Strana 1
STAROČESKE SATIRY SMILOVY ŠKOLY ORBIS-PRAHA 1 9 5 1

Strana 2
PAMÁTKY STARÉ LITERATURY ČESKÉ (Založila Matice česká) Řídí ediční rada

Strana 3

Strana 4
Satiry: Podkoní a žák, Svár vody s vínem, O ženě zlobivé k vydání připravil a úvod napsal Josef Hrabák Obálku navrhl Václav Pátek, s použitím reprodukce dřevorytu z knížky „Traktátec, kterýž má jméno Pán rady“, vyd. r. 1505

Strana 5

Strana 6

Strana 7
Poslední léta století čtrnáctého a první léta století pat- náctého jsou v našem společenském i literárním vývoji velmi zajímavá. Je to doba, v níž se přiostřují společenské rozpory. Prudký rozvoj šlechtické kultury v době Karla IV. ukazuje stále jasněji svůj rub. Zatím co se na jedné straně hromadí stále více bohatství a přepychu, na druhé straně přibývá bídy. Třídní protiklady jsou čím dále, tím ostřejší. A tak je doba Karlova nástupce Václava IV. charakteris- tická kvasem, v němž všechno zraje k husitské revoluci. V této napjaté době vzniklo několik básnických skladeb, které mají výrazné společné rysy ideové i formální. Nej- větší z nich je Nová rada a podle jejího autora, Smila Flašky z Pardubic, označujeme všechny tyto skladby společným názvem „básně Smilovy školy“. Mezi nimi je i několik satir: Podkoní a žák, Svár vody s vínem a kratší skladba O ženě zlobivé. Otiskuji je v této knize jako protějšek a do- plněk satir z Hradeckého rukopisu, které jsem vydal jako 3. svazek „Památek staré literatury české“. Společných rysů Podkoního a Sváru se Smilovou Novou radou a s Radou otce synovi, Smilovi přičítanou, všimla si již starší věda a příbuznost skladeb vykládala tím, že všechny čtyři básně připiso- vala Smilovi. Tak připsal Svár Smilovi hypotheticky již Václav Hanka při svém vydání této památky v ČČM 1832, opíraje se o to, že je Svár dochován v témž rukopise jako Rada otce synovi a Nová rada, a pak byly obě satiry přisouzeny Smilovi při vydání ve Výboru ze starší literatury české I, 1845. Posledně tento názor na Smilovo autorství opakoval a snažil se podepřít novými důvody P. M. Haš-

Strana 8
kovec v článku Podkoní a žák v souvislosti s literaturami západními (LF 23, 1915) a v knize Proudy (1921), kde připsal Smilovi vedle čtyř zmíněných skladeb i Závišovu píseň. — Smilovo autorství satir nebylo však nikdy přijímáno obecně. Již spoluredaktor Výboru Jos. Jungmann v Historii liter. čes. (2. vyd.) uvádí u Flašky z Pardubic jen Novou radu a připouští Smilovo autorství Rady otce synovi; se Smilem však nespojuje ani Podkoního, ani Svár. Vědeckými důvody vyvracel Smilovo autorství Jul. Feifalik (Studien zur Ge- schichte der altböhmischen Literatur III, Sitzungsberichte 1859, sv. 32, seš. 3—4). Proti Smilovu autorství postavil se také Jan Gebauer v úvodu ke svému vydání Nové rady 1876 a Václav Ertl v doslovu k svému vydání Podkoního a žáka 1919 (s Ertlem se pak polemicky utkal P. M. Haškovec v článku O zásadách kritických LF 28, 1920). Stejný je i názor Jana Jakubce v Dějinách české lite- ratury I (1929, str. 253 n.). Posledně jsem se zabýval satirami já v knize Smilova škola (1941). Jestliže se chceme na naše satiry podívat správnýma očima, musíme napřed stručně naznačit, které prvky cha- rakterisují t. zv. Smilovu školu. Pokud jde o náměty, básně této školy jsou velmi pestré: je mezi nimi dlouhé náboženské rozjímání (Roudnické Umu- čení), jsou mezi nimi skladby tendenční (Nová rada, Rada otce synovi) a konečně naše satiry. Také sociální prostředí, v němž se jednotlivé skladby pohybují, je různé: vedle abstraktního prostředí náboženského rozjímání je tu pro- středí šlechtické (obě Rady), ale je tu i prostředí měšťanské (satiry) a mihne se narážkami i prostředí selské (satiry) Při této thematické pestrosti jsou však básně Smilovy školy podivuhodně jednotné, pokud jde o stránku ideologickou a formální. Ukáži to stručně na Nové radě, kde vykrystaliso- valy všechny charakteristické znaky Smilovy školy nej- zřetelněji. 8

Strana 9
Nová rada vznikla nejspíše r. 1395 a je tedy o málo starší než Podkoní, jehož vznik klade V. Ertl (opíraje se o narážky v obsahu básně) do r. 1398 nebo brzy poté (Příspěvek k datování Podkoního a žáka, Pastrnkův Slovanský sborník 1923, 260 n.). Před Ertlem psal o datování „Podkoního“ J. Feifalik (Studien III, 27 a V, 7 nn); podle verše »budeš utopen v měše«, v němž viděl narážku na utopení Jana z Pomuka, kladl vznik skladby k r. 1393. — Pro ostatní dvě satiry nemáme opory, ale jejich celkový ráz ukazuje, že jistě patří do doby přibližně stejné jako Podkoní. Po ideové stránce je základním rysem Nové rady pokus o obhajobu přežívajícího se feudalismu. Skladba vznikla za vlády Václava IV. za bojů mezi králem a šlechtou, a mluvil v ní přesvědčený šlechtic, bojující proti královým snahám centralistickým. Nová rada se hlásila přímo okázale do tá- bora šlechty a netajila se nechutí k oné formě státní správy, kterou zaváděl král. Je to nejnápadnější literární ztělesnění snah šlechty v posledních letech před husitskou revolucí. Třídní vyhrocení skladby je nápadně vidět na př. i z toho, jak vedle odporu ke královskému absolutismu proniká nechuť k selskému stavu. Vyhraněné třídní vědomí, které dává ráz celé básni, je zřejmým návratem k oné ideologii, jejímž literárním výra- zem byla Alexandreida v prvních letech 14. století. Do očí bijí na př. verše 478—490, které jsou přímým ohlasem Alexandreidy. Smil ovšem věděl, že pro vyjádření staré ideologie musí použít nové formy, a proto čerpal z formál- ních výbojů tendenčních skladeb, které byly v jeho době v oběhu, t. j. ze satirických básní Hradeckého rukopisu. Ideologicky stály tyto satiry na docela jiné platformě než Smil (ozývaly se v nich již zájmy měšťanstva, a tak byly přímým protikladem Nové rady), ale Smil z nich mohl přejmout důležité znaky formální, které znamenaly po- slední slovo soudobé básnické techniky: rozbití epické linie 9

Strana 10
a zaměření na přímou řeč. Ve srovnání s Alexandreidou zaměnil tedy objektivní postoj postojem subjektivním, roz- bil epickou linii a celou báseň položil do přímé řeči. Aplikování formálních výbojů pokrokové složky naší literatury na thematiku konservativní je příznačné pro celou Smilovu školu: tytéž charakteristické rysy, které jsme vytkli při Nové radě, najdeme ve všech básních Smilovy školy, i když se nám nejeví na první pohled všude stejně zřetelně. Dnešnímu čtenáři se jeví společné rysy jednotli- vých básní ovšem nápadněji ve formě než v ideové náplni; je to proto, že thematicky je Smilova škola velmi pestrá, a tak nám společný ideový základ snadno uniká. Jestliže na př. na první pohled vidíme, že v Radě otce synovi jsme na téže půdě jako v Nové radě, při zběžné četbě Roudnic- kého Umučení společný ideologický základ ustupuje jaksi do pozadí a Umučení se nám jeví jako skladba čistě nábo- ženská, stojící mimo praktický život a jeho zájmy. To je však dojem povrchní; při pozorném čtení poznáme i z této skladby, že její autor kotví v myšlenkovém světě, který se v jeho době rapidně vyžíval. A podobně je tomu i v satirách Smilovy školy. Protože se tyto satiry nepohybují v prostředí šlechty, nýbrž jejich autoři sestupují „níže“, mohlo by se na první pohled zdát, že jde o přímé pokračování linie satir rukopisu Hradeckého — to by však byl názor mylný. Svádí nás k němu ovšem jednak to, že obojí satiry mají společné prostředí, jednak to, že satiry Smilovy školy rozvádějí dále některé typické for- mální prostředky satir z Hradeckého rukopisu. Právě proto je však třeba podrobit oboje satiry podrobnějšímu srovná- vacímu rozboru, jehož účelem bude vyšetřit jejich vývo- jové postavení v naší slovesnosti, jakož i jejich vzájemnou vývojovou souvislost. 10

Strana 11
Satiry Hradeckého rukopisu znamenaly opravdový prů- lom do české epiky 14. stol. Hlavní jejich přínos byl ovšem thematický: růst měšťanstva odrazil se v nových námětech. Tak se v naší literatuře objevila v satirách proti „vysoké" thematice rytířského a duchovního eposu thematika z kaž- dodenního života měšťanského; satiry Hradeckého rukopisu opustily exotičnost a thematickou exklusivnost tradiční epiky. Neodehrávají se v minulosti ani v daleké cizině nebo v pohádkovém světě fantasie, ale přissály se k všednímu, každodennímu měšťanskému životu. Růst měšťanstva vy- tvořil však zároveň předpoklady pro nový, kritický poměr k životu, a tak satiry opustily úsilí o objektivní vyprávěni a otevřely cestu ke společenské kritice. A byla to kritika s hlediska pokrokové společenské vrstvy, a to její revoluční části. Básník je mluvčím zájmů měšťanstva a jeho ideolo- gem. Satiry nepřinášely totiž jen výtky těm, kdož zneuží- vali v rámci společenského řádu svých práv, ale přinášely i zastřenou hrozbu revolucí, t. j. možností soudobý řád zvrátit: v Desateru po prvé v české literatuře hrozil básník možností, že představitelé privilegovaných vrstev budou vypuzeni pracujícími ze společnosti, tak jako neplodní trubci bývají vyhazováni včelami z úlu. Tím předjímá re- voluční ideologii husitskou. Nová thematika a nový poměr ke skutečnosti působily samozřejmě na formu. Úplné přehodnocení tradičních thematických konvencí „vysoké“ epiky a úplná změna po- stoje ke skutečnosti projevila se jednak v rozbití epické linie, jednak v jazykové stránce. Pokud jde o rozbití epické linie, je nápadné to, že satiry nepodávají rozvitý děj, nýbrž jen anekdoty a obrázky, jednotlivé výjevy. Pokud jde o stránku jazykovou, místo exklusivního stylu a slovníku „vysoké epiky Karlovy doby (jejímž typem byla na př. legenda o sv. 11

Strana 12
Kateřině) v satirách nacházíme styl i slovní výběr hovoro- vého jazyka soudobých měšťanů. Místo exklusivní a styli- sované mluvy je tu jazyk opravdu živý, jako by byl zapsán přímo z úst lidiček své doby. Tímto zaměřením na živou soudobou thematiku a na živý jazyk začíná úsilí o zlido- vění naší literatury, které dovršila literatura doby husitské. Satiry Smilovy školy jsou položeny do prostředí v pod- statě stejného jako satiry Hradeckého rukopisu; dále roz- víjejí jejich realistické vidění, jakož i stupňují zaměření na přímou řeč a rozbití tradiční epické linie. Všimneme si po- stupně všech těchto složek. Prostředí, do něhož jsou položeny satiry Smilovy školy, není sice do puntíku stejné jako prostředí satir Hradeckého rukopisu, ale styčný bod je v tom, že jde zřejmě o prostředí měšťanské, resp. o jeho dolní okraj: Podkoní zasahuje do nižších společenských vrstev, báseň O ženě zlobivé je zřejmě měšťanská a Svár se dotýká sice thematu nábožen- ského, ale toto thema vlastně paroduje a do sporu nezasa- huje šlechtic, nýbrž opilý mistr. Svár řeší vlastně antithesi mezi stavem duchovním a světským, ale přitom nejsme na pochybách, že světským stavem není míněn stav panský, nýbrž měšťanský. Je to vidět docela jednoznačně z výraziva i z volby příkladů. S hlediska šlechtické Smilovy školy zna- menaly satiry ovšem „nižši“ vrstvu: proti „vysoké" poesii, řešící politické problémy, zabarvené — docela ve stylu 14. stol. — nábožensky i tam, kde směřovala k politickému cíli, je zde poesie všedního dne a malého člověka. Styčné body s „vysokou“ poesií Smilovy školy — jak ukáži dále — jsou v tom, jaký je poměr tohoto drobného člověka k feu- dálovi. Vysoce bývá ceněn realistický pohled Podkoního. Jistě s plným právem. Při četbě této satiry přímo ožívá před 12

Strana 13
čtenářovýma očima život v staročeské krčmě a charakteris- tické rysy postaviček jsou vystiženy několika tahy humor- ného popisu jejich zevnějšku i gest. V Hradeckém rukopise je tomu jinak. Tam byl ostřeji viděn problém než postava; postava byla v podstatě jen nositelem problému, měla jej ilustrovat. Je to vidět na př. už z toho, že autora nezajímal zevnějšek jeho postav. I sám děj měl vlastně hodnotu jen jako ilustrace něčeho obecného. V Podkoním naopak po- stavy se stávají živými, jejich zevnějšek se nikterak nestírá. Nejsou to už stínové figurky, ale postavy ostře viděné očima nadaného karikaturisty. Pokud jde o toto vidění po- stav, můžeme s plným právem mluvit o realismu Podko- ního; báseň podává opravdový výsek ze života. Je to vzorný příklad popisného realismu. Ve srovnání se satirami Hra- deckého rukopisu nesměřuje však Podkoní ke společenské kritice. Jeho autor nechce soudit, chce jen bavit. Pokud jde o společenskou funkci literárního díla, znamená proti satirám Hradeckého rukopisu krok nazpět. V ostatních satirách Smilovy školy není realistického po- hledu Podkoního. Je to dáno jejich náměty i zaměřením. Tak ve Sváru postavy pochopitelně nejsou vykresleny proto, že jde o hádku mezi dvěma pojmy, symbolisujícími vlastně duchovní a světský stav. Nesmí nás zarazit ani to, že ve Sváru není vykreslena postava mistra, který spor na- konec vyřeší a rozhodne. V plánu celé básně je mistr obdo- bou básníka z Podkoního; je to jen nezúčastněný divák, který do sporu zasáhne až na samém konci, není to tedy opravdový herec. Rovněž v Ženě nebylo místa pro vylíčení konkretních osob, neboť skladba je pojata obecně. Pokud jde o výstavbu thematickou, v Podkoním je postup hádky podán v hrubých rysech velmi realisticky: debata je napřed vedena obecně a celkem slušně, ale stává se stále 13

Strana 14
ostřejší, a na konec skladby, když přestávají působit objek- tivní důvody, spor přechází ad hominem, dvořák se osopí na studenta a tak dá popud k pranici. Pokud jde však o de- tailní rozpracování jednotlivých jazykových projevů, je ná- padná jejich jednotvárnost a stylisovanost. Všechny řeči — mimo poslední — jsou vlastně vybudovány podle jedné a téže šablony: napřed se líčí bída protivníkova, pak se uvá- dějí výhody mluvčího a pak se zase mluvčí vrací k nevýho- dám svého protivníka. Stavba jednotlivých řečí je tedy trojčlenná. S hlediska realistického zaměření básně je jistě podivné, že řeči negramotného podkoního jsou stavěny stejně trojčlenně jako řeči učeného žáka. — Postup hádky je v podstatě realistický i ve Sváru. Je takovýto: napřed každá strana vykládá své přednosti, potom víno (které ostatně spor začalo) začne spílati vodě a voda se octne v de- fensivě. Mluví daleko věcněji a umírněněji než víno, ope- ruje spíš theologickými důkazy než nadávkami, a teprve v poslední řeči uvede křiklavější příklad (Lota); tu však zasáhne mistr a spor skončí.1 Jednotlivé repliky jsou však neméně stylisované než v Podkoním. Celkem lze tedy říci, že realistické zaměření se neproje- vuje nápadně v komposici jednotlivých jazykových projevů (řečí); tím nápadnější je však v úsilí budovat na mluveném, hovorovém jazyku, což se ukazuje jednak ve slovním vý- běru, jednak v tvaru věty. Těžiskem jazykové výstavby ve všech třech satirách Smi- " lovy školy je přímá řeč. To je společný prvek i s „vysokými 1 Ve Sváru řeči nejsou obecné, dotýkají se přímo zúčastněných osob (t. j. argumentuje se ad hominem od počátku); to však není dokladem zvláštního poměru autora Sváru ke skutečnosti, nýbrž je to důsledek toho, že se hádají dva zosobněné hromadné pojmy: při takovéto hádce nebyl jiný postup prostě možný. 14

Strana 15
básněmi Smilovy školy, ale satiry přinášejí proti těmto „vy- sokým“ básním nový prvek, a to dialog. V Podkoním mluví žák a podkoní, ve Sváru voda a víno; v Ženě nejde sice o dialog v pravém slova smyslu, ale jsou jasně postaveny proti sobě dvě postavy (manžel a zlobivá žena) a počítá se s tím, že jedna bude reagovat na slovní projevy druhé, t. j. že nebude pasivním posluchačem, jako na př. král v Nové radě nebo syn v Radě otce synovi. Tím jsou satiry mnohem ži- vější než ostatní básně Smilovy školy, v nichž jde buď o pří- mou řeč-modlitbu (Roudnické Umučení) nebo o sled rad na sobě málo závislých (Nová rada) nebo o přímou řeč- radu (Rada otce synovi). Poznámky. - (1) Pro řečnické zaměření Sváru je velmi příznačná předmluva, která připomíná prolog středověkého dramatu. Řeč- nické zaměření je zdůrazněno zvláště od v. 25 tím, že se autor obrací k jednotlivým osobám svého publika. Autor se snaží najít kontakt se svým obecenstvem, a proto oslovuje napřed jakéhosi kněze Letka (v. 25 n.), pak se ptá opilců, »s kým drží« (v. 55) atd. K vlastnímu sporu se dostává teprve ve v. 83. — Tím, že se autor obrací k posluchačům a ptá se jich, s kým chtějí ve sporu »držeti«, vzbuzuje větší zájem o spor, neboť tak podporuje ilusi, že se sku- tečně hádají dvě osoby a že jejich spor je napínavý a důležitý. Autor zde vystupuje vlastně v úloze impresaria, který zve posluchače k návštěvě zajímavé produkce a snaží se vzbudit co největší zájem svého publika. Tento prostředek je doložen také v Desateru z Hra- deckého rukopisu, kde se autor rovněž obrací na mnoha místech k jednotlivým stavům a k posluchačům, aby je přímo káral a na- pomínal. Ve Sváru však patrně nejde při oslovování publika v úvodě o záležitost formální, nýbrž o to, že báseň byla skutečně autorem nahlas přednášena jeho publiku. (2) V Podkoním i ve Sváru je epická linie nahrazena rámcem. To spojuje obě satiry s Novou radou a s Radou otce synovi. — Rámec uvádí do obou satir vedle hádajících se osob ještě osobu třetí, která se na ně dívá jaksi s vyšší perspektivy jako netečný, nikoli však ne- zaujatý divák: v Podkoním je to básník sám, ve Sváru opilý mistr. — Scéna, na které se spor odehrává, je naznačena jen v Podkoním; je 15

Strana 16
to hospoda, tedy stejné dějiště jako dějiště značné části satiryo ševcích z Hradeckého rukopisu. Ve Sváru scéna naznačena není, dovídáme se jen tolik, že jde o spor, který prožívá opilý mistr ve spaní. Dialogický živel je v satirách Smilovy školy ve srovnání se satirami Hradeckého rukopisu více rozvinut, což je ná- padně vidět, podíváme-li se na př. na to, jak uvozuje přímou řeč satira o ševcích a jak ji uvozuje Podkoní. Vidíme, že v satiře o ševcích uvádění přímých řečí přináší často motivy dynamické, t. j. takové, které posunují dopředu děj, kdežto v Podkoním jsou statické. V satiře o ševcích jsou v uvozu- jících verších na př. tyto motivy: cesta na trh, příchod do hospody, hra v kostky, prohrávání atd. V Podkoním tako- vých dějových motivů v uvozovacích větách není, převládá v nich líčení. Pohybový motiv přináší až sám konec. Smysl skladby je tedy v přímé řeči samé, v dialogu; epická nit, kterou můžeme sledovat v satiře o ševcích, je úplně pryč. Rozbití epické linie je dokončeno. Pokud jde o rozbití epické linie a využití přímé řeči, satiry Smilovy školy došly až na konec cesty, kterou naznačily sa- tiry Hradeckého rukopisu, pokud jde o stránku ideologickou, znamenají však ve srovnání se satirami Hradeckého ruko- pisu krok nazpět: zatím co satiry Hradeckého rukopisu ukazovaly společenské rozpory své doby, satiry Smilovy školy tyto rozpory obcházejí. Stačí, podíváme-li se na jejich náměty a na to, jak vyús- ťují. Námětem Podkoního je hádka dvou chudáků, panského sluhy a chudého universitního studenta, o to, kdo z nich má lepší bydlo. Oba si je pochvalují, ale tak, že bezděky od- halují svou bídu. Spor není vyřešen, končí pračkou. — Ve Sváru jde o spor vody s vínem, kdo z obou je lepší a po- třebnější světu. Spor nevyřeší hádající se osoby samy, ale mistr, který v opilosti celou hádku prožil, a to tak, že je 16

Strana 17
světu třeba obou, neboť každá věc má na světě svůj účel a své místo. — Skladba O ženě zlobivé obsahuje dvě iro- nické rady muži, který má zlou ženu. Napřed se mu radí, co má dělat, jestliže je žena zlobivá, nemilá a nadává mu, v druhé části se mu radí, co dělat, jestliže ho žena bije. Co je nápadné ve vyústění všech těchto námětů? Řekl bych, že je to útěk před vyřešením rozporu, který je nad- hozen. Autor Ženy dává jen ironické rady, ale vlastnímu problému uhýbá: jeho rady nepřinášejí ani zdaleka oprav- dové řešení sporů mezi mužem a hádavou ženou. Uhýbání je ještě nápadnější v obou sporech dialogických. V obou bije přímo do očí to, že nejsou vůbec rozřešeny: v Podko- ním se končí spor rvačkou a ve Sváru kompromisem, který je do skladby přinesen z vnějšku, osobou mimo účastníky hádky. Obě skladby končí sice moralitou, ale je to ponaučení takového rázu, že vlastně nic neřeší: v Podkoním se radí, aby lidé seděli doma a nechodili do krčem (tedy je to rada, která s vlastním sporem nemá vlastně nic společného), ve Sváru se konstatuje, že stav duchovní a světský jsou oba stejně potřebné pro svět. Autor Podkoního se tedy vyhýbá roz- řešení sporu a odvádí řeč jinam, autor Sváru schvaluje status quo. A to říká velmi mnoho pro ideologické zhodno- cení satir. Autor Podkoního si neuvědomuje, že ve společnosti jeho doby byly antagonistické třídy a mezi nimi rostlo napětí. Třídní rozvrstvení pokládá za něco přirozeného a neměn- ného. Pro chudáka je existence třídy pánů zdrojem blaha, podkoní odvozuje všechno své štěstí od pána a také jen od něho štěstí očekává. Je štasten, jestliže může doufat, že ho pán udělá zbrojnošem. Tento jeho postoj je karikován, ale autor jej nehodnotí. A podobně jako podkoní jeví se i žák. Těší se, že se vyšplhá na vyšší místo na společenském žeb- 2 Staročeské satiry Smilovy školy 17

Strana 18
říčku. Při takovém pojetí hlavních osob a jejich problémů pochopitelně není v autorovi nenávisti a vlastně ani pravého satirického zahrocení. Není zaujatý, spíš je shovívavý. Vy- padá to, jako by stál stranou, jako by byl naprosto objek- tivní. Tato objektivnost není však předností satiry, je na- opak nedostatkem. Je znakem společenské desorientace. Snad souvisela i s ohledem na publikum, s nímž autor počí- tal; zdá se, že pomýšlel zároveň na publikum šlechtické i měšťanské. Je na př. nápadné to, že se žák jeví jako příživník měšťanstva a podkoní jako příživník šlechty — protiklad šlechty a měšťanstva však není nikterak odhalen, tím méně zdůrazněn. Podobně proniká smysl pro existující řád v Sváru, kde jde nejen o spor mezi vodou a vínem, ale vlastně o spor mezi duchovním a světským stavem, tedy o spor velmi důležitý pro dobu, v níž skladba vznikla. Ani zde však autor neodhalil rozpor mezi oběma stavy. Jako by se vysmíval těm, kteří si podobnými problémy lámou hlavu; on sám je spokojen a dívá se na oba stavy spokojeně jako na dvě složky, které jsou nezbytné pro společenskou rovnováhu2. V doslovu přímo praví: Pán Buóh, ješto všechno stvořil, vodu, víno k tomu jest zpósobil, dal jest vodu bydlu světskému a vínoť jest dal duchovniemu. Toto obé jest Božie vzplozenie, jestiť kniežěcieho urozenie: nebo duchovní stav bez světského, 2 Přitom je však pozoruhodné, že autor nenaznačuje nadřaděnost duchovního stavu nad světským. Víno si počíná sice ve Sváru agre- sivně — samo zahájí spor tím, že haní vodu — ale přesto se zdá, jako by byl duchovní stav postaven do defensivy. 18

Strana 19
A dále: k tomu světský bez duchovnieho, sám jeden nemóže státi, aniž Pánu Bohu chvály vzdáti. (V. 438 n.) Vodyť jest světu potřeba, potom vína také třeba; protož oba sta již dobrého rodu, nebuďtaž sobě na tu škodu. (V. 458 n.) Sám problém duchovního a světského stavu je vlastně obdobou problému nadhozeného v Podkoním: i v Podkoním šlo v podstatě o spor mezi člověkem světským a pretendentem na duchovní hod- nost. Vyhroceno je to ve v. 411 n.: Což mi pak bude škoditi, když já již budu choditi hrdě v mešném rúše zlatém, jsa knězem neb prelátem, když já budu v kostele, a ty stojíš jako tele v svém zedraném rúše letně, na mě smieš hleděti setně? Negativně řečeno: nejde o spor mezi šlechticem a nešlechticem šlechtický stav je považován za nedotknutelný. Ve Sváru je něco podobného, ale jen zdánlivě. Jestliže v Podkoním se mluví o šlech- tici, ale ten je nedotknutelný, ve Sváru není šlechtic vůbec zúčastněn na ději. Po té stránce jeví se Svár jako skladba bližší měšťanstvu než Podkoní. Všechny satiry Smilovy školy jsou anonymní. Pro roz- řešení otázky, zda je můžeme pokládat aspoň za díla téhož autora, je nutno podrobiti je aspoň stručně srovnávacímu rozboru slohovému. Půjde nám jednak o rozbor t. zv. stylu v užším slova smyslu, jednak o rozbor verše. 19

Strana 20
Po stránce stylistické je v našich satirách velmi nápadná jakási jednotvárnost. Tak na př. verše Sváru velmi často začínají slovy protož a pakli. V Ženě je charakteristické pro stylistickou jednotvárnost na př. opakování obratu chci sě + sloveso resp. chci tě + sloveso ve v. 79 nn.: Chci sě ráda uchovati, tebe na všem poslúchati. Račiž mi to odpustiti, chci sě ráda polepšiti! Když pak pokornú řěč mluvíš, milejší mi býti musíš, chci sě lépe pamatovati a chci tě méně hněvati. Tato stylistická jednotvárnost je obdobou montážní tech- niky (záliby v opakování týchž formulek) Hradeckého ruko- pisu. Z našich tří satir nejméně se uplatňuje stylistická jednotvárnost v Podkoním. Pro Podkoního (a po té stránce se shoduje Podkoní se Svárem) je však příznačná monotonnost zvuková, zvláště nápadná v rýmu. Najdeme celé skupiny sousedních veršů, které končí na stejnou samohlásku. Ve Sváru je tendence po rýmové monotonnosti zesílena ještě tím, že se poměrně často opakují tytéž rýmové dvojice. Monotonnost je ve Sváru tvárným prostředkem. Vedle stránky zvukové je nápadná zvláště ve způsobu, jak se uvozují přímé řeči. Jasně to vystoupí při srovnání s uvozo- váním přímých řečí v Podkoním. Mezi oběma skladbami je po té stránce nápadný rozdíl; Podkoní uvozuje přímé řeči daleko pestřeji než Svár. — Ve Sváru bývá řeč uváděna stereotypními obraty víno vece a voda odpovědě. Vztah (a to 20

Strana 21
jen náznakový) k obsahu řeči předchozího mluvčího má uvozovací věta jen výjimečně. V Podkoním naproti tomu uvozovací formulky narážejí obyčejně na obsah řeči před- chozího mluvčího, a tak jednak charakterisují hádající se osoby, jednak ukazují, jakým způsobem reagují hádající se osoby na řeči předchůdcovy (na př. v. 182: žák se chtieše hněvy ztéci, v. 290: dvořák sě rozhněva z toho atd.). Z toho, co jsem uvedl, je vidět, že charakteristické rysy stylistické výstavby nepoukazují k jednomu autorovi. A k jednomu autorovi nepoukazuje ani rozbor verše. Verš všech tří satir má společné to, že je důsledně syn- takticky vymezován, pokud však jde o jeho bližší charakte- ristiku, nacházíme nápadné rozdíly: verš Podkoního je důsledně osmislabičný (je to tedy běžný verš staročeské mluvní poesie), ve Sváru je však verš bez pevného počtu slabik; verš Ženy se blíží verši Sváru. Zdá se však, že obě tyto skladby byly napsány původně veršem stejně osmi- slabičným jako Podkoní. U Sváru nasvědčuje totiž několik okolností tomu, že v dochovaném rukopise máme již druhou redakci básně, v níž byl původní osmislabičný verš přepracován na verš bez pevného počtu slabik (t. zv. verš bezrozměrný). Takové předělávání osmislabičného verše na verš o nepevném počtu slabik bylo v 15. stol. běžným zjevem; podobně byla pře- pracována na př. také verse Rady otce synovi, dochovaná v témž rukopise musejním jako Svár (tři ostatní rukopisy, v nichž nás Rada došla, mají verš přísně osmislabičný). Při srovnání bezrozměrného verše Rady otce synovi ze zmí- něného musejního rukopisu s veršem ostatních tří rukopisů je vidět, že byl původní osmislabičný verš předělán na verš bezrozměrný různými vycpávkami, často docela nevhod- nými. I ve Sváru verše delší než osmislabičné působí do- 21

Strana 22
jmem, jako by šlo o verše původně osmislabičné, a teprve dodatečně prodlužované. Není vyloučeno, že nová redakce Rady otce synovi i Sváru je dílem téže osoby. Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, bylo by ovšem třeba po- drobně vyšetřit, jak byla interpolována původní Rada otce synovi, a srovnat, zda ve Sváru jsou ve verších delších než osmislabičných podobné obraty jako ty, jež jsou typické pro interpolaci původně osmislabičných veršů Rady otce synovi." V témž rukopise jako Svár a přepracovaná Rada otce synovi je dochováno též jedno znění Nové rady. Je nápadné, že i toto znění Nové rady má porušený sylabismus, i když méně než Rada otce synovi: zatím co při Radě otce synovi lze mluvit o předělání verše na jiný typ, u Nové rady je porušení původního sylabismu menší, ale ve srovnání s druhým musejním rukopisem, v němž je docho- ván jiný opis Nové rady, jsou změny velmi nápadné. I zde je pů- vodní osmislabičný verš měněn různými přídavky a vložkami na verš delší. Podobným změnám jako verš Sváru a verš uvedené mu- sejní verse Nové rady byl asi podroben také rukopis skladby O ženě zlobivé. I tam jsou nápadná místa, svědčící o pro- dlužování původně přísně osmislabičného verše na verš o větším počtu slabik. Verš Podkoního je poměrně důsledně osmislabičný, ale přesto se jeví jako značně prosaisovaný, neboť jeho stopo- vost je tlumena. I toto potlačování stopovosti je pokračo- váním vývoje, který vedl od nejstarší epické školy přes sa- tiry Hradeckého rukopisu na jedné straně a přes legendu o sv. Kateřině na straně druhé. V Podkoním — stejně jako v rukopise Hradeckém a v legendě o sv. Kateřině — je tlu- 3 Bylo by sice možno s jakousi pravděpodobností rekonstruovat původní osmislabičný verš Sváru, ale je pochybné, zda by se z tako- vého rekonstruovaného textu mohlo vycházet pro subtilnější rozbor. 22

Strana 23
mení stopovosti doprovázeno zaměřením na přímou řeč, ale sám verš je pojat v každé ze zmíněných skladeb jinak. V sa- tirách Hradeckého rukopisu byla souběžně s tlumením sto- povosti vyznačována hranice verše, legenda však tlumila stopovost méně než satiry, ale zato často rušila syntaktické vymezování verše (t. j. stírala hranice mezi verši). V Pod- koním je syntaktické vymezování verše důsledné, a tím je celkový ráz verše bližší verši satir než verši legendy. Po- chopitelně: vždyť legenda usilovala o výraz pathetický, kdežto satiry směřovaly k mluvě všedního dne. Přes podobný celkový ráz verše Podkoního a satir Hra- deckého rukopisu jsou však v podrobnostech mezi Pod- koním a satirami Hradeckého rukopisu značné rozdíly. Metrický rozbor ukazuje totiž na to, že v satirách Hradec- kého rukopisu byla stopovost tlumena jinak než ve verši Podkoního. V Desateru je vyznačována z celého verše nej- více střední dierese, v Podkoním je naopak nejvíc vyznačo- čována dierese před třetí slabikou. Tak se opouští typ verše členěného na dva stejně dlouhé intonační úseky a vzniká verš po intonační stránce asymetrický, a tím mnohem bližší nestylisované hovorové mluvě. O metrických tendencích ostatních dvou satir Smilovy školy nelze mnoho říci. O Sváru proto, že neznáme jeho původní veršovou podobu, o Ženě proto, že jde o skladbu příliš krátkou, než aby se mohly dělat z jejího verše pádné závěry. Jasně se v ní rýsují stejné tendence jako u Podko- ního, ale profil verše je poněkud jiný: nejvíc se vyznačuje dierese střední. Je tedy bližší typu verše rukopisu Hradec- kého než typu verše Podkoního. Tak tedy ani rozbor verše nepodporuje názor, že by satiry Smilovy školy bylo možno připsat témuž autoru. 23

Strana 24
Zajímavým problémem je literární tradice dialogických básní, na kterou obě dialogické satiry navazují. V naší lite- ratuře psané česky můžeme tuto tradici sledovat asi od dvacátých let 14. stol., a v literatuře latinské (jejíž znalost musíme u českého spisovatele 14. stol. předpokládat) ještě daleko nazpět. Je to tradice oblíbených středověkých sporů. Básnické spory byly i u nás oblíbeným literárním druhem. Svědčí o tom veršovaný Spor duše s tělem, který vznikl brzy po r. 1320, a další dva podobné spory mladší. Při- hlížíme-li k latinským dílům, která byla u nás v oběhu, na- cházíme pak přímé předlohy Sváru v'latinské poesii žákov- ské; již ve 12. stol. byl napsán latinský Svár vody s vínem a je u nás dochován v několika rukopisech.4 Pokud jde o literární pozadí Podkoního, i zde nacházíme obdobné básně v latinské literatuře, totiž básnické spory o přednost stavu. Proti latinské poesii je však u Podkoního podstatný rozdíl: v latinských sporech jde zpravidla o spor ve spojení s milostným motivem (řeší se otázka, který stav je vhodnější k lásce) — v Podkoním není po takové erotické motivaci ani stopy. Zdá se však, že pro Podkoního můžeme počítat přesto s přímou latinskou předlohou tak jako u Sváru. Je to báseň Videant qui nutriunt, na kterou upo- zornil po prvé Jan Vilikovský.5 Tato báseň popisuje život 4 Na latinský Dialogus inter aquam et vinum, připisovaný Walteru Mapovi, upozornil Jul. Feifalik (Studien III, 1859), ale pro českou skladbu zbytečně předpokládal předlohu německou. — O staro- českých sporech pojednal syntheticky v úvodu k vydání Sporu duše s tělem R. Jakobson (1927). O genru středověkého sporu vůbec, zejména v literatuře francouzské, P. M. Haškovec (Proudy, str. 11n.). 5 Latinská poesie žákovská v Čechách (Bratislava 1932), str. 102 n. (K prehistorii Podkoního a žáka). — Báseň je dochována ve dvou rukopisech, leningradském a pražském, ale žádný z nich není úplný; z vypravování podkoního je dochována jen malá část. 24

Strana 25
studentský a život panského služebníka a vyzývá čtenáře, aby sami rozhodli, který je bídnější. Báseň je jistě obdobou Podkoního, ale jen po stránce látkové, ideologické zaměření obou skladeb je docela jiné. Latinská báseň má totiž jasnou tendenci proti měšťanstvu, kdežto Podkoní — jak jsme již řekli — je psán tak, aby byl při nejmenším stejně přijatelný měšťanům jako šlechtě. Podkoní a žák v básni Videant qui nutriunt jsou bratří; jejich otec, milánský šlechtic, nechal je úmyslně třít bídu, aby je naučil bít se s životem. Autor je mluvčí šlechty a touto básní chtěl pode- přít thesi, že se děti nemají rozmazlovat a hýčkat. Svou básní chtěl ukázat, že život a výchova šlechty je lepší než přepychový způsob života zbohatlých měšťanů. Vilikovský soudí, že latinská báseň vznikla přímo na české půdě. Je možné, že autor českého Podkoního a žáka převzal látku z básně latinské, ovšem jen látku, nic víc: nejen že změnil ideologické zaměření, ale skladbu pojal jinak i po stránce formální (latinská báseň je napsána va- gantskou strofou a je epická). Otázka thematické nepůvodnosti nemá ostatně pro středověkou literaturu takový význam, jaký má pro literatury moderní. Středo- věk thematickou původnost v našem slova smyslu prostě neznal. Proto také pro otázku hodnocení Podkoního a žáka není nález eventuální předlohy rozhodný. Spíš naopak; proti soudobým latin- ským sporům, v nichž zpravidla vystupují šlechtici a kněží (tedy zástupci privilegovaných stavů), znamená Podkoní veliký krok kupředu. Nejen že nemá protiměštanské zahrocení, ale je psán tak, aby byl stejně přijatelný měštanu jako šlechtici. Ve srovnání se soudobými latinskými spory český básník sestoupil od rytíře a kněze ke dvěma chudákům. V tom, že radikálně změnil osoby tradičního středověkého literárního druhu, je jeho kladný přínos. Ze satir Smilovy školy je dnešnímu čtenáři jistě nejbližší Podkoní a žák, který bývá pokládán za nejlepší staročeskou 25

Strana 26
satiru vůbec. Vytkli jsme sice, že proti satirám Hradeckého rukopisu Podkoní a žák znamená krok nazpět po té stránce, že nepodává kritiku soudobé společnosti a neodhaluje spo- lečenské rozpory, na druhé straně je však třeba zdůraznit, že autor Podkoního postoupil dále než autor satir Hradeckého rukopisu v umění názorného líčení postav. Podkoní a žák je jedno ze základních děl naší staré literatury a musí jej znát každý, kdo chce sledovat tradici našeho realismu. 26

Strana 27
O PODKONÍ A ŽÁK

Strana 29
5 10 15 Přihodich se jednú k tomu, kdež nalezech v jednom domu právě také v túž hodinu dva, jenž přišla pohostinu, ana sedíta na pivě. «Tu učiništa poctivě, oba právě bez meškánie dašta mi milé vítanie. A já, přiblíživ sě k nima, posadich sě mezi nima, jakož často v krčmě bývá, křičéc: „Paní, nalí piva! Jechomť sě v odplatu ctíti, podávajíc sobě píti. Poslúchajte tuto právě, poviemť vám o jich postavě. 19a Z těch jeden člověk bieše mladý, nejmieše známě brady, na němž sukně šerá, umlená, 20 a k tomu kukla zelená; ta také zedrána bieše. Mošnu na hrdle jmieše, v niž by vložil, což mu třěba, mním, že knihy, také chleba. 25 Deštky jmieše u pasu,

Strana 30
jakž jej viděch při tom času; i jinú k tomu přípravú vše bieše školskú postavú. 19b Druhý, ten sě starší zdáše, 30 vždy sedě bradku súkáše, na němž kabátec úzký, krátký, a dosti zedrané šátky; okasalý tak dvorně, k tomuť bieše obut v škorně; 35 tyť biechu drahně povetšěly, avšak okolo děr cěly, skrzě něž viděti nohy. A také bieše vpal ostrohy, točenku jmaje na hlavě. 40 Tak, jakž jej sezřěch právě, jistěť mi sě dvořák zdieše; hřbelce za pasem jmějéše. Ten mluvieše, hrdě sedě, na své špice pyšně hledě, řka: „Nenie v světě toho, ani kto má zbožie tak mnoho, bych chtěl jeho zbožie vzieti a dvora sě odpověděti. Neb jest tu tolik utěšenie! V světě ten jeden nenie, když by dvořenie okusil, věčně by dvořiti musil. Ktož mi o lepšiem bydlu praví, každý sě ve lži ostaví. 45 50 20a 30

Strana 31
55 Dotud mluvě ústa trudi, až žáka na sě vzbudi. Ten mu k tomu odpovědě a řka: „Já to dobřě vědě a tomu já také věři, že páni i také rytieři, tit u dvora dobrú mají, i bohatí, to já znaji. Ale nebožátka chudí! Div, že sě jim neostudí 65 pro zlé bydlo jich dvořenie, neb již věcší psoty nenie; tiť sé chodiec psotú klonie. A nad to pak vy, podkonie, vy ze všech najhorší máte, 70 kromě že sě v tom neznáte. Byšte sě chtěli poznati, svú psotu popsati dáti, což vy jé máte, podkonie: v světě věčie psoty nenie, než vy ji trpíte dobrovolně. Ale náše bydlo školnie, toť já tobě pravím «hole), tuť je ve všem pravá zvóle, i od pitie i od jedenie, v ničemž nedostatku nenie. Myť netrpíme nikdy hladu. Když již tovařišie sadú, tuť já dosáhna úkrucha, nenie partéka tak sucha, 85 bych jé nerozmočil jíchú, tiem lekuje svému břichu; 75 80 60 26b 31

Strana 32
i budemy dobřě syti. K tomu máme dosti píti pitie ctného do nerody; častokrát také vody napijemy se pro zdravie, neb jest velmi dobra hlavě. Ba, od ztravyť sě mámy pyšně, masa, kur dosti přielišně — toť jest na každé posviecenie, v ničemž nedostatka nenie: když to koli u nás bývá, mámy přieliš dosti piva. Ale vám miesto sniedanie 100 dadie políček za ranie. Však ste jedno za ranie syti, bývajíce vždycky biti. Miesto jedenie oběda kyjevá rána přisedá.“ 90 95 21a 105 A když žák přěsta mluvenie, " dvořák vecě: „Toho nenie!" Okřiče sě naň hněvivě a řka: „Žáku, mluvíš křivě, bychom byli hladoviti 110 u dvora a kyjem biti. Ach, přěhubená partéko, i co jest tobě řěči této o nás mluviti třěba, sám nejsa nikdy syt chleba? 115 Co dobrého do vás, žáci? Však ste vy hubení žebráci, jenž tečete dóm od domu, 32

Strana 33
hekajíce a chtiece tomu, by vám dali jíchy mastné. 120 Auvech, váše bydlo strastné! Tuť vám dadie partéku režnú a s tiem vás pesky vyženú. Pakli již na váše ščěstie vám dadie v některém miestě 125 jíchy nemastné a málo, vej, kak sě vám dobřě stalo! Již sě vše zdálo po vóli. S tiem pak běžíte do školy a to s velmi dobrú myslí, 130 mniec, byšte na hody přišli. Tuť vás pak starší omýtie, i chléb i jíchu vám vzchytie ga to všecko zjedie sami. Jmúť sě vás bíti metlami,? budúť sě nad vámi mstíti hněvy, nejsúc dobřě syti. Ach, toť vám psota nehovie! Slýchalť sem dávné příslovie, žeť žákóm draho vařenie. Protož ty nechaj svářenie se mnú, nebť já také vědě praviti o vašiej biedè, což vy jé máte, žáci. Ale my, panici dvořáci, když již za stolem sědem, inhed na sě lúčiemy chlebem, myť nic nešetřímy toho, neb ho mámy přieliš mnoho. Tuť nám dadie jésti dosti. 135 140 145 21b 3 Staročeské satiry Smilovy školy 33

Strana 34
150 Pakliže pro jiné hosti nás kuchaři zapomanú, inhed já od stola vstanu i běžím tam sám k kuchyni: dadieť mi dosti zvěřiny — pakli nenie, ale kaše. Toť jest všě útěcha náše, žeť jé ukydá druh druha a tudy nás mine túha. Někdy sě vladař v mě vpeří 160 a mě svú holí udeří v pleci nebo v hlavu ranú. Inhed já odběhnu v stranu, tohoť nikakž nenechaji, od mateřeť mu nalaji: 165 kromě leč «by byla hlucha, tožť jéj nepovzní u ucha. Když pak bude po večeři, což nás koli dvorské sběři, béřemy sě dolóv s hradu 170 a netrpiece v ničemž hladu. Ale vy, žáci nebožátka, ach, že vás jest váše matka, těžce nosivši v životě, přirodila k takéj psotě! Já sě tomu velmi divi, že ste jedno bitím živi. Však vás za obyčěj tepú, jednak burcují, jednak svlekú, vymyšlujíc muky nové, 180 o vy kaziec metly břězové. 155 175 22a 22b 34

Strana 35
185 190 195 Netaže toho dořéci, žák sě chtieše hněvy ztéci a řka: „Vy, podkoní hubení, však ste vy tak zahubeni! V vás jsú zakrsaly kosti, pro psotu nemohúc rósti. Kdyžs mne nechtěl zbaviti, již chci z knih o tom praviti, což já o vás psáno mám. Když jeden jel cěstú sám, hodného pacholka ptaje, podkonie sobě nemaje, tuť sě jemu črt pokázal, inhed mu sě přikázal i slúžil mu k jeho vóli. Což jedno rozkázal koli, v tom nikdy nebyl rozpačen — avšak často za vrch vláčen. To on všecko trpěl míle 200 až právě do jedné chvíle, když sě tak povětřie zrudi, hroznú slotu s deščem zbudi, o němž jest strach pověděti. Ščastný, ktož mohl useděti 205 toho nečasu pod střěchú. Črtu nebieše do smiechu, ano s něho šaty berú, kuklu i plášč s hrdla derú podlé obyčeje i práva, jako sě i dnes třěpačkám stává. Opět vše téhož času slunce pokáza svú krásu, 23a 210 35

Strana 36
pusti svój poprslek jasný; by čas horký, velmi krásný. Tuž panoše každý zvlášče pacholku podává plášče a plášč mokr a pln dešče! Tuť sě tepruv črtu stešče. I zěvi sě pánu svému 220 a takto povědě jemu: ,Tutoť mého bydla nenie. Beruť, pane, odpuščenie. Jižť sem zdobřě zkusil toho, žeť mají zlého bydla mnoho třepačky: kudyž sě obrátie, vždycky v psotě chvíli krátie. Viece mluviti nerodě, inhed sě kamosi podě. Vyprnu sě jim všem z očí, jedne že se vicher zatoči. Čím ty sě pak chceš chlubiti? Vidíš, že črt nechtěl třepačkú býti. Tot jest dosti znamenie, že horšieho bydla nenie, než vy je máte, třepačky. Ale já, když sedím s žáčky, toť bez chlúby chci pověděti, tuť sú mnohé městské děti, jenž jsú také pod mú stráží: tyť já všecky metlú káži a sám sě pak bitie zhojím. V svátek sě jeho nic nebojím. A když přijde čas postný, mně vděčný a velmi radostný, 225 230 235 240 233 215 36

Strana 37
245 o němž jest dlúhé pravenie, co mám tehdy utěšenie! «Když já již budu na poli, ano všecko po méj vóli, neviem nic o chudobě, 250 sem sám dobrovolen sobě.) Jakžkoli přídu ke vsi, inhed bojuji se psy, an každý preč běží, skolí, a já jej ranil svú holí. 255 Jakž mě náhle sedlky zočie, inhed ke mně přiskočie, neučinieť k tomu léně, padnú na svoji koleně, mé obrázky cělují a mě dařiti slibují, tepúce sě v prsi náramně, tiežíc, co bych ráčil, na mně. Já jé za vajce poproši, anať inhed běží k koši 265 i po všech sě hřadách zplazí a kde které hniezdo zlazí, ve všech kútiech pilně hledá, mněť vždy práznu jíti nedá. Pak odtad pójdu s radostí 270 a nabrav již vajec dosti. A kdež sě naměte slepice, hus neb která kačice, když já ji popadnu koli, téj jest vždy jíti do školy. 275 A sedlák sě chce hořem vstéci však mi nesmie nice řéci — 260 24 a 37

Strana 38
285 ani protivného slova, boje sě póhonu do Pasova. My žáci i také kněžie, 280 kamž koli po světě běžie, toť, vedě, malá věc nenie, nebojíme sě oběšenie. Ale vy, hubené panošky, vy nejste bezpečni trošky; vy strachy zdrástíte kčici jedúc mimo šibenici. Vám sě třěba ohlédati a před sebú sě žehnati, neb jest pilně «třěba) toho. 290 Dvořák sě rozhněva z toho a řka: „Mizero nevlídná, k čemu tobě ta řěč nesklidná? Však ty za pléšku nestojíš, nebs huben, metly sě bojíš 295 a jsi živ na světě sotně, obcházěje sě robotně. Ty sě robotně obchodíš, a k tomu v zlých šatech chodíš; ale toť hanba nenie v školském běhu. 300 Kterak pak o tvém noclehu? Ty ležeš na kamnách nynie, ale až bude ondy zimě, inhed sè o to s tebú svadie a na kamnat viec nedadie. Ješče bude tobě blazě, dadie-lit léci na podlazě. Tu ležíš dosti neměkce, 305 24b 38

Strana 39
315 320 325 330 335 zimú sě třasa a zuby ščekce. A k tomu vstánie rané! Když sě pak na tě dostane všě školská pracná třieda, tepruv tobě bude běda. Když ty již dieš «,že prosty budeš, toho nikoli nezbudeš. Tu tobě vše zpósobiti, školu mésti i ztopiti, ničehož nic neminúti. A kde pak odpočinúti a léhaje velmi tvrdě? Ale jáť sě mám od toho hrdě. By ty viděl mú posteli, když já sobě slámy nasteli! Tuť já ležím v pokoji. Častokrát také pospím v hnoji. Toho já nečiním pro jiné, kromě kdyžť deščem zmoknu jediné, aby mé rúcho zsechlo k jitru. Toť já vstana pěkně vytru, aby na mně stálo čistě. Toť já (tobě, pravi jistě, žeť se mne chlapi velmi bojé, kadyž chodie nebo stojé, pokorněť mi sě klanějí, vežde: »Vítaj, paniče!“, dějí. Sedláciť přede mnú sršie i také slepice pršie, s nimiž já mám hroznú útěchu: kteréž dosáhnu do měchu, tať sě viec nepozná zasě, 25a 310 39

Strana 40
340 sniemť ji s tovařiši v kvasě. Toť také pravi neskrytě, žeť nemám péče na bitie; na tomť bych mohl přisieci, že v tomto cělém měsieci 345 nejsem já bit pro mú vinu, kromě vyjmúc jedinú, leč kdy z klamu po hlavici, neb za vrch, nebo po líci. V tom já nice pána nevini, 350 neb on to vše z klamu činí. Mám pána po všiej svéj vóli, dát mi, což poprosím koli; máť mi nový kabát dáti, netáhneť jeho jedne zedrati. Což mi sě pak nedostává, když mi jedno hlava zdráva? Však již netrpím psoty viece. Ale však, pravdu praviece, já z mladu na svéj hlavici 360 nosil sem těžkú přílbici, doniž sem rynéřem byl. Ale již sem já té psoty zbyl. V tomť sě pochlubiti mohu a z toho děkuji Bohu, žeť sem tak (velmi, povýšen, všěm žákóm mohu býti pyšen. Sám však znamenaj cti této: sem podkoním sedmé léto a k tomu mám dobrú náději 370 a to jistě řéci směji: netáhneť mój pán dluhóv zbýti, 355 365 25b 40

Strana 41
měť chce střělcem učiniti. Pakt neponesu tlumoka, ano samostřiel u boka 375 a k tomu sukně čistá, na niejž haklíkóv na tři sta. Kdež budu v neznámém kraji, měť vežde za pána mají. Protož, hubený sagitáři, i kacíť sú tvoji sváři? Proti mně viec neroď mluviti, nebť jest věčně ve psí býti. Vám jest přisúzena psota, byšte ji měli do života." 380 26 a 385 Žáku to bieše protivno; vece: „Jest mi velmi divno, hrdú řěč slyšě od tebe. I zda sám již neznáš sebe? Vy, třěpačky nebožátka, 390 toť vám nikdy nenie svátka. Všaks ty hubená satrapa! Čím chceš lepší býti chlapa, (na každý den hnój kydaje a k lepšiemu čáky nemaje? Ty sě nevrovnáš žáku, neb my mámy lepší čáku, ne jako vvy, chlapi hlúpí. Z žákóvť bývají biskupi, komuž toho Bóh popřěje, v němž jest má dobrá náděje. Prodlí-liť mi Bóh zdravie, až bude o světiem Václavě, 400 395 25b 41

Strana 42
410 430 ještoť již daleko nenie, přijmuť já prvé svěcenie. Inhed sobě pleš proholi, a kto mi přěkazí koli, tomuť bude nelzě zbýti, vždyť mu jest pohnánu býti. Zaplatíť mi to dosti drazě, pojéť se mnú calet v Prazě. Což mi pak bude škoditi, když já již budu choditi hrdě v mešném rúše zlatém, jsa knězem neb prelátem, 415 když já budu v kostele, a ty stojíš jako tele v svém zedraném rúše letně, na mě smieš hleděti setně? Protož, nebožtíku lichý, 420 raziť to: ostavuj sě pýchy a se mnú nechaj svářenie. Však vidíš, že statka nenie. Ješčeť nad to věrně pravi: chceš-li prodlenie svému zdraví, 425 nebudiž viec dvořskú chasú — tak snad prodlíš svého času. Jinak zhyneš na životě, nebť nenie koncě vašiej psotě, anižť jesti lepšie čáka. Protož razi, u sedláka přistati v dobréj dědině, zda tě tady psota mine. Tu tepa v hlavu pšenici obráníš sě šibenici. 27a 405 42

Strana 43
435 A když žák svú řěč vylíči, dvořák sě inhed vstýči, hněvivě naň třasa hlavú, hrozě jemu rukú pravú, řka: „Jižť nepřezřím toho déle, byť pak bylo i v kostele. Mluvíš na mě, ještoť nenie. I zda již úfáš v své svěcenie? Dřiev než dočakáš plešě, budeš ty utopen v měše, jakož sě i jiným děje. I v tom-li jest tvá náděje? Dřiev než ty budeš prelátem, spieše ješče budeš katem. Neb najviec biřici, kati, vše bývají literáti. Téhož ty také nezbudeš, po maléj chvíli katem budeš. Ješčeť věrně razi tobě: přizři, již jest čas, o sobě, a já z dobrých lidí pomocí řemeslat chci dopomoci. Tudy něčso psoty pozbudeš " a potom oběšen budeš. 445 450 455 440 27b To řek, ruku naň opřěže 460 a žák ho k sobě za vrch dosěže, k tomu jej v hlavu udeři. Tak sě druh v druha vpeři za vrch tak nelítostivě, druh druhu hlavu křivě. 465 K tomu pohlavci suší 43

Strana 44
470 475 pleskají okolo uší. «Tak zaroveň bez rozpači druh druha pod sě tlačí;) hrozný hřmet jde o podlahu, i sen i on búchá hlavú, nepoddada sě druh druhu. Rvášta sě chvíli tak dlúhú, drúce sobě ústa rózno, až mě by hleděti hrozno. Nechtě sě dívati tomu, brach sě preč z toho domu, ana sě za vrch vláčíta. Rujtaž sě, dokud ráčíta! 28 a Toť jest krčemná příhoda, 480 neb sě pivo pie a ne voda. Dnes, ktož rád do krčmy chodí, častokrát sě jemu přihodí, žeť zvie příhody někaké a k tomu noviny také. 485 Mnohémuť sě tak zračí, najviec, ktož sě tam omračí, žeť má doma co praviti. Avšak sè je lépe zbaviti a v noci, jakž čas jest, spáti, 490 a doma novin dočakati. Explicit contentio satrapae et scolaris 44

Strana 45
SVAR VODY 9 VINEM

Strana 46

Strana 47
Počíná se řeč dobrá, ješto se s vínem sváříše voda; protož, ktož chce ten svár zvěděti, mušít tyto kniežky do konce přečísti. 198 b 5 Ve jméno Boží chcit počieti, protož chcit o tom práci mieti; dalť mi jest kněz tuto radu, žeť chci vyložiti tuto svádu, ještoť se vadi s vínem voda; 10 toť jest opilcóm hrozná škoda: muóž-li toto voda obdržeti, musí jistě oni vodu píti; pakliť jim víno obdrží, tehdyť opilcóm voda zmrzí. Přimlúvajž se, ktož chce kterému, pomoziž pak druhu svému; nebo ktož lépe přeje komu, tenť se ihned přitáhne k tomu. Voda svú věc chváli hrdě, pak se jí víno bráni tvrdě; přimlúvatať sobě hrubě, jednoť se před druhým chlubě; jakož lidé ten obyčej mají, když se vadie, rádiť sobě lají. 25 Kněže Letku, s kým ty pak držíš? 15 20 47

Strana 48
30 35 45 50 Protož komuž lépe přihovíš? Jáť tobě pravím, kněže Letku, vezmi sobě na pomoc bábu, tetku, chceš-li lépe vodě pomoci, čili vínu k jeho moci; nepomóžeš-li pak našemu vínu, budeš jmieti na se vinu, ode všech kniežat i pánóv, také mnohých jiných měšťanóv, že jim závidíš jich skutkóv, k tomu nešanuješ jich trunkóv, ješto, víno pijíc, činie. Protož tě oni sami zóstaví v příčině, že ty toto proti nim činíš, 40 k tomu s jich nepřátely držíš. Neboť oni víno vždy milují, k tomu je velmi rádi pijí, voda nenieť vzácna u nich, protož u víněť jest kratochvíle jich. Pakli chceš vodě rád pomoci, tehdy nebudeš mieti proti také moci; neboť mocnější s vínem držie, protož tvéť řeči je zmrzie. Pakli již potupíš vodu, budeš mieti druhú škodu, pak toto od obecnieho lida, neboť jest chudým voda liba; onit za víno nic netbají, když zvláště studenú vodu mají. Pak vy, opilci, s kým držíte? Vy vždy vínu naložíte; nebo neradi vody pijete, 199 a 55 48

Strana 49
protož vodě vy uškodíte. Vy pak tento obyčej máte: so sedláčkóm vodu oddáte. Sedlácit mnozí pijí mnoho vody, v všední dni, v svátky nebo v hody; za vínoť jest jim mnoho dáti musieť se vodě neliknovati, 65 chtějíc své děti živiti, musieť oni mnoho vody píti. Pakli kto poctí vínem kterého sedláka, dáť jeho žena jemu za to hrnek mléka; neboť má z toho chválu i veselé, vo žeť její muž jedl jalové zelé, že nemohl jeho tehdáž požíti, musil je vínem smočiti; Potom jemu děkovati bude, že on prvé toho zelé zbude. Držiž, ktož chce, s kterýmkoli, jižť chceta mieti svú vóli; protož chceta se o ni slovy séci dobře, lépe nežli kteří meči. Nelzet jich jest rozvaditi, so musiet se dosti navaditi: kdyžť sobě řeči dosti dáta, potom se o vše srovnáta. 75 199 b Tuto voda bude haněna od vína. Mistr svatého Písma jeden 85 svý vóle byl jest nezbeden; povoli sobě jednú v téj lakotě, ažť se umdli na svém životě: 4 Staročeské satiry Smilovy školy 49

Strana 50
100 jedl krmí lahodných mnoho, k tomu se opie vínem z toho, 9o až sebú nic již nevládnieše, protož nevěděl, což sám bieše; tehdáž ho tovařišie jeho odejdú jakžto umrlého. V téj otrapě jemu se zdáše, s5 žeť jej anjel pěstováše, a nesieše jej v třetie nebe, anť bieše právě jakžto bez sebe. Tuť jest tajné věci viděl, potom svým bratřím pověděl, řka: „Viděch Boha na výsosti, sedícieho v své velebnosti; tohoť velmi pilně patřich, až se strachy vešken třasiech, co toto bude nebo má býti, 105 zdaliť chtieše súd tu býti. Voda s vínem se svadily, proti sobě se zasadily, protož voda velmi víno hanieše, dobře hrze nežli víno býti chtieše. 110 A tak se velmi spolu haniechu, až bieše podobno k smiechu. Vodať se chváli již počátkem: »Protož tiem velebným ostatkem,« řkúc, »nenie oheň, země, vietr a voda? 115 Nebo to čtvero jest světu zploda, jimižto veškeren svět živ jest, protož toho voda jmá čest.« Chváléci se násilně tiem, žeť jest stvořena Bohem samým, 200a 50

Strana 51
120 Duchem svatým počištěna bieše, nebo se nad ní před věkem vznášíše; a že jest stvořena na počátce všeho světa, řkúc na krátce, z tohoť jest chtěla mieti chválu, 125 dobře nad víno nemalú. Víno vodě odpoviedá a proti sobě mluviti nedá. 130 Víno k tomu odpovědě potom vodě, tak povědě: »Obyčej tento lidé mají, žeť mě mnozí rádi požívají; když kto chce z nich hody činiti, žeť mnohý k tomu vína musí dobyti; a žeť napřed dadie pitie sprostnější, 135 a potom pak po něm lahodnější: též Buóh milý chtělť tě napřed dáti tomuto světu tebe požívati; protož mne potom lahodnějšie, k tomu pitie ušlechtilejšie, 140 byť všichni hřiešníci pili, potom tiem chutnější byli.« 200b Bez studu tu voda odpovědě: Voda k tomu odpovědě řkúc: »Jáť to do sebe vědě, 145 mněť kořen Buóh dal sladkosti, všie chuti i velebnosti; protož sám mne Buóh chtěl požíti, 51

Strana 52
když sobě byl kázal vody dáti, tehdáž, kdyžto nad studnicí seděl 150 a oné pohance tak pověděl: „Ženo, daj mi také vody píti!“ Tuť žádal mne Kristus požíti, čisté vodičky nápoje; zdali toto nenie chvála moje, 155 že já, voda, toto stvořenie, teku již z rajského kořenie?« Víno vodě odpoviedá. 160 165 Víno odpovědě tomu tak, řka: »Jáť pak lepšie vědě však! Nebo u vinné mé jahodě nelzeť jest tuto přijíti vodě; protož Buóh tomu koření moc dal, v němžto jest pitie zachoval: ktož pie víno miese s vodú, shyzdí víno, učiní škodu. Protož má z toho hubený hřiech, potom učiní lidem smiech; čili to pro mdlú činí hlavu? Protož opatř svú postavu!« 201 a 170 Voda vínu odpoviedá. Voda odpovědě tomu take řkúc: »Jáť to vědě všake. Jsúť mnozí na světě lidé, ještoť se za to oni nic nestydie, 175 žeť mne rádi vždy požívají, 52

Strana 53
protož toho lékařstvie mají: v létě, kdyžto velmi horko bývá, onen pije, tento tvář umývá. Ve Čteníť jest o tom psáno, 1s0 žeť jest vodě lékařstvie dáno: v rybníce, v kterýž anjel stupoval, mnohéť jest nemocné uzdravoval. Protož, což jich jest zdrávo na duši skrze křest, toť každý řéci muší.« 185 Víno odpoviedá vodě. Víno vece: »Toť jest tak, toť já také vědě však, že jsi ty tak sprostná ta voděna a právě hlúpá jsi chudina; 190 protož jsi pravá chudomačka, vždyť se s tebe strhá sračka. Protož jsi ty hrubé stvořenie; ale méť jest hrdé kořenie: v toběť se vždy válejí svině, ale toť jim jest draho u víně. Poněvadž apoštol, take Buóh celé, že Thymotheus na svém těle uzdraven byl v svém životě vínem skrze jeho skrovné napitie. Ktož mě kdy skrovně požívají, mnohých neduhóv zbývají.« 195 200 201b 53

Strana 54
Vodá odpoviedá. Voda vece proti vínu a dá jemu takovú vinu, 205 řkúc: »Kéž Naaman byl zdráv vínem? Protož ho měl dosti plným činem. Kéžť jest byl zbaven malomoci? Nemohlo jemu toto spomoci. Jeliž se kúpal u vodě, 210 sedmkrát svému zdraví hodě, v Jordáně, v tom přerozkošném, teprv jest byl zdráv v životě svém; od vodyť jest on lékařstvie vzal, protož když jest proroka poslúchal. Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo?« 215 Víno proti vodě odpoviedá. Víno vece: »Nemluv toho; ktož se tebe napie mnoho, 220 nadmet se pak jakožto buben, budeť na životě jistě huben. Ve mněť jest jistě lékařstvie pravé, jáť jsem raněným lidem k zdraví. Znamenajž, kterak jest onen zléčen, ješto bieše na púšti zsečen. Samaritán byl jest raněn, potom svého neduhu jest zbaven; nebo jsú neměli čáky k němu, by co již mohlo spomoci jemu: 225 202a 54

Strana 55
230 i byly jeho rány zmyty vínem, ihned byl potom uzdraven tiem činem.« Voda vínu odpoviedá. Voda vece: »Toť mi jest divno, k tomu tak velmi protivno, 235 že ty již žádáš chlúby mnoho, nemoha nikda dostati toho; všaks ty již nesmiery počátek, nebť jest v tobě hrozný zmatek: ktož se smie vínem opíti, mělť by se vodú schladiti. V Písměť toto psáno stojí: „Ve mněť se všechno stvoření kojí; řeky, vody nejednaké obveselé města, hrady také'.« 240 245 Víno odpoviedá. 250 Víno vece vodě takto: »Ó, že smieš mluviti pak to! Jáť jsem tebe dražší po vše časy, žeť mne nenie žádná voda dražší; nebť vodu lijí pryč pod lavici, pak mě potom v čistú stklenici; víno lejí v lahvice nebo v zlatnice, ale vodu v střepy a v hrnce. Voda jest nápoj všech hlúpostí, 255 krav, koní, koz, husí dosti. Všeckoť se v tobě toto válé, protož mnohokrát ústa zkálé: 202b 55

Strana 56
vínoť pak smutku pryč velí, mnoháť smutná srdce obveselí.« 260 Voda odpoviedá. 265 Voda vece: »Což dieš k tomu? Nebo jsem já potřeba v domu. Čímť jest lidem živu býti? Protož beze mne žádný nemóž býti; mnú svářeno, také učištěno, a k mnohému jich užitku přivedeno: v lesiech, v sadiech, kdež dřevo jest, všechno beze mne obmeškáno jest; toť voda pěkně uchladí, 270 protož víno, toť je shladí." Víno odpoviedá. 275 280 Víno takto «jí) povědě: »Zajisté toť já dobře vědě, žeť toto hlúpé hody budú, když k tomu vína nedobudú; jest-liť pak on k tomu bohatý, velmit jest skutek mrzatý, když vína nemají dáti, na voduť pro nic nemají zváti. A k tomu řka: „Chciť šenkovati pintu, nebo což jest libo tobě,“ teprv ochotně pójde k tobě; tuž teprve veseli budú, ještoť vínem smutka pozbudú.« 56

Strana 57
285 Voda odpoviedá. 203 a 290 295 Voda vece vínu tak: »Ty toto dobře vieš však, protož sem já toto sama učinila, nebo jsem vieře vrata otevřela, kdyžto sem syna Božieho, Jezu Krista, v Jordáně křtila od Jana Baptista, podobenstvie Starého Zákona skonala; toť jsem všechno dokonala, kdyžť «jsem, tekla z jeho boka, vše pro hřiešného člověka. Protož užitečnáť jsem tu byla, hřiechy lidské jsem omyla; nenie-liť mně pak toto chvála? Kéž se vínu tato čest stala?« 300 Víno odpoviedá. 305 Víno vece: »Znám to také, protož pomohuť toho také: skrze tě a tvé poškvrněnie majíť duše své utěšenie; hřiešnýmť jest smyta jich vina milostí Jezu Krista, Božieho syna, skrze mě vše spravedlivější k tomu přijímá i zvolenější. Čte se, že jest toto víno bylo, 310 o němž jest tak psáno bylo: ,Toť krev má a z boka jest mého vylita pro člověka hřiešného“.« 57

Strana 58
Voda odpoviedá. 315 320 Voda vece vínu take: »Však nejsi potřeby veliké, viece dobré lidi oklamáváš, nežli jim užitka dáváš. Milé víno! To-li jest tvá moc, že tě mnohý pije přes moc? Potom zítra bláznem bude, pak za tři dni toho nenabude, na svém životě téjto škody, zaplatíť tyto hřiešné hody. Vodať jest mátě všie země, 325 živého všeho stvořenie; protož jsem matka všie skrovnosti, každému dám darmo dosti: suchým lúkám odvlaženie, k tomu dědinám rozpařenie. Vínoť, tebe málo ulévají, jedinét tebú pochlebují.« 203b 330 Víno odpoviedá. Víno odpovědě tomu: »Protož což dieš, vodo, k tomu?« 335 Mezi tiem na ni velmi křiče: »Milá, stul kabelku a mlč viece, nemluv tak hrdě o tom! Však máš chvály málo potom. Proto-li, žes svěcena v kostele? Však tě pie kráva, takéž tele, k tomu zvieřata tě lokají, 340 58

Strana 59
345 nebo tě sobě lacino mají: čím na světě viece čeho jest, tiem ta věc lacinějí jest. Protož já z svého kořene jdu do čistého stvořenie; v čistém orudí já přebývám, v životě svój přébytek mám.« Voda odpoviedá. 204a 350 Voda vece: »Toť jest pravda, žeť mnohý tebe již požádá, mníť, byť co byl tiem lepí: potom jeho pak oslepí, že očima vše bude viděti, 355 ale smyslem bude blúditi; nebo lahodně přídeš k němu, a chce se slíbiti jemu. Protož, když se již nalé tebe, tuť nezná lidí ani sám sebe; 360 bylť by déle živ na tom světě, muší spieše umřieti pro tě, opiv se, mluviti nic nemoha, avšak nectí lidí ani k tomu Boha.« Víno odpoviedá. 365 Víno vece takto k vodě, haněje ji k jejé škodě: »Protož ty pitie jsi velmi marné, k tomu tak velmi ohavné; nebo zlé věci v sobě mieváš, 59

Strana 60
370 žáby, hady, štiery k tomu máš; přetrhneš se běžéc z skály, jestiť v tobě již užitek malý. Neboť jest tě Kristus proměnil u mě, protož z toho chvála jest mně; Kristus toť jest sám proměnil, žeť jest z vody víno učinil; protož z vína vody nenie, tehdyť jest mé povýšenie. Ktož se vínem podpil směle, 380 mníť, byť měl za sto hřiven cele, mníť sám, byť byl pravý vítěz, protož sám snad nestojí za peniez.« 375 Voda odpoviedá a konec s vínem činí. 204b Vodat vece: »Nemluv toho, 385 styď se, víno, skutku zlého; nebo se otec Noe opil tebe, až právě sám již nečil sebe; protož ležal tak rozmetav se, neřádně velmi odkryv se. Tehda jeho syn smál se tomu, přivedl jiné bratřie k tomu, maje za zlé otci toho svému; pak jiný bratr přikryl hanbu jemu. Pro tě na svět přišel zlý rod, 395 když Lot opil se tebú i vydal plod; opiv se Lot, vlastnie dcery z své vlastnie učinil matery: protož zlý skutek z tebe pocházie, na jich zbytku lidem scházie.« 390 60

Strana 61
400 Tuto mistr přišel sám k sobě, ze sna se probudiv jako robě. K tomu mistr tento, jenž se opil, bez meškánie se vzhuóru zchopil. Protož jeho oba spolu počesta prositi, 405 zdaliť by je mohl smieřiti; nebo se voda trháše, a mistr toho se již báše, proto, aby se nestala škoda, ať by nezabila vína voda: potom by snad neměl co mistr píti, tehda chtieše toto rád staviti; nebť jest vody viece na tom světě nežli vína, toť vie malé dietě. Protož se voda na to trháše, 415 nebo sobě dobře úfáše; víno pak zrnaté bieše, jednoť se tomu smějíše. 410 205 a Tuto mistr měl myšlenie k tomu, aby nepochleboval nikomu. 420 Vecet mistr tento tak stoje: »Bylať by toto hanba moje, byť se co mezi vámi zlého stalo; přeslyšta mě velmi málo, chciť se k tomu přimluviti, 425 toť vám nebude nic škoditi, proto, abyšte sě viece nevadili, k tomu sobě rádi slúžili, potom svoji přátelé byli 61

Strana 62
takež jakož kdy dřéve milí. 430 Chciť toto vzieti v ruce sám, mluviti vám již o tom nedám.« Oba své řeči přestasta, k tomu jemu vše v ruce poručista. Mistr takto mezi nimi stoje 435 vece: »Slyšta, paní moje, již já také povědě vám to, což najlepšieho viem k vám: Pán Buóh, ješto všechno stvořil, vodu, víno k tomu jest zpósobil, 440 dal jest vodu bydlu světskému a vínoť jest dal duchovniemu. Toto obé jest Božie vzplozenie, jestit kniežěcieho urozenie: nebo duchovní stav bez světského, 445 k tomu světský bez duchovnieho, sám jeden stav nemóže státi, aniž Pánu Bohu chvály vzdáti. Jeden bez druhého státi nemuóž, toť každý věděti muóž: 450 mše bez vína nemóže býti, vodyť jest také k vínu vždy přilíti; neboť jest toto sám Buóh ustavil, ktož jest pak ten, ješto by to stavil, nebo zbořil takú vieru naši? 455 Byl by podoben k Jidáši. 205b 62

Strana 63
Tuto mistr chce pravdu pověděti, protož račtež poslúchati chtieti. Vodyť jest světu potřeba, potom vína také třeba; 460 protož oba sta již dobrého rodu, nebuďtaž sobě na tu škodu. Pomáhajž pak jeden druhému, slíbíta se oba pánu svému, jenž vás sem mezi ny poslal, tomuto světu k požitku dal. Nehněvajtež viece sebe; dokudž jest země i nebe, dotud mezi vámi příměří ukládám túto mocí, ještoť od vás mám. Mluvtež dobré vždy o sobě, nemajíce závisti viece k sobě, nečiňte sobě v tom škody, ktož pije viece vína nežli vody: nebo ktož chce viece vody píti, 475 snad nemá vína čím platiti; protož poručtaž toto spolu Bohu, ať lidé pijí, cožť koli mohú.« 465 470 63

Strana 64

Strana 65
O ŽENĚ ZLOBIVE Staročeské satiry Smilovy školy

Strana 66

Strana 67
5 10 15 Pakli kto má ženu zlobivú, ale kup jí sukni novú a u vetchéj kaž vše dny choditi, budeť sě daleko méně zlobiti. Paklit bude láti druhé, a ty jí kup třěvíce nové, kažiž vetché dievce dáti, vždyť již bude méně láti. Pakli k ní který hněv máš, kup jí měšec, nuóž i nový pás, a čimť bude viece rotiti, máš ji vždy dary krotiti, a čímt bude viece láti, a ty jí máš vždy dar dáti. Pakliť jest nemilá proč, a ty k ní pak vesele kroč, vždy s ní pěkně nakládaje, netepa jé ani jí laje. Když tě bude chtieti bíti, 20 nemáš nic pryč ustúpiti; muóžeš jé tiem pokusiti, smie-lit to pak učiniti. Když dá dvě nebo tři rány, ještě nehněvaj sě na ni, 25 zdaliť klamajíc to činí, ještě nedaj jí v tom viny. 187a 67

Strana 68
Bude-lit velmi búchati, tepruv hledaj utiekati, schovaj sě někde uteka 30 a svú duši v sě uvleka; budiž tu, ažť ji hněv mine, potom bude mysli jiné. Chovaj sě pak na večeři, ať tebe viec neudeři. Mluv k ní velmi dobrotivě a čině k ní milostivě, nehněvaje sě, ale směje, rci: »Máš zlé obyčeje; milá paní, ostaň toho, škodíť tobě i mně mnoho, ač ty sě chceš vždy zlobiti, hněvajíc sě i mě bíti. Včeras velmi provinila, že si muže bíti chtěla; 45 s právem by sě tiem styděla!« Dobrotú svú jejé viny přěmóžeš i ty zlé činy. »Nezlosť sě tak ani hněvaj, pokoj sobě i mně daj. Snad sě já také rozhněvám, i bude to škoditi nám; že budevě zle bydliti, budú sě nám lidé smieti, nebo že tě musím bíti. Potom sě lépe pamatuj, chceš-li, sama sebe lituj. Pomni, že jsi me včera bila, ty, má paní drahá, milá! 35 40 50 55 68

Strana 69
Jáť sem tebe nechtěl bíti, 6o ani sě tobě brániti, vše sem to přětrpěl míle, obrátil to v kratochvílé. Potom toho nemysl sobě, bych já sě dal bíti tobě, 65 ale já tě kázati mám, to přikázal Hospodin sám. Již jsi střiedu vydržela, že jsi mě včera kázala; jižť má střieda má nastati, 7o chci tě do smrti kázati hněvem, bitím i dobrotú, chci tě tresktati tú rotú. Když já sě z čeho rozhněvám, řkúc: »Jižť já dosti jmám“, žělej, žes to učinila, a budeš mi tiem viece milá. Pakli tě kdy stepu z čeho, rciž: ,Ráda, milý brachku, všeho chci sě ráda uchovati, tebe na všem poslúchati. Račiž mi to odpustiti, chci sě ráda polepšiti!" Když pak pokornú řěč mluvíš, milejší mi býti musíš, 85 chci sě lépe pamatovati a chci tě méně hněvati. Kdyžť netepu ani sě hněvám, jedno k tobě dobrotu mievám, pomni mne pak nehněvati, 9o a to uměj zachovati; 75 80 187b 69

Strana 70
kdyžť já mám milost k tobě, nemievaj zlosti v sobě, by proti mně chtěla zlostiti, o vše sě se mnú hněvati. 95 Chci té řeči dosti mieti. Jezu Kriste, rač nám přieti, v dobrém stavu pevně státi, potom sě Bohu dostati.« 70

Strana 71
POZNÁMKY

Strana 72

Strana 73
POZNÁMKY KE KRITICE TEXTU Všechny satiry vydávám z rukopisů. Děkuji Národní a univer- sitní knihovně v Praze a knihovně Národního musea v Praze, že mi ochotně zapůjčily texty ke studiu a svolily k jejich vydání. Dále děkuji prof. dr. Fr. Svěrákovi za laskavé přehlédnutí textu a dr. Jos. Jančíkovi za to, že mi pomohl určiti některá místa Písma, na něž naráží autor Sváru. Stránky rukopisů uvádím vpravo na okraji číslicí kursivou. Podrobnější údaje o rukopisech jsou uvedeny dále v poznámkách k jednotlivým skladbám. PODKONÍ A ŽÁK Skladba je dochována celá v rukopise Národní a universitní knihovny v Praze z r. 1409 (XVII F 50) a v rukopise knihovny Národního musea v Praze z doby kolem r. 1460 (II F 8); její pod- statná část (v. 49—407) je také v defektním tisku plzeňském z roku 1489, unikátu v knihovně Národního musea (staré tisky 25 E 7; chybí list 1 a 9—10). Tiskem byl Podkoní vydán několikrát, po prvé V. Hankou podle rukopisu universitního v Starobylých skládáních V, 1823, str. 178n. Téhož rukopisu je použito při vydání ve Výboru z literatury české I, 1845, sl. 943 n. Podle všech tří pramenů vydal skladbu Jos. Jireček ve Zprávách o zasedání Královské české společnosti nauk 1878, str. 332 n. (též zvláštní otisk). O stanovení nejsprávnějšího textu na základě všech pramenů, bohužel bez uvedení kritického aparátu, se pokouší bibliofilské vydání V. Ertla 1919 (nákladem Arthura Nováka). Podobně upravovaný text býval otiskován též v gymnasij- ních čítankách. — Poslední vydání Jana Vilikovského v knize Staro- 73

Strana 74
české satiry (Praha 1942, str. 60 n.) se vrací zase k nejstaršímu ruko- pisu a k ostatním pramenům přihlíží jen na několika zjevně poru- šených místech. Mé vydání reprodukuje rukopis universitni (zkracuji dále Un), ale přihlíží též k vydání Vilikovského (Vil); kde jde v rukopise uni- versitním o zřejmou chybu, převzato znění z rukopisu musej- ního (Mus). Z musejního rukopisu jsou také doplněny verše 6, 133—134, 247—250, 393—394 a 467—468, které v rukopise uni- versitním chybějí. Popis rukopisů. — Rukopis universitní je papírový z r. 1409, formátu 21 x 15,5 cm. Má 84 listů a obsahuje tyto skladby: Kato- novy mravné průpovědi, Podkoního a žáka, Radu otce synovi, Báseň o smrti a Výklad na desatero Boží přikázání. (Viz Jos. Truhlář, Katalog čes. rukopisů 1906, č. 280.) Podkoní je zapsán na listech 19a—28 a. Skladba není opatřena nadpisem, titul však je v závěru (Explicit contentio satrapae et scolaris). Verše jsou psány v jednom sloupci a každý na novém řádku; začínají se vel- kými písmeny. Při verších 1, 17, 29, 77, 105, 183, 291, 385 a 435 bylo ponecháno místo pro iniciálku, ale ta nebyla nakreslena. — Rukopis musejní (t. zv. sborník Pinvičkův nebo Zebererův) je papí- rový, formátu 20x13,5 cm. (Viz F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Nár. musea v Praze I, 1926, č. 432.) Byl napsán v Ledči v letech 1459—61 Janem Pinvičkou z Domažlic. V 18. století patřil Zebe- rerovi, pak Krtičkovi z Jadenu a od něho byl koupen pro České museum. Má 214 listů a obsahuje: Dalimilovu kroniku (3. recense s Notou o panu Zajíci z Valdeka), Novou radu, Podkoního a žáka, Apollonia, Waltera a Grizeldu, Tandariáše, Ženu zlobivou, Kroniky české ode tří set let a Sibyllino proroctví. Podkoní je zapsán na listech 123b—127b. Napřed je báseň psána ve dvou sloupcích a je dělena na verše, ale od poloviny v. 170 (od 2. sloupce listu 124b) je psána in continuo. Začátky veršů jsou označeny červeně. Skladba je nadepsána Vo satrapě a vo žáku. 1 přihodich] pRyhodich, po straně později připsáno Przihodich — 5 sedita Mus] sedieta Un — 6 chybějící verš doplněn podle Mus — 18 známě Mus] známka Un — 27 jinú Mus] gym Un — 28 vše Mus] wssyt Un — 29 druhý Mus] druh Un — 39 jmaje Vil] gmyegie Un, mage Mus — 40 sezřěch] serziech Un, sezrziech Mus — 51 dvořenie Mus] dworzienye Un — 66 neb Mus] net (?) Un; věcší] wieczssy Un, wiecze Mus — 67 psotú Mus] psoty Un — 74

Strana 75
72 před popsati škrtnuté posa — 74 věčie] wietssie Un, wieczssie Mus — 77 hole Mus] chybí v Un — 101 jedno za ranie Un] wy naranie (= vy náramně) Mus — 104 kyjevá rána přisedá Vil] Trze- paczkam kigewa rana prziesada Un, kyiowa rana przieseda Mus — 109 byli Mus] bilo Un — 112 jest tobě Vil] gest w tobie Un, czo gie tobie Mus — 127 vše] wssie Un, Mus — 132 vzchytie Mus] wzchi ie Un (rasura) — 133—4 oba verše doplněny podle Mus — 151 zapomanú] druhé a přepsáno z e Un, zapomanu Mus — 157 jé] gie Un, ze gi Mus — 161 ranú Mus] rany Un — 162 odběhnu Un] odbiehna Mus — 165 byl doplněno podle Mus — 168 sběři s předěláno z pův. z — 181 dořéci Vil] dorzieczy — 182 ztéci Mus) steczy Un, vstéci Vil — 185 zakrsaly] zakrzali Un, zakrsali Mus — 187 nechtěl Mus] nechtie Un —188 z knih Un] z knich Mus, z kněh Vil —200 právě Mus] praw Un—202 s deščem] zdessczem Un, sedsstiem Mus — 223 na počátku verše škrtnuté S; dobřě zkusil] dobřě vzkusil Vil, dobrzie zkusil Mus, vzkusil Un — 235 je Mus] gie Un — 243 postnýl postny Un, Mus, postní Vil — 247—50 verše doplněny podle Mus — 270 vajec] wagiecz Un, Mus — 276 řéci Vil] rzieczy Un, Mus — 289 třěba Mus] chybí v Un — 291 mizero Mus] misero Un — 305 bude tobě Mus] bud tobie Un — 313 že prost] konjektura J. Jirečka, v obou rukopisech i tisku chybí — 327 aby mé rúcho Vil] Amy me rucho Un, by mi rucho Mus — 330 tobě Mus] chybí v Un — 360 přílbici] przielbicy, e nadepsáno nad prvním i Un, przelbyczy Mus, přielbici Vil — 361 rynéřem Mus] ry- nerziem Un — 365 velmi] doplněno podle Mus — 370 řéci] rzieczy Un, Mus — 375 sukně Mus] sskornye Un — 388 sebe Mus] sobe Un — 393—4 oba verše doplněny podle Mus — 397 vyl doplněno podle Mus — 439 před toho škrtnuté d — 442 již Mus] gich Un — 450 vše Mus] wssie Un — 453 před veršem připsáno dodatečně Zak wecze ge. — 454 přizři Mus] przyrzy Un — 457 něčso Vil neczso Un, nieczo Mus — 467—468 oba verše doplněny podle Mus; bez rozpači] rozpacze Mus; tlačí] tlacze Mus — 470 sen] syen Un, sien Mus. SVÁR VODY S VÍNEM Skladba je zapsána v rukopise knihovny Národního musea v Praze II F 9; tiskem ji vydal po prvé V. Hanka v CČM 1832, 148 n., po druhé vyšla ve Výboru z literatury české I, 1845, sl. 927 n. 75

Strana 76
Paleografické vydání pořídil Fr. Frank, LF 19, 1892, 268 n. Mé vydání přihlíží, kde je třeba, k vydání Frankovu (Fr) a k textu ve Výboru (Výb). Popis rukopisu. — Papírový rukopis o 205 listech formátu 20,2x14,5 cm, s obrázky, zvaný také rukopis Opatovický. (Viz F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Nár. musea I, 1926, čís. 433.) Patřil Fr. Šafaříkovi v Opatovicích u Pardubic, od něho se dostal pardubickému měštanu Benedettimu, a ten jej daroval V. Hankovi. Rukopis byl napsán asi v polovině 15. století. Obsahuje výňatky z Passionálu a ze Života Krista Pána, Život Panny Marie a ně- kolik drobnějších skladeb nábožensky vzdělavatelných. Sborník uzavírá Rada otce synovi a na listech 198b—205b Svár nadepsaný Řeč dobrá, ješto se s vínem sváříše voda. První písmena veršů jsou velká a označená červeně. Každý verš je psán na zvláštní řádek; pokud text nevyplňuje řádek celý, je na jeho konci červená vlnovka, protažená ke konci řádku. Iniciálky jsou červené, rovněž nadpisy replik (v mém textu jsou tyto nadpisy vysázeny kursivou). Listy 206 a 207, které jsou nyní v rukopise vyříznuty, obsahovaly pravděpodobně závěr skladby: buď ještě několik veršů anebo aspoň nějaký písařský explicit, kterým jsou označeny ostatní skladby za- psané v tomto sborníku. V skladbě bývá často psáno ie místo í (na př. ve v. 352, 380, 381 mniet = mnít); tyto případy uvádím v poznámkách jen tam, kde by byl možný různý výklad daného místa. 4 mušít] mussiet — 12 musí] musie — 17 přeje Výb] przegie — 20 jíl gie rkp, jie Výb — 22 před druhým] przed druhymi — 50 budeš] buduss rkp, budess Fr— 54 zvláště] wzwlasstie — 62 v všední Výb] Wssedni — 67 poctí vínem rkp, Výb] winem poczti Fr — 68 mléka] meka rkp, mleka Fr — 116 živ jest Výb] „gt“ zyw (do- datečně naznačeno správné pořadí slov) — 117 před jmá škrtnuto s — 164 miese] miesse — 184 řéci] rzieczy — 223 k zdraví] k zdrawie — 231 ihned] Yhned rkp, Yhnet Fr — 237 nesmiery počátek] „poczatek" nesmiery (dodatečně naznačeno správné pořadí slov) — 270 je] gie rkp, jie Výb, — 272 jí povědě] mu powiedie rkp, mu odpowiedie Fr, jie povědě Výb — 294 kdyžť jsem] kdyzt gt rkp, kdyžť sem Výb — 309 že jest Výb] „gt“ ze rkp (dodatečně naznačeno správné pořadí slov) — 331 pochlebují rkpl pochlebagi Fr — 361 muší] mussie — 379 směle] předchází škrtnuté czele — 380 za sto 76

Strana 77
rkp] často Výb — 426 nevadili Výb] nawadili rkp — 429 dřéve drziewe — 442 božie] předchází škrtnuté wz — 465 tomuto Výb, rkp] temuto Fr — 467 země i nebe Výb] nebe y zemie rhp (doda- tečně naznačeno správné pořadí slov), zemie y nebe Fr. O ŽENĚ ZLOBIVÉ Báseň je dochována v rukopise knihovny Národního musea v Praze II F 8 (popis viz výše při Podkoním a žáku) na obou stranách listu 187. První část skladby (list 187a, v. 1—65) je psána in continuo, ale počátky veršů jsou označovány velkými písmeny; druhá část je psána tak, že každý verš má zvláštní řádek. Začátky veršů jsou označeny červeně. Skladba dosud téměř ušla pozornosti literárních historiků. Pa- leograficky ji vydal J. Pelikán v LF 31, 1904, 436 n. (Klasobraní po rukopisích XLVI); toto vydání zkracuji dále Pel. 3 vše dny] rkp wssedni, takže lze též čísti všední — 6 nové] v rkp škrtnuto červeně a podtečkováno, na okraji pak připsáno jinou rukou tuhe — 7 vetché] wethchey — 9 kterýl v předěláno z e — 20 před ustúpiti červeně přeškrtnuto ne — 29 někde uteka] předchází škrtnuté gie — 31 ji hněv mine] gie hniewy minu, písmena y a u jsou červeně přeškrtnuta a nad u nadepsáno e — 35 velmi dobrotivě] newelmi dobrotiwie; n přeškrtnuto, e podtečko- váno, slovo dobrotiwie červeně přetrženo a část brotiwie podtečko- vána; na okraji připsáno jinou rukou dotkliwie — 37—38 v rkp jsou tyto verše zřejmě přehozeny, ale správné pořadí není naznačeno. Pel navrhuje (str. 437, pozn. pod čárou) změnit celé pořadí veršů 37—47 tak, že by se přehodily v. 37—38 a dále vsunulo dvojverší 46—47 za verš 36 — 46 viny] předchází škrtnuté a podtečkované cziny — 54 musím] předchází červeně přeškrtnuté budu; Pel navrhuje řadění veršů 52, 54, 53 a předpokládá, že chybí verš, rýmu- jící se s v. 53; ale snad jde o monorýmní trojverší, jaká jsou známa i z jiných skladeb — 67 vydržela] e přepsáno později jiným inkoustem na a — 68 včera] wcziera; 68—69 verše jsou v rukopise přehozeny, ale písař naznačil dodatečně správné pořadí — 81 račiž mi to] racz to, iz a mi připsáno drobnějším písmem — 83 Pel navrhuje čísti tak místo pak (str. 438, pod čárou) — 92 Pel navrhuje vložit mezi slova nemievaj a zlosti »té« (str. 439, pod čárou). 77

Strana 78

Strana 79
POZNÁMKY VÉCNÉ

Strana 80

Strana 81
PODKONÍ A ŽÁK V. 44. na své špice pyšně hledě: Podle středověké módy byly škorně zakončeny dlouhými zahnutými špičkami (t. zv. nosy). V. 164. od mateřet mu nalaji: Vynadám mu počínajíc jeho matkou, t. j. ne jen jemu, nýbrž celému jeho rodu. V. 165n. kromě leč by byla hlucha, tožť jéj nepovzní u ucha: Narážka na pověru (dodnes známou), že pomlouvanému „zní v uších“. čas postný, vlastně masopust, t. j. doba od Tří králů do Popeleční středy (Popelcem se začíná přísný čtyřicetidenní velikonoční půst). mé obrázky cělují, patrně amulety (nějaké svaté obrázky nebo sošky). boje sě póhonu do Pasova: Nejde asi o skutečný Pasov, nýbrž o slovní hříčku, zakládající se na podobnosti slov Pasov a pás; pohnati do Pasova = zbít někoho (srovn. rčení po- padnouti se za pasy = dát se do zápasu). školská pracná třieda: Chudí žáci museli střídavě pečovat ve škole o pořádek (zametati, topiti atd.). inhed sobě pleš proholi, totiž kněžskou pleš (tonsuru), oho- lené nebo vystříhané místo na temeni hlavy, která je u mnichů a kněží znakem toho, že přijali svěcení. pojét se mnú calet v Prazě: Narážka na Celetnou ulici, v níž se prodávaly calty (= druh pečiva); v Celetné ulici byl však také soud pro spory mezi členy university a laiky, pokud byli laikové obžalováni ( = pohnáni) některým čle- nem university. budeš ty utopen v měše: V tomto verši bývala viděna narážka na utopení Jana Nepomuckého (zbytečně, protože podobný trest býval běžný dříve i později). V. 243. V. 259. V. 278. V. 410. V. 311. V. 405. V. 444. 6 Staročeské satiry Smilovy školy 81

Strana 82
SVÁR VODY S VÍNEM V. 96. a nesieše jej v třetie nebe: Středověcí theologové uznávali pluralitu nebes (srovn. biblická rčení nebesa nebes, třetí nebe, všecka nebesa). Štítný v Řečech besedních reprodu- kuje scholastickou doktrinu o nebesích asi takto: Vůkol pevné a nehybné země běží (= točí se) vody, nad nimi povětří, nad ním ohnivý kruh. Dále je osmero nebeských pater; s prvním se otáčí měsíc, s druhým Merkur, s třetím Venuše atd. (Pokud jde o počet a pořadí, tato nauka nava- zovala na ptolemajskou nauku o sférách.) Nad osmým patrem je »nebe prvního pohnutí«, které se nejprudčeji otáčí, nad ním dále nebe křišťálové, stojící bez pohnutí, a nejvýše je nebe duchové (plamenné), v němž je sídlo svatých a vidění Boha. nenie oheň, země, vietr a voda? Jsou míněny čtyři živly, t. j. vzduch, voda, země a oheň. Středověk (podle aristote- lovské fysiky) věřil, že veškerý viditelný svět je složen z těchto čtyř elementů. kdyžto nad studnicí seděl... Narážka na ev. Janovo, kapi- tola 4.: Kristus u Jákobovy studně požádá Samaritánku, aby mu dala píti. Při té příležitosti pronese známá slova: »Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, ne- žíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému« (v. 14). — Samaritáni byli obyvatelé krajiny kolem města Samarie (severozápadně od Jerusalema); tvořili samostatnou poli- tickou i náboženskou obec, nepřátelskou judskému Jerusa- lemu. Židé je nenáviděli a štítili se jich. (Srov. též pozn. k v. 226 n.). teku již z rajského kořenie: Narážka na I. knihu Mojžíšovu, kap. 2, podle níž v asijské krajině Edenu určil Bůh prvním lidem za bydliště zahradu ráj. »A řeka vycházela z Edenu, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky« (v. 10). Podle bible byly to řeky Pison, Gihon, Hid- dekel (= Tigris) a Eufrat. n. v rybníce, v kterýž anjel stupoval, mnohét jest nemocně uzdravoval: Míněn jerusalemský rybník Bethesda, srovnej evangelium Janovo, kap. 5, zvl. v. 4: »Nebo anděl jistým V. 114. V. 149. V. 156. V. 181. 82

Strana 83
časem sstupoval do rybníka, a kormoutil (= hýbal) vodu. Protož kdož nejprvé sstoupil po tom zkormoucení vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl." V. 197n. Thymotheus na svém těle uzdraven byl v svém životě: Timo- theus, potomek otce pohana a matky židovky, byl obrácen na křesťanství apoštolem Pavlem a stal se jedním z jeho nej- horlivějších pomocníků. Do Nového Zákona jsou pojaty dva listy Pavlovy k Timotheovi. V prvním radí Pavel Timo- theovi: »Nepí již více vody, ale vína skrovně užívej, pro svůj žaludek a časté nemoci své.“ (5, 23.) Kéž Naaman byl zdráv vínem? Náman, syrský vojevůdce, který porazil r. 897 Izraelity, byl prý malomocný a uzdravil se tím, že se umyl na radu proroka Elisea sedmkrát v Jor- dáně (IV. kniha Královská, 5, 14). V. 226n. Samaritán byl jest raněn, potom svého neduhu jest zbaven: Narážka na ev. Lukášovo, kap. 10 (podobenství o milosrd- ném Samaritánu). Podle bible nebyl zraněn však Samaritán, nýbrž žid; Samaritán se ho ujal a omýval jeho rány olejem a vínem. podobenstvie Starého Zákona: O křtu Páně v řece Jordáně pojednávají všechna evangelia (Matouš, 3, 13—17; Marek, 1,9—11; Lukáš, 3, 21 n.; Jan 1,31—34). »Podobenstvími« jsou míněny ty výroky nebo výjevy Starého Zákona, v nichž se vyskytují zmínky o vodě a které pak křesťanští vykladači vztahovali na Krista (na př. Isaiáš, 55, 1; Zach., 13, 1). kdyžt jsem tekla z jeho boka a V. 311 tot krev má a z boka jest mého: Narážky na evangelium Janovo, kap. 19,34: »Ale jeden z žoldnéřů bok jeho (= ukřižovaného Krista) otevřel a hned vyšla krev a voda.« (Tím se voják přesvědčil, že Kristus již zemřel.) neboť jest tě Kristus proměnil u mě: Jde o první Kristův zá- zrak, totiž proměnění vody ve víno při svatbě v Káni Gali- lejské (ev. Janovo, kap. 2). nebo se otec Noe opil tebe: Noe, biblická osoba, otec synů Sema, Chama a Jafeta. Bible vypravuje, že Noe zachránil sebe a svou rodinu před potopou (kterou Bůh potrestal lidstvo) tím, že postavil na Boží rozkaz koráb (Noemova archa). Po potopě vzdělával zemi a založil vinici. »A pije víno,opil se, a obnažil se uprostřed stanu svého. Viděl pak V. 205. V. 292. V. 294. V. 373. V. 386. 83

Strana 84
Cham, otec Kanánův, hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím svým vně. Tehdy vzali Sem a Jafet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá a jdouce spátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny, a hanby otce svého neviděli.« Když se Noe probudil z opojení, zlo- řečil Chamovi. (I. kniha Mojžíšova, 9, 20—27.) Cham byl ve středověku pokládán za typ člověka, který jedná surově a bezohledně. když Lot opil se tebú i vydal plod: Lot, biblická postava, syn Abrahamova bratra Hárana. Podle bible usadil se v So- domě, a když byla Sodoma zahubena ohněm, byl vyveden andělem a ukryl se s dvěma svými dcerami v jeskyni. Dcery ho tam opily vínem a souložily s ním, aby zachovaly otcův rod, který by po ztrátě ženy Lotovy vymřel. Z tohoto spo- jení se narodili synové Moab a Ammon, od nichž se odvozují v bibli Ammonité a Moabité. (I. kniha Mojžíšova, 19, 30—38.) V. 396n. vlastnie dcery z své vlastnie učinil matery: Věcně nesprávné (viz pozn. k v. 395). Snad jde o opisovačské přehlédnutí. V. 451. vodyt jest také k vínu vždy přilíti: Narážka na to, že se při mši mísí víno s vodou. V. 395. 84

Strana 85
SLOVNIČEK

Strana 86

Strana 87
běh způsob života brada, bradka vous na bradě calta druh pečiva celeti, cèleti uzdravovati (take Buóh celé tak Bůh uzdravuje) čáka naděje čin způsob (plným činem) dařiti obdarovati deštky dvojité tabulky na psaní dobrovolen: jsem sám dobrovolen sobě jsem sám sobě pánem dobyti opatřiti (dobyti vína) dřěvo strom dvorně po dvorském způsobu dvořák dvorský služebník dvořenie služba u dvora dvořiti sloužiti u dvora haklík háček hlava: tepa v hlavu pšenici mlátě pšenici (hlava = klas) hoditi (k něčemu) starati se, pečovati o něco (svému zdraví hodě) hole přímo (pravím hole) hověti: tot vám psota nehovie bída vás nešetří hrozný veliký hrze hrději hřada trám (na kterém sedí slepice) hřbelce (demin.) hřeblo na koně hubený bídný, ubohý (budet na životě hubený) chlap sedlák chovati sě čeho vyhýbati se; chovati sě s kým mazliti se chudomačka hubené jídlo chutný příjemný, milý jedne, jedno jenom jeliž až teprv (jeliž sě kúpal) 87

Strana 88
jícha polévka, omáčka kabelka huba, ústa (stul kabelku) kázati trestati kéž zda klam žert; z klamu ze žertu klamati žertovati kromě až na to, že...; kromě leč leda že kukla kápě (část oděvu, zakrývající hlavu a ramena) kura slepice kyjevá rána rána kyjem lakota chtivost jídla a pití, obžerství léci lehnouti si lekovati léčiti; lahoditi (lekovati břichu) léně lenivě lepí lepší letně nuzně (ironicky, pův. krásně, mile) lichý bídný, podvodný liknovati zdráhati se, štítiti se, vyhýbati se literát studovaný člověk lúčěti na sě házeti po sobě milost láska minúti: mine mě túha opustí mne tesknost mrzatý ošklivý nabýti: pak za tři dni toho nenabude, na svém životě téjto škody tak uškodí svému životu, že (ani) za tři dny se nezbaví následků naložiti straniti někomu (naložiti vínu) namiesti sě (namatu, naměteš...) namanouti se, nahoditi se nebožtík nebožák neroda přesycení nerod mluviti nemluv nesklidný popudlivý (řěč nesklidná) nesmiera nestřídmost, nemírnost (ty jsi nesmiery počátek) nezbeden svévolný, zpupný (svý vóle byl jest nezbeden) obcházěti sě s... zaměstnávati se s..., živiti se obdržěti (boj, vítěžstvie) zvítěziti obmeškati zanedbati oddati dáti, určiti od: od pitie pokud jde o pití odpověděti se dvora vzdát se dvorské služby 88

Strana 89
odpuščenie rozloučení; bráti odpuščenie loučiti se okasalý vystrojený okřiknúti sě rozkřiknouti se omračiti sě zdržeti se do tmy omýtiti obrati opatřiti pohlédnouti na... (opatř svú postavu) opřieci (opřahu, opřěžeš...) ruku napřáhnouti orudí nádoba ostatek: tiem velebným ostatkem základem, podstatou ostaviti sě ve lži býti usvědčen ze lži ostavovati sě čeho opustiti, varovati se ostuditi znechutiti, omrzeti, zprotiviti otrapa vytržení, vidění, extase panoška (demin. z panošě) dvorský služebníček partéka krajíc péčě: nemám péči na bitie nemám stálý strach před bitím pesky jako psa pěstovati koho svírati v náručí, nésti v rukou pinta máz (asi 1,9 litru) pléška pampeliška; penízek poctivě: učiništa poctivě poctili mě pohnati předvolati k soudu póhon obsílka k soudu pochlebovati: jediné tebú pochlebují zlepšují tebou jen jídlo pokázati sě ukázati se pokusiti zkusiti; uvésti v pokušení pomoci: pomohu toho také pomohu také k tomu poprslek paprsek postní masopustní požiti užíti, stráviti pravenie vypravování praviti vypravovati; pravdu praviece povíme-li pravdu, máme-li říci pravdu, podle pravdy prelát duchovní hodnostář prodliti (čemu) prodloužiti (něco) prost: že prost budeš že budeš hotov (t. j. prost pracovních závazků) pršěti prchati přezřieti přehlédnouti, prominouti příčina záležitost, věc 89

Strana 90
přihoditi sě nahoditi se přikázati sě komu vstoupiti k někomu do služby přimlúvati sě komu hlásiti se k někomu, souhlasiti s někým přisieci přisáhnouti přistati v dědině přijíti do dědiny přitáhnúti sě přidati se (na př. k někomu v hádce, rozepři) přizřieti o sobě postarati se o sebe ptáti (pacholka) poptávati se (po pacholkovi), hledati, najímati ranní: za ranie časně zrána robotně namáhavě roditi: obyč. neroditi nechtíti rota obtíž, nepohodlí (chci tě tresktati tú rotú) rotiti klíti, spílati rozmetati se roztáhnouti se rozpač: bez rozpači bez váhání rozpačen na rozpacích, v nejistotě rozvaditi usmířiti rujtaž šě od rváti (ruii, ...) rynéř sluha nosící meč sagitář lučištník; nadávka středověkým žákům (asi proto, že se učili skloňování na vzoru sagitta) samostřiel kuše satrapa dvorský služebník sběř chasa setně sotva sen i on ten i onen shladiti: protož víno, tot je shladí zato víno, to je (= lidi) vyhladí, zničí skoliti skučeti slíbiti sě zalíbiti se sotně sotva, stěží spósobiti vykonati, udělat sršěti bázlivě prchati stuliti schýliti, stisknouti; zavříti (stul kabelku) střieda střídání, řada (že jsi střiedu vydržěla že byla na tobě řada; má střieda má nastati má přijít na mne řada) súkati tahati, potahovati (vous) svářeti: mnú svářeno ze mne je připravováno vaření, jídlo šanovati šetřiti 90

Strana 91
škorně boty sahající nad kotníky štěktati drkotati táhnúti: netáhnu něco učiniti sotva něco učiním... (netaže toho dořéci sotva to dořekl; netáhnu přijíti sotva přijdu; netáhne jeho zedrati jen co ho zedere; netáhne dluhóv zbýti jen co se zbaví dluhů) take tak také rovněž téci běhati tepati bíti točenka biret (pokrývka hlavy stočená z látky) trhati se na koho sápati se třěpačka hadr na čištění koní; posměšný název pro podkoního třěvíc střevíc třieda řada (školská pracná třieda — viz věcné poznámky) túha tesknost (túha mě mine opustí mě tesknost) úfati doufati úkruch krajíc chleba ukydati koho čeho poházeti někoho něčím umlený odřený uvléci vtáhnouti; svú duši v sě uvleka zataje v sobě dech vedě věru vladař správce hradu vpeřiti sě v koho popadnouti se s někým za vrch (doplň hlavy) za vlasy, za temeno vyprnúti sě zmizeti zahubený vychrtlý zasaditi proti sobě postaviti se na odpor zbaviti někoho něčeho dáti si s něčím pokoj, zprostiti něčeho zbožie majetek, bohatství zbýti čeho zbaviti se, vyhnouti se; tomu bude nelzě zbýti ten neujde tomu zdrastiti zježiti zhojiti se (bitie) vzíti si náhradu (za bití) zlostiti zle činiti známě patrně, viditelně zploda (světu) původ, podstata (světa) zpósobiti řádně udělati zračiti vynésti na jevo (mnohému sě tako zračí uskuteční se, stane se) 91

Strana 92
zrnatý zrnitý; drsný, hrubý zruditi (o počasí) zachmuřiti se, zaškarediti se zvolený vyvolený život tělo

Strana 93
OBSAH ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 PODKONÍ A ŽÁK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 . . . . . . . . . . . . . . . . 45 SVÁR VODY S VÍNEM O ŽENĚ ZLOBIVÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 POZNÁMKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 SLOVNÍČEK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85