velké barevné románské fresky nebo třpytivé mosaiky, na níž je zobrazeno nebe s Kristem trůnícím v duhové mandorle a kolem seskupeno jeho nebeské dvořanstvo s anděly, světci a světicemi. A před touto freskou, jakoby nad samým hrobem světcovým vyma- lovanou, prosí a rozjímá básník. Zde už nezaznívají z jeho hlasu prosby a ideál člověka svázaného jenom s půdou a na ní se lopotícího jako v HP, zde už promlouvá člověk prošlý zušlechtujícím vlivem studia theologického a snad i kultury na dvoře panovníkově. Proto je světec Václav v jeho pojetí především panovníkem, vévodou, totiž ozbrojeným vůdcem českých vojů, oděným v představě našeho básníka, spočíva- jícího patrně zrakem na zachovaných svatováclavských reli- kviích, opět ve své drátěné brnění a přilbici a opásaným mečem a třímajícím kopí. A jako náš kníže a vůdce má se za 34
a Orel, a ne postupně, jak se domníval Flajšhans a Ja- kobson. Závěrečné „Kyrieleison“ (teprve později, po prvé v graduálu z r. 1473, bývá nahrazováno invokací „Kriste- leison“) vyžaduje si totiž v starší době podle liturgických pravidel troje opakování, jak je na př. při jednoslokové písni HP splňuje troje závěrečné Krleš. Ale SV má na konci každé sloky hned od původu jedno Kyrieleison. Kdybychom tedy trvali na domněnce, že píseň vznikla z prvotní je- diné sloky, arci nynější prvé, museli bychom předpokládat, že se zpívala třikrát, aby se vyhovělo požadavku liturgické trojitosti Kyrie. Toto refrénovité Kyrieleison zařazuje SV mezi lidové písně tohoto druhu, mezi t. zv. „Kyrieleison". Ale přes to, že je SV pro svůj lidový, národní jazyk a pro své určení, aby byla zpívána lidem, písní neliturgickou, není to výtvor prostého člověka z lidu, nýbrž vzdělance, patrně theologa a kněze. Jenom on mohl v době, kdy píseň vznikla, parafrazovati v ní volně a básnicky s lehkým pří- dechem mysticismu (v 2. sloce) mešní svatováclavskou ko- lektu. Proti dojmu prosté kamenné monumentality holé archi- tektury románské rotundy, jakým na nás působí HP, vyba- vuje se nám při zpěvu SV vidina velké barevné románské fresky nebo třpytivé mosaiky, na níž je zobrazeno nebe s Kristem trůnícím v duhové mandorle a kolem seskupeno jeho nebeské dvořanstvo s anděly, světci a světicemi. A před touto freskou, jakoby nad samým hrobem světcovým vyma- lovanou, prosí a rozjímá básník. Zde už nezaznívají z jeho hlasu prosby a ideál člověka svázaného jenom s půdou a na ní se lopotícího jako v HP, zde už promlouvá člověk prošlý zušlechtujícím vlivem studia theologického a snad i kultury na dvoře panovníkově. Proto je světec Václav v jeho pojetí především panovníkem, vévodou, totiž ozbrojeným vůdcem českých vojů, oděným v představě našeho básníka, spočíva- jícího patrně zrakem na zachovaných svatováclavských reli- kviích, opět ve své drátěné brnění a přilbici a opásaným mečem a třímajícím kopí. A jako náš kníže a vůdce má se za 34
Strana 35
nás přimlouvat u sv. Trojice v nebi. V nebesích, jejichž slávu a krásu zjevují chrámové malby, bledý odlesk jejich skutečné krásy. Jakoby se zrakem upřeným na takovou fresku rozjímá básník v 2. strofě o tom, jak krásná je služba na dvoře nebes- kého vládce a jak blažený musí býti ten, kdo dosáhne věč- ného života a octne se v samé přítomnosti sv. Trojice, sídlící v empyreu, třetím ohnivém nebi blažených. Po tomto krátkém rozjímání a mystickém vytržení znovu se obrací básník v 3. sloce k sv. Václavu, který již dosáhl této posmrtné milosti patřiti na Boha a sloužiti jemu, s prosbou, aby nám dopomáhal dosáhnouti nebe, smiloval se nad námi, potěšil nás v našich strastech a zahnal od nás zlo, totiž ďábla a hřích. Tyto 3 sloky jsou také vnitřně vybudovány uměleji nežli HP. Invokace k světci je rámcem celé písně: jí skladba into- nuje i doznívá. Refrén „Kyrieleison“ je v prvých dvou slo- kách zmnožen ještě o slova „Svatého Ducha“, jichž je však v 1. sloce užito ve funkci akusativní, v 2. genitivní. Sloka 1 a 3 jsou prosby přímo se obracející na vzývaného světce (imperativní tvary), jejich věty jsou lapidárně stylisované věty hlavní. Jenom v poslední sloce bylo by možno 1. verš chápat a pocitovat přes další parataktické spojení jako jakýsi druh předvětí: Žádáme tě o pomoc, aby ses smiloval (ať se smiluješ)... Meditace v prostřední sloce 2 je vybudována uměleji, vyjadřujíc myšlenky i hypotaxí. Proti HP uplatňuje se v písni SV také epitheton, i když je nyní sotva nazveme ornans, a rým nebo asonance. Těžším problémem je však veršová forma písně. Není pro všecky sloky táž a neměnná. Závisí také silně na hudební konstrukci nápěvu: ten byl původně chorální (mensurální je až mladšího původu) a prozrazuje znalost pravidel o psal- modii, která dovoluje hudebně vyrovnati rytmus i nestejně dlouhých veršů. Měříme-li píseň podle její hudební struk- tury, jak ji zachytila nejstarší chorální notace, postřehneme v 1. sloce tendenci frázovat strofu na pětislabičné veršové úseky, vytčené zpravidla koncovými asonancemi nebo rýmy 35
nás přimlouvat u sv. Trojice v nebi. V nebesích, jejichž slávu a krásu zjevují chrámové malby, bledý odlesk jejich skutečné krásy. Jakoby se zrakem upřeným na takovou fresku rozjímá básník v 2. strofě o tom, jak krásná je služba na dvoře nebes- kého vládce a jak blažený musí býti ten, kdo dosáhne věč- ného života a octne se v samé přítomnosti sv. Trojice, sídlící v empyreu, třetím ohnivém nebi blažených. Po tomto krátkém rozjímání a mystickém vytržení znovu se obrací básník v 3. sloce k sv. Václavu, který již dosáhl této posmrtné milosti patřiti na Boha a sloužiti jemu, s prosbou, aby nám dopomáhal dosáhnouti nebe, smiloval se nad námi, potěšil nás v našich strastech a zahnal od nás zlo, totiž ďábla a hřích. Tyto 3 sloky jsou také vnitřně vybudovány uměleji nežli HP. Invokace k světci je rámcem celé písně: jí skladba into- nuje i doznívá. Refrén „Kyrieleison“ je v prvých dvou slo- kách zmnožen ještě o slova „Svatého Ducha“, jichž je však v 1. sloce užito ve funkci akusativní, v 2. genitivní. Sloka 1 a 3 jsou prosby přímo se obracející na vzývaného světce (imperativní tvary), jejich věty jsou lapidárně stylisované věty hlavní. Jenom v poslední sloce bylo by možno 1. verš chápat a pocitovat přes další parataktické spojení jako jakýsi druh předvětí: Žádáme tě o pomoc, aby ses smiloval (ať se smiluješ)... Meditace v prostřední sloce 2 je vybudována uměleji, vyjadřujíc myšlenky i hypotaxí. Proti HP uplatňuje se v písni SV také epitheton, i když je nyní sotva nazveme ornans, a rým nebo asonance. Těžším problémem je však veršová forma písně. Není pro všecky sloky táž a neměnná. Závisí také silně na hudební konstrukci nápěvu: ten byl původně chorální (mensurální je až mladšího původu) a prozrazuje znalost pravidel o psal- modii, která dovoluje hudebně vyrovnati rytmus i nestejně dlouhých veršů. Měříme-li píseň podle její hudební struk- tury, jak ji zachytila nejstarší chorální notace, postřehneme v 1. sloce tendenci frázovat strofu na pětislabičné veršové úseky, vytčené zpravidla koncovými asonancemi nebo rýmy 35
Strana 36
a syntaktickými pausami: 5a 5a 5b 5c 5c 5ref. Podle tohoto schematu porušoval by však druhý verš syntaktickou pausu přesahem do 3. verše. Avšak při mluvené a správně přizvu- kované recitaci se toto enjambement neuplatňuje a přirozený nevnucovaný rytmus se mu přímo vzpírá, takže schema pro tuto strofu se pak pozměňuje na 5a 7a 3b 5c 5c 5ref. Tomuto metrickému rozvrhu odpovídá také mensurální nápěv ve sborníku olomoucké universitní knihovny č. 406 (dříve III E 8), členící celek na dvě periody po 15 15 slabikách. Sloka 2, pro niž není doložena chorální notace, tíhne k čle- nění vět na 4slabičné úseky, které v 1. a 2. verši vytvářejí dva osmislabičné celky, zdůrazněné koncovým rýmem. Ten nám spolu se syntaktickou pausou vytyčuje také hranice následu- jících veršů 3 a 4, které by jinak mohly býti pokládány zase za 8slabičný verš s vnitřním rýmem. Verš 5 a 6 opakují pak tytéž závěrečné verše z 1. sloky, takže schema 2. strofy vy- padá takto: (4+ 4)d (4+4)d 4e 4e 5c 5 ref.; hudebně je pak rozděleno na dvě periody po 20 14 slabikách. V 3. sloce proniká sklon k frázování veršů v tříslabičné a čtyrslabičné úseky: (4+3)f (3+3)f 4g 4g 5a 5ref a hudebně na dvě pe- riody po 17 +14 slabikách. Předposlední verš, který je totožný s 1. veršem 1. sloky, se zároveň rýmuje s veršem 3 a 4. Dosavadní rozbory nedovedly nám však odhalit a určit vlastní stáří písně. Upozornily jenom na to, že píseň SV je složitější nežli HP a že tedy pravděpodobně vznikla po ní. Existence, obliba i vážnost staré písně HP arci tento vznik mladší SV, nové neliturgické písně v lidovém jazyce, při- pravila a usnadnila. Srovnání pak s písněmi, které vývojově následují a vykazují už pravidelnou strofickou stavbu i starost o rým přesně umístěný a plněji vyjádřený (Ostrovská píseň, Buóh všemohúcí, Jezu Kriste, ščedrý kněže), dokazuje zase, že SV musela vzniknouti před nimi. Zbývá ještě úvaha o některých jiných okolnostech, které by nám mohly při tomto problému prospěti. Zhusta bývá SV kladena do doby braniborské zvůle v Čechách (1278 až 1283), když ne celá, aspoň její 3. strofa. Ale verše „utěš 36
a syntaktickými pausami: 5a 5a 5b 5c 5c 5ref. Podle tohoto schematu porušoval by však druhý verš syntaktickou pausu přesahem do 3. verše. Avšak při mluvené a správně přizvu- kované recitaci se toto enjambement neuplatňuje a přirozený nevnucovaný rytmus se mu přímo vzpírá, takže schema pro tuto strofu se pak pozměňuje na 5a 7a 3b 5c 5c 5ref. Tomuto metrickému rozvrhu odpovídá také mensurální nápěv ve sborníku olomoucké universitní knihovny č. 406 (dříve III E 8), členící celek na dvě periody po 15 15 slabikách. Sloka 2, pro niž není doložena chorální notace, tíhne k čle- nění vět na 4slabičné úseky, které v 1. a 2. verši vytvářejí dva osmislabičné celky, zdůrazněné koncovým rýmem. Ten nám spolu se syntaktickou pausou vytyčuje také hranice následu- jících veršů 3 a 4, které by jinak mohly býti pokládány zase za 8slabičný verš s vnitřním rýmem. Verš 5 a 6 opakují pak tytéž závěrečné verše z 1. sloky, takže schema 2. strofy vy- padá takto: (4+ 4)d (4+4)d 4e 4e 5c 5 ref.; hudebně je pak rozděleno na dvě periody po 20 14 slabikách. V 3. sloce proniká sklon k frázování veršů v tříslabičné a čtyrslabičné úseky: (4+3)f (3+3)f 4g 4g 5a 5ref a hudebně na dvě pe- riody po 17 +14 slabikách. Předposlední verš, který je totožný s 1. veršem 1. sloky, se zároveň rýmuje s veršem 3 a 4. Dosavadní rozbory nedovedly nám však odhalit a určit vlastní stáří písně. Upozornily jenom na to, že píseň SV je složitější nežli HP a že tedy pravděpodobně vznikla po ní. Existence, obliba i vážnost staré písně HP arci tento vznik mladší SV, nové neliturgické písně v lidovém jazyce, při- pravila a usnadnila. Srovnání pak s písněmi, které vývojově následují a vykazují už pravidelnou strofickou stavbu i starost o rým přesně umístěný a plněji vyjádřený (Ostrovská píseň, Buóh všemohúcí, Jezu Kriste, ščedrý kněže), dokazuje zase, že SV musela vzniknouti před nimi. Zbývá ještě úvaha o některých jiných okolnostech, které by nám mohly při tomto problému prospěti. Zhusta bývá SV kladena do doby braniborské zvůle v Čechách (1278 až 1283), když ne celá, aspoň její 3. strofa. Ale verše „utěš 36
Strana 37
smutné, otžeň (odveď) vše zlé“ se vztahují na duševní zlo a vyjadřují totéž, co v Otčenáši prosba „libera nos a malo“. Ostatně kromě braniborského řádění byly v českých ději- nách ještě jiné trpké a krušné chvíle, které by si také mohly vynutit takový povzdech, chceme-li jej vztahovati jenom na hmotné strádání a utrpení. V době Kosmově (†1125) patrně ještě píseň SV nebyla, poněvadž o ní náš kronikář mlčí, ačkoli měl možnost se o ní zmíniti tam, kde připomíná zázračnou pomoc světcovu, a ačkoli dokonce uvádí i latinsko-řecko-hebrejský zpěv, složený a prozpěvovaný nějakým knězem o pohřbu knížete Břetislava r. 1100: „Anima Bracizlai,! Sabaoth Adonay,! vivat expers thanatou,/ Bracizlaus iskyros!“ (MGH str. 174), zajímavý sice, ale přece literárně ne tak významný jako SV. Právě století 12. po smrti Kosmově je dobou zmnožení úcty k českým světcům, zejména pro jejich zázračnou pomoc v bojích s Němci. Na konci tohoto století vznikají také rýmovaná officia (t. zv. historiae) o sv. Václavu a celý český národ se začíná již r. 1126 podle slov prvního pokračovatele Kosmova, neznámého kanovníka vyšehradského, nazývati „rodinou sv. Václava“. Toto národní uvědomění proniká také v písni SV přímým zdůrazňováním „České země“ proti pouhé „zemi“ v HP, jaksi státně a národnostně ještě nevyme- zené. Nic nám tedy nebrání klásti vznik SV již do 12. století. Píseň SV je stejně jako HP skladba neliturgická, takže by bylo zajímavo znáti bližší okolnosti, kdy vnikla do kostela. Ze svědectví kronikáře Beneše Krabice dalo by se souditi, že se sice zpívala už dávno, už pokud jeho paměť sahala, ale nevíme ovšem, zdali v kostele. Zjednal jí tam snad přístup teprve arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, když ji r. 1368 obdařil odpustky? Tímto rokem počínajíc najisto její vážnost a úcta k ní stoupala a píseň zaznívala v chrámech častěji, možná u hrobu světcova denně. Je také jednou ze čtyř písní, které synoda z r. 1408 dovoluje zpívati. Hus ji dává zpívat lidu v Betlemské kapli po kázání o svátku sv. Václava. Husitský radikalismus potírající ctění svatých ji sice z počátku vytla- 37
smutné, otžeň (odveď) vše zlé“ se vztahují na duševní zlo a vyjadřují totéž, co v Otčenáši prosba „libera nos a malo“. Ostatně kromě braniborského řádění byly v českých ději- nách ještě jiné trpké a krušné chvíle, které by si také mohly vynutit takový povzdech, chceme-li jej vztahovati jenom na hmotné strádání a utrpení. V době Kosmově (†1125) patrně ještě píseň SV nebyla, poněvadž o ní náš kronikář mlčí, ačkoli měl možnost se o ní zmíniti tam, kde připomíná zázračnou pomoc světcovu, a ačkoli dokonce uvádí i latinsko-řecko-hebrejský zpěv, složený a prozpěvovaný nějakým knězem o pohřbu knížete Břetislava r. 1100: „Anima Bracizlai,! Sabaoth Adonay,! vivat expers thanatou,/ Bracizlaus iskyros!“ (MGH str. 174), zajímavý sice, ale přece literárně ne tak významný jako SV. Právě století 12. po smrti Kosmově je dobou zmnožení úcty k českým světcům, zejména pro jejich zázračnou pomoc v bojích s Němci. Na konci tohoto století vznikají také rýmovaná officia (t. zv. historiae) o sv. Václavu a celý český národ se začíná již r. 1126 podle slov prvního pokračovatele Kosmova, neznámého kanovníka vyšehradského, nazývati „rodinou sv. Václava“. Toto národní uvědomění proniká také v písni SV přímým zdůrazňováním „České země“ proti pouhé „zemi“ v HP, jaksi státně a národnostně ještě nevyme- zené. Nic nám tedy nebrání klásti vznik SV již do 12. století. Píseň SV je stejně jako HP skladba neliturgická, takže by bylo zajímavo znáti bližší okolnosti, kdy vnikla do kostela. Ze svědectví kronikáře Beneše Krabice dalo by se souditi, že se sice zpívala už dávno, už pokud jeho paměť sahala, ale nevíme ovšem, zdali v kostele. Zjednal jí tam snad přístup teprve arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, když ji r. 1368 obdařil odpustky? Tímto rokem počínajíc najisto její vážnost a úcta k ní stoupala a píseň zaznívala v chrámech častěji, možná u hrobu světcova denně. Je také jednou ze čtyř písní, které synoda z r. 1408 dovoluje zpívati. Hus ji dává zpívat lidu v Betlemské kapli po kázání o svátku sv. Václava. Husitský radikalismus potírající ctění svatých ji sice z počátku vytla- 37
Strana 38
čoval z obliby lidu jinými novými písněmi, živěji a časověji se dotýkajícími otázek zneklidňujících a rozněcujících tehdejší mysli, ale neudusil jeji oblibu natrvalo ani mezi samými utrakvisty, kteří si ji přepisují do svých kancionálů. Snad se již v 13. století zpívala před bojem a ve stopách této starší tradice se mohla státi také v dobách husitských válek písní válečnou, takže se ještě kolem r. 1500 v době Vladislava Jagellonce vyskytují některé její sloky a verše na- psány na pavézách, které si dali zhotovit kališníci. V té době se také píseň SV cítí a zpívá jako národní hymna, jako výraz národní sounáležitosti, tedy projev především vlastenecký: ozývala se na př. při vyhlášení kompaktát v Jihlavě r. 1436, ale nejslavněji a nejradostněji rozléhala se asi pražskými ulicemi dne 2. března r. 1458, když se po dě- kovném Te Deum v chrámě Týnském ubíral nově zvolený král Jiřík z Poděbrad do svého královského dvora. Ale tehdy už najisto zněla ve své pozdější tvářnosti. Kdežto píseň HP ustrnula ve své původní velebnosti až po naše časy, SV se naproti tomu ukázala skladbou produktivní, schopnou dalšího vývoje a růstu. Tři původní strofy nedostačovaly totiž rozdychtěné zbož- nosti dalších věků, kdy se přímo otevřely prameny hymno- grafického tvoření a kdy si zbožnost, odchovávaná reformním nadšením a horlením, libovala v skladbách mnohem delších. Někdy v době husitských válek přirůstají písni SV dvě nové sloky: prosba k Matce Boží, aby orodovala za nás u svého Syna, odlesk silného mariánského kultu, který zasáhl proni- kavě do naší hymnografie a euchografie už v druhé půli 14. století, a zejména proslulá modlitba „Ty jsi dědic České země“, povyšující v duchu karolinské tradice sv. Václava na věčného vladaře Čech a podivuhodná svým nadosobním uvědoměním si skutečnosti, že národ, který je tu ovšem rodinou sv. Václava a kterému nemá dáti světec zahynout, jsou nejen jeho přítomní členové, nýbrž i budoucí ještě ne- narozené generace. Ale ještě v 15. století rostla SV dále. Představa nebeského 38
čoval z obliby lidu jinými novými písněmi, živěji a časověji se dotýkajícími otázek zneklidňujících a rozněcujících tehdejší mysli, ale neudusil jeji oblibu natrvalo ani mezi samými utrakvisty, kteří si ji přepisují do svých kancionálů. Snad se již v 13. století zpívala před bojem a ve stopách této starší tradice se mohla státi také v dobách husitských válek písní válečnou, takže se ještě kolem r. 1500 v době Vladislava Jagellonce vyskytují některé její sloky a verše na- psány na pavézách, které si dali zhotovit kališníci. V té době se také píseň SV cítí a zpívá jako národní hymna, jako výraz národní sounáležitosti, tedy projev především vlastenecký: ozývala se na př. při vyhlášení kompaktát v Jihlavě r. 1436, ale nejslavněji a nejradostněji rozléhala se asi pražskými ulicemi dne 2. března r. 1458, když se po dě- kovném Te Deum v chrámě Týnském ubíral nově zvolený král Jiřík z Poděbrad do svého královského dvora. Ale tehdy už najisto zněla ve své pozdější tvářnosti. Kdežto píseň HP ustrnula ve své původní velebnosti až po naše časy, SV se naproti tomu ukázala skladbou produktivní, schopnou dalšího vývoje a růstu. Tři původní strofy nedostačovaly totiž rozdychtěné zbož- nosti dalších věků, kdy se přímo otevřely prameny hymno- grafického tvoření a kdy si zbožnost, odchovávaná reformním nadšením a horlením, libovala v skladbách mnohem delších. Někdy v době husitských válek přirůstají písni SV dvě nové sloky: prosba k Matce Boží, aby orodovala za nás u svého Syna, odlesk silného mariánského kultu, který zasáhl proni- kavě do naší hymnografie a euchografie už v druhé půli 14. století, a zejména proslulá modlitba „Ty jsi dědic České země“, povyšující v duchu karolinské tradice sv. Václava na věčného vladaře Čech a podivuhodná svým nadosobním uvědoměním si skutečnosti, že národ, který je tu ovšem rodinou sv. Václava a kterému nemá dáti světec zahynout, jsou nejen jeho přítomní členové, nýbrž i budoucí ještě ne- narozené generace. Ale ještě v 15. století rostla SV dále. Představa nebeského 38
Strana 39
dvora v 2. sloce vybavila novou sloku, v níž jsou vzýváni andělé, aby nám dopomohli do nebeské slávy. A od vzývání světce, Boha Otce, Syna, sv. Ducha, P. Marie a andělů, byl už jenom krok k myšlence přidati stručnou litanii úhrnně ke všem svatým, zvlášť jmény nepřipomínaným, a k českým patronům (Vít, Vojtěch, Zikmund, Prokop a Ludmila) a doxologický závěrek. Tím byl vývoj písně SV, jak dosvědčuje její 9slokový zápis v jednom husitském sborníku litoměřické kapituly z doby okolo r. 1480, v podstatě již v 15. století dovršen. Co se ještě později vyskytne přidáno anebo ubráno, ne- hledíc vůbec k neustálenosti v pořadí slok, jsou nevýznamné drobnosti (jako na př. v litanii rozmnožení jmen o sv. Crhu a Strachotu, Jiří, pět sv. Bratří, Norberta, Ivana, Josefa, Jana Nepom. a strofy doprošující se zásluh vzývaných svět- ců). Z dalších proměn si snad zaslouží zmínky jenom pro- měna veršů „utěš smutné, otžeň vše zlé“ na „vypuď (vyžeň) Němce cizozemce“. Je nesnadno rozhodnouti, zdali tato varianta, doložená teprv svědectvími z 19. století, vznikla už v staré době, snad za husitských válek a u husitů (Jar. Goll, R. Urbánek, V. Chaloupecký), anebo později, snad až v 18. (nebo 19.) století (A. Kraus; Jos. Kalousek, Fr. Stejskal, F. M. Bartoš). V prvém případě byla by tato verse svědec- tvím úcty husitů k starému dědici České země, který jim má válečně pomáhati v boji s Němci, nepřáteli kalicha a „zrádci Božími“; v druhém by pak byla bolestným a hněvivým vý- křikem zoufalé utlačované české duše, zmítané touž bolestí a úzkostí o osud a bytí národa, kterou už pocítil a procítil i jesuita Bohuslav Balbín, když psal v letech 1672—73 svou vášnivou obranu českého jazyka a národa, latinskou sice, ale zakončenou českým výkřikem z písně SV: „Nedej zahynouti nám i budoucím!“ Píseň SV se stala také hudebním i stylistickým vzorem jiným duchovním písním skládaným na počest sv. Václava v jazyce českém i latinském nebo ke cti jiných českých patro- nů, nejčastěji v rozkvetlé hymnografii českého katolického 39
dvora v 2. sloce vybavila novou sloku, v níž jsou vzýváni andělé, aby nám dopomohli do nebeské slávy. A od vzývání světce, Boha Otce, Syna, sv. Ducha, P. Marie a andělů, byl už jenom krok k myšlence přidati stručnou litanii úhrnně ke všem svatým, zvlášť jmény nepřipomínaným, a k českým patronům (Vít, Vojtěch, Zikmund, Prokop a Ludmila) a doxologický závěrek. Tím byl vývoj písně SV, jak dosvědčuje její 9slokový zápis v jednom husitském sborníku litoměřické kapituly z doby okolo r. 1480, v podstatě již v 15. století dovršen. Co se ještě později vyskytne přidáno anebo ubráno, ne- hledíc vůbec k neustálenosti v pořadí slok, jsou nevýznamné drobnosti (jako na př. v litanii rozmnožení jmen o sv. Crhu a Strachotu, Jiří, pět sv. Bratří, Norberta, Ivana, Josefa, Jana Nepom. a strofy doprošující se zásluh vzývaných svět- ců). Z dalších proměn si snad zaslouží zmínky jenom pro- měna veršů „utěš smutné, otžeň vše zlé“ na „vypuď (vyžeň) Němce cizozemce“. Je nesnadno rozhodnouti, zdali tato varianta, doložená teprv svědectvími z 19. století, vznikla už v staré době, snad za husitských válek a u husitů (Jar. Goll, R. Urbánek, V. Chaloupecký), anebo později, snad až v 18. (nebo 19.) století (A. Kraus; Jos. Kalousek, Fr. Stejskal, F. M. Bartoš). V prvém případě byla by tato verse svědec- tvím úcty husitů k starému dědici České země, který jim má válečně pomáhati v boji s Němci, nepřáteli kalicha a „zrádci Božími“; v druhém by pak byla bolestným a hněvivým vý- křikem zoufalé utlačované české duše, zmítané touž bolestí a úzkostí o osud a bytí národa, kterou už pocítil a procítil i jesuita Bohuslav Balbín, když psal v letech 1672—73 svou vášnivou obranu českého jazyka a národa, latinskou sice, ale zakončenou českým výkřikem z písně SV: „Nedej zahynouti nám i budoucím!“ Píseň SV se stala také hudebním i stylistickým vzorem jiným duchovním písním skládaným na počest sv. Václava v jazyce českém i latinském nebo ke cti jiných českých patro- nů, nejčastěji v rozkvetlé hymnografii českého katolického 39
Strana 40
baroka, a inspirovala i moderni hudební skladatele (Josef Suk, Vít. Novák, J. B. Foerster), básníky (J. V. Sládek, J. Vrchlický, Jan Zahradníček) i výtvarné umělce (Jos. Mánes, M. Aleš, J. V. Myslbek). Stala se nerozlučným symbolem právní existence českého státu i v dobách národní nesvobody a ztráty státní samostatnosti, posilou a útěchou, zárukou věčného trvání českého národa, za který se u Boha přimlouvá a proti jehož nepřátelům bojuje jeho vůdce a věčný vladař sv. Václav. S písní HP bude žíti a zaznívati, dokud nevyhyne český národ, tak silná a svatá je staletá tradice těchto dvou prostých písní. Další vývojový stupeň v staré české hymnografii a zároveň první nejstarší básnickou památku našeho raněgotického písemnictví představuje píseň „Slovo do světa stvořenie“, zvaná obyčejně píseň Ostrovská (= OP), neboť se zacho- vala ve sborníku, který původně náležel benediktinskému klášteru sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle a v něm byl patrně také napsán; nyní se chová v knihovně metropolitní kapituly pražské (sign. A LVII/1). Do tohoto kodexu, který vznikl nejspíš na počátku 13. století a obsahuje rozličné části, většinou náboženského obsahu a latinské (žaltář, kantika, hymny, letanie, modlitby a pod.) a který je pro svou ilumi- nační výzdobu také vzácnou památkou našeho malířského umění, proslulou jako kodex nebo žaltář Ostrovský, zapisuje starobylým písmem a primitivním pravopisem, počátečním stadiem přechodu k pravopisu spřežkovému, někdy v letech 1260—90 některý z ostrovských mnichů píseň „Slovo do světa stvořenie“. Tato píseň, která je vůbec nejstarším dochovaným písem- ným záznamem české básnické skladby, dokazuje svým jazy- kem, že vznikla již po přehlásce a )ě, jak dosvědčují rýmy stvořenie (gen. sg.)/ zhřěšenie (ak. sg.), porozenie (ak. sg.) pokolenie (gen. sg.), kdežto původní nepřehlasované geni- tivy by zněly stvořená, pokolená. Proto lze vznik OP klásti již do 60. let 13. století. 40
baroka, a inspirovala i moderni hudební skladatele (Josef Suk, Vít. Novák, J. B. Foerster), básníky (J. V. Sládek, J. Vrchlický, Jan Zahradníček) i výtvarné umělce (Jos. Mánes, M. Aleš, J. V. Myslbek). Stala se nerozlučným symbolem právní existence českého státu i v dobách národní nesvobody a ztráty státní samostatnosti, posilou a útěchou, zárukou věčného trvání českého národa, za který se u Boha přimlouvá a proti jehož nepřátelům bojuje jeho vůdce a věčný vladař sv. Václav. S písní HP bude žíti a zaznívati, dokud nevyhyne český národ, tak silná a svatá je staletá tradice těchto dvou prostých písní. Další vývojový stupeň v staré české hymnografii a zároveň první nejstarší básnickou památku našeho raněgotického písemnictví představuje píseň „Slovo do světa stvořenie“, zvaná obyčejně píseň Ostrovská (= OP), neboť se zacho- vala ve sborníku, který původně náležel benediktinskému klášteru sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle a v něm byl patrně také napsán; nyní se chová v knihovně metropolitní kapituly pražské (sign. A LVII/1). Do tohoto kodexu, který vznikl nejspíš na počátku 13. století a obsahuje rozličné části, většinou náboženského obsahu a latinské (žaltář, kantika, hymny, letanie, modlitby a pod.) a který je pro svou ilumi- nační výzdobu také vzácnou památkou našeho malířského umění, proslulou jako kodex nebo žaltář Ostrovský, zapisuje starobylým písmem a primitivním pravopisem, počátečním stadiem přechodu k pravopisu spřežkovému, někdy v letech 1260—90 některý z ostrovských mnichů píseň „Slovo do světa stvořenie“. Tato píseň, která je vůbec nejstarším dochovaným písem- ným záznamem české básnické skladby, dokazuje svým jazy- kem, že vznikla již po přehlásce a )ě, jak dosvědčují rýmy stvořenie (gen. sg.)/ zhřěšenie (ak. sg.), porozenie (ak. sg.) pokolenie (gen. sg.), kdežto původní nepřehlasované geni- tivy by zněly stvořená, pokolená. Proto lze vznik OP klásti již do 60. let 13. století. 40
Strana 41
Píseň vypravuje a zachycuje co nejúspornějšími rysy i vý- razy ve zkratce celé vykupitelské dílo Kristovo od prvopo- čátku jeho božské existence až po slavné zmrtvýchvstání. Z tohoto rozsáhlého vykupitelského díla Kristova vytýká básník jenom některé složky: ve vstupním dvouverší, které parafrazuje začátek evangelia Janova, tajemství božské pra- existence Logu-Slova, jeho božské určení vykoupit lidstvo po pádu prarodičů (v. 3—4), jeho vtělení zvěstované P. Marii (v. 5—6) a tím původ z pokolení Davidova (v. 7—8), jeho zrazení židům (v. 11—12), smrt (v. 13—14) a slavné vzkří- šení (v. 15—16). Pro tento závěr bývá píseň pokládána za velikonoční, ale takové pojetí není nutné. Zcela dobře by se mohla pro svůj počátek pokládat za píseň adventní. Sloh i tón básně, z počátku v podstatě epický a objektivní, zlyričťuje v 3. sloce básník poznámkou, že naše pokřtění nám připomíná svým názvem Krista, a použitím epithet a zájmen citového přízvuku (pro drahé náše spasenie; pro náše vykú- penie; slavné vzkřiešenie vesele dáno), pro které skladba nabývá náhle subjektivního zabarvení a rozjímavého charakteru, takže se úplně přesune ze začáteční neosobní epiky do lyriky. Na lyrické pojetí námětu ukazuje však přesvědčivě též strofická forma písně i její skrovný rozsah: 4 sloky pravidelné stavby 8a 5b 8a 5b, stavby, která dokonce ve všech slokách zachovává stále tytéž rýmy a b. Každé dvouverší 8a 5b tvoří všude v básni myšlenkový i syntaktický celek, vyšší mluvnic- kou i veršovou jednotku, zdůrazňovanou i důsledným pře- sahem ve všech dvouverších 8a 5b, takže by bylo možno chápat strukturu strofy jako 13slabičné verše s důslednou dieresí po 8. slabice, vytčenou také vnitřním rýmem s týmž místem dalšího verše. To však není v staročeském básnictví forma mluvního verše, nýbrž útvar verše zpěvního, veršo- vané modlitby nebo písně, skladeb s tendencí po zhudebnění, které se ovšem nemusilo vždycky uskutečnit. Protože u OP není nápěv zachován, rovněž nevíme, zdali se vskutku zpí- vala, ale je to velmi podobno pravdě. Ne arci jako píseň „lidová“, nýbrž umělá. 41
Píseň vypravuje a zachycuje co nejúspornějšími rysy i vý- razy ve zkratce celé vykupitelské dílo Kristovo od prvopo- čátku jeho božské existence až po slavné zmrtvýchvstání. Z tohoto rozsáhlého vykupitelského díla Kristova vytýká básník jenom některé složky: ve vstupním dvouverší, které parafrazuje začátek evangelia Janova, tajemství božské pra- existence Logu-Slova, jeho božské určení vykoupit lidstvo po pádu prarodičů (v. 3—4), jeho vtělení zvěstované P. Marii (v. 5—6) a tím původ z pokolení Davidova (v. 7—8), jeho zrazení židům (v. 11—12), smrt (v. 13—14) a slavné vzkří- šení (v. 15—16). Pro tento závěr bývá píseň pokládána za velikonoční, ale takové pojetí není nutné. Zcela dobře by se mohla pro svůj počátek pokládat za píseň adventní. Sloh i tón básně, z počátku v podstatě epický a objektivní, zlyričťuje v 3. sloce básník poznámkou, že naše pokřtění nám připomíná svým názvem Krista, a použitím epithet a zájmen citového přízvuku (pro drahé náše spasenie; pro náše vykú- penie; slavné vzkřiešenie vesele dáno), pro které skladba nabývá náhle subjektivního zabarvení a rozjímavého charakteru, takže se úplně přesune ze začáteční neosobní epiky do lyriky. Na lyrické pojetí námětu ukazuje však přesvědčivě též strofická forma písně i její skrovný rozsah: 4 sloky pravidelné stavby 8a 5b 8a 5b, stavby, která dokonce ve všech slokách zachovává stále tytéž rýmy a b. Každé dvouverší 8a 5b tvoří všude v básni myšlenkový i syntaktický celek, vyšší mluvnic- kou i veršovou jednotku, zdůrazňovanou i důsledným pře- sahem ve všech dvouverších 8a 5b, takže by bylo možno chápat strukturu strofy jako 13slabičné verše s důslednou dieresí po 8. slabice, vytčenou také vnitřním rýmem s týmž místem dalšího verše. To však není v staročeském básnictví forma mluvního verše, nýbrž útvar verše zpěvního, veršo- vané modlitby nebo písně, skladeb s tendencí po zhudebnění, které se ovšem nemusilo vždycky uskutečnit. Protože u OP není nápěv zachován, rovněž nevíme, zdali se vskutku zpí- vala, ale je to velmi podobno pravdě. Ne arci jako píseň „lidová“, nýbrž umělá. 41
Strana 42
Kdyby sloh celé písně nebyl tak příliš prostý a jednoduchý (nelze však říci neobratný) a kromě několika epithet, ostatně velmi málo zdobných, téměř bez básnických příkras, bylo by možno i její dvouslabičné rýmy, nejstarší v českém básnictví, rýmy, které se v celé písni opakují v téže neměnné zvukové jakosti, pokládati za bravurní umělost, ačkoli jsou jenom gramatické. Ovšem středověké básnictví, zejména latinské, se gramatickým rýmům nevyhýbalo ani v skladbách velmi umělých a umělecky a básnicky hodnotných. Kdežto u písně SV se můžeme jenom domýšleti, že do jejích slov a veršů vyzářil také vliv latinských liturgických skladeb a hymnů, cizích i domácích (o sv. Václavu i jiných světcích), u OP lze to tvrdit téměř s jistotou. Strofická forma, které píseň užila, přímo předpokládá nějaký takový vliv. Ne ovšem v tom smyslu, jak dokazoval tuto závislost české písně německý badatel Fr. Spina, který se pracně, ale marně snažil odvoditi verš OP z latinské velikonoční hry „Ludus de adventu et interitu Antichristi“, německého původu, snad z Tegernsee v Bavořích a z doby okolo 1160, neboť ani její 13slabičné verše, členěné na 6 +7 nebo na 7+6 slabik, ani 11slabičné verše jiného místa s dieresí po 4. slabice, z místa, z něhož dokonce Spina násilně shledával myšlenkové i slovní obdoby a shody s OP, nemohly českému básníku vnuknouti a dáti rytmický impuls, aby členil strofu na 8+5 slabik. Pro ni mohl autor najíti dosti příkladů v latinském církevním básnictví, ale jinak si asi počínal samostatně: aspoň se dosud nepodařilo zjistit žádnou cizí latinskou předlohu pro OP, nanejvýš nějaké podobnosti rozptýlené po rozličných sklad- bách latinské hymnografie, takže jde spíše o náhodné shody a o „loci communes“ a ne o uvědomělé ohlasy a přejatky. OP ukazuje u nás přechod ke gotickému písemnictví, které v naší hymnografii v jazyce lidovém vyznačuje snaha po stro- fě přesně stavěné a závazné pro celou skladbu. V obou dalších nejstarších duchovních písních našeho slovesného umění gotického doznívají však ještě také starší 42
Kdyby sloh celé písně nebyl tak příliš prostý a jednoduchý (nelze však říci neobratný) a kromě několika epithet, ostatně velmi málo zdobných, téměř bez básnických příkras, bylo by možno i její dvouslabičné rýmy, nejstarší v českém básnictví, rýmy, které se v celé písni opakují v téže neměnné zvukové jakosti, pokládati za bravurní umělost, ačkoli jsou jenom gramatické. Ovšem středověké básnictví, zejména latinské, se gramatickým rýmům nevyhýbalo ani v skladbách velmi umělých a umělecky a básnicky hodnotných. Kdežto u písně SV se můžeme jenom domýšleti, že do jejích slov a veršů vyzářil také vliv latinských liturgických skladeb a hymnů, cizích i domácích (o sv. Václavu i jiných světcích), u OP lze to tvrdit téměř s jistotou. Strofická forma, které píseň užila, přímo předpokládá nějaký takový vliv. Ne ovšem v tom smyslu, jak dokazoval tuto závislost české písně německý badatel Fr. Spina, který se pracně, ale marně snažil odvoditi verš OP z latinské velikonoční hry „Ludus de adventu et interitu Antichristi“, německého původu, snad z Tegernsee v Bavořích a z doby okolo 1160, neboť ani její 13slabičné verše, členěné na 6 +7 nebo na 7+6 slabik, ani 11slabičné verše jiného místa s dieresí po 4. slabice, z místa, z něhož dokonce Spina násilně shledával myšlenkové i slovní obdoby a shody s OP, nemohly českému básníku vnuknouti a dáti rytmický impuls, aby členil strofu na 8+5 slabik. Pro ni mohl autor najíti dosti příkladů v latinském církevním básnictví, ale jinak si asi počínal samostatně: aspoň se dosud nepodařilo zjistit žádnou cizí latinskou předlohu pro OP, nanejvýš nějaké podobnosti rozptýlené po rozličných sklad- bách latinské hymnografie, takže jde spíše o náhodné shody a o „loci communes“ a ne o uvědomělé ohlasy a přejatky. OP ukazuje u nás přechod ke gotickému písemnictví, které v naší hymnografii v jazyce lidovém vyznačuje snaha po stro- fě přesně stavěné a závazné pro celou skladbu. V obou dalších nejstarších duchovních písních našeho slovesného umění gotického doznívají však ještě také starší 42
Strana 43
vlivy románské hymnografie, z níž také přejaly tyto skladby typ písně „Kyrieleison“. Takovými laisy jsou písně „Buóh všemohúcí“ a „Jezu Kriste, ščedrý kněže“. Po prvé je píseň „Buóh všemohúci“ (= BV) zapsána (bez notace) až v 80. letech 14. století v proslulém milíčov- ském sborníku Modliteb (NUK XVII F 30), a to jako skladba o 10 slokách, z nichž aspoň dvě, 8 a 9, pocházejí z doby po r. 1378, neboť prosbami o „pokojné časy“,o zproštění bludů a o „svaté cierkve jednotu“ narážejí asi na současné papežské schisma. Ale tyto strofy i některé jiné byly teprve dodatečně přibásněny k původnímu jádru písně, které tvoří první 3 slo- ky, tíhnoucí k členění 6a 6a 6b 6b 5ref. Tato předpokládaná třísloková forma vyhovuje nejen troj- člennému liturgickému Kyrie, nýbrž i myšlenkové struktuře těchto tří prvých strof, odlišných obsahově od ostatních. Jsou oslavou vzkříšeného Krista, který se dal pro naše spa- sení umučit, a výzvou k veselému chvalozpěvu, neboť vzkří- šení Kristovo je zároveň předobrazem budoucího vzkříšení našich těl. Je to tedy píseň velikonoční, vyhraněná myšlen- kově i komposičně. Její thematická sevřenost byla rozrušena novými přídavky, s původním jádrem ústrojně nesouvisícími, takže píseň v svém konečném stadiu nabyla rázu litanií: prosbou k P. Marii, „z nebes róži stkvúcí“, aby za nás orodovala u Boha, vzýváním Krista o rozličné milosti a dary duchovní i tělesné a závěrečnou modlitbou ke všem svatým. Znění písně v Modlitbách představuje druhý vývojový stupeň BV, jak se byl ustálil v druhé půli století 14. Ale hymnografická tvořivost se tím nenasytila a měnila píseň dále přesouváním slok s jejich vlastního původního místa jinam a tím zároveň vytvářením nových myšlenkových souvislostí, ale také zlomů a skoků, a konečně přidáváním nových strof: z nich nejzdařilejší je apostrofa P. Marie, „klíčnice z nebe“, s prosbou, aby nám otevřela nebe při naší smrti. Jiné pří- davky pak prozrazují, že se píseň BV zpívala též o velikonoční koledě. Thematická nevyhraněnost a volná logická vazba, 43
vlivy románské hymnografie, z níž také přejaly tyto skladby typ písně „Kyrieleison“. Takovými laisy jsou písně „Buóh všemohúcí“ a „Jezu Kriste, ščedrý kněže“. Po prvé je píseň „Buóh všemohúci“ (= BV) zapsána (bez notace) až v 80. letech 14. století v proslulém milíčov- ském sborníku Modliteb (NUK XVII F 30), a to jako skladba o 10 slokách, z nichž aspoň dvě, 8 a 9, pocházejí z doby po r. 1378, neboť prosbami o „pokojné časy“,o zproštění bludů a o „svaté cierkve jednotu“ narážejí asi na současné papežské schisma. Ale tyto strofy i některé jiné byly teprve dodatečně přibásněny k původnímu jádru písně, které tvoří první 3 slo- ky, tíhnoucí k členění 6a 6a 6b 6b 5ref. Tato předpokládaná třísloková forma vyhovuje nejen troj- člennému liturgickému Kyrie, nýbrž i myšlenkové struktuře těchto tří prvých strof, odlišných obsahově od ostatních. Jsou oslavou vzkříšeného Krista, který se dal pro naše spa- sení umučit, a výzvou k veselému chvalozpěvu, neboť vzkří- šení Kristovo je zároveň předobrazem budoucího vzkříšení našich těl. Je to tedy píseň velikonoční, vyhraněná myšlen- kově i komposičně. Její thematická sevřenost byla rozrušena novými přídavky, s původním jádrem ústrojně nesouvisícími, takže píseň v svém konečném stadiu nabyla rázu litanií: prosbou k P. Marii, „z nebes róži stkvúcí“, aby za nás orodovala u Boha, vzýváním Krista o rozličné milosti a dary duchovní i tělesné a závěrečnou modlitbou ke všem svatým. Znění písně v Modlitbách představuje druhý vývojový stupeň BV, jak se byl ustálil v druhé půli století 14. Ale hymnografická tvořivost se tím nenasytila a měnila píseň dále přesouváním slok s jejich vlastního původního místa jinam a tím zároveň vytvářením nových myšlenkových souvislostí, ale také zlomů a skoků, a konečně přidáváním nových strof: z nich nejzdařilejší je apostrofa P. Marie, „klíčnice z nebe“, s prosbou, aby nám otevřela nebe při naší smrti. Jiné pří- davky pak prozrazují, že se píseň BV zpívala též o velikonoční koledě. Thematická nevyhraněnost a volná logická vazba, 43
Strana 44
která proniká v struktuře písně, vede pak k jejímu rozštěpení na dvě písně, k osamostatnění slok 5—10 z druhého vývo- jového stupně v samostatnou skladbu „Pane náš Ježíši, uslyš svoji říši“, jak dosvědčuje dvojí zápis takové úpravy ve dvou rukopisech metropol. kap. pražské (M. C a M. CII/1). BV stala se vůbec v době předhusitské naší nejoblíbenější du- chovní písní lidovou, kterou později opisují (na př. Jisteb- nický kancionál s nejstarší notací) a otiskují téměř všecky kancionály, katolické i nekatolické, a která se udržela v kos- telích až dodnes, arci s menšími nebo většími upravovatel- skými zásahy. Již před polovinou 15. století byla zpracována také latinsky („Deus omnipotens a morte resurgens“) a pře- ložili a upravili si ji též Poláci. Tu oblibu můžeme sledovat již ve 14. století, v jehož prvé polovině píseň BV vznikla. Měla nejspíš přiléhavěji nahraditi píseň HP, zpívanou původně též při velikonočních liturgic- kých procesích. BV se zpívala i při závěrečném průvodu ve velikonočních hrách, českých i latinských, jak se vyvinuly z původních liturgických officií. Tak pronikla do kostela a trvale v něm zdomácněla, i když byly později lidové hry z kostela vyloučeny. Zpívala se pak při průvodu o vzkříšení a ještě častěji před kázáním a po něm. Jestliže ji při svých kázáních dává zpívat i rakouský augustinián Konrád Wald- hauser, který kázával pražským Němcům a universitním studentům v letech 1363—69, jistě nezaváděl nějakou no- votu, nýbrž se ujímal již starého vžitého zvyku zpívat BV při kázáních. Zpívali ji i pražští Němci, posluchači Wald- hauserovi, kteří tehdy neměli své vlastní kostelní písně. Vyskytne se dokonce i jako thema pro kázání (MKapP N VII, 74b—76b). Lid s touto písní v době předhusitské takřka srostl a zpíval ji při každé příležitosti v kostele i mimo jeho zdi, vhodně i rouhavě, jako na př. r. 1389 při židovské bouři v Praze, když plenil a vraždil v Židovském městě. Když ji r. 1399 týnský farář, Němec Jan z Wartemberka, zakázal lidu při vzkříšení zpívat, vzniklo z toho takové po- 44
která proniká v struktuře písně, vede pak k jejímu rozštěpení na dvě písně, k osamostatnění slok 5—10 z druhého vývo- jového stupně v samostatnou skladbu „Pane náš Ježíši, uslyš svoji říši“, jak dosvědčuje dvojí zápis takové úpravy ve dvou rukopisech metropol. kap. pražské (M. C a M. CII/1). BV stala se vůbec v době předhusitské naší nejoblíbenější du- chovní písní lidovou, kterou později opisují (na př. Jisteb- nický kancionál s nejstarší notací) a otiskují téměř všecky kancionály, katolické i nekatolické, a která se udržela v kos- telích až dodnes, arci s menšími nebo většími upravovatel- skými zásahy. Již před polovinou 15. století byla zpracována také latinsky („Deus omnipotens a morte resurgens“) a pře- ložili a upravili si ji též Poláci. Tu oblibu můžeme sledovat již ve 14. století, v jehož prvé polovině píseň BV vznikla. Měla nejspíš přiléhavěji nahraditi píseň HP, zpívanou původně též při velikonočních liturgic- kých procesích. BV se zpívala i při závěrečném průvodu ve velikonočních hrách, českých i latinských, jak se vyvinuly z původních liturgických officií. Tak pronikla do kostela a trvale v něm zdomácněla, i když byly později lidové hry z kostela vyloučeny. Zpívala se pak při průvodu o vzkříšení a ještě častěji před kázáním a po něm. Jestliže ji při svých kázáních dává zpívat i rakouský augustinián Konrád Wald- hauser, který kázával pražským Němcům a universitním studentům v letech 1363—69, jistě nezaváděl nějakou no- votu, nýbrž se ujímal již starého vžitého zvyku zpívat BV při kázáních. Zpívali ji i pražští Němci, posluchači Wald- hauserovi, kteří tehdy neměli své vlastní kostelní písně. Vyskytne se dokonce i jako thema pro kázání (MKapP N VII, 74b—76b). Lid s touto písní v době předhusitské takřka srostl a zpíval ji při každé příležitosti v kostele i mimo jeho zdi, vhodně i rouhavě, jako na př. r. 1389 při židovské bouři v Praze, když plenil a vraždil v Židovském městě. Když ji r. 1399 týnský farář, Němec Jan z Wartemberka, zakázal lidu při vzkříšení zpívat, vzniklo z toho takové po- 44
Strana 45
bouření mezi českými farníky, že si stěžovali přímo u arci- biskupa a farář byl pro svůj zákaz potrestán arcibiskupským vězením. Důraz, s jakým se v tomto případě domáhá lid svého práva na tuto píseň, svědčí jistě o staré tradici. Ne- přímo ji potvrzuje také pražská synoda z r. 1408, která z na- řízeného zákazu nových písní vyjímá čtyři nejstarší a nej- oblíbenější a mezi nimi také BV. Ze tří slok jako původní formy musíme odvoditi také po- slední píseň z této skupiny našich nejstarších lidových du- chovních písní, lais „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ (= JKŠK), který synodální zákaz z r. 1408 rovněž připouští zpívat a kterou o něco málo mladší zápis v jednom vyše- brodském rukopise (č. 42), pořízený snad mnichem Přibíkem brzy po r. 1410, nazývá „Stará pieseň a dobrá, od niežto jsú odpustci“. Pro toto svědectví lze její vznik položit aspoň do polovice 14. století. Ale všecky nejstarší rukopisy, buď ze samého konce 14. nebo z poč. 15. století, zaznamenávají její znění rozšířené na 10, 13, 18 nebo 19 slok; tak rychle a prudce rostla tato píseň a také jinak se měnila, že náleží k nejsvízelnějším problémům textové kritiky. Tytéž důvody jako u BV vedou však k závěru, že vlastním jádrem naší písně jsou její prvé 3 sloky, mod- litba ke Kristu, ale ne tak thematicky vyhraněná jako u BV, neboť připomínky jeho štědrosti, t. v udílení milostí, jeho muk, trýznění a vykupitelské oběti a prosby o smilování a od- puštění našich provinění dovolují dvojí výklad: buď že je tato píseň modlitbou a meditací před obrazem Ukřižovaného, očitě ztělesňujícím vypočítávané rány a muky, anebo, že je rozjímáním před oltářní svátostí, snad při mši sv., v které se obnovuje Kristova oběť na kříži, arci skrytě před našimi zraky. Tento poslední výklad bude asi původnímu pojetí písně bližší. Jako píseň o oltářní svátosti chápal ji také Hus, když se jí ujal a přepracoval ji na píseň ke cti Božího těla ve smyslu remanenčním. Rozborem a srovnáváním jednotlivých různočtení dochází 45
bouření mezi českými farníky, že si stěžovali přímo u arci- biskupa a farář byl pro svůj zákaz potrestán arcibiskupským vězením. Důraz, s jakým se v tomto případě domáhá lid svého práva na tuto píseň, svědčí jistě o staré tradici. Ne- přímo ji potvrzuje také pražská synoda z r. 1408, která z na- řízeného zákazu nových písní vyjímá čtyři nejstarší a nej- oblíbenější a mezi nimi také BV. Ze tří slok jako původní formy musíme odvoditi také po- slední píseň z této skupiny našich nejstarších lidových du- chovních písní, lais „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ (= JKŠK), který synodální zákaz z r. 1408 rovněž připouští zpívat a kterou o něco málo mladší zápis v jednom vyše- brodském rukopise (č. 42), pořízený snad mnichem Přibíkem brzy po r. 1410, nazývá „Stará pieseň a dobrá, od niežto jsú odpustci“. Pro toto svědectví lze její vznik položit aspoň do polovice 14. století. Ale všecky nejstarší rukopisy, buď ze samého konce 14. nebo z poč. 15. století, zaznamenávají její znění rozšířené na 10, 13, 18 nebo 19 slok; tak rychle a prudce rostla tato píseň a také jinak se měnila, že náleží k nejsvízelnějším problémům textové kritiky. Tytéž důvody jako u BV vedou však k závěru, že vlastním jádrem naší písně jsou její prvé 3 sloky, mod- litba ke Kristu, ale ne tak thematicky vyhraněná jako u BV, neboť připomínky jeho štědrosti, t. v udílení milostí, jeho muk, trýznění a vykupitelské oběti a prosby o smilování a od- puštění našich provinění dovolují dvojí výklad: buď že je tato píseň modlitbou a meditací před obrazem Ukřižovaného, očitě ztělesňujícím vypočítávané rány a muky, anebo, že je rozjímáním před oltářní svátostí, snad při mši sv., v které se obnovuje Kristova oběť na kříži, arci skrytě před našimi zraky. Tento poslední výklad bude asi původnímu pojetí písně bližší. Jako píseň o oltářní svátosti chápal ji také Hus, když se jí ujal a přepracoval ji na píseň ke cti Božího těla ve smyslu remanenčním. Rozborem a srovnáváním jednotlivých různočtení dochází 45
Strana 46
Zd. Nejedlý k přesvědčení, že z původního tvaru o 3 strofách se vyvinula píseň desetisloková (jejíž text představuje rkp. NUK VIII C 1) a z ní pak ostatní obšírnější texty, z nichž text nejdelší (zapsaný na listině zr. 1398, nyní rkp. NMP 1. A. c. 24) zastupuje jakousi summu celé písně. Ty nově přibylé strofy jsou ještě neústrojnější nežli u BV: zvroucnělý kult mariánský se přihlásil častějším připomíná- ním a vzýváním P. Marie, jinde se zase uvádějí andělé, v ostatních slokách a nejčastěji se prosí Hospodin, sv. Trojice a Kristus, jehož trýznění se znovu připomínají, za odpuštění hříchů, za bohumilý život a ochranu před hříchem, za smilo- vání, za věčný život v ráji a za zbavení pekla a slibují se od- pustky zpěvákům nebo posluchačům písně. Tento myšlen- kový nelad a tato různorodost slok, neusilující ani o jakési vyrovnání tím, že by se aspoň sloky utřídily a uspořádaly podle logických vztahů, odklidil teprve z písně M. Jan Hus, který však vlastně původní píseň zrušil, přejav z ní jenom prvé dvě sloky a sem tam nějaký vzdálený ohlas. Beze změny podržel strofickou strukturu 8a 8a 8a, ale refrén „Kyrie- leison" počeštil na „z tvé milosti“ (nebo „v té milosti“). Patrně přejal i starý oblíbený nápěv písně, který však známe po prvé až z Jistebnického kancionálu, tedy přepisu z doby před polovinou 15. století; je tam zapsán arci již u nové úpravy Husovy. Ta jediná, a ne původní znění, žila i v poz- dějších tištěných kancionálech a udržela se v nich dodnes, arci také ne bez dogmatických proměn, stylistických úprav a krácení původních 21 slok úpravy Husovy. Písně BV a JKŠK jsou písně vskutku lidové, ve výrazu prosté a střídmé v užívání básnických ozdob, zejména meta- forických, ale přitom citově vroucí a upřímné, nábožensky opravdu prožité. Vrcholu slovesného umění dosáhla česká duchovní lyrika raného období gotického ve veršované Modlitbě Kunhu- tině „Vítaj, Králu všemohúcí“ (= MK), hymnické a mystické oslavě Božího těla a tajemství eucharistie. Pojmenování 46
Zd. Nejedlý k přesvědčení, že z původního tvaru o 3 strofách se vyvinula píseň desetisloková (jejíž text představuje rkp. NUK VIII C 1) a z ní pak ostatní obšírnější texty, z nichž text nejdelší (zapsaný na listině zr. 1398, nyní rkp. NMP 1. A. c. 24) zastupuje jakousi summu celé písně. Ty nově přibylé strofy jsou ještě neústrojnější nežli u BV: zvroucnělý kult mariánský se přihlásil častějším připomíná- ním a vzýváním P. Marie, jinde se zase uvádějí andělé, v ostatních slokách a nejčastěji se prosí Hospodin, sv. Trojice a Kristus, jehož trýznění se znovu připomínají, za odpuštění hříchů, za bohumilý život a ochranu před hříchem, za smilo- vání, za věčný život v ráji a za zbavení pekla a slibují se od- pustky zpěvákům nebo posluchačům písně. Tento myšlen- kový nelad a tato různorodost slok, neusilující ani o jakési vyrovnání tím, že by se aspoň sloky utřídily a uspořádaly podle logických vztahů, odklidil teprve z písně M. Jan Hus, který však vlastně původní píseň zrušil, přejav z ní jenom prvé dvě sloky a sem tam nějaký vzdálený ohlas. Beze změny podržel strofickou strukturu 8a 8a 8a, ale refrén „Kyrie- leison" počeštil na „z tvé milosti“ (nebo „v té milosti“). Patrně přejal i starý oblíbený nápěv písně, který však známe po prvé až z Jistebnického kancionálu, tedy přepisu z doby před polovinou 15. století; je tam zapsán arci již u nové úpravy Husovy. Ta jediná, a ne původní znění, žila i v poz- dějších tištěných kancionálech a udržela se v nich dodnes, arci také ne bez dogmatických proměn, stylistických úprav a krácení původních 21 slok úpravy Husovy. Písně BV a JKŠK jsou písně vskutku lidové, ve výrazu prosté a střídmé v užívání básnických ozdob, zejména meta- forických, ale přitom citově vroucí a upřímné, nábožensky opravdu prožité. Vrcholu slovesného umění dosáhla česká duchovní lyrika raného období gotického ve veršované Modlitbě Kunhu- tině „Vítaj, Králu všemohúcí“ (= MK), hymnické a mystické oslavě Božího těla a tajemství eucharistie. Pojmenování 46
Strana 47
Modlitba (nebo nesprávného Píseň) Kunhutina se jí dostalo podle jejího nejstaršího zápisu v knize rozličných officií, hodinek a modliteb, v knize, která podle vepsaného exlibris náležela Kunhutě (1265—1321), dceři krále Přemysla Ota- kara II., vzdělané a osvícené abatyši u sv. Jiří v Praze. Tato vzácná památka se nyní chová v NUK pod sign. VII G 17d. Exlibris z knihovny Kunhutiny, pokud se nám její trosky zachovaly, někdy také datují, kdy byla kniha napsána nebo klášteru darována. Avšak breviář, v němž se zachovala MK, žádného data neuvádí. Jak zjistila Blaž. Rynešová, která paleograficky prozkoumala trosky svatojiřské knihovny Kun- hutiny (v stati „Beneš, kanovník Svatojiřský, a Pasionál abatyše Kunhuty“, Čas. archiv. školy 3, 1926, 13/35; str. 30, p. 2), pochází kodex s MK od téhož písaře, od něhož se nám zachovalo ještě 11 jiných svatojiřských rukopisů (NUK VI G 5, VI G 10b, XII D 8a, XII D 8b, XII D 9, XII D 10, XIID 11, XIID 12, XII E 15a, XIII C 7, XIII H 3c). Tento neznámý písař působil sice podle dvou datovaných rukopisů (XII D 11 a XII D 10) ještě v letech 1318 a 1319, ale byl patrně v klášterních službách zaměstnán již delší dobu, jak by dosvědčovalo právě množství knih jím napsaných, tedy snad již od samého počátku 14. století, již od r. 1302, kdy se Kunhuta stala abatyší u sv. Jiří, a nejspíš až do její smrti v r. 1321. Byl patrně jedním z nejpilnějších písařů z klášter- ního scriptoria u sv. Jiří, jehož vedoucí silou byl kanovník Beneš, písař proslulého „Pasionálu abatyše Kunhuty“ a pů- vodce většiny poznámek o majetnictví knih, Kunhutiných exlibris. Zápis MK, pořízený nejspíš někdy v druhém desítiletí 14. století, prozrazuje však, že nepochází z pera skladatele MK, nýbrž od nepozorného opisovače, který opisoval starší předlohu a patrně z ní přejímal i její starobylý pravopis, sám snad byv jemu jako příslušník starší generace vyučen. Jazyk (zejména nepřehlasované 'u a snad i kolísání mezi r a ř) totiž dokazuje, KžMe náleží mezi nejstarší básnické památky naše- ho písemnictví, a primitivní pravopis zápisu, přechodné sta- 47
Modlitba (nebo nesprávného Píseň) Kunhutina se jí dostalo podle jejího nejstaršího zápisu v knize rozličných officií, hodinek a modliteb, v knize, která podle vepsaného exlibris náležela Kunhutě (1265—1321), dceři krále Přemysla Ota- kara II., vzdělané a osvícené abatyši u sv. Jiří v Praze. Tato vzácná památka se nyní chová v NUK pod sign. VII G 17d. Exlibris z knihovny Kunhutiny, pokud se nám její trosky zachovaly, někdy také datují, kdy byla kniha napsána nebo klášteru darována. Avšak breviář, v němž se zachovala MK, žádného data neuvádí. Jak zjistila Blaž. Rynešová, která paleograficky prozkoumala trosky svatojiřské knihovny Kun- hutiny (v stati „Beneš, kanovník Svatojiřský, a Pasionál abatyše Kunhuty“, Čas. archiv. školy 3, 1926, 13/35; str. 30, p. 2), pochází kodex s MK od téhož písaře, od něhož se nám zachovalo ještě 11 jiných svatojiřských rukopisů (NUK VI G 5, VI G 10b, XII D 8a, XII D 8b, XII D 9, XII D 10, XIID 11, XIID 12, XII E 15a, XIII C 7, XIII H 3c). Tento neznámý písař působil sice podle dvou datovaných rukopisů (XII D 11 a XII D 10) ještě v letech 1318 a 1319, ale byl patrně v klášterních službách zaměstnán již delší dobu, jak by dosvědčovalo právě množství knih jím napsaných, tedy snad již od samého počátku 14. století, již od r. 1302, kdy se Kunhuta stala abatyší u sv. Jiří, a nejspíš až do její smrti v r. 1321. Byl patrně jedním z nejpilnějších písařů z klášter- ního scriptoria u sv. Jiří, jehož vedoucí silou byl kanovník Beneš, písař proslulého „Pasionálu abatyše Kunhuty“ a pů- vodce většiny poznámek o majetnictví knih, Kunhutiných exlibris. Zápis MK, pořízený nejspíš někdy v druhém desítiletí 14. století, prozrazuje však, že nepochází z pera skladatele MK, nýbrž od nepozorného opisovače, který opisoval starší předlohu a patrně z ní přejímal i její starobylý pravopis, sám snad byv jemu jako příslušník starší generace vyučen. Jazyk (zejména nepřehlasované 'u a snad i kolísání mezi r a ř) totiž dokazuje, KžMe náleží mezi nejstarší básnické památky naše- ho písemnictví, a primitivní pravopis zápisu, přechodné sta- 47
Strana 48
dium k pravopisu spřežkovému, zase svědčí o tom, že předloha písařova náležela k staršímu pravopisnému systému a k starší písařské škole nežli pravopis cyklu legend a apokryfů z doby kolem r. 1306 a Alexandreidy. Tyto okolnosti datují složení MK do konce 13. století, a to za rok 1264. Toho roku zavádí totiž papež Urban IV. svátek Božího těla. Jeho slavení pro celou církev uzákonil závazně sice teprve papež Kliment V. r. 1311 na koncilu ve Vienne, jehož se zúčastnil též pražský biskup Jan IV. z Dražic, potom hlavní šiřitel této slavnosti v Čechách, ale pronikalo už mnohem dříve, nejspíš též v na- šich zemích, a to ne hned zrovna veřejným theoforickým průvodem, dosvědčeným u nás nejstarší dochovanou zmín- kou k r. 1321, nýbrž především mešním a breviářovým officiem, zejména asi v dominikánské řeholi, jejíž člen, sv. Tomáš Akv., měl právě základní podíl na vytvoření a ustálení těchto officií. K nim a k svátku Božího těla má MK svým vypjatým eucharistickým kultem, který je ústředním motivem básně, přímý vztah. Neznámý básník vybudoval svou modlitbu podle této osnovy: 1. část (v. 1/16) je jásavé hymnické uvítání Ježíše Krista, sestupujícího s nebes ve vší slávě a nádheře svého Božského majestátu k člověku; 2. část (v. 17/24), přechod k vlastnímu thematu, je díkuvzdání s chvalozpěvem na Boha za dobrodiní minulá i přítomná a zejména za zázračný dar, jehož se nám dostává v oltářní svátosti; 3. část (v. 25/88) básnicky rozvádí a zpracovává dogma o Božím těle v pro- měněné a přijímané hostii; 4. část (v. 89/152) zahrnuje v sobě prosby k Ježíši Kristu za důstojné přijímání a duchovní posilu, za pravé pokání, odpuštění hříchů a odvrácení ďábel- ských pokušení, za bohulibý život v milosti Boží, sjednocený s Boží vůlí a podle ní řízený, a za štastnou hodinku smrti a věčnou blaženost v nebeské slávě. Prostředky jazykové, jimiž básník své úvahy a modlitby vyjádřil, jsou opravdu jedinečné svou básnickou silou a ima- ginací. Školení na latinské hymnografii i důvěrná známost proslulých hymnů a sekvencí sv. Tomáše Akvinského 48
dium k pravopisu spřežkovému, zase svědčí o tom, že předloha písařova náležela k staršímu pravopisnému systému a k starší písařské škole nežli pravopis cyklu legend a apokryfů z doby kolem r. 1306 a Alexandreidy. Tyto okolnosti datují složení MK do konce 13. století, a to za rok 1264. Toho roku zavádí totiž papež Urban IV. svátek Božího těla. Jeho slavení pro celou církev uzákonil závazně sice teprve papež Kliment V. r. 1311 na koncilu ve Vienne, jehož se zúčastnil též pražský biskup Jan IV. z Dražic, potom hlavní šiřitel této slavnosti v Čechách, ale pronikalo už mnohem dříve, nejspíš též v na- šich zemích, a to ne hned zrovna veřejným theoforickým průvodem, dosvědčeným u nás nejstarší dochovanou zmín- kou k r. 1321, nýbrž především mešním a breviářovým officiem, zejména asi v dominikánské řeholi, jejíž člen, sv. Tomáš Akv., měl právě základní podíl na vytvoření a ustálení těchto officií. K nim a k svátku Božího těla má MK svým vypjatým eucharistickým kultem, který je ústředním motivem básně, přímý vztah. Neznámý básník vybudoval svou modlitbu podle této osnovy: 1. část (v. 1/16) je jásavé hymnické uvítání Ježíše Krista, sestupujícího s nebes ve vší slávě a nádheře svého Božského majestátu k člověku; 2. část (v. 17/24), přechod k vlastnímu thematu, je díkuvzdání s chvalozpěvem na Boha za dobrodiní minulá i přítomná a zejména za zázračný dar, jehož se nám dostává v oltářní svátosti; 3. část (v. 25/88) básnicky rozvádí a zpracovává dogma o Božím těle v pro- měněné a přijímané hostii; 4. část (v. 89/152) zahrnuje v sobě prosby k Ježíši Kristu za důstojné přijímání a duchovní posilu, za pravé pokání, odpuštění hříchů a odvrácení ďábel- ských pokušení, za bohulibý život v milosti Boží, sjednocený s Boží vůlí a podle ní řízený, a za štastnou hodinku smrti a věčnou blaženost v nebeské slávě. Prostředky jazykové, jimiž básník své úvahy a modlitby vyjádřil, jsou opravdu jedinečné svou básnickou silou a ima- ginací. Školení na latinské hymnografii i důvěrná známost proslulých hymnů a sekvencí sv. Tomáše Akvinského 48
Strana 49
(†1274) z jeho breviářového i mešního officia, složeného k slavnosti svátku Božího těla a papežem Urbanem IV. při- jatého za oficiální liturgický text, a také znalost jiných eucha- ristických hymnů je tu všude patrna. Je však ke cti českého básníka, že tyto skladby neparafrazuje, nýbrž s nimi samo- statně soutěží. A se zdarem, jak dosvědčuje i sám zápis MK v breviáři Kunhutině, v němž se MK octla v těsném sou- sedství božítělového officia a jeho hymnografických skvostů „Verbum supernum prodiens nec patris linquens dextera“, „Sacris sollempniis inclita gaudia“, „Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium“ a „Lauda, Sion, Salvatorem“, vesměs skladeb sv. Tomáše Akvinského, a hned za jinou hymnickou oslavou eucharistie „Ave, vivens hostia, veritas et vita“, patrně dílem slavného scholastického theologa a filosofa Johna Peckhama (†1292). Toto sousedství, které přímo nutilo už v době Kunhutině a nutí i dnes k vzájemnému srovnávání těchto výtvorů, ukazuje, že český básník byl tu rovnocenným a rovnomocným duchem, který se asi vědomě odvážil básnické i theologické soutěže s nimi, a to dílem, které mu zaručuje přední místo v našem básnictví všechvěků. Smělostí metafor a epithet někde i tyto cizí skladby před- stihuje, zejména svou pathetickou výmluvností, která nejvíce propuká v úvodních a v závěrečných strofách básně, unáše- ných mystickým vytržením a citovým vírem dojmů a před- stav náboženského nadšení a opojení, výmluvností, která se projevuje též zálibou v představách a výrazech abstraktních i ve vytváření nových slov. V této citové závrati hromadí a kupí básník výrazy a epitheta v gradační větné konstrukce, v anaforická spojení a v myšlenkové pasáže spjaté někde i řetězem 8 (sl. 1—2, 3—4, 17—18, 20—21) a 12 rýmů (sl. 27—29, 36—38). Veršová a rýmová struktura MK náleží k nejsmělejším výbojům a konstrukcím staročeského verše přes svou zdán- livou jednoduchost strofické stavby, důsledně zachovávaná 8slabičná monorýmní čtyrverší, a to právě pokusem o mono- rýmní strofu, pro kterou zrovna nebylo v latinském středo- 4 Nejstarší česká duchovní lyrika 49
(†1274) z jeho breviářového i mešního officia, složeného k slavnosti svátku Božího těla a papežem Urbanem IV. při- jatého za oficiální liturgický text, a také znalost jiných eucha- ristických hymnů je tu všude patrna. Je však ke cti českého básníka, že tyto skladby neparafrazuje, nýbrž s nimi samo- statně soutěží. A se zdarem, jak dosvědčuje i sám zápis MK v breviáři Kunhutině, v němž se MK octla v těsném sou- sedství božítělového officia a jeho hymnografických skvostů „Verbum supernum prodiens nec patris linquens dextera“, „Sacris sollempniis inclita gaudia“, „Pange, lingua, gloriosi corporis mysterium“ a „Lauda, Sion, Salvatorem“, vesměs skladeb sv. Tomáše Akvinského, a hned za jinou hymnickou oslavou eucharistie „Ave, vivens hostia, veritas et vita“, patrně dílem slavného scholastického theologa a filosofa Johna Peckhama (†1292). Toto sousedství, které přímo nutilo už v době Kunhutině a nutí i dnes k vzájemnému srovnávání těchto výtvorů, ukazuje, že český básník byl tu rovnocenným a rovnomocným duchem, který se asi vědomě odvážil básnické i theologické soutěže s nimi, a to dílem, které mu zaručuje přední místo v našem básnictví všechvěků. Smělostí metafor a epithet někde i tyto cizí skladby před- stihuje, zejména svou pathetickou výmluvností, která nejvíce propuká v úvodních a v závěrečných strofách básně, unáše- ných mystickým vytržením a citovým vírem dojmů a před- stav náboženského nadšení a opojení, výmluvností, která se projevuje též zálibou v představách a výrazech abstraktních i ve vytváření nových slov. V této citové závrati hromadí a kupí básník výrazy a epitheta v gradační větné konstrukce, v anaforická spojení a v myšlenkové pasáže spjaté někde i řetězem 8 (sl. 1—2, 3—4, 17—18, 20—21) a 12 rýmů (sl. 27—29, 36—38). Veršová a rýmová struktura MK náleží k nejsmělejším výbojům a konstrukcím staročeského verše přes svou zdán- livou jednoduchost strofické stavby, důsledně zachovávaná 8slabičná monorýmní čtyrverší, a to právě pokusem o mono- rýmní strofu, pro kterou zrovna nebylo v latinském středo- 4 Nejstarší česká duchovní lyrika 49
Strana 50
věkém básnictví mnoho vzorů a příkladů, takže ji můžeme nejspíš pokládati za útvar zvolený samostatně českým básní- kem. I když užívá hlavně gramatických rýmů, většinou dvou- slabičných, ojediněle však i troj- a čtyrslabičných, lze jeho rýmy pokládat za bravurní, zejména pro místa, kde i dvě nebo tři sloky po sobě rýmuje stejně. Modlitba a rozjímání jsou lyrické útvary, takže i jeho verš má všecky znaky lyric- kého verše mluvního: zdůrazňování dieresí, mezislovních předělů před lichými slabikami, hlavně 3 a 5 (R. Jakobson, Čs. vlastivěda 3, str. 435 n.). Skladba „Vítaj, Králu všemohúcí“, do níž jako by padal odlesk královských slavností pořádaných na přemyslovském dvoře a nádhery velkých liturgických slavností, byla pravdě- podobně určena k soukromé modlitbě a sotva k veřejné recitaci, na př. nějakého sboru řeholnic. Naznačuje to také poznámka na jejím závěru v Kunhutině breviáři: „Tuto jmenuj A i kohož chceš, živé, mrtvé“. Takové připomínky, které bývalo a je zvykem se modliti právě po přijetí oltářní svátosti, spíše vyhovují soukromé modlitbě a ne veřejné. Ostatně, hned jedna z nich, ale latinská a prozaická („In presentia sanctissimi corporis et sanguinis tui“), také za MK následuje, a to modlitba určená pro samu abatyši Kunhutu, neboť se v ní připomínají příslušníci její rodiny Václav, Anežka, Přemysl a Kunhuta. Nepokládám však za zcela pře- svědčivé tvrzení Ad. Patery, objevitele nejstaršího textu MK, který se domnívá, že lze tuto modlitbu a s ní i celý rukopis datovati do let 1285—96, neboť prý podle zvyku připomínat nejdřív v modlitbách živé a pak mrtvé, lze usuzovat, že Kunhuta (†1285) a Přemysl (†1278), rodiče abatyše Kun- huty, byli tou dobou již mrtvi, kdežto její sourozenci Václav (†1305) a Anežka (†1295) ještě žili. Pouhá jména bez zřej- mého označení úmrtí nám totiž nic přesného o datování této modlitby neprozrazují. Sotva se asi také někdy dovíme, jakou účast měla abatyše Kunhuta při napsání tohoto breviáře s MK: zdali tam totiž byla česká modlitba vložena na její výslovné přání jako její 50
věkém básnictví mnoho vzorů a příkladů, takže ji můžeme nejspíš pokládati za útvar zvolený samostatně českým básní- kem. I když užívá hlavně gramatických rýmů, většinou dvou- slabičných, ojediněle však i troj- a čtyrslabičných, lze jeho rýmy pokládat za bravurní, zejména pro místa, kde i dvě nebo tři sloky po sobě rýmuje stejně. Modlitba a rozjímání jsou lyrické útvary, takže i jeho verš má všecky znaky lyric- kého verše mluvního: zdůrazňování dieresí, mezislovních předělů před lichými slabikami, hlavně 3 a 5 (R. Jakobson, Čs. vlastivěda 3, str. 435 n.). Skladba „Vítaj, Králu všemohúcí“, do níž jako by padal odlesk královských slavností pořádaných na přemyslovském dvoře a nádhery velkých liturgických slavností, byla pravdě- podobně určena k soukromé modlitbě a sotva k veřejné recitaci, na př. nějakého sboru řeholnic. Naznačuje to také poznámka na jejím závěru v Kunhutině breviáři: „Tuto jmenuj A i kohož chceš, živé, mrtvé“. Takové připomínky, které bývalo a je zvykem se modliti právě po přijetí oltářní svátosti, spíše vyhovují soukromé modlitbě a ne veřejné. Ostatně, hned jedna z nich, ale latinská a prozaická („In presentia sanctissimi corporis et sanguinis tui“), také za MK následuje, a to modlitba určená pro samu abatyši Kunhutu, neboť se v ní připomínají příslušníci její rodiny Václav, Anežka, Přemysl a Kunhuta. Nepokládám však za zcela pře- svědčivé tvrzení Ad. Patery, objevitele nejstaršího textu MK, který se domnívá, že lze tuto modlitbu a s ní i celý rukopis datovati do let 1285—96, neboť prý podle zvyku připomínat nejdřív v modlitbách živé a pak mrtvé, lze usuzovat, že Kunhuta (†1285) a Přemysl (†1278), rodiče abatyše Kun- huty, byli tou dobou již mrtvi, kdežto její sourozenci Václav (†1305) a Anežka (†1295) ještě žili. Pouhá jména bez zřej- mého označení úmrtí nám totiž nic přesného o datování této modlitby neprozrazují. Sotva se asi také někdy dovíme, jakou účast měla abatyše Kunhuta při napsání tohoto breviáře s MK: zdali tam totiž byla česká modlitba vložena na její výslovné přání jako její 50
Strana 51
oblíbená pobožnost, kterou poznala už za svých mladších let, snad na královském dvoře svého otce anebo v klášterním zátiší u klarisek „Na Františku“, kde byla abatyší její prateta blah. Anežka (†1282) a kam se uchýlila, když jí bylo 12 let. Ať je tomu jakkoli, už sám zápis české básně, a to ne zápis dodatečný, nýbrž který byl hned v původním plánu sestavo- vané knihy, dokonce latinské s liturgickými texty, svědčí o jejím vysokém hodnocení theologickém i uměleckém a snad i o vynikající osobě jejího skladatele. Odborný a pronikavý theologický rozbor MK, který si tato báseň zaslouží, ale na který dosud marně čeká, dosvědčil by její vysokou úroveň i po této stránce: zjistil by básníkovy záliby v dogmatické spekulaci a hluboké i přesné dogmatické poučení, získané především ve filosofickém a theologickém školení u sv. Tomáše Akv., z jehož spisů je nejspíš převzat také sv. Augustin (v. 56) jako autorita pro výklad o duchov- ním sv. přijímání; prozradil by básníkovy sklony k mysti- cismu (jak upozornil P. Trost); objevil by stopy mohutně- jícího kultu mariánského (v. 95, 141), v němž se P. Marie stává důležitou podílnicí na lidské spáse, a vůbec zájem o čerstvé theologické otázky, jak dosvědčuje samo eucharistické thema. Máme snad pro zřejmé vlivy mysticismu hledati autora MK mezi členy českého řádu dominikánského, s jehož lektorem Koldou (†1327?), autorem mystických traktátů z „Pasionálu ab. Kunhuty“, měla abatyše Kunhuta čilé a vřelé kulturní a literární styky, mezi členy řádu, k němuž též náležel du- chovní Domaslav, literárně činný nejspíš v době posledních Přemyslovců a patrně ještě v prvých třech desítiletích 14. věku, autor latinské akrostichické písně o Božím těle, „De superna ierarchia vera descendit Sophia in uterum Virginis“? Myšlenková bohatost básně, usilující o zvýraznění nejsub- tilnějších theologických otázek základního křesťanského dogmatu a tajemství, i její umělecká hodnota se pocitovaly hodně dlouho. Byla proto znovu opisována: jeden z těchto opisů je jenom zlomek, neúplný a chybný přepis prvých 7 slok, pořízený asi v druhé polovině 14. století, list vytržený 51
oblíbená pobožnost, kterou poznala už za svých mladších let, snad na královském dvoře svého otce anebo v klášterním zátiší u klarisek „Na Františku“, kde byla abatyší její prateta blah. Anežka (†1282) a kam se uchýlila, když jí bylo 12 let. Ať je tomu jakkoli, už sám zápis české básně, a to ne zápis dodatečný, nýbrž který byl hned v původním plánu sestavo- vané knihy, dokonce latinské s liturgickými texty, svědčí o jejím vysokém hodnocení theologickém i uměleckém a snad i o vynikající osobě jejího skladatele. Odborný a pronikavý theologický rozbor MK, který si tato báseň zaslouží, ale na který dosud marně čeká, dosvědčil by její vysokou úroveň i po této stránce: zjistil by básníkovy záliby v dogmatické spekulaci a hluboké i přesné dogmatické poučení, získané především ve filosofickém a theologickém školení u sv. Tomáše Akv., z jehož spisů je nejspíš převzat také sv. Augustin (v. 56) jako autorita pro výklad o duchov- ním sv. přijímání; prozradil by básníkovy sklony k mysti- cismu (jak upozornil P. Trost); objevil by stopy mohutně- jícího kultu mariánského (v. 95, 141), v němž se P. Marie stává důležitou podílnicí na lidské spáse, a vůbec zájem o čerstvé theologické otázky, jak dosvědčuje samo eucharistické thema. Máme snad pro zřejmé vlivy mysticismu hledati autora MK mezi členy českého řádu dominikánského, s jehož lektorem Koldou (†1327?), autorem mystických traktátů z „Pasionálu ab. Kunhuty“, měla abatyše Kunhuta čilé a vřelé kulturní a literární styky, mezi členy řádu, k němuž též náležel du- chovní Domaslav, literárně činný nejspíš v době posledních Přemyslovců a patrně ještě v prvých třech desítiletích 14. věku, autor latinské akrostichické písně o Božím těle, „De superna ierarchia vera descendit Sophia in uterum Virginis“? Myšlenková bohatost básně, usilující o zvýraznění nejsub- tilnějších theologických otázek základního křesťanského dogmatu a tajemství, i její umělecká hodnota se pocitovaly hodně dlouho. Byla proto znovu opisována: jeden z těchto opisů je jenom zlomek, neúplný a chybný přepis prvých 7 slok, pořízený asi v druhé polovině 14. století, list vytržený 51
Strana 52
z nějaké knihy a vevázaný dodatečně do jednoho breviáře z knihovny svatojiřského kláštera (NUK XII F 9); druhý opis, který je sice úplnější, ale také ne bez výpustek, zkomo- lenin a jiných nedostatků, vznikl skoro sto let po složení básně a je součástí milíčovských Modliteb z 80. let 14. století (NUK XVII F 30). Zvýšený kult oltářní svátosti, vznícený právě v době Milíčově a ztělesňovaný touhou po jejím den- ním přijímání, našel v staré básni z 13. věku, arci jazykově omlazené, novou oporu k rozjímavé modlitbě o tomto ta- jemství. Pozdější vývoj však jí už nepřál: ubíral se sice také za náboženským ideálem eucharistickým, ale jinými cestami. MK, skladba oslavující jenom oltářní hostii, chléb promě- něný v Tělo Kristovo, nemohla ovšem nalézti milosti v re- formním hnutí, které větší důraz kladlo na kalich s Krví Kristovou. Její vliv vyzařoval však i na jiné skladby našeho starého básnictví. Jakobson se domnívá, že její strofu napodobil skladatel eschatologické básně „O nebezpečném času smrti“ z 30. let 14. století. Ale vznikly i její ohlasy thematické: modlitba „Vítaj, milý Jezukriste, vítaj, Synu Panny čisté“, snad už z prvé poloviny 14. století, a jiná modlitba „Vítaj, milý Jezukriste, tys Syn pravý Dievky čistéj“, asi z poloviny 14. století, rozmnožená v husitské době o oslavu Krve Kristovy, byla přeložena též do polštiny. Snad také, ale značně odlehlým ohlasem MK jsou modlitby „Vítej, milý Spasiteli, všeho světa stvořiteli (z rkp. někdy admontského č. 138, nyní v NUK XX A 3) a „Vítaj, Bože všemohúcí a ve všech miestech vševidúcí“ (za- psaná r. 1451 v rkp. NMP V H 42, list 121b). Ze všech těchto ohlasů udržel se nejdéle nejstarší, upravený jako píseň, „Vítaj, milý Jezukriste, vítaj, S. P. č.“, a to i v tištěných katolických kancionálech (na př. Šteyerových). Od této skupiny našich nejstarších modliteb a duchovních písní vede pak cesta, přímo i oklikami, khymnografickéi eucho- grafické činnosti dalších věků. Především k bohatému roz- 52
z nějaké knihy a vevázaný dodatečně do jednoho breviáře z knihovny svatojiřského kláštera (NUK XII F 9); druhý opis, který je sice úplnější, ale také ne bez výpustek, zkomo- lenin a jiných nedostatků, vznikl skoro sto let po složení básně a je součástí milíčovských Modliteb z 80. let 14. století (NUK XVII F 30). Zvýšený kult oltářní svátosti, vznícený právě v době Milíčově a ztělesňovaný touhou po jejím den- ním přijímání, našel v staré básni z 13. věku, arci jazykově omlazené, novou oporu k rozjímavé modlitbě o tomto ta- jemství. Pozdější vývoj však jí už nepřál: ubíral se sice také za náboženským ideálem eucharistickým, ale jinými cestami. MK, skladba oslavující jenom oltářní hostii, chléb promě- něný v Tělo Kristovo, nemohla ovšem nalézti milosti v re- formním hnutí, které větší důraz kladlo na kalich s Krví Kristovou. Její vliv vyzařoval však i na jiné skladby našeho starého básnictví. Jakobson se domnívá, že její strofu napodobil skladatel eschatologické básně „O nebezpečném času smrti“ z 30. let 14. století. Ale vznikly i její ohlasy thematické: modlitba „Vítaj, milý Jezukriste, vítaj, Synu Panny čisté“, snad už z prvé poloviny 14. století, a jiná modlitba „Vítaj, milý Jezukriste, tys Syn pravý Dievky čistéj“, asi z poloviny 14. století, rozmnožená v husitské době o oslavu Krve Kristovy, byla přeložena též do polštiny. Snad také, ale značně odlehlým ohlasem MK jsou modlitby „Vítej, milý Spasiteli, všeho světa stvořiteli (z rkp. někdy admontského č. 138, nyní v NUK XX A 3) a „Vítaj, Bože všemohúcí a ve všech miestech vševidúcí“ (za- psaná r. 1451 v rkp. NMP V H 42, list 121b). Ze všech těchto ohlasů udržel se nejdéle nejstarší, upravený jako píseň, „Vítaj, milý Jezukriste, vítaj, S. P. č.“, a to i v tištěných katolických kancionálech (na př. Šteyerových). Od této skupiny našich nejstarších modliteb a duchovních písní vede pak cesta, přímo i oklikami, khymnografickéi eucho- grafické činnosti dalších věků. Především k bohatému roz- 52
Strana 53
voji euchografické tvořivosti v druhé půli 14. století, zasa- ženého mocnou vlnou obrozené zbožnosti, která touží po zvnitřnění i rozmnožení svého poměru k Bohu, takže vzni- kají celé sbírky a sborníky modliteb, původních i přelože- ných. Hlavním představitelem tohoto hnutí u nás je Jan Milíč z Kroměříže (†1374), horlivý skladatel modlitebních textů, z nichž některé zachovaly také klementinské Modlitby, opsané v 80. letech 14. století (NUK XVII F 30), vzor jiným podobným sbírkám. Od nejstarší skupiny našich modliteb a písní duchovních vede cesta dále k Husovi a do prvého mocného rozmachu české hymnografické činnosti v dobách husitských, shrnuté v památném Jistebnickém kancionále z 20. let 15. století, ale dochovaném v opise o dvě tři desítiletí mladším. A pak se už neztrácí tato cesta ani v dalších stoletích: v 16. století vrcholí v hymnografii bratrské, dovršené v 17. sto- letí Komenským, a pokračuje zejména v bohaté tvorbě kato- lického baroka, které obnovuje horlivě také činnost eucho- grafickou. A přes to, že se zdá, že tento hymnografický a euchogra- fický proud v 19. století vysýchá, přece z jeho spodních vod, utajených pod povrchem našeho kulturního života, vyrůstá naše moderní poesie, především ta, která si kladla také otázky metafysické a náboženské: Mácha, Čelakovský, Erben, Sládek, Vrchlický, Čech, Březina, Hora, Zahradníček, La- zecký, Dokulil, ti všichni i mnozí jiní, byli, i když si to přímo neuvědomovali, křtěni vodou nabranou z pramene, který po prvé vytryskl v naší nejstarší duchovní lyrice. 53
voji euchografické tvořivosti v druhé půli 14. století, zasa- ženého mocnou vlnou obrozené zbožnosti, která touží po zvnitřnění i rozmnožení svého poměru k Bohu, takže vzni- kají celé sbírky a sborníky modliteb, původních i přelože- ných. Hlavním představitelem tohoto hnutí u nás je Jan Milíč z Kroměříže (†1374), horlivý skladatel modlitebních textů, z nichž některé zachovaly také klementinské Modlitby, opsané v 80. letech 14. století (NUK XVII F 30), vzor jiným podobným sbírkám. Od nejstarší skupiny našich modliteb a písní duchovních vede cesta dále k Husovi a do prvého mocného rozmachu české hymnografické činnosti v dobách husitských, shrnuté v památném Jistebnickém kancionále z 20. let 15. století, ale dochovaném v opise o dvě tři desítiletí mladším. A pak se už neztrácí tato cesta ani v dalších stoletích: v 16. století vrcholí v hymnografii bratrské, dovršené v 17. sto- letí Komenským, a pokračuje zejména v bohaté tvorbě kato- lického baroka, které obnovuje horlivě také činnost eucho- grafickou. A přes to, že se zdá, že tento hymnografický a euchogra- fický proud v 19. století vysýchá, přece z jeho spodních vod, utajených pod povrchem našeho kulturního života, vyrůstá naše moderní poesie, především ta, která si kladla také otázky metafysické a náboženské: Mácha, Čelakovský, Erben, Sládek, Vrchlický, Čech, Březina, Hora, Zahradníček, La- zecký, Dokulil, ti všichni i mnozí jiní, byli, i když si to přímo neuvědomovali, křtěni vodou nabranou z pramene, který po prvé vytryskl v naší nejstarší duchovní lyrice. 53
Strana 54
HLAVNÍ LITERATURA Stručně a v rámci dějin celého písemnictví se zmiňují o některých modlitbách a o všech písních téměř všechny literární dějiny a příručky, především Jaroslav Vlček a Arne Novák a podrobněji Jan Jakubec v „Dě- jinách literatury české“ 2 1, 1929. Stč. modlitby: V. Flajšhans, Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého, 1903; R. Jakobson, Nejstarší české písně duchovní, 1929; A. Špaldák, O překládání liturgických textů do češtiny za starších dob (ČNM 114, 1940, 154/180); J. B. Čapek, Veršová zpracování Otčenáše (Věstník KČSN, tř. filos.-hist., roč. 1932, III). Píseň HP: K. Konrád, Dějiny posvát. zpěvu staročeského, 1881; A. Kraus, Christe ginâdô a Hospodine pomiluj ny (Věstník KČSN, tř. filos.-hist., roč. 1897, XIII); V. Flajšhans, Nejst. pam.; Zd. Nejedlý, Dějiny předhusit. zpěvu v Čechách, 1904, Počátky husit. zpěvu, 1907; R. Jakobson, Nejst. čes. písně duch.; M. Weingart v Byzantinoslavica 2, 1930, 447—453; Boh. Havránek, Vývoj spisov. jazyka čes. (Čs. vlastivěda, řada 2, 1936, str. 11 n.); D. Orel, Hudební prvky svatováclavské (Svato- václavský sborník II, 3, 1937), a článek „Hospodine pomiluj ny“ v čas. Akord 7, 1939/40, str. 46—48, 89—93; Frant. Zagiba, Dejiny slovenskej hudby, Bratislava 1943; A. Wyrzykowski, Geneza Bogarodzicy, Sando- mierz 1922; Jozef Birkenmajer, Zagadnienie autorstwa „Bogurodzicy“, Gniezno 1935, a „Bogarodzica Dziewica“, Lwów 1937; R. Jakobson v Slovu a sloves. 1, 1935, 52n. a 4, 1938, 41n. Píseň SV: Kromě Konráda, Flajšhanse, Nejedlého, Jakobsona, Wein- garta a Orla (k němuž srovnej též Jakobsonovy poznámky v Slovu a slo- vesnosti 4, 1938, 41 nn.), citovaných u písně HP, ještě Jos. Kalousek, Obrana knížete Václava svatého 2, 1901; J. Jaroš T. J., Příspěvek k ději- nám písně svatováclavské (Čas. katol. duchovenstva 55, 1914, 1—15; Fr. Stejskal, Svatý Václav, 1925; D. Orel, Náš mlý, svatý Václave (Akord 7, 1939/40, 216—221, 239— 44 . Ostrov. píseň: A. Patera, Píseň staročeská ze XIII. století (ČČM 52, 1878, 289—294 a 536, pozn. 1); V. Flajšhans. Nejst. pam.; Zd. Nejedlý, Dějiny předhus. zpěvu; Fr. Spina, Uber das altčechische Ostrower Lied: Slovo do světa stvořenie (Archiv f. slav. Philol. 37, 1920, 406—421); R. Jakobson, Nejst. čes. písně duch.; týž Slavia 10, 1931, 396—400; Fr. Tichý, Píseň c. zv. Ostrovská (ČNM 114, 1940, 196—202). Písně BV a JKŠK: K. Konrád. Dějiny posvát. zpěvu stč.; Zd. Ne- jedlý, Dějiny předhus. zpěvu a Počátky husit. zpěvu; J. Racek, Středověká hudba; Josef Vyzlečka, Nový rukopis písně „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ (Č sopis Vlasten. spol. musej. v Olomouci 53, 1940, 7—14). Modl. Kunhutina: Ad. Patera, Staročeská píseň o božím těle ze XIII. století (ČČM 56, 1882, 103—122); V. Flajšhans, Nejst. pam.; R. Jakobson, Staročešskije stichotvorenija, složennyje odnorifmennymi četverostišijami (8a 4) (Slavia 3, 1924—25, 272 nn.); Boh. Havránek, 54
HLAVNÍ LITERATURA Stručně a v rámci dějin celého písemnictví se zmiňují o některých modlitbách a o všech písních téměř všechny literární dějiny a příručky, především Jaroslav Vlček a Arne Novák a podrobněji Jan Jakubec v „Dě- jinách literatury české“ 2 1, 1929. Stč. modlitby: V. Flajšhans, Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého, 1903; R. Jakobson, Nejstarší české písně duchovní, 1929; A. Špaldák, O překládání liturgických textů do češtiny za starších dob (ČNM 114, 1940, 154/180); J. B. Čapek, Veršová zpracování Otčenáše (Věstník KČSN, tř. filos.-hist., roč. 1932, III). Píseň HP: K. Konrád, Dějiny posvát. zpěvu staročeského, 1881; A. Kraus, Christe ginâdô a Hospodine pomiluj ny (Věstník KČSN, tř. filos.-hist., roč. 1897, XIII); V. Flajšhans, Nejst. pam.; Zd. Nejedlý, Dějiny předhusit. zpěvu v Čechách, 1904, Počátky husit. zpěvu, 1907; R. Jakobson, Nejst. čes. písně duch.; M. Weingart v Byzantinoslavica 2, 1930, 447—453; Boh. Havránek, Vývoj spisov. jazyka čes. (Čs. vlastivěda, řada 2, 1936, str. 11 n.); D. Orel, Hudební prvky svatováclavské (Svato- václavský sborník II, 3, 1937), a článek „Hospodine pomiluj ny“ v čas. Akord 7, 1939/40, str. 46—48, 89—93; Frant. Zagiba, Dejiny slovenskej hudby, Bratislava 1943; A. Wyrzykowski, Geneza Bogarodzicy, Sando- mierz 1922; Jozef Birkenmajer, Zagadnienie autorstwa „Bogurodzicy“, Gniezno 1935, a „Bogarodzica Dziewica“, Lwów 1937; R. Jakobson v Slovu a sloves. 1, 1935, 52n. a 4, 1938, 41n. Píseň SV: Kromě Konráda, Flajšhanse, Nejedlého, Jakobsona, Wein- garta a Orla (k němuž srovnej též Jakobsonovy poznámky v Slovu a slo- vesnosti 4, 1938, 41 nn.), citovaných u písně HP, ještě Jos. Kalousek, Obrana knížete Václava svatého 2, 1901; J. Jaroš T. J., Příspěvek k ději- nám písně svatováclavské (Čas. katol. duchovenstva 55, 1914, 1—15; Fr. Stejskal, Svatý Václav, 1925; D. Orel, Náš mlý, svatý Václave (Akord 7, 1939/40, 216—221, 239— 44 . Ostrov. píseň: A. Patera, Píseň staročeská ze XIII. století (ČČM 52, 1878, 289—294 a 536, pozn. 1); V. Flajšhans. Nejst. pam.; Zd. Nejedlý, Dějiny předhus. zpěvu; Fr. Spina, Uber das altčechische Ostrower Lied: Slovo do světa stvořenie (Archiv f. slav. Philol. 37, 1920, 406—421); R. Jakobson, Nejst. čes. písně duch.; týž Slavia 10, 1931, 396—400; Fr. Tichý, Píseň c. zv. Ostrovská (ČNM 114, 1940, 196—202). Písně BV a JKŠK: K. Konrád. Dějiny posvát. zpěvu stč.; Zd. Ne- jedlý, Dějiny předhus. zpěvu a Počátky husit. zpěvu; J. Racek, Středověká hudba; Josef Vyzlečka, Nový rukopis písně „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ (Č sopis Vlasten. spol. musej. v Olomouci 53, 1940, 7—14). Modl. Kunhutina: Ad. Patera, Staročeská píseň o božím těle ze XIII. století (ČČM 56, 1882, 103—122); V. Flajšhans, Nejst. pam.; R. Jakobson, Staročešskije stichotvorenija, složennyje odnorifmennymi četverostišijami (8a 4) (Slavia 3, 1924—25, 272 nn.); Boh. Havránek, 54
Strana 55
Vývoj spis. jaz. česk. (Čs. vlastivěda 1936, str. 19 n.); P. Trost, Kunhutina píseň a sekvence Tomáše Akvinského „Lauda Sion“ (Slovo a sloves. 6, 1940, 35—37); Fr. Tichý, „Raná gotika v čes. básnictví“ (Knihovna Nábožen. revue církve čs. 5, 1940) a bibliofilie „Píseň Kunhutina“, Graf. škola v Praze, 1943. Ostatní literaturu, pokud ji neuvádím v úvodu a v poznámkách k jed- notlivým textům, citují vzpomenuté práce. ZKRATKY MÉNĚ OBVYKLÝCH NÁZVŮ KapOl = kapitulní knihovna v Olomouci MKapP = knihovna metropolitní kapituly v Praze NMP = knihovna Národního musea v Praze NUK = Národní a universitní knihovna v Praze Roudnice = Lobkowiczova knihovna v Roudnici UnBr = zemská a universitní knihovna v Brně UnOl = universitní (dříve Studijní) knihovna v Olomouci ZArBr = zemský archiv v Brně 55
Vývoj spis. jaz. česk. (Čs. vlastivěda 1936, str. 19 n.); P. Trost, Kunhutina píseň a sekvence Tomáše Akvinského „Lauda Sion“ (Slovo a sloves. 6, 1940, 35—37); Fr. Tichý, „Raná gotika v čes. básnictví“ (Knihovna Nábožen. revue církve čs. 5, 1940) a bibliofilie „Píseň Kunhutina“, Graf. škola v Praze, 1943. Ostatní literaturu, pokud ji neuvádím v úvodu a v poznámkách k jed- notlivým textům, citují vzpomenuté práce. ZKRATKY MÉNĚ OBVYKLÝCH NÁZVŮ KapOl = kapitulní knihovna v Olomouci MKapP = knihovna metropolitní kapituly v Praze NMP = knihovna Národního musea v Praze NUK = Národní a universitní knihovna v Praze Roudnice = Lobkowiczova knihovna v Roudnici UnBr = zemská a universitní knihovna v Brně UnOl = universitní (dříve Studijní) knihovna v Olomouci ZArBr = zemský archiv v Brně 55
Strana 56
Strana 57
TEXTY
TEXTY
Strana 58
Strana 59
OTČENÁŠ (NUK XVII F 30, list 85a/85b) Páteř. Otče náš, jenž jsi v nebesiech! (1) Osvěť sě jmě tvé! (2) Přiď králevstvie tvé! (3) Buď vóla tvá jakož v nebi! i v zemi! (4) Chléb náš veždajší daj nám dnes! (5) I otpusť nám dluhy nášě, jako i my otpúščiemy dlužníkóm našim! (6) I neuvoď nás u pokušenie! (7) Ale zbav ny ot zlého! Amen. 10 59
OTČENÁŠ (NUK XVII F 30, list 85a/85b) Páteř. Otče náš, jenž jsi v nebesiech! (1) Osvěť sě jmě tvé! (2) Přiď králevstvie tvé! (3) Buď vóla tvá jakož v nebi! i v zemi! (4) Chléb náš veždajší daj nám dnes! (5) I otpusť nám dluhy nášě, jako i my otpúščiemy dlužníkóm našim! (6) I neuvoď nás u pokušenie! (7) Ale zbav ny ot zlého! Amen. 10 59
Strana 60
VĚŘÍM (NUK XVII F 30, list 85b) Creda. (1) Věři u Boha, Otcě všemohúcieho, stvořitele nebe i země, (2) i v Jezukrista, Syna jeho jediného, Pána našeho, (3) jenž počat jest z Ducha svatého, narozen z Marie Panny, (4) trpěl pod Ponským Pilátem, ukřižován, umřěl i pohřeben, (5) stúpil do pekel, třetí den vstal z mrtvých, (6) vstúpil na nebesa, sedí na pravici Boha Otcě všemohúcieho, (7) ottud příde súdit živé i mrtvé. (8) Věři v Ducha svatého, 10 (9) svatú cierkev obecnú, svatých obcovánie, (10) otpuščenie hřiechóv, (11) těla vstánie (12) i život věčný. Amen. 15 Tot creda. 60
VĚŘÍM (NUK XVII F 30, list 85b) Creda. (1) Věři u Boha, Otcě všemohúcieho, stvořitele nebe i země, (2) i v Jezukrista, Syna jeho jediného, Pána našeho, (3) jenž počat jest z Ducha svatého, narozen z Marie Panny, (4) trpěl pod Ponským Pilátem, ukřižován, umřěl i pohřeben, (5) stúpil do pekel, třetí den vstal z mrtvých, (6) vstúpil na nebesa, sedí na pravici Boha Otcě všemohúcieho, (7) ottud příde súdit živé i mrtvé. (8) Věři v Ducha svatého, 10 (9) svatú cierkev obecnú, svatých obcovánie, (10) otpuščenie hřiechóv, (11) těla vstánie (12) i život věčný. Amen. 15 Tot creda. 60
Strana 61
DESATERO (NUK XVII F 30, list 85a) Decem precepta. (1) Non adorabis deos alienos. Nebudeš mieti bohóv jiných! (2) Non assumes nomen Dei tui in vanum. Nevezmeš jména Boha tvého nadarmo! (3) Memento, ut diem sabbati sanctifices. Pomni, aby den sváteční světil! (4) Honora patrem tuum et matrem tuam. Cti otcě svého i mateř svú! 10 (5) Non occides. Nezabieš! (6) Non mechaberis ! Nesesmilníš! (7) Non furaberis. Nepokradeš! (8) Non loqueris contra proximum tuum falsum testimonium. Nepromluvíš proti bližniemu svému křivého svědectvie! (9) Non concupisces domum proximi tui, nec desiderabis uxorem eius. Nepožádáš domu bližnieho svého ani ženy jeho! 20 (10) Non concupisces rem proximi tui. Nepožádáš věci bližnieho svého! Quia ego sum Dominus Deus vester. Custodite pre- cepta mea et facite ea. Quia ego sum Dominus Deus, qui sanctifico vos. (Leuitici XX° capitulo.) 15 61
DESATERO (NUK XVII F 30, list 85a) Decem precepta. (1) Non adorabis deos alienos. Nebudeš mieti bohóv jiných! (2) Non assumes nomen Dei tui in vanum. Nevezmeš jména Boha tvého nadarmo! (3) Memento, ut diem sabbati sanctifices. Pomni, aby den sváteční světil! (4) Honora patrem tuum et matrem tuam. Cti otcě svého i mateř svú! 10 (5) Non occides. Nezabieš! (6) Non mechaberis ! Nesesmilníš! (7) Non furaberis. Nepokradeš! (8) Non loqueris contra proximum tuum falsum testimonium. Nepromluvíš proti bližniemu svému křivého svědectvie! (9) Non concupisces domum proximi tui, nec desiderabis uxorem eius. Nepožádáš domu bližnieho svého ani ženy jeho! 20 (10) Non concupisces rem proximi tui. Nepožádáš věci bližnieho svého! Quia ego sum Dominus Deus vester. Custodite pre- cepta mea et facite ea. Quia ego sum Dominus Deus, qui sanctifico vos. (Leuitici XX° capitulo.) 15 61
Strana 62
ZDRÁVAS (Text rekonstruovaný podle nejstarších evangeliářů a biblí) Zdráva, (Maria,) milosti plná, Hospodin s tobú! Blažena jsi ty mezi ženami i blažený plod břicha tvého! (Amen.) (Text podle NUK XVII F 30, list 85b) Zdráva, Maria, milosti plná, Bóh s tobú! Požehnána ty v ženách i požehnaný plod břicha tvého! Amen. 62
ZDRÁVAS (Text rekonstruovaný podle nejstarších evangeliářů a biblí) Zdráva, (Maria,) milosti plná, Hospodin s tobú! Blažena jsi ty mezi ženami i blažený plod břicha tvého! (Amen.) (Text podle NUK XVII F 30, list 85b) Zdráva, Maria, milosti plná, Bóh s tobú! Požehnána ty v ženách i požehnaný plod břicha tvého! Amen. 62
Strana 63
ZDRÁVAS, KRÁLOVNO (NUK XVII F 30, list 143a) 10 Zdráva, Královno milosrdenstvie, živote, sladkosti i nášě náděje, zdráva! K tobě volámy, vypověděny děti Eviny, k tobě vzdychámy, lkajíce a plačíce, v tomto slzivém údolí. A protož, řěčnice nášě, tě tvoji milosrdniej oči k nám obrat! A Ježíšě požehnaného, plod břicha tvého, nám po téjto púšči ukaž! Ó milostivá, ó dobrotivá, Ó přěslavná Matko Božie! Amen. 63
ZDRÁVAS, KRÁLOVNO (NUK XVII F 30, list 143a) 10 Zdráva, Královno milosrdenstvie, živote, sladkosti i nášě náděje, zdráva! K tobě volámy, vypověděny děti Eviny, k tobě vzdychámy, lkajíce a plačíce, v tomto slzivém údolí. A protož, řěčnice nášě, tě tvoji milosrdniej oči k nám obrat! A Ježíšě požehnaného, plod břicha tvého, nám po téjto púšči ukaž! Ó milostivá, ó dobrotivá, Ó přěslavná Matko Božie! Amen. 63
Strana 64
ZPOVĚDNÍ FORMULE KRUMLOVSKÝCH KLARISEK (NUK XIII C I1) 10 Zpoviedám sě Bohu všemohúciemu i vlaženie Marie Panně i vlaženému Franciškovi i všem svatým a tobě, otče, že sem těžce zhrěšila skrze pýchu myšlením, líbostí, opuščením mého slibu, promluvením proti Bohu i zákonu mému, skrze povolenie slovy prázdnými i skutky protivnými; vinna má, má převeliká vinna; proto prosím ušlechtilé vlažené Panny Marie i vlaže- ženého Franciška i všech svatých i svatých děvic, svaté Kláry i tebe, otče, pros Boha za mě hřiešnici N! Smiluj sě nad tebú všemohúcí Buóh a odpuščě tvé všě hřiechy, doveď tě v život věčný. Amen. 64
ZPOVĚDNÍ FORMULE KRUMLOVSKÝCH KLARISEK (NUK XIII C I1) 10 Zpoviedám sě Bohu všemohúciemu i vlaženie Marie Panně i vlaženému Franciškovi i všem svatým a tobě, otče, že sem těžce zhrěšila skrze pýchu myšlením, líbostí, opuščením mého slibu, promluvením proti Bohu i zákonu mému, skrze povolenie slovy prázdnými i skutky protivnými; vinna má, má převeliká vinna; proto prosím ušlechtilé vlažené Panny Marie i vlaže- ženého Franciška i všech svatých i svatých děvic, svaté Kláry i tebe, otče, pros Boha za mě hřiešnici N! Smiluj sě nad tebú všemohúcí Buóh a odpuščě tvé všě hřiechy, doveď tě v život věčný. Amen. 64
Strana 65
ZPOVĚDNÍ FORMULE STAROBRNĚNSKÁ (B. Kopitar, Glagolita Clozianus 1836, str. XLVI n.) 10 15 20 25 Nábožně a pokorně pokleknúc na svú kolenú, dajte se vinni Pánu Hospodinu ve všěch hřiešiech, řkúc po mně nábožně a pokorně, a řka každý sám od sebe: „Já hřiešný člověk zpoviedám se k Bohu Otci, k Synu i k svatému Duchu, vše jednomu Hospodinu, i k svaté Královně, Matcě Božie, mé veliké náději, i ke všěm svatým i tobě, kněže, mých všěch hřiechóv, což jsem shřěšil z mé mladosti, z mé nemúdrosti, z mé smělosti až do dnešnieho dne, toho mi jest věrně žěl s pravú věrú. Shřěšil sem a dávám sě vinen Pánu Hospodinu ve všěch hřiešiech mých a zvláště v desateru Božiem při- kázaní, a najviece ve dvém: že sem nemiloval Pána Boha ze všeho srdcě svého, ze všie dušě své, ze všie síly své, ze všie mysli své, nemiloval nade všecko stvořenie, a svého bližnieho jako sám sebe, jest mi toho žěl věrně a s pravú věrú. Shřěšil sem v devieti cizích hřiešiech, posuzuje živých i mrtvých, světských i duchovních, mnohokrát lepších, než sem sám. Shřěšil sem v sedmi smrtedlných hřiešiech: v pýšě, v závisti, v nenávisti, v lakomství, v lakotě, v smilství, v lenosti, v tesknosti; žělém toho s pravú věrú. Shřěšil sem v šesteru milosrdenství cierkvě svaté; toho milosrdenstvie nikdy sem neměl k svému bliž- niemu: ku pocestnému, k nahému, k žieznivému, k lačnému, k nemocnému i k mrtvému; jest mi toho velmi žel s pravú věrú. Shřěšil sem v pěti smysliech života mého hřiešného: viděním, slyšěním, promluvením, do(t)čěním, po- 30 5 Nejstarší česká duchovní lyrika 65
ZPOVĚDNÍ FORMULE STAROBRNĚNSKÁ (B. Kopitar, Glagolita Clozianus 1836, str. XLVI n.) 10 15 20 25 Nábožně a pokorně pokleknúc na svú kolenú, dajte se vinni Pánu Hospodinu ve všěch hřiešiech, řkúc po mně nábožně a pokorně, a řka každý sám od sebe: „Já hřiešný člověk zpoviedám se k Bohu Otci, k Synu i k svatému Duchu, vše jednomu Hospodinu, i k svaté Královně, Matcě Božie, mé veliké náději, i ke všěm svatým i tobě, kněže, mých všěch hřiechóv, což jsem shřěšil z mé mladosti, z mé nemúdrosti, z mé smělosti až do dnešnieho dne, toho mi jest věrně žěl s pravú věrú. Shřěšil sem a dávám sě vinen Pánu Hospodinu ve všěch hřiešiech mých a zvláště v desateru Božiem při- kázaní, a najviece ve dvém: že sem nemiloval Pána Boha ze všeho srdcě svého, ze všie dušě své, ze všie síly své, ze všie mysli své, nemiloval nade všecko stvořenie, a svého bližnieho jako sám sebe, jest mi toho žěl věrně a s pravú věrú. Shřěšil sem v devieti cizích hřiešiech, posuzuje živých i mrtvých, světských i duchovních, mnohokrát lepších, než sem sám. Shřěšil sem v sedmi smrtedlných hřiešiech: v pýšě, v závisti, v nenávisti, v lakomství, v lakotě, v smilství, v lenosti, v tesknosti; žělém toho s pravú věrú. Shřěšil sem v šesteru milosrdenství cierkvě svaté; toho milosrdenstvie nikdy sem neměl k svému bliž- niemu: ku pocestnému, k nahému, k žieznivému, k lačnému, k nemocnému i k mrtvému; jest mi toho velmi žel s pravú věrú. Shřěšil sem v pěti smysliech života mého hřiešného: viděním, slyšěním, promluvením, do(t)čěním, po- 30 5 Nejstarší česká duchovní lyrika 65
Strana 66
35 40 45 50 kušěním, zlým požádaním; jest mi toho velmi žěl i s pravú věrú. Shřěšil sem v uosmeru blahoslavenství i v sedmeřě svátostí cierkve svaté; jest mi toho věrně žěl s pravú věrů. Shřěšil sem v opúštění mnoho dobrého a dopúštění mnoho zlého. Jakž sem kolivěk shřěšil, tak sě dávám vinen tobě, všemohúcí Pane Hospodine, a prosím tvé svaté milosti, by mi ráčil milostiv býti, by mi ráčil mé hřiechy odpustiti. Tebe na pomoc prosím, má naj- větčie náděje, dóstojná Panno Maria, by ráčila oru- dovnice býti se všěmi svatými za mě hřiešného. Tebe, kněže, prosím, by mě rozhřěšil Boží mocí i tvú mocí, ješto máš od Hospodina, mých všěch hřiechóv, vědo- mých i nevědomých, smrtedlných i uhlavních. Nakloňte svá nábožná srdce Pánu Hospodinu a mně své hlavy; popros jeden za druhého, tudiež také za mě hřiešného, a já věrně za vy. Misereatur etc. Absolutionem etc. Prosil sem za vy Pána Hospodina, by vám všem ráčil hřiechy odpustiti, milost svú dáti, zdravie prodliti, naposledy po skonání života vašeho nebesné králov- stvie dáti. A vy všickni řekněte: Amen, tak daj Pán Bóh! 66
35 40 45 50 kušěním, zlým požádaním; jest mi toho velmi žěl i s pravú věrú. Shřěšil sem v uosmeru blahoslavenství i v sedmeřě svátostí cierkve svaté; jest mi toho věrně žěl s pravú věrů. Shřěšil sem v opúštění mnoho dobrého a dopúštění mnoho zlého. Jakž sem kolivěk shřěšil, tak sě dávám vinen tobě, všemohúcí Pane Hospodine, a prosím tvé svaté milosti, by mi ráčil milostiv býti, by mi ráčil mé hřiechy odpustiti. Tebe na pomoc prosím, má naj- větčie náděje, dóstojná Panno Maria, by ráčila oru- dovnice býti se všěmi svatými za mě hřiešného. Tebe, kněže, prosím, by mě rozhřěšil Boží mocí i tvú mocí, ješto máš od Hospodina, mých všěch hřiechóv, vědo- mých i nevědomých, smrtedlných i uhlavních. Nakloňte svá nábožná srdce Pánu Hospodinu a mně své hlavy; popros jeden za druhého, tudiež také za mě hřiešného, a já věrně za vy. Misereatur etc. Absolutionem etc. Prosil sem za vy Pána Hospodina, by vám všem ráčil hřiechy odpustiti, milost svú dáti, zdravie prodliti, naposledy po skonání života vašeho nebesné králov- stvie dáti. A vy všickni řekněte: Amen, tak daj Pán Bóh! 66
Strana 67
HOSPODINE, POMILUJ NY! (NUK XVII F 30, list 96 a) Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, Spase všeho míra, spasiž ny; i uslyšiž, Hospodine, hlasy nášě! Daj nám všěm, Hospodine, žizň a mír v zemi! Krleš! Krleš! (Krleš!) 67
HOSPODINE, POMILUJ NY! (NUK XVII F 30, list 96 a) Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, Spase všeho míra, spasiž ny; i uslyšiž, Hospodine, hlasy nášě! Daj nám všěm, Hospodine, žizň a mír v zemi! Krleš! Krleš! (Krleš!) 67
Strana 68
SVATÝ VÁCLAVE (NUK XVII F 30, list 96a) 5 1 Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha! Kyrieleison! 10 2 Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého Ducha! Kyrieleison! 15 3 Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison! (NMP XII A 1, list 219b) 20 4 Maria, matko žádúcie, tys královna všemohúcie, prosiž za ny, za křesťany, svého Syna! Kristeleison! 68
SVATÝ VÁCLAVE (NUK XVII F 30, list 96a) 5 1 Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha! Kyrieleison! 10 2 Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého Ducha! Kyrieleison! 15 3 Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison! (NMP XII A 1, list 219b) 20 4 Maria, matko žádúcie, tys královna všemohúcie, prosiž za ny, za křesťany, svého Syna! Kristeleison! 68
Strana 69
25 30 5 Ty jsi dědic České země, rač pomnieti na své plémě, nedajž zahynúti nám i budúcím, svatý Václave! Kristeleison! 69
25 30 5 Ty jsi dědic České země, rač pomnieti na své plémě, nedajž zahynúti nám i budúcím, svatý Václave! Kristeleison! 69
Strana 70
OSTROVSKÁ PÍSEN (MKapP A LVII. 1, list 8b) 1 (S)lovo do světa stvořen i)e v božství schováno, jež pro Evino zh) řěšenie na svět posláno. 2 Dievcě dřéve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno. 10 3 Ot něhože náše křčenie jménem nazváno, pro drahé náše spasenie židóm prodáno. 15 4 I pro náše vykúpenie na smrt prodáno, jehož nám slavné vzkřiešenie vesele dáno. 70
OSTROVSKÁ PÍSEN (MKapP A LVII. 1, list 8b) 1 (S)lovo do světa stvořen i)e v božství schováno, jež pro Evino zh) řěšenie na svět posláno. 2 Dievcě dřéve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno. 10 3 Ot něhože náše křčenie jménem nazváno, pro drahé náše spasenie židóm prodáno. 15 4 I pro náše vykúpenie na smrt prodáno, jehož nám slavné vzkřiešenie vesele dáno. 70
Strana 71
BUÓH VŠEMOHUCÍ (NUK XVII F 30, list 96a/ 96b) 1 Buóh všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí! Chvalmež Boha s veselím, toť nám všěm Písmo velí! Kyrieleison! 10 2 Ležal tři dny v hrobě, dal proklati sobě bok, rucě, nozě obě na spasenie tobě. Kyrieleison! 15 3 Jezukriste, vstal si, nám na příklad dal si, žeť nám z mrtvých vstáti, s Bohem pře/(bý)vati. Kyrieleison! 20 4 Maria žádúcie, z nebes róžě stkvúcie, pros za ny Hospodina, svého milé(ho) Syna! Kyrieleison! 5 Pane náš, Ježíši, uslyš svoji říši, nás hřiešné křesťany, pro tvé svaté rány! Kyrieleison! 25 71
BUÓH VŠEMOHUCÍ (NUK XVII F 30, list 96a/ 96b) 1 Buóh všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí! Chvalmež Boha s veselím, toť nám všěm Písmo velí! Kyrieleison! 10 2 Ležal tři dny v hrobě, dal proklati sobě bok, rucě, nozě obě na spasenie tobě. Kyrieleison! 15 3 Jezukriste, vstal si, nám na příklad dal si, žeť nám z mrtvých vstáti, s Bohem pře/(bý)vati. Kyrieleison! 20 4 Maria žádúcie, z nebes róžě stkvúcie, pros za ny Hospodina, svého milé(ho) Syna! Kyrieleison! 5 Pane náš, Ježíši, uslyš svoji říši, nás hřiešné křesťany, pro tvé svaté rány! Kyrieleison! 25 71
Strana 72
30 6 Svaté Mařie Synu, otpusť hřiešným vinu, Pane Jezukriste, jenž si vstal zajisté! Kyrieleison! 35 7 Ó Králi nebeský, uslyš svój lid český, zbav nás núzě této, daj nám dobré léto! Kyrieleison! 40 8 Uslyš nášě hlasy, daj pokojné časy, Jezukriste Králi, ať tě tvój lid chválí! Kyrieleison! 45 9 Otpusť nášě zlosti, všěch nás bludóv zprosti, daj nám pro svú dobrotu svaté cierkve jednotu! Kyrieleison! 50 10 Všichni světí, proste, nám toho spomozte, bychom s vámi bydlili, Jezukrista chválili! Kyrieleison! 72
30 6 Svaté Mařie Synu, otpusť hřiešným vinu, Pane Jezukriste, jenž si vstal zajisté! Kyrieleison! 35 7 Ó Králi nebeský, uslyš svój lid český, zbav nás núzě této, daj nám dobré léto! Kyrieleison! 40 8 Uslyš nášě hlasy, daj pokojné časy, Jezukriste Králi, ať tě tvój lid chválí! Kyrieleison! 45 9 Otpusť nášě zlosti, všěch nás bludóv zprosti, daj nám pro svú dobrotu svaté cierkve jednotu! Kyrieleison! 50 10 Všichni světí, proste, nám toho spomozte, bychom s vámi bydlili, Jezukrista chválili! Kyrieleison! 72
Strana 73
JESU KRISTE, ŠČEDRÝ KNĚŽE (NMP rukopisné zlomky 1. A. c. 24) 1 Jesu Kriste, ščedrý kněže, s Uotcem, Duchem jeden Bože, tvoje ščedrost náše sbožie. Kyrieleison! 2 Ty jsi (ny)nie sde přěd námi, pro tvé muky, svaté rány smiluj sě, Tvorče, nad námi! Kyrieleison! 10 3 A tys prolil tvú kre(v) pro ny, z věčné smrti vykúpils ny, otpustiž nám nášě viny. Kyrieleison! 15 4 Anděli jdú spievajíce, Tv(orci v slávě klekajíce, chválu jemu vzdávajíce. Kyrieleison! 20 5 Svatá Maří, Buožie Máti, ty nám račiž spo(má) hati, daj nám tvého Syna znáti. Kyrieleison! 6 Křikněmž všickni k Hospodinu, ať nám spustí naši vin(u) i dá nám v ráji dědinu. Kyrieleison! 73
JESU KRISTE, ŠČEDRÝ KNĚŽE (NMP rukopisné zlomky 1. A. c. 24) 1 Jesu Kriste, ščedrý kněže, s Uotcem, Duchem jeden Bože, tvoje ščedrost náše sbožie. Kyrieleison! 2 Ty jsi (ny)nie sde přěd námi, pro tvé muky, svaté rány smiluj sě, Tvorče, nad námi! Kyrieleison! 10 3 A tys prolil tvú kre(v) pro ny, z věčné smrti vykúpils ny, otpustiž nám nášě viny. Kyrieleison! 15 4 Anděli jdú spievajíce, Tv(orci v slávě klekajíce, chválu jemu vzdávajíce. Kyrieleison! 20 5 Svatá Maří, Buožie Máti, ty nám račiž spo(má) hati, daj nám tvého Syna znáti. Kyrieleison! 6 Křikněmž všickni k Hospodinu, ať nám spustí naši vin(u) i dá nám v ráji dědinu. Kyrieleison! 73
Strana 74
25 7 Všichni nebuděm bez něho, ostavmy sě diela zlého a nehněv(ajmy) viec jeho. Kyrieleison! 30 8 Otče, Synu, Duše svatý, nedaj našim dušiem ztráty, naplň námi kuór desátý. Kyrieleison! 35 9 Spasiteli dušě, těla, rač ostřieci zlého diela, daj duši, by tě viděla. Kyrieleison! 40 10 Svatá Maří přeistup k súd)u, všichni světí k svému lidu, dřéve nežli dušě zbudu. Kyrieleison! 11 Nejmějž, Tvorče, na ny hně(vu) pro tvú Matku žalostivú, pro muky tvé a bolest tvú. Kyrieleison! 45 12 Viemy, Tvorče, že máš rány, ruce, nozě, bok (prok)lány, život vešken bičovaný. Kyrieleison! 50 13 Lícě svatého znamenie ostavil si dle pomněnie: Tělo sva)té a Krve tvoje. Kyrieleison! 74
25 7 Všichni nebuděm bez něho, ostavmy sě diela zlého a nehněv(ajmy) viec jeho. Kyrieleison! 30 8 Otče, Synu, Duše svatý, nedaj našim dušiem ztráty, naplň námi kuór desátý. Kyrieleison! 35 9 Spasiteli dušě, těla, rač ostřieci zlého diela, daj duši, by tě viděla. Kyrieleison! 40 10 Svatá Maří přeistup k súd)u, všichni světí k svému lidu, dřéve nežli dušě zbudu. Kyrieleison! 11 Nejmějž, Tvorče, na ny hně(vu) pro tvú Matku žalostivú, pro muky tvé a bolest tvú. Kyrieleison! 45 12 Viemy, Tvorče, že máš rány, ruce, nozě, bok (prok)lány, život vešken bičovaný. Kyrieleison! 50 13 Lícě svatého znamenie ostavil si dle pomněnie: Tělo sva)té a Krve tvoje. Kyrieleison! 74
Strana 75
23 14 Pro tvé muky i bolesti a tvé Matky pět žalostí zbav nás smutka, daj ra dost)i. Kyrieleison! 60 15 Pójděm, pójděm, Buóh přěd námi, a budemy jemu známi, ať sě smiluje nad námi. Kyrieleison! 16 (Sv)atá Maří, jdi přěd námi, prosiec Syna svého za ny, za ny, za hřiešné křesťany. Kyrieleison! 65 17 Ktož tuto pie(seň zpievají, Buožie muky pamatují a jich pamět znamenají. Kyrieleison! 70 18 Přijměmž všickni požehná nie) našim hřiechóm na zbavenie, našim dušiem na spasenie. Kyrieleison! 7 19 Ujměmž všickni za ten pramen, (ať ná)s nežže věčný plamen, rcěmyž všickni vóbec: Amen! Amen! Amen! 75
23 14 Pro tvé muky i bolesti a tvé Matky pět žalostí zbav nás smutka, daj ra dost)i. Kyrieleison! 60 15 Pójděm, pójděm, Buóh přěd námi, a budemy jemu známi, ať sě smiluje nad námi. Kyrieleison! 16 (Sv)atá Maří, jdi přěd námi, prosiec Syna svého za ny, za ny, za hřiešné křesťany. Kyrieleison! 65 17 Ktož tuto pie(seň zpievají, Buožie muky pamatují a jich pamět znamenají. Kyrieleison! 70 18 Přijměmž všickni požehná nie) našim hřiechóm na zbavenie, našim dušiem na spasenie. Kyrieleison! 7 19 Ujměmž všickni za ten pramen, (ať ná)s nežže věčný plamen, rcěmyž všickni vóbec: Amen! Amen! Amen! 75
Strana 76
MODLITBA KUNHUTINA (NUK VII G 17 d, list 146b/ 151b) 1 Vítaj, Králu všemohúcí, ve všěch miestiech vševidúcí, všěch kajúcích milujúcí, věčný život dávajúcí! 146b 2 Všeho kvietie krašše ktvúcí, všěch svietlostí/ viece stvúcí, svým milým sě zjevujúcí, je rozkošně kochajúcí! 147a 10 3 Vítaj, slavný Stvořitelu, vítaj, milý Spasitelu, vítaj, věrný náš přietelu, všie dobroty davatelu! 15 4 Vítaj, v núzi těšitelu, všeho hořě zbavitelu, vítaj, divný slavitelu i rozkošný krmitelu! 20 5 Děkujemy tobě z tvého z milovánie velikého, z potřěbného, z radostného, z vysokého i z ščedrého: 6 ež si ráčil ny stvořiti, velmi/ drazě vykúpiti, nebesa dens otvořiti a svým Tělem obdařiti. 147b 76
MODLITBA KUNHUTINA (NUK VII G 17 d, list 146b/ 151b) 1 Vítaj, Králu všemohúcí, ve všěch miestiech vševidúcí, všěch kajúcích milujúcí, věčný život dávajúcí! 146b 2 Všeho kvietie krašše ktvúcí, všěch svietlostí/ viece stvúcí, svým milým sě zjevujúcí, je rozkošně kochajúcí! 147a 10 3 Vítaj, slavný Stvořitelu, vítaj, milý Spasitelu, vítaj, věrný náš přietelu, všie dobroty davatelu! 15 4 Vítaj, v núzi těšitelu, všeho hořě zbavitelu, vítaj, divný slavitelu i rozkošný krmitelu! 20 5 Děkujemy tobě z tvého z milovánie velikého, z potřěbného, z radostného, z vysokého i z ščedrého: 6 ež si ráčil ny stvořiti, velmi/ drazě vykúpiti, nebesa dens otvořiti a svým Tělem obdařiti. 147b 76
Strana 77
25 7 Chvála tobě, Bože, z toho, ježe činíš divóv mnoho divnú mocú slova tvého v rukú popa všelikého. 30 8 Tu své divy ty zjevuješ, když nás hřiešných navščěvuješ, chléb v své Tělo proměňuješ, z vína svú Krev učiňuješ. 35 9 V chlebnéj tváři ty sě skrýváš, božskú světlost tu pokrýváš, cěle v oplatcě přěbýváš, cěle na/ nebi počíváš. 148a 40 10 Ani na nebi jsi věcší, ani v oplatcě jsi menší, ani na nebi světlejší, ani v oplatcě temnější. 11 Na nebi jsi veštek zjevně, v oplatcě jsi veštek tajně, jakož na nebi jsi slavně, takož v oplatcě jsi divně. 45 12 Když tak divně k nám přichodíš, s sobú anjely přivodíš, k velikéj čsti nám to hodíš, když k nám s anjely přichodíš. 50 13 Tvé jest Tělo naplněno, divně když jest učiněno, mocným slovem usvaceno, věrným srdcem uchváceno. 148b 77
25 7 Chvála tobě, Bože, z toho, ježe činíš divóv mnoho divnú mocú slova tvého v rukú popa všelikého. 30 8 Tu své divy ty zjevuješ, když nás hřiešných navščěvuješ, chléb v své Tělo proměňuješ, z vína svú Krev učiňuješ. 35 9 V chlebnéj tváři ty sě skrýváš, božskú světlost tu pokrýváš, cěle v oplatcě přěbýváš, cěle na/ nebi počíváš. 148a 40 10 Ani na nebi jsi věcší, ani v oplatcě jsi menší, ani na nebi světlejší, ani v oplatcě temnější. 11 Na nebi jsi veštek zjevně, v oplatcě jsi veštek tajně, jakož na nebi jsi slavně, takož v oplatcě jsi divně. 45 12 Když tak divně k nám přichodíš, s sobú anjely přivodíš, k velikéj čsti nám to hodíš, když k nám s anjely přichodíš. 50 13 Tvé jest Tělo naplněno, divně když jest učiněno, mocným slovem usvaceno, věrným srdcem uchváceno. 148b 77
Strana 78
55 60 14 To každému jmieti za to, jež jest srdcem takéž vzato, jakož ústy vzemše svato: Augustin jest svědek na to. 15 Na to svědka slunce jmámy: když to) na ně vzpomínámy, mnoho poprskóv vídámy, avšak jedno slunce známy. 16 Když to bude rozlomeno, v mále částmi rozdrobeno, po všem světu rozděleno, vše křesťjanstvo obděleno. 65 17 Kakož koli i prokniemu málo dáno jest věr nému, všako cěle jest prvniemu, cělo dáno i druhému, 149a 70 18 cěle dáno jest třetiemu, (cěle také i čtvrtému,) cěle věrně tisúciemu, cěle jistě posledniemu. 75 19 Avšak proto nenie dvoje Božie Tělo ani troje: ve všěch miestiech vše jedno je, tako věří srdce moje. 80 20 Děž jest z Dievky porozeno, téže na křížu umořeno, téže v zemi pohřebeno, téže z mrtvých jest vzkřiešeno. 78
55 60 14 To každému jmieti za to, jež jest srdcem takéž vzato, jakož ústy vzemše svato: Augustin jest svědek na to. 15 Na to svědka slunce jmámy: když to) na ně vzpomínámy, mnoho poprskóv vídámy, avšak jedno slunce známy. 16 Když to bude rozlomeno, v mále částmi rozdrobeno, po všem světu rozděleno, vše křesťjanstvo obděleno. 65 17 Kakož koli i prokniemu málo dáno jest věr nému, všako cěle jest prvniemu, cělo dáno i druhému, 149a 70 18 cěle dáno jest třetiemu, (cěle také i čtvrtému,) cěle věrně tisúciemu, cěle jistě posledniemu. 75 19 Avšak proto nenie dvoje Božie Tělo ani troje: ve všěch miestiech vše jedno je, tako věří srdce moje. 80 20 Děž jest z Dievky porozeno, téže na křížu umořeno, téže v zemi pohřebeno, téže z mrtvých jest vzkřiešeno. 78
Strana 79
21 Ale tako jest vzkřiešeno, jakož ovšem oslaveno, též na nebe zpodviženo, též v oplatcě posvaceno. 149h 85 22 Ten Chléb živý nejde dolóv, na výsoť jde k Otcu domóv, krmě jest všěch apoštolóv i všěch svatých i anjelóv. 90 23 Proto prosím, Bože, tebe, živý i rozkošný Chlebe, aby otvořě dnes nebe, dal nám ščedré dary z sebe. 95 24 Daj dóstojně tě vídati i dóstojně přijímati, aby mohl ty s Matkú jmieti chvály z toho i vši světí. 100 25 Rači ny dens nakrmiti, živé krmě nasytiti, jejé silú posíliti, jejé rozkoš v dušu vlíti. 150a 105 26 Daj nám za hřiechy plakati i jich právě sě pokáti, tobě z daróv děkovati, tě všiem srdcem milovati. 27 Pro tvé svaté porozenie i pro těžké tvé truzenie, pro žalostné prorazenie i pro křivé otsúzenie, 79
21 Ale tako jest vzkřiešeno, jakož ovšem oslaveno, též na nebe zpodviženo, též v oplatcě posvaceno. 149h 85 22 Ten Chléb živý nejde dolóv, na výsoť jde k Otcu domóv, krmě jest všěch apoštolóv i všěch svatých i anjelóv. 90 23 Proto prosím, Bože, tebe, živý i rozkošný Chlebe, aby otvořě dnes nebe, dal nám ščedré dary z sebe. 95 24 Daj dóstojně tě vídati i dóstojně přijímati, aby mohl ty s Matkú jmieti chvály z toho i vši světí. 100 25 Rači ny dens nakrmiti, živé krmě nasytiti, jejé silú posíliti, jejé rozkoš v dušu vlíti. 150a 105 26 Daj nám za hřiechy plakati i jich právě sě pokáti, tobě z daróv děkovati, tě všiem srdcem milovati. 27 Pro tvé svaté porozenie i pro těžké tvé truzenie, pro žalostné prorazenie i pro křivé otsúzenie, 79
Strana 80
110 28 pro tvé nuzné roztěženie, pro hanebné oběšenie i pro hrozné okrvavenie i pro krásy tvé zbavenie, 115 29 pro tvé hořké umořenie, pro túžebné pohřebenie i pro slavné tvé vzkřiešenie i pro divné vzpodviženie 30 prosím, Bože, tvé milosti i veliké tvé ščedrosti, aby zbavil škařědosti hřiešné také i těžkosti. 150h 120 125 31 Rači hřiechy otpustiti i jich plně očistiti a mě jiných uchovati, ďjábly ot nás vzdalevati. 32 Rači zlobi v nás umníti a dobroty přibaviti, dušu s tělem uzdraviti, tvého hněva ny zbaviti. 130 135 33 Daj života polepšenie, zlé žádosti/ uhašenie, pravé milosti rozženie a děl dobrých rozmnoženie. 34 Rači s tobú ny sjednati i tě právě daj poznati, na tě veždy zpomínati a v tom život náš konati. 151a 80
110 28 pro tvé nuzné roztěženie, pro hanebné oběšenie i pro hrozné okrvavenie i pro krásy tvé zbavenie, 115 29 pro tvé hořké umořenie, pro túžebné pohřebenie i pro slavné tvé vzkřiešenie i pro divné vzpodviženie 30 prosím, Bože, tvé milosti i veliké tvé ščedrosti, aby zbavil škařědosti hřiešné také i těžkosti. 150h 120 125 31 Rači hřiechy otpustiti i jich plně očistiti a mě jiných uchovati, ďjábly ot nás vzdalevati. 32 Rači zlobi v nás umníti a dobroty přibaviti, dušu s tělem uzdraviti, tvého hněva ny zbaviti. 130 135 33 Daj života polepšenie, zlé žádosti/ uhašenie, pravé milosti rozženie a děl dobrých rozmnoženie. 34 Rači s tobú ny sjednati i tě právě daj poznati, na tě veždy zpomínati a v tom život náš konati. 151a 80
Strana 81
140 35 Rači s námi tehdy býti, když jest duši těla zbýti, a nás v hoře neuvoditi, li že v rozkoš provoditi. 36 Daj nám s Matkú tě vidúce kralevati v tobě jsúce a tě v sobě viec jmajúce, v rozkoši sě kochajúce. 150 37 Tě výše všěch milujúce a ve zboží plavajúce, (s) svatými sě seznajúce a s anjely zpievajúce, 38 všeho kvietie krašše ktvúce, veždy roz(koš) ně živúce, nikdy neumierajúce a věčně sě radujúce. 151 145 Amen. Tuto jmenuj A i kohož chceš, živé, mrtvé. 6 Nejstarší česká duchovní lyrika 81
140 35 Rači s námi tehdy býti, když jest duši těla zbýti, a nás v hoře neuvoditi, li že v rozkoš provoditi. 36 Daj nám s Matkú tě vidúce kralevati v tobě jsúce a tě v sobě viec jmajúce, v rozkoši sě kochajúce. 150 37 Tě výše všěch milujúce a ve zboží plavajúce, (s) svatými sě seznajúce a s anjely zpievajúce, 38 všeho kvietie krašše ktvúce, veždy roz(koš) ně živúce, nikdy neumierajúce a věčně sě radujúce. 151 145 Amen. Tuto jmenuj A i kohož chceš, živé, mrtvé. 6 Nejstarší česká duchovní lyrika 81
Strana 82
Strana 83
POZNÁMKY
POZNÁMKY
Strana 84
Strana 85
Všecky modlitby a písně vydávám podle původních pramenů, z nichž je také většinou (kromě originálů v zahraničních knihovnách, nyní ne- přístupných) pořízen srovnávací materiál v poznámkách. Proto děkuji upřímně všem knihovnám, které mně ochotně umožnily přístup k vydávaným a zkoumaným textům, a to Národní a universitní knihovně v Praze a správkyni jejího rukopisného oddělení, dr. Emmě Urbánkové, knihovně metropolitní kapituly pražské a jejímu správci, prelátu dr. Josefu Čihákovi, knihovně Národního musea v Praze, Lob- kowiczké knihovně v Roudnici, zemskému archivu v Brně, zemské a universitní knihovně v Brně, universitní (dříve Studijní) knihov- ně v Olomouci, kapitulní knihovně v Olomouci a jejímu správci kanov- níku dr. F. Tomaštíkovi, kapitulní knihovně vyšehradské v Praze, opatu vyšebrodského kláštera cisterciáků, České akademii věd a umění v Praze za svolení, že jsem směl použíti pro studium Leskovecké bible fotografií a opisů † P. Jos. Vraštila T. J., a p. prof. dr. Jos. Vašicovi za poskytnutí opisů nevydaných dosud staročes. evangeliářů. Cennými radami pomohl toto vydání zdokonaliti prof. dr. Boh. Havránek. * (Str. 59) OTČENAŠ. Otištěn podle zápisu v milíčovském sborníku Modliteb z 80. let 14. století, rkp. NUK XVII F 30, list 85a—b; kromě toho je na 140a/141b zapsán „Výklad na Páteř krátký a dobrý“, který má však jednotlivé prosby Otčenáše rozkouskovány na části a liší se od textu modlitby na těchto místech: 2 jenž si; 3 jméno; 5 tvá vóle jako; 7 Otpust nám nášě viny, jako my svým vinníkóm otpúščiemy; 8 Neuvoď. (Paleo- graf. věrně otiskli text modlitby z listu 85 Jos. Jungmann v Rozboru staročes. literatury 1842, 133, Al. V. Šembera, Dějiny řeči a liter. čes. 1869, 490 n., a v „Mistra Jana Husi Ortografii české“, Vídeň 1857, str. 21, a V. Flajšhans v Nejstarších památkách 39 n. Viz také Jos. Dobrovský, Geschichte d. Böhm. Sprache u. ält. Lit. 1818, vyd. B. Jedličky str. 226 n.). Tento otištěný text představuje nejspíš nejběžnější typ modlitby, neboť není textem povahy knižní, určeným především pro četbu, jak je tomu na př. v „Životě Krista Pána“, u Štítného, v biblích a v témž rkp. XVII F 30 ve „Výkladu na Páteř“ (140a/141b). Při otisku upravena interpunkce a kvantita, v rkp. neoznačovaná, a v závorkách označeny jed- notlivé prosby Otčenáše. Přihlédnuto výslovně jenom k nejstarším a nej- významnějším zápisům Otčenáše, a to v Štítného „Knížkách šesterých“ " zr. 1376, rkp. NUK XVII A 6, list 28b,a (= A), v „Životu Krista P.“ rkp. z let 1360—80 v NUK XVII A 9, list 40a (= B), a v Leskovecké bibli (podle opisu † P. J. Vraštila) (= C). 85
Všecky modlitby a písně vydávám podle původních pramenů, z nichž je také většinou (kromě originálů v zahraničních knihovnách, nyní ne- přístupných) pořízen srovnávací materiál v poznámkách. Proto děkuji upřímně všem knihovnám, které mně ochotně umožnily přístup k vydávaným a zkoumaným textům, a to Národní a universitní knihovně v Praze a správkyni jejího rukopisného oddělení, dr. Emmě Urbánkové, knihovně metropolitní kapituly pražské a jejímu správci, prelátu dr. Josefu Čihákovi, knihovně Národního musea v Praze, Lob- kowiczké knihovně v Roudnici, zemskému archivu v Brně, zemské a universitní knihovně v Brně, universitní (dříve Studijní) knihov- ně v Olomouci, kapitulní knihovně v Olomouci a jejímu správci kanov- níku dr. F. Tomaštíkovi, kapitulní knihovně vyšehradské v Praze, opatu vyšebrodského kláštera cisterciáků, České akademii věd a umění v Praze za svolení, že jsem směl použíti pro studium Leskovecké bible fotografií a opisů † P. Jos. Vraštila T. J., a p. prof. dr. Jos. Vašicovi za poskytnutí opisů nevydaných dosud staročes. evangeliářů. Cennými radami pomohl toto vydání zdokonaliti prof. dr. Boh. Havránek. * (Str. 59) OTČENAŠ. Otištěn podle zápisu v milíčovském sborníku Modliteb z 80. let 14. století, rkp. NUK XVII F 30, list 85a—b; kromě toho je na 140a/141b zapsán „Výklad na Páteř krátký a dobrý“, který má však jednotlivé prosby Otčenáše rozkouskovány na části a liší se od textu modlitby na těchto místech: 2 jenž si; 3 jméno; 5 tvá vóle jako; 7 Otpust nám nášě viny, jako my svým vinníkóm otpúščiemy; 8 Neuvoď. (Paleo- graf. věrně otiskli text modlitby z listu 85 Jos. Jungmann v Rozboru staročes. literatury 1842, 133, Al. V. Šembera, Dějiny řeči a liter. čes. 1869, 490 n., a v „Mistra Jana Husi Ortografii české“, Vídeň 1857, str. 21, a V. Flajšhans v Nejstarších památkách 39 n. Viz také Jos. Dobrovský, Geschichte d. Böhm. Sprache u. ält. Lit. 1818, vyd. B. Jedličky str. 226 n.). Tento otištěný text představuje nejspíš nejběžnější typ modlitby, neboť není textem povahy knižní, určeným především pro četbu, jak je tomu na př. v „Životě Krista Pána“, u Štítného, v biblích a v témž rkp. XVII F 30 ve „Výkladu na Páteř“ (140a/141b). Při otisku upravena interpunkce a kvantita, v rkp. neoznačovaná, a v závorkách označeny jed- notlivé prosby Otčenáše. Přihlédnuto výslovně jenom k nejstarším a nej- významnějším zápisům Otčenáše, a to v Štítného „Knížkách šesterých“ " zr. 1376, rkp. NUK XVII A 6, list 28b,a (= A), v „Životu Krista P.“ rkp. z let 1360—80 v NUK XVII A 9, list 40a (= B), a v Leskovecké bibli (podle opisu † P. J. Vraštila) (= C). 85
Strana 86
Jenom úhrnně uvedeny nejvýznamnější odchylky z ostatních starých zápisů Otčenáše, vesměs pozdějších, z 15. století i mladších, a velmi hoj- ných, jak ukazuje tento jejich soupis: NUK I B 27 (279a), I D 18 (obě přídeští), III A 15 (142b), V G 17 (35a), VI A 21 (283b), VI G 1 (127a), X A 3 (51b), X G 23 (přídeští; zlomek české husit. mše), XI B 3 (přídeští), XVIIA 18 (20b v mariánských hodinkách a 732/76a ve výkladu), XVIIE 7 (51a a 82b/83b ve výkladu), XVII F 3 (147b notovaný mešní text) a výklady na Otčenáš v rkp. III F 6 (152a; glosy v Opatovic. hom.), V A 23 (195b/196a), VII E 6 (220b), XVII D 31 (24b, 24b/31b; Štítný 1492), XVII D 32 (150a/152b), XVII E 8 (81b/86a), XX B 12 (dříve Admont č. 768; 1a/10a), též (Husova?) parodie v rkp. IE 5 (362a/363a; „Páteř zlých lidí“); MKapP B XLVIII/2 (228a), F XXXIII (přídeští; rukou Prokopa z Kladrub), F CXIV (přídeští), OXXVII (287b/288a; poznámky k lat. Pater noster), OXXXV (119b) a výklady v rkp. A LVII/3 (178a/183a; 16. stol.), C CXV (5b; čes. výklad, ale jenom 1.—4. prosba), F LXXXII/I (374a; výklad Otčenáše z r. 1542 stavěný jako cyklus kázání), NXVII (10b; lat. výklad s čes. glosami v interpretaci modlitby; 2. pol. 14. stol.); NMP II C 7 (42 a 200—201; Jistebnický kanc.), XIII D 7 (2b; otiskl V. Flajšhans ČNM 101, 1927, 9), XIII E 14 (veršov. akrostichická parafráze; vydal Ad. Patera, CesMus Fil3, 1897, 38 nn., a V. Flajšhans ČNM 94, 1920, 83 n.); KapOl 123 (1b); UnO1 406 (dříve III E 8, 342b; otiskl V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, 398), I E 34 (58a „Páteř dobrých lidí“; 58b „Páteř zlých lidí“), č. 115 (dříve I F 45, předsád. list; 16. stol.); ZArBr č. 555 (69a/73, výklad na Otčenáš v rkp. se Stockholmskou leg. o sv. Kateřině); Roudnice VI Fd 21 (173a v „Životě Kristově“), VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavřince z Manetína; Třeboň A 4 (41b; vydal A. V. Šembera v M. J. Husi Ortografii české, str. 21), C 6 (116a); Vyš. Brod 97 (96/98; výklad); Duchcov 2477 (1a); Vídeň Nationalbibl. 4550 (12a; ČČM 64, 1890, 575); Drkolná 75 (118b n.); Lambach 295 (60a); Vratislav I Q 466 (151b); Krakov Jagel. knih. 1954; Leningrad (viz V. Flajšhans, Knihy čes., č. 8; veršovaná parafráze otištěná Flajšhansem v ČČM 71, 1897, 121 nn). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, 159, pozn. 30.) 2 na nebesiech C; na nebesech; jenž si; který si v nebesiech — 3 osvět se A; jméno tvé; osvěť jméno tvé; méno; tvé jmě; osvět jse jme tvé; osvěť se jméno tvé; osvěceno buď tvé jméno — 4 královstvo A] krá- lovstvie B, C; tvé královstvie; tvé králevstvie — 5 Buď vóle tvá jako v nebi takéž v zemi A] Buď vuóle tvá jako na nebi tako i na zemi Bl Bud vuóle tvá jako v nebi i v zemi C; B. vuóle t. jako na n. tako (i) na z.; Buď vuóla tvá jako v nebě i v zemi; B. vóle t. jako v n. (na n.) též i na z.; B. vóle (vuóle) tvá jako na n. i na z.; B. vóle (vuóle) t. jakožto v n. i v z.; B. vóle t. jakož v n. i (na) z.; B. vóle t. jako na n. i v z.; B. tvá vóle (vuóle) jako na n. tako na z.; B. t. vóle jako v n. tako na z.; B. t. vuóle jako v n. takéž ivz.; B. t. vuóle jako v z. i na n.; B. t. vóle jako v n. i na z. — 6 rukopisné wezdavſſy bylo by možno čísti též vezdajší; Chléb náš pokladný C; Náš 86
Jenom úhrnně uvedeny nejvýznamnější odchylky z ostatních starých zápisů Otčenáše, vesměs pozdějších, z 15. století i mladších, a velmi hoj- ných, jak ukazuje tento jejich soupis: NUK I B 27 (279a), I D 18 (obě přídeští), III A 15 (142b), V G 17 (35a), VI A 21 (283b), VI G 1 (127a), X A 3 (51b), X G 23 (přídeští; zlomek české husit. mše), XI B 3 (přídeští), XVIIA 18 (20b v mariánských hodinkách a 732/76a ve výkladu), XVIIE 7 (51a a 82b/83b ve výkladu), XVII F 3 (147b notovaný mešní text) a výklady na Otčenáš v rkp. III F 6 (152a; glosy v Opatovic. hom.), V A 23 (195b/196a), VII E 6 (220b), XVII D 31 (24b, 24b/31b; Štítný 1492), XVII D 32 (150a/152b), XVII E 8 (81b/86a), XX B 12 (dříve Admont č. 768; 1a/10a), též (Husova?) parodie v rkp. IE 5 (362a/363a; „Páteř zlých lidí“); MKapP B XLVIII/2 (228a), F XXXIII (přídeští; rukou Prokopa z Kladrub), F CXIV (přídeští), OXXVII (287b/288a; poznámky k lat. Pater noster), OXXXV (119b) a výklady v rkp. A LVII/3 (178a/183a; 16. stol.), C CXV (5b; čes. výklad, ale jenom 1.—4. prosba), F LXXXII/I (374a; výklad Otčenáše z r. 1542 stavěný jako cyklus kázání), NXVII (10b; lat. výklad s čes. glosami v interpretaci modlitby; 2. pol. 14. stol.); NMP II C 7 (42 a 200—201; Jistebnický kanc.), XIII D 7 (2b; otiskl V. Flajšhans ČNM 101, 1927, 9), XIII E 14 (veršov. akrostichická parafráze; vydal Ad. Patera, CesMus Fil3, 1897, 38 nn., a V. Flajšhans ČNM 94, 1920, 83 n.); KapOl 123 (1b); UnO1 406 (dříve III E 8, 342b; otiskl V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, 398), I E 34 (58a „Páteř dobrých lidí“; 58b „Páteř zlých lidí“), č. 115 (dříve I F 45, předsád. list; 16. stol.); ZArBr č. 555 (69a/73, výklad na Otčenáš v rkp. se Stockholmskou leg. o sv. Kateřině); Roudnice VI Fd 21 (173a v „Životě Kristově“), VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavřince z Manetína; Třeboň A 4 (41b; vydal A. V. Šembera v M. J. Husi Ortografii české, str. 21), C 6 (116a); Vyš. Brod 97 (96/98; výklad); Duchcov 2477 (1a); Vídeň Nationalbibl. 4550 (12a; ČČM 64, 1890, 575); Drkolná 75 (118b n.); Lambach 295 (60a); Vratislav I Q 466 (151b); Krakov Jagel. knih. 1954; Leningrad (viz V. Flajšhans, Knihy čes., č. 8; veršovaná parafráze otištěná Flajšhansem v ČČM 71, 1897, 121 nn). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, 159, pozn. 30.) 2 na nebesiech C; na nebesech; jenž si; který si v nebesiech — 3 osvět se A; jméno tvé; osvěť jméno tvé; méno; tvé jmě; osvět jse jme tvé; osvěť se jméno tvé; osvěceno buď tvé jméno — 4 královstvo A] krá- lovstvie B, C; tvé královstvie; tvé králevstvie — 5 Buď vóle tvá jako v nebi takéž v zemi A] Buď vuóle tvá jako na nebi tako i na zemi Bl Bud vuóle tvá jako v nebi i v zemi C; B. vuóle t. jako na n. tako (i) na z.; Buď vuóla tvá jako v nebě i v zemi; B. vóle t. jako v n. (na n.) též i na z.; B. vóle (vuóle) tvá jako na n. i na z.; B. vóle (vuóle) t. jakožto v n. i v z.; B. vóle t. jakož v n. i (na) z.; B. vóle t. jako na n. i v z.; B. tvá vóle (vuóle) jako na n. tako na z.; B. t. vóle jako v n. tako na z.; B. t. vuóle jako v n. takéž ivz.; B. t. vuóle jako v z. i na n.; B. t. vóle jako v n. i na z. — 6 rukopisné wezdavſſy bylo by možno čísti též vezdajší; Chléb náš pokladný C; Náš 86
Strana 87
chléb: vešdajší; bezdajší; vezdejší — 7 A odpusť nám dluhy náše, jako my odpúštiemy svým dlužníkóm Al A otpušč nám náše dluhy, jako my otpúščieme svým dlužníkóm B] A odpušči nám dluhy nášě, jako i my od- púščiemy dlužníkóm našim C (v ev. Mat.)] A odpusť nám hřiechy nášě, jakož i my otpuščiemy každému vinníku našemu C (v Luk.); I ot. nám náše dluhy, jakož i my odpúštieme našim (svým) dlužníkóm; A odpusť nám nášě dluhy, jakžto i my odpúštiemy svým dlužníkóm; Dnes otpusť nášě dl., jako my otpúštieme svým dlužníkóm; jakož i my otpúščémy; A odpust nám dl. n., jako i my odpúštiemy vinníkóm našim; I odpusť nám n. viny, jakož my odpúštieme svým dlužníkóm; Odpusť nám nášě viny, jako (jakož) i my odpúščiemy (odpúštiemy) svým vinníkóm; Odp. nám nášě viny, jako (i) my odpúštieme svým vinníkóm; I (A) odp. nám náše viny, jako (jakož) i my odpúštiemy (-me) našiem (našim) vinníkóm (vinníkuóm); Odpust nám nášě (náše) viny, jako (i) my odpúštiemy (-me) svým vinníkóm; I otpusti (otpusť) nám náše viny, jako i my otpúštiemy (-me) vinníkóm našim — 8 A neuvoď nás v pokušenie A] Neuvodi nás u pokušenie B) I neuvoď nás u pokušenie C (Mat.)] A nás neuvoď u pok. C (Luk.); Neuvoď nás v pok.; I neuvodiž; I neuvojď; Ani nás uveď u p.; A n. nás up.; I n. nás v p.; A neuvodi nás v p.; u pokušěnie; I neuvoď nás ve zlé pokušenie — 9 ode zlého A] nás ote zlého Bl Ale vysvoboď nás ote zlého C; Ale zbav nás od zlého; Ale zbav ot. zl.; Ale zbav ny od zl.; Ale zbavi ny ot zl.; Ale zbav ny ote (ode) zlého. (Str. 60.) VĚRÍM. Otiskuje se podle nejstaršího textu, dochovaného jako souvislý modlitební text v milíčovském sborníku Modliteb z 80. let 14. století, rkp. NUK XVII F 30, list 85b. V otisku upravena interpunkce a kvantita, v rkp. neoznačená, a v závorkách uvedeny jednotlivé články. (Paleograf. věrně otiskl tento text A. V. Šembera v Dějinách řeči a liter. čes., 1869, 491, a v,,M. J. Husi Ortografii čes.", 1857, str. 21, a V. Flajš- hans v Nejstarších památkách 41.) Jiný dvojí starobylý text v Štítného „Knížkách šesterých“ z r. 1376, rkp. NUK XVII A 6, list 10a a 11a/16b, je součástí výkladu Creda a není souvislou modlitbou, nýbrž více textem povahy knižní. Jeho varianty cituji pod A1, A,, kdežto odchylná znění ostatních rukopisů (vesměs z 15. století a mladších) se zvlášť nevytýkají. Jsou to tyto rkp.: NUK 1B 27 (279a—b), III A 15 (142b), V B5 (přídeští; zlomek, lusus calami), V G 17 (35a), VI A 21 (283b), VI G 1 (126b), X A 3 (51b), X H 22 (251b), XI B 3 (přídeští), XVII D 31 (5a—b, 17a až 23b; Štítný 1492), XVII E 7 (51a/51b); NMP II C 7 (42/43; Jisteb- nický kancionál); III B 5 (Štítný, Knihy nauč. křestan. 1450; vyd. Vrtát- kova str. 184 nn.); MKapP C CXV (6a), E 1I/2 (201b; rukou z konce 14. st.?), F XXXIII (přídeští; rukou Prokopa z Kladrub), F LXXXII/1 (161b—251b; výklad z r. 1542), F CXIV (přídeští), N XVII (11a; lat. výklad s čes. glosami v interpretaci modlitby; 2. pol. 14. stol.), O XXXV (119b/120a); KapO1 117 (4b), 123 (1b); UnO1 406 (dříve III E 8, 342b; vydal V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, 398), 115 (dříve I F 45, předsád. 87
chléb: vešdajší; bezdajší; vezdejší — 7 A odpusť nám dluhy náše, jako my odpúštiemy svým dlužníkóm Al A otpušč nám náše dluhy, jako my otpúščieme svým dlužníkóm B] A odpušči nám dluhy nášě, jako i my od- púščiemy dlužníkóm našim C (v ev. Mat.)] A odpusť nám hřiechy nášě, jakož i my otpuščiemy každému vinníku našemu C (v Luk.); I ot. nám náše dluhy, jakož i my odpúštieme našim (svým) dlužníkóm; A odpusť nám nášě dluhy, jakžto i my odpúštiemy svým dlužníkóm; Dnes otpusť nášě dl., jako my otpúštieme svým dlužníkóm; jakož i my otpúščémy; A odpust nám dl. n., jako i my odpúštiemy vinníkóm našim; I odpusť nám n. viny, jakož my odpúštieme svým dlužníkóm; Odpusť nám nášě viny, jako (jakož) i my odpúščiemy (odpúštiemy) svým vinníkóm; Odp. nám nášě viny, jako (i) my odpúštieme svým vinníkóm; I (A) odp. nám náše viny, jako (jakož) i my odpúštiemy (-me) našiem (našim) vinníkóm (vinníkuóm); Odpust nám nášě (náše) viny, jako (i) my odpúštiemy (-me) svým vinníkóm; I otpusti (otpusť) nám náše viny, jako i my otpúštiemy (-me) vinníkóm našim — 8 A neuvoď nás v pokušenie A] Neuvodi nás u pokušenie B) I neuvoď nás u pokušenie C (Mat.)] A nás neuvoď u pok. C (Luk.); Neuvoď nás v pok.; I neuvodiž; I neuvojď; Ani nás uveď u p.; A n. nás up.; I n. nás v p.; A neuvodi nás v p.; u pokušěnie; I neuvoď nás ve zlé pokušenie — 9 ode zlého A] nás ote zlého Bl Ale vysvoboď nás ote zlého C; Ale zbav nás od zlého; Ale zbav ot. zl.; Ale zbav ny od zl.; Ale zbavi ny ot zl.; Ale zbav ny ote (ode) zlého. (Str. 60.) VĚRÍM. Otiskuje se podle nejstaršího textu, dochovaného jako souvislý modlitební text v milíčovském sborníku Modliteb z 80. let 14. století, rkp. NUK XVII F 30, list 85b. V otisku upravena interpunkce a kvantita, v rkp. neoznačená, a v závorkách uvedeny jednotlivé články. (Paleograf. věrně otiskl tento text A. V. Šembera v Dějinách řeči a liter. čes., 1869, 491, a v,,M. J. Husi Ortografii čes.", 1857, str. 21, a V. Flajš- hans v Nejstarších památkách 41.) Jiný dvojí starobylý text v Štítného „Knížkách šesterých“ z r. 1376, rkp. NUK XVII A 6, list 10a a 11a/16b, je součástí výkladu Creda a není souvislou modlitbou, nýbrž více textem povahy knižní. Jeho varianty cituji pod A1, A,, kdežto odchylná znění ostatních rukopisů (vesměs z 15. století a mladších) se zvlášť nevytýkají. Jsou to tyto rkp.: NUK 1B 27 (279a—b), III A 15 (142b), V B5 (přídeští; zlomek, lusus calami), V G 17 (35a), VI A 21 (283b), VI G 1 (126b), X A 3 (51b), X H 22 (251b), XI B 3 (přídeští), XVII D 31 (5a—b, 17a až 23b; Štítný 1492), XVII E 7 (51a/51b); NMP II C 7 (42/43; Jisteb- nický kancionál); III B 5 (Štítný, Knihy nauč. křestan. 1450; vyd. Vrtát- kova str. 184 nn.); MKapP C CXV (6a), E 1I/2 (201b; rukou z konce 14. st.?), F XXXIII (přídeští; rukou Prokopa z Kladrub), F LXXXII/1 (161b—251b; výklad z r. 1542), F CXIV (přídeští), N XVII (11a; lat. výklad s čes. glosami v interpretaci modlitby; 2. pol. 14. stol.), O XXXV (119b/120a); KapO1 117 (4b), 123 (1b); UnO1 406 (dříve III E 8, 342b; vydal V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, 398), 115 (dříve I F 45, předsád. 87
Strana 88
list; 16. stol.); Strahov D B III 15 (2b); Třeboň A 4 (41b; otiskl A. V. Šembera v „M. J. Husi Ortografii české“, 1857, str. 21), C 6 (116a); Roudnice VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavř. z Manetína; Vratislav I Q 466 (151); Drkolná 75 (118b); Lambach 295 (60a); Krakov Jagel. knih., 1954. (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, str. 160, pozn. 31.) 2 Žádný z dochovaných textů nezachoval pův. nepřehlas. tvar věřu; v Buóh, v Otce A,l v Bóh A,; Věřím v Boha, Otce všěmohúcého (všemohúcieho); Věři u Boha, Otce všemohúcého; v Buóh, Otce (Otcě) vš.; u Buóh, v Uotce; u Buóh, Otce všěmohútieho; u Buóh. Otsě všěmo- húcího; u Bóh, v Oce, Syna všemohúcého; v Boha; v Buoha; všemohú- cího, v stvořitele; nebě — 3 a v Jezukrista A,; v Syna jeho jed.; Syna jeho jednorozeného; jediného, našeho Hospodina — 4 Duchem svatým, narozen z svaté Mařie, čisté Panny Ail Jenž sej počal Duchem svatým, narodil se z svaté Mařie, z čisté Panny Aa; jenž sě počal Duchem svatým, narodil sě z P. M., čisté dievky; jenž jest počat Duchem svatým, naro- dil se; jenž počat jest z Ducha sv., narodil sě; jenž počal sě od Ducha sv.; jenž počat jest z svatého Ducha (svatým Duchem), narozen z svaté Mařie dievky; jenž sě (se) jest (je) počal Duchem sv., narodil sě (se); jenž sě počal z Ducha sv., narodil sě; narozen z Dievky Marie; narodil se — 5 „a někteří řiekají: pod Poncem Pilátem“ A,] umřel A.; trpěl pod Pon- cem Pilátem (NUK X H 22); trpěl pod mocí Pilátovú; pod Ponským krá- lem; umučen pod Ponským P.; umučen jest pod P. P.; i umřěl i pohřěben; umřěl, pohřeben; ukřižěván — 6 rkp.: dopokel] sstúpil do pekelných krajin Ar] sstúpil do pekla, točíš do krajin pekelných A2; vstúpil do pokel; vstúpil do pekel a třětí den; stúpil do předpoklé; sstúpil do p.; z mrtvých vstal — 7 vstúpil v nebesa ... Boha Otce A,] a na nebesa vstúpil....Otce A; vstúpil na nebe; a sedí na pr. Buoha Otce všemohúcího; sedí na praviti Boha Otce všemohútieho; Otce všěmohúcého; Boha Otce všemohuócieho; Boha Otsě všěmohúcího — 8 odtavad má přijíti Al] odtud přijíti má A.; odtud příští jest súdit živých i mrtvých; odtud příští jest súditi živé i mrtvé; odtud přijde (příde) súdit živých i mrtvých; odtud má přijíti súdit živých i mrtvých; odtud přijíci jest súditi — 9 věřím — 10 svatý kostel, obec svatých Arl svatý kostel obecný, svatých obec A,; v cierkev svatú, v uobec svatých; svatú cérkev (církev) ob.; svatú tierkev ob.; cierkev křesťanskú, svatých voběcenstvie; svatý kostel, cérkev svatú, obcování svatých; v svatý kostel, v svatú cierkev, v obec všěch svatých; obcovánie všěch svatých; kostel svatý obecný, obec svatých; svatú cierkev křesťanskú — 11 odpuštěnie hřiechóm A; hřiechóm odpuštěnie; hřiechóv odpuštěnie; hřiechuóv odpuščenie; odpuštěnie hřiechóv; od- puščení — 12 těla z mrtvých vzkřiešenie A.] těla z mrtvých vstánie A2; těla skřéšenie; těla vzkřiešenie; těla zkřiešenie (zkříšenie); těla opět vstánie z mrtvých; těla z mrtvých vzkřéšenie; těla vzkříšění — 13 a potom věčný život An A:; a věčný život; i věčný ž.; a po smrti život věčný; život v. 88
list; 16. stol.); Strahov D B III 15 (2b); Třeboň A 4 (41b; otiskl A. V. Šembera v „M. J. Husi Ortografii české“, 1857, str. 21), C 6 (116a); Roudnice VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavř. z Manetína; Vratislav I Q 466 (151); Drkolná 75 (118b); Lambach 295 (60a); Krakov Jagel. knih., 1954. (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, str. 160, pozn. 31.) 2 Žádný z dochovaných textů nezachoval pův. nepřehlas. tvar věřu; v Buóh, v Otce A,l v Bóh A,; Věřím v Boha, Otce všěmohúcého (všemohúcieho); Věři u Boha, Otce všemohúcého; v Buóh, Otce (Otcě) vš.; u Buóh, v Uotce; u Buóh, Otce všěmohútieho; u Buóh. Otsě všěmo- húcího; u Bóh, v Oce, Syna všemohúcého; v Boha; v Buoha; všemohú- cího, v stvořitele; nebě — 3 a v Jezukrista A,; v Syna jeho jed.; Syna jeho jednorozeného; jediného, našeho Hospodina — 4 Duchem svatým, narozen z svaté Mařie, čisté Panny Ail Jenž sej počal Duchem svatým, narodil se z svaté Mařie, z čisté Panny Aa; jenž sě počal Duchem svatým, narodil sě z P. M., čisté dievky; jenž jest počat Duchem svatým, naro- dil se; jenž počat jest z Ducha sv., narodil sě; jenž počal sě od Ducha sv.; jenž počat jest z svatého Ducha (svatým Duchem), narozen z svaté Mařie dievky; jenž sě (se) jest (je) počal Duchem sv., narodil sě (se); jenž sě počal z Ducha sv., narodil sě; narozen z Dievky Marie; narodil se — 5 „a někteří řiekají: pod Poncem Pilátem“ A,] umřel A.; trpěl pod Pon- cem Pilátem (NUK X H 22); trpěl pod mocí Pilátovú; pod Ponským krá- lem; umučen pod Ponským P.; umučen jest pod P. P.; i umřěl i pohřěben; umřěl, pohřeben; ukřižěván — 6 rkp.: dopokel] sstúpil do pekelných krajin Ar] sstúpil do pekla, točíš do krajin pekelných A2; vstúpil do pokel; vstúpil do pekel a třětí den; stúpil do předpoklé; sstúpil do p.; z mrtvých vstal — 7 vstúpil v nebesa ... Boha Otce A,] a na nebesa vstúpil....Otce A; vstúpil na nebe; a sedí na pr. Buoha Otce všemohúcího; sedí na praviti Boha Otce všemohútieho; Otce všěmohúcého; Boha Otce všemohuócieho; Boha Otsě všěmohúcího — 8 odtavad má přijíti Al] odtud přijíti má A.; odtud příští jest súdit živých i mrtvých; odtud příští jest súditi živé i mrtvé; odtud přijde (příde) súdit živých i mrtvých; odtud má přijíti súdit živých i mrtvých; odtud přijíci jest súditi — 9 věřím — 10 svatý kostel, obec svatých Arl svatý kostel obecný, svatých obec A,; v cierkev svatú, v uobec svatých; svatú cérkev (církev) ob.; svatú tierkev ob.; cierkev křesťanskú, svatých voběcenstvie; svatý kostel, cérkev svatú, obcování svatých; v svatý kostel, v svatú cierkev, v obec všěch svatých; obcovánie všěch svatých; kostel svatý obecný, obec svatých; svatú cierkev křesťanskú — 11 odpuštěnie hřiechóm A; hřiechóm odpuštěnie; hřiechóv odpuštěnie; hřiechuóv odpuščenie; odpuštěnie hřiechóv; od- puščení — 12 těla z mrtvých vzkřiešenie A.] těla z mrtvých vstánie A2; těla skřéšenie; těla vzkřiešenie; těla zkřiešenie (zkříšenie); těla opět vstánie z mrtvých; těla z mrtvých vzkřéšenie; těla vzkříšění — 13 a potom věčný život An A:; a věčný život; i věčný ž.; a po smrti život věčný; život v. 88
Strana 89
(Str. 61.) DESATERO. Text otištěn podle nejstaršího záznamu ve formě modlitby, jak se dochoval z 80. let 14. století v milíčovském sborníku Modliteb NUK XVII F 30, list 85a; jenom interpunkce a kvantita upra- vena, neboť je rkp. nevyznačuje, a v závorkách přidáno pořadí jednotlivých přikázání. (Paleograf. věrně vydal tento text Al. V. Šembera v Dějinách řeči a liter. čes., 1869, 490, a V. Flajšhans v Nejstarších památkách 40 n.) Nepřihlížíme-li k hojným textům biblickým, je stručnější forma Desa- tera jako modlitby dochována především v těchto starých záznamech, ves- měs z 15. stol. i v pozdějších: NUK I B 27 (279b), I D 14 (předsádkový list), I D 18 (přídeští), IE 18 (191b), III A 15 (142b), XI B 3 (přídeští), XVII E 7 (50b/51a), dále jako součást výkladů v rkp. XI C 8 (201a až 202b, 205a), XVII A 6 (59b/61a; Štítný 1376), XVII D 31 (63b/66a; Štítný 1492), XVII F 50 (45b/84b), XVII H 30 (68a/75b) a jako veršo- vané parafráze XVII E 8 (57a—b; vydal Ad. Patera v ČČM 67, 1893, 246 n.), XVII J 17 (zlomek V.; vydal Ad. Patera při Hradeckém rkp. str. 334 a Fr. Kytler v LF 21, 1894, 113); NMP II C 7 (43/44; Jisteb- nický kancionál), V B 17 (4b; ve výkladu o pokání); MKapP A LVII/3 (189a/193b; 16. stol.), C CXV (6b a 7a—b), E I1/2 (201b; rukou z konce 14. stol.?), E XXXVII (přídeští), E LXI (přídeští), F XXXIII (přídeští; rukou Prokopa z Kladrub), F LXXXII/1 (252a/373b; výklad z r. 1542 jako cyklus kázání), F CXIV (přídeští), N XVII (153a/158a; veršované Desatero téhož zpracování jako v Hradeckém rkp., vydal Ad. Patera při HR 1881); Mikulov I 105 (nyní v UnBr; přídeští; 14.—15. stol.); Roudnice VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavřince z Manetína; UnO1 115 (dříve I F 45, předsád. list; 16. stol.); KapOl 105 (přídeští, asi lusus calami; „Čtenie knězě Benešovy“), 117 (4b), 123 (1b), 172 (190b; písař byl asi Němec). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, str. 160, pozn. 33.) Hlavní odchylky citovaných rukopisů od XVII F 30, nehledíc k jinému pořadí jednotlivých přikázání a k latinským větám, které se obyčejně neza- pisují, jsou tyto: 3 jmieti; bohuóv; buohuóv; bohův; Nebudeš sě klaněti cizím bohóm; Nebudeš sě modliti jiným bohóm — 5 jméno; ména; Buoha; (Pána) Boha svého; jména Páně; jména Božieho; Nebudeš bráti Božieho jména nadarmo; Nebudeš nadarmo bráti jména Božieho; Ne- budeš bráti jména Božieho (Buožieho) nadarmo — 7 Pomni, aby neděli světila; Budeš svátky světiti; Pomni, aby sváteční den sv. — 9 i mateři; i matku; a mateř svú; otce tvého i mateř tvú; Čsti otsě svého; Cti otce i mateř; Miluj otce a mateř; Cti otce a mateř a budeš dlúhověčen na zemi; Cti otcě a mateř a budeš dlúho živ na zemi — 11 Nezabíš; Nezabíjej; Nezabiješ; Nezabieš ani slovem, ani radú, ani skutkem — 13 Nesmilni; Nesesmílíš; Nebudeš smilníkem; Nesesmilníš ani skutkem ani žádáním — 15 Nekraď; Nečiň krádežě; Nebudeš zlodějem — 17 proti bliž. tvému; bližnímu; bližnému; křivé svědectvie; Nebudeš praviti křivého svědec- tvie; Nepr. svěd. křivého pr. bl. sv.; Nebudeš křivý svědek; Nepovíš křivého svědectvie; Nepr. protiv bližnímu svému křiv. svědectví; Ne- 89
(Str. 61.) DESATERO. Text otištěn podle nejstaršího záznamu ve formě modlitby, jak se dochoval z 80. let 14. století v milíčovském sborníku Modliteb NUK XVII F 30, list 85a; jenom interpunkce a kvantita upra- vena, neboť je rkp. nevyznačuje, a v závorkách přidáno pořadí jednotlivých přikázání. (Paleograf. věrně vydal tento text Al. V. Šembera v Dějinách řeči a liter. čes., 1869, 490, a V. Flajšhans v Nejstarších památkách 40 n.) Nepřihlížíme-li k hojným textům biblickým, je stručnější forma Desa- tera jako modlitby dochována především v těchto starých záznamech, ves- měs z 15. stol. i v pozdějších: NUK I B 27 (279b), I D 14 (předsádkový list), I D 18 (přídeští), IE 18 (191b), III A 15 (142b), XI B 3 (přídeští), XVII E 7 (50b/51a), dále jako součást výkladů v rkp. XI C 8 (201a až 202b, 205a), XVII A 6 (59b/61a; Štítný 1376), XVII D 31 (63b/66a; Štítný 1492), XVII F 50 (45b/84b), XVII H 30 (68a/75b) a jako veršo- vané parafráze XVII E 8 (57a—b; vydal Ad. Patera v ČČM 67, 1893, 246 n.), XVII J 17 (zlomek V.; vydal Ad. Patera při Hradeckém rkp. str. 334 a Fr. Kytler v LF 21, 1894, 113); NMP II C 7 (43/44; Jisteb- nický kancionál), V B 17 (4b; ve výkladu o pokání); MKapP A LVII/3 (189a/193b; 16. stol.), C CXV (6b a 7a—b), E I1/2 (201b; rukou z konce 14. stol.?), E XXXVII (přídeští), E LXI (přídeští), F XXXIII (přídeští; rukou Prokopa z Kladrub), F LXXXII/1 (252a/373b; výklad z r. 1542 jako cyklus kázání), F CXIV (přídeští), N XVII (153a/158a; veršované Desatero téhož zpracování jako v Hradeckém rkp., vydal Ad. Patera při HR 1881); Mikulov I 105 (nyní v UnBr; přídeští; 14.—15. stol.); Roudnice VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavřince z Manetína; UnO1 115 (dříve I F 45, předsád. list; 16. stol.); KapOl 105 (přídeští, asi lusus calami; „Čtenie knězě Benešovy“), 117 (4b), 123 (1b), 172 (190b; písař byl asi Němec). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, str. 160, pozn. 33.) Hlavní odchylky citovaných rukopisů od XVII F 30, nehledíc k jinému pořadí jednotlivých přikázání a k latinským větám, které se obyčejně neza- pisují, jsou tyto: 3 jmieti; bohuóv; buohuóv; bohův; Nebudeš sě klaněti cizím bohóm; Nebudeš sě modliti jiným bohóm — 5 jméno; ména; Buoha; (Pána) Boha svého; jména Páně; jména Božieho; Nebudeš bráti Božieho jména nadarmo; Nebudeš nadarmo bráti jména Božieho; Ne- budeš bráti jména Božieho (Buožieho) nadarmo — 7 Pomni, aby neděli světila; Budeš svátky světiti; Pomni, aby sváteční den sv. — 9 i mateři; i matku; a mateř svú; otce tvého i mateř tvú; Čsti otsě svého; Cti otce i mateř; Miluj otce a mateř; Cti otce a mateř a budeš dlúhověčen na zemi; Cti otcě a mateř a budeš dlúho živ na zemi — 11 Nezabíš; Nezabíjej; Nezabiješ; Nezabieš ani slovem, ani radú, ani skutkem — 13 Nesmilni; Nesesmílíš; Nebudeš smilníkem; Nesesmilníš ani skutkem ani žádáním — 15 Nekraď; Nečiň krádežě; Nebudeš zlodějem — 17 proti bliž. tvému; bližnímu; bližnému; křivé svědectvie; Nebudeš praviti křivého svědec- tvie; Nepr. svěd. křivého pr. bl. sv.; Nebudeš křivý svědek; Nepovíš křivého svědectvie; Nepr. protiv bližnímu svému křiv. svědectví; Ne- 89
Strana 90
promlov kř. svědecví; Nepr. křivého svědomie proti svému bližniemu; Nepr. křiv. svěd. proti bl. tvému; Nepr. proti svému bliž. (bližnímu) kř. svěd. (svědecví); Nepromluvíš proti bližniemu (vynecháno: křiv. svěd.); Nepovieš křivého sv. p. bl. tvému; Nefalešného svědectvie dáváš — 19 bližního; ani požádáš ženy jeho; ani požádáš jeho ženy ani cery; Ne- budeš žádati ženy tv. bliž. z úmysla; Nepožádáš ženy bl. sv.; Nep. d. bl. tvého ani požádáš ženy jeho; Nebudeš žádati cizie ženy; Nebudeš požádati ženy bližního tvého; Nepožádáš žene bližného tvého; Nepožádáš cizie manželky; Nepožádaj domu bl. svého ani požádaj ž. j.: Nep. duomu bl. tvého; Nepožádáš ženy bližnieho tvého ani věci jeho — 21 bližního; Ani jeho věci; Nebudeš žádati věci bliž. tvého; Nep. v. bliž. tvého, ne pacholka, ne dievky, ne vola, ne osla, ani všeho, což jeho jest; Nebudeš žádati cizieho zbožie; Ni domu ani všelikéj věci jeho; Nepožádáš domu, věci bližnieho tv., ni roli, ani sluhy, ni vola, ni osla; Nepožádáš žádnú věc; Nepožádáš cizie věci; Nep. věci bliž. tvého; Nep. nic věci bliž. tv.; Nepožádaj věcie bliž. sv.; Ani požádáš ženy jeho, ani dievky, ani vuolu, ani osla, ani ižádné věci, neb sem já Pán Buóh váš, toto jest mé přikázanie, plňte je pod věčným zatracením (ani vola..., totoť jest mé přikázanie, kteréž sem vám dal na hořě Sinaj, ostřiehajtež jeho s pilností pod věčným zatracením) — 22 „Nebo já sem Pán Buóh váš, ostřiehajte přikázaní mých a čiňte je. Nebo já sem Buóh Pán, jenž vás osvěcuji“; „Tytoť jest věci Pán Buóh všem při- kázal a pod věčným zatracením zavázal. Amen. (Str. 62.) ZDRAVAS. Rekonstruovaný text byl sestaven podle biblic- kých míst Luk. 1, 28 a 42, jak se vyskytují v nejstarších čes. evangeliářích, především 1. recense, t. j. Seitenstettenském a Rajhradském, a též v čes. perikopách latinsky interpretovaných v rkp. MkapP E 32 (78b). Od nich se však liší biblický překlad nejstarší recense, na př. v Lesko- vecké bibli užitím výrazů blahoslavený místo blažený: Blahoslavenás ty mezi ženami a blahoslavený plod života tvého. Lze ovšem těžko rozhodnout o tom, zdali tento text vykonstruovaný z textů povahy knižní byl také skutečným textem mluvené modlitby. Většina ostatních zápisů Zdrávasu by tomu aspoň nenasvědčovala. Text v Milíčovském sborníku Modliteb z 80. let 14. stol., rkp. NUK XVII F 30, list 85b, je asi představitelem nejběžnějšího typu modlitby v starší době a proto byl vzat v otisku za základ. V obou otištěných textech upraveno rozdělení textu podle rytmických a asonančních zřetelů, rovněž interpunkce a kvantita, kterou rkp. neoznačují. (Paleograficky věrně otiskl XVII F 30 Jos. Jungmann v Rozboru staroč. lit., 1842, 133 a Al. V. Šembera v Dě- jinách řeči a lit. čes., 1869, 491, a v ,M. J. Husi Ortografii české“, 1857, str. 21.) Jiné starobylé texty. ale většinou nesouvislé, po částech Zdrávas vyklá- dající, ještě z konce 14. století zachovaly „Život Krista Pána“ z let 1360 až 1380, rkp. NUK XVII A 9 (11a/16a), a mariánské hodinky z NUK XVII A 18 (1b/21b a 20b) a dvojí traktát Štítného („Na Zdráva Maria" 90
promlov kř. svědecví; Nepr. křivého svědomie proti svému bližniemu; Nepr. křiv. svěd. proti bl. tvému; Nepr. proti svému bliž. (bližnímu) kř. svěd. (svědecví); Nepromluvíš proti bližniemu (vynecháno: křiv. svěd.); Nepovieš křivého sv. p. bl. tvému; Nefalešného svědectvie dáváš — 19 bližního; ani požádáš ženy jeho; ani požádáš jeho ženy ani cery; Ne- budeš žádati ženy tv. bliž. z úmysla; Nepožádáš ženy bl. sv.; Nep. d. bl. tvého ani požádáš ženy jeho; Nebudeš žádati cizie ženy; Nebudeš požádati ženy bližního tvého; Nepožádáš žene bližného tvého; Nepožádáš cizie manželky; Nepožádaj domu bl. svého ani požádaj ž. j.: Nep. duomu bl. tvého; Nepožádáš ženy bližnieho tvého ani věci jeho — 21 bližního; Ani jeho věci; Nebudeš žádati věci bliž. tvého; Nep. v. bliž. tvého, ne pacholka, ne dievky, ne vola, ne osla, ani všeho, což jeho jest; Nebudeš žádati cizieho zbožie; Ni domu ani všelikéj věci jeho; Nepožádáš domu, věci bližnieho tv., ni roli, ani sluhy, ni vola, ni osla; Nepožádáš žádnú věc; Nepožádáš cizie věci; Nep. věci bliž. tvého; Nep. nic věci bliž. tv.; Nepožádaj věcie bliž. sv.; Ani požádáš ženy jeho, ani dievky, ani vuolu, ani osla, ani ižádné věci, neb sem já Pán Buóh váš, toto jest mé přikázanie, plňte je pod věčným zatracením (ani vola..., totoť jest mé přikázanie, kteréž sem vám dal na hořě Sinaj, ostřiehajtež jeho s pilností pod věčným zatracením) — 22 „Nebo já sem Pán Buóh váš, ostřiehajte přikázaní mých a čiňte je. Nebo já sem Buóh Pán, jenž vás osvěcuji“; „Tytoť jest věci Pán Buóh všem při- kázal a pod věčným zatracením zavázal. Amen. (Str. 62.) ZDRAVAS. Rekonstruovaný text byl sestaven podle biblic- kých míst Luk. 1, 28 a 42, jak se vyskytují v nejstarších čes. evangeliářích, především 1. recense, t. j. Seitenstettenském a Rajhradském, a též v čes. perikopách latinsky interpretovaných v rkp. MkapP E 32 (78b). Od nich se však liší biblický překlad nejstarší recense, na př. v Lesko- vecké bibli užitím výrazů blahoslavený místo blažený: Blahoslavenás ty mezi ženami a blahoslavený plod života tvého. Lze ovšem těžko rozhodnout o tom, zdali tento text vykonstruovaný z textů povahy knižní byl také skutečným textem mluvené modlitby. Většina ostatních zápisů Zdrávasu by tomu aspoň nenasvědčovala. Text v Milíčovském sborníku Modliteb z 80. let 14. stol., rkp. NUK XVII F 30, list 85b, je asi představitelem nejběžnějšího typu modlitby v starší době a proto byl vzat v otisku za základ. V obou otištěných textech upraveno rozdělení textu podle rytmických a asonančních zřetelů, rovněž interpunkce a kvantita, kterou rkp. neoznačují. (Paleograficky věrně otiskl XVII F 30 Jos. Jungmann v Rozboru staroč. lit., 1842, 133 a Al. V. Šembera v Dě- jinách řeči a lit. čes., 1869, 491, a v ,M. J. Husi Ortografii české“, 1857, str. 21.) Jiné starobylé texty. ale většinou nesouvislé, po částech Zdrávas vyklá- dající, ještě z konce 14. století zachovaly „Život Krista Pána“ z let 1360 až 1380, rkp. NUK XVII A 9 (11a/16a), a mariánské hodinky z NUK XVII A 18 (1b/21b a 20b) a dvojí traktát Štítného („Na Zdráva Maria" 90
Strana 91
a „O radosti Matky Božie“), dochovaný však až pozdním opisem z r. 1492 v NUK XVII D 31 (31b/38b). Z ostatních zápisů Zdrávasu, vesměs mladších, ze století 15. i pozdějších, uvádím jako hlavní: NUK I B 27 (279a), III A 15 (142b), V G 17 (35a), X A 3 (51b), XI B 3 (přídeští), XVII E 7 (51a); XVII H 28 (110b, 112a, 182; v marián. hodinkách po částech jako „verš“); MKapP F XXXIII (210b; rukou Prokopa z Kla- drub), F CXIV (přídeští), O XXXV (119b), N XVII (11a; lat. výklad, čes. glosy v interpretaci modlitby; 2. pol. 14. st.); NMP IIC 7 (42; Jistebnický kancionál), XIV D 13 (t. zv. Žaltář glosovaný; 214b, marginální přípisek, asi zkouška pera, rukou 14. stol., ale jenom ř. 1—4), XIII D 7 (2b); KapO1 123 (1b); UnO1 406 (dříve III E 8, 342b; otiskl V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, 398). č. 115 (dříve I F 45, předsádk. list; 16. stol.); Duchcov 2477 (1a); Třeboň A 4 (41b; otiskl A. V. Šembera v „M. J. Husi Ortografii č.", str. 21), C 6 (116a); Roudnice VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavř. z Manetína; Vratislav I Q 466 (151b); Lambach 295 (60a); Drkolná 75 (118b); Leningrad (viz V. Flajšhans, Knihy čes., č. 8; velmi volná parafráze na thema Zdrávasu, vydal V. Flajšhans v ČČM 71, 1897, 121 nn.). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, 160, pozn. 33.) Hlavní odchylky těchto textů od NUK XVII F 30: 3 Buóh s tebú (s tebou); Hospodin s tebú — 4 P. ty mezi ženami; P. jsi (si) mezi ženami; Požehnánas ty; ty si požehnána mezi ženami — 5 plod života tvého; plod břicha tvého Jesus Kristus; plod břicha tvého svatého; plod tvého břicha; a požehnaný plod bř. tv.; a požehnaný plod života tvého — 6 UnO1č. 115 ještě po tomto Amen přidává: Svatá Maria, Matko Božie najsladšie, pros za nás hřiešné nynie i v hodinu smrti našé. Amen. Srovnej také básnickou parafrázi Zdrávasu v básni „Sedmerá radost P. Marie“ ze Svatovítského rkp. (vydání Paterovo z r. 1886, str. 60), v. 71—76: „Zdráva, Maria, plná milosti,/ přebývá Buóh s tobú v radosti, mezi ženamis blahoslavena, I svatýms Duchem oslavena;/ blažený plod života tvého,! Kristus, Syn Krále nebeského." (Str. 63.) ZDRAVAS, KRALOVNO. Otištěno podle milíčovských Modliteb, rkp. z 80. let 14. stol., NUK XVII F 30, list 143a (= M), ale upravena interpunkce a kvantita, v rkp. neoznačovaná. Věty rozčleněny podle latinské antifony „Salve, Regina“. Modlitba je dosvědčena v staré době ještě jinými zápisy, ale žádný z nich nelze pokládati za starobylejší nežli M. Nejvýznamnější z nich jsou: NUKVI A 21 (283b), VI F 6 (1b), XVII E 17 (84a), XVII H 28 (290a—b), XVII D31 (38a—b; Štítný „O ra- dosti Matky Božie“, stručná parafráze v závěru); MKapP EXLV/I (přídeští; zapsal Prokop z Kladrub), F XXXIII (přídeští; zapsal Prokop z Kladrub), F XLIX!I (předsádkový proužek; rukou Prokopa z Kladrub?) FXLIX/2 (přídeští; zapsal Prokop z Kladrub), F LIII (80b), N XVII (12a; 2. pol. 14. stol.; lat. výklad s čes. glosami v interpretaci modlitby); 91
a „O radosti Matky Božie“), dochovaný však až pozdním opisem z r. 1492 v NUK XVII D 31 (31b/38b). Z ostatních zápisů Zdrávasu, vesměs mladších, ze století 15. i pozdějších, uvádím jako hlavní: NUK I B 27 (279a), III A 15 (142b), V G 17 (35a), X A 3 (51b), XI B 3 (přídeští), XVII E 7 (51a); XVII H 28 (110b, 112a, 182; v marián. hodinkách po částech jako „verš“); MKapP F XXXIII (210b; rukou Prokopa z Kla- drub), F CXIV (přídeští), O XXXV (119b), N XVII (11a; lat. výklad, čes. glosy v interpretaci modlitby; 2. pol. 14. st.); NMP IIC 7 (42; Jistebnický kancionál), XIV D 13 (t. zv. Žaltář glosovaný; 214b, marginální přípisek, asi zkouška pera, rukou 14. stol., ale jenom ř. 1—4), XIII D 7 (2b); KapO1 123 (1b); UnO1 406 (dříve III E 8, 342b; otiskl V. Flajšhans v Osvětě 26, 1896, 398). č. 115 (dříve I F 45, předsádk. list; 16. stol.); Duchcov 2477 (1a); Třeboň A 4 (41b; otiskl A. V. Šembera v „M. J. Husi Ortografii č.", str. 21), C 6 (116a); Roudnice VI Fd 32 (312) okolo 1430 rukou Vavř. z Manetína; Vratislav I Q 466 (151b); Lambach 295 (60a); Drkolná 75 (118b); Leningrad (viz V. Flajšhans, Knihy čes., č. 8; velmi volná parafráze na thema Zdrávasu, vydal V. Flajšhans v ČČM 71, 1897, 121 nn.). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, 160, pozn. 33.) Hlavní odchylky těchto textů od NUK XVII F 30: 3 Buóh s tebú (s tebou); Hospodin s tebú — 4 P. ty mezi ženami; P. jsi (si) mezi ženami; Požehnánas ty; ty si požehnána mezi ženami — 5 plod života tvého; plod břicha tvého Jesus Kristus; plod břicha tvého svatého; plod tvého břicha; a požehnaný plod bř. tv.; a požehnaný plod života tvého — 6 UnO1č. 115 ještě po tomto Amen přidává: Svatá Maria, Matko Božie najsladšie, pros za nás hřiešné nynie i v hodinu smrti našé. Amen. Srovnej také básnickou parafrázi Zdrávasu v básni „Sedmerá radost P. Marie“ ze Svatovítského rkp. (vydání Paterovo z r. 1886, str. 60), v. 71—76: „Zdráva, Maria, plná milosti,/ přebývá Buóh s tobú v radosti, mezi ženamis blahoslavena, I svatýms Duchem oslavena;/ blažený plod života tvého,! Kristus, Syn Krále nebeského." (Str. 63.) ZDRAVAS, KRALOVNO. Otištěno podle milíčovských Modliteb, rkp. z 80. let 14. stol., NUK XVII F 30, list 143a (= M), ale upravena interpunkce a kvantita, v rkp. neoznačovaná. Věty rozčleněny podle latinské antifony „Salve, Regina“. Modlitba je dosvědčena v staré době ještě jinými zápisy, ale žádný z nich nelze pokládati za starobylejší nežli M. Nejvýznamnější z nich jsou: NUKVI A 21 (283b), VI F 6 (1b), XVII E 17 (84a), XVII H 28 (290a—b), XVII D31 (38a—b; Štítný „O ra- dosti Matky Božie“, stručná parafráze v závěru); MKapP EXLV/I (přídeští; zapsal Prokop z Kladrub), F XXXIII (přídeští; zapsal Prokop z Kladrub), F XLIX!I (předsádkový proužek; rukou Prokopa z Kladrub?) FXLIX/2 (přídeští; zapsal Prokop z Kladrub), F LIII (80b), N XVII (12a; 2. pol. 14. stol.; lat. výklad s čes. glosami v interpretaci modlitby); 91
Strana 92
NMP IV H 32 (50a/61b; ve výkladu, takže je text rozkouskován), V H 2 (57b/58a), XIII D 7 (2b; otiskl V. Flajšhans ČNM 101, 1927, 9); Roudnice VI Fe 18 (přídeští; modlitba a parafráze- interpolace); Strahov D B III 15 (2a); KapO1 117 (4b); Vratislav I Q 466 (94a); Drkolná 75 (119); Krakov Jagel. knih. 1954; Lvov I E 21 (67a); Lenin- grad (V. Flajšhans, Knihy čes., č. 8, list 63a/64a). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, 166, pozn. 72.) Hlavní varianty citov. rukopisů od XVII F 30 (který paleograf. věrně otiskl Al. V. Šembera v Dějinách řeči a lit. čes. 1869, 491, a v přepise, ne vždy správném, Jos. Jungmann v Rozboru staroč. literatury, 1842, 134): 1 Králevno; milosrdenství ; Zdráva, Královno, matko milosrdenství — 2 rkp. většinou člení: „živote, sladkosti ... náděje! Zdráva, k tobě volá- my...“; života sladkosti; život sladkosti; i náděje nášě (náše) — 3 voláme; vypovědění (vypovědní) synové Evini; my zvypovědění synové Evini; zběhovie synovie Evy (Evini); vypovědny děti; vypovědnící děti Eviny — 4 vzdycháme; i plačíce; zdychámy, lkajíce v tomto slz. úd.; stonície i plačíce v tomto údolé slez; k tobě vzdycháme, lkajíc a plačíc v tomto slz (slzivém) údolí — 5 slzavém; údolé; v tomto údolé slzíciem; na tomto údolé slzí; v tomto sluzném údolé — 6 Aj, proto ty, nášě řečnice; A proto nášě řečnice; řečnicě; Ej, protož, řečnice nášě; Protož ty orodovnice náše; náše omluvatedlnice; Ej, a proto nášě řečnice; Ej, a proto řečnice nášě — 7 v M jsou duálové tvary; ony tě milosrdné oči; ty tvoji milosrdné oči; ty tvoje milosrdny oči; ty tvé milosrdnie oči; ti tvoji milosrdné oči; k nám ty tvoji oči milosrdné obrat; oči tvé milosrdné k nám obrat; tvojé oči milosrdnie obráti k nám; tvoji milosrdny (milosrdnie) oči; onie tvojé milosrdnie oči — 8 v M není sice interpunkce vyznačena, ale nelze čísti jinak, ačkoli to odporuje theologickému smyslu i latin. originálu, snad se písař zmýlil a napsal plod místo gen. plodu, jak mají některé jiné rkp.; plodu života tvého; ... obrat! Plod břicha tvého nám po této púšči ukaž; požehnaného plodu (ploda) břicha tvého; požehnaného plodu břišce tvého; i ukaž nám Ježíše, požehnaný plod tvého břicha, po tom běhu — 9 púšti; po této púšti — 10 Ó dobrotivá, ó ščedrá; O mil., ó milo- srdná; Ó dobrotivá, ó milostivá; O mil., ó milá; O mil., ó sladká Maria, Amen — 11 ó sladká Panno Maria, smiluj sě nad námi; ó svatá Maria; Ó přesladká P. Maria; ó sv. Matko Maria; ó sv. Dievko Maria; ó sladká Maria; ó sladká Maria, svatá Maří; ó svatá Matko, Amen; ó sladká Panno Marie, Amen. (Str. 64.) ZPOVĚDNÍ FORMULE KRUMLOVSKÝCH KLARISEK se zachovala na pergamenovém listě, přilepeném nyní na před. přídeští v rkp. NUK XIII C 11. Je psána úhledným stylisovaným gotickým knižním písmem, týmž jako předchozí zápis o moru řádícím v Čechách r. 1380. Byla tedy patrně zapsána téhož roku. Interpunkci ani kvantitu rkp. neoznačuje. 1 i vlaženiel ywlazenye — 3 otčel otczie; žel zie — 9 otče]otczie. 92
NMP IV H 32 (50a/61b; ve výkladu, takže je text rozkouskován), V H 2 (57b/58a), XIII D 7 (2b; otiskl V. Flajšhans ČNM 101, 1927, 9); Roudnice VI Fe 18 (přídeští; modlitba a parafráze- interpolace); Strahov D B III 15 (2a); KapO1 117 (4b); Vratislav I Q 466 (94a); Drkolná 75 (119); Krakov Jagel. knih. 1954; Lvov I E 21 (67a); Lenin- grad (V. Flajšhans, Knihy čes., č. 8, list 63a/64a). (Viz A. Špaldák, ČNM 114, 1940, 166, pozn. 72.) Hlavní varianty citov. rukopisů od XVII F 30 (který paleograf. věrně otiskl Al. V. Šembera v Dějinách řeči a lit. čes. 1869, 491, a v přepise, ne vždy správném, Jos. Jungmann v Rozboru staroč. literatury, 1842, 134): 1 Králevno; milosrdenství ; Zdráva, Královno, matko milosrdenství — 2 rkp. většinou člení: „živote, sladkosti ... náděje! Zdráva, k tobě volá- my...“; života sladkosti; život sladkosti; i náděje nášě (náše) — 3 voláme; vypovědění (vypovědní) synové Evini; my zvypovědění synové Evini; zběhovie synovie Evy (Evini); vypovědny děti; vypovědnící děti Eviny — 4 vzdycháme; i plačíce; zdychámy, lkajíce v tomto slz. úd.; stonície i plačíce v tomto údolé slez; k tobě vzdycháme, lkajíc a plačíc v tomto slz (slzivém) údolí — 5 slzavém; údolé; v tomto údolé slzíciem; na tomto údolé slzí; v tomto sluzném údolé — 6 Aj, proto ty, nášě řečnice; A proto nášě řečnice; řečnicě; Ej, protož, řečnice nášě; Protož ty orodovnice náše; náše omluvatedlnice; Ej, a proto nášě řečnice; Ej, a proto řečnice nášě — 7 v M jsou duálové tvary; ony tě milosrdné oči; ty tvoji milosrdné oči; ty tvoje milosrdny oči; ty tvé milosrdnie oči; ti tvoji milosrdné oči; k nám ty tvoji oči milosrdné obrat; oči tvé milosrdné k nám obrat; tvojé oči milosrdnie obráti k nám; tvoji milosrdny (milosrdnie) oči; onie tvojé milosrdnie oči — 8 v M není sice interpunkce vyznačena, ale nelze čísti jinak, ačkoli to odporuje theologickému smyslu i latin. originálu, snad se písař zmýlil a napsal plod místo gen. plodu, jak mají některé jiné rkp.; plodu života tvého; ... obrat! Plod břicha tvého nám po této púšči ukaž; požehnaného plodu (ploda) břicha tvého; požehnaného plodu břišce tvého; i ukaž nám Ježíše, požehnaný plod tvého břicha, po tom běhu — 9 púšti; po této púšti — 10 Ó dobrotivá, ó ščedrá; O mil., ó milo- srdná; Ó dobrotivá, ó milostivá; O mil., ó milá; O mil., ó sladká Maria, Amen — 11 ó sladká Panno Maria, smiluj sě nad námi; ó svatá Maria; Ó přesladká P. Maria; ó sv. Matko Maria; ó sv. Dievko Maria; ó sladká Maria; ó sladká Maria, svatá Maří; ó svatá Matko, Amen; ó sladká Panno Marie, Amen. (Str. 64.) ZPOVĚDNÍ FORMULE KRUMLOVSKÝCH KLARISEK se zachovala na pergamenovém listě, přilepeném nyní na před. přídeští v rkp. NUK XIII C 11. Je psána úhledným stylisovaným gotickým knižním písmem, týmž jako předchozí zápis o moru řádícím v Čechách r. 1380. Byla tedy patrně zapsána téhož roku. Interpunkci ani kvantitu rkp. neoznačuje. 1 i vlaženiel ywlazenye — 3 otčel otczie; žel zie — 9 otče]otczie. 92
Strana 93
(Str. 65.) ZPOVĚDNÍ FORMULE STAROBRNĚNSKA. Originál, který nalezl r. 1828 J. Dobrovský v knihovně augustiniánského kláštera na Starém Brně, je nyní nezvěstný. Proto text otiskuji (s upra- venou interpunkcí a kvantitou) podle vydání, které podle opisu zaslaného Dobrovským pořídil Bartol. Kopitar v „Glagolita Clozianus“, 1836, str. XLVI n. (= A), a podle jiného opisu z minulého století, který v augustin. klášteře starobrněnském nalezl Aug. Neumann a otiskl v Hlídce 41, 1924, 271 n. (= B). Text A otiskl též V. Flajšhans v Nejstarších pa- mátkách 38 n. V otisku se však odchyluji od grafiky originálu (otisku Kopitarova), kde se píše mylná jotace: všě jednomu (5), kněžě (7, 43), najviece (13), sěm (13, 18, 20, 21, 25, 33, 36), všěho (14), všěcko (15), v sědmi (21), v šěsteru (24), řěkněte (53). Instr. sg. wyeru přepisuji s krátkou kvantitou věrú; bylo by ovšem možno transkribovat též vierú. 4 y synu B — 6 matcze B — 17 y s prawu wyeru B — 21 w sedmy B — 23 w teskonsty A] w leskosty [sicl. Zyelem B — 26 ko poczestnemu Al k poczyestnemu B — 27 y krtwemu A] k nemocnemu, k mrtwemu B — 29 smyslech B—30 slyssenym B; doczyenym A, B —37 kolywyk A, B — 42 se wssemy B — 44 wssech B — 52 nebeske B — 54 buch B. (Str. 67.) HOSPODINE, POMILUJ NY! Otištěna podle nej- staršího zápisu z 80. let 14. stol., dochovaného v milíčovském sborníku Modliteb v rkp. NUK XVII F 30, list 96a. Kvantita a interpunkce upra- vena. Slovo mír (v. 3, 7) bylo by ovšem možno psáti a vyslovovati též krátce mir. Z novějších vydání uvádím nejspolehlivější a nejkritičtější: V. Flajš- hans, Nejstarší památky 1903, 42—45; Zd. Nejedlý, Dějiny předhusit. zpěvu, 1904, 240 nn., 313 nn., a Počátky husit. zpěvu, 1907, 453—455; R. Jakobson, Nejstarší české písně duch., 1929, 13 nn.; Dobroslav Orel, Hudební prvky svatováclavské (Svatovácl. sborník II, 3), 1937, 29—39. Ostatní nejstarší a nejdůležitější rukopisy HP: traktát Jana z Holešova z r. 1397, zachovaný v rkp. NUK III D 17, list 15a/19a (faksimile v Čsl. vlastivědě 8, 1935, 438) a v rkp. městské knih. vratislavské č. 445, list 233a/242b; NUK VI A 4 (původně list přilepený na přídeští, s něhož byl nyní odlepen), VI A 21 (284a), X E 2 (20a), X G 11 (315b, incipit), XIB 3 (přídeští), XVII E 7 (58b); NMP XII A 1 (219b/220a); MKapP M CII/1 (121b), O LI (175a); Chrudimský graduál z let 1530—45 (292b). K znění těchto rukopisů, často chybnému, se zde nepřihlíží. Vytýkám jenom tyto důležitější odchylky: 1 Hospodin, pomiluj ny! dosvědčeno ve FRB 2, 308, 339, 366, v Karlově korunovačním řádě (Čas. katol. duchov. 75, 1934, 402), NUKVI A 21, MKapPOLI — 3 vyšieho míra rkp. NUK VIA 4 a MKapPOLI, tvar odsuzovaný Janem z Holešova — 4 i uslyš rkp. NUK III D 17, vratislav. rkp. 445 i jinde, ale v zkomoleném okolí. 93
(Str. 65.) ZPOVĚDNÍ FORMULE STAROBRNĚNSKA. Originál, který nalezl r. 1828 J. Dobrovský v knihovně augustiniánského kláštera na Starém Brně, je nyní nezvěstný. Proto text otiskuji (s upra- venou interpunkcí a kvantitou) podle vydání, které podle opisu zaslaného Dobrovským pořídil Bartol. Kopitar v „Glagolita Clozianus“, 1836, str. XLVI n. (= A), a podle jiného opisu z minulého století, který v augustin. klášteře starobrněnském nalezl Aug. Neumann a otiskl v Hlídce 41, 1924, 271 n. (= B). Text A otiskl též V. Flajšhans v Nejstarších pa- mátkách 38 n. V otisku se však odchyluji od grafiky originálu (otisku Kopitarova), kde se píše mylná jotace: všě jednomu (5), kněžě (7, 43), najviece (13), sěm (13, 18, 20, 21, 25, 33, 36), všěho (14), všěcko (15), v sědmi (21), v šěsteru (24), řěkněte (53). Instr. sg. wyeru přepisuji s krátkou kvantitou věrú; bylo by ovšem možno transkribovat též vierú. 4 y synu B — 6 matcze B — 17 y s prawu wyeru B — 21 w sedmy B — 23 w teskonsty A] w leskosty [sicl. Zyelem B — 26 ko poczestnemu Al k poczyestnemu B — 27 y krtwemu A] k nemocnemu, k mrtwemu B — 29 smyslech B—30 slyssenym B; doczyenym A, B —37 kolywyk A, B — 42 se wssemy B — 44 wssech B — 52 nebeske B — 54 buch B. (Str. 67.) HOSPODINE, POMILUJ NY! Otištěna podle nej- staršího zápisu z 80. let 14. stol., dochovaného v milíčovském sborníku Modliteb v rkp. NUK XVII F 30, list 96a. Kvantita a interpunkce upra- vena. Slovo mír (v. 3, 7) bylo by ovšem možno psáti a vyslovovati též krátce mir. Z novějších vydání uvádím nejspolehlivější a nejkritičtější: V. Flajš- hans, Nejstarší památky 1903, 42—45; Zd. Nejedlý, Dějiny předhusit. zpěvu, 1904, 240 nn., 313 nn., a Počátky husit. zpěvu, 1907, 453—455; R. Jakobson, Nejstarší české písně duch., 1929, 13 nn.; Dobroslav Orel, Hudební prvky svatováclavské (Svatovácl. sborník II, 3), 1937, 29—39. Ostatní nejstarší a nejdůležitější rukopisy HP: traktát Jana z Holešova z r. 1397, zachovaný v rkp. NUK III D 17, list 15a/19a (faksimile v Čsl. vlastivědě 8, 1935, 438) a v rkp. městské knih. vratislavské č. 445, list 233a/242b; NUK VI A 4 (původně list přilepený na přídeští, s něhož byl nyní odlepen), VI A 21 (284a), X E 2 (20a), X G 11 (315b, incipit), XIB 3 (přídeští), XVII E 7 (58b); NMP XII A 1 (219b/220a); MKapP M CII/1 (121b), O LI (175a); Chrudimský graduál z let 1530—45 (292b). K znění těchto rukopisů, často chybnému, se zde nepřihlíží. Vytýkám jenom tyto důležitější odchylky: 1 Hospodin, pomiluj ny! dosvědčeno ve FRB 2, 308, 339, 366, v Karlově korunovačním řádě (Čas. katol. duchov. 75, 1934, 402), NUKVI A 21, MKapPOLI — 3 vyšieho míra rkp. NUK VIA 4 a MKapPOLI, tvar odsuzovaný Janem z Holešova — 4 i uslyš rkp. NUK III D 17, vratislav. rkp. 445 i jinde, ale v zkomoleném okolí. 93
Strana 94
(Str. 68.) SVATY VACLAVE. Otištěna podle rkp. milíčovských Modliteb z 80. let 14. stol., rkp. NUK XVII F 30, list 96a, a sloky 4 a 5 podle zápisu v mariánském graduálu, někdy majetku pražských františkánů u P. Marie Sněžné, nyní rkp. NMP XII A 1, list 219a—b; tento zápis po- chází z r. 1473. Přidáno očíslování slok a upravena interpunkce a kvantita. Vydání SV jsou velmi početná. Z nich si jako nejspolehlivější zaslouží zmínky: Jos. Kalousek, Obrana knížete Václava svatého 2 1901; V. Flajš- hans, Nejstarší památky 1903, 85 nn.; Zd. Nejedlý, Počátky husit. zpěvu, 1907, 455—56; R. Jakobson, Nejstarší čes. duch. písně, 1929, 29 nn.; Dobroslav Orel, Hudební prvky svatováclavské (Svatováclav. sborník II, 3), 1937, 3—28; Flora Kleinschnitzová, Rukopisy svatováclavské v Ná- rodní a universitní knihovně v Praze (zvláštní otisk ze Svatováclavského sborníku), Praha 1939. Tam (str. 29 n.) paleograf. věrné otisky z NUK XVII F 30, X E 2, XIII A 5c, XVII H 6. Z nejstarších zápisů SV je rkp. MKapP H VI/3 (list 95b) z konce 14. stol., opis kroniky Beneše Krabice z Weitmile, pořízený možná písařem Nečechem (viz grafiku slova náše: naſſchie). Ostatní rukopisy SV jsou vesměs mladší, z 15. století i pozdější. Uvádím z nich nejdůležitější: NUKID 19 (rub zad. předsádkového listu), X E 2 (30a—b), XIII A 5c (1), XVII E 7 (58b), XVII J 17 (č. 7) z 18. st., XVII H 6 (59-60) ze 17.-18. století; husitský sborník z poslední čtvrti 15. stol. v litoměřické kapitulní knihovně (str. 349; faksimile v Čas. katol. duchov. 55, 1914, 3—4, a v Cyrillu 40, 1914, 19); UnO1 406, dříve III E 8 (351b/352a); Speciálník královéhradecký z rozhraní 15. a 16. st. (9a; faksimile u Orla v cit. spise, příl. I); Chrudimský graduál z let 1530-45 (292b až 293a); Roudnice VI Fe 19 (480, ale jen sloka „Nebeské“ a „Anjelé jasní“). K různočtením těchto rukopisů, které se projevuje také v přesmykování původních slok, nepřihlížím. Uvádím jenom odchylky druhého nejstaršího rkp. MKapP H VI/3, z kroniky Beneše Krabice, kterou vydali F. M. Pelch v Scriptores RB II, 1784 (397) a Jos. Emler ve FRB 4, 1884 (537—538): 2 vévoda — 3 kněže náše] rkp.: kneze naſſchie — 7 Nebeské — 8 blaze — 9 život věčný (bez předložky v) — 16 otved vše zlé. (Str. 70.) OSTROVSKA PÍSEN. Otištěna podle jediného známého zápisu (asi z let 1260—90) v rkp. metropolitní kapituly pražské A LVII/1, list 8b. Očíslování slok doplněno. Objevil ji Ad. Patera a uveřejnil po prvé v ČČM 52, 1878, 289—294, 536. Další hlavní vydání: V. Flajšhans, Nej- starší památky, 1903, 148 n.; Fr. Spina, Archiv f. slav. Philol. 37, 1920, 406—421; R. Jakobson, Nejstarší čes. písně duchovní, 1929, 37 nn.; Boh. Havránek, Čsl. vlastivěda, řada 2, 1936, 16 (faksimile) a 18; Fr. Tichý, ČNM 114, 1940, 196—202. Rkp. nerozlišuje r ař (r), užívaje pro obě hlásky znaku r, a neoznačuje ani kvantitu ani interpunkci; jenom tečkou někde zdůrazňuje konec verše. Počáteční iniciálka (ve výši dvou řádků) je vynechána a nebyla rubrikáto- rem namalována. Ve shodě s pravopisným systémem OP, v němž zpravidla 94
(Str. 68.) SVATY VACLAVE. Otištěna podle rkp. milíčovských Modliteb z 80. let 14. stol., rkp. NUK XVII F 30, list 96a, a sloky 4 a 5 podle zápisu v mariánském graduálu, někdy majetku pražských františkánů u P. Marie Sněžné, nyní rkp. NMP XII A 1, list 219a—b; tento zápis po- chází z r. 1473. Přidáno očíslování slok a upravena interpunkce a kvantita. Vydání SV jsou velmi početná. Z nich si jako nejspolehlivější zaslouží zmínky: Jos. Kalousek, Obrana knížete Václava svatého 2 1901; V. Flajš- hans, Nejstarší památky 1903, 85 nn.; Zd. Nejedlý, Počátky husit. zpěvu, 1907, 455—56; R. Jakobson, Nejstarší čes. duch. písně, 1929, 29 nn.; Dobroslav Orel, Hudební prvky svatováclavské (Svatováclav. sborník II, 3), 1937, 3—28; Flora Kleinschnitzová, Rukopisy svatováclavské v Ná- rodní a universitní knihovně v Praze (zvláštní otisk ze Svatováclavského sborníku), Praha 1939. Tam (str. 29 n.) paleograf. věrné otisky z NUK XVII F 30, X E 2, XIII A 5c, XVII H 6. Z nejstarších zápisů SV je rkp. MKapP H VI/3 (list 95b) z konce 14. stol., opis kroniky Beneše Krabice z Weitmile, pořízený možná písařem Nečechem (viz grafiku slova náše: naſſchie). Ostatní rukopisy SV jsou vesměs mladší, z 15. století i pozdější. Uvádím z nich nejdůležitější: NUKID 19 (rub zad. předsádkového listu), X E 2 (30a—b), XIII A 5c (1), XVII E 7 (58b), XVII J 17 (č. 7) z 18. st., XVII H 6 (59-60) ze 17.-18. století; husitský sborník z poslední čtvrti 15. stol. v litoměřické kapitulní knihovně (str. 349; faksimile v Čas. katol. duchov. 55, 1914, 3—4, a v Cyrillu 40, 1914, 19); UnO1 406, dříve III E 8 (351b/352a); Speciálník královéhradecký z rozhraní 15. a 16. st. (9a; faksimile u Orla v cit. spise, příl. I); Chrudimský graduál z let 1530-45 (292b až 293a); Roudnice VI Fe 19 (480, ale jen sloka „Nebeské“ a „Anjelé jasní“). K různočtením těchto rukopisů, které se projevuje také v přesmykování původních slok, nepřihlížím. Uvádím jenom odchylky druhého nejstaršího rkp. MKapP H VI/3, z kroniky Beneše Krabice, kterou vydali F. M. Pelch v Scriptores RB II, 1784 (397) a Jos. Emler ve FRB 4, 1884 (537—538): 2 vévoda — 3 kněže náše] rkp.: kneze naſſchie — 7 Nebeské — 8 blaze — 9 život věčný (bez předložky v) — 16 otved vše zlé. (Str. 70.) OSTROVSKA PÍSEN. Otištěna podle jediného známého zápisu (asi z let 1260—90) v rkp. metropolitní kapituly pražské A LVII/1, list 8b. Očíslování slok doplněno. Objevil ji Ad. Patera a uveřejnil po prvé v ČČM 52, 1878, 289—294, 536. Další hlavní vydání: V. Flajšhans, Nej- starší památky, 1903, 148 n.; Fr. Spina, Archiv f. slav. Philol. 37, 1920, 406—421; R. Jakobson, Nejstarší čes. písně duchovní, 1929, 37 nn.; Boh. Havránek, Čsl. vlastivěda, řada 2, 1936, 16 (faksimile) a 18; Fr. Tichý, ČNM 114, 1940, 196—202. Rkp. nerozlišuje r ař (r), užívaje pro obě hlásky znaku r, a neoznačuje ani kvantitu ani interpunkci; jenom tečkou někde zdůrazňuje konec verše. Počáteční iniciálka (ve výši dvou řádků) je vynechána a nebyla rubrikáto- rem namalována. Ve shodě s pravopisným systémem OP, v němž zpravidla 94
Strana 95
z označuje naše s (zejména v násloví) a s naše ž, třeba tuto iniciálku doplnit písmenem Z, tedy: Zlouo. 1 stvořeniel Ztworene — 2 v božstvíl vboſtuí — 3 zhřěšeniel Zreſſeníe — 5 Dievcě] Devcie — 8 božsky] boſkí — 9 křčenie] ckreníe; bylo by možno čísti též krščenie; přijímám však Jakob- sonovu domněnku (Slavia 10, 1931, 399, pozn. 1), že „v grafické formě ckrenie lze shledati přesmyknutí písmen, mělo by tedy být krcenie“, t. j. křčenie — 14 na smrt] nazmírt; Jakobson (Nejst. čes. pís.) navrhuje opravu: na smrt přědáno — 15 vzkřiešeniel wzcreſſeníe. (Str. 71.) BUOH VŠEMOHUCÍ. Vydává se podle nejstaršího zápisu v milíčovských Modlitbách z 80. let 14. století, rkp. NUK XVII F 30, list 96a/96b. Upravena interpunkce a kvantita, kterou rkp. neozna- čuje, přidáno očíslování slok a opraveny písařské chyby (nebo dialek- tismy?): 23 krzeſtane, 32 czeſke. Z dřívějších vydání uvádím památný otisk ve Výboru z literatury české 1, 1845, 322 n.; Zd. Nejedlý, Počátky husit. zpěvu, 1907, 457 n.; Jan Vilikovský, Staročeská lyrika, 1940, 152 nn. Nepřihlížím k variantám z ostatních hojných rukopisů, z nichž nej- starší a nejdůležitější jsou NUK X E 2 (14b/15b), XVII E 7 (58b/59a), XVII F 3 (13); NMP IIC 7 (164, Jistebnický kancionál; jenom 1. sl.), IV H 19 (přídeští; jenom sl. 1); MKapP MXXIX (143a; s textem latin- ským a českým promiscue), M C (60b; jenom sloky 5—10; otiskl Ad. Pa- tera ve Sborníku hist. kroužku 14, 1913, 59), M CII/1 (2b; jenom sl. 5 až 10), B VI/2 (322b; jenom počáteční verše 17 slok, z nichž 2 odjinud ne- dosvědčeny); rkp. Vyšehradské kapituly V Cc 7 (3b; kromě jedné sloky jenom počáteční verše strof); KapOl 120 má na rubu prvého předsádko- vého listu zapsány (asi rukou z počátku 15. stol.) tyto začátky slok: Buóh všěmohúcí — Leffal tři dny — Jesu Kriste, vstal si — Svaté Buožie celo — Mariať jest pošla — Maria žádúcí — Svatý Mikuláši — Svatá Kateřina — K toběť volámy — Všechni svatí proste — Chvalmeſs Tvorca svého — V tomto Buožiem; kancionál Franusův z r. 1505 (271b). (Str. 73.) JESU KRISTE, ŠČEDRÝ KNĚŽE. Otištěna podle rukopisného záznamu z konce 14. nebo z poč. 15. století, chovaného nyní mezi rukopisnými zlomky v NMP, sign. 1. A. c. 24. Je tu zapsána na pergamenovém listě, nyní v půli podél přestřiženém a na okrajích oříznu- tém, takže je někde zasažen text, a to na rubu českého dlužního úpisu zr. 1398, vyhotoveného latinsky. Tento rukopis objevil r. 1856 v knihovně MKapP V. Hanka (viz zprávu v Abhandlungen d. Königl. Böhm. Gesell- schaft d. Wissenschaften V. Folge, 9. Band von den J. 1854—56, str. 58); podle tohoto rkp. byla píseň po prvé vydána ve Výboru z literatury české 2, 1868 (1857), sl. 21—24. Ostatní pozdější otisky, které se tohoto rukopisu dovolávají, se drží jenom Výboru, ne všude přesného. Nejdůležitější kritická vydání písně jsou Jos. Jirečka ve spise „Hymno- logia Bohemica. Dějiny církevního básnictví českého“, 1878, str. 89 nn., Zd. Nejedlého v „Počátcích husit. zpěvu“, 1907, str. 459—463, J. Vili- 95
z označuje naše s (zejména v násloví) a s naše ž, třeba tuto iniciálku doplnit písmenem Z, tedy: Zlouo. 1 stvořeniel Ztworene — 2 v božstvíl vboſtuí — 3 zhřěšeniel Zreſſeníe — 5 Dievcě] Devcie — 8 božsky] boſkí — 9 křčenie] ckreníe; bylo by možno čísti též krščenie; přijímám však Jakob- sonovu domněnku (Slavia 10, 1931, 399, pozn. 1), že „v grafické formě ckrenie lze shledati přesmyknutí písmen, mělo by tedy být krcenie“, t. j. křčenie — 14 na smrt] nazmírt; Jakobson (Nejst. čes. pís.) navrhuje opravu: na smrt přědáno — 15 vzkřiešeniel wzcreſſeníe. (Str. 71.) BUOH VŠEMOHUCÍ. Vydává se podle nejstaršího zápisu v milíčovských Modlitbách z 80. let 14. století, rkp. NUK XVII F 30, list 96a/96b. Upravena interpunkce a kvantita, kterou rkp. neozna- čuje, přidáno očíslování slok a opraveny písařské chyby (nebo dialek- tismy?): 23 krzeſtane, 32 czeſke. Z dřívějších vydání uvádím památný otisk ve Výboru z literatury české 1, 1845, 322 n.; Zd. Nejedlý, Počátky husit. zpěvu, 1907, 457 n.; Jan Vilikovský, Staročeská lyrika, 1940, 152 nn. Nepřihlížím k variantám z ostatních hojných rukopisů, z nichž nej- starší a nejdůležitější jsou NUK X E 2 (14b/15b), XVII E 7 (58b/59a), XVII F 3 (13); NMP IIC 7 (164, Jistebnický kancionál; jenom 1. sl.), IV H 19 (přídeští; jenom sl. 1); MKapP MXXIX (143a; s textem latin- ským a českým promiscue), M C (60b; jenom sloky 5—10; otiskl Ad. Pa- tera ve Sborníku hist. kroužku 14, 1913, 59), M CII/1 (2b; jenom sl. 5 až 10), B VI/2 (322b; jenom počáteční verše 17 slok, z nichž 2 odjinud ne- dosvědčeny); rkp. Vyšehradské kapituly V Cc 7 (3b; kromě jedné sloky jenom počáteční verše strof); KapOl 120 má na rubu prvého předsádko- vého listu zapsány (asi rukou z počátku 15. stol.) tyto začátky slok: Buóh všěmohúcí — Leffal tři dny — Jesu Kriste, vstal si — Svaté Buožie celo — Mariať jest pošla — Maria žádúcí — Svatý Mikuláši — Svatá Kateřina — K toběť volámy — Všechni svatí proste — Chvalmeſs Tvorca svého — V tomto Buožiem; kancionál Franusův z r. 1505 (271b). (Str. 73.) JESU KRISTE, ŠČEDRÝ KNĚŽE. Otištěna podle rukopisného záznamu z konce 14. nebo z poč. 15. století, chovaného nyní mezi rukopisnými zlomky v NMP, sign. 1. A. c. 24. Je tu zapsána na pergamenovém listě, nyní v půli podél přestřiženém a na okrajích oříznu- tém, takže je někde zasažen text, a to na rubu českého dlužního úpisu zr. 1398, vyhotoveného latinsky. Tento rukopis objevil r. 1856 v knihovně MKapP V. Hanka (viz zprávu v Abhandlungen d. Königl. Böhm. Gesell- schaft d. Wissenschaften V. Folge, 9. Band von den J. 1854—56, str. 58); podle tohoto rkp. byla píseň po prvé vydána ve Výboru z literatury české 2, 1868 (1857), sl. 21—24. Ostatní pozdější otisky, které se tohoto rukopisu dovolávají, se drží jenom Výboru, ne všude přesného. Nejdůležitější kritická vydání písně jsou Jos. Jirečka ve spise „Hymno- logia Bohemica. Dějiny církevního básnictví českého“, 1878, str. 89 nn., Zd. Nejedlého v „Počátcích husit. zpěvu“, 1907, str. 459—463, J. Vili- 95
Strana 96
kovského v „Staročeské lyrice“, 1940, str. 150 n., a Jos. Vyvlečky, Nový rukopis písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“ (Čas. Vlasten. spol. musej. v Olomouci 53, 1940, str. 7—14; připo eno faksimile). V tomto vydání nepřihlížím k variantám z ostatních rukopisů, z nichž nejstarší a nejdůležitější jsou tyto: MKapP M I (list 12a) z poč. 15. stol., který z otištěných strof má 1—3. 9, 5, 4, 15, 10, 6, 19; NUK VIII C 11 (82b) z konce 14. století, otištěný Jos. Truhlářem ve Věstníku ČA, 1900 str. 243, má sloky 1—4, novou, 5, 10, 15, 17, 19; trnavské kapituly (nyní ostřihomské) z 15. století, znovu vydaný J. Jirečkem v Hymnologii, str. 89), má strofy 1—6, 9, 10, 8, 16—19; Vyšebrodský č. 42 (list eb) z doby po r. 1410, který se celkem shoduje s otištěným textem, jenom závě- rečnou sloku 19 vypouští; Olomoucký ze sbírek Vlasten. spol. musej. v Olomouci, sign. R 9 (list. 7a), přípisek z konce 14. století v pergamen. misálu (vydal Josef Vyvlečka v cit. článku). V tomto vydání jsou interpunkce a kvantita, které rkp. neoznačuje, upraveny a je vyznačeno pořadí slok. Upozorňuji na grafiku originálu v těchto slovech: 2 gyeden — 3 twogye — 15 gyemu — 25 nebudyem — 51 twogye — 57 Poydyem — 59 ſmilugye — 63 krzyeſtany — 73 Vgmemz — 74 nezze. Zničený text doplněn podle ostatních rukopisů a podle Výboru z liter. české, který však v. 37 nevhodně doplňuje: přijdi k trudu. Sloku 17 možno pokládati buď za myšlenkové i syntaktické pokračování strofy 16 („,Sv. M.,... prosiec ... za hř. křesťany, ktož tuto p. zpievají“), anebo lze ji spojovat se slokou 18 („,Ktož tuto p. zpievají .... přijměmž všickni požehnánie“). V jiném syntaktickém vztahu k svému okolí se tato strofa objevuje, jestliže přijímáme čtení jiných rukopisů, na př. vyšebrod- ského, kde tato sloka zní (podobně i v NUKVIII C 11 a v ostřihomském): „Ktož tuto piesničku zpievají,/ Božie muky zpomínají,/ tři sta dní od- pustkóv mají. Kyrieleison.“ Místo verše o odpustcích napsal však pů- vodně písař a pak škrtl tento verš: a jich pamět znamenají. Je to snad pů- vodní znění, pozměněné teprve tehdy, až byly písni uděleny odpustky? (Str. 76.) MODLITBA KUNHUTINA. Otiskuje se podle nej- staršího a nejlepšího rukopisného záznamu, pořízeného nejspíš někdy v druhém desítiletí 14. století a dochovaného v rkp. NUK VII G 17d, list 146b/151b (= A). K oběma mladším zápisům se přihlíží jenom tam, kde toho vyžaduje kritika textu, a to k zlomku (v. 1—29) z rkp. NUK XII F 9, list 80ab, z druhé pol. 14. stol. (= B) a k rkp. NUK XVII F 30, list 133a/135b, z 80. let 14. st. (= C). Doplněno očíslování slok. Všude se tiskne ř, a to i tam, kde se snad rukopis kolísá mezi palatální výslovností? (označovaného pouhým r) a ř, označovaným spřežkami rs, rz, zr a dolo- ženým jenom v pěti případech: ve v. 11 (pzretelu), 48 (pzrichodis) 46 (prſíuodis), 76 (uierzi) a 113 (horſke) a snad též 113 v slově umořenie (psaném umorenie) a 139 v slově v hoře (psaném uuhorie). Slabičné ral se někde v rukopise vyjadřuje skupinou ri, ir, il: krimitelu 16, sridcem 54, privniemu 67, sridce 76, krimě 98, sirdcem 52, 104, nakirmiti 97, 96
kovského v „Staročeské lyrice“, 1940, str. 150 n., a Jos. Vyvlečky, Nový rukopis písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“ (Čas. Vlasten. spol. musej. v Olomouci 53, 1940, str. 7—14; připo eno faksimile). V tomto vydání nepřihlížím k variantám z ostatních rukopisů, z nichž nejstarší a nejdůležitější jsou tyto: MKapP M I (list 12a) z poč. 15. stol., který z otištěných strof má 1—3. 9, 5, 4, 15, 10, 6, 19; NUK VIII C 11 (82b) z konce 14. století, otištěný Jos. Truhlářem ve Věstníku ČA, 1900 str. 243, má sloky 1—4, novou, 5, 10, 15, 17, 19; trnavské kapituly (nyní ostřihomské) z 15. století, znovu vydaný J. Jirečkem v Hymnologii, str. 89), má strofy 1—6, 9, 10, 8, 16—19; Vyšebrodský č. 42 (list eb) z doby po r. 1410, který se celkem shoduje s otištěným textem, jenom závě- rečnou sloku 19 vypouští; Olomoucký ze sbírek Vlasten. spol. musej. v Olomouci, sign. R 9 (list. 7a), přípisek z konce 14. století v pergamen. misálu (vydal Josef Vyvlečka v cit. článku). V tomto vydání jsou interpunkce a kvantita, které rkp. neoznačuje, upraveny a je vyznačeno pořadí slok. Upozorňuji na grafiku originálu v těchto slovech: 2 gyeden — 3 twogye — 15 gyemu — 25 nebudyem — 51 twogye — 57 Poydyem — 59 ſmilugye — 63 krzyeſtany — 73 Vgmemz — 74 nezze. Zničený text doplněn podle ostatních rukopisů a podle Výboru z liter. české, který však v. 37 nevhodně doplňuje: přijdi k trudu. Sloku 17 možno pokládati buď za myšlenkové i syntaktické pokračování strofy 16 („,Sv. M.,... prosiec ... za hř. křesťany, ktož tuto p. zpievají“), anebo lze ji spojovat se slokou 18 („,Ktož tuto p. zpievají .... přijměmž všickni požehnánie“). V jiném syntaktickém vztahu k svému okolí se tato strofa objevuje, jestliže přijímáme čtení jiných rukopisů, na př. vyšebrod- ského, kde tato sloka zní (podobně i v NUKVIII C 11 a v ostřihomském): „Ktož tuto piesničku zpievají,/ Božie muky zpomínají,/ tři sta dní od- pustkóv mají. Kyrieleison.“ Místo verše o odpustcích napsal však pů- vodně písař a pak škrtl tento verš: a jich pamět znamenají. Je to snad pů- vodní znění, pozměněné teprve tehdy, až byly písni uděleny odpustky? (Str. 76.) MODLITBA KUNHUTINA. Otiskuje se podle nej- staršího a nejlepšího rukopisného záznamu, pořízeného nejspíš někdy v druhém desítiletí 14. století a dochovaného v rkp. NUK VII G 17d, list 146b/151b (= A). K oběma mladším zápisům se přihlíží jenom tam, kde toho vyžaduje kritika textu, a to k zlomku (v. 1—29) z rkp. NUK XII F 9, list 80ab, z druhé pol. 14. stol. (= B) a k rkp. NUK XVII F 30, list 133a/135b, z 80. let 14. st. (= C). Doplněno očíslování slok. Všude se tiskne ř, a to i tam, kde se snad rukopis kolísá mezi palatální výslovností? (označovaného pouhým r) a ř, označovaným spřežkami rs, rz, zr a dolo- ženým jenom v pěti případech: ve v. 11 (pzretelu), 48 (pzrichodis) 46 (prſíuodis), 76 (uierzi) a 113 (horſke) a snad též 113 v slově umořenie (psaném umorenie) a 139 v slově v hoře (psaném uuhorie). Slabičné ral se někde v rukopise vyjadřuje skupinou ri, ir, il: krimitelu 16, sridcem 54, privniemu 67, sridce 76, krimě 98, sirdcem 52, 104, nakirmiti 97, 96
Strana 97
z mirtvých 80, mirtvé 155, napliněno 49, plině 122. V přepise však ponechávám pozdější způsob psaní krmitelu, srdcem atd. Nejdůležitější vydání: Výbor z literatury české 1, 1845, 326/330 (C); Ad. Patera v ČČM 56, 1882, 103—122, otiskuje po prvé text A, který objevil, a též B, C; V. Flajšhans, Nejstarší památky, 1903, 152—155 (A); týž, CesMusFil 4, 1898, 190 (C); Fr. Tichý, Píseň Kunhutina, 1943 (A). Rkp. A neoznačuje ani kvantitu ani interpunkci, jenom počátky slok zvýrazňuje rubrikátor většími modrými a červenými iniciálkami. 1 C se začíná: Vítaj, milý Jezukriste, Králi všemohúcí — 5 Všeho] Ulecho A; kraššel crafſe A — 7 svým] A chybně: fíum — 9 chybí v B — 11 přietelu] A chybně: pzretelu — 15/16 chybějí v C — 18 z milovánie] z tvého smilovánie B] z tvého milovánie C — 19 z potřěbného] A chybně: zpotribného — 21 stvořitil A chybně: ſtoriti — 24 v C po tomto verši následují zkomolené v. 149/151 — 28 v rukú] uuruchu A — 29 zde se B končí: Tu své divy — 30 hřiešných] A chybně: hreſních; tento verš v C chybí — 34 světlost tu] světlostí C; ale Jos. Vašica navrhuje v ČesČasFil 3, 1944/45, 251, opravu: Božskú světlost tvú pokrýváš — 35 přebývášl prebiuas A — 37 věcší] uíechi A — 47 kuelikey chyzti nam tochochis Al k velikéj nám to čsti hodíš C — 48 v A připsán na okraji současnou rukou; v C zní: že s anděly o nás chodíš — 52 auerním firdcem uſuaceno A] věrným srdcem uchváceno C — 54 vzato] uuſato A — 56 v C po tomto verši následují nejprve věty poněkud nejasného smyslu („Avšak lépe, obak velmi lépe, než sjednáno, ač chce, móže mieti zato také hřiešný člověk nebožátko“), pak v. 61/76 a teprve potom sloka 15 (v. 57/60) — 58 kdyžto sě na ně rozpomínámy C — 59 poprdzcou Al poprslkóv B — 62 v A psáno: uumale chaſtim roſdrobeno; naproti tomu C: v malé částky; ponechávám původní znění a čtu, jak otištěno v textu, a takto vykládám: když Tělo Kristovo v hostii bude částmi na drobno (= v mále) rozdrobeno; Jos. Vašica navrhuje konjekturu: v malé částiny zdrobeno — 64 křesťjanstvo] creftianztuo A — 65 v A rubrikátor napsal chybnou iniciálku: Tacoſcoli — 69 Cele A — 70 v A chybí, doplněn podle C — 77 v A Des, totiž Děž = jež — 78 verš je nadměrný o 1 slabiku; buď třeba čísti splývavou výslov- ností slova na křížu umořeno jako křížumořeno, anebo podle C též na kř. um. — 80/84 chybějí v C — 80 A chybně: uuzcreſeno — 81 A chybně: uuzcriſeno — 82 A chybně: uoſem — 83, 84 téže A — 86 nauuiſoth gide Al jde na výsost C — 90 chlebe] A chybně: chele — 95 mohl třeba vy- sloviti jednoslabičně — 95/96 chybějí v C — 98 živé] v A nezřetelně na rasuře: ſuue nebo ſiute — 102 ſe A — 104 všiem] A chybně: uuſem — 106/116 jsou v C zkomoleny: i pro těžké prorazenie, okrvavenie i pro krásy tvé zbavenie — 109 rozteſeníe A — 111 okrvavenie třeba vyslovit z důvodů metrických čtyrslabičně — 113 horſke umorienie A — 115 A chybně: uuzcriſene — 119 ſcariedoſti A — 118 a 122 chybí v C — 124 djábly] diabli A — 129 rubrikátor v A chybně napsal inici- álku: Mai místo Dai — 131 rozženiel roſſenie A — 139 je o slabiku 7 Nejstarší česká duchovní lyrika 97
z mirtvých 80, mirtvé 155, napliněno 49, plině 122. V přepise však ponechávám pozdější způsob psaní krmitelu, srdcem atd. Nejdůležitější vydání: Výbor z literatury české 1, 1845, 326/330 (C); Ad. Patera v ČČM 56, 1882, 103—122, otiskuje po prvé text A, který objevil, a též B, C; V. Flajšhans, Nejstarší památky, 1903, 152—155 (A); týž, CesMusFil 4, 1898, 190 (C); Fr. Tichý, Píseň Kunhutina, 1943 (A). Rkp. A neoznačuje ani kvantitu ani interpunkci, jenom počátky slok zvýrazňuje rubrikátor většími modrými a červenými iniciálkami. 1 C se začíná: Vítaj, milý Jezukriste, Králi všemohúcí — 5 Všeho] Ulecho A; kraššel crafſe A — 7 svým] A chybně: fíum — 9 chybí v B — 11 přietelu] A chybně: pzretelu — 15/16 chybějí v C — 18 z milovánie] z tvého smilovánie B] z tvého milovánie C — 19 z potřěbného] A chybně: zpotribného — 21 stvořitil A chybně: ſtoriti — 24 v C po tomto verši následují zkomolené v. 149/151 — 28 v rukú] uuruchu A — 29 zde se B končí: Tu své divy — 30 hřiešných] A chybně: hreſních; tento verš v C chybí — 34 světlost tu] světlostí C; ale Jos. Vašica navrhuje v ČesČasFil 3, 1944/45, 251, opravu: Božskú světlost tvú pokrýváš — 35 přebývášl prebiuas A — 37 věcší] uíechi A — 47 kuelikey chyzti nam tochochis Al k velikéj nám to čsti hodíš C — 48 v A připsán na okraji současnou rukou; v C zní: že s anděly o nás chodíš — 52 auerním firdcem uſuaceno A] věrným srdcem uchváceno C — 54 vzato] uuſato A — 56 v C po tomto verši následují nejprve věty poněkud nejasného smyslu („Avšak lépe, obak velmi lépe, než sjednáno, ač chce, móže mieti zato také hřiešný člověk nebožátko“), pak v. 61/76 a teprve potom sloka 15 (v. 57/60) — 58 kdyžto sě na ně rozpomínámy C — 59 poprdzcou Al poprslkóv B — 62 v A psáno: uumale chaſtim roſdrobeno; naproti tomu C: v malé částky; ponechávám původní znění a čtu, jak otištěno v textu, a takto vykládám: když Tělo Kristovo v hostii bude částmi na drobno (= v mále) rozdrobeno; Jos. Vašica navrhuje konjekturu: v malé částiny zdrobeno — 64 křesťjanstvo] creftianztuo A — 65 v A rubrikátor napsal chybnou iniciálku: Tacoſcoli — 69 Cele A — 70 v A chybí, doplněn podle C — 77 v A Des, totiž Děž = jež — 78 verš je nadměrný o 1 slabiku; buď třeba čísti splývavou výslov- ností slova na křížu umořeno jako křížumořeno, anebo podle C též na kř. um. — 80/84 chybějí v C — 80 A chybně: uuzcreſeno — 81 A chybně: uuzcriſeno — 82 A chybně: uoſem — 83, 84 téže A — 86 nauuiſoth gide Al jde na výsost C — 90 chlebe] A chybně: chele — 95 mohl třeba vy- sloviti jednoslabičně — 95/96 chybějí v C — 98 živé] v A nezřetelně na rasuře: ſuue nebo ſiute — 102 ſe A — 104 všiem] A chybně: uuſem — 106/116 jsou v C zkomoleny: i pro těžké prorazenie, okrvavenie i pro krásy tvé zbavenie — 109 rozteſeníe A — 111 okrvavenie třeba vyslovit z důvodů metrických čtyrslabičně — 113 horſke umorienie A — 115 A chybně: uuzcriſene — 119 ſcariedoſti A — 118 a 122 chybí v C — 124 djábly] diabli A — 129 rubrikátor v A chybně napsal inici- álku: Mai místo Dai — 131 rozženiel roſſenie A — 139 je o slabiku 7 Nejstarší česká duchovní lyrika 97
Strana 98
nadměrný, nejspíš třeba vysloviti neuvoditi čtyrslabičně, totiž eu jako diftong, anebo se má číst nevoditi?; v hořel uuhorie (= v hořě?) A, kdežto v C je tento verš pozměněn: v hrózy nás neuvoditi — 141 s Matkú] ſmatchu A — 143 A chybně: uice místo ulece, vlastně uec, neboť verš je nadměrný — 145/152 a další přípisek v C chybějí — 146 auueſboſr A bylo by možno čísti a psáti též sboží — 147 sě] ſe A — 148 zpeuafuce A — 149 quiete craſſe A — 150 je v A porušen: uueſdi roſnníe fiuuce; opravuji na rozkošně, kdežto Patera, Flajšhans a Tichý navrhují čísti rozumně — 151 neumerafuce A — 154 i kohož chceš] ichohos thes A. 98
nadměrný, nejspíš třeba vysloviti neuvoditi čtyrslabičně, totiž eu jako diftong, anebo se má číst nevoditi?; v hořel uuhorie (= v hořě?) A, kdežto v C je tento verš pozměněn: v hrózy nás neuvoditi — 141 s Matkú] ſmatchu A — 143 A chybně: uice místo ulece, vlastně uec, neboť verš je nadměrný — 145/152 a další přípisek v C chybějí — 146 auueſboſr A bylo by možno čísti a psáti též sboží — 147 sě] ſe A — 148 zpeuafuce A — 149 quiete craſſe A — 150 je v A porušen: uueſdi roſnníe fiuuce; opravuji na rozkošně, kdežto Patera, Flajšhans a Tichý navrhují čísti rozumně — 151 neumerafuce A — 154 i kohož chceš] ichohos thes A. 98
Strana 99
SLOVNÍČEK dédic patron, ochránce dědina dědictví; dědičný, zděděný statek, pozemek, ale též zděděná země, říše; vůbec majetek, který někomu připadá a přísluší dědictvím dens dnes děž jež divně zázračně dle pomněnie pro (na) památku, pamatování (JKŠK 50) dřéve dříve dvorstvo služba u dvora; dvořanstvo ež že, poněvadž hoditi komu, čemu vhod komu jednati, chystati, způsobovati jež, ježe vztažné zájmeno absol. (co, což); spojka že, poněvadž kakož koli jakkoli, ačkoliv kněz kníže kochati laskati, potěšovati, obveselovati, milovati krašše ktvúcí krásněji kvetoucí než...; nejkrásněji kvetoucí ze... Krleš Kyrie eleison (Pane, smiluj se!) křčenie, krščenie křest, křtění lakota přílišná chtivost jídla a pití a jiných tělesných požitků; obžerství li že avšak, ale, nýbrž líbost hříšné zalíbení a kochání (tělesné i duševní) v něčem; láska, rozkoš líce pravá podoba, podstata, způsob málo, v mále na drobno, na drobné, malé kousky milost láska mír, mír svět (Spase všeho míra) naplniti (napliniti) implere, persolvere, uskutečniti, učiniti skutečným nuzný bědný, trýznivý, ztrápený opúštění zanedbávání ostaviti sě čeho zanechati něčeho, upustiti od něčeho ovšem vůbec, zajisté, docela, naskrze; dokonce, natož pamět památka (na někoho, po někom, něčeho) Páteř Otčenáš plavati ve zboží oplývati majetkem, bohatstvím počívati spočívati, přebývati, bydliti pójde (3. sg. praes. od pojíti, pójdu) přijde, dojde pokušenie ochutnávání, chutnání, okoušení pomilovati někoho smilovati se nad někým pomněnie pamatování; dle pomněnie pro, na památku pop kněz poprsek, poprslek paprsek porozenie narození 99
SLOVNÍČEK dédic patron, ochránce dědina dědictví; dědičný, zděděný statek, pozemek, ale též zděděná země, říše; vůbec majetek, který někomu připadá a přísluší dědictvím dens dnes děž jež divně zázračně dle pomněnie pro (na) památku, pamatování (JKŠK 50) dřéve dříve dvorstvo služba u dvora; dvořanstvo ež že, poněvadž hoditi komu, čemu vhod komu jednati, chystati, způsobovati jež, ježe vztažné zájmeno absol. (co, což); spojka že, poněvadž kakož koli jakkoli, ačkoliv kněz kníže kochati laskati, potěšovati, obveselovati, milovati krašše ktvúcí krásněji kvetoucí než...; nejkrásněji kvetoucí ze... Krleš Kyrie eleison (Pane, smiluj se!) křčenie, krščenie křest, křtění lakota přílišná chtivost jídla a pití a jiných tělesných požitků; obžerství li že avšak, ale, nýbrž líbost hříšné zalíbení a kochání (tělesné i duševní) v něčem; láska, rozkoš líce pravá podoba, podstata, způsob málo, v mále na drobno, na drobné, malé kousky milost láska mír, mír svět (Spase všeho míra) naplniti (napliniti) implere, persolvere, uskutečniti, učiniti skutečným nuzný bědný, trýznivý, ztrápený opúštění zanedbávání ostaviti sě čeho zanechati něčeho, upustiti od něčeho ovšem vůbec, zajisté, docela, naskrze; dokonce, natož pamět památka (na někoho, po někom, něčeho) Páteř Otčenáš plavati ve zboží oplývati majetkem, bohatstvím počívati spočívati, přebývati, bydliti pójde (3. sg. praes. od pojíti, pójdu) přijde, dojde pokušenie ochutnávání, chutnání, okoušení pomilovati někoho smilovati se nad někým pomněnie pamatování; dle pomněnie pro, na památku pop kněz poprsek, poprslek paprsek porozenie narození 99
Strana 100
posuzovati někoho pomlouvati, zlehčovati řečí, utrhačně mluviti potřěbný nutný, nepostradatelný povolenie svolení, souhlas, vůle právě opravdu, náležitě, řádně prodliti čeho prodloužiti prokní každý, všeliký prorazenie zrazení přibaviti přidati, rozmnožiti púšč(ě), púšt exilium, pustina, samota, odloučenost, vyhnanství roztěženie roztažení, natažení, rozpětí (na kříži) řěčnicě advocata, obhájkyně, přímluvkyně, orodovnice (zde skoro ve významu soudním) sjednati sjednotiti, spojiti, uvésti v soulad (s něčí vůlí) sbožie, zbožie majetek, jmění, bohatství, statky Spas Spasitel spomáhati, spomoci někomu něčeho někomu k něčemu dopomáhati, pomá- hati, dopomoci, pomoci spustiti odpustiti, prominouti světí (nom. pl. muž. k svatý) svatí tajně utajeně, utajen tesknost hněv (stýskání si na bližní) téže též, taktéž, rovněž truzenie trápení, namáhání, lopocení tu tehdy (MK 29) túžebný hořký, smutný, žalostný tvář tvářnost, podoba, způsoba (substantia; MK 33) tvořec tvůrce, Stvořitel umníti umenšiti umořenie usmrcení, umučení usvatiti posvětiti vlažený blažený vóbec vespolek, společně vysoký neskonalý výsot výsost vzchovati vychovati, povýšiti vzpodviženie nanebevstoupení zákon řeholní slib, řehole zbožie viz sbožie zjevně neskrytě zlob, -i f. zloba, špatnost, zlé činy, hříchy znamenati pozorovati, rozjímati zpodvihnúti, vzpodvihnúti nadzdvihnouti, vyzdvihnouti žádúcí drahý žizň, žizn plodnost a úrodnost zemská a s tím souvisící dobrá úroda a hojnost životních potřeb 100
posuzovati někoho pomlouvati, zlehčovati řečí, utrhačně mluviti potřěbný nutný, nepostradatelný povolenie svolení, souhlas, vůle právě opravdu, náležitě, řádně prodliti čeho prodloužiti prokní každý, všeliký prorazenie zrazení přibaviti přidati, rozmnožiti púšč(ě), púšt exilium, pustina, samota, odloučenost, vyhnanství roztěženie roztažení, natažení, rozpětí (na kříži) řěčnicě advocata, obhájkyně, přímluvkyně, orodovnice (zde skoro ve významu soudním) sjednati sjednotiti, spojiti, uvésti v soulad (s něčí vůlí) sbožie, zbožie majetek, jmění, bohatství, statky Spas Spasitel spomáhati, spomoci někomu něčeho někomu k něčemu dopomáhati, pomá- hati, dopomoci, pomoci spustiti odpustiti, prominouti světí (nom. pl. muž. k svatý) svatí tajně utajeně, utajen tesknost hněv (stýskání si na bližní) téže též, taktéž, rovněž truzenie trápení, namáhání, lopocení tu tehdy (MK 29) túžebný hořký, smutný, žalostný tvář tvářnost, podoba, způsoba (substantia; MK 33) tvořec tvůrce, Stvořitel umníti umenšiti umořenie usmrcení, umučení usvatiti posvětiti vlažený blažený vóbec vespolek, společně vysoký neskonalý výsot výsost vzchovati vychovati, povýšiti vzpodviženie nanebevstoupení zákon řeholní slib, řehole zbožie viz sbožie zjevně neskrytě zlob, -i f. zloba, špatnost, zlé činy, hříchy znamenati pozorovati, rozjímati zpodvihnúti, vzpodvihnúti nadzdvihnouti, vyzdvihnouti žádúcí drahý žizň, žizn plodnost a úrodnost zemská a s tím souvisící dobrá úroda a hojnost životních potřeb 100
Strana 101
OBSAH Úvod Hlavní literatura Texty: Otčenáš Věřím Desatero Zdrávas Zdrávas, Královno Zpovědní formule krumlovských klarisek Zpovědní formule Starobrněnská Hospodine, pomiluj ny! Svatý Václave Ostrovská píseň (Slovo do světa stvořenie) Buóh všemohúcí Jesu Kriste, ščedrý kněže Modlitba Kunhutina (Vítaj, Králu všemohúcí) 54 59 60 61 62 63 64 65 67 68 70 71 73 76 83 Poznámky Slovníček 99
OBSAH Úvod Hlavní literatura Texty: Otčenáš Věřím Desatero Zdrávas Zdrávas, Královno Zpovědní formule krumlovských klarisek Zpovědní formule Starobrněnská Hospodine, pomiluj ny! Svatý Václave Ostrovská píseň (Slovo do světa stvořenie) Buóh všemohúcí Jesu Kriste, ščedrý kněže Modlitba Kunhutina (Vítaj, Králu všemohúcí) 54 59 60 61 62 63 64 65 67 68 70 71 73 76 83 Poznámky Slovníček 99
Strana 102
Strana 103
toſpodyne pomyluvn/yczuny Ciy ſle poinvluyny/ty ſuaſe wſſcho myráſpaſpzny/yvſly�yz hoſpodyne hlaſy naſlye Say nam wſlyent hoſpo dyne zurzu amvt wremnbeleſkyleff waty wáczlawenwewod czeſke zenialnycze naſ�piß zány= bohaſivateho ducha lty veleyſan=Ilebe ſket geſdivorſkwo kinſnoblazue tomue ktoz tum poyeewzywot uyegnyohen yaſny ſiuateho duchakeyelevſon �o mocutwe zadamyſmyluyſyc nadna myvtyeſ'ſmutne otzen wſle zle ſinaty waczławe kyweleyſon boh wſſemolnicy A uoh wſlemohuguwſlal znn twth zaduczychwalnez boká ſwálym tot nam wſlyem pwſno wely koyclesſon Vezal nzy Miy whnobygdał pivhiáty ſobycbok/ruizyć nozye obvemeſuaſe nye tolve hyfyelerſan Hienicwe wſalſym.mi naprzybład dálſyzet nem zwrekawych váſnbybolc nipnzye C = Zápis písní „Hospodine, pomiluj ny“, „Svatý Václave“ a „Buóh všemohúcí“ (začátek) v milíčovských Modlitbách z 80. let 14. století. Rkp. NUK XVII F 30, list 96a. Skutečná velikost listu 14,5 21 cm, popsané plochy 10/ 15,2 cm.
toſpodyne pomyluvn/yczuny Ciy ſle poinvluyny/ty ſuaſe wſſcho myráſpaſpzny/yvſly�yz hoſpodyne hlaſy naſlye Say nam wſlyent hoſpo dyne zurzu amvt wremnbeleſkyleff waty wáczlawenwewod czeſke zenialnycze naſ�piß zány= bohaſivateho ducha lty veleyſan=Ilebe ſket geſdivorſkwo kinſnoblazue tomue ktoz tum poyeewzywot uyegnyohen yaſny ſiuateho duchakeyelevſon �o mocutwe zadamyſmyluyſyc nadna myvtyeſ'ſmutne otzen wſle zle ſinaty waczławe kyweleyſon boh wſſemolnicy A uoh wſlemohuguwſlal znn twth zaduczychwalnez boká ſwálym tot nam wſlyem pwſno wely koyclesſon Vezal nzy Miy whnobygdał pivhiáty ſobycbok/ruizyć nozye obvemeſuaſe nye tolve hyfyelerſan Hienicwe wſalſym.mi naprzybład dálſyzet nem zwrekawych váſnbybolc nipnzye C = Zápis písní „Hospodine, pomiluj ny“, „Svatý Václave“ a „Buóh všemohúcí“ (začátek) v milíčovských Modlitbách z 80. let 14. století. Rkp. NUK XVII F 30, list 96a. Skutečná velikost listu 14,5 21 cm, popsané plochy 10/ 15,2 cm.
Strana 104
non v40 av �oe wutchta. s9°. Profabio/ßnec i�ePſaewiſ tot� hoſku Fixhny effrnegae/d fertncgven Apied Le�uic ádtemple/zecw po ceſpin dac preſik/ßoſkiá Capecle ſlito rudre áb ſez Sefaclente qwalbet aplenHontuy= drace &iſw f mneulo/ �8 enne pſagn? fitusi wali ćuctußAá wie dcs Pctrus & ußoſzpcß/ ��e cak tpe/quo ßoc actá ſk py prugá/ione wYtika/zrudni &ß. koná/pakem 8dɇ opɇ wewdá ſádo náeáy ſkdrp Pwudro ecńu prágcy/ináleſiłe= ewſ& betie v8dá webacn ut peA cor Haly6 qul w8 oatw waſá worte oriui tue vocßⱥ 2 Rcm tyi6 ßonuby tißrec ocmpkiuc áHibaálza cá�e mudáɇkc ſaniek Aweiſái ćſautis widen9ⱥ pátr Pae prugen Aplice ſeis Qis Johance Antßic zgiiuś woſſie opißⱥ/ peniſelißy) &feſRe Lœntritis/pi ad ßanore miie ſá Cciáne m�lu ſeptu= aBehy ohem Oſleta táta gievnkScz iuda Hgetrá wecii6 tpiß9 Pwituáá/ Owⱥ puc chcMs tenoy M Wlguw ſequatic /HecOaQuaty Auacz Laawe Abcivoßa zeſke Zewye/kyg Miſaⱥc am/ boßa ßáteßo Sutßá ßweßhß Wzſ Robeſßo geſt Bvorſtwo Bußie Błaze tun ßtoz tám paygde ZzywotAvietzy áßey iAſiy ßyáecho ducha bmc ponccy wwie źádáncy ſwy�zy �e nábudmy Atye Fnutpc/ocHuc ARło Pwáty Aváczſá Wo byniekeyſⱥn ☞ &ßcz tcántwt . — G&m tmpⱥ duImpatort ad�-c Záznam písně „Svatý Václave“ v kronice Beneše Krabice z Weitmile. Rkp. MKapP H VI/3, list 95b. Skutečná velikost listu 14,5x22 cm, popsané plochy 9,2x 16 cm.
non v40 av �oe wutchta. s9°. Profabio/ßnec i�ePſaewiſ tot� hoſku Fixhny effrnegae/d fertncgven Apied Le�uic ádtemple/zecw po ceſpin dac preſik/ßoſkiá Capecle ſlito rudre áb ſez Sefaclente qwalbet aplenHontuy= drace &iſw f mneulo/ �8 enne pſagn? fitusi wali ćuctußAá wie dcs Pctrus & ußoſzpcß/ ��e cak tpe/quo ßoc actá ſk py prugá/ione wYtika/zrudni &ß. koná/pakem 8dɇ opɇ wewdá ſádo náeáy ſkdrp Pwudro ecńu prágcy/ináleſiłe= ewſ& betie v8dá webacn ut peA cor Haly6 qul w8 oatw waſá worte oriui tue vocßⱥ 2 Rcm tyi6 ßonuby tißrec ocmpkiuc áHibaálza cá�e mudáɇkc ſaniek Aweiſái ćſautis widen9ⱥ pátr Pae prugen Aplice ſeis Qis Johance Antßic zgiiuś woſſie opißⱥ/ peniſelißy) &feſRe Lœntritis/pi ad ßanore miie ſá Cciáne m�lu ſeptu= aBehy ohem Oſleta táta gievnkScz iuda Hgetrá wecii6 tpiß9 Pwituáá/ Owⱥ puc chcMs tenoy M Wlguw ſequatic /HecOaQuaty Auacz Laawe Abcivoßa zeſke Zewye/kyg Miſaⱥc am/ boßa ßáteßo Sutßá ßweßhß Wzſ Robeſßo geſt Bvorſtwo Bußie Błaze tun ßtoz tám paygde ZzywotAvietzy áßey iAſiy ßyáecho ducha bmc ponccy wwie źádáncy ſwy�zy �e nábudmy Atye Fnutpc/ocHuc ARło Pwáty Aváczſá Wo byniekeyſⱥn ☞ &ßcz tcántwt . — G&m tmpⱥ duImpatort ad�-c Záznam písně „Svatý Václave“ v kronice Beneše Krabice z Weitmile. Rkp. MKapP H VI/3, list 95b. Skutečná velikost listu 14,5x22 cm, popsané plochy 9,2x 16 cm.
Strana 105
dmẽa pina dii��abrpſo cie nat-ſimcmes euenertt adpmguē anicxm-eſwm. Si mw biſkrum immani ebde mpcedenu lntem dnicali ponent carnes:ſi p buſſexnun mſequemn.Jnetpuint ait anno ánice in carnanomſ mill�elxx.uu/lnno ciel. Ven ſaucte ſpuitus et emutte celuus luc tue radium ou pater pauperum uen datoe munerum ueni lumen ordium.Couſolatoe opume duks hoſpes amme dulee refrigerium I n labore requies in eſku temperies i flotu ſolanim.Olix beatiſſima reple cordiſ untima tuorum fidelium. iue tuo numne nichil eſ uhomine rchil eſ mnoxium. Il aua quod oll ſordidum riga quod el aridum rege quod eſn deuuun-P oue quod eſl languidum flecte quod el vigidum ſana quod el ſaucium.Da auus fldelibus inte confidentibus ſa crum ſeptenarinDa urtuns meritum. da ſalu us exitum da pæheune gaudium lono dzbeta Ztwoene Nbomiu zho Nano ie� pro eumo Zreſſemie nazuet porlano. Devcie dreue porozemie iel ve itouano. 7auudoua pocoleme boſhi Wycho uan0. Otnehoſe naſſe chremo-Imeueni naz uano prodrihe nalle zpazonie ſywn pro dano. Ipronaſſe urcupeius nazmirt proda no- Jehos nam lauue crelleuie Dtze le dano; Du Johs r teß mßlⱥ at genn= wáuſ r śiáw ſuny genuuz ſux ſál/ 4itut do plater a elemtum &� cn vo ſuer omne�v homo en x ☞elgo Laluuny lambel wor prat ty Holamon He w Tibi Fdslaw Moide/A kwu wicy/ ne w tndas manum nuw won glAd mimiccⱥ Ext Sennftrsvyna/ xxeu nelvíci miha mankuciluk/ PAe ſit 50. Mantan vo balſano titicny pro auro byiſo nby nttál 4aua poou ſime ſolla duec wtan Ppay pooß vrow A ariom urol pono wⱥ vſwpyentⱥ/ dwniuxa Anmß zycolá' w u XAcyu/A páaa Pelehiéa AnApva wirrdme repaeuri/ Zápis písně „Slovo do světa stvořenie“, umístěný nahodile do cizorodého okolí jíných la- tinských záznamů. Rkp. MKapP A LVII/1, list 8b. Skutečná velikost listu 20x30,3 cm, popsané plochy 12x24,5 cm.
dmẽa pina dii��abrpſo cie nat-ſimcmes euenertt adpmguē anicxm-eſwm. Si mw biſkrum immani ebde mpcedenu lntem dnicali ponent carnes:ſi p buſſexnun mſequemn.Jnetpuint ait anno ánice in carnanomſ mill�elxx.uu/lnno ciel. Ven ſaucte ſpuitus et emutte celuus luc tue radium ou pater pauperum uen datoe munerum ueni lumen ordium.Couſolatoe opume duks hoſpes amme dulee refrigerium I n labore requies in eſku temperies i flotu ſolanim.Olix beatiſſima reple cordiſ untima tuorum fidelium. iue tuo numne nichil eſ uhomine rchil eſ mnoxium. Il aua quod oll ſordidum riga quod el aridum rege quod eſn deuuun-P oue quod eſl languidum flecte quod el vigidum ſana quod el ſaucium.Da auus fldelibus inte confidentibus ſa crum ſeptenarinDa urtuns meritum. da ſalu us exitum da pæheune gaudium lono dzbeta Ztwoene Nbomiu zho Nano ie� pro eumo Zreſſemie nazuet porlano. Devcie dreue porozemie iel ve itouano. 7auudoua pocoleme boſhi Wycho uan0. Otnehoſe naſſe chremo-Imeueni naz uano prodrihe nalle zpazonie ſywn pro dano. Ipronaſſe urcupeius nazmirt proda no- Jehos nam lauue crelleuie Dtze le dano; Du Johs r teß mßlⱥ at genn= wáuſ r śiáw ſuny genuuz ſux ſál/ 4itut do plater a elemtum &� cn vo ſuer omne�v homo en x ☞elgo Laluuny lambel wor prat ty Holamon He w Tibi Fdslaw Moide/A kwu wicy/ ne w tndas manum nuw won glAd mimiccⱥ Ext Sennftrsvyna/ xxeu nelvíci miha mankuciluk/ PAe ſit 50. Mantan vo balſano titicny pro auro byiſo nby nttál 4aua poou ſime ſolla duec wtan Ppay pooß vrow A ariom urol pono wⱥ vſwpyentⱥ/ dwniuxa Anmß zycolá' w u XAcyu/A páaa Pelehiéa AnApva wirrdme repaeuri/ Zápis písně „Slovo do světa stvořenie“, umístěný nahodile do cizorodého okolí jíných la- tinských záznamů. Rkp. MKapP A LVII/1, list 8b. Skutečná velikost listu 20x30,3 cm, popsané plochy 12x24,5 cm.
Strana 106
Imn prſzi ab bin ośmt gſu= 3 & — ezi ßryſſee ſvedw knycze ſnotne 8ue�em gekn boze śroge ſreSiſk naßz zkozye kyiei Ny ſ nynve 7& preſnamy ptwe muß ſwatomy ſmyliwſ� twonze naśnamy Pyná ew Ayß poke ſiwa Pirw.pny/ zwyeane ſmrty wykupyſo wy/od puſyz nam na� nyw knick/ w/ Aioyeſe gdu ßpyemagige/twoyzy ſſuwye ßekagycza/ efwale gemia wzSawanige/kyweł w Owata marzyc bozye maty/ ty nam wcz zpomaßaty &t nim twoßⱥ ſyna znaty ßynelk/Eryßnyemy w ſſycßny ßßoſpodynu átnam ſáſ poſ wyni/ vá nam wingy Sycdynu/ byiieł Xſytwy nebikm ßezwycho/oſawn ſyɇ byeſk zleho/ neßwyewayme wvegzɇ geßio ßvneł/w/ Otcze ſnu Suſſe ßwáty/ neday naſym Suſyem ſye ztiáitity/ napßy namy kuor Cſály ßynek �. Dpaſyteßy dyß tyea/ wuz oſbrycßy zbeho Syaſu/day Suſy by tye wydyá bynk w Swata marycpnyſi ßdu/wſyißny ſwychy kſwemu lydi/dowe weyty 8nu zbudi byn KKomycy twowe ßnam ſryewii/ptwi mátßu łoſywit/ⱥwaſy bwe vboſe� ſwu bync Wycme tonze ze ma ſſ mny/nigze noze boł Kßlany/ zywot woſkßcy byczowawy bywicł kyge ſwáteho Inamenyⱥ/ o�uwyßſy dfe pomyene tych ſwate ybnew twogy ßyucć � Owtwe mußy ybole�y akwe mat ßy zß�y yyct zako�y rbaw naſ ſmutka kcy woſy bynek &w (Koyány Poydyem buch pnednawy/ábncm goná zamy At ſe ſmyługenaßnamy kmeloy Gwalz many gdy przednawy/Pßyec ſyna twchⱥ zamy zaßrzy�Pne ſweſyany bynáł/ � bioz bule pycſnycku zpyewacy/ bozie muky zpowynauy ágyß pamichzna monaw wyſa dpy odpußko mány bywá �/ Pyggmenmßz wſkyißyy porchnɇ. wyc/ bnyeißom náſkym nazßawewye�Scſpyom naſpaßenye byna W Zápis písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“ z Vyšebrodského sborníku č. 42, list eb, z doby brzy po r. 1410. Skutečná velikost listu 14,5 x21 cm. popsané plochy 9x 17,5 cm.
Imn prſzi ab bin ośmt gſu= 3 & — ezi ßryſſee ſvedw knycze ſnotne 8ue�em gekn boze śroge ſreSiſk naßz zkozye kyiei Ny ſ nynve 7& preſnamy ptwe muß ſwatomy ſmyliwſ� twonze naśnamy Pyná ew Ayß poke ſiwa Pirw.pny/ zwyeane ſmrty wykupyſo wy/od puſyz nam na� nyw knick/ w/ Aioyeſe gdu ßpyemagige/twoyzy ſſuwye ßekagycza/ efwale gemia wzSawanige/kyweł w Owata marzyc bozye maty/ ty nam wcz zpomaßaty &t nim twoßⱥ ſyna znaty ßynelk/Eryßnyemy w ſſycßny ßßoſpodynu átnam ſáſ poſ wyni/ vá nam wingy Sycdynu/ byiieł Xſytwy nebikm ßezwycho/oſawn ſyɇ byeſk zleho/ neßwyewayme wvegzɇ geßio ßvneł/w/ Otcze ſnu Suſſe ßwáty/ neday naſym Suſyem ſye ztiáitity/ napßy namy kuor Cſály ßynek �. Dpaſyteßy dyß tyea/ wuz oſbrycßy zbeho Syaſu/day Suſy by tye wydyá bynk w Swata marycpnyſi ßdu/wſyißny ſwychy kſwemu lydi/dowe weyty 8nu zbudi byn KKomycy twowe ßnam ſryewii/ptwi mátßu łoſywit/ⱥwaſy bwe vboſe� ſwu bync Wycme tonze ze ma ſſ mny/nigze noze boł Kßlany/ zywot woſkßcy byczowawy bywicł kyge ſwáteho Inamenyⱥ/ o�uwyßſy dfe pomyene tych ſwate ybnew twogy ßyucć � Owtwe mußy ybole�y akwe mat ßy zß�y yyct zako�y rbaw naſ ſmutka kcy woſy bynek &w (Koyány Poydyem buch pnednawy/ábncm goná zamy At ſe ſmyługenaßnamy kmeloy Gwalz many gdy przednawy/Pßyec ſyna twchⱥ zamy zaßrzy�Pne ſweſyany bynáł/ � bioz bule pycſnycku zpyewacy/ bozie muky zpowynauy ágyß pamichzna monaw wyſa dpy odpußko mány bywá �/ Pyggmenmßz wſkyißyy porchnɇ. wyc/ bnyeißom náſkym nazßawewye�Scſpyom naſpaßenye byna W Zápis písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“ z Vyšebrodského sborníku č. 42, list eb, z doby brzy po r. 1410. Skutečná velikost listu 14,5 x21 cm. popsané plochy 9x 17,5 cm.
Strana 107
eakeaccla juv 7 „ — 2 E ☞ ☞ S 3 13 = uaauřdé es.se RT Začátek modlitby „Vítaj, Králu“ v breviáři abatyše Kunhuty, asi z druhého desítiletí 14. století. Rkp. NUK VII G 17d, list 146b a 147a. Skutečná velikost listu 12,5x 17 cm, popsané plochy 7,5x 12,5 cm.
eakeaccla juv 7 „ — 2 E ☞ ☞ S 3 13 = uaauřdé es.se RT Začátek modlitby „Vítaj, Králu“ v breviáři abatyše Kunhuty, asi z druhého desítiletí 14. století. Rkp. NUK VII G 17d, list 146b a 147a. Skutečná velikost listu 12,5x 17 cm, popsané plochy 7,5x 12,5 cm.
- 1: Array
- 5: Array
- 54: Array
- 57: Array
- 83: Array
- 99: Array
- 101: Array
- 103: Array