z 117 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
Kanovník vyšehradský
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
Mnich sázavský
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
Obsah
107
Obrazová příloha
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
- s. 56: ...rozšířila v hotovou bitvu s pálením a vražděním. kníže polský: Boleslav III. — Král uherský Koloman (1095—1114), aby pojistil trůn svému synovi Štěpánovi,...
- s. 57: ...byl položen na den 15. srpna do Merseburka. Ač tam Boleslav III. nebyl od císaře vlídně přijat, je třeba tendenční slova kronikářova...
Název:
První pokračovatelé Kosmovi
Autor:
Hrdina, Karel
Rok vydání:
1950
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
117
Počet stran předmluvy plus obsahu:
117
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 15: Kanovník vyšehradský
- 61: Mnich sázavský
- 107: Obsah
- 108: Obrazová příloha
upravit
Strana 1
PRVNÍ POKRACOVATELÉ KOSMOVI MELANTRICH
PRVNÍ POKRACOVATELÉ KOSMOVI MELANTRICH
Strana 2
Strana 3
☞
☞
Strana 4
Strana 5
Díla obou pokračovatelů Kosmových, kroniky t. zv. ka- novníka vyšehradského a mnicha sázavského, se svým po- jetím v mnohém liší od kroniky Kosmovy. Vědomým úmyslem prvního českého kronikáře bylo vypsání českých dějin od jejich počátků až po jeho dobu. Při tom se u Kosmy ukazují počátky historické kritiky, a to jak v hodnocení pramenů, tak v soudech o jednotlivých panovnících i o ce- lých obdobích. Všechna tato hodnocení prováděl Kosmas ovšem podle svých názorů osobních a s hledisek svého stavu a své doby, při čemž na určitých místech neváhal podepřít své názory i nepravdivým dokladem nebo silně zdůrazně- nou tendencí. Přesto však se svým pojetím úkolu kronikáře staví na přední místo v souvěké kronikářské literatuře, ne- hledí-li se ani k poměrně vysoké formální hodnotě jeho díla. Oba pokračovatelé stojí po všech stránkách daleko za Kosmou. Dílo t. zv. kanovníka vyšehradského není ničím jiným než oslavným skládáním o vládě knížete Soběslava I., kterého spisovatel oslavuje a obdivuje při všech možných příležitostech, ať vhodných či nevhodných, a jde tak daleko, že se ani nesnaží činy zjevně špatné omlouvat, ale naopak je vychvaluje jako důkazy síly a zdatnosti. „Co Soběslav činil, dobře činil,“ to je základní tón vyprávění spisova- telova. Z této základní tendence kroniky plyne i tendence druhá — nacionální. Je to pochopitelné, protože je-li oslavo- ván kníže, který je představitelem země, musí být oslavo- vány a schvalovány i činy těch, které kníže vedl a kteří vykonávali jeho rozkazy. Kromě toho i šťastný počátek 5
Díla obou pokračovatelů Kosmových, kroniky t. zv. ka- novníka vyšehradského a mnicha sázavského, se svým po- jetím v mnohém liší od kroniky Kosmovy. Vědomým úmyslem prvního českého kronikáře bylo vypsání českých dějin od jejich počátků až po jeho dobu. Při tom se u Kosmy ukazují počátky historické kritiky, a to jak v hodnocení pramenů, tak v soudech o jednotlivých panovnících i o ce- lých obdobích. Všechna tato hodnocení prováděl Kosmas ovšem podle svých názorů osobních a s hledisek svého stavu a své doby, při čemž na určitých místech neváhal podepřít své názory i nepravdivým dokladem nebo silně zdůrazně- nou tendencí. Přesto však se svým pojetím úkolu kronikáře staví na přední místo v souvěké kronikářské literatuře, ne- hledí-li se ani k poměrně vysoké formální hodnotě jeho díla. Oba pokračovatelé stojí po všech stránkách daleko za Kosmou. Dílo t. zv. kanovníka vyšehradského není ničím jiným než oslavným skládáním o vládě knížete Soběslava I., kterého spisovatel oslavuje a obdivuje při všech možných příležitostech, ať vhodných či nevhodných, a jde tak daleko, že se ani nesnaží činy zjevně špatné omlouvat, ale naopak je vychvaluje jako důkazy síly a zdatnosti. „Co Soběslav činil, dobře činil,“ to je základní tón vyprávění spisova- telova. Z této základní tendence kroniky plyne i tendence druhá — nacionální. Je to pochopitelné, protože je-li oslavo- ván kníže, který je představitelem země, musí být oslavo- vány a schvalovány i činy těch, které kníže vedl a kteří vykonávali jeho rozkazy. Kromě toho i šťastný počátek 5
Strana 6
Soběslavovy vlády, určený jeho vítězstvím nad německým králem, dával nacionální tendenci díla znamenitý základ. Při dalším líčení se ovšem hlásí tento nacionalismus i při příležitostech méně chvályhodných, při pustošivých taže- ních do Polska i jinam, a někdy je s hlediska naší doby přímo nechutné čísti nadšené popisy, jak znamenitě a dů- kladně dovedli Čechové na svých válečných taženích pusto- šit a loupit. Je si ovšem třeba uvědomit, že autorovu nacionální tendenci nesmíme chápat snad ve smyslu moder- ního nacionalismu. Je úzce spojena se základním pojetím díla a obě tendence, oslava Soběslava I. i nacionalismus, spolu splývají. — Je téměř jisté, že autor díla byl Čech a cítil se Čechem, byl ovšem zároveň vášnivým straníkem Soběslavovým, a proto každý úspěch a vítězství knížete bylo mu zároveň vítězstvím českým. — Typický je způsob, jakým mluví duchovní o nejvyšším kněžském hodnostáři země, pražském biskupu Menhartovi, kterému byla kladena za vinu účast na spiknutí proti Soběslavovi: licoměrně lituje „ubohého cizince“, který měl v zemi tolik nesnází a potíží. Z uvedeného plyne, že kronika t. zv. kanovníka vyšehrad- ského — jako ostatně žádná středověká kronika vůbec — nemůže být považována za objektivní historický pramen. Bylo by možno uvésti ještě řadu nedostatků dalších, hlavně autorovy subjektivní názory, plynoucí z jeho společenského postavení, není však možno prováděti tu podrobný rozbor celého díla a uvésti tak všechny údaje kroniky na správnou míru. Pozornému čtenáři jistě postačí upozornění na hlavní tendence kroniky, aby si uvědomil, kde musí její údaje opatrně posuzovat. Dílo mnicha sázavského začíná legendárním příběhem o založení kláštera sázavského sv. Prokopem. Velmi nepři- rozeně a asi v rozporu se skutečností vplétá autor do po- čátků kláštera i zásah knížete Oldřicha. Podle známých skutečností z dějin sázavského kláštera se zdá být nepo- chybné, že to byl první klášter soukromého nadání v Če- chách, jemuž stál v čele jako opat nejprve sám zakladatel a po něm jeho příbuzní, syn a synovec. Všechny nesnáze 6
Soběslavovy vlády, určený jeho vítězstvím nad německým králem, dával nacionální tendenci díla znamenitý základ. Při dalším líčení se ovšem hlásí tento nacionalismus i při příležitostech méně chvályhodných, při pustošivých taže- ních do Polska i jinam, a někdy je s hlediska naší doby přímo nechutné čísti nadšené popisy, jak znamenitě a dů- kladně dovedli Čechové na svých válečných taženích pusto- šit a loupit. Je si ovšem třeba uvědomit, že autorovu nacionální tendenci nesmíme chápat snad ve smyslu moder- ního nacionalismu. Je úzce spojena se základním pojetím díla a obě tendence, oslava Soběslava I. i nacionalismus, spolu splývají. — Je téměř jisté, že autor díla byl Čech a cítil se Čechem, byl ovšem zároveň vášnivým straníkem Soběslavovým, a proto každý úspěch a vítězství knížete bylo mu zároveň vítězstvím českým. — Typický je způsob, jakým mluví duchovní o nejvyšším kněžském hodnostáři země, pražském biskupu Menhartovi, kterému byla kladena za vinu účast na spiknutí proti Soběslavovi: licoměrně lituje „ubohého cizince“, který měl v zemi tolik nesnází a potíží. Z uvedeného plyne, že kronika t. zv. kanovníka vyšehrad- ského — jako ostatně žádná středověká kronika vůbec — nemůže být považována za objektivní historický pramen. Bylo by možno uvésti ještě řadu nedostatků dalších, hlavně autorovy subjektivní názory, plynoucí z jeho společenského postavení, není však možno prováděti tu podrobný rozbor celého díla a uvésti tak všechny údaje kroniky na správnou míru. Pozornému čtenáři jistě postačí upozornění na hlavní tendence kroniky, aby si uvědomil, kde musí její údaje opatrně posuzovat. Dílo mnicha sázavského začíná legendárním příběhem o založení kláštera sázavského sv. Prokopem. Velmi nepři- rozeně a asi v rozporu se skutečností vplétá autor do po- čátků kláštera i zásah knížete Oldřicha. Podle známých skutečností z dějin sázavského kláštera se zdá být nepo- chybné, že to byl první klášter soukromého nadání v Če- chách, jemuž stál v čele jako opat nejprve sám zakladatel a po něm jeho příbuzní, syn a synovec. Všechny nesnáze 6
Strana 7
kláštera plynuly z jeho výlučného postavení jediného repre- sentanta slovanské liturgie v Čechách a je právě charakte- ristické, že jediný český klášter slovanské liturgie byl po dosti dlouhou dobu jediným klášterem soukromého založení. V dalším průběhu vypravování klesá kronika sázavská ještě pod oslavnou skladbu t. zv. kanovníka vyšehradského a mění se v analistické záznamy k jednotlivým letům. Jenom místy jsou opět vložena legendárně pojatá líčení rozličných důležitějších událostí, jejichž historická cena — kromě záznamu samotného faktu — není příliš velká. Důle- žitým pramenem zůstává vypravování mnicha sázavského pro dějiny kláštera sázavského, jehož jednotlivých záleži- tostí si hojně všímá. Prostředí, z kterého obě kroniky čerpají své vyprávění, jsou Čechy a částečně i Morava v první polovici 12. století. K pochopení skutečného stavu země a života jejího obyva- telstva však obě kroniky nemohou postačit, protože to jsou díla subjektivně a přímo tendenčně pojatá, sledující své určité vymezené cíle a nezabývající se proto systematičtěji stavem země a životem obyvatel. Tu je třeba vzíti na pomoc svědky objektivnější, listiny, které dávají mnohem jasnější obraz života českého člověka oné doby, která ve všem pod- statném se ostře odlišuje od dnešního stavu. * Již územním rozsahem se panství českého knížete v první polovině 12. stol. liší od dnešních hranic země. K Čechám tehdy nepatřilo Chebsko a část Šumavy na jih od Sušice, naproti tomu na severovýchodě byly hranice posunuty až na východ od Kladska a na jihu území starého Vitorazska zasa- hovalo hluboko na jih do dnešních Rakous. Od doby prvního českého krále Vratislava se počítalo k panství českého kní- žete i rozsáhlé území na sever od dnešních hranic, Donínsko, Zhořelecko a Budyšínsko, jehož osudy bývaly ovšem roz- manité a které pevněji s vlastními Čechami nikdy nesrostlo. Pozornému čtenáři obou kronik jistě neujde, že většina jejich vypravování se odehrává ve středních, severozápad- ních a východních Čechách a na zmíněném území na severu a severovýchodě od dnešních hranic a že jen zřídka se obě
kláštera plynuly z jeho výlučného postavení jediného repre- sentanta slovanské liturgie v Čechách a je právě charakte- ristické, že jediný český klášter slovanské liturgie byl po dosti dlouhou dobu jediným klášterem soukromého založení. V dalším průběhu vypravování klesá kronika sázavská ještě pod oslavnou skladbu t. zv. kanovníka vyšehradského a mění se v analistické záznamy k jednotlivým letům. Jenom místy jsou opět vložena legendárně pojatá líčení rozličných důležitějších událostí, jejichž historická cena — kromě záznamu samotného faktu — není příliš velká. Důle- žitým pramenem zůstává vypravování mnicha sázavského pro dějiny kláštera sázavského, jehož jednotlivých záleži- tostí si hojně všímá. Prostředí, z kterého obě kroniky čerpají své vyprávění, jsou Čechy a částečně i Morava v první polovici 12. století. K pochopení skutečného stavu země a života jejího obyva- telstva však obě kroniky nemohou postačit, protože to jsou díla subjektivně a přímo tendenčně pojatá, sledující své určité vymezené cíle a nezabývající se proto systematičtěji stavem země a životem obyvatel. Tu je třeba vzíti na pomoc svědky objektivnější, listiny, které dávají mnohem jasnější obraz života českého člověka oné doby, která ve všem pod- statném se ostře odlišuje od dnešního stavu. * Již územním rozsahem se panství českého knížete v první polovině 12. stol. liší od dnešních hranic země. K Čechám tehdy nepatřilo Chebsko a část Šumavy na jih od Sušice, naproti tomu na severovýchodě byly hranice posunuty až na východ od Kladska a na jihu území starého Vitorazska zasa- hovalo hluboko na jih do dnešních Rakous. Od doby prvního českého krále Vratislava se počítalo k panství českého kní- žete i rozsáhlé území na sever od dnešních hranic, Donínsko, Zhořelecko a Budyšínsko, jehož osudy bývaly ovšem roz- manité a které pevněji s vlastními Čechami nikdy nesrostlo. Pozornému čtenáři obou kronik jistě neujde, že většina jejich vypravování se odehrává ve středních, severozápad- ních a východních Čechách a na zmíněném území na severu a severovýchodě od dnešních hranic a že jen zřídka se obě
Strana 8
kroniky zmiňují i o Čechách západních. O jižních Čechách mlčí obě kroniky téměř úplně. Tato skutečnost úzce souvisí s někdejším stavem přírodních poměrů. Odvěká bezlesá step v kotlině Labe a dolní Vltavy byla odedávna mnohem hustěji zalidněna než krajiny na západě a na jihu, které byly kdysi pokryty hlubokými lesy — většinou list- natými — a rozsáhlými močály a bažinami. Na počátku našich dějin a ještě v 10. století prorážely těmito nepří- stupnými končinami jen důležité obchodní cesty, západní do významného střediska tehdejší Německé říše — Řezna, a jižní do Solné komory Rakouské. I když se do 12. sto- letí tento stav již značně změnil a lesy s močály musily ustoupit lidským sídlům, přece jenom lidnatost a význam kdysi téměř nepřístupných končin zůstaly ještě dlouho ne- patrné. Stačí, uvědomíme-li si, že nízká lidnatost zůstala údělem západních a jižních Čech až do dnešní doby a že území středních, severních a východních Čech si po této stránce uchovalo vždy spolehlivou převahu. Mnohem důležitější než představa o přírodních a územ- ních poměrech knížecích Čech je však dnes pro nás spole- čenské složení tehdejšího jejich obyvatelstva. Předem tu budiž poznamenáno, že naše pojetí se bude odchylovat ne- jen od líčení těchto společenských poměrů ve starší české historické literatuře, nýbrž i od jejich pojetí v pracích no- vých, které zahrnují první polovinu 12. stol. do období přechodu k feudálnímu zřízení nebo je označují přímo jako dobu předfeudální. Vycházíme ze zásadního hlediska, že první polovina 12. stol. má již všechny podstatné znaky feudálního zřízení, dané především vrchním vlastnictvím půdy v rukou vládnoucí třídy a hospodařením na základě výnosu pozemkové renty, která je však odváděna ještě větši- nou v naturáliích. Otroctví, které u nás v této době ještě nesporně existuje, nemá na tento základ určující vliv. Před- pokládaná většina t. zv. svobodného obyvatelstva není ze zachovaných listin dokazatelná a tyto listiny naopak podá- vají přímé a nesporné důkazy pro existenci všech základních prvků feudálního zřízení. 8
kroniky zmiňují i o Čechách západních. O jižních Čechách mlčí obě kroniky téměř úplně. Tato skutečnost úzce souvisí s někdejším stavem přírodních poměrů. Odvěká bezlesá step v kotlině Labe a dolní Vltavy byla odedávna mnohem hustěji zalidněna než krajiny na západě a na jihu, které byly kdysi pokryty hlubokými lesy — většinou list- natými — a rozsáhlými močály a bažinami. Na počátku našich dějin a ještě v 10. století prorážely těmito nepří- stupnými končinami jen důležité obchodní cesty, západní do významného střediska tehdejší Německé říše — Řezna, a jižní do Solné komory Rakouské. I když se do 12. sto- letí tento stav již značně změnil a lesy s močály musily ustoupit lidským sídlům, přece jenom lidnatost a význam kdysi téměř nepřístupných končin zůstaly ještě dlouho ne- patrné. Stačí, uvědomíme-li si, že nízká lidnatost zůstala údělem západních a jižních Čech až do dnešní doby a že území středních, severních a východních Čech si po této stránce uchovalo vždy spolehlivou převahu. Mnohem důležitější než představa o přírodních a územ- ních poměrech knížecích Čech je však dnes pro nás spole- čenské složení tehdejšího jejich obyvatelstva. Předem tu budiž poznamenáno, že naše pojetí se bude odchylovat ne- jen od líčení těchto společenských poměrů ve starší české historické literatuře, nýbrž i od jejich pojetí v pracích no- vých, které zahrnují první polovinu 12. stol. do období přechodu k feudálnímu zřízení nebo je označují přímo jako dobu předfeudální. Vycházíme ze zásadního hlediska, že první polovina 12. stol. má již všechny podstatné znaky feudálního zřízení, dané především vrchním vlastnictvím půdy v rukou vládnoucí třídy a hospodařením na základě výnosu pozemkové renty, která je však odváděna ještě větši- nou v naturáliích. Otroctví, které u nás v této době ještě nesporně existuje, nemá na tento základ určující vliv. Před- pokládaná většina t. zv. svobodného obyvatelstva není ze zachovaných listin dokazatelná a tyto listiny naopak podá- vají přímé a nesporné důkazy pro existenci všech základních prvků feudálního zřízení. 8
Strana 9
Opačná hlediska jsou zaviněna jednak nepochopením mocenského základu tehdejší vládnoucí třídy a přímo i po- stavení knížecího rodu, jednak tím, že fakticky existující feudalismus není a tehdy ani nemohl býti zachycen a „ko- difikován“ v právním systému. Tu je třeba nahlédnout hlouběji do minulosti a zjistit počátky a další vývoj českého státu až k době, o které mluvíme. Palackého hezké přirov- nání o říši Samově (první polovina 7. stol.), která prý zasví- tila jako meteor do úplné historické tmy, zahalující dějiny Čech až do 9. stol., není dnes již možno držet v plném rozsahu. Archeologické nálezy nám stále jasněji dokazují, že Samovu říši by bylo možno pokládat za náhle zazářivší meteor jen tehdy, kdybychom se omezili na písemné pra- meny. V těch je Samova říše skutečně náhlým a přechod- ným zjevem, protože jinak z těchto pramenů o době před 9. stoletím v našich zemích nevíme téměř ničeho. Ale právě archeologie stále zřejměji ukazuje, že nejen v době Samo- vě, nýbrž i dávno ještě před ní musilo mít obyvatelstvo našich zemí vyvinutou společenskou organisaci. Gallská oppida (primitivní forma měst) na našem území, ukazující pokročile specialisovanou dělbu práce, nemohla zaniknout úplně beze stopy. Ostatně i nálezy pozdější doby — nepo- chybně slovanské — jsou dokladem organisace diferencova- né společnosti. Možno tedy bez dalšího přijmouti za pro- kázané názory, že patriarchální rodové zřízení vstoupilo do období rozkladu — ovšem pozvolného — již před přícho- dem křesťanství a že již dávno před tímto příchodem ne- přetržitě existovala na našem území primitivní státní orga- nisace. Přijetí křesťanství silně urychlilo rozpad rodového zřízení a uspíšilo přechod k feudalismu. Křesťanský mono- theismus měl na rozpad rodového zřízení zvláště silný vliv a znamenitě posiloval posici kmenových knížat, t. j. náčel- níků vládnoucího rodu kmene (na př. u Čechů kníže z rodu Přemyslovců). Kníže, který byl nejen vládcem, nýbrž i nej- vyšším knězem v období předkřesťanském, podržel obě své funkce i po přijetí křesťanství a až do 13. stol. zůstával ve věcech náboženských nejvyšším pánem, který pokládal 9
Opačná hlediska jsou zaviněna jednak nepochopením mocenského základu tehdejší vládnoucí třídy a přímo i po- stavení knížecího rodu, jednak tím, že fakticky existující feudalismus není a tehdy ani nemohl býti zachycen a „ko- difikován“ v právním systému. Tu je třeba nahlédnout hlouběji do minulosti a zjistit počátky a další vývoj českého státu až k době, o které mluvíme. Palackého hezké přirov- nání o říši Samově (první polovina 7. stol.), která prý zasví- tila jako meteor do úplné historické tmy, zahalující dějiny Čech až do 9. stol., není dnes již možno držet v plném rozsahu. Archeologické nálezy nám stále jasněji dokazují, že Samovu říši by bylo možno pokládat za náhle zazářivší meteor jen tehdy, kdybychom se omezili na písemné pra- meny. V těch je Samova říše skutečně náhlým a přechod- ným zjevem, protože jinak z těchto pramenů o době před 9. stoletím v našich zemích nevíme téměř ničeho. Ale právě archeologie stále zřejměji ukazuje, že nejen v době Samo- vě, nýbrž i dávno ještě před ní musilo mít obyvatelstvo našich zemí vyvinutou společenskou organisaci. Gallská oppida (primitivní forma měst) na našem území, ukazující pokročile specialisovanou dělbu práce, nemohla zaniknout úplně beze stopy. Ostatně i nálezy pozdější doby — nepo- chybně slovanské — jsou dokladem organisace diferencova- né společnosti. Možno tedy bez dalšího přijmouti za pro- kázané názory, že patriarchální rodové zřízení vstoupilo do období rozkladu — ovšem pozvolného — již před přícho- dem křesťanství a že již dávno před tímto příchodem ne- přetržitě existovala na našem území primitivní státní orga- nisace. Přijetí křesťanství silně urychlilo rozpad rodového zřízení a uspíšilo přechod k feudalismu. Křesťanský mono- theismus měl na rozpad rodového zřízení zvláště silný vliv a znamenitě posiloval posici kmenových knížat, t. j. náčel- níků vládnoucího rodu kmene (na př. u Čechů kníže z rodu Přemyslovců). Kníže, který byl nejen vládcem, nýbrž i nej- vyšším knězem v období předkřesťanském, podržel obě své funkce i po přijetí křesťanství a až do 13. stol. zůstával ve věcech náboženských nejvyšším pánem, který pokládal 9
Strana 10
pražského biskupa — nejvyššího církevního hodnostáře své země — za svého osobního kaplana, lepšího služebníka. Vedle monotheismu přineslo s sebou křesťanství hospo- dářské, společenské i kulturní formy, které nebyly vůbec slučitelny s existencí rodové společnosti a proti dřívějšímu stavu znamenaly velký pokrok. Hospodářsky vítězilo křes- ťanství u knížat a vládnoucí vrstvy užitkem, který jí mohlo poskytnout. Organisace církve, založená na správním systému staré říše římské, byla po celou dobu raného feudalismu (či t. zv. raného středověku) vzorem organisaci státní a tam, kde vyvinutější státní organisace nebylo, stála státu k dis- posici přímo. V knížecí vojenské družině byli na př. světští bojovníci a představitelé církve často k nerozeznání, v boji válčili společně. Poměrně nejmenších výsledků dosáhlo křesťanství z po- čátku v ohledu kulturním a mravním. Názory a zvyky staré doby se udržovaly velmi houževnatě, nesporná kulturní převaha církve se dlouho omezovala na ni samu (t. j. na duchovní osoby) a trvalo velmi dlouho, téměř 300 let, než se církevní učení všeobecně rozšířilo i mezi lid. Právě tak se v theorii udrželo nazírání dřívější epochy na postavení knížete a vládnoucího rodu. Ceské knížetství bylo považováno za majetek vládnoucího rodu Přemyslovců a náčelník rodu zároveň za vládce státu. Sporná bývala ovšem otázka, kdo z členů vládnoucího rodu má být považován za rodového náčelníka. T. zv. staře- šinský zákon Břetislava I. (z poloviny 11. stol.), určující, že nejstarší člen rodu má být náčelníkem rodu i státu, není ničím jiným než vyjádřením principu patriarchálního rodo- vého zřízení a společného držení rodového majetku v ne- dílu. Došlo-li opravdu k podobnému ustanovení, o čemž není žádné jistoty, pak to byl anachronismus už v tehdejší době. Dávno předtím se nejvyšší mocenské postavení trůn — stalo z předmětu sporů mezi rody jablkem sváru v rodu jediném, protože již dávno se z majetku rodového stával faktický majetek jednotlivců a jejich rodin. Za rozho- 10
pražského biskupa — nejvyššího církevního hodnostáře své země — za svého osobního kaplana, lepšího služebníka. Vedle monotheismu přineslo s sebou křesťanství hospo- dářské, společenské i kulturní formy, které nebyly vůbec slučitelny s existencí rodové společnosti a proti dřívějšímu stavu znamenaly velký pokrok. Hospodářsky vítězilo křes- ťanství u knížat a vládnoucí vrstvy užitkem, který jí mohlo poskytnout. Organisace církve, založená na správním systému staré říše římské, byla po celou dobu raného feudalismu (či t. zv. raného středověku) vzorem organisaci státní a tam, kde vyvinutější státní organisace nebylo, stála státu k dis- posici přímo. V knížecí vojenské družině byli na př. světští bojovníci a představitelé církve často k nerozeznání, v boji válčili společně. Poměrně nejmenších výsledků dosáhlo křesťanství z po- čátku v ohledu kulturním a mravním. Názory a zvyky staré doby se udržovaly velmi houževnatě, nesporná kulturní převaha církve se dlouho omezovala na ni samu (t. j. na duchovní osoby) a trvalo velmi dlouho, téměř 300 let, než se církevní učení všeobecně rozšířilo i mezi lid. Právě tak se v theorii udrželo nazírání dřívější epochy na postavení knížete a vládnoucího rodu. Ceské knížetství bylo považováno za majetek vládnoucího rodu Přemyslovců a náčelník rodu zároveň za vládce státu. Sporná bývala ovšem otázka, kdo z členů vládnoucího rodu má být považován za rodového náčelníka. T. zv. staře- šinský zákon Břetislava I. (z poloviny 11. stol.), určující, že nejstarší člen rodu má být náčelníkem rodu i státu, není ničím jiným než vyjádřením principu patriarchálního rodo- vého zřízení a společného držení rodového majetku v ne- dílu. Došlo-li opravdu k podobnému ustanovení, o čemž není žádné jistoty, pak to byl anachronismus už v tehdejší době. Dávno předtím se nejvyšší mocenské postavení trůn — stalo z předmětu sporů mezi rody jablkem sváru v rodu jediném, protože již dávno se z majetku rodového stával faktický majetek jednotlivců a jejich rodin. Za rozho- 10
Strana 11
dující bod přelomu obou zřízení (a za počátek t. zv. období předfeudálního v nové literatuře) se považuje vyvraždění Slavníkovců na Libici (jako soupeřského rodu Přemyslov- ců) ke konci 10. stol. Ale zatím co na jedné straně poslední tečkou za dřívějšími zápasy byla záhuba Vršovců — snad dědiců Slavníkovců — knížetem Svatoplukem r. 1108 částečně na téže Libici, na druhé straně spory o trůn mezi jednotlivými pretendenty z rodu Přemyslovců, opírajícími se o své vlastní družiny, se odehrávaly již dávno před tím. Je známo a bylo by to možno dokázati četnými příklady, že určité vnější formy a theoretické názory dřívějších epoch vývoje společnosti se často velmi dlouho udržují v prostředí, jehož hospodářský, sociální i kulturní vývoj už pokročil mnohem dále. Trvalo velmi dlouho, než se názor o státu jako rodovém majetku vládnoucího rodu nejsilnějšího kme- ne, který přemohl kmeny ostatní a získal tak i jejich pozem- kové bohatství do svého vlastnictví, změnil pod vlivem feudálního způsobu hospodaření a výroby v názor, že stát je theoreticky vlastnictvím vládnoucího panovníka (a jeho rodiny), kterému je vrchní vlastnictví země „zprostředko- váno“ nesmírně složitým systémem lenních a vasalských svazků feudálních vrchností. Nesmí nás udivit, že v rané době našeho feudalismu tato právní formulace chybí. Kní- žecí vojenská družina, která mocensky podpírá každého knížete, pokud je schopen vydržovati ji z vlastních prostředků a uchovávat si tak její přízeň, je svou pouhou existencí neslučitelná s vládnoucím rodovým zřízením. Schopnost míti svou vlastní vojenskou družinu je dána pře- devším rozsahem pozemkového bohatství příslušného kní- žete nebo jiného velmože. Předáky své družiny odměňuje kníže darováním půdy a nesvobodných lidí, jedno bez dru- hého nemělo ceny, ostatní bojovníci se musí spokojit žol- dem a individuálně naloupenou kořistí na téměř nepřetrži- tých válečných taženích. Průběhem doby se předáci vojen- ských družin snaží o upravení svého vlastního postavení, o zabezpečení svých pozemků, které jim kníže daroval, a o odstranění naprosté právní nejistoty (nový kníže, mající 11
dující bod přelomu obou zřízení (a za počátek t. zv. období předfeudálního v nové literatuře) se považuje vyvraždění Slavníkovců na Libici (jako soupeřského rodu Přemyslov- ců) ke konci 10. stol. Ale zatím co na jedné straně poslední tečkou za dřívějšími zápasy byla záhuba Vršovců — snad dědiců Slavníkovců — knížetem Svatoplukem r. 1108 částečně na téže Libici, na druhé straně spory o trůn mezi jednotlivými pretendenty z rodu Přemyslovců, opírajícími se o své vlastní družiny, se odehrávaly již dávno před tím. Je známo a bylo by to možno dokázati četnými příklady, že určité vnější formy a theoretické názory dřívějších epoch vývoje společnosti se často velmi dlouho udržují v prostředí, jehož hospodářský, sociální i kulturní vývoj už pokročil mnohem dále. Trvalo velmi dlouho, než se názor o státu jako rodovém majetku vládnoucího rodu nejsilnějšího kme- ne, který přemohl kmeny ostatní a získal tak i jejich pozem- kové bohatství do svého vlastnictví, změnil pod vlivem feudálního způsobu hospodaření a výroby v názor, že stát je theoreticky vlastnictvím vládnoucího panovníka (a jeho rodiny), kterému je vrchní vlastnictví země „zprostředko- váno“ nesmírně složitým systémem lenních a vasalských svazků feudálních vrchností. Nesmí nás udivit, že v rané době našeho feudalismu tato právní formulace chybí. Kní- žecí vojenská družina, která mocensky podpírá každého knížete, pokud je schopen vydržovati ji z vlastních prostředků a uchovávat si tak její přízeň, je svou pouhou existencí neslučitelná s vládnoucím rodovým zřízením. Schopnost míti svou vlastní vojenskou družinu je dána pře- devším rozsahem pozemkového bohatství příslušného kní- žete nebo jiného velmože. Předáky své družiny odměňuje kníže darováním půdy a nesvobodných lidí, jedno bez dru- hého nemělo ceny, ostatní bojovníci se musí spokojit žol- dem a individuálně naloupenou kořistí na téměř nepřetrži- tých válečných taženích. Průběhem doby se předáci vojen- ských družin snaží o upravení svého vlastního postavení, o zabezpečení svých pozemků, které jim kníže daroval, a o odstranění naprosté právní nejistoty (nový kníže, mající 11
Strana 12
svou družinu, jim pozemky zase bere), která je pozůstatkem dřívější epochy. T. zv. zvykové (české) právo, které prý v naší zemi panovalo před příchodem práva zákupného (německého — před pol. 13. stol.) a o němž žádný z bada- telů zatím nedovedl jasně povědět, v čem se vlastně lišilo, nebylo podle našeho názoru ničím jiným nežli drsným uplatňováním nároků knížete na vykořisťování obyvatel- stva, které bylo zahaleno v primitivní „právní“ formu. Vedle vládnoucí vojenské vrstvy, které stojí v čele knížecí rod, rozeznávají u nás badatelé v první polovině 12. století v podstatě ještě tři další vrstvy obyvatelstva: svobodné, ne- svobodné a otroky. Stranou celého dění stojí u starších ba- datelů příslušníci duchovního stavu, což je ovšem mínění dnes neudržitelné (srov. úlohu církevních představitelů v knížecí družině a v životě hospodářském). Většinu obyvatelstva prý tvořili v této době svobodní a samostatně hospodařící zemědělci, kteří byli později uve- deni do poddanské závislosti. Menší část obyvatelstva prý náležela již v této době k poddaným a poplatným lidem, hlavně na klášterních velkostatcích, a konečně tu byli otroci, kteří se jimi stali buď rodem (syn otroka byl otrokem) nebo zajetím ve válce či konečně upadli do otroctví na základě drsných forem zvykového práva. Budiž konstatováno, že ani kroniky ani listiny doby, o níž mluvíme, o předpokládané většině svobodného zemědělského obyvatelstva téměř nic nevědí. Nehledě k tomu, že je velmi pochybné, můžeme-li ztotožňovati tehdejší venkovské obyvatelstvo (t. j. téměř všechny obyvatele země) s obyvatelstvem zemědělským a selským, je třeba poukázat na to, že pozemkový majetek příslušníků vládnoucí vrstvy (a církve) zahrnoval v sobě větší část země a tím je ona předpokládaná většina svobod- ného obyvatelstva nemožná. Bylo by ostatně velmi těžké mluvit o svobodném obyvatelstvu v době, kdy vymáhání zemských břemen, uplatňování kořistných soudních forem a vybírání „daně míru“ (výkupné, odváděné knížeti za to, že nechal obyvatele na pokoji) splývají v jeden pojem s vy- lupováním, vypalováním a pustošením vesnic. 12
svou družinu, jim pozemky zase bere), která je pozůstatkem dřívější epochy. T. zv. zvykové (české) právo, které prý v naší zemi panovalo před příchodem práva zákupného (německého — před pol. 13. stol.) a o němž žádný z bada- telů zatím nedovedl jasně povědět, v čem se vlastně lišilo, nebylo podle našeho názoru ničím jiným nežli drsným uplatňováním nároků knížete na vykořisťování obyvatel- stva, které bylo zahaleno v primitivní „právní“ formu. Vedle vládnoucí vojenské vrstvy, které stojí v čele knížecí rod, rozeznávají u nás badatelé v první polovině 12. století v podstatě ještě tři další vrstvy obyvatelstva: svobodné, ne- svobodné a otroky. Stranou celého dění stojí u starších ba- datelů příslušníci duchovního stavu, což je ovšem mínění dnes neudržitelné (srov. úlohu církevních představitelů v knížecí družině a v životě hospodářském). Většinu obyvatelstva prý tvořili v této době svobodní a samostatně hospodařící zemědělci, kteří byli později uve- deni do poddanské závislosti. Menší část obyvatelstva prý náležela již v této době k poddaným a poplatným lidem, hlavně na klášterních velkostatcích, a konečně tu byli otroci, kteří se jimi stali buď rodem (syn otroka byl otrokem) nebo zajetím ve válce či konečně upadli do otroctví na základě drsných forem zvykového práva. Budiž konstatováno, že ani kroniky ani listiny doby, o níž mluvíme, o předpokládané většině svobodného zemědělského obyvatelstva téměř nic nevědí. Nehledě k tomu, že je velmi pochybné, můžeme-li ztotožňovati tehdejší venkovské obyvatelstvo (t. j. téměř všechny obyvatele země) s obyvatelstvem zemědělským a selským, je třeba poukázat na to, že pozemkový majetek příslušníků vládnoucí vrstvy (a církve) zahrnoval v sobě větší část země a tím je ona předpokládaná většina svobod- ného obyvatelstva nemožná. Bylo by ostatně velmi těžké mluvit o svobodném obyvatelstvu v době, kdy vymáhání zemských břemen, uplatňování kořistných soudních forem a vybírání „daně míru“ (výkupné, odváděné knížeti za to, že nechal obyvatele na pokoji) splývají v jeden pojem s vy- lupováním, vypalováním a pustošením vesnic. 12
Strana 13
Vycházíme-li však z faktu, že listiny (a ovšem i kroniky) tehdejší doby znají jen příslušníky vládnoucí vrstvy a pří- slušníky vrstvy nesvobodné, či lépe závislé a poddané, do- cházíme k závěru, že t. zv. obyvatelstva svobodného musila tehdy být jen nepatrná menšina. Charakteristické na druhé straně je, že otroctví je v našich zemích od počátku 11. stol. na trvalém a jasném ústupu, až ke konci 12. stol. úplně mizí. Tento vývoj byl výsledkem způsobu hospodaření na velko- statcích vládnoucí vrstvy a církve. Především sám pojem tehdejšího velkostatku je něčím podstatně odlišným na př. od velkostatku 18. stol. Nešlo tehdy o velká, souvislá lati- fundia, nýbrž o roztroušené osady a dvorce — soběstačně hospodařící — které patřily společně jednomu majiteli. Roztříštěnost a roztroušenost pozemkového příslušenství tohoto velkostatku bývá obvykle vykládána naturálním hos- podářstvím tehdejší doby, kdy na př. kníže cestuje od jed- noho svého dvorce ke druhému, aby tu i se svou družinou (nebo její částí) „trávil“ z dávek a naturálních výnosů, které shromáždili jeho zástupci od poddaného obyvatelstva. Zá- vadou tohoto výkladu však je, že velkostatky klášterů a kapitulních kostelů — tedy sídel stálých — mají svůj po- zemkový majetek i podíly na různých důchodech téměř právě tak roztroušeny a roztříštěny jako velmoži světští. Tuto roztříštěnost by bylo možno vyložit podle našeho ná- zoru mnohem přirozeněji tím, že kníže dával to, co právě dáti mohl a chtěl, a že v zemi řídce osídlené neměly prak- tické ceny velké plochy půdy, neosídlené lidmi. Bylo nutno přihlížet především k tomu, zda obdělávání poskytnuté pů- dy je zajištěno lidmi. Pozvolný přechod k vědomé snaze o zcelení pozemků velkostatků kolonisací velkých ploch půdy a usídlením nového obyvatelstva začínal zásluhou klášterů právě v prvé polovině 12. stol. — Také neustálé cestování knížete mělo alespoň částečně jiný důvod, než nutnosti naturálního hospodářství. Kníže a několik málo předáků jeho družiny byli totiž tehdy jedinými předsta- viteli toho, co dnes označujeme pojmem veřejná správa. Nejenom neustálý boj se sousedy, nýbrž i nutnost osobního 13
Vycházíme-li však z faktu, že listiny (a ovšem i kroniky) tehdejší doby znají jen příslušníky vládnoucí vrstvy a pří- slušníky vrstvy nesvobodné, či lépe závislé a poddané, do- cházíme k závěru, že t. zv. obyvatelstva svobodného musila tehdy být jen nepatrná menšina. Charakteristické na druhé straně je, že otroctví je v našich zemích od počátku 11. stol. na trvalém a jasném ústupu, až ke konci 12. stol. úplně mizí. Tento vývoj byl výsledkem způsobu hospodaření na velko- statcích vládnoucí vrstvy a církve. Především sám pojem tehdejšího velkostatku je něčím podstatně odlišným na př. od velkostatku 18. stol. Nešlo tehdy o velká, souvislá lati- fundia, nýbrž o roztroušené osady a dvorce — soběstačně hospodařící — které patřily společně jednomu majiteli. Roztříštěnost a roztroušenost pozemkového příslušenství tohoto velkostatku bývá obvykle vykládána naturálním hos- podářstvím tehdejší doby, kdy na př. kníže cestuje od jed- noho svého dvorce ke druhému, aby tu i se svou družinou (nebo její částí) „trávil“ z dávek a naturálních výnosů, které shromáždili jeho zástupci od poddaného obyvatelstva. Zá- vadou tohoto výkladu však je, že velkostatky klášterů a kapitulních kostelů — tedy sídel stálých — mají svůj po- zemkový majetek i podíly na různých důchodech téměř právě tak roztroušeny a roztříštěny jako velmoži světští. Tuto roztříštěnost by bylo možno vyložit podle našeho ná- zoru mnohem přirozeněji tím, že kníže dával to, co právě dáti mohl a chtěl, a že v zemi řídce osídlené neměly prak- tické ceny velké plochy půdy, neosídlené lidmi. Bylo nutno přihlížet především k tomu, zda obdělávání poskytnuté pů- dy je zajištěno lidmi. Pozvolný přechod k vědomé snaze o zcelení pozemků velkostatků kolonisací velkých ploch půdy a usídlením nového obyvatelstva začínal zásluhou klášterů právě v prvé polovině 12. stol. — Také neustálé cestování knížete mělo alespoň částečně jiný důvod, než nutnosti naturálního hospodářství. Kníže a několik málo předáků jeho družiny byli totiž tehdy jedinými předsta- viteli toho, co dnes označujeme pojmem veřejná správa. Nejenom neustálý boj se sousedy, nýbrž i nutnost osobního 13
Strana 14
výkonu základních — byť i primitivních — funkcí veřejné správy byla příčinou nepřetržitého cestování knížete po zemi. Na velkostatcích, roztříštěných na jednotlivé osady a dvorce, nebylo dobře možno využít pracovní síly počet- nějšího množství otroků. Soběstačně hospodařící menší jednotka vyžadovala také v poměrně mnohem vyšší míře specialisované pracovníky, než tomu bylo na př. v otrokář- ském systému starého Říma, jehož zemědělská i průmyslová výroba byla založena na velkých hospodářských celcích (latifundiích a velkodílnách), v nichž pracovalo velké množ- ství otroků na téže práci. Byla to podle našeho názoru právě potřeba specialisovaných pracovníků, která na konec mu- sila způsobit, že otroci přešli postupně do stavu poddanské závislosti, v níž poddaný odvádí feudálnímu pánovi část svých výrobků, které vyrobil samostatně. Třeba se ještě zmínit o úloze církve v hospodářském životě. Česká knížata 11. a 12. stol. pokládala celý stát za svůj majetek a pozemky, darované klášterům nebo kapitu- lám, nečinily v tomto názoru žádné výjimky. Křesťanství vítězilo kdysi u vládnoucí vrstvy mimo jiné momenty (o nichž už bylo pověděno výše) také tím, že jí přinášelo velký hmotný užitek. „Darování“ pozemků a důchodů církevním ústavům a institucím nebylo totiž darem, jak my mu dnes rozumíme. „Darované“ statky zůstávaly majet- kem dárcovým a on z nich bral i nadále největší část výnosu. Církevní desátek byla první pravidelná daň v našich ději- nách, na jejíž soustavné vybírání si naše obyvatelstvo zvyklo. A právě tento desátek si ponechával pro sebe za- kladatel (patron) církevního ústavu, odváděje z něho na př. faráři jen tu částku, kterou uznal za vhodné odvésti. Teprve mnohem později, v prvé polovině 13. stol., dosáhla církev uznání toho, že církevním institucím náleží celý desátek, a to ještě bylo toto uznání více jen theoretické a omezeno na vlastní královské statky. Od ostatních světských feudálů byl nárok církve uznán ještě později, především vlivem roz- šíření a uplatnění církevního učení o životě posmrtném. Z. Fiala 14
výkonu základních — byť i primitivních — funkcí veřejné správy byla příčinou nepřetržitého cestování knížete po zemi. Na velkostatcích, roztříštěných na jednotlivé osady a dvorce, nebylo dobře možno využít pracovní síly počet- nějšího množství otroků. Soběstačně hospodařící menší jednotka vyžadovala také v poměrně mnohem vyšší míře specialisované pracovníky, než tomu bylo na př. v otrokář- ském systému starého Říma, jehož zemědělská i průmyslová výroba byla založena na velkých hospodářských celcích (latifundiích a velkodílnách), v nichž pracovalo velké množ- ství otroků na téže práci. Byla to podle našeho názoru právě potřeba specialisovaných pracovníků, která na konec mu- sila způsobit, že otroci přešli postupně do stavu poddanské závislosti, v níž poddaný odvádí feudálnímu pánovi část svých výrobků, které vyrobil samostatně. Třeba se ještě zmínit o úloze církve v hospodářském životě. Česká knížata 11. a 12. stol. pokládala celý stát za svůj majetek a pozemky, darované klášterům nebo kapitu- lám, nečinily v tomto názoru žádné výjimky. Křesťanství vítězilo kdysi u vládnoucí vrstvy mimo jiné momenty (o nichž už bylo pověděno výše) také tím, že jí přinášelo velký hmotný užitek. „Darování“ pozemků a důchodů církevním ústavům a institucím nebylo totiž darem, jak my mu dnes rozumíme. „Darované“ statky zůstávaly majet- kem dárcovým a on z nich bral i nadále největší část výnosu. Církevní desátek byla první pravidelná daň v našich ději- nách, na jejíž soustavné vybírání si naše obyvatelstvo zvyklo. A právě tento desátek si ponechával pro sebe za- kladatel (patron) církevního ústavu, odváděje z něho na př. faráři jen tu částku, kterou uznal za vhodné odvésti. Teprve mnohem později, v prvé polovině 13. stol., dosáhla církev uznání toho, že církevním institucím náleží celý desátek, a to ještě bylo toto uznání více jen theoretické a omezeno na vlastní královské statky. Od ostatních světských feudálů byl nárok církve uznán ještě později, především vlivem roz- šíření a uplatnění církevního učení o životě posmrtném. Z. Fiala 14
Strana 15
KANOVNÍK VYŠEHRADSKY
KANOVNÍK VYŠEHRADSKY
Strana 16
Strana 17
Roku od narození Páně 1126 řečený kníže Soběslav přijel na Moravu, a odňav Otovi úděl Oldřichův, dosadil zase Oldřichova syna Vratislava na otcovský stolec. Ota, kníže moravský, navštívil Lothara v Řezně. Soběslav poplenil Otovu část Moravy. Téhož roku bylo viděti na úsvitě znamení blesku: někteří je viděli před Hodem božím vánočním, někteří na Štědrý den, ale zřetelně bylo je viděti v noci na den sv. Štěpána, prvomučedníka. Té zimy pomřelo mnoho lidí a napadalo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl. Dne 16. února byla veliká zátopa a led nadělal škody na mnohých věcech. Tu Lothar, král saský, byv sveden od Oty, knížete mo- ravského, a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Če- chům a dorazil k hradu Chlumci. Tam kníže Soběslav s po- mocí Boží a se svým průvodem pobil dne 18. února pět set pánů z jeho vojska, štítonoše v to nečítaje; mezi nimi padl řečený kníže Ota. A v této veliké bitvě zahynuli jen tři Čechové; krále saského s ostatními Soběslav vzal na milost a propustil ho v pokoji. A tak se pan Soběslav a Čechové s velikou ctí a slávou bez úrazu vrátili. I nastala nevýslovná radost mezi duchovními i světskými v celé rodině sv. Vác- lava, protože se ani otcům našim ani dědům a pradědům nedostalo takové cti, jakou nám všemohoucí Bůh ze své mi- Pokračovatelé Kosmovi 2 17
Roku od narození Páně 1126 řečený kníže Soběslav přijel na Moravu, a odňav Otovi úděl Oldřichův, dosadil zase Oldřichova syna Vratislava na otcovský stolec. Ota, kníže moravský, navštívil Lothara v Řezně. Soběslav poplenil Otovu část Moravy. Téhož roku bylo viděti na úsvitě znamení blesku: někteří je viděli před Hodem božím vánočním, někteří na Štědrý den, ale zřetelně bylo je viděti v noci na den sv. Štěpána, prvomučedníka. Té zimy pomřelo mnoho lidí a napadalo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl. Dne 16. února byla veliká zátopa a led nadělal škody na mnohých věcech. Tu Lothar, král saský, byv sveden od Oty, knížete mo- ravského, a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Če- chům a dorazil k hradu Chlumci. Tam kníže Soběslav s po- mocí Boží a se svým průvodem pobil dne 18. února pět set pánů z jeho vojska, štítonoše v to nečítaje; mezi nimi padl řečený kníže Ota. A v této veliké bitvě zahynuli jen tři Čechové; krále saského s ostatními Soběslav vzal na milost a propustil ho v pokoji. A tak se pan Soběslav a Čechové s velikou ctí a slávou bez úrazu vrátili. I nastala nevýslovná radost mezi duchovními i světskými v celé rodině sv. Vác- lava, protože se ani otcům našim ani dědům a pradědům nedostalo takové cti, jakou nám všemohoucí Bůh ze své mi- Pokračovatelé Kosmovi 2 17
Strana 18
losti udělil a svou pravicí a spravedlivým soudem nepřátele přemohl. Amen. Nechci však, aby vám, otcové a matky, ušlo, co jsem slyšel, zvěstuji vám pravdu o pomoci Boha všemo- houcího, protože ji vidělo skoro obojí vojsko: před počát- kem bitvy mezi Sasy a Čechy letěl toho dne orel a křičel nad Sasy, vyhlížeje si z vnuknutí Božího již předem jejich mrtvoly; též bylo slyšeti zvonění. A dále: když na sto vel- možů českých i představených kostelů a kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles, zvolal, slze radostí, na své: „Druhové a bratří, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za nás, i vy vizte!“ Oni pak užaslí hleděli sem i tam, ale nic ne- viděli, protože ne všem, nýbrž jen hodným toho bylo po- přáno od Boha viděti ten zázrak. I truchleli, slzeli, z celého srdce vzdychali k Bohu, oči a ruce vzpínali k Bohu a tak dlouho volali Kyrieleison, až všemohoucí Bůh ze svého milosrdenství a svým svatým poslem Václavem, naším ochráncem, porazil nepřátele naše. Amen. Kníže Soběslav, jenž všechny přípravy k boji zařídil, poslal svého kaplana, té věci znalého, do vsi Vrbčan; ten nalezl na zdi kostela praporec sv. Vojtěcha biskupa, i byl zavěšen na kopí sv. Václava mučedníka včas bitvy proti Sasům, kde Bůh je přemohl. Amen. Téhož roku dne 3. října Zdík, zvolen byv biskupem na stolec olomoucký podle ustanovení církevního práva, byl posvěcen od svého arcibiskupa a při svěcení, odloživ rodné jméno, byl nazván Jindřich. Téhož roku sešli se kníže Soběslav a uherský král Štěpán k rokování a dali si navzájem dary. Soběslav, navrátiv se domů, zajal Břetislava a v poutech ho dal dovézti na hrad Donín. 18
losti udělil a svou pravicí a spravedlivým soudem nepřátele přemohl. Amen. Nechci však, aby vám, otcové a matky, ušlo, co jsem slyšel, zvěstuji vám pravdu o pomoci Boha všemo- houcího, protože ji vidělo skoro obojí vojsko: před počát- kem bitvy mezi Sasy a Čechy letěl toho dne orel a křičel nad Sasy, vyhlížeje si z vnuknutí Božího již předem jejich mrtvoly; též bylo slyšeti zvonění. A dále: když na sto vel- možů českých i představených kostelů a kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles, zvolal, slze radostí, na své: „Druhové a bratří, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za nás, i vy vizte!“ Oni pak užaslí hleděli sem i tam, ale nic ne- viděli, protože ne všem, nýbrž jen hodným toho bylo po- přáno od Boha viděti ten zázrak. I truchleli, slzeli, z celého srdce vzdychali k Bohu, oči a ruce vzpínali k Bohu a tak dlouho volali Kyrieleison, až všemohoucí Bůh ze svého milosrdenství a svým svatým poslem Václavem, naším ochráncem, porazil nepřátele naše. Amen. Kníže Soběslav, jenž všechny přípravy k boji zařídil, poslal svého kaplana, té věci znalého, do vsi Vrbčan; ten nalezl na zdi kostela praporec sv. Vojtěcha biskupa, i byl zavěšen na kopí sv. Václava mučedníka včas bitvy proti Sasům, kde Bůh je přemohl. Amen. Téhož roku dne 3. října Zdík, zvolen byv biskupem na stolec olomoucký podle ustanovení církevního práva, byl posvěcen od svého arcibiskupa a při svěcení, odloživ rodné jméno, byl nazván Jindřich. Téhož roku sešli se kníže Soběslav a uherský král Štěpán k rokování a dali si navzájem dary. Soběslav, navrátiv se domů, zajal Břetislava a v poutech ho dal dovézti na hrad Donín. 18
Strana 19
Téhož roku pomřelo hladem na celém světě mnoho lidí. Pak byl Břetislav po třech měsících uvržen do vězení na hradě Jaroměři. Toho času Čechové přestavěli některá opevnění: Přimdu, Zhořelec a Tachov. Také během toho času Soběslav, kníže nejjasnější, dal nově postavit zboře- nou kapli na hoře Řípu a Zdík, ctihodný biskup svatého kostela olomouckého, když bylo kapli obnoveno dřívější právo nadání, s největší uctivostí ji posvětil. Roku od narození Páně 1127 dne 23. února byla nalezena ve Hnězdně hlava sv. Voj- těcha mučedníka a biskupa právě na tom místě, kde byl tento mučedník mučednictvím korunován a pohřben. Sobě- slav, kníže český, byl toho času smířen s německým králem Lotharem a z náklonnosti a z úcty k němu oblehl hrad No- rimberk s velikou mocí vojenskou a zpustošil a vypálil Ba- vorsko skoro až k Dunaji. Po deseti nedělích, vykonav svůj úkol, vrátil se s velikou vítězoslávou domů. Bavoři však a Sasové, rozpáleni hněvem a zlobou, ustanovili si vévodu Konráda za krále a způsobili tak, bohužel, v říši nový zma- tek, horší než dříve. Roku od narození Páně 1128 o velikonocích zdvihl král Lothar z vody křtu syna knížete Soběslava a stali se důvěrnými přáteli; tomuto dítěti po biřmování slíbil syn Viprechtův před saskými velmoži tam přítomnými celé své léno po své smrti. Téhož roku podnikl Soběslav výpravu na pomoc svému kmotru, králi Lotharovi, proti králi Konrádovi; . . . druhého dne se vrátil domů s díkůčiněním. Zanedlouho potom byl Konrád, syn Litoltův, zajat od Soběslava a uvězněn v domě kostela vyšehradského. Léto bylo suché. Téhož roku bylo mnoho českých velmožů od knížete Soběslava jato a uvrženo do pout a do vězení. Břetislav byl 19
Téhož roku pomřelo hladem na celém světě mnoho lidí. Pak byl Břetislav po třech měsících uvržen do vězení na hradě Jaroměři. Toho času Čechové přestavěli některá opevnění: Přimdu, Zhořelec a Tachov. Také během toho času Soběslav, kníže nejjasnější, dal nově postavit zboře- nou kapli na hoře Řípu a Zdík, ctihodný biskup svatého kostela olomouckého, když bylo kapli obnoveno dřívější právo nadání, s největší uctivostí ji posvětil. Roku od narození Páně 1127 dne 23. února byla nalezena ve Hnězdně hlava sv. Voj- těcha mučedníka a biskupa právě na tom místě, kde byl tento mučedník mučednictvím korunován a pohřben. Sobě- slav, kníže český, byl toho času smířen s německým králem Lotharem a z náklonnosti a z úcty k němu oblehl hrad No- rimberk s velikou mocí vojenskou a zpustošil a vypálil Ba- vorsko skoro až k Dunaji. Po deseti nedělích, vykonav svůj úkol, vrátil se s velikou vítězoslávou domů. Bavoři však a Sasové, rozpáleni hněvem a zlobou, ustanovili si vévodu Konráda za krále a způsobili tak, bohužel, v říši nový zma- tek, horší než dříve. Roku od narození Páně 1128 o velikonocích zdvihl král Lothar z vody křtu syna knížete Soběslava a stali se důvěrnými přáteli; tomuto dítěti po biřmování slíbil syn Viprechtův před saskými velmoži tam přítomnými celé své léno po své smrti. Téhož roku podnikl Soběslav výpravu na pomoc svému kmotru, králi Lotharovi, proti králi Konrádovi; . . . druhého dne se vrátil domů s díkůčiněním. Zanedlouho potom byl Konrád, syn Litoltův, zajat od Soběslava a uvězněn v domě kostela vyšehradského. Léto bylo suché. Téhož roku bylo mnoho českých velmožů od knížete Soběslava jato a uvrženo do pout a do vězení. Břetislav byl 19
Strana 20
odvezen na hrad Děčín a Konrád k Jindřichovi, synu Viprechtovu. Téhož roku dne 9. listopadu bylo červené zatmění mě- síce; chci podotknouti, že někteří z něho viděli srpek, jenž zůstal, sem tam se zmítaje, až zapadl. A mnoho hvězd jej obklopilo, jedna z nich obletěla měsíc, druhá se pustila na sever. Po desíti dnech objevila se na noc rudá znamení na severním nebi. Roku od narození Páně 1129 byl Vratislav, syn Oldřichův, jat od Soběslava a potom poslán do vyhnanství. Hrad Kladsko byl od Soběslava ob- noven a opevněn. Téhož roku obnovil kníže Soběslav kostel vyšehradský, jejž jeho otec, král Vratislav blahoslavené paměti, vystavěl pro spásu duše své i své choti a svého potomstva se svole- ním a z moci nejslavnějšího papeže Alexandra a sedmdesáti dvou otců; řečený biskup svaté církve římské poslal k po- tvrzení důstojnosti tohoto posvátného zřízení služebníkům toho kostela: knězi, jáhnovi a podjáhnovi a též proboštovi prostřednictvím Jana, biskupa tuskulského, a Petra, pro- bošta u sv. Jiří, mučedníka, sandály a mitry a povolil jim, aby jich na znamení apoštolské moci navždy užívali. Když se o těchto věcech stalo rozhodnutí a opatření, podřídil řečený král tento kostel svaté církvi v Římě. Založil jej tím způsobem, že přinesl na vlastních ramenou dvanáct plných nůší kamení ke cti Spasitele tak, jak to učinil císař Kon- stantin při založení kostela římského. Učinil jej tedy svo- bodným a Soběslav, jak jsme pověděli, jej obnovil a obno- vený skvěleji zvelebil: dal malovat stěny, zavěsit v něm zlatý kruhový svícen, jenž váží dvanáct hřiven zlata, osmdesát hři- ven stříbra, mědi a železa nepočítajíc, podlahu dal okrášlit hlazenými kameny, přidal boční lodi, kolem běžící, při- stavěl na dvou stranách krovy, opatřil cihlovým krytem celý 20
odvezen na hrad Děčín a Konrád k Jindřichovi, synu Viprechtovu. Téhož roku dne 9. listopadu bylo červené zatmění mě- síce; chci podotknouti, že někteří z něho viděli srpek, jenž zůstal, sem tam se zmítaje, až zapadl. A mnoho hvězd jej obklopilo, jedna z nich obletěla měsíc, druhá se pustila na sever. Po desíti dnech objevila se na noc rudá znamení na severním nebi. Roku od narození Páně 1129 byl Vratislav, syn Oldřichův, jat od Soběslava a potom poslán do vyhnanství. Hrad Kladsko byl od Soběslava ob- noven a opevněn. Téhož roku obnovil kníže Soběslav kostel vyšehradský, jejž jeho otec, král Vratislav blahoslavené paměti, vystavěl pro spásu duše své i své choti a svého potomstva se svole- ním a z moci nejslavnějšího papeže Alexandra a sedmdesáti dvou otců; řečený biskup svaté církve římské poslal k po- tvrzení důstojnosti tohoto posvátného zřízení služebníkům toho kostela: knězi, jáhnovi a podjáhnovi a též proboštovi prostřednictvím Jana, biskupa tuskulského, a Petra, pro- bošta u sv. Jiří, mučedníka, sandály a mitry a povolil jim, aby jich na znamení apoštolské moci navždy užívali. Když se o těchto věcech stalo rozhodnutí a opatření, podřídil řečený král tento kostel svaté církvi v Římě. Založil jej tím způsobem, že přinesl na vlastních ramenou dvanáct plných nůší kamení ke cti Spasitele tak, jak to učinil císař Kon- stantin při založení kostela římského. Učinil jej tedy svo- bodným a Soběslav, jak jsme pověděli, jej obnovil a obno- vený skvěleji zvelebil: dal malovat stěny, zavěsit v něm zlatý kruhový svícen, jenž váží dvanáct hřiven zlata, osmdesát hři- ven stříbra, mědi a železa nepočítajíc, podlahu dal okrášlit hlazenými kameny, přidal boční lodi, kolem běžící, při- stavěl na dvou stranách krovy, opatřil cihlovým krytem celý 20
Strana 21
vršek kostela i střechy, dal pokrýt klášter a všechna hospo- dářská stavení; kromě toho rozmnožil počet kanovníků toho kostela a obdařil je dalšími platy, dvory a jinými statky. Téhož roku pan Menhart, biskup kostela pražského, ob- novil hrob svatého Vojtěcha biskupa zlatou, stříbrnou a kři- šťálovou výzdobou. Téhož roku byl Václav, syn Svatoplukův, poslán od kní- žete Soběslava do Uher na pomoc králi Štěpánovi proti Řekům a šťastně se vrátil; ale žil potom jen čtyři měsíce, a čtvrtodenní zimnicí umořen, zemřel posledního dne měsíce února. Roku od narození Páně 1130 právě na Hod boží vánoční na úsvitě vyšla denice, což ne- bylo nikdy vídáno ani slýcháno. Menhart, biskup pražský, odebral se do Jerusalema na pout. Téhož roku také kníže Soběslav jel do Řezna k rokování s králem Lotharem a z milosti Boží ušel utopení v řece Řezně. V tom městě se zdržel týden a pobořil dvacatero opevnění; pak se zdráv a vesel vrátil domů. Toto čině pak kníže Soběslav, zůstával jako dříve i dosud ve všem bez úrazu; i přijel na hrad Kladsko s četným průvodem, a opev- niv jej pečlivěji a silněji než dříve, rozhodl se jeti na Mo- ravu. Ale milosrdenství Boží, jak On sám praví: „Nic není skrytého, což by nemělo býti zjeveno, ani tajného, ježto by nemělo zvědíno býti“1) atd., objevilo úklady a zrady, které byly dlouho proti němu strojeny; a tehdy právě na té cestě vyšly najevo a tak započatou cestu na Moravu na čas pře- rušily. Zpozorovav tedy první neděli dne 15. června na té cestě dva zbrojnoše, jak mu ukládají o život, povolal své kmety, Zdeslava, syna Blahova, a Diviše a žádal od nich čestné slovo, že mu vyhovějí v jakési důvěrné věci. Když mu je podle jeho přání dali, kníže, ukázav jim na vlastní oči 1) Mat. 10, 26. 21
vršek kostela i střechy, dal pokrýt klášter a všechna hospo- dářská stavení; kromě toho rozmnožil počet kanovníků toho kostela a obdařil je dalšími platy, dvory a jinými statky. Téhož roku pan Menhart, biskup kostela pražského, ob- novil hrob svatého Vojtěcha biskupa zlatou, stříbrnou a kři- šťálovou výzdobou. Téhož roku byl Václav, syn Svatoplukův, poslán od kní- žete Soběslava do Uher na pomoc králi Štěpánovi proti Řekům a šťastně se vrátil; ale žil potom jen čtyři měsíce, a čtvrtodenní zimnicí umořen, zemřel posledního dne měsíce února. Roku od narození Páně 1130 právě na Hod boží vánoční na úsvitě vyšla denice, což ne- bylo nikdy vídáno ani slýcháno. Menhart, biskup pražský, odebral se do Jerusalema na pout. Téhož roku také kníže Soběslav jel do Řezna k rokování s králem Lotharem a z milosti Boží ušel utopení v řece Řezně. V tom městě se zdržel týden a pobořil dvacatero opevnění; pak se zdráv a vesel vrátil domů. Toto čině pak kníže Soběslav, zůstával jako dříve i dosud ve všem bez úrazu; i přijel na hrad Kladsko s četným průvodem, a opev- niv jej pečlivěji a silněji než dříve, rozhodl se jeti na Mo- ravu. Ale milosrdenství Boží, jak On sám praví: „Nic není skrytého, což by nemělo býti zjeveno, ani tajného, ježto by nemělo zvědíno býti“1) atd., objevilo úklady a zrady, které byly dlouho proti němu strojeny; a tehdy právě na té cestě vyšly najevo a tak započatou cestu na Moravu na čas pře- rušily. Zpozorovav tedy první neděli dne 15. června na té cestě dva zbrojnoše, jak mu ukládají o život, povolal své kmety, Zdeslava, syna Blahova, a Diviše a žádal od nich čestné slovo, že mu vyhovějí v jakési důvěrné věci. Když mu je podle jeho přání dali, kníže, ukázav jim na vlastní oči 1) Mat. 10, 26. 21
Strana 22
zrádce, pravil: „To jsou ti zrádci, kteří mi ukládají o život, a vrahové. Jak jste mi před chvílí slíbili, přiveďte je, aniž jim ublížíte, až přede mne, abych zcela úplně a jasně poznal pravdu o celé té zradě, i zjevné i dosud tušené.“ I byl jeden z nich ihned chycen s kopím a s dýkou, jedem napuštěnou a asi dva lokte dlouhou, druhý však utekl. Tu kníže Sobě- slav, dostav z moudrosti Boží vnuknutí jako Šalomoun, povolal několik svých lovců a řekl jim, zatajuje však skuteč- nost: „Jednomu z mých zbrojnošů byl ukraden tlumok; pusťte ohaře, aby sledovali stopy zloděje.“ Oni, plníce rozkaz svého pána, rychle za nimi běželi a v jedné vsi chytili zrádce, který měl meč napuštěn jedem, a přivedli ho spouta- ného ke knížeti. Ten se v přítomnosti velmožů země české tázal těch proklatých lotrů: „Proč a k čí radě jste chtěli takový ničemný zločin spáchat? A čí jste bojovníci?“ A ti synové nepravosti nemohli takovou ohavnost zatajit; a tak jeden vyznal, že slouží jako bojovník Miroslavovi, synu kmeta Jana, a druhý, že Střezimírovi, mladšímu bratru Miroslavovu. A úvodem jejich zlořečené řeči byla tato slova: „Dobrý a milý kníže, ptáš-li se po příčině a průběhu té věci, má se, aniž na mne padnul stín lži, takto: Miroslav " nás nešťastné navedl, abychom zahubili tvůj slavný život. I byl Miroslav, jenž dlel právě na té výpravě, spoután nejtěžšími okovy; Střezimír však, jenž poradiv se s bratrem, vyžádal si předtím pod záminkou, že má matku těžce ne- mocnou, od knížete dovolení vrátit se domů z výpravy, byl rovněž v jedné vsi zajat a oba bratři byli odvedeni na Vy- šehrad. Potom kníže Soběslav jel do hlavního hradu Prahy na pouť, vstoupil tam bosýma nohama a v kajícím rouše jako král ninivetský a všichni ho radostně s velikou slávou a ctí uvítali, právem se radujíce z jeho zachránění a chvalozpěv andělský zpívajíce a zvoníce též na zvony. Pomodliv se tam, odebral se na Vyšehrad a byl tu od kanovníků svého 22
zrádce, pravil: „To jsou ti zrádci, kteří mi ukládají o život, a vrahové. Jak jste mi před chvílí slíbili, přiveďte je, aniž jim ublížíte, až přede mne, abych zcela úplně a jasně poznal pravdu o celé té zradě, i zjevné i dosud tušené.“ I byl jeden z nich ihned chycen s kopím a s dýkou, jedem napuštěnou a asi dva lokte dlouhou, druhý však utekl. Tu kníže Sobě- slav, dostav z moudrosti Boží vnuknutí jako Šalomoun, povolal několik svých lovců a řekl jim, zatajuje však skuteč- nost: „Jednomu z mých zbrojnošů byl ukraden tlumok; pusťte ohaře, aby sledovali stopy zloděje.“ Oni, plníce rozkaz svého pána, rychle za nimi běželi a v jedné vsi chytili zrádce, který měl meč napuštěn jedem, a přivedli ho spouta- ného ke knížeti. Ten se v přítomnosti velmožů země české tázal těch proklatých lotrů: „Proč a k čí radě jste chtěli takový ničemný zločin spáchat? A čí jste bojovníci?“ A ti synové nepravosti nemohli takovou ohavnost zatajit; a tak jeden vyznal, že slouží jako bojovník Miroslavovi, synu kmeta Jana, a druhý, že Střezimírovi, mladšímu bratru Miroslavovu. A úvodem jejich zlořečené řeči byla tato slova: „Dobrý a milý kníže, ptáš-li se po příčině a průběhu té věci, má se, aniž na mne padnul stín lži, takto: Miroslav " nás nešťastné navedl, abychom zahubili tvůj slavný život. I byl Miroslav, jenž dlel právě na té výpravě, spoután nejtěžšími okovy; Střezimír však, jenž poradiv se s bratrem, vyžádal si předtím pod záminkou, že má matku těžce ne- mocnou, od knížete dovolení vrátit se domů z výpravy, byl rovněž v jedné vsi zajat a oba bratři byli odvedeni na Vy- šehrad. Potom kníže Soběslav jel do hlavního hradu Prahy na pouť, vstoupil tam bosýma nohama a v kajícím rouše jako král ninivetský a všichni ho radostně s velikou slávou a ctí uvítali, právem se radujíce z jeho zachránění a chvalozpěv andělský zpívajíce a zvoníce též na zvony. Pomodliv se tam, odebral se na Vyšehrad a byl tu od kanovníků svého 22
Strana 23
otce, krále Vratislava, uvítán s nevýslovnou radostí. Dru- hého dne, jako se včely slétají k své královně a matce, tak čeští velmoži uslyševše, že jejich kníže vyvázl z takových nebezpečenství, sešli se na výšině vyšehradské, a nalezše ho tam, radovali se z jeho zachránění jako matka z jedináčka. Nazítří shromáždil kníže Soběslav vznešené i prosté muže v paláci vyšehradském, také kanovníky pražské; i my jsme tam byli. Bylo v tom shromáždění veliké množství mužů, skoro tři tisíce. A vládce Čech sám, stoje uprostřed nás všech, jako syn odprošující otce za všechnu svou neposluš- nost, pozdvihnuv hlasu svého, pravil se slzami toto: „Velmoži čeští a štíte země české! Nechci se chválit ani vynášet, ale pravdu mluvím: když jsem býval vyhnancem, milostí Boží žil jsem všude šťastně a měl jsem sdostatek toho, čeho jsem potřeboval; nyní však s pláčem pravím: za života knížete Vladislava, bratra svého, neujal jsem se tohoto knížetství a důstojenství ani zbraní ani nějakým ji- ným násilím, nýbrž dosáhl jsem ho Božím milosrdenstvím a volbou svého bratra ještě za jeho života a volbou vás všech. A z toho důvodu a z toho práva usuzuji, že jsem ho nabyl po právu a důvodně. Ale někteří z urozených naší země chtěli mne z podnětu dáblova, žel Bohu, zahubit, jako kdysi jejich předkové zabili mého bratra Břetislava, knížete velmi moudrého, a také zahubili bez příčiny Svato- pluka. Mne, jenž jsem usiloval o prospěch vlasti a stejně o vaši čest, nevím z jaké záminky chtěli zničit, ale přispě- ním milosti Boží se jim to nepodařilo. Zdaž nevidíte, jak byli tvrdí a bezbožní v srdcích svých? Neb ti, jimž jsem uděloval bohatší dary své milosti a jež jsem nad jiné ctil s větší láskou a náklonností a jimž jsem poskytoval čestné místo po svém boku, usilovali v své zlobě o mou zkázu. Aby se však nezdálo, že je odsuzuji z pýchy nebo z nená- visti, nechť je libo vaší důstojnosti slyšet z vlastních jejich " úst, co budou mluvit." 23
otce, krále Vratislava, uvítán s nevýslovnou radostí. Dru- hého dne, jako se včely slétají k své královně a matce, tak čeští velmoži uslyševše, že jejich kníže vyvázl z takových nebezpečenství, sešli se na výšině vyšehradské, a nalezše ho tam, radovali se z jeho zachránění jako matka z jedináčka. Nazítří shromáždil kníže Soběslav vznešené i prosté muže v paláci vyšehradském, také kanovníky pražské; i my jsme tam byli. Bylo v tom shromáždění veliké množství mužů, skoro tři tisíce. A vládce Čech sám, stoje uprostřed nás všech, jako syn odprošující otce za všechnu svou neposluš- nost, pozdvihnuv hlasu svého, pravil se slzami toto: „Velmoži čeští a štíte země české! Nechci se chválit ani vynášet, ale pravdu mluvím: když jsem býval vyhnancem, milostí Boží žil jsem všude šťastně a měl jsem sdostatek toho, čeho jsem potřeboval; nyní však s pláčem pravím: za života knížete Vladislava, bratra svého, neujal jsem se tohoto knížetství a důstojenství ani zbraní ani nějakým ji- ným násilím, nýbrž dosáhl jsem ho Božím milosrdenstvím a volbou svého bratra ještě za jeho života a volbou vás všech. A z toho důvodu a z toho práva usuzuji, že jsem ho nabyl po právu a důvodně. Ale někteří z urozených naší země chtěli mne z podnětu dáblova, žel Bohu, zahubit, jako kdysi jejich předkové zabili mého bratra Břetislava, knížete velmi moudrého, a také zahubili bez příčiny Svato- pluka. Mne, jenž jsem usiloval o prospěch vlasti a stejně o vaši čest, nevím z jaké záminky chtěli zničit, ale přispě- ním milosti Boží se jim to nepodařilo. Zdaž nevidíte, jak byli tvrdí a bezbožní v srdcích svých? Neb ti, jimž jsem uděloval bohatší dary své milosti a jež jsem nad jiné ctil s větší láskou a náklonností a jimž jsem poskytoval čestné místo po svém boku, usilovali v své zlobě o mou zkázu. Aby se však nezdálo, že je odsuzuji z pýchy nebo z nená- visti, nechť je libo vaší důstojnosti slyšet z vlastních jejich " úst, co budou mluvit." 23
Strana 24
Potom byli řečení synové ďáblovi postaveni před knížete a přísedící jeho; ti, kdož měli od svých pánů poručeno pásti po smrti knížete, nemohli zatajit tuto bezbožnou věc, nýbrž vinili z toho ze všeho Miroslava, syna Janova, že prý z jeho rozkazu jim bylo uloženo vše, co chtěli vykonat, neboť byli i jeho služebníky. Miroslavovi bylo pak poručeno, aby stál před tváří knížete, a jeden z velmožů měl za úkol, aby vy- šetřil od něho, zda se opovážil zosnovat takový zločin z vlastní zloby či z podnětu jiných nebo kdo byl návodcem tohoto spiknutí. Miroslav k tomu odpověděl: „Nejmilosti- vější kníže! Nemohu nikterak zapřít veliký svůj hřích, jejž jsem k svému největšímu neštěstí zamýšlel, nýbrž chci jej v přítomnosti vaší a všech přísedících prozradit. Neboť před nějakým časem navštívil mě třikrát jeden z bojovníků Břetislavových, jménem Boleša, abych ten hříšný čin na se vzal; nechtěl jsem však popřát sluchu jeho návrhu. Napo- sledy však přišel ke mně váš kaplan Božík a jal se mně takto domlouvat: „Zdaliž, milý synu, býval někdo v naší zemi slavnější nebo moudřejší než tvůj otec? Tys však mezi ostatními velmoži této země pokládán za nejmenšího. A chceš ještě k tomu strpět, aby vlastní tvůj bratr snášel ve vězení tak dlouho, ač nevinen, tolik zlého? Je tedy lépe, abychom tohoto pyšného knížete zabili a posadili na stolec takového, od kterého bychom mohli mít vše, co se nám zalíbí. Nevěříš-li mi, dovedu tě k tomu, komu budeš moci uvěřit bez jakékoli pochybnosti. Když skončil tuto řeč, svolil jsem pohříchu k jeho výzvě a on mě dovedl k biskupu Menhartovi, jenž přebýval tehdy v Žerčiněvsi. Zařídil to tak, jako by mě chtěl doporučit biskupu do služby, a tam mělo vzniknouti celé to spiknutí.“ Byv stran spiknutí potom dotázán od knížete, těžce vinil po všech stránkách biskupa řka: „Biskup Menhart, aby se ujistil v té věci naší stálostí, položil dva prsty na ostatky svatých a měl ke mně tuto řeč: »Zbavíš-li knížete života, 24
Potom byli řečení synové ďáblovi postaveni před knížete a přísedící jeho; ti, kdož měli od svých pánů poručeno pásti po smrti knížete, nemohli zatajit tuto bezbožnou věc, nýbrž vinili z toho ze všeho Miroslava, syna Janova, že prý z jeho rozkazu jim bylo uloženo vše, co chtěli vykonat, neboť byli i jeho služebníky. Miroslavovi bylo pak poručeno, aby stál před tváří knížete, a jeden z velmožů měl za úkol, aby vy- šetřil od něho, zda se opovážil zosnovat takový zločin z vlastní zloby či z podnětu jiných nebo kdo byl návodcem tohoto spiknutí. Miroslav k tomu odpověděl: „Nejmilosti- vější kníže! Nemohu nikterak zapřít veliký svůj hřích, jejž jsem k svému největšímu neštěstí zamýšlel, nýbrž chci jej v přítomnosti vaší a všech přísedících prozradit. Neboť před nějakým časem navštívil mě třikrát jeden z bojovníků Břetislavových, jménem Boleša, abych ten hříšný čin na se vzal; nechtěl jsem však popřát sluchu jeho návrhu. Napo- sledy však přišel ke mně váš kaplan Božík a jal se mně takto domlouvat: „Zdaliž, milý synu, býval někdo v naší zemi slavnější nebo moudřejší než tvůj otec? Tys však mezi ostatními velmoži této země pokládán za nejmenšího. A chceš ještě k tomu strpět, aby vlastní tvůj bratr snášel ve vězení tak dlouho, ač nevinen, tolik zlého? Je tedy lépe, abychom tohoto pyšného knížete zabili a posadili na stolec takového, od kterého bychom mohli mít vše, co se nám zalíbí. Nevěříš-li mi, dovedu tě k tomu, komu budeš moci uvěřit bez jakékoli pochybnosti. Když skončil tuto řeč, svolil jsem pohříchu k jeho výzvě a on mě dovedl k biskupu Menhartovi, jenž přebýval tehdy v Žerčiněvsi. Zařídil to tak, jako by mě chtěl doporučit biskupu do služby, a tam mělo vzniknouti celé to spiknutí.“ Byv stran spiknutí potom dotázán od knížete, těžce vinil po všech stránkách biskupa řka: „Biskup Menhart, aby se ujistil v té věci naší stálostí, položil dva prsty na ostatky svatých a měl ke mně tuto řeč: »Zbavíš-li knížete života, 24
Strana 25
slibuji tobě, že ti kníže Břetislav udělí jedno z tohoto patera: správu hradu Žatce či Litoměřic anebo úřad komorníka nebo stolníka nebo maršálka; cokoli si vyvolíš, beze vší pochybnosti se ctí budeš mít“.“ Když tak sám sebe i jiné vlastními ústy obvinil, byl potom se svými druhy vyveden z rady a druhého dne byly jemu, jeho bratru Střezimírovi a jednomu lékaři usekány na tržišti všechny údy. Výše řečení dva synové dáblovi však podstoupili neslýchaná muka: byli totiž těsně vpleteni do kola, oči jim byly vyloupnuty, ruce a jazyk uříznuty a s přelámanými hnáty položeni na sloupy, k jejich smrti přichystané, a tak bídný život skončili. Křivosúd, strýc Miroslavův, a jiní dva, obvinění před knížetem a jeho shromážděním, z nichž jeden se jmenoval Vacemil a druhý Jindřich, byvše odkázáni na Boží soud, kráčeli v Praze přes žhavé železo, a takto byvše odsouzeni od Boha všemohou- cího, po pravdě shledáni byli vinníky. Bylo tedy rozhod- nuto, aby podstoupili trest smrti; potom byli dne 23. června vedeni na tržiště a sekerou stati. Kaplan Božík přišel mezi ostatním lidem jako na podívanou. Nevím však, zda proto, aby smyl vinu sobě přičítanou, či zda ho tam dábel, který tu věc vymyslil a ve všem ji řídil, přivedl, aby se podíval na záhubu svých druhů, chtěje, aby se jeho gladiátor ne- toulal příliš dlouho mimo jejich společnost. Neboť ten, jenž se dříve, maje zlé svědomí, toulal a prchal2), nyní se ukázal Boží milostí zjevným před očima všech. Jeden z velmožů, zahlédnuv ho, zadržel jej a přivedl ke knížeti; byv dotázán o té věci, v ničem se nerůznil od řeči svých spoluvinníků, a proto, spoután byv železným okovem, dopraven byl do vazby královského vladaře. V příštím týdnu dne 30. června byl oslepen Břetislav. Téhož roku dne 8. října jednu chvíli při západu slunce bylo viděti jakousi obludu, draku podobnou, jak letí přes 2) Gen. 4. 12. 25
slibuji tobě, že ti kníže Břetislav udělí jedno z tohoto patera: správu hradu Žatce či Litoměřic anebo úřad komorníka nebo stolníka nebo maršálka; cokoli si vyvolíš, beze vší pochybnosti se ctí budeš mít“.“ Když tak sám sebe i jiné vlastními ústy obvinil, byl potom se svými druhy vyveden z rady a druhého dne byly jemu, jeho bratru Střezimírovi a jednomu lékaři usekány na tržišti všechny údy. Výše řečení dva synové dáblovi však podstoupili neslýchaná muka: byli totiž těsně vpleteni do kola, oči jim byly vyloupnuty, ruce a jazyk uříznuty a s přelámanými hnáty položeni na sloupy, k jejich smrti přichystané, a tak bídný život skončili. Křivosúd, strýc Miroslavův, a jiní dva, obvinění před knížetem a jeho shromážděním, z nichž jeden se jmenoval Vacemil a druhý Jindřich, byvše odkázáni na Boží soud, kráčeli v Praze přes žhavé železo, a takto byvše odsouzeni od Boha všemohou- cího, po pravdě shledáni byli vinníky. Bylo tedy rozhod- nuto, aby podstoupili trest smrti; potom byli dne 23. června vedeni na tržiště a sekerou stati. Kaplan Božík přišel mezi ostatním lidem jako na podívanou. Nevím však, zda proto, aby smyl vinu sobě přičítanou, či zda ho tam dábel, který tu věc vymyslil a ve všem ji řídil, přivedl, aby se podíval na záhubu svých druhů, chtěje, aby se jeho gladiátor ne- toulal příliš dlouho mimo jejich společnost. Neboť ten, jenž se dříve, maje zlé svědomí, toulal a prchal2), nyní se ukázal Boží milostí zjevným před očima všech. Jeden z velmožů, zahlédnuv ho, zadržel jej a přivedl ke knížeti; byv dotázán o té věci, v ničem se nerůznil od řeči svých spoluvinníků, a proto, spoután byv železným okovem, dopraven byl do vazby královského vladaře. V příštím týdnu dne 30. června byl oslepen Břetislav. Téhož roku dne 8. října jednu chvíli při západu slunce bylo viděti jakousi obludu, draku podobnou, jak letí přes 2) Gen. 4. 12. 25
Strana 26
celé Čechy i přes mnoho jiných míst. Potom však mnozí viděli jiné znamení, velmi jasné, v ranní hodinu. Vratislav, syn Oldřichův, vrátil se z vyhnanství. Roku od narození Páně 1131 dne 29. března, t. j. v neděli Laetare, král Lothar se zúčastnil s četným shromážděním duchovních i světských sněmu v Lutychu. Tam zvolili za papeže Inocence, z Říma uprchlého, jejž Petr, syn Leonův, spolu s duchovenstvem a lidem církve římské zapudil s papežské stolice. Proto poslali biskupa münsterského, aby oznámil papeži Petrovi a všem Římanům, že král německý chce k nim přijeti za pět měsíců. Biskup, maje strach z nepravého krále Konráda, odbočiv od přímé cesty, přijel do Čech a sloužil v hlavním sídle Vyšehradě s velkou ctí slavnou mši o Nalezení svatého kříže; byv pak od knížete Soběslava štědře obdarován, pu- toval zemí markraběte rakouského, a prošed mnohými kraji, vrátil se domů. Ale toto poslání se obrátilo vniveč a zmi- zelo jako prach větrem unesený. Během toho času vystavěl kníže Soběslav na úpatí vsi Tachova v území Mežska hrad, jemuž dal jméno podle vsi při něm ležící; jiný vystavěl v Milečsku u řeky Nisy a na- zval jej Zhořelec, kdežto dříve slul Dřínov. Tu se pan Menhart biskup vrátil zdráv a bez pohromy do svého sídla biskupského a vydal se knížeti Soběslavovi a všem velmožům českým na všeliký soud, aby se očistil ze zločinu, z něhož byl viněn. Byli proto posláni dva kanovníci kostela pražského k arcibiskupu mohučskému a k biskupu bamberskému, aby rozsudek, ať jakýkoli, který by nad bi- skupem Menhartem vynesli, on s klidnou myslí přijal. Jeden z nich, Tutha, byl poslán se strany knížete, druhý se strany biskupa, totiž nevědomec Herold, jenž byl i vikářem a kaplanem biskupa bamberského a též arciknězem plzeň- ským, což nebylo slušné. O tomto vypovídal Miroslav, syn 26
celé Čechy i přes mnoho jiných míst. Potom však mnozí viděli jiné znamení, velmi jasné, v ranní hodinu. Vratislav, syn Oldřichův, vrátil se z vyhnanství. Roku od narození Páně 1131 dne 29. března, t. j. v neděli Laetare, král Lothar se zúčastnil s četným shromážděním duchovních i světských sněmu v Lutychu. Tam zvolili za papeže Inocence, z Říma uprchlého, jejž Petr, syn Leonův, spolu s duchovenstvem a lidem církve římské zapudil s papežské stolice. Proto poslali biskupa münsterského, aby oznámil papeži Petrovi a všem Římanům, že král německý chce k nim přijeti za pět měsíců. Biskup, maje strach z nepravého krále Konráda, odbočiv od přímé cesty, přijel do Čech a sloužil v hlavním sídle Vyšehradě s velkou ctí slavnou mši o Nalezení svatého kříže; byv pak od knížete Soběslava štědře obdarován, pu- toval zemí markraběte rakouského, a prošed mnohými kraji, vrátil se domů. Ale toto poslání se obrátilo vniveč a zmi- zelo jako prach větrem unesený. Během toho času vystavěl kníže Soběslav na úpatí vsi Tachova v území Mežska hrad, jemuž dal jméno podle vsi při něm ležící; jiný vystavěl v Milečsku u řeky Nisy a na- zval jej Zhořelec, kdežto dříve slul Dřínov. Tu se pan Menhart biskup vrátil zdráv a bez pohromy do svého sídla biskupského a vydal se knížeti Soběslavovi a všem velmožům českým na všeliký soud, aby se očistil ze zločinu, z něhož byl viněn. Byli proto posláni dva kanovníci kostela pražského k arcibiskupu mohučskému a k biskupu bamberskému, aby rozsudek, ať jakýkoli, který by nad bi- skupem Menhartem vynesli, on s klidnou myslí přijal. Jeden z nich, Tutha, byl poslán se strany knížete, druhý se strany biskupa, totiž nevědomec Herold, jenž byl i vikářem a kaplanem biskupa bamberského a též arciknězem plzeň- ským, což nebylo slušné. O tomto vypovídal Miroslav, syn 26
Strana 27
Janův, že byl přítomen v kapli v Žerčiněvsi, kde se stala přísaha mezi biskupem Menhartem a Božíkem a Miro- slavem. O dvou hvězdách, zaznamenaných před jedenácti lety, jsem vám, Čechové, potom nemohl podati žádný výklad, protože jejich dráhy byly rozdílné. Ale maje na ten čas úplné prázdno od jiných zaměstnání, vyložím vám o nich, pokud milost Ducha svatého poskytne pomoci mému roz- umu, jak jsem to viděl. Hvězda, vyšlá na úsvitě dne 22. února na počátku jara, kterou jste vy, Čechové, nazývali denicí, zašla 26. prosince při zimním slunovratu na po- čátku dne. A téhož roku se objevila jiná hvězda, jasnější, dne 25. čer- vence při východu slunce, jež se ponenáhlu schylovala, až se dne 12. ledna neukázala. Není tuším lidí, kteří by věděli, která z těch hvězd by měla slouti denicí, nýbrž ví to Bůh sám, stvořitel světa, skrze něhož se stalo před našima očima mnoho znamení a zázraků, o nichž jsem výše něco zazna- menal. Bylo zatmění měsíce, ale jen malá část z něho zů- stala až do celého vyplnění. Vraťme se k hořejšímu vypravování. Dne 28. září biskup bamberský a biskup olomoucký se sedmi opaty českými v přítomnosti knížete Soběslava a lidu i duchovenstva očistili, složivše své štoly, Menharta, biskupa svatého kos- tela pražského, od veškeré viny, jež byla naň předtím vzne- sena, a prohlásili, že biskup Menhart nesmýšlel nic zlého proti knížeti Soběslavovi, nýbrž se zasazoval jen o to, jak by mohl být Břetislav vysvobozen z vězení. Biskup Men- hart odjel po skončení pře na synodu, jíž se zúčastnil řečený uprchlý papež s padesáti biskupy kromě opatů; a tam, zhasivše svíce, dali do klatby papeže Petra, jenž tehdy spravoval církev římskou, i krále Konráda. 27
Janův, že byl přítomen v kapli v Žerčiněvsi, kde se stala přísaha mezi biskupem Menhartem a Božíkem a Miro- slavem. O dvou hvězdách, zaznamenaných před jedenácti lety, jsem vám, Čechové, potom nemohl podati žádný výklad, protože jejich dráhy byly rozdílné. Ale maje na ten čas úplné prázdno od jiných zaměstnání, vyložím vám o nich, pokud milost Ducha svatého poskytne pomoci mému roz- umu, jak jsem to viděl. Hvězda, vyšlá na úsvitě dne 22. února na počátku jara, kterou jste vy, Čechové, nazývali denicí, zašla 26. prosince při zimním slunovratu na po- čátku dne. A téhož roku se objevila jiná hvězda, jasnější, dne 25. čer- vence při východu slunce, jež se ponenáhlu schylovala, až se dne 12. ledna neukázala. Není tuším lidí, kteří by věděli, která z těch hvězd by měla slouti denicí, nýbrž ví to Bůh sám, stvořitel světa, skrze něhož se stalo před našima očima mnoho znamení a zázraků, o nichž jsem výše něco zazna- menal. Bylo zatmění měsíce, ale jen malá část z něho zů- stala až do celého vyplnění. Vraťme se k hořejšímu vypravování. Dne 28. září biskup bamberský a biskup olomoucký se sedmi opaty českými v přítomnosti knížete Soběslava a lidu i duchovenstva očistili, složivše své štoly, Menharta, biskupa svatého kos- tela pražského, od veškeré viny, jež byla naň předtím vzne- sena, a prohlásili, že biskup Menhart nesmýšlel nic zlého proti knížeti Soběslavovi, nýbrž se zasazoval jen o to, jak by mohl být Břetislav vysvobozen z vězení. Biskup Men- hart odjel po skončení pře na synodu, jíž se zúčastnil řečený uprchlý papež s padesáti biskupy kromě opatů; a tam, zhasivše svíce, dali do klatby papeže Petra, jenž tehdy spravoval církev římskou, i krále Konráda. 27
Strana 28
Roku od narození Páně 1132 dne 14. ledna ukázala se na severním nebi rozličná rudá znamení. Dne 19. ledna dlel pan biskup Menhart ve vsi Chuchli a jednoho dne za soumraku stal se div neslýchaný a velmi hrozný. Když totiž, zmožen jsa již dřímotou, vstoupil na lože a jeho sluhové stáli u něho, najednou za- zněl jim v sluch strašný hřmot, jako by vycházel z jeskyně a blížil se k jeho domu. Sluhové, tím postrašeni, utekli a pána samotného tam nechali. On, nevěda si rady, seskočil s lůžka a jako u vidění se přitiskl ke zdi u komína. A hle! úžasně veliký kus skály, valící se s hory, porazil dvě zdi i lože biskupovo a tam se zastavil. Tak vyvázl biskup bez úrazu. Amen. Téhož roku dne 4. března bylo zatmění měsíce, celé krvavé. Kníže Soběslav jel na sněm krále Lothara do Bam- berka. Když se celé shromáždění sešlo v královském paláci a král Lothar zasedl s knížetem Soběslavem v soukromí v malé komoře vedle paláce, vinou snad vetchosti stavení či nějakého zlého člověka probořila se podlaha královského paláce se všemi, kdož byli uvnitř. Přitom bylo mnoho Něm- ců raněno, jiní s těžkými úrazy sotva vyvázli ze smrti, Čechové všichni zůstali bez pohromy. Nedlouho potom král Lothar sešel se s mnohými Němci k sněmu na hradě Plisni; tam se opět probořil palác se všemi, kdož tam byli shromážděni, ale z milosti Boží všichni vyvázli zdrávi. Téhož času konal král sněm v Goslaru; tam se zřítil palác se všemi přítomnými, ale nikdo nebyl z milosti Boží raněn. V týdnu po velikonocích strhlo se hrozné a neslý- chané hromobití a blesk udeřil do věže sv. Václava, ale dík ochraně milosti Boží a přímluvě svatých mučedníků Václava a Vojtěcha shořela jen věž sama, kostel však zůstal od ohně uchráněn. Blahoslavený Gothard, vyznavač a biskup, proslul za své ctnosti slavnými divy, jež se udály pro jeho zásluhy v Hil- 28
Roku od narození Páně 1132 dne 14. ledna ukázala se na severním nebi rozličná rudá znamení. Dne 19. ledna dlel pan biskup Menhart ve vsi Chuchli a jednoho dne za soumraku stal se div neslýchaný a velmi hrozný. Když totiž, zmožen jsa již dřímotou, vstoupil na lože a jeho sluhové stáli u něho, najednou za- zněl jim v sluch strašný hřmot, jako by vycházel z jeskyně a blížil se k jeho domu. Sluhové, tím postrašeni, utekli a pána samotného tam nechali. On, nevěda si rady, seskočil s lůžka a jako u vidění se přitiskl ke zdi u komína. A hle! úžasně veliký kus skály, valící se s hory, porazil dvě zdi i lože biskupovo a tam se zastavil. Tak vyvázl biskup bez úrazu. Amen. Téhož roku dne 4. března bylo zatmění měsíce, celé krvavé. Kníže Soběslav jel na sněm krále Lothara do Bam- berka. Když se celé shromáždění sešlo v královském paláci a král Lothar zasedl s knížetem Soběslavem v soukromí v malé komoře vedle paláce, vinou snad vetchosti stavení či nějakého zlého člověka probořila se podlaha královského paláce se všemi, kdož byli uvnitř. Přitom bylo mnoho Něm- ců raněno, jiní s těžkými úrazy sotva vyvázli ze smrti, Čechové všichni zůstali bez pohromy. Nedlouho potom král Lothar sešel se s mnohými Němci k sněmu na hradě Plisni; tam se opět probořil palác se všemi, kdož tam byli shromážděni, ale z milosti Boží všichni vyvázli zdrávi. Téhož času konal král sněm v Goslaru; tam se zřítil palác se všemi přítomnými, ale nikdo nebyl z milosti Boží raněn. V týdnu po velikonocích strhlo se hrozné a neslý- chané hromobití a blesk udeřil do věže sv. Václava, ale dík ochraně milosti Boží a přímluvě svatých mučedníků Václava a Vojtěcha shořela jen věž sama, kostel však zůstal od ohně uchráněn. Blahoslavený Gothard, vyznavač a biskup, proslul za své ctnosti slavnými divy, jež se udály pro jeho zásluhy v Hil- 28
Strana 29
desheimu. Když se zvěst o tom rozhlásila po mnohých národech křesťanských, velmi mnoho lidí putovalo do Hil- desheimu, aby viděli jeho divy a hlavně aby byli jeho zásluhami a přímluvou zproštěni pout hříchů a tak si za- sloužili, aby byli počítáni mezi syny Boží. Téhož času shořelo Řezno, město velmi mocné, skoro celé mimo čtyřicet domů, jež se s bídou zachránily. Také na jiných mnoha místech oheň nadělal mnoho škod. Kníže Soběslav poslal králi Lotharovi, když táhl do Říma, tři sta bojovníků na pomoc a postavil jim v čelo Jaromíra, syna Bořivojova. Když vyšedše ze své země, přišli k Augšpurku, bojovali tam s Němci na trhu toho města a s pomocí Boží nad nimi zvítězili. Kníže Vratislav z údělu moravského, jenž slove Brněnsko, syn Oldřichův, pojal z Rusi manželku, jež svou krásou předčila řeckou královnu Helenu; leskem bě- lostné pleti se skvěla tak, že červenavý odlesk zlata dodával bělosti jejího těla nádechu růžových skvrn. Téhož roku táhl kníže polský s nesčetným vojskem do Uher, chtě proti vůli Uhrů dosadit na trůn syna Koloma- nova po vypuzení slepého krále Bely. Neboť matka řeče- ného jinocha byla zapuzena od svého manžela, krále Kolo- mana, a jsouc těhotná, vrátila se k otci a tam porodila hošíka. Toho tedy chtěl kníže polský dosadit Uhrům za krále. Ale jeho úmysl zmařila Boží prozřetelnost; neboť slepý král vytáhl proti němu se svým vojskem a Boleslav, vyčkav noci, dal se ze strachu se svými na útěk. Uhři, stíhajíce ho, mnoho jich s pomocí Boží na tom útěku pobili. Zatím vtrhl kníže Soběslav, maje oporu v milosrdenství Božím a v přímluvě svatého Václava, dne 18. října se svým vojskem do Polska a celý jeden kraj Slezska úplně vypálil. Také odvedl odtud mnoho zajatců s nesčíslným množstvím peněz, též četná stáda mladých klisen, a tak se z přízně milosti Boží s velikou slávou a jásotem vrátil do vlasti. 29
desheimu. Když se zvěst o tom rozhlásila po mnohých národech křesťanských, velmi mnoho lidí putovalo do Hil- desheimu, aby viděli jeho divy a hlavně aby byli jeho zásluhami a přímluvou zproštěni pout hříchů a tak si za- sloužili, aby byli počítáni mezi syny Boží. Téhož času shořelo Řezno, město velmi mocné, skoro celé mimo čtyřicet domů, jež se s bídou zachránily. Také na jiných mnoha místech oheň nadělal mnoho škod. Kníže Soběslav poslal králi Lotharovi, když táhl do Říma, tři sta bojovníků na pomoc a postavil jim v čelo Jaromíra, syna Bořivojova. Když vyšedše ze své země, přišli k Augšpurku, bojovali tam s Němci na trhu toho města a s pomocí Boží nad nimi zvítězili. Kníže Vratislav z údělu moravského, jenž slove Brněnsko, syn Oldřichův, pojal z Rusi manželku, jež svou krásou předčila řeckou královnu Helenu; leskem bě- lostné pleti se skvěla tak, že červenavý odlesk zlata dodával bělosti jejího těla nádechu růžových skvrn. Téhož roku táhl kníže polský s nesčetným vojskem do Uher, chtě proti vůli Uhrů dosadit na trůn syna Koloma- nova po vypuzení slepého krále Bely. Neboť matka řeče- ného jinocha byla zapuzena od svého manžela, krále Kolo- mana, a jsouc těhotná, vrátila se k otci a tam porodila hošíka. Toho tedy chtěl kníže polský dosadit Uhrům za krále. Ale jeho úmysl zmařila Boží prozřetelnost; neboť slepý král vytáhl proti němu se svým vojskem a Boleslav, vyčkav noci, dal se ze strachu se svými na útěk. Uhři, stíhajíce ho, mnoho jich s pomocí Boží na tom útěku pobili. Zatím vtrhl kníže Soběslav, maje oporu v milosrdenství Božím a v přímluvě svatého Václava, dne 18. října se svým vojskem do Polska a celý jeden kraj Slezska úplně vypálil. Také odvedl odtud mnoho zajatců s nesčíslným množstvím peněz, též četná stáda mladých klisen, a tak se z přízně milosti Boží s velikou slávou a jásotem vrátil do vlasti. 29
Strana 30
Roku od narození Páně 1133 dne 22. února přestál měsíc zatmění, ale jen čtvrtina jeho ztemněla, a tak při nastávajícím východu slunce zapadl; po tomto zatmění umíralo mnoho lidí. Dne 16. ledna statečný kníže Soběslav udeřil po druhé na Polsko, se slavným úspě- chem je zpustošil, přivedl odtud mnoho zajatců, zapálil na tři sta vsí a potom se jako vítěz z dopřání Božího vrátil domů. Toho času přijel legát apoštolský, obvinil biskupa Men- harta z mnohých zavržení hodných zločinů a přikázal mu, aby se dostavil k slyšení u otce apoštolského a tam se ospravedlnil z nařčení. Spikli se totiž proti němu někteří padoušští bratří z jeho kapituly, aby ho zbavili jeho hod- nosti a potupně svrhli se stolce. Ale milost Boží nedopustila, aby se toto jejich zlořečené a nešlechetné úsilí uskutečnilo. Kníže Soběslav odjel do Uher k svému švagru, králi uher skému, položil se táborem u Váhu, prodlel tam delší čas, a vyřídiv svůj úkol, vrátil se potom domů. Druhého dne měsíce srpna projevilo se zatmění slunce podivným způsobem: slunce ponenáhlu ubývalo, až se zmenšilo tak, že korona, jako u přibývajícího měsíce, přišla na severní stranu, potom se obrátila k východu a odtud k západu; konečně slunce vstoupilo do předešlého stavu. Také na mnohých místech v Německu, lze-li věřit pověsti, bylo vidět krev, jako by pršela, a na jednom místě tamže prý spadl spolu s tím krvavým deštěm i kus masa, tak veliký, že ho sotva dvanáct mužů mohlo zdvihnouti. Potom se odebral biskup Menhart, svaté zbožnosti pěs- toun, do Mohuče k svému arcibiskupu, aby se ospravedlnil. Tam se sjelo mnoho biskupů; v jejich shromáždění se čestně očistil z nařčení a svým žalobcům, kteří se osmělili proti němu povstati, všechen zlý čin milosrdně odpustil. Téhož roku král Lothar, dosáhnuv odznaků císařství od papeže Inocence, byl posvěcen v Lateráně v chrámě 30
Roku od narození Páně 1133 dne 22. února přestál měsíc zatmění, ale jen čtvrtina jeho ztemněla, a tak při nastávajícím východu slunce zapadl; po tomto zatmění umíralo mnoho lidí. Dne 16. ledna statečný kníže Soběslav udeřil po druhé na Polsko, se slavným úspě- chem je zpustošil, přivedl odtud mnoho zajatců, zapálil na tři sta vsí a potom se jako vítěz z dopřání Božího vrátil domů. Toho času přijel legát apoštolský, obvinil biskupa Men- harta z mnohých zavržení hodných zločinů a přikázal mu, aby se dostavil k slyšení u otce apoštolského a tam se ospravedlnil z nařčení. Spikli se totiž proti němu někteří padoušští bratří z jeho kapituly, aby ho zbavili jeho hod- nosti a potupně svrhli se stolce. Ale milost Boží nedopustila, aby se toto jejich zlořečené a nešlechetné úsilí uskutečnilo. Kníže Soběslav odjel do Uher k svému švagru, králi uher skému, položil se táborem u Váhu, prodlel tam delší čas, a vyřídiv svůj úkol, vrátil se potom domů. Druhého dne měsíce srpna projevilo se zatmění slunce podivným způsobem: slunce ponenáhlu ubývalo, až se zmenšilo tak, že korona, jako u přibývajícího měsíce, přišla na severní stranu, potom se obrátila k východu a odtud k západu; konečně slunce vstoupilo do předešlého stavu. Také na mnohých místech v Německu, lze-li věřit pověsti, bylo vidět krev, jako by pršela, a na jednom místě tamže prý spadl spolu s tím krvavým deštěm i kus masa, tak veliký, že ho sotva dvanáct mužů mohlo zdvihnouti. Potom se odebral biskup Menhart, svaté zbožnosti pěs- toun, do Mohuče k svému arcibiskupu, aby se ospravedlnil. Tam se sjelo mnoho biskupů; v jejich shromáždění se čestně očistil z nařčení a svým žalobcům, kteří se osmělili proti němu povstati, všechen zlý čin milosrdně odpustil. Téhož roku král Lothar, dosáhnuv odznaků císařství od papeže Inocence, byl posvěcen v Lateráně v chrámě 30
Strana 31
sv. Jana Křtitele; neboť se neodvážil vejíti do chrámu sv. Petra apoštola ze strachu před Petrem, synem Leono- vým, jenž tehdy spravoval svatou církev římskou. Toho roku jinoch bezuzdné povahy Vladislav, jmenovec výborného otce, ujel s mnoha vznešenými mladíky země české do Bavor. Roku od narození Páně 1134 Nešťastné Polsko, postavené pod ochranu neprozřetel- ného knížete Boleslava a již častokrát od Čechů i od Mora- vanů nepřátelsky zpustošené, bylo navštíveno, aby bylo znova zpustošeno rukou nepřátelskou a loupeno od obojího řečeného vojska, českého i moravského, a bylo veskrze po- pleněno ohněm i mečem až k řece Odře. Z Čechů však byli při tom toliko Hradečtí, Chrudimští, Boleslavští, Čáslavští a Kladští. Slavný kníže Soběslav, význačný jak mohutností duševní, tak silou tělesnou, a proto tím častějšího velebení hodný, sešel se k rokování s císařem Lotharem na hradě Plisni z této příčiny: Slepý král uherský Bela poslal Petra, biskupa běle- hradského, s velikými dary k císaři, aby si stěžoval na křivdy, jichž zažil od knížete polského, v slyšení před císařem a jeho knížaty. Poněvadž jak tomu bývá při takových věcech, po- řídí jen málo nebo nic poselství menšího k většímu, není-li při tom prostředníka, přijel řečený biskup ke knížeti Sobě- slavovi do Čech, aby jeho prostřednictvím a přímluvou došlo jeho poselství úspěchu. Proto jel kníže Soběslav k cí- saři, a když tam přijel, byl laskavě a čestně přijat od císaře a dosáhl blahovolného a úplného splnění své žádosti, totiž aby šla vůle císařova stran krále uherského i knížete pol- ského podle vůle knížete Soběslava. Kromě mnoha jiných darů dostal císař od Uhrů dva bílé koně s krásnými po- stroji; jejich sedla měla cenu dvaceti šesti hřiven stříbra. Řečený bělehradský biskup Petr, vykonav poselství podle 31
sv. Jana Křtitele; neboť se neodvážil vejíti do chrámu sv. Petra apoštola ze strachu před Petrem, synem Leono- vým, jenž tehdy spravoval svatou církev římskou. Toho roku jinoch bezuzdné povahy Vladislav, jmenovec výborného otce, ujel s mnoha vznešenými mladíky země české do Bavor. Roku od narození Páně 1134 Nešťastné Polsko, postavené pod ochranu neprozřetel- ného knížete Boleslava a již častokrát od Čechů i od Mora- vanů nepřátelsky zpustošené, bylo navštíveno, aby bylo znova zpustošeno rukou nepřátelskou a loupeno od obojího řečeného vojska, českého i moravského, a bylo veskrze po- pleněno ohněm i mečem až k řece Odře. Z Čechů však byli při tom toliko Hradečtí, Chrudimští, Boleslavští, Čáslavští a Kladští. Slavný kníže Soběslav, význačný jak mohutností duševní, tak silou tělesnou, a proto tím častějšího velebení hodný, sešel se k rokování s císařem Lotharem na hradě Plisni z této příčiny: Slepý král uherský Bela poslal Petra, biskupa běle- hradského, s velikými dary k císaři, aby si stěžoval na křivdy, jichž zažil od knížete polského, v slyšení před císařem a jeho knížaty. Poněvadž jak tomu bývá při takových věcech, po- řídí jen málo nebo nic poselství menšího k většímu, není-li při tom prostředníka, přijel řečený biskup ke knížeti Sobě- slavovi do Čech, aby jeho prostřednictvím a přímluvou došlo jeho poselství úspěchu. Proto jel kníže Soběslav k cí- saři, a když tam přijel, byl laskavě a čestně přijat od císaře a dosáhl blahovolného a úplného splnění své žádosti, totiž aby šla vůle císařova stran krále uherského i knížete pol- ského podle vůle knížete Soběslava. Kromě mnoha jiných darů dostal císař od Uhrů dva bílé koně s krásnými po- stroji; jejich sedla měla cenu dvaceti šesti hřiven stříbra. Řečený bělehradský biskup Petr, vykonav poselství podle 31
Strana 32
svého přání a byv též obdařen od císaře a od jeho choti mnohými cennými dary, s radostí se vrátil domů. Zatím Čechové, neumějíce se oddati klidu, vtrhli dne 26. února, právě v pondělí masopustní, do Polska. Poně- vadž se již blížil začátek postu, Poláci, majíce za to, že již žádný nepřítel nepřijde, odešli již předtím z hradů a roz- manitých opevnění a přebývali v svých vesnicích. Když tedy, jako by byli v bezpečí, chtěli požívati šťastných dob míru, nepřátelé na ně náhle a nenadále udeřili a rvali je jako ovce z ovčínů, když jich nikdo nechrání. Ačkoli Če- chové vešli do nepřátelské země bez knížete Soběslava, přece si přivezli odtud tak velikou kořist, že převyšuje ko- řisti, kterých v Polsku dobyla všechna knížata česká. Po- litováníhodná země, poddaná bláznivému knížeti! Neboť každé bláznovství králů si Achajci odpykat musí.3) Často jmenovaný král uherský Bela, oslepený zlobou strýcovou, žádal svého švagra, knížete Soběslava, aby směl jeho dítě zdvihnout z vody znovuzrození. Nesmí se však nikdo divit, když se uzavírá takové kmotrovství mezi tchá- nem a jeho zetěm, mezi vlastním bratrem a sestrou; neboť naši potomci budou viděti svět v světle ještě divnějším, ba smutnějším, když se stává rodič, jak se již v mnohých pří- padech jeví, kmotrem svého syna. Neboť nyní milostná víra, ač se vznesla, opustivši světské příbytky, k hvězdám, přece se maličko dívá s nebe na zemi, ale potom, až se hlouběji rozšíří zhoubnější mor nevěry, uchýlí se do úkrytu ještě vyššího a nebude chtít ani zrak k nám obrátit. Král Bela vyslovil však k svému zeti přání stran jeho dítěte a kníže Soběslav, nechtě odříci, poslal ctihodného biskupa pražského Menharta a co největší počet jiných velmožů se svým dítětem do Uher. Když tam přijeli, byl biskup Men- 3) Hors. Eps. I. 2, 14. 32
svého přání a byv též obdařen od císaře a od jeho choti mnohými cennými dary, s radostí se vrátil domů. Zatím Čechové, neumějíce se oddati klidu, vtrhli dne 26. února, právě v pondělí masopustní, do Polska. Poně- vadž se již blížil začátek postu, Poláci, majíce za to, že již žádný nepřítel nepřijde, odešli již předtím z hradů a roz- manitých opevnění a přebývali v svých vesnicích. Když tedy, jako by byli v bezpečí, chtěli požívati šťastných dob míru, nepřátelé na ně náhle a nenadále udeřili a rvali je jako ovce z ovčínů, když jich nikdo nechrání. Ačkoli Če- chové vešli do nepřátelské země bez knížete Soběslava, přece si přivezli odtud tak velikou kořist, že převyšuje ko- řisti, kterých v Polsku dobyla všechna knížata česká. Po- litováníhodná země, poddaná bláznivému knížeti! Neboť každé bláznovství králů si Achajci odpykat musí.3) Často jmenovaný král uherský Bela, oslepený zlobou strýcovou, žádal svého švagra, knížete Soběslava, aby směl jeho dítě zdvihnout z vody znovuzrození. Nesmí se však nikdo divit, když se uzavírá takové kmotrovství mezi tchá- nem a jeho zetěm, mezi vlastním bratrem a sestrou; neboť naši potomci budou viděti svět v světle ještě divnějším, ba smutnějším, když se stává rodič, jak se již v mnohých pří- padech jeví, kmotrem svého syna. Neboť nyní milostná víra, ač se vznesla, opustivši světské příbytky, k hvězdám, přece se maličko dívá s nebe na zemi, ale potom, až se hlouběji rozšíří zhoubnější mor nevěry, uchýlí se do úkrytu ještě vyššího a nebude chtít ani zrak k nám obrátit. Král Bela vyslovil však k svému zeti přání stran jeho dítěte a kníže Soběslav, nechtě odříci, poslal ctihodného biskupa pražského Menharta a co největší počet jiných velmožů se svým dítětem do Uher. Když tam přijeli, byl biskup Men- 3) Hors. Eps. I. 2, 14. 32
Strana 33
hart přijat od krále uherského s nemenší ctí, než když ozdoben biskupskou infulí, po prvé přišel do sídla svého biskupství. Pokřtiv v den letnic dítě a přijav odměnou velmi mnoho drahocenných darů od krále, vracel se domů. Ale poněvadž Bůh, dobrotivý odplatitel svých věrných sluhů, ustanovil v blížící se den vyvésti z úzkostí pozem- ského života věrného a schopného správce své čeledi Men- harta a přenésti ho do věčné radosti, byl biskup právě na této zpáteční cestě sklíčen nemocí. Nemoha pro zhoršení choroby jeti dále, ulehl na lůžko ve vsi Sekyři, která náleží k jeho biskupství. Zatím žádal kníže Soběslav svého švagra, krále uher- ského, aby dal knížeti Konrádovi Znojemskému sestru krá- lovny, své choti, za ženu, aby spolek, jejž spolu uzavřeli, takovýmto poměren zesílen ještě pevněji trval. Když bylo po svatbě a kníže se doslechl, že biskup byl upoután ne- mocí, oplývaje v hloubi srdce dobrotou, nejprve cítil s ním soustrast, potom spěchal co nejvíce s návratem, aby toho, jejž miloval vroucí láskou, zastal ještě na živu. Vraceje se tedy do Uher, přijel řečený kníže k svému biskupu a las- kavě, jak bylo jeho vlastností, těšil nemocí sklíčeného. Ale biskup, tuše blízký konec svého těla, věnoval všechny dary, jež dostal od krále uherského, svému knížeti; ten, přijav je, vrátil se po návštěvě u svého pastýře domů. Po jeho od- jezdu ctihodný biskup Menhart, na nějž jest vždy vzpomí- nati se zbožnou láskou, odevzdav nejvyššímu svému věřiteli zisk svěřené sobě hřivny, dvojnásobným úrokem rozmno- žený, odstěhoval se z nebezpečných zmatků lidského života do šťastných příbytků blahoslavenců, maje se těšit z věčné odplaty. A když bylo ctihodné jeho mrtvé tělo přivezeno do sídla jeho biskupství, biskup olomoucký Jindřich, jenž ko- nal povinnou službu při jeho pohřbu, se slzami zapřísahal knížete Soběslava a všechny přítomné, duchovní i světské, jestliže v čem měli spíše ze zlomyslného popudu než Pokračovatelé Kosmovi 3 33
hart přijat od krále uherského s nemenší ctí, než když ozdoben biskupskou infulí, po prvé přišel do sídla svého biskupství. Pokřtiv v den letnic dítě a přijav odměnou velmi mnoho drahocenných darů od krále, vracel se domů. Ale poněvadž Bůh, dobrotivý odplatitel svých věrných sluhů, ustanovil v blížící se den vyvésti z úzkostí pozem- ského života věrného a schopného správce své čeledi Men- harta a přenésti ho do věčné radosti, byl biskup právě na této zpáteční cestě sklíčen nemocí. Nemoha pro zhoršení choroby jeti dále, ulehl na lůžko ve vsi Sekyři, která náleží k jeho biskupství. Zatím žádal kníže Soběslav svého švagra, krále uher- ského, aby dal knížeti Konrádovi Znojemskému sestru krá- lovny, své choti, za ženu, aby spolek, jejž spolu uzavřeli, takovýmto poměren zesílen ještě pevněji trval. Když bylo po svatbě a kníže se doslechl, že biskup byl upoután ne- mocí, oplývaje v hloubi srdce dobrotou, nejprve cítil s ním soustrast, potom spěchal co nejvíce s návratem, aby toho, jejž miloval vroucí láskou, zastal ještě na živu. Vraceje se tedy do Uher, přijel řečený kníže k svému biskupu a las- kavě, jak bylo jeho vlastností, těšil nemocí sklíčeného. Ale biskup, tuše blízký konec svého těla, věnoval všechny dary, jež dostal od krále uherského, svému knížeti; ten, přijav je, vrátil se po návštěvě u svého pastýře domů. Po jeho od- jezdu ctihodný biskup Menhart, na nějž jest vždy vzpomí- nati se zbožnou láskou, odevzdav nejvyššímu svému věřiteli zisk svěřené sobě hřivny, dvojnásobným úrokem rozmno- žený, odstěhoval se z nebezpečných zmatků lidského života do šťastných příbytků blahoslavenců, maje se těšit z věčné odplaty. A když bylo ctihodné jeho mrtvé tělo přivezeno do sídla jeho biskupství, biskup olomoucký Jindřich, jenž ko- nal povinnou službu při jeho pohřbu, se slzami zapřísahal knížete Soběslava a všechny přítomné, duchovní i světské, jestliže v čem měli spíše ze zlomyslného popudu než Pokračovatelé Kosmovi 3 33
Strana 34
z oprávněného nějakého důvodu s ubohým tím cizincem za jeho života jakoukoli různici, aby aspoň politováníhod- nému jeho mrtvému tělu odpustili. A tak vykonav pohřební obřady, čestně ho pohřbil v kostele svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha. Kdo by si přál poznat průběh jeho života a mnohonásobná protivenství, jež za svého biskupství vytrpěl z nastrojení dábla, nepřítele pokolení lidského a škůdce všech dobrých lidí, nechť se obrátí k pře- dešlému líčení. Když biskup Menhart, jak již bylo řečeno, podle zákona smrti odešel se světa, vyskytlo se mnoho lidí, ovšem potu- telných, z nichž jedni přímluvami přátel a příbuzných, druzí však úplatky, kterými se i svatí pokazí, dožadovali se u knížete Soběslava i u císaře Lothara stolce svatého mučed- níka Vojtěcha domnívajíce se, že by ho mohli s jejich svo- lením dosíci bez vůle božské. Ale nebeský soudce, jenž čistou pravdu všude prohlédá, zkazil ničemné a Bohu protiv- né žádosti jich všech a nespravedlivé přání lidí potutelných, neboť jeho prozřetelnost se v svém opatření neklame a jistota eho předurčení se v naprosto ničem nemate. I odvrátil kní- žete Soběslava daleko od jejich pokusů a přiměl ho mocí svého božství, aby vyhledal svým věřícím schopného pastýře. Řečený kníže Soběslav tedy, jsa naplněn duchem moud- rosti, svolal, aby nebyl déle bez svého biskupa, sněm ke dni 29. září na svůj hlavní hrad Prahu. Byli na něm všichni přední ze země české, jak duchovní, tak světští, neboť se tam právě sešli k svátku blahoslaveného dědice českého Václava mučedníka. Ač probíhal ve sněmě hlas, božskému záměru se protivící, neboť jedni toho, druzí onoho prohla- šovali za hodna biskupství, přece žádný z nich nebyl na- lezen schopným; konečně byl povolán Jan, od Boha před věky vyvolený. Ten spravoval toho času probošství kostela vyšehradského, vynikaje svou osobností nade všechny, líbě se všem svou přívětivostí a jsa i jinak v mravech milý Bohu 34
z oprávněného nějakého důvodu s ubohým tím cizincem za jeho života jakoukoli různici, aby aspoň politováníhod- nému jeho mrtvému tělu odpustili. A tak vykonav pohřební obřady, čestně ho pohřbil v kostele svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha. Kdo by si přál poznat průběh jeho života a mnohonásobná protivenství, jež za svého biskupství vytrpěl z nastrojení dábla, nepřítele pokolení lidského a škůdce všech dobrých lidí, nechť se obrátí k pře- dešlému líčení. Když biskup Menhart, jak již bylo řečeno, podle zákona smrti odešel se světa, vyskytlo se mnoho lidí, ovšem potu- telných, z nichž jedni přímluvami přátel a příbuzných, druzí však úplatky, kterými se i svatí pokazí, dožadovali se u knížete Soběslava i u císaře Lothara stolce svatého mučed- níka Vojtěcha domnívajíce se, že by ho mohli s jejich svo- lením dosíci bez vůle božské. Ale nebeský soudce, jenž čistou pravdu všude prohlédá, zkazil ničemné a Bohu protiv- né žádosti jich všech a nespravedlivé přání lidí potutelných, neboť jeho prozřetelnost se v svém opatření neklame a jistota eho předurčení se v naprosto ničem nemate. I odvrátil kní- žete Soběslava daleko od jejich pokusů a přiměl ho mocí svého božství, aby vyhledal svým věřícím schopného pastýře. Řečený kníže Soběslav tedy, jsa naplněn duchem moud- rosti, svolal, aby nebyl déle bez svého biskupa, sněm ke dni 29. září na svůj hlavní hrad Prahu. Byli na něm všichni přední ze země české, jak duchovní, tak světští, neboť se tam právě sešli k svátku blahoslaveného dědice českého Václava mučedníka. Ač probíhal ve sněmě hlas, božskému záměru se protivící, neboť jedni toho, druzí onoho prohla- šovali za hodna biskupství, přece žádný z nich nebyl na- lezen schopným; konečně byl povolán Jan, od Boha před věky vyvolený. Ten spravoval toho času probošství kostela vyšehradského, vynikaje svou osobností nade všechny, líbě se všem svou přívětivostí a jsa i jinak v mravech milý Bohu 34
Strana 35
i lidem; právem tedy zasloužil být zvolen na výsost bi- skupství a dosazen za pastýře a správce podřízených. Zima byla nestálá: brzy mrzlo, brzy jako na jaře nastávala obleva, takže Labe dvakrát zamrzlo a dvakrát roztálo. Ale řeka Vltava, jež svým řečištěm dělí hlavní naše hrady, Prahu a Vyšehrad, čtyřikrát zamrzla a čtyřikrát ledy na ní povolily; ale sněhu bylo málo. Toto nepříznivé počasí se počalo v listopadu a neminulo po celý běh příštího roku ani jednoho měsíce, aby buď na jeho začátku nebo na konci neřádilo s velkou prudkostí. Konečně druhého roku dne 28. října strhla se v hodinu nešporní po celém světě hrozná smršť, jež zuříc od prvního soumraku až do noci, pobořila kostely kamenné i dřevěné, též stavení, ploty, stohy ve stodolách, že nezůstal snop na snopě, a stromy v lesích vyvrátila z kořene. Roku od narození Páně 1135 zvolenec svatého kostela pražského Jan odebral se k císaři, aby on svým souhlasem a schválením potvrdil jeho zvolení biskupem. Když tam přijel, byl poctěn s takovou svrchova- nou ctí, že ho císař dal uvítat procesím a pak sám mu vy- šel vstříc. Odevzdal mu potom odznaky biskupské hodnosti, berlu a prsten, a poslal ho k arcibiskupu mohučskému, aby ho vysvětil na biskupa, který by byl Bohu důstojen. Byv vysvěcen dne 17. února od svého arcibiskupa, vrátil se s ve- likou radostí a veselostí. Ještě než přišel do metropole svého biskupství, posvětil na cestě domů kostel jednoho velmože. Když pak konal dne 7. března podle obyčeje svaté obřady svěcení, ukázalo se znamení na slunci: čtyři kruhy byly jakýmisi kličkami navzájem svázány, jeden uprostřed, větší než ostatní, druhý na východě, třetí na západě, čtvrtý na severu a mezi nimi se jevila mnohá znamení jako zdánlivá slunce kolem pravého. A tak trvaly ty kruhy po dobu skoro tří hodin, ba stopy toho znamení bylo pozorovat až do jede- 35
i lidem; právem tedy zasloužil být zvolen na výsost bi- skupství a dosazen za pastýře a správce podřízených. Zima byla nestálá: brzy mrzlo, brzy jako na jaře nastávala obleva, takže Labe dvakrát zamrzlo a dvakrát roztálo. Ale řeka Vltava, jež svým řečištěm dělí hlavní naše hrady, Prahu a Vyšehrad, čtyřikrát zamrzla a čtyřikrát ledy na ní povolily; ale sněhu bylo málo. Toto nepříznivé počasí se počalo v listopadu a neminulo po celý běh příštího roku ani jednoho měsíce, aby buď na jeho začátku nebo na konci neřádilo s velkou prudkostí. Konečně druhého roku dne 28. října strhla se v hodinu nešporní po celém světě hrozná smršť, jež zuříc od prvního soumraku až do noci, pobořila kostely kamenné i dřevěné, též stavení, ploty, stohy ve stodolách, že nezůstal snop na snopě, a stromy v lesích vyvrátila z kořene. Roku od narození Páně 1135 zvolenec svatého kostela pražského Jan odebral se k císaři, aby on svým souhlasem a schválením potvrdil jeho zvolení biskupem. Když tam přijel, byl poctěn s takovou svrchova- nou ctí, že ho císař dal uvítat procesím a pak sám mu vy- šel vstříc. Odevzdal mu potom odznaky biskupské hodnosti, berlu a prsten, a poslal ho k arcibiskupu mohučskému, aby ho vysvětil na biskupa, který by byl Bohu důstojen. Byv vysvěcen dne 17. února od svého arcibiskupa, vrátil se s ve- likou radostí a veselostí. Ještě než přišel do metropole svého biskupství, posvětil na cestě domů kostel jednoho velmože. Když pak konal dne 7. března podle obyčeje svaté obřady svěcení, ukázalo se znamení na slunci: čtyři kruhy byly jakýmisi kličkami navzájem svázány, jeden uprostřed, větší než ostatní, druhý na východě, třetí na západě, čtvrtý na severu a mezi nimi se jevila mnohá znamení jako zdánlivá slunce kolem pravého. A tak trvaly ty kruhy po dobu skoro tří hodin, ba stopy toho znamení bylo pozorovat až do jede- 35
Strana 36
nácté hodiny denní. Biskup Jan, posvětiv ten kostel, byl přijat při vjezdu do hlavního sídla svého biskupství s veli- kým jásotem duchovenstva i lidu. Toho roku se počal hlavní hrad Čech, Praha, opravovat po způsobu románských měst. Kníže Soběslav a Boleslav trvali v rozkolu, v němž se pletichami nepřítele pokolení lidského už dříve počali svářit, a když nikdo z jim rovných nedovedl mezi nimi vhodným prostřednictvím zjednat mír, císař Lothar, jistě z vnuknutí Božího, obeslal oba v sta- novený čas na svůj dvůr. Zatím co jeden i druhý, poslušen rozkazu císařova, se svým průvodem tam rychle ujížděl, císař vyzýval po četných poslech svého kmotra a nejvěrněj- šího přítele říše Soběslava, aby přijel dříve než Boleslav; učinil to, jak jsme zvěděli, hlavně proto, že chtěl ponechat Soběslavovi rozhodnutí o tom, s kterou nebo s jakou poctou by měl Boleslava přijmout. Když tedy přicházel Boleslav a císař konal se svými knížaty o té věci poradu, kníže Sobě- slav povstav pravil, aby to všichni přítomní slyšeli, že kníže- ti Boleslavovi nepřísluší žádná pocta od Boha, leda aby se stal biřicem císařovým. K těm slovům odpověděla všechna knížata německá jednomyslně, že není nikoho, kdo by byl císaři tak věrně oddán jako kníže Soběslav, a ač ho dříve císař pokládal za nevěrného a za nepřítele, objevil se v této nynější věci zřejmě jeho nejoddanějším a nejvěrnějším pří- vržencem. Když tedy přišel Boleslav a zasedlo se v radě, seděl kníže Soběslav po pravici císařově a s druhé strany jiná knížata, kdežto Boleslavovi byla postavena stolice před tváří císařovou jako biřici. Bylo tam rokováno o mnohých věcech; konečně však obě knížata, nedohodnuvše se o míru a učinivše jen příměří, vrátili se domů. Toho času přijeli k císaři poslové krále řeckého, nesouce mnoho velikých darů, a to z té příčiny, že jakýsi vévoda Roger, bydlící v dolejší Sicilii, útočil na krajiny řecké a král řecký žádal, aby ho císař zkrotil. V Durynsku spadl s oblak 36
nácté hodiny denní. Biskup Jan, posvětiv ten kostel, byl přijat při vjezdu do hlavního sídla svého biskupství s veli- kým jásotem duchovenstva i lidu. Toho roku se počal hlavní hrad Čech, Praha, opravovat po způsobu románských měst. Kníže Soběslav a Boleslav trvali v rozkolu, v němž se pletichami nepřítele pokolení lidského už dříve počali svářit, a když nikdo z jim rovných nedovedl mezi nimi vhodným prostřednictvím zjednat mír, císař Lothar, jistě z vnuknutí Božího, obeslal oba v sta- novený čas na svůj dvůr. Zatím co jeden i druhý, poslušen rozkazu císařova, se svým průvodem tam rychle ujížděl, císař vyzýval po četných poslech svého kmotra a nejvěrněj- šího přítele říše Soběslava, aby přijel dříve než Boleslav; učinil to, jak jsme zvěděli, hlavně proto, že chtěl ponechat Soběslavovi rozhodnutí o tom, s kterou nebo s jakou poctou by měl Boleslava přijmout. Když tedy přicházel Boleslav a císař konal se svými knížaty o té věci poradu, kníže Sobě- slav povstav pravil, aby to všichni přítomní slyšeli, že kníže- ti Boleslavovi nepřísluší žádná pocta od Boha, leda aby se stal biřicem císařovým. K těm slovům odpověděla všechna knížata německá jednomyslně, že není nikoho, kdo by byl císaři tak věrně oddán jako kníže Soběslav, a ač ho dříve císař pokládal za nevěrného a za nepřítele, objevil se v této nynější věci zřejmě jeho nejoddanějším a nejvěrnějším pří- vržencem. Když tedy přišel Boleslav a zasedlo se v radě, seděl kníže Soběslav po pravici císařově a s druhé strany jiná knížata, kdežto Boleslavovi byla postavena stolice před tváří císařovou jako biřici. Bylo tam rokováno o mnohých věcech; konečně však obě knížata, nedohodnuvše se o míru a učinivše jen příměří, vrátili se domů. Toho času přijeli k císaři poslové krále řeckého, nesouce mnoho velikých darů, a to z té příčiny, že jakýsi vévoda Roger, bydlící v dolejší Sicilii, útočil na krajiny řecké a král řecký žádal, aby ho císař zkrotil. V Durynsku spadl s oblak 36
Strana 37
na jednu rovinu obrovský kámen, jako dům veliký, zvuk od něho slyšeli v okolí bydlící lidé už po tři dny napřed; když dopadl, polovice se ho zaryla do země a tři dny ležel horký jako ocel z ohně vytažená. Roku od narození Páně 1136 připadlo slaviti svátek svatého Benedikta vyznavače na Bílou sobotu, to jest na den před Vzkříšením Páně, což se málokdy stává. Povím o věci zavržení hodné a zřídka slýchané, jak jsem se o ní dověděl. Kdysi chtěl biskup olomoucký Jindřich stavěti kostel ve vsi Blansku, neboť ta ves od dávných časů patřívala pod moc jeho předchůdců. Ale Vratislav, jeden z údělných knížat moravských, zvěděv o dobrém úmyslu dobrého biskupa, počal pilně pracovat o tom, jak by mohl ten úmysl překazit; usiloval o to hlavně z té příčiny, že se dověděl, že biskup má v té vsi uschováno ve skladišti mno- ho jmění, a nemohl se dočkati toho, aby mu je tak či onak pobral. I stalo se, že se řečený biskup sešel s údělným kníže- tem Konrádem a s knížetem Vratislavem v klášteře rajhrad- ském, aby se o některých věcech uradili. Když dojednali, zakázal kníže Vratislav biskupu Jindřichovi stavět kostel v řečené vsi, dokazuje, že ta ves náleží spíše jemu než bisku- povi; konečně po mnoha poradách tam konaných, nedo- spěvše sice k míru, dohodli se o odročení sporu a všichni se vrátili domů. Císař Lothar, chystaje se do Říma, žádal o přispění knížete Soběslava. Ten, vyhověv žádosti císařově, sebral vojsko a postavil mu v čelo Vladislava, který se nedávno vrátil z ciziny. Na žold pro bojovníky vyplatil Vladislavovi devět set hřiven peněz; on, vzav je, prchl tajně s několika druhy. Téhož roku se zjevila denice dne 16. července v místě, kde v zimě vychází slunce, a zachovávajíc dráhu výše nad 37
na jednu rovinu obrovský kámen, jako dům veliký, zvuk od něho slyšeli v okolí bydlící lidé už po tři dny napřed; když dopadl, polovice se ho zaryla do země a tři dny ležel horký jako ocel z ohně vytažená. Roku od narození Páně 1136 připadlo slaviti svátek svatého Benedikta vyznavače na Bílou sobotu, to jest na den před Vzkříšením Páně, což se málokdy stává. Povím o věci zavržení hodné a zřídka slýchané, jak jsem se o ní dověděl. Kdysi chtěl biskup olomoucký Jindřich stavěti kostel ve vsi Blansku, neboť ta ves od dávných časů patřívala pod moc jeho předchůdců. Ale Vratislav, jeden z údělných knížat moravských, zvěděv o dobrém úmyslu dobrého biskupa, počal pilně pracovat o tom, jak by mohl ten úmysl překazit; usiloval o to hlavně z té příčiny, že se dověděl, že biskup má v té vsi uschováno ve skladišti mno- ho jmění, a nemohl se dočkati toho, aby mu je tak či onak pobral. I stalo se, že se řečený biskup sešel s údělným kníže- tem Konrádem a s knížetem Vratislavem v klášteře rajhrad- ském, aby se o některých věcech uradili. Když dojednali, zakázal kníže Vratislav biskupu Jindřichovi stavět kostel v řečené vsi, dokazuje, že ta ves náleží spíše jemu než bisku- povi; konečně po mnoha poradách tam konaných, nedo- spěvše sice k míru, dohodli se o odročení sporu a všichni se vrátili domů. Císař Lothar, chystaje se do Říma, žádal o přispění knížete Soběslava. Ten, vyhověv žádosti císařově, sebral vojsko a postavil mu v čelo Vladislava, který se nedávno vrátil z ciziny. Na žold pro bojovníky vyplatil Vladislavovi devět set hřiven peněz; on, vzav je, prchl tajně s několika druhy. Téhož roku se zjevila denice dne 16. července v místě, kde v zimě vychází slunce, a zachovávajíc dráhu výše nad 37
Strana 38
ní, konečně dospěla k místu, na němž slunce vychází 14. června, to jest v den, kdy počíná dne ubývat a noci přibý- vat. A když nějaký čas prodlévala na tom místě, objevila se za ní jakási nová hvězda, kterou jsme ani my, ani naši otcové, ba ani pradědové nikdy nevídali, a zanedlouho prvou předběhla. A brzy potom se vrátila předešlá hvězda touž cestou na své místo a tam zapadla, druhá však spěla přímou drahou na západ. Toto zaznamenávám čtenářům nynějším i budoucím hlavně proto, aby ti, kdož na to méně dbají, věděli, že se objevila nová hvězda; jestliže si tuto věc s bdělou horlivostí zaznamenají, ať se naučí velebit Boha, podivuhodného v skutcích svých a slavného, a ať ho též prosí, aby vše, co koná viditelně, ráčil řídit tak, abychom si zasloužili, chválíce ve všem jeho všemohoucnost, darů spásy, kterou nám slíbil. Neboť jsou to díla toho, o němž praví známý výborný spisovatel: Ty, jenž počítáš hvězdy, ty jediný znáš jejich jména, znamení, moci i dráhy a prostory, oběhy času. Roku od narození Páně 1137 Chci, odchýle se maličko od hořejšího vypravování, vlo- žit sem zmínku o novém jednom podivuhodném skutku božské dobroty a moci, jejž jsem poznal z podání hodno- věrných lidí. V kraji čáslavském je ves Běstvina. Tam žila jedna žena od panenství svého mnoho let se svým mu- žem4), zachovávajíc mu věrnost a lásku, jak sluší; ale po dlouhém čase, když se její věk už chýlil k stáří, upadla v tak těžkou nemoc, že vůbec nemohla rovně chodit ani stát, nýbrž jiní lidé ji musili na nosítkách nosit ven i zpět. Co dále? Touto nemocí byla poutána několik let. Stalo se však na Hod boží vánoční, kdy je zvykem našeho lidu společně 4) Luk. 2, 36. 38
ní, konečně dospěla k místu, na němž slunce vychází 14. června, to jest v den, kdy počíná dne ubývat a noci přibý- vat. A když nějaký čas prodlévala na tom místě, objevila se za ní jakási nová hvězda, kterou jsme ani my, ani naši otcové, ba ani pradědové nikdy nevídali, a zanedlouho prvou předběhla. A brzy potom se vrátila předešlá hvězda touž cestou na své místo a tam zapadla, druhá však spěla přímou drahou na západ. Toto zaznamenávám čtenářům nynějším i budoucím hlavně proto, aby ti, kdož na to méně dbají, věděli, že se objevila nová hvězda; jestliže si tuto věc s bdělou horlivostí zaznamenají, ať se naučí velebit Boha, podivuhodného v skutcích svých a slavného, a ať ho též prosí, aby vše, co koná viditelně, ráčil řídit tak, abychom si zasloužili, chválíce ve všem jeho všemohoucnost, darů spásy, kterou nám slíbil. Neboť jsou to díla toho, o němž praví známý výborný spisovatel: Ty, jenž počítáš hvězdy, ty jediný znáš jejich jména, znamení, moci i dráhy a prostory, oběhy času. Roku od narození Páně 1137 Chci, odchýle se maličko od hořejšího vypravování, vlo- žit sem zmínku o novém jednom podivuhodném skutku božské dobroty a moci, jejž jsem poznal z podání hodno- věrných lidí. V kraji čáslavském je ves Běstvina. Tam žila jedna žena od panenství svého mnoho let se svým mu- žem4), zachovávajíc mu věrnost a lásku, jak sluší; ale po dlouhém čase, když se její věk už chýlil k stáří, upadla v tak těžkou nemoc, že vůbec nemohla rovně chodit ani stát, nýbrž jiní lidé ji musili na nosítkách nosit ven i zpět. Co dále? Touto nemocí byla poutána několik let. Stalo se však na Hod boží vánoční, kdy je zvykem našeho lidu společně 4) Luk. 2, 36. 38
Strana 39
hodovat, že řečená žena, postrádajíc obsluhy, samotna le- žela doma. I přišly k ní sousedky a domlouvaly jí, aby se dala od nich donést do jejich besedy a tam, i když nemůže sedět, aspoň chvíli poležela. Ona, vyhovujíc jejich přání, to slíbila. Do- nesena byvši tedy mezi hodující, poležela tam tak dlouho, až se strhl, jak tomu bývá při hodech, velký hluk a lomoz. Tu zavolala k sobě jednoho příbuzného a žádala ho, aby ji dal donést domů, a to se i stalo. Bylo to v den svátku sva- tého Štěpána prvomučedníka a v sobotu; a když samotna doma seděla a nikdo u ní nebyl, najednou slyšela příjemný zvuk jako hlas zvonu a poněkud roztrpčena pravila: „Ach, cože se ten můj bratr tolik pustil do hodování, že tak nevčas koná služby Boží?“ Bylť její bratr farářem tamního kostela. Když to dořekla, hle, dveře domu, kde seděla, se otevřely a zvuk, jejž zaslechla, zněl, jako by zvon byl zavěšen v jejím domě. A když se, plna strachu, ohlédla ke dveřím, viděla tam stát dva muže vznešené, vzezření i šatu biskupského. Jeden z nich, dotknuv se jí berlou, kterou držel v ruce, pravil: „Vstaň a vzdej Bohu slávu; já jsem Jan evangelista, jehož svátek má být zítra slaven od věřících po všem světě. Zde je můj bratr, svatý Gothard; věz, že jsi naší přímluvou uzdravena". A pozdvihli ji, vedli ven, a uchopivše ji, do- vedli, jak tomu božská moc chtěla, do vsi Slap, kde urozený velmož Mladota vystavěl basiliku ke cti svatého Gotharda, biskupa a vyznavače. A když tam přišli, postavili ji před kostel a ona stála tak pevně na nohou, jako by nikdy nebyla bývala ochromena. Držíce ji za ruce, uvedli ji dovnitř a hle, muži přejasných tváří, odění v bílá roucha, pěli tam chvalo- zpěvy Bohu. Ale nelze lidským hlasem vylíčit, jakou prý tam vůni, jakou jasnost čila. Zatím se vrátil její muž z besedy sousedů, a nenašed ji, domníval se, že byla svedena nějakým pokušením zlého ducha, a svolav sousedy, hledal ji s nimi v okolí celé vsi po 39
hodovat, že řečená žena, postrádajíc obsluhy, samotna le- žela doma. I přišly k ní sousedky a domlouvaly jí, aby se dala od nich donést do jejich besedy a tam, i když nemůže sedět, aspoň chvíli poležela. Ona, vyhovujíc jejich přání, to slíbila. Do- nesena byvši tedy mezi hodující, poležela tam tak dlouho, až se strhl, jak tomu bývá při hodech, velký hluk a lomoz. Tu zavolala k sobě jednoho příbuzného a žádala ho, aby ji dal donést domů, a to se i stalo. Bylo to v den svátku sva- tého Štěpána prvomučedníka a v sobotu; a když samotna doma seděla a nikdo u ní nebyl, najednou slyšela příjemný zvuk jako hlas zvonu a poněkud roztrpčena pravila: „Ach, cože se ten můj bratr tolik pustil do hodování, že tak nevčas koná služby Boží?“ Bylť její bratr farářem tamního kostela. Když to dořekla, hle, dveře domu, kde seděla, se otevřely a zvuk, jejž zaslechla, zněl, jako by zvon byl zavěšen v jejím domě. A když se, plna strachu, ohlédla ke dveřím, viděla tam stát dva muže vznešené, vzezření i šatu biskupského. Jeden z nich, dotknuv se jí berlou, kterou držel v ruce, pravil: „Vstaň a vzdej Bohu slávu; já jsem Jan evangelista, jehož svátek má být zítra slaven od věřících po všem světě. Zde je můj bratr, svatý Gothard; věz, že jsi naší přímluvou uzdravena". A pozdvihli ji, vedli ven, a uchopivše ji, do- vedli, jak tomu božská moc chtěla, do vsi Slap, kde urozený velmož Mladota vystavěl basiliku ke cti svatého Gotharda, biskupa a vyznavače. A když tam přišli, postavili ji před kostel a ona stála tak pevně na nohou, jako by nikdy nebyla bývala ochromena. Držíce ji za ruce, uvedli ji dovnitř a hle, muži přejasných tváří, odění v bílá roucha, pěli tam chvalo- zpěvy Bohu. Ale nelze lidským hlasem vylíčit, jakou prý tam vůni, jakou jasnost čila. Zatím se vrátil její muž z besedy sousedů, a nenašed ji, domníval se, že byla svedena nějakým pokušením zlého ducha, a svolav sousedy, hledal ji s nimi v okolí celé vsi po 39
Strana 40
mokřinách a porostu. Ale nenašedše ji, shromáždili se v domě a sedíce naříkali. Zatím ona pomodlivši se sňala ná- ušnice a chtěla je obětovati na oltář, ale svatý Jan to zakázal řka: „Zítra, až se lidé sejdou u vás doma na mši, obětuj tyto náušnice na oltáři v svém kostele a vypravuj veliké skutky Boží5), jež skrze nás milost Boží vykonala na tobě, a pak už nežij s mužem“. Potom ji tíž svatí dovedli nazpět, postavili před dveře jejího domu a hned zmizeli. Ona však vesele vstoupivši do svého domu, nalezla plačící sousedy, i vypra- vovala jim o moci Boží a zjevila jim, jaké veliké věci Bůh na ní vykonal. A tu zase oni plakali radostí z jejího návratu i z uzdravení. A když zasvitl příští den a celé okolí se schá- zelo, aby slyšelo mešní tajemství, řečená žena, jak jí bylo od svatých uloženo, položila své náušnice přede všemi, kdo tam stáli, na oltář a vypravovala pořadem, co se s ní božským řízením stalo. Oni slyšíce to a vidouce ji zdrávu, nesmírné díky činili Bohu a jeho svatým. Ctihodný biskup Jindřich se rozhodl putovati k hrobu Páně, a dosáhnuv svolení knížete Soběslava, slavil Hod boží vánoční se spolubratrem biskupem Janem v Praze. Potom jeli oba na Moravu a světili v biskupském sídle Olomouci svátek Tří králů. Jan se pak navrátil domů, Jindřich však se vydal na cestu a s ním zároveň mnoho poutníků z obou zemí; mezi nimi byl i náš přítel a nejvěrnější příznivec kostela olomouckého Boleslav. Poněvadž se však v Caři- hradě dlouho zdrželi — neboť císař právě vedl války v dale- kých končinách — nedošli do Jerusalema před Bílou sobo- tou. A když konečně přijeli, biskup tam zůstal, chtě se tam dočkati příštího Hodu velikonočního. Pak spolupoutníci, poklonivše se hrobu Páně, jeli zpět a zakusili mnoho nebez- pečenství pro bouře na moři. A tak někteří z nich, bloudíce po moři, zahynuli; mezi nimi řečený Boleslav a byl pocho- 5) Dent. 10, 21. 40
mokřinách a porostu. Ale nenašedše ji, shromáždili se v domě a sedíce naříkali. Zatím ona pomodlivši se sňala ná- ušnice a chtěla je obětovati na oltář, ale svatý Jan to zakázal řka: „Zítra, až se lidé sejdou u vás doma na mši, obětuj tyto náušnice na oltáři v svém kostele a vypravuj veliké skutky Boží5), jež skrze nás milost Boží vykonala na tobě, a pak už nežij s mužem“. Potom ji tíž svatí dovedli nazpět, postavili před dveře jejího domu a hned zmizeli. Ona však vesele vstoupivši do svého domu, nalezla plačící sousedy, i vypra- vovala jim o moci Boží a zjevila jim, jaké veliké věci Bůh na ní vykonal. A tu zase oni plakali radostí z jejího návratu i z uzdravení. A když zasvitl příští den a celé okolí se schá- zelo, aby slyšelo mešní tajemství, řečená žena, jak jí bylo od svatých uloženo, položila své náušnice přede všemi, kdo tam stáli, na oltář a vypravovala pořadem, co se s ní božským řízením stalo. Oni slyšíce to a vidouce ji zdrávu, nesmírné díky činili Bohu a jeho svatým. Ctihodný biskup Jindřich se rozhodl putovati k hrobu Páně, a dosáhnuv svolení knížete Soběslava, slavil Hod boží vánoční se spolubratrem biskupem Janem v Praze. Potom jeli oba na Moravu a světili v biskupském sídle Olomouci svátek Tří králů. Jan se pak navrátil domů, Jindřich však se vydal na cestu a s ním zároveň mnoho poutníků z obou zemí; mezi nimi byl i náš přítel a nejvěrnější příznivec kostela olomouckého Boleslav. Poněvadž se však v Caři- hradě dlouho zdrželi — neboť císař právě vedl války v dale- kých končinách — nedošli do Jerusalema před Bílou sobo- tou. A když konečně přijeli, biskup tam zůstal, chtě se tam dočkati příštího Hodu velikonočního. Pak spolupoutníci, poklonivše se hrobu Páně, jeli zpět a zakusili mnoho nebez- pečenství pro bouře na moři. A tak někteří z nich, bloudíce po moři, zahynuli; mezi nimi řečený Boleslav a byl pocho- 5) Dent. 10, 21. 40
Strana 41
ván na jednom pustém ostrově. Zbylí se s velikou nesnází zachránili. Téhož roku kníže Soběslav navštívil v postě svého švagra, krále uherského; pojednav s ním o mnoha rozmanitých věcech, slavil svátky velikonoční na hradě Olomouci, neboť nemohl před velikonocemi dojeti do svého sídla na Vyše- hradě. Výborná kněžna Adleita odjela do Uher, snažně si přejíc býti tam o svátku svatého Štěpána krále a vyznavače, ale bratr ji tam zdržel ještě déle, až pohřbil svého otce Almuše. Ten totiž byv od svého bratra Kolomana oslepen, skončil svůj život ve vyhnanství v Recku a tak zůstalo jeho tělo deset let bez hrobu, až je král Bela, jeho syn, od řeče- ného ukrutníka oslepený, přenesl do svého království. Po pohřbu otcově kněžna Adleita, nemohouc se do svátku sva- tého Václava mučedníka vrátit do vlasti, slavila jej v řeče- ném hradě Olomouci. Kníže Soběslav a kníže Boleslav sešli se o letnicích na hradě Kladsku, jenž stojí na pomezí čes- kém, a učinili tam smlouvu o mír, potom se vrátili domů. Po svátcích syn Boleslavův Vladislav vyzdvihl z vody křtu novorozeného syna knížete Soběslava na hradě Němčí a dal mu jméno Václav. Ale zatím co pořadem líčíme věci lidí smrtelných, zbývá, abychom něco málo dodali o nadzemských. A poněvadž jsme se minulého roku zmínili o dvou hvězdách, nyní po- víme ještě o třech. Neboť se ukázala třetí hvězda, podobná jasností dvěma řečeným, dne 11. září; vyšla před svítáním na tom místě, kde slunce kráčí ve znamení lva. Druhá, de- nice, vyšla 28. prosince rovněž před svítáním; třetí, kterou bylo viděti předešlého roku, s těmito se už neobjevila. Císař Lothar, spojený kmotrovstvím s naším knížetem Soběslavem, právem smrti sešed s tohoto světa na hradě Rodburku, odebral se na nebe a byl pohřben na zámku Brunšviku. 41
ván na jednom pustém ostrově. Zbylí se s velikou nesnází zachránili. Téhož roku kníže Soběslav navštívil v postě svého švagra, krále uherského; pojednav s ním o mnoha rozmanitých věcech, slavil svátky velikonoční na hradě Olomouci, neboť nemohl před velikonocemi dojeti do svého sídla na Vyše- hradě. Výborná kněžna Adleita odjela do Uher, snažně si přejíc býti tam o svátku svatého Štěpána krále a vyznavače, ale bratr ji tam zdržel ještě déle, až pohřbil svého otce Almuše. Ten totiž byv od svého bratra Kolomana oslepen, skončil svůj život ve vyhnanství v Recku a tak zůstalo jeho tělo deset let bez hrobu, až je král Bela, jeho syn, od řeče- ného ukrutníka oslepený, přenesl do svého království. Po pohřbu otcově kněžna Adleita, nemohouc se do svátku sva- tého Václava mučedníka vrátit do vlasti, slavila jej v řeče- ném hradě Olomouci. Kníže Soběslav a kníže Boleslav sešli se o letnicích na hradě Kladsku, jenž stojí na pomezí čes- kém, a učinili tam smlouvu o mír, potom se vrátili domů. Po svátcích syn Boleslavův Vladislav vyzdvihl z vody křtu novorozeného syna knížete Soběslava na hradě Němčí a dal mu jméno Václav. Ale zatím co pořadem líčíme věci lidí smrtelných, zbývá, abychom něco málo dodali o nadzemských. A poněvadž jsme se minulého roku zmínili o dvou hvězdách, nyní po- víme ještě o třech. Neboť se ukázala třetí hvězda, podobná jasností dvěma řečeným, dne 11. září; vyšla před svítáním na tom místě, kde slunce kráčí ve znamení lva. Druhá, de- nice, vyšla 28. prosince rovněž před svítáním; třetí, kterou bylo viděti předešlého roku, s těmito se už neobjevila. Císař Lothar, spojený kmotrovstvím s naším knížetem Soběslavem, právem smrti sešed s tohoto světa na hradě Rodburku, odebral se na nebe a byl pohřben na zámku Brunšviku. 41
Strana 42
Roku od narození Páně 1138 dne 26. února po západu slunce bylo spatřeno po celých Čechách jakési znamení v podobě draka, jak letí na západ, a náhle zmizevši, zanechalo za sebou načervenalá znamení. Před Hodem božím svatodušním dne 11. května zjevila se na severním nebi červená znamení tvaru sloupů, na dvé rozdělená, a zdálo se, jako by se brzy v boji utkávala, brzy zase vzdalovala. Po zvolení krále Konráda všechna knížata a někteří vel- moži a dvořané jeho říše usnesli se míti dvůr a sněm o svátku letnic, v den 22. května, v Bamberce. Měli se tam všichni, kdož k jeho říši příslušeli, v určený čas sejít, jeho volbu jednomyslně potvrdit a od vévody řezenského měly být v přítomnosti všech převzaty královské odznaky. Ale když se všichni, jak bylo určeno, sjeli, vévoda řezenský ani se nezúčastnil sněmu, ani odznaky královské nevydal. Po skončení sněmu, když se všichni vraceli domů, prodlel král ještě v tom místě. Náš kníže Soběslav, jenž přijel již před řečeným svátkem, navštívil krále, a byv od něho přijat s ve- likou ctí, několik dní tam pobyl. Přízní milosti královy do- sáhl toho, aby jeho syn Vladislav mohl po něm nastoupit na knížecí stolec. Ač byl ještě chlapcem, byla mu před tváří otcovou od krále podána korouhev a na potvrzení toho vy- konali všichni čeští velmoži před králem přísahu na ostatky svatých. Takto pořídiv, kníže Soběslav, pln radosti a spoko- jenosti, vrátil se do vlasti se svým lidem. Když pak se při- blížil den, kdy je věřícím slaviti svátek apoštolů Petra a Pavla, kníže Soběslav nařídil svým bojovníkům prvního i druhého řádu, aby se co nejdříve sjeli k němu do Sadské, a když to učinili, kníže sám jednak prosil, jednak poroučel, aby se v jeho přítomnosti zavázali přísahou, že zachovají jeho synu věrnost, kterou by mu měli slíbit po smrti kní- žete; a to se i stalo. Téhož roku, když se blížil svátek blahoslaveného dědice 42
Roku od narození Páně 1138 dne 26. února po západu slunce bylo spatřeno po celých Čechách jakési znamení v podobě draka, jak letí na západ, a náhle zmizevši, zanechalo za sebou načervenalá znamení. Před Hodem božím svatodušním dne 11. května zjevila se na severním nebi červená znamení tvaru sloupů, na dvé rozdělená, a zdálo se, jako by se brzy v boji utkávala, brzy zase vzdalovala. Po zvolení krále Konráda všechna knížata a někteří vel- moži a dvořané jeho říše usnesli se míti dvůr a sněm o svátku letnic, v den 22. května, v Bamberce. Měli se tam všichni, kdož k jeho říši příslušeli, v určený čas sejít, jeho volbu jednomyslně potvrdit a od vévody řezenského měly být v přítomnosti všech převzaty královské odznaky. Ale když se všichni, jak bylo určeno, sjeli, vévoda řezenský ani se nezúčastnil sněmu, ani odznaky královské nevydal. Po skončení sněmu, když se všichni vraceli domů, prodlel král ještě v tom místě. Náš kníže Soběslav, jenž přijel již před řečeným svátkem, navštívil krále, a byv od něho přijat s ve- likou ctí, několik dní tam pobyl. Přízní milosti královy do- sáhl toho, aby jeho syn Vladislav mohl po něm nastoupit na knížecí stolec. Ač byl ještě chlapcem, byla mu před tváří otcovou od krále podána korouhev a na potvrzení toho vy- konali všichni čeští velmoži před králem přísahu na ostatky svatých. Takto pořídiv, kníže Soběslav, pln radosti a spoko- jenosti, vrátil se do vlasti se svým lidem. Když pak se při- blížil den, kdy je věřícím slaviti svátek apoštolů Petra a Pavla, kníže Soběslav nařídil svým bojovníkům prvního i druhého řádu, aby se co nejdříve sjeli k němu do Sadské, a když to učinili, kníže sám jednak prosil, jednak poroučel, aby se v jeho přítomnosti zavázali přísahou, že zachovají jeho synu věrnost, kterou by mu měli slíbit po smrti kní- žete; a to se i stalo. Téhož roku, když se blížil svátek blahoslaveného dědice 42
Strana 43
našeho, Václava, kníže Soběslav dal svou dceru Marii v řádné manželství synu Leopolda, markraběte rakouského, a obdařil ji věnem pěti set hřiven stříbra. Ten sňatek se konal na Olomoucku na Moravě. Dne 14. října při prvním soumraku ukázala se na severu rudá znamení, druhou noc, totiž dne 15. v touž hodinu, stalo se tak rovněž a třetí noci, 16. října na úsvitě se ukázala týmž způsobem. Kníže Boleslav zemřel. Roku od narození Páně 1139 vykoupil kníže Soběslav od vdovy po Viprechtovi zpět ně- kolik hradů za sedm set hřiven stříbra a přidal jí k tomu třetí peníz na hradě Doníně. A když se vracel s vojskem, ustanoviv bojovníky ke hlídání hradů, a byl právě upro- střed hvozdu při vchodu do své země, vál tak prudký vichr, že vyvracel nejen stavení nebo jakékoli překážky v cestě, nýbrž i silné lesní stromy z kořene. Tím se octli Čechové v těžkém nebezpečenství a byli tak poděšeni, že jeden z hradských správců, přistoupiv ke knížeti, pravil: „Hle, pane kníže, před Bohem a svatými jeho i před vaší milostí jako svědkem slibuji, jestliže mne všemohoucnost Boží ráčí vysvobodit z tohoto nebezpečenství a dopřeje mi života, vězte, že co nejdříve vezmu na se oděv mnišského slibu.“ Ale dík ochraně Boží zahynulo pádem stromů jen sedm lidí z celého vojska, ostatní všichni se vrátili bez úrazu. Dne 2. března bylo vidět červená znamení na neobyčejném místě od soumraku do svítání. Toho roku svátek svatých mučedníků Vojtěcha a Jiřího, slavený od věřících 23. dub- na, nabyl lesku tím, že připadl právě na den Vzkříšení Páně. Toho času navštívil kníže Soběslav svého švagra Belu, krále uherského; neboť král Bela vdával svou dceru za syna krále německého Konráda. To zasnoubení se konalo v Hod boží letniční. Dne 19. července se zatměla obloha, neboť dým neoby- 43
našeho, Václava, kníže Soběslav dal svou dceru Marii v řádné manželství synu Leopolda, markraběte rakouského, a obdařil ji věnem pěti set hřiven stříbra. Ten sňatek se konal na Olomoucku na Moravě. Dne 14. října při prvním soumraku ukázala se na severu rudá znamení, druhou noc, totiž dne 15. v touž hodinu, stalo se tak rovněž a třetí noci, 16. října na úsvitě se ukázala týmž způsobem. Kníže Boleslav zemřel. Roku od narození Páně 1139 vykoupil kníže Soběslav od vdovy po Viprechtovi zpět ně- kolik hradů za sedm set hřiven stříbra a přidal jí k tomu třetí peníz na hradě Doníně. A když se vracel s vojskem, ustanoviv bojovníky ke hlídání hradů, a byl právě upro- střed hvozdu při vchodu do své země, vál tak prudký vichr, že vyvracel nejen stavení nebo jakékoli překážky v cestě, nýbrž i silné lesní stromy z kořene. Tím se octli Čechové v těžkém nebezpečenství a byli tak poděšeni, že jeden z hradských správců, přistoupiv ke knížeti, pravil: „Hle, pane kníže, před Bohem a svatými jeho i před vaší milostí jako svědkem slibuji, jestliže mne všemohoucnost Boží ráčí vysvobodit z tohoto nebezpečenství a dopřeje mi života, vězte, že co nejdříve vezmu na se oděv mnišského slibu.“ Ale dík ochraně Boží zahynulo pádem stromů jen sedm lidí z celého vojska, ostatní všichni se vrátili bez úrazu. Dne 2. března bylo vidět červená znamení na neobyčejném místě od soumraku do svítání. Toho roku svátek svatých mučedníků Vojtěcha a Jiřího, slavený od věřících 23. dub- na, nabyl lesku tím, že připadl právě na den Vzkříšení Páně. Toho času navštívil kníže Soběslav svého švagra Belu, krále uherského; neboť král Bela vdával svou dceru za syna krále německého Konráda. To zasnoubení se konalo v Hod boží letniční. Dne 19. července se zatměla obloha, neboť dým neoby- 43
Strana 44
čejně smrdutý se vznášel a kouřilo se bez přestání dnem i nocí. Ta tma trvala tak celý týden a 24. července ne- obvyklé temno o polednách zastínilo povětří hnilobným puchem, který jako by vycházel z pekla a dráždil čich lidí. Někteří také říkali, že viděli jakousi trhlinu na slunci. Protože Sasové odporovali králi Konrádovi a zdráhali se dát souhlas a uznání jeho volbě, rozhodl se napadnout je válečně a podrobit svému panství. A sbíraje za pomoci ně- kolika přátel posily pro své vojsko, požádal kromě jiných i našeho knížete Soběslava, aby se zúčastnil se svým lidem té vojny; neboť v udatnost jeho bojovníků skládal nejvíce naděje na vítězství. Když tedy král a kníže Soběslav spo- jivše se rozličnými cestami vpadli do země Sasů, tito, ne- mohouce odolat jejich síle, utekli se na hrady a neodvážili se přijít králi na oči, až když poddavše se prostřednictvím knížete Soběslava králi v panství, dosáhli ve všem od něho míru. Tak bylo získáno bez boje vítězství, aniž byla čest králova porušena. Čechové, vracejíce se odtud, poplenili jedno místo a přivezli si velikou kořist. Toho času Jan, biskup pražský, dlouhou nemocí usou- žen, dne 8. srpna přesídlil do nebes; byv stižen v březnu ochablostí, poután byl chorobou až do řečeného dne. Byl pak pohřben v kapli svatého Gotharda biskupa a vyzna- vače, kterou sám vystavěl, dav probourat na severní straně zeď kostela svatého Václava. Po něm nastoupil Silvestr, opat sázavský, za neblahého znamení. Jeho volba se stala dne 29. září, ale protože nebyl ještě posvěcen před skonem knížete, z jehož vůle byl zvolen, trvalo jeho zvolení jen krátce, jak se z pozdějšího vypravování ukáže. Potom odjel kníže Soběslav na svůj dvůr Chvojno, a tam přebývaje, jal se opravovat hrad Hostín Hradec. Pomýšlek na to, že kdyby se Bohu chtělo způsobit nesvár mezi ním a knížaty polskými, mohl by je snad částečně podrobit pod své panství, a proto opevňoval hrady v tu stranu. Ale božská 44
čejně smrdutý se vznášel a kouřilo se bez přestání dnem i nocí. Ta tma trvala tak celý týden a 24. července ne- obvyklé temno o polednách zastínilo povětří hnilobným puchem, který jako by vycházel z pekla a dráždil čich lidí. Někteří také říkali, že viděli jakousi trhlinu na slunci. Protože Sasové odporovali králi Konrádovi a zdráhali se dát souhlas a uznání jeho volbě, rozhodl se napadnout je válečně a podrobit svému panství. A sbíraje za pomoci ně- kolika přátel posily pro své vojsko, požádal kromě jiných i našeho knížete Soběslava, aby se zúčastnil se svým lidem té vojny; neboť v udatnost jeho bojovníků skládal nejvíce naděje na vítězství. Když tedy král a kníže Soběslav spo- jivše se rozličnými cestami vpadli do země Sasů, tito, ne- mohouce odolat jejich síle, utekli se na hrady a neodvážili se přijít králi na oči, až když poddavše se prostřednictvím knížete Soběslava králi v panství, dosáhli ve všem od něho míru. Tak bylo získáno bez boje vítězství, aniž byla čest králova porušena. Čechové, vracejíce se odtud, poplenili jedno místo a přivezli si velikou kořist. Toho času Jan, biskup pražský, dlouhou nemocí usou- žen, dne 8. srpna přesídlil do nebes; byv stižen v březnu ochablostí, poután byl chorobou až do řečeného dne. Byl pak pohřben v kapli svatého Gotharda biskupa a vyzna- vače, kterou sám vystavěl, dav probourat na severní straně zeď kostela svatého Václava. Po něm nastoupil Silvestr, opat sázavský, za neblahého znamení. Jeho volba se stala dne 29. září, ale protože nebyl ještě posvěcen před skonem knížete, z jehož vůle byl zvolen, trvalo jeho zvolení jen krátce, jak se z pozdějšího vypravování ukáže. Potom odjel kníže Soběslav na svůj dvůr Chvojno, a tam přebývaje, jal se opravovat hrad Hostín Hradec. Pomýšlek na to, že kdyby se Bohu chtělo způsobit nesvár mezi ním a knížaty polskými, mohl by je snad částečně podrobit pod své panství, a proto opevňoval hrady v tu stranu. Ale božská 44
Strana 45
prozřetelnost usoudila jinak. Neboť dříve než mohl řečený hrad dostavět, zasažen byv v neděli před Narozením Páně smrtelnou nemocí, upoután byl na lůžko. Roku od narození Páně 1140, když se nemocnému víc a více přitěžovalo, byl odvezen z Chvojna a donesen na svrchu jmenovaný hrad. Uznal jsem za rozumnější pominout mlčením, jaké zvěsti, jaké úvahy opětovně znepokojovaly české velmože, abych snad neupadl u někoho v nenávist, kdybych sledoval každou tu věc, jak se stala. Sjeli se totiž všichni čeští páni na Vyše- hrad, a majíce dnem i nocí porady, usilovali jedni toho, druzí onoho zvolit a dosadit na stolec. Přece však celé to shromáždění hledělo na Načerata, aby se tomu, komu by on přál, rovněž oni jednomyslně podrobili. Zatím ti, kdož dleli u knížete Soběslava a spolu s jeho paní manželkou, nevidouce u něho žádnou známku, že by se mohl uzdravit, pomazali ho olejem. Jeho tělo víc a více sláblo a dne 14. února kníže, přijav svátosti umírajících, sešel se světa. Ach běda, těžko je nyní líčit, jakou tesklivostí a jakým roz- čilením tehdy se země česká zachvívala. Právem byla teskliva, ztrativši takového ochránce a otce, neboť kníže by poután takovou láskou k vlasti, že maje péči o všechny, byl vždy ochoten zemřít za svobodu a čest svých poddaných. Proto se též všemožně varoval rozkoše těla, která přemnohé muže vysiluje. Statečný kníže Soběslav byl osobně nade všechny výtečný, v hovoru příjemný, ve válce udatný, v radě prozřetelný a v almužně štědrý. Byl si z hovorů se svými osobními kaplany vědom, že sv. Rehoř pravil:6 „Proč tedy jste leniví k rozdílení darů, když to, čeho posky- tujete ležícímu na zemi, dáváte sedícímu v nebi?“ Měl též horlivou a pilnou péči o chudé, neboť nebyl hluchým poslu- 5) Homil. in evang. 1. II. h. 40. 45
prozřetelnost usoudila jinak. Neboť dříve než mohl řečený hrad dostavět, zasažen byv v neděli před Narozením Páně smrtelnou nemocí, upoután byl na lůžko. Roku od narození Páně 1140, když se nemocnému víc a více přitěžovalo, byl odvezen z Chvojna a donesen na svrchu jmenovaný hrad. Uznal jsem za rozumnější pominout mlčením, jaké zvěsti, jaké úvahy opětovně znepokojovaly české velmože, abych snad neupadl u někoho v nenávist, kdybych sledoval každou tu věc, jak se stala. Sjeli se totiž všichni čeští páni na Vyše- hrad, a majíce dnem i nocí porady, usilovali jedni toho, druzí onoho zvolit a dosadit na stolec. Přece však celé to shromáždění hledělo na Načerata, aby se tomu, komu by on přál, rovněž oni jednomyslně podrobili. Zatím ti, kdož dleli u knížete Soběslava a spolu s jeho paní manželkou, nevidouce u něho žádnou známku, že by se mohl uzdravit, pomazali ho olejem. Jeho tělo víc a více sláblo a dne 14. února kníže, přijav svátosti umírajících, sešel se světa. Ach běda, těžko je nyní líčit, jakou tesklivostí a jakým roz- čilením tehdy se země česká zachvívala. Právem byla teskliva, ztrativši takového ochránce a otce, neboť kníže by poután takovou láskou k vlasti, že maje péči o všechny, byl vždy ochoten zemřít za svobodu a čest svých poddaných. Proto se též všemožně varoval rozkoše těla, která přemnohé muže vysiluje. Statečný kníže Soběslav byl osobně nade všechny výtečný, v hovoru příjemný, ve válce udatný, v radě prozřetelný a v almužně štědrý. Byl si z hovorů se svými osobními kaplany vědom, že sv. Rehoř pravil:6 „Proč tedy jste leniví k rozdílení darů, když to, čeho posky- tujete ležícímu na zemi, dáváte sedícímu v nebi?“ Měl též horlivou a pilnou péči o chudé, neboť nebyl hluchým poslu- 5) Homil. in evang. 1. II. h. 40. 45
Strana 46
chačem příkazu Písma: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“7) Ač byl zaměstnán velikou starostí nejen o své knížetství a věnoval též péči Moravě a Srbsku a nadto, jak jsem výše sdostatek ukázal, v pře- četných věcech své rady poskytoval i králi uherskému, přece častokrát sám o sobě rozjímal, aby duše, zajatá v síti takových zaměstnání, nezahynula nepřipravena. Proto, ja- ko by poučen slovy jednoho mudrce „Dary, jež umíraje kdo dává, to nejsou již dary“ pojal spolu se svou chotí, paní Adleitou, spasitelný úmysl, že si pospíší usmířit přede dnem svého skonu nejvyššího soudce a dozorce nad lidským svědomím, zvláště když oba uvažovali, že po jejich smrti nikdo nezachová k nim tak věrnou oddanost, aby rozdal jejich statky chudým a slu- žebníkům Božím tak, jak by oni byli za živa učinili. Nač se o tom šířit? Povolali kaplana Vincence, nad nějž neměli jiného věrnějšího, a vyložili mu podrobně úmysl svého sva- tého přemýšlení; zároveň ho vyzvali a poprosili, aby jejich jménem požádal kanovníky svatého kostela vyšehradského i pražského, řeholníky sv. Benedikta, jeptišky, jakož i vše- chno duchovenstvo uvnitř v hradě bydlící, aby konali služby Boží za zemřelé podle obyčeje, totiž prvního, dru- hého, třetího a sedmého dne a tak dále až do výročí, takto jich vzpomínajíce, jedni kněží aby sloužili mše za spasení živých, jiní za odpuštění hříchů a jiní za věrné zesnulé. Dohodli se tedy za první den ustanovit svátek Všech sva- tých. O tom, jak srdečně a jak pobožně chvályhodný kníže Soběslav konal toto dílo milosrdenství, svědčí, že o výroč- ním dni nadání on sám obědval v klášteře vyšehradském s kanovníky toho chrámu a se vším zbožným duchoven- stvem, shromážděným z podhradí, a tam v bohaté úpravě 7) Mat. 25, 40. 46
chačem příkazu Písma: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“7) Ač byl zaměstnán velikou starostí nejen o své knížetství a věnoval též péči Moravě a Srbsku a nadto, jak jsem výše sdostatek ukázal, v pře- četných věcech své rady poskytoval i králi uherskému, přece častokrát sám o sobě rozjímal, aby duše, zajatá v síti takových zaměstnání, nezahynula nepřipravena. Proto, ja- ko by poučen slovy jednoho mudrce „Dary, jež umíraje kdo dává, to nejsou již dary“ pojal spolu se svou chotí, paní Adleitou, spasitelný úmysl, že si pospíší usmířit přede dnem svého skonu nejvyššího soudce a dozorce nad lidským svědomím, zvláště když oba uvažovali, že po jejich smrti nikdo nezachová k nim tak věrnou oddanost, aby rozdal jejich statky chudým a slu- žebníkům Božím tak, jak by oni byli za živa učinili. Nač se o tom šířit? Povolali kaplana Vincence, nad nějž neměli jiného věrnějšího, a vyložili mu podrobně úmysl svého sva- tého přemýšlení; zároveň ho vyzvali a poprosili, aby jejich jménem požádal kanovníky svatého kostela vyšehradského i pražského, řeholníky sv. Benedikta, jeptišky, jakož i vše- chno duchovenstvo uvnitř v hradě bydlící, aby konali služby Boží za zemřelé podle obyčeje, totiž prvního, dru- hého, třetího a sedmého dne a tak dále až do výročí, takto jich vzpomínajíce, jedni kněží aby sloužili mše za spasení živých, jiní za odpuštění hříchů a jiní za věrné zesnulé. Dohodli se tedy za první den ustanovit svátek Všech sva- tých. O tom, jak srdečně a jak pobožně chvályhodný kníže Soběslav konal toto dílo milosrdenství, svědčí, že o výroč- ním dni nadání on sám obědval v klášteře vyšehradském s kanovníky toho chrámu a se vším zbožným duchoven- stvem, shromážděným z podhradí, a tam v bohaté úpravě 7) Mat. 25, 40. 46
Strana 47
bohatě svou štědrost najevo dával. Týž výtečný kníže Sobě- slav mezi jinými velikými skutky, jež vykonal, podrobil císaři Lotharovi a králi Konrádovi Sasy a Bavory a jiné, kteří se kdysi říši římské protivili. Těmito a mnohými tako- vými poctami obklopen, řečený kníže byl 14. února pře- kvapen smrtí. A proto odplatitel všeho dobrého, Bůh, pro nějž z lásky řečený kníže vykonal toto dobré dílo, račiž nyní podle štědré vůle vlídného dárce duši jeho přízniv býti. Amen. Po něm nastoupil Vladislav. Opat Silvestr pozbyl biskup- ství. Vladislav se svými navštívil svého švagra Konráda v Bamberce, a přijav tam korouhev od krále, vrátil se domů. Toho roku se Ota vydal na cestu za vysvěcením na biskupa, a dosáhnuv ho dne 28. května v metropolitním městě Mohuči od arcibiskupa Alberta, vrátil se s velikou ctí a radostí domů. Téhož roku kněžna Adleita, v mravech ctnostná a vý- tečná, po nemnohých obězích pozemského života utrápena bolestmi srdce svého, sešla dne 15. září s tohoto světa, přeživši svého manžela jen o sedm měsíců. Řeku Sázavu, jež teče podle kláštera téhož jména, stihlo dne 19. listopadu přerušení jejího toku v délce přes dvacet honů od shora dolů. Klášterní mlýn, jenž odedávna nikdy nebyl bez vody, tehdy stál na suchu. Opat i bratří toho kláštera a služebníci přišli k břehu a pozorovali ten div; a aby byla pověst o něm ještě větší, sbírali neobyčejně veliké ryby a raky v suchém řečišti. Tato změna řečené řeky trvala z řízení božského od první do šesté hodiny. Roku od narození Páně 1141 kníže Vladislav slavil Boží hod vánoční ve vsi Živohošti; v týž svátek, když se noc snesla na celý svět, uprchl odtud mladistvý Vladislav k svému strýci Belovi, jenž tehdy pa- noval v Uhrách. Zima byla tehdy proměnlivá. Bela, král 47
bohatě svou štědrost najevo dával. Týž výtečný kníže Sobě- slav mezi jinými velikými skutky, jež vykonal, podrobil císaři Lotharovi a králi Konrádovi Sasy a Bavory a jiné, kteří se kdysi říši římské protivili. Těmito a mnohými tako- vými poctami obklopen, řečený kníže byl 14. února pře- kvapen smrtí. A proto odplatitel všeho dobrého, Bůh, pro nějž z lásky řečený kníže vykonal toto dobré dílo, račiž nyní podle štědré vůle vlídného dárce duši jeho přízniv býti. Amen. Po něm nastoupil Vladislav. Opat Silvestr pozbyl biskup- ství. Vladislav se svými navštívil svého švagra Konráda v Bamberce, a přijav tam korouhev od krále, vrátil se domů. Toho roku se Ota vydal na cestu za vysvěcením na biskupa, a dosáhnuv ho dne 28. května v metropolitním městě Mohuči od arcibiskupa Alberta, vrátil se s velikou ctí a radostí domů. Téhož roku kněžna Adleita, v mravech ctnostná a vý- tečná, po nemnohých obězích pozemského života utrápena bolestmi srdce svého, sešla dne 15. září s tohoto světa, přeživši svého manžela jen o sedm měsíců. Řeku Sázavu, jež teče podle kláštera téhož jména, stihlo dne 19. listopadu přerušení jejího toku v délce přes dvacet honů od shora dolů. Klášterní mlýn, jenž odedávna nikdy nebyl bez vody, tehdy stál na suchu. Opat i bratří toho kláštera a služebníci přišli k břehu a pozorovali ten div; a aby byla pověst o něm ještě větší, sbírali neobyčejně veliké ryby a raky v suchém řečišti. Tato změna řečené řeky trvala z řízení božského od první do šesté hodiny. Roku od narození Páně 1141 kníže Vladislav slavil Boží hod vánoční ve vsi Živohošti; v týž svátek, když se noc snesla na celý svět, uprchl odtud mladistvý Vladislav k svému strýci Belovi, jenž tehdy pa- noval v Uhrách. Zima byla tehdy proměnlivá. Bela, král 47
Strana 48
uherský, zemřel a naši uprchlíci truchlili se svěšenými hlavami. Toho roku v postě bylo mnoho lidí po celé zemi české zvěšeno na šibenicích, přední z nich na hoře Šibeničné; někteří z předních mužů však vyvázli a uprchli. Dne 15. dubna řeka Vltava, jež teče mezi hrady Vyšehradem a Prahou, rozvodnila se mocně a nadělala mnoho škody v okolí. Dne 23. dubna vyšla nová denice, ale svými zvlášt- nostmi nepodobná předešlé, o níž jsem se svrchu zmínil: ona vyšla 16. července, tato byla spatřena dne 23. května, a tak koná dráhy rozdílné. Tehdy Zdík, biskup kostela olomouckého, vzal svatý kříž s oltáře sv. Petra, a slze radostí a zpívaje antifonu: „Kdo chce přijíti za mnou, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj“8) atd., vsedl, provázen svými, na koně, aby pohanům, kteří slovou Prusi, vštípil víru v svatou Trojici a pokřtil je; ale lépe je mlčeti o té výpravě, protože jeho úsilí bylo marné, a radovat se z jeho návratu. Roku od narození Páně 1142 za panování Konráda, pokud ještě nebyl císařem římským, a za knížete Vladislava, jenž nastoupiv na stolec po svém strýci, slavném Soběslavovi, byl už na stolec dosazen, strhla se mezi Čechy šílená roztržka, která je z podnětu věrolomnosti pobouřila a ve dva šiky rozdělila: lepší a uro- zenější strana šla za Konrádem, údělným knížetem morav- ským, kdežto nižší a mladší zůstala při Vladislavovi. Potom byl náhle zavržen mír a překotně prohlášena válka; sešli se sice na smluveném místě a ve zbrani rokovali o zapuzení Vladislava a o zvolení Konráda, ale neusnesli se na žádné záruce svornosti a míru. Nazítří pak Moravané s přeběhlíky z Čech náhle povstali proti Vladislavovi a jeho bratřím 8) Mar. 8, 34. 48
uherský, zemřel a naši uprchlíci truchlili se svěšenými hlavami. Toho roku v postě bylo mnoho lidí po celé zemi české zvěšeno na šibenicích, přední z nich na hoře Šibeničné; někteří z předních mužů však vyvázli a uprchli. Dne 15. dubna řeka Vltava, jež teče mezi hrady Vyšehradem a Prahou, rozvodnila se mocně a nadělala mnoho škody v okolí. Dne 23. dubna vyšla nová denice, ale svými zvlášt- nostmi nepodobná předešlé, o níž jsem se svrchu zmínil: ona vyšla 16. července, tato byla spatřena dne 23. května, a tak koná dráhy rozdílné. Tehdy Zdík, biskup kostela olomouckého, vzal svatý kříž s oltáře sv. Petra, a slze radostí a zpívaje antifonu: „Kdo chce přijíti za mnou, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj“8) atd., vsedl, provázen svými, na koně, aby pohanům, kteří slovou Prusi, vštípil víru v svatou Trojici a pokřtil je; ale lépe je mlčeti o té výpravě, protože jeho úsilí bylo marné, a radovat se z jeho návratu. Roku od narození Páně 1142 za panování Konráda, pokud ještě nebyl císařem římským, a za knížete Vladislava, jenž nastoupiv na stolec po svém strýci, slavném Soběslavovi, byl už na stolec dosazen, strhla se mezi Čechy šílená roztržka, která je z podnětu věrolomnosti pobouřila a ve dva šiky rozdělila: lepší a uro- zenější strana šla za Konrádem, údělným knížetem morav- ským, kdežto nižší a mladší zůstala při Vladislavovi. Potom byl náhle zavržen mír a překotně prohlášena válka; sešli se sice na smluveném místě a ve zbrani rokovali o zapuzení Vladislava a o zvolení Konráda, ale neusnesli se na žádné záruce svornosti a míru. Nazítří pak Moravané s přeběhlíky z Čech náhle povstali proti Vladislavovi a jeho bratřím 8) Mar. 8, 34. 48
Strana 49
Děpoltovi a Jindřichovi a zahnali je s celým vojskem na útěk. Když se bránili, jak jen mohli, Načerat, Smil, Ben- a velmi mnoho jiných na obou stranách padlo. Tu Čechové vidouce, jak Moravané nabývají převahy, kdežto jim samým že se pomoci Boží nedostává, všichni se dali na útěk, ale vstoupivše s Děpoltem do hlavního hradu Prahy, zesílili opevnění a rychle vypravili Vladislava ke králi německému, aby si vyžádal jeho pomoci. Proto Konrád, zahořev touhou po knížetství, pronásledoval prchající, oblehl Prahu a roz- ložil kolkolem branný lid, postavil praky, samostříly, střelce a nakonec metal oheň na kostely, kláštery a budovy. Běda! tíha nevídaného zločinu, neslýchaná úzkost, nezvyklá strast, starosti, strach a hrůza padly na obyvatele podhradí a na jejich nejbližší sousedy. Jeptišky, Bohu i lidem milé z kláš- tera sv. Jiří mučedníka a sv. Ludmily mučednice, vidouce všechny své svatyně a příbytky spáleny, ulekané, od nářků a těžkých vzdechů položivé, sotva schopny pozdvihnout oči a ruce k nebi, volaly: „Pane, smiluj se nad námi a shlédni na nás!“ A našedše znenadání východ z hradu, prchly, a uchýlivše se na jedno místo pod horou Petřínem, zůstaly u kostela sv. Jana Křtitele jako ve vyhnanství, v smutku a v pláči, dokud by nespatřily obnovení vlastního kláštera. Když tedy minulo několik dní, pro bolest a sklíčenost nečitatelných, rozhlásila se zvěst o příchodu krále němec- kého Konráda a jeho průvodců, knížete Vladislava a bi- skupa Zdíka, muže ctihodného a svaté paměti, i udatného vojska. Uslyšev o tom údělný kníže Konrád, utekl se svými stoupenci tajně do své země a už se neukázal. Král Konrád po svém příchodu dosadil znova knížete v pevném míru na stolec, a vzav slíbené mu peníze, navrátil se domů. Tu se zaradovali všichni, kdož předtím truchlili, jako by se byli probudili z těžkého sna, a jali se, co bylo poškozeno, opra- vovat, a co bylo nadobro zkaženo, znova budovat. Pokračovatelé Kosmovi 4 49
Děpoltovi a Jindřichovi a zahnali je s celým vojskem na útěk. Když se bránili, jak jen mohli, Načerat, Smil, Ben- a velmi mnoho jiných na obou stranách padlo. Tu Čechové vidouce, jak Moravané nabývají převahy, kdežto jim samým že se pomoci Boží nedostává, všichni se dali na útěk, ale vstoupivše s Děpoltem do hlavního hradu Prahy, zesílili opevnění a rychle vypravili Vladislava ke králi německému, aby si vyžádal jeho pomoci. Proto Konrád, zahořev touhou po knížetství, pronásledoval prchající, oblehl Prahu a roz- ložil kolkolem branný lid, postavil praky, samostříly, střelce a nakonec metal oheň na kostely, kláštery a budovy. Běda! tíha nevídaného zločinu, neslýchaná úzkost, nezvyklá strast, starosti, strach a hrůza padly na obyvatele podhradí a na jejich nejbližší sousedy. Jeptišky, Bohu i lidem milé z kláš- tera sv. Jiří mučedníka a sv. Ludmily mučednice, vidouce všechny své svatyně a příbytky spáleny, ulekané, od nářků a těžkých vzdechů položivé, sotva schopny pozdvihnout oči a ruce k nebi, volaly: „Pane, smiluj se nad námi a shlédni na nás!“ A našedše znenadání východ z hradu, prchly, a uchýlivše se na jedno místo pod horou Petřínem, zůstaly u kostela sv. Jana Křtitele jako ve vyhnanství, v smutku a v pláči, dokud by nespatřily obnovení vlastního kláštera. Když tedy minulo několik dní, pro bolest a sklíčenost nečitatelných, rozhlásila se zvěst o příchodu krále němec- kého Konráda a jeho průvodců, knížete Vladislava a bi- skupa Zdíka, muže ctihodného a svaté paměti, i udatného vojska. Uslyšev o tom údělný kníže Konrád, utekl se svými stoupenci tajně do své země a už se neukázal. Král Konrád po svém příchodu dosadil znova knížete v pevném míru na stolec, a vzav slíbené mu peníze, navrátil se domů. Tu se zaradovali všichni, kdož předtím truchlili, jako by se byli probudili z těžkého sna, a jali se, co bylo poškozeno, opra- vovat, a co bylo nadobro zkaženo, znova budovat. Pokračovatelé Kosmovi 4 49
Strana 50
Tehdy paní jeptišky, dcery svaté a katolické církve, bydlící ve výše jmenovaném místě, dnem i nocí lkavým hlasem toužily jako spravedlivý Simeon:9) „Kdy vyjdeme odtud? Kdy budeme bydlit v svém klášteře? Kdy se budeme s plnou radostí modlit k Bohu?“ Brzy byvše vy- slyšeny od Hospodina, slyšely zprávu, že strážci na hrad- bách, rybáři a chudí lidé, v noci pracující, viděli, jak z je- jich kostela vyšly plameny a vznesly se až k nebi. Touto zvěstí skrze Ducha sv. napomenuty, navštívily klášter, pro- hledaly kostel, prozkoumaly oltáře, především však se pídily plačky po ostatcích sv. Ludmily, dědičky své. Povolavše Ver- nera, mistra kameníka a zedníka, žádaly ho, aby pátral mezi kameny a ohořelým dřívím. A aj, z vůle Boží nalezl Verner rakev neporušenou a ohněm nedotčenou, a vrátiv se pln radosti k paním, oznámil jim radostnou zvěst, žádaje za ni odplatu. Ó svatý Bože, ó divný v svatých svých! ó po- žehnaný v skutcích svých! Jakým plesem ráčil jsi naplnit své služebnice, jakou útěchou navštívení ovlažit, jak velikou radostí svého zjevení obveselit! Padly na zem, děkujíce Bohu, slzami půdu zkropily, a zapomenuvše na zármutek, spěchaly pozdvihnout schránku; ale jako by se byly lekly, couvly v své smělosti, a zavolavše kněze Puda, pokusily se za jeho rady a pomoci vynésti rakev ven. Ale když vyšly k hradní bráně, našly ji zavřenou a zamčenou, jako by se stavěla na odpor jejich cestě, a ač se do brány vší silou opíraly a usilovně jí viklaly, nedovedly ji otevřít. Tímto zázrakem zmateny, vrátily se, odkud vyšly. A poslavše posla k biskupu Otovi, prosily, aby přišel a rozhodl, co se má činit. On odpověděl, že si netroufá něco učinit, dokud nepošle do Říma. Potom zas žádaly Zdíka, biskupa morav- ského, aby splnil jejich přání. Ten jim to slíbil, dostane-li souhlas od jejich velepastýře. Jeptišky tedy, nevzdavše se 9) Luk. 2, 25. 50
Tehdy paní jeptišky, dcery svaté a katolické církve, bydlící ve výše jmenovaném místě, dnem i nocí lkavým hlasem toužily jako spravedlivý Simeon:9) „Kdy vyjdeme odtud? Kdy budeme bydlit v svém klášteře? Kdy se budeme s plnou radostí modlit k Bohu?“ Brzy byvše vy- slyšeny od Hospodina, slyšely zprávu, že strážci na hrad- bách, rybáři a chudí lidé, v noci pracující, viděli, jak z je- jich kostela vyšly plameny a vznesly se až k nebi. Touto zvěstí skrze Ducha sv. napomenuty, navštívily klášter, pro- hledaly kostel, prozkoumaly oltáře, především však se pídily plačky po ostatcích sv. Ludmily, dědičky své. Povolavše Ver- nera, mistra kameníka a zedníka, žádaly ho, aby pátral mezi kameny a ohořelým dřívím. A aj, z vůle Boží nalezl Verner rakev neporušenou a ohněm nedotčenou, a vrátiv se pln radosti k paním, oznámil jim radostnou zvěst, žádaje za ni odplatu. Ó svatý Bože, ó divný v svatých svých! ó po- žehnaný v skutcích svých! Jakým plesem ráčil jsi naplnit své služebnice, jakou útěchou navštívení ovlažit, jak velikou radostí svého zjevení obveselit! Padly na zem, děkujíce Bohu, slzami půdu zkropily, a zapomenuvše na zármutek, spěchaly pozdvihnout schránku; ale jako by se byly lekly, couvly v své smělosti, a zavolavše kněze Puda, pokusily se za jeho rady a pomoci vynésti rakev ven. Ale když vyšly k hradní bráně, našly ji zavřenou a zamčenou, jako by se stavěla na odpor jejich cestě, a ač se do brány vší silou opíraly a usilovně jí viklaly, nedovedly ji otevřít. Tímto zázrakem zmateny, vrátily se, odkud vyšly. A poslavše posla k biskupu Otovi, prosily, aby přišel a rozhodl, co se má činit. On odpověděl, že si netroufá něco učinit, dokud nepošle do Říma. Potom zas žádaly Zdíka, biskupa morav- ského, aby splnil jejich přání. Ten jim to slíbil, dostane-li souhlas od jejich velepastýře. Jeptišky tedy, nevzdavše se 9) Luk. 2, 25. 50
Strana 51
svého předsevzetí, vyzdvihly na radu pana Jindřicha, dě- kana pražského, a arcijáhna Petra i ostatních členů kapituly rakev, otevřely ji a prohlédly, pak ji zase s radostí uložily vedle oltáře. A nebudiž ani pominuto mlčením, jakým di- vem, zasluhujícím, aby byl hlásán na věky, přišlo se na krádež Vernerovu. On odnesl potají částku těla blaho- slavené Ludmily, bojovnice Kristovy, a vrátil se do své vlasti; k stavění chrámu najal dva muže. Ti však, sotva začali dílo, zemřeli a příštího roku jiní dva; třetího roku zemřel on sám. Vida to jeho syn, přijel na příkaz svých sousedů a přátel do Čech, vyložil kancléři Gervasiovi, své- mu příbuznému, co se stalo, a byv od něho vyzván, vrátil odňatou věc kostelu. Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, jemuž je čest a sláva na věky věkův. Amen. 51
svého předsevzetí, vyzdvihly na radu pana Jindřicha, dě- kana pražského, a arcijáhna Petra i ostatních členů kapituly rakev, otevřely ji a prohlédly, pak ji zase s radostí uložily vedle oltáře. A nebudiž ani pominuto mlčením, jakým di- vem, zasluhujícím, aby byl hlásán na věky, přišlo se na krádež Vernerovu. On odnesl potají částku těla blaho- slavené Ludmily, bojovnice Kristovy, a vrátil se do své vlasti; k stavění chrámu najal dva muže. Ti však, sotva začali dílo, zemřeli a příštího roku jiní dva; třetího roku zemřel on sám. Vida to jeho syn, přijel na příkaz svých sousedů a přátel do Čech, vyložil kancléři Gervasiovi, své- mu příbuznému, co se stalo, a byv od něho vyzván, vrátil odňatou věc kostelu. Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, jemuž je čest a sláva na věky věkův. Amen. 51
Strana 52
POZNÁMKY 1126 řečený kníže Soběslav. Soběslav byl třetím synem knížete a krále Vrati- slava (1061—1092) z třetí jeho manželky Svatavy Polské. Než dospěl k trůnu, prožil velmi dobrodružný život. R. 1107 odešel s bratrem Bořivojem ze strachu před knížetem Svatoplukem (1107—1109) do vyhnanství k polskému knížeti Boleslavu III. Křivoústému, synu své nevlastní sestry Jitky starší, a účastnil se s ním jeho vpádu do Čech r. 1110 proti bratru Vladislavovi I. (1109—1125). Když Svatava oba své syny smířila, povolal ho kníže r. 1111 do vlasti a dal mu za úděl Žatecko. Ale již r. 1113 se bratří zase znepřátelili, prý z podnětu kmeta Vacka, jenž byl pak z návodu Soběslavova úkladně zavražděn. Soběslav prchl do Míšně, ale byl zajat kastelánem hradu Donína Erkembertem a dopraven na jeden hrad v Sasku. Po měsíci se vysvobodil ze zajetí a utekl opět do Polska; odtud přepadl r. 1114 hrad Kladsko a vypálil jej. V březnu r. 1115 se opět smířil s Vladislavem, dostal za úděl Hradecko a po smrti údělných knížat Oldřicha a Litolta spravoval Brněnsko a Znojemsko. S moravským vojskem se účastnil r. 1116 bitvy proti Uhrům u Lučska. R. 1123 ho však Vladislav zbavil údělu a Soběslav utekl k císaři Jindřichovi V., pak k svému švakru Viprechtovi II. Grojč- skému a konečně k Boleslavovi Polskému. Hned příštího roku pokusil se s nezdarem prostřednictvím vévody saského Lothara o zakročení císa- řovo v svůj prospěch a po smrti Viprechtově pomáhal jeho synu, utiskovanému od nepřátel. Dověděv se r. 1135, že Vladislav onemocněl, vrátil se do Čech a zjednával si přátele mezi velmoži. Na prosby sta- řičké matky přijal ho Vladislav na milost a tak byl po jeho smrti Soběslav, „věkem sice mladší, ale moudrostí nad zralé zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví příjemný, za svorného souhlasu všech Čechů pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý stolec knížecí“ (Kosmas III 61). Otovi úděl Oldřichův. Ota II. (Otík) byl od r. 1110 údělným knížetem olomouckým a r. 1123 přidal mu kníže Vladislav I. i Brněnsko. Chotí Otíkovou byla Žofie z Bergu, sestra Richenzy z Bergu, jež měla za man- žela knížete Vladislava. Jejich vlivem měl Ota skoro jistotu, že se 52
POZNÁMKY 1126 řečený kníže Soběslav. Soběslav byl třetím synem knížete a krále Vrati- slava (1061—1092) z třetí jeho manželky Svatavy Polské. Než dospěl k trůnu, prožil velmi dobrodružný život. R. 1107 odešel s bratrem Bořivojem ze strachu před knížetem Svatoplukem (1107—1109) do vyhnanství k polskému knížeti Boleslavu III. Křivoústému, synu své nevlastní sestry Jitky starší, a účastnil se s ním jeho vpádu do Čech r. 1110 proti bratru Vladislavovi I. (1109—1125). Když Svatava oba své syny smířila, povolal ho kníže r. 1111 do vlasti a dal mu za úděl Žatecko. Ale již r. 1113 se bratří zase znepřátelili, prý z podnětu kmeta Vacka, jenž byl pak z návodu Soběslavova úkladně zavražděn. Soběslav prchl do Míšně, ale byl zajat kastelánem hradu Donína Erkembertem a dopraven na jeden hrad v Sasku. Po měsíci se vysvobodil ze zajetí a utekl opět do Polska; odtud přepadl r. 1114 hrad Kladsko a vypálil jej. V březnu r. 1115 se opět smířil s Vladislavem, dostal za úděl Hradecko a po smrti údělných knížat Oldřicha a Litolta spravoval Brněnsko a Znojemsko. S moravským vojskem se účastnil r. 1116 bitvy proti Uhrům u Lučska. R. 1123 ho však Vladislav zbavil údělu a Soběslav utekl k císaři Jindřichovi V., pak k svému švakru Viprechtovi II. Grojč- skému a konečně k Boleslavovi Polskému. Hned příštího roku pokusil se s nezdarem prostřednictvím vévody saského Lothara o zakročení císa- řovo v svůj prospěch a po smrti Viprechtově pomáhal jeho synu, utiskovanému od nepřátel. Dověděv se r. 1135, že Vladislav onemocněl, vrátil se do Čech a zjednával si přátele mezi velmoži. Na prosby sta- řičké matky přijal ho Vladislav na milost a tak byl po jeho smrti Soběslav, „věkem sice mladší, ale moudrostí nad zralé zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví příjemný, za svorného souhlasu všech Čechů pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý stolec knížecí“ (Kosmas III 61). Otovi úděl Oldřichův. Ota II. (Otík) byl od r. 1110 údělným knížetem olomouckým a r. 1123 přidal mu kníže Vladislav I. i Brněnsko. Chotí Otíkovou byla Žofie z Bergu, sestra Richenzy z Bergu, jež měla za man- žela knížete Vladislava. Jejich vlivem měl Ota skoro jistotu, že se 52
Strana 53
stane jeho nástupcem, a jen zakročení královny Svatavy a Oty, biskupa řezenského, zhatilo jeho plány. Kníže Soběslav se vypravil asi koncem října 1125 na Moravu, a uživ svého práva, udělil Brněnsko Vratislavovi, synu knížete brněnského Oldřicha († 1113). k hradu Chlumci: na záp. od osady Chlumce (u Chabařovic), kdež byla zemská brána; podrobněji určit bojiště nelze pro neurčitost zpráv. O bitvě se zmiňují též četné kroniky německé. Ač vojsko vedl Ota krajiny znalý a zvláštní předvoj byl vyslán klestit cestu, výprava zbloudila ve spoustách sněhu. Dva dni před bitvou nastala obleva a Čechové poznali ze zkalení jakéhos potoka, snad Telnice, blízkost nepřátel. Podle souhlasných zpráv byli nepřátelé úplně překvapeni a sevřeni, i Lothar byl se zbytkem vojska obklíčen na kterémsi vrchu, kam se uchýlil. Jeho ztráty se udávají na 270 až 540 urozených bojov- níků. Lze-li věřiti lidové tradici, vrátil se Lothar domů cestou podle Labe. kopí sv. Václava: bylo to snad kopí, jež ukořistil r. 1080 kníže Vratislav na Rudolfovi, protikráli Jindřicha IV., a postavil je pod ochranu sv. Václava; bylo nošeno při všech slavnostech před knížaty. do vsi Vrbčan: kdysi hradiště, nyní ves na sev. od Kouřimě s filiálním chrámem sv. Václava, stojícím na dosud zachovaném valu. Zdík. První zmínka o něm je u Kosmy (III 51), že r. 1125 putovalo několik urozených Čechů, mezi nimi Jindřich, též Zdík zvaný, do Jerusalema. Rodným jménem Zdík se nazývá i po vysvěcení na biskupa 3. října 1126 v domácích i cizích kronikách. I ze stručných zmínek obou našich kronik je patrna jeho vynikající a mnohostranná činnost v politických a církevních dějinách té doby. Zemřel 25. června 1150. zajal Břetislava . . . na hrad Donín. Břetislav byl syn nevlastního bratra Soběslavova, knížete Břetislava II.; o příčinách uvěznění nemáme zpráv. Donín (hrad ležící na západ od Perna v nyn. Sasku) náležel kdysi králi Vratislavovi a připadl pak Viprechtu Grojčskému věnem jeho choti Jitky, dcery Vratislavovy. R. 1121 je v držení Vladislava II., jenž jej přestavěl. Přimdu, Zhořelec a Tachov: Přimda leží na hřbetě Českého lesa na úpatí stejnojmenné hory; Tachov tamtéž na sever od Přimdy; Zhořelec (pův. jméno znělo asi Jzhořelec), hrad nad řekou Nisou, něm. Görlitz v Pruském Slezsku. na hoře Řípu: je to dosud zachovaná rotunda s apsidou a s kulatou věží; opravena r. 1926. 53
stane jeho nástupcem, a jen zakročení královny Svatavy a Oty, biskupa řezenského, zhatilo jeho plány. Kníže Soběslav se vypravil asi koncem října 1125 na Moravu, a uživ svého práva, udělil Brněnsko Vratislavovi, synu knížete brněnského Oldřicha († 1113). k hradu Chlumci: na záp. od osady Chlumce (u Chabařovic), kdež byla zemská brána; podrobněji určit bojiště nelze pro neurčitost zpráv. O bitvě se zmiňují též četné kroniky německé. Ač vojsko vedl Ota krajiny znalý a zvláštní předvoj byl vyslán klestit cestu, výprava zbloudila ve spoustách sněhu. Dva dni před bitvou nastala obleva a Čechové poznali ze zkalení jakéhos potoka, snad Telnice, blízkost nepřátel. Podle souhlasných zpráv byli nepřátelé úplně překvapeni a sevřeni, i Lothar byl se zbytkem vojska obklíčen na kterémsi vrchu, kam se uchýlil. Jeho ztráty se udávají na 270 až 540 urozených bojov- níků. Lze-li věřiti lidové tradici, vrátil se Lothar domů cestou podle Labe. kopí sv. Václava: bylo to snad kopí, jež ukořistil r. 1080 kníže Vratislav na Rudolfovi, protikráli Jindřicha IV., a postavil je pod ochranu sv. Václava; bylo nošeno při všech slavnostech před knížaty. do vsi Vrbčan: kdysi hradiště, nyní ves na sev. od Kouřimě s filiálním chrámem sv. Václava, stojícím na dosud zachovaném valu. Zdík. První zmínka o něm je u Kosmy (III 51), že r. 1125 putovalo několik urozených Čechů, mezi nimi Jindřich, též Zdík zvaný, do Jerusalema. Rodným jménem Zdík se nazývá i po vysvěcení na biskupa 3. října 1126 v domácích i cizích kronikách. I ze stručných zmínek obou našich kronik je patrna jeho vynikající a mnohostranná činnost v politických a církevních dějinách té doby. Zemřel 25. června 1150. zajal Břetislava . . . na hrad Donín. Břetislav byl syn nevlastního bratra Soběslavova, knížete Břetislava II.; o příčinách uvěznění nemáme zpráv. Donín (hrad ležící na západ od Perna v nyn. Sasku) náležel kdysi králi Vratislavovi a připadl pak Viprechtu Grojčskému věnem jeho choti Jitky, dcery Vratislavovy. R. 1121 je v držení Vladislava II., jenž jej přestavěl. Přimdu, Zhořelec a Tachov: Přimda leží na hřbetě Českého lesa na úpatí stejnojmenné hory; Tachov tamtéž na sever od Přimdy; Zhořelec (pův. jméno znělo asi Jzhořelec), hrad nad řekou Nisou, něm. Görlitz v Pruském Slezsku. na hoře Řípu: je to dosud zachovaná rotunda s apsidou a s kulatou věží; opravena r. 1926. 53
Strana 54
1127 ve Hnězdně mučednictvím korunován a pohřben: sv. Vojtěch zemřel mučednickou smrtí v Prusích r. 997, ale jeho tělo dal Boleslav Chrabrý brzy potom přenést do Hnězdna. R. 1039 odvezl je Břetislav I. do Prahy. Pověsti o ostatcích sv. Vojtěcha ve Hnězdně se objevily r. 1113 a zvláště se rozšířily v Polsku r. 1127. hrad Norimberk: byl v držení strany Hohenštaufů, Lotharu nepřátelské. Tam asi zvolili si její přívrženci, většinou vévodové franští a švábští, 18. prosince vzdorokrále Konráda III.; ten bojoval zprvu s Lotharem, ale v říjnu 1135 se s ním smířil a r. 1138 se stal jeho nástupcem. 1128 z vody křtu: Soběslav byl ženat již r. 1123 a měl pět dětí: Marii, Vladislava, Soběslava, Oldřicha a Václava. Pravděpodobně byl toho roku křtěn a podle tehdejšího zvyku hned biřmován Soběslav, kdežto r. 1134 byl pokřtěn Oldřich. druhého dne se vrátil: Lothar se jal v srpnu obléhati město Špýr, kde byla hohenštaufská posádka, obležení trvalo do 11. listopadu. Text je zde zřejmě porušen, nejspíše před slovy výše citovanými něco vypadlo. Konrád: Konrád II., údělný kníže znojemský od r. 1128, syn Litoltův a vnuk Konráda Brněnského, knížete českého z r. 1092, vůdce odboje proti knížeti Vladislavovi II. r. 1042; zemřel po r. 1161. Vratislav obnovil kostel vyšehradský. Asi r. 1070 kníže Vratislav, jsa roztrpčen neupřímným chováním svého panovačného bratra, biskupa Jaromíra, a usiluje o zvětšení vlastní moci a cti knížecí, pojal úmysl založit na Vyšehradě nový kapitulní kostel, nezávislý na pražském biskupovi, a poslal do Říma probošta u sv. Jiří Petra, aby si od pa- pežské kurie vyžádal souhlas. Příslib byl sice dán, protože však kostel nebyl hotov, oddalovala kurie schválení výsad; přesto jich nová ka- pitula z moci knížecí užívala. Když se stal Vratislav králem, potvrdil a rozmnožil jí nadání. Autentické znění listin Vratislavových z jeho doby knížecí ani z královské se sice nezachovalo, ale kanovník vyše- hradský mohl je znáti a na jeho vypravování se zakládá interpolace kro- niky Kosmovy (v Bretholzově vyd. na str. 252 n.), obsahující znění podvržené listiny papeže Alexandra II. V zachované listině Soběslavově z r. 1130 (Friedrich, Codex dipl. Boh. I. č. 11) kníže prohlašuje, že se rozhodl kromě jiných kostelů opravit a zvelebit zvláště chrám vyšehradský, sešlý z nedbalosti pro- boštů, a pokračuje: „Neboť abych pomlčel o malbě stěn, o ozdobné dlažbě z hlazených kamenů, o krytu svrchu a jiných věcech, jež jsem za odpuštění svých hříchů a v naději na život příští přidal, kruhovým 54
1127 ve Hnězdně mučednictvím korunován a pohřben: sv. Vojtěch zemřel mučednickou smrtí v Prusích r. 997, ale jeho tělo dal Boleslav Chrabrý brzy potom přenést do Hnězdna. R. 1039 odvezl je Břetislav I. do Prahy. Pověsti o ostatcích sv. Vojtěcha ve Hnězdně se objevily r. 1113 a zvláště se rozšířily v Polsku r. 1127. hrad Norimberk: byl v držení strany Hohenštaufů, Lotharu nepřátelské. Tam asi zvolili si její přívrženci, většinou vévodové franští a švábští, 18. prosince vzdorokrále Konráda III.; ten bojoval zprvu s Lotharem, ale v říjnu 1135 se s ním smířil a r. 1138 se stal jeho nástupcem. 1128 z vody křtu: Soběslav byl ženat již r. 1123 a měl pět dětí: Marii, Vladislava, Soběslava, Oldřicha a Václava. Pravděpodobně byl toho roku křtěn a podle tehdejšího zvyku hned biřmován Soběslav, kdežto r. 1134 byl pokřtěn Oldřich. druhého dne se vrátil: Lothar se jal v srpnu obléhati město Špýr, kde byla hohenštaufská posádka, obležení trvalo do 11. listopadu. Text je zde zřejmě porušen, nejspíše před slovy výše citovanými něco vypadlo. Konrád: Konrád II., údělný kníže znojemský od r. 1128, syn Litoltův a vnuk Konráda Brněnského, knížete českého z r. 1092, vůdce odboje proti knížeti Vladislavovi II. r. 1042; zemřel po r. 1161. Vratislav obnovil kostel vyšehradský. Asi r. 1070 kníže Vratislav, jsa roztrpčen neupřímným chováním svého panovačného bratra, biskupa Jaromíra, a usiluje o zvětšení vlastní moci a cti knížecí, pojal úmysl založit na Vyšehradě nový kapitulní kostel, nezávislý na pražském biskupovi, a poslal do Říma probošta u sv. Jiří Petra, aby si od pa- pežské kurie vyžádal souhlas. Příslib byl sice dán, protože však kostel nebyl hotov, oddalovala kurie schválení výsad; přesto jich nová ka- pitula z moci knížecí užívala. Když se stal Vratislav králem, potvrdil a rozmnožil jí nadání. Autentické znění listin Vratislavových z jeho doby knížecí ani z královské se sice nezachovalo, ale kanovník vyše- hradský mohl je znáti a na jeho vypravování se zakládá interpolace kro- niky Kosmovy (v Bretholzově vyd. na str. 252 n.), obsahující znění podvržené listiny papeže Alexandra II. V zachované listině Soběslavově z r. 1130 (Friedrich, Codex dipl. Boh. I. č. 11) kníže prohlašuje, že se rozhodl kromě jiných kostelů opravit a zvelebit zvláště chrám vyšehradský, sešlý z nedbalosti pro- boštů, a pokračuje: „Neboť abych pomlčel o malbě stěn, o ozdobné dlažbě z hlazených kamenů, o krytu svrchu a jiných věcech, jež jsem za odpuštění svých hříchů a v naději na život příští přidal, kruhovým 54
Strana 55
svícnem ze zlata a stříbra jsem vzhled kostela ozdobil, oltáře pokrýv- kami a kříži zlatými i stříbrnými okrášlil a sakristii rozmanitými knihami obohatil.“ (Viz přílohu.) Václav: nejspíše syn knížete Svatopluka, narozený asi r. 1107, jenž byl pokřtěn po svém kmotru králi Jindřichovi jeho jménem, jež se však neujalo. Úděl v Olomoucku dostal r. 1126. Chvály mnicha sázavského a biskupa Zdíka (Friedrich, Codex dipl. I. č. 115) si zasloužil jako dobrodinec kláštera v Hradišti u Olomouce a nového katedrálního kostela sv. Václava v Olomouci, vysvěceného r. 1131. králi Štěpánovi proti Řekům: Štěpánovi II. (1114—1131) proti byzant- skému císaři Janu Komnenovi. 1130 pobořil dvacatero opevnění: šlo asi o tvrze, které náležely přívržencům vzdorokrále Konráda. král ninivetský: podle Proroctví Jonáše proroka (3, 6) káli se obyvatelé Ninive z hříchů a jejich král složil se sebe oděv svůj a přioděl se žíní. mého bratra Břetislava . . . též Svatopluka: Soběslav přičítá spiknutí potomkům nebo dědicům Vršovců. Svatopluk byl úkladně zavražděn r. 1109 vrahem, jejž najal Vršovec Jan, syn Cestův (Kosmas III 27), a Břetislava smrtelně zranil r. 1100 Lorek prý z návodu Božeje a Mu- tiny; hrady Žatec a Litoměřice, jež biskup Menhart prý sliboval Miroslavovi, měli právě tito Vršovci roku 1101 v své správě (Kos- mas III 13, 14). jednomu lékaři: slul podle letopisů Hradištsko-Opatovických Albrecht. do vazby královského vladaře: správce dvora knížecího. Kaplan Božík byl dán do vězení, aby nad ním vykonal soud biskup Menhart, až se vrátí z Jerusalema. 1131 sněmu v Lutychu: po smrti papeže Honoria II. (13. února 1130) zvolen byl v noci téhož dne podloudným způsobem kandidát rodu Frangipanů Gregorius Papareschi papežem a dal si jméno Inocenc II.; druhého dne prohlásila většina sboru za papeže Petra z rodu Pierleonů (Petrus Leonis), jenž vládl v Římě až do své smrti (r. 1138) jako Anaklet II. Inocenc si však získal podporu vládců západoevropských a Lothar poslal Ekberta, biskupa münsterského, do Říma, aby ohlásil jeho příchod. Ale s věci sešlo, ostatně Ekbert zemřel v lednu 1132. 55
svícnem ze zlata a stříbra jsem vzhled kostela ozdobil, oltáře pokrýv- kami a kříži zlatými i stříbrnými okrášlil a sakristii rozmanitými knihami obohatil.“ (Viz přílohu.) Václav: nejspíše syn knížete Svatopluka, narozený asi r. 1107, jenž byl pokřtěn po svém kmotru králi Jindřichovi jeho jménem, jež se však neujalo. Úděl v Olomoucku dostal r. 1126. Chvály mnicha sázavského a biskupa Zdíka (Friedrich, Codex dipl. I. č. 115) si zasloužil jako dobrodinec kláštera v Hradišti u Olomouce a nového katedrálního kostela sv. Václava v Olomouci, vysvěceného r. 1131. králi Štěpánovi proti Řekům: Štěpánovi II. (1114—1131) proti byzant- skému císaři Janu Komnenovi. 1130 pobořil dvacatero opevnění: šlo asi o tvrze, které náležely přívržencům vzdorokrále Konráda. král ninivetský: podle Proroctví Jonáše proroka (3, 6) káli se obyvatelé Ninive z hříchů a jejich král složil se sebe oděv svůj a přioděl se žíní. mého bratra Břetislava . . . též Svatopluka: Soběslav přičítá spiknutí potomkům nebo dědicům Vršovců. Svatopluk byl úkladně zavražděn r. 1109 vrahem, jejž najal Vršovec Jan, syn Cestův (Kosmas III 27), a Břetislava smrtelně zranil r. 1100 Lorek prý z návodu Božeje a Mu- tiny; hrady Žatec a Litoměřice, jež biskup Menhart prý sliboval Miroslavovi, měli právě tito Vršovci roku 1101 v své správě (Kos- mas III 13, 14). jednomu lékaři: slul podle letopisů Hradištsko-Opatovických Albrecht. do vazby královského vladaře: správce dvora knížecího. Kaplan Božík byl dán do vězení, aby nad ním vykonal soud biskup Menhart, až se vrátí z Jerusalema. 1131 sněmu v Lutychu: po smrti papeže Honoria II. (13. února 1130) zvolen byl v noci téhož dne podloudným způsobem kandidát rodu Frangipanů Gregorius Papareschi papežem a dal si jméno Inocenc II.; druhého dne prohlásila většina sboru za papeže Petra z rodu Pierleonů (Petrus Leonis), jenž vládl v Římě až do své smrti (r. 1138) jako Anaklet II. Inocenc si však získal podporu vládců západoevropských a Lothar poslal Ekberta, biskupa münsterského, do Říma, aby ohlásil jeho příchod. Ale s věci sešlo, ostatně Ekbert zemřel v lednu 1132. 55
Strana 56
k biskupu bamberskému: Otovi svatému; byl to přítel Menhartův a po- radil mu na jeho písemnou prosbu, jakým postupem by mohl dosíci ospravedlnění; byl totiž Menhart viněn i z toho, že nenabyl biskupství zákonitým způsobem. (Friedrich, Cod. dipl. I. 125) na synodu: konala se v Remeši v říjnu 1131. 1132 na hradě Plisni: na jih od Lipska, původní srbské jméno hradu, jenž se později zval Altenburg. v Goslaru: nápadný zjev trojího sesutí lze vysvětliti prudkými smrštěmi, k tomuto roku dosvědčenými. blahoslavený Gothard: byl biskupem v Hildesheimu (na jv. od Hano- veru) v 1. 1022—1038, za svatého byl prohlášen r. 1131 a 4. května 1132 bylo jeho tělo slavnostně vyzdviženo. Jaromír: syn knížete Bořivoje II. Víme o něm ještě jen, že zemřel před r. 1135 (nebo r. 1138). Mezi kupci a žoldnéři vznikla na předměstí bitka, jež se pak zasažením Lotharovým, jenž se v tomto štaufském městě obával zrady, rozšířila v hotovou bitvu s pálením a vražděním. kníže polský: Boleslav III. — Král uherský Koloman (1095—1114), aby pojistil trůn svému synovi Štěpánovi, dal oslepit bratra Almuše a jeho syna Belu. Štěpán II. však zemřel r. 1131 bezdětný a jeho ná- stupcem se stal Bela II. Kolomanovou druhou chotí byla Eufemie, dcera knížete kijevského Vladimíra Monomacha, jež byvši pro domnělou nevěru od něho zapuzena, porodila v Kijevě syna Borise. Jeho se ujal Boleslav III. Polský, a spoléhaje na podporu uherské strany, Borisu přející, vtrhl r. 1132 do Uher. Jeho úspěch zmařil Soběslav, poskytnuv pomoci svému švakru Belovi (měl za manželku jeho sestru Adleitu). 1133 legát apoštolský: byl to jistě kardinál Jan, o němž se zmínil biskup Menhart v svém dopise k biskupu Otovi řezenskému, a to buď Jan z Cremy, jenž dlel r. 1131 v Německu, nebo Jan, biskup ostijský. Vladislav: byl to Vladislav, syn knížete Vladislava I., potom od r. 1140 kníže český. 1134 Konrádovi Znojemskému: jeho chotí se stala Marie, dcera velkého župana srbského Uroše I., sestra choti Belovy Heleny. 56
k biskupu bamberskému: Otovi svatému; byl to přítel Menhartův a po- radil mu na jeho písemnou prosbu, jakým postupem by mohl dosíci ospravedlnění; byl totiž Menhart viněn i z toho, že nenabyl biskupství zákonitým způsobem. (Friedrich, Cod. dipl. I. 125) na synodu: konala se v Remeši v říjnu 1131. 1132 na hradě Plisni: na jih od Lipska, původní srbské jméno hradu, jenž se později zval Altenburg. v Goslaru: nápadný zjev trojího sesutí lze vysvětliti prudkými smrštěmi, k tomuto roku dosvědčenými. blahoslavený Gothard: byl biskupem v Hildesheimu (na jv. od Hano- veru) v 1. 1022—1038, za svatého byl prohlášen r. 1131 a 4. května 1132 bylo jeho tělo slavnostně vyzdviženo. Jaromír: syn knížete Bořivoje II. Víme o něm ještě jen, že zemřel před r. 1135 (nebo r. 1138). Mezi kupci a žoldnéři vznikla na předměstí bitka, jež se pak zasažením Lotharovým, jenž se v tomto štaufském městě obával zrady, rozšířila v hotovou bitvu s pálením a vražděním. kníže polský: Boleslav III. — Král uherský Koloman (1095—1114), aby pojistil trůn svému synovi Štěpánovi, dal oslepit bratra Almuše a jeho syna Belu. Štěpán II. však zemřel r. 1131 bezdětný a jeho ná- stupcem se stal Bela II. Kolomanovou druhou chotí byla Eufemie, dcera knížete kijevského Vladimíra Monomacha, jež byvši pro domnělou nevěru od něho zapuzena, porodila v Kijevě syna Borise. Jeho se ujal Boleslav III. Polský, a spoléhaje na podporu uherské strany, Borisu přející, vtrhl r. 1132 do Uher. Jeho úspěch zmařil Soběslav, poskytnuv pomoci svému švakru Belovi (měl za manželku jeho sestru Adleitu). 1133 legát apoštolský: byl to jistě kardinál Jan, o němž se zmínil biskup Menhart v svém dopise k biskupu Otovi řezenskému, a to buď Jan z Cremy, jenž dlel r. 1131 v Německu, nebo Jan, biskup ostijský. Vladislav: byl to Vladislav, syn knížete Vladislava I., potom od r. 1140 kníže český. 1134 Konrádovi Znojemskému: jeho chotí se stala Marie, dcera velkého župana srbského Uroše I., sestra choti Belovy Heleny. 56
Strana 57
1135 když tam přijel: do Quedlinburku, kde císař dlel počátkem února. Podle konkordátu Wormského z r. 1122 nepříslušela již císaři investi- tura biskupů (udělení berly a prstenu), nýbrž zvolený biskup měl přijmout od něho t. zv. regalie (právo k světským statkům). Kronikář tu omylem opakuje dřívější formu investitury. po způsobu románských měst: při stavbě nového paláce na hradě praž- ském dal Soběslav vystavět nebo obnovit románské hradby z opuko- vého zdiva, jak bylo zjištěno výkopy z posledních let. Táhly se od Černé věže (nad Opyšem), u starého purkrabství a na západní straně od Bílé věže na sever pod traktem mezi 2. a 3. hradním nádvořím. na svůj dvůr: sjezd byl položen na den 15. srpna do Merseburka. Ač tam Boleslav III. nebyl od císaře vlídně přijat, je třeba tendenční slova kronikářova o „biřici“ vykládat z toho, že řečený kníže konal císaři službu mečonoše. poslové krále řeckého: císaře byzantského Jana Komnena (1118—1143). 1136 kostel ve vsi Blansku: biskup směl stavět kostely na svých statcích, nikoli na cizích. Vratislav pravděpodobně nějaký statek v Blansku (na sever od Brna) měl a bránil se tomu, aby tam nebyl stavěn kostel, úplně podřízený biskupovi. 1137 do vsi Slap: nyní je v Slapech kostel sv. Petra a Pavla, kteří se jmenují patrony r. 1644. Poněvadž v Slaném je děkanský kostel sv. Gotharda a v dnešní jeho gotické stavbě byly zjištěny zbytky románského zdiva boční lodi s oknem, došla souhlasu domněnka historika Fr. Vacka, že Mladota (toto jméno se vyskytuje v listinách 12. stol.) vystavěl onen kostel v Slaném. Pak bychom musili předpokládat omyl kronikářův; to však je málo pravděpodobné, neboť svorné znění rukopisů, jež potvrzuje i Václav Hájek, uvádí Slapy. syn Boleslavův Vladislav: Vladislav II., nejstarší syn Boleslava III. Křivoústého, od r. 1138 kníže malopolský, byl jako manžel Anežky, dcery Leopolda III. Rakouského, švagrem našeho knížete Vladislava II. R. 1146 byl vypuzen a vykázán mu k pobytu hrad Pliseň (Altenburk); k novému dosazení mu nepomohla ani výprava Fridrichova, takže zemřel ve vyhnanství r. 1159. 57
1135 když tam přijel: do Quedlinburku, kde císař dlel počátkem února. Podle konkordátu Wormského z r. 1122 nepříslušela již císaři investi- tura biskupů (udělení berly a prstenu), nýbrž zvolený biskup měl přijmout od něho t. zv. regalie (právo k světským statkům). Kronikář tu omylem opakuje dřívější formu investitury. po způsobu románských měst: při stavbě nového paláce na hradě praž- ském dal Soběslav vystavět nebo obnovit románské hradby z opuko- vého zdiva, jak bylo zjištěno výkopy z posledních let. Táhly se od Černé věže (nad Opyšem), u starého purkrabství a na západní straně od Bílé věže na sever pod traktem mezi 2. a 3. hradním nádvořím. na svůj dvůr: sjezd byl položen na den 15. srpna do Merseburka. Ač tam Boleslav III. nebyl od císaře vlídně přijat, je třeba tendenční slova kronikářova o „biřici“ vykládat z toho, že řečený kníže konal císaři službu mečonoše. poslové krále řeckého: císaře byzantského Jana Komnena (1118—1143). 1136 kostel ve vsi Blansku: biskup směl stavět kostely na svých statcích, nikoli na cizích. Vratislav pravděpodobně nějaký statek v Blansku (na sever od Brna) měl a bránil se tomu, aby tam nebyl stavěn kostel, úplně podřízený biskupovi. 1137 do vsi Slap: nyní je v Slapech kostel sv. Petra a Pavla, kteří se jmenují patrony r. 1644. Poněvadž v Slaném je děkanský kostel sv. Gotharda a v dnešní jeho gotické stavbě byly zjištěny zbytky románského zdiva boční lodi s oknem, došla souhlasu domněnka historika Fr. Vacka, že Mladota (toto jméno se vyskytuje v listinách 12. stol.) vystavěl onen kostel v Slaném. Pak bychom musili předpokládat omyl kronikářův; to však je málo pravděpodobné, neboť svorné znění rukopisů, jež potvrzuje i Václav Hájek, uvádí Slapy. syn Boleslavův Vladislav: Vladislav II., nejstarší syn Boleslava III. Křivoústého, od r. 1138 kníže malopolský, byl jako manžel Anežky, dcery Leopolda III. Rakouského, švagrem našeho knížete Vladislava II. R. 1146 byl vypuzen a vykázán mu k pobytu hrad Pliseň (Altenburk); k novému dosazení mu nepomohla ani výprava Fridrichova, takže zemřel ve vyhnanství r. 1159. 57
Strana 58
Václav: stal se r. 1077 údělným knížetem olomouckým, ale po pádu knížete Soběslava II. byl odtud asi r. 1078 vypuzen; knížetem českým byl od září 1091 do konce tohoto roku. na hradě Rotburgu: Lothar zemřel ve vsi Breitenwangu v Tyrolích a byl pohřben v klášteře Kaiserlutteru (na vých. od Brunšviku). 1138 do zvolení krále Konráda: Lothar ustanovil před smrtí svým nástupcem Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského (řezenského) a saského, svého zetě, a odevzdal mu říšské klenoty. Ale strana štaufská, majíc značnou převahu, zvolila v Koblenci králem Konráda III., jenž byl 13. března 1138 v Cáchách korunován. do Sadské: v Sadské (leží na jz. od Nymburka) byl knížecí dvůr, v němž se již r. 1110 konalo shromáždění Přemyslovců. Soběslav nesvolal tam volební sněm, který měl rozhodnout o přijetí jeho nástupce, nýbrž jen si vyžádal ve shromáždění svých bojovníků slib věrnosti pro syna. Tím lze také vysvětlit, že byl hned po smrti Soběslavově hladce zvolen Vladislav. synu Leopolda: t. j. synu Leopolda III. Svatého, Leopoldu IV., již od r. 1136 markraběti rakouskému. kníže Boleslav zemřel: Boleslav III. Křivoústý, kníže polský. 1139 od vdovy po Viprechtovi: Berty, jejíž manžel, Jindřich Grojčský, zemřelý 31. prosince 1135, odkázal synu Soběslavovu, r. 1128 narozenému, své rodové statky území Nižanů a Budyšínsko. Kníže Soběslav odškodnil Bertu za věno, jež měla na nich pojištěno, 700 hř. stříbra a třetinou důchodů z hradu Donína. vdával svou dceru: syn Konrádův byl dvouletý, Žofie, dcera Belova, o něco starší. bez boje vítězství: náš kronikář zde silně nadsazuje: protože Jindřich Pyšný setrval v odporu, strojil Konrád proti němu výpravu. Ale zá- sluhou hlavně Alberta, arcibiskupa trevírského, a knížete Soběslava bylo sjednáno příměří. za neblahého znamení: tato slova se vztahují k osudům Silvestrovy éry biskupské. 58
Václav: stal se r. 1077 údělným knížetem olomouckým, ale po pádu knížete Soběslava II. byl odtud asi r. 1078 vypuzen; knížetem českým byl od září 1091 do konce tohoto roku. na hradě Rotburgu: Lothar zemřel ve vsi Breitenwangu v Tyrolích a byl pohřben v klášteře Kaiserlutteru (na vých. od Brunšviku). 1138 do zvolení krále Konráda: Lothar ustanovil před smrtí svým nástupcem Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského (řezenského) a saského, svého zetě, a odevzdal mu říšské klenoty. Ale strana štaufská, majíc značnou převahu, zvolila v Koblenci králem Konráda III., jenž byl 13. března 1138 v Cáchách korunován. do Sadské: v Sadské (leží na jz. od Nymburka) byl knížecí dvůr, v němž se již r. 1110 konalo shromáždění Přemyslovců. Soběslav nesvolal tam volební sněm, který měl rozhodnout o přijetí jeho nástupce, nýbrž jen si vyžádal ve shromáždění svých bojovníků slib věrnosti pro syna. Tím lze také vysvětlit, že byl hned po smrti Soběslavově hladce zvolen Vladislav. synu Leopolda: t. j. synu Leopolda III. Svatého, Leopoldu IV., již od r. 1136 markraběti rakouskému. kníže Boleslav zemřel: Boleslav III. Křivoústý, kníže polský. 1139 od vdovy po Viprechtovi: Berty, jejíž manžel, Jindřich Grojčský, zemřelý 31. prosince 1135, odkázal synu Soběslavovu, r. 1128 narozenému, své rodové statky území Nižanů a Budyšínsko. Kníže Soběslav odškodnil Bertu za věno, jež měla na nich pojištěno, 700 hř. stříbra a třetinou důchodů z hradu Donína. vdával svou dceru: syn Konrádův byl dvouletý, Žofie, dcera Belova, o něco starší. bez boje vítězství: náš kronikář zde silně nadsazuje: protože Jindřich Pyšný setrval v odporu, strojil Konrád proti němu výpravu. Ale zá- sluhou hlavně Alberta, arcibiskupa trevírského, a knížete Soběslava bylo sjednáno příměří. za neblahého znamení: tato slova se vztahují k osudům Silvestrovy éry biskupské. 58
Strana 59
Chvojno: asi Vysoké Chvojno u Holic s chrámem sv. Gotharda, později (do r. 1366) korunní městečko; kde stál Hostín Hradec, není známo; nelze jej ani dosti bezpečně ztotožňovat s dnešním Hostinným. mezi knížaty polskými: Boleslav rozdělil své panství mezi své syny: Vladislava II., jenž měl mít svrchovanost, Boleslava IV., Měška III. a Jindřicha. 1140 rozkoše těla: Kosmas v chvalořeči na ctnosti Soběslavovy (III 60) zdůrazňuje zvláště též, že nikdy „nesmočil své rty v medovině, zlodějce rozumu“. svého švagra Konráda: matka krále Konráda měla v druhém svém manželství s Leopoldem III. Rakouským dceru Gertrudu, kterou pojal za choť (neznámo kdy) Vladislav II. 1141 mladistvý Vladislav: syn zemřelého knížete Soběslava. na hoře Šibeničné: nyn. Žižkově. Šlo zajisté o potrestání odbojníků proti knížeti Vladislavovi. Pozdější tradice spojovala však s touto zprávou zákrok proti pověstným lupičům v lese Fidrholci u Úval. s oltáře sv. Petra: asi z původní katedrály sv. Petra v Olomouci. 1142 za panování Konráda: jak bylo již v úvodě podotčeno, mohla být kro- nika tohoto roku sepsána teprve r. 1151 n. 1152, neboť Konrád zemřel jako král římský 15. února 1152 a biskup Zdík nazývá se tu mužem svaté paměti († 25. června 1150). sešli se na smluveném místě: Vladislav se postavil vzbouřencům na odpor na hoře Vysoké (u nyn. Kutné Hory), jeho porážku zavinila zrada ve vlastním vojsku. u kostela sv. Jana Křtitele: je to dosud zachovaný kostelík na Menším městě pražském v Říční ulici u Vltavy. z jejich kostela vyšly plameny: požár postihl svrchní část stavby a vý- chodní chór. 59
Chvojno: asi Vysoké Chvojno u Holic s chrámem sv. Gotharda, později (do r. 1366) korunní městečko; kde stál Hostín Hradec, není známo; nelze jej ani dosti bezpečně ztotožňovat s dnešním Hostinným. mezi knížaty polskými: Boleslav rozdělil své panství mezi své syny: Vladislava II., jenž měl mít svrchovanost, Boleslava IV., Měška III. a Jindřicha. 1140 rozkoše těla: Kosmas v chvalořeči na ctnosti Soběslavovy (III 60) zdůrazňuje zvláště též, že nikdy „nesmočil své rty v medovině, zlodějce rozumu“. svého švagra Konráda: matka krále Konráda měla v druhém svém manželství s Leopoldem III. Rakouským dceru Gertrudu, kterou pojal za choť (neznámo kdy) Vladislav II. 1141 mladistvý Vladislav: syn zemřelého knížete Soběslava. na hoře Šibeničné: nyn. Žižkově. Šlo zajisté o potrestání odbojníků proti knížeti Vladislavovi. Pozdější tradice spojovala však s touto zprávou zákrok proti pověstným lupičům v lese Fidrholci u Úval. s oltáře sv. Petra: asi z původní katedrály sv. Petra v Olomouci. 1142 za panování Konráda: jak bylo již v úvodě podotčeno, mohla být kro- nika tohoto roku sepsána teprve r. 1151 n. 1152, neboť Konrád zemřel jako král římský 15. února 1152 a biskup Zdík nazývá se tu mužem svaté paměti († 25. června 1150). sešli se na smluveném místě: Vladislav se postavil vzbouřencům na odpor na hoře Vysoké (u nyn. Kutné Hory), jeho porážku zavinila zrada ve vlastním vojsku. u kostela sv. Jana Křtitele: je to dosud zachovaný kostelík na Menším městě pražském v Říční ulici u Vltavy. z jejich kostela vyšly plameny: požár postihl svrchní část stavby a vý- chodní chór. 59
Strana 60
Strana 61
II MNICH SÁZAVSKY
II MNICH SÁZAVSKY
Strana 62
Strana 63
Počátky kláštera Sázavského I. Na tomto místě nebylo by snad vhodné pominout mlčením, kterak vznikl milostí řízení Božího klášter sázav- ský, za kterých knížat a jak ze skrovného počátku působe- ním Božím vzrostl v takovou rozsáhlost, jak ji dnes vidíme, aby byla i v tom, jako ve všech ostatních dílech své lásky chválena ode všech věřících vznešená dobrota božská. Tedy za času řečeného knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně; v slovanském písmě, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího biskupa Kyrilla, velmi vzdělaný; světský kněz výtečný, pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty, později ozbro- jený šatem mnišského slibu, trávil neohroženě život, samo- ten s Bohem samotným, maje záruku ve víře. Neboť hoře žárem celého ducha svého pro lásku k Ježíši Kristu, pohrdl ničemnou marností tohoto světa, a odřeknuv se domu, man- želky, polností, příbuzných a přátel, ba i sebe samého, dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám, a utíkaje z jeho hřmotného víru, odešel do ústraní samoty a usadil se na vršku jakési opuštěné jeskyně, v níž prý bydlelo tisíc dáblů; jsa obrněn nebeskými zbraněmi a vystavěv tam hráze ctnosti, kterými by se mohl bránit proti psům hříchů, útoku duchovních ničemností a šípům našeptávání, a při- 63
Počátky kláštera Sázavského I. Na tomto místě nebylo by snad vhodné pominout mlčením, kterak vznikl milostí řízení Božího klášter sázav- ský, za kterých knížat a jak ze skrovného počátku působe- ním Božím vzrostl v takovou rozsáhlost, jak ji dnes vidíme, aby byla i v tom, jako ve všech ostatních dílech své lásky chválena ode všech věřících vznešená dobrota božská. Tedy za času řečeného knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně; v slovanském písmě, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího biskupa Kyrilla, velmi vzdělaný; světský kněz výtečný, pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty, později ozbro- jený šatem mnišského slibu, trávil neohroženě život, samo- ten s Bohem samotným, maje záruku ve víře. Neboť hoře žárem celého ducha svého pro lásku k Ježíši Kristu, pohrdl ničemnou marností tohoto světa, a odřeknuv se domu, man- želky, polností, příbuzných a přátel, ba i sebe samého, dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám, a utíkaje z jeho hřmotného víru, odešel do ústraní samoty a usadil se na vršku jakési opuštěné jeskyně, v níž prý bydlelo tisíc dáblů; jsa obrněn nebeskými zbraněmi a vystavěv tam hráze ctnosti, kterými by se mohl bránit proti psům hříchů, útoku duchovních ničemností a šípům našeptávání, a při- 63
Strana 64
rážeje své myšlení ke skále, kteráž jest Kristus, jal se mužně bojovat modlitbami, bděním a posty.10) Když tedy v své zamilované samotě, vzdálen jsa vlnobití světského hřmotu a kryt přede všemi, dlouhý čas za Boha neúnavně zápasil, dobrotivé řízení božské nijak si nepřálo, aby město na hoře ležící bylo skryto ani aby svíce byla schována pod kbelcem,11) nýbrž aby svítila ke chvále a slávě jeho jména veřejně příkladem mnohým věřícím. Neboť z popudu milosti nebeské, když si ten kníže kdysi, jako obyčejně, zašel na to místo, které si zvláště vybral k lovu, a zabaven jsa honbou, stíhal jednoho jelena ze stáda, prcha- jícího do odlehlejších houštin až k vrcholu řečené jeskyně, nalezl tam v chatrné chýši Prokopa, muže, jenž tam v mniš- ském šatě trávil poustevnický život. Zprvu byl tím zjevem překvapen, a poustoupiv ze vznešenosti knížecí, vyptával se po pořádku s čilou myslí a s líbeznou přívětivostí hovoru na každou věc, kdo jest a z kterých končin přišel a proč se on, muž takový a tak vzácný, odhodlal bydleti v těch samo- tách. Na jeho otázky Prokop stručně a pokorně odpovídaje, vyložil mu pořadem celou pravdu, jak se věc měla, a na- konec dodal, že z lásky k Bohu a v naději na odplatu v ne- besích dal světu nadobro výhost a že chce v té poušti, bude-li se to Bohu líbit, až do konce setrvat. Kníže tedy, moudrý v Hospodinu, divě se tak vážnému předsevzetí toho muže a hledě na tvář, obestřenou milostí svaté zbož- nosti, obě ruce pozdvihl k nebi, a slzami polit, Boha chválil, potom velmi snažně poroučel sebe jeho modlitbám, za du- chovního otce si ho přijal, a poskytnuv mu štědrou rukou podpory, pln radosti se vrátil k stanovišti svých bojovníků. Od té doby tedy z určení milosti nebeské vzrůstala daleko široko po všech rozcestích pověst o ctnostech Prokopových, opětovnými hovory se rozšiřujíc tak, že doslechnuvše se 10) I. Kor. 10, 4; II. Kor. 6, 5; Judith 4, 12. 11) Mat. 5, 14—15. 64
rážeje své myšlení ke skále, kteráž jest Kristus, jal se mužně bojovat modlitbami, bděním a posty.10) Když tedy v své zamilované samotě, vzdálen jsa vlnobití světského hřmotu a kryt přede všemi, dlouhý čas za Boha neúnavně zápasil, dobrotivé řízení božské nijak si nepřálo, aby město na hoře ležící bylo skryto ani aby svíce byla schována pod kbelcem,11) nýbrž aby svítila ke chvále a slávě jeho jména veřejně příkladem mnohým věřícím. Neboť z popudu milosti nebeské, když si ten kníže kdysi, jako obyčejně, zašel na to místo, které si zvláště vybral k lovu, a zabaven jsa honbou, stíhal jednoho jelena ze stáda, prcha- jícího do odlehlejších houštin až k vrcholu řečené jeskyně, nalezl tam v chatrné chýši Prokopa, muže, jenž tam v mniš- ském šatě trávil poustevnický život. Zprvu byl tím zjevem překvapen, a poustoupiv ze vznešenosti knížecí, vyptával se po pořádku s čilou myslí a s líbeznou přívětivostí hovoru na každou věc, kdo jest a z kterých končin přišel a proč se on, muž takový a tak vzácný, odhodlal bydleti v těch samo- tách. Na jeho otázky Prokop stručně a pokorně odpovídaje, vyložil mu pořadem celou pravdu, jak se věc měla, a na- konec dodal, že z lásky k Bohu a v naději na odplatu v ne- besích dal světu nadobro výhost a že chce v té poušti, bude-li se to Bohu líbit, až do konce setrvat. Kníže tedy, moudrý v Hospodinu, divě se tak vážnému předsevzetí toho muže a hledě na tvář, obestřenou milostí svaté zbož- nosti, obě ruce pozdvihl k nebi, a slzami polit, Boha chválil, potom velmi snažně poroučel sebe jeho modlitbám, za du- chovního otce si ho přijal, a poskytnuv mu štědrou rukou podpory, pln radosti se vrátil k stanovišti svých bojovníků. Od té doby tedy z určení milosti nebeské vzrůstala daleko široko po všech rozcestích pověst o ctnostech Prokopových, opětovnými hovory se rozšiřujíc tak, že doslechnuvše se 10) I. Kor. 10, 4; II. Kor. 6, 5; Judith 4, 12. 11) Mat. 5, 14—15. 64
Strana 65
o něm lidé z toho kraje, hromadně přinášeli dárky a dopo- roučeli se zbožně jeho modlitbám. On jsa pln žáru lásky, mile pohostinností nadán, svatou rozumností hojně ozdoben, cudností čist, v pokorném milosrdenství prozíravý, mírností proslulý, pln překypující horlivosti ve víře, ovlažoval řečí svatého kázání prsa posluchačů jako jarní déšť v pravý čas vylitý12) a velmi prospěšně napravoval rádlem svého učení jejich mysli. A dále, chudých se ujímal s takovou laskavou štědrostí, od Boha mu vrozenou, a sloužil jim s takovou ochotnou a radostnou starostlivostí, jako by Kristus vidi- telně byl přítomen, takže otrhanci a žebráci z celé té krajiny jeho přičiněním dostávali živobytí. I spěchalo k němu množství věřících, kteří toužili v duši odříci se zisků světa a zůstávat s ním až do konce života; on je dobrotivě vítaje choval jako kvočna kuřátka svá pod křídly.13) A tak po prů- běhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad, jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl basiliku ke cti nejsvětější rodičky Boží Marie a sv. Jana Křtitele, shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dáti jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru blahoslave- ného otce Benedikta; sám však se stal nejmenším mezi nej- menšími. A jak byla rozumná a úspěšná bdělost jeho ducha, snaživost a starostlivost a jak překypoval dobrotivou láskou k bratřím, nikdo nestačí svou výmluvností důstojně vylíčit. Tedy řečený kníže a dvorské panstvo zvykli si rádi ho nazývat otcem a také se upřímně snažili milovat ho s otcovskou úctou. A proto týž kníže, poradiv se prozře- telně a moudře s důmyslem svých dvořanů, velkomyslně rozhodl, že má být povýšen k hodnosti opatské; opatřil náležitě některé věci, nezbytné ke klášterní potřebě, a jiné přislíbiv, později též náležitě doplnil. On však z obavy, aby 12) Os. 6, 3. 13) Mat. 23, 37. Pokračovatelé Kosmovi 5 65
o něm lidé z toho kraje, hromadně přinášeli dárky a dopo- roučeli se zbožně jeho modlitbám. On jsa pln žáru lásky, mile pohostinností nadán, svatou rozumností hojně ozdoben, cudností čist, v pokorném milosrdenství prozíravý, mírností proslulý, pln překypující horlivosti ve víře, ovlažoval řečí svatého kázání prsa posluchačů jako jarní déšť v pravý čas vylitý12) a velmi prospěšně napravoval rádlem svého učení jejich mysli. A dále, chudých se ujímal s takovou laskavou štědrostí, od Boha mu vrozenou, a sloužil jim s takovou ochotnou a radostnou starostlivostí, jako by Kristus vidi- telně byl přítomen, takže otrhanci a žebráci z celé té krajiny jeho přičiněním dostávali živobytí. I spěchalo k němu množství věřících, kteří toužili v duši odříci se zisků světa a zůstávat s ním až do konce života; on je dobrotivě vítaje choval jako kvočna kuřátka svá pod křídly.13) A tak po prů- běhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad, jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl basiliku ke cti nejsvětější rodičky Boží Marie a sv. Jana Křtitele, shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dáti jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru blahoslave- ného otce Benedikta; sám však se stal nejmenším mezi nej- menšími. A jak byla rozumná a úspěšná bdělost jeho ducha, snaživost a starostlivost a jak překypoval dobrotivou láskou k bratřím, nikdo nestačí svou výmluvností důstojně vylíčit. Tedy řečený kníže a dvorské panstvo zvykli si rádi ho nazývat otcem a také se upřímně snažili milovat ho s otcovskou úctou. A proto týž kníže, poradiv se prozře- telně a moudře s důmyslem svých dvořanů, velkomyslně rozhodl, že má být povýšen k hodnosti opatské; opatřil náležitě některé věci, nezbytné ke klášterní potřebě, a jiné přislíbiv, později též náležitě doplnil. On však z obavy, aby 12) Os. 6, 3. 13) Mat. 23, 37. Pokračovatelé Kosmovi 5 65
Strana 66
se nevynášel nad jiné, s největším napětím se tomu v své tichosti a pokoře vůbec vzpíral tvrdě, že je člověkem ne- zkušeným a nehodným, že naprosto nedovede podřízeným ukládat úkoly poslušnosti, dovolávaje se za svědka Boha, jediného znatele všech věcí skrytých,14) který prohlédá vnitro jeho duše. Mezitím zašlo světlo světa knížeti Oldřichovi dobré pa- měti a panství v zemi dosáhl jeho syn Břetislav, muž, jenž dbal všude pěstování božského náboženství; ten si umínil s veškerým úsilím svého bystrozraku dovésti ke zdárnému konci dílo, jež jeho otec zůstavil nedokončené. Neboť do- slechnuv se svaté pověsti blahoslaveného muže, zaradoval se, jakož i jeho velmožové, nesmírným jásotem, více než by kdo myslil, poroučel se s blahopřáním do jeho modliteb, a vzav ho stranou, domlouval mu, aby opatskou infuli přijal; potom ho opět a opět v přítomnosti všeho dvořanstva naléhavě přesvědčoval, že by chtěj nechtěj řízení pastýřské péče přijmouti měl. Ale muž Boží trval v své obvyklé za- tvrzelosti a nedal se nijak pohnouti, aby knížeti vyhověl, tvrdě, že je naprosto nehoden. Ale kdož by se mohl protivit božskému nařízení? Neboť překonán byv tak naléhavými prosbami a tolika laskavými domluvami i přívětivostí vel- možů, mocí byl vysvěcen na opata. A tak po tom slavném povýšení kníže Břetislav nejprve z knížecí moci potvrdil darování, jež jeho otec učinil témuž otci Prokopovi ještě před přijetím opatství, totiž řeku, tekoucí od Milobuze až k jeskyni Zakolnici s lukami a s lesem vůkol. Když se potom na toto darování táhli dědicové a usilovali si je bezprávně přivlastnit, nechtě rušit otcovské nařízení, postavil se proti tomu, spor rozsoudil a otci Prokopovi opět daroval všechen užitek z vody a z lesa v řečených mezích, vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky, za svědectví svého 14) Dan. 13, 42. 66
se nevynášel nad jiné, s největším napětím se tomu v své tichosti a pokoře vůbec vzpíral tvrdě, že je člověkem ne- zkušeným a nehodným, že naprosto nedovede podřízeným ukládat úkoly poslušnosti, dovolávaje se za svědka Boha, jediného znatele všech věcí skrytých,14) který prohlédá vnitro jeho duše. Mezitím zašlo světlo světa knížeti Oldřichovi dobré pa- měti a panství v zemi dosáhl jeho syn Břetislav, muž, jenž dbal všude pěstování božského náboženství; ten si umínil s veškerým úsilím svého bystrozraku dovésti ke zdárnému konci dílo, jež jeho otec zůstavil nedokončené. Neboť do- slechnuv se svaté pověsti blahoslaveného muže, zaradoval se, jakož i jeho velmožové, nesmírným jásotem, více než by kdo myslil, poroučel se s blahopřáním do jeho modliteb, a vzav ho stranou, domlouval mu, aby opatskou infuli přijal; potom ho opět a opět v přítomnosti všeho dvořanstva naléhavě přesvědčoval, že by chtěj nechtěj řízení pastýřské péče přijmouti měl. Ale muž Boží trval v své obvyklé za- tvrzelosti a nedal se nijak pohnouti, aby knížeti vyhověl, tvrdě, že je naprosto nehoden. Ale kdož by se mohl protivit božskému nařízení? Neboť překonán byv tak naléhavými prosbami a tolika laskavými domluvami i přívětivostí vel- možů, mocí byl vysvěcen na opata. A tak po tom slavném povýšení kníže Břetislav nejprve z knížecí moci potvrdil darování, jež jeho otec učinil témuž otci Prokopovi ještě před přijetím opatství, totiž řeku, tekoucí od Milobuze až k jeskyni Zakolnici s lukami a s lesem vůkol. Když se potom na toto darování táhli dědicové a usilovali si je bezprávně přivlastnit, nechtě rušit otcovské nařízení, postavil se proti tomu, spor rozsoudil a otci Prokopovi opět daroval všechen užitek z vody a z lesa v řečených mezích, vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky, za svědectví svého 14) Dan. 13, 42. 66
Strana 67
syna Vratislava a svých velmožů za šest set peněz a po- stoupil je písemně a před právními svědky zpět opatu Pro- kopovi. Konečně též z vlastní štědrosti odevzdal okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za sto peněz, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení. Když se tedy již stal za tak štastného řízení opatem, ne- vynášel se nad sebe, nýbrž stoje na základě ctností ještě pevnějším a jsa též upevněn stálou výtečností pokory a lásky, býval tak přívětivý a pln citu dobroty, že ho pod- řízení spíše milovali, než aby se ho báli. Nepřestával jim obecně i jednotlivě dávat spasitelná napomenutí a mnohá poučení, příklady ze staré doby vyzdobená. Za jeho doby tedy nechybělo v ničem hojnosti; on se však živil prací rukou svých a chudé v nouzi oblažoval, a bera na sebe starost všech v zármutku postavených, občerstvoval je jako moudrý lékař nemocné lékem otcovství a útěchou. Veda tak blažený a slavný život, zářil znameními ctností v chrámu Božím jako slunce až do skonání života15) a vnuk- nutím Ducha svatého dokonce slynul i darem prorockým, předvídaje budoucnost. Neboť podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni na- před lhůtu své smrti; povolav synovce svého dobrých vlast- ností Víta a syna svého zbožné povahy Jimrama, vyložil jim, co se stane, jak to také později skutečnost potvrdila, přerývaným hlasem k nim promlouvaje vznešená slova: „Synáčkové moji nejmilejší, kteréž jsem vychoval jako kvočna kuřátka, uvažte, že čas mého odchodu nastává;16) třetího dne zcela jistě na pokyn Páně odeberu se ze stánku tohoto těla, poroučeje vás Bohu, ale oznamuji vaší opatr- nosti, že po mém odchodu budete zmítáni bouřlivou smě- sicí pomluv jako vlnami v bouři a trápeni zhoubným 15) Jes. Sir. 50, 7. 16) II. Tim. 4, 6. 67
syna Vratislava a svých velmožů za šest set peněz a po- stoupil je písemně a před právními svědky zpět opatu Pro- kopovi. Konečně též z vlastní štědrosti odevzdal okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za sto peněz, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení. Když se tedy již stal za tak štastného řízení opatem, ne- vynášel se nad sebe, nýbrž stoje na základě ctností ještě pevnějším a jsa též upevněn stálou výtečností pokory a lásky, býval tak přívětivý a pln citu dobroty, že ho pod- řízení spíše milovali, než aby se ho báli. Nepřestával jim obecně i jednotlivě dávat spasitelná napomenutí a mnohá poučení, příklady ze staré doby vyzdobená. Za jeho doby tedy nechybělo v ničem hojnosti; on se však živil prací rukou svých a chudé v nouzi oblažoval, a bera na sebe starost všech v zármutku postavených, občerstvoval je jako moudrý lékař nemocné lékem otcovství a útěchou. Veda tak blažený a slavný život, zářil znameními ctností v chrámu Božím jako slunce až do skonání života15) a vnuk- nutím Ducha svatého dokonce slynul i darem prorockým, předvídaje budoucnost. Neboť podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni na- před lhůtu své smrti; povolav synovce svého dobrých vlast- ností Víta a syna svého zbožné povahy Jimrama, vyložil jim, co se stane, jak to také později skutečnost potvrdila, přerývaným hlasem k nim promlouvaje vznešená slova: „Synáčkové moji nejmilejší, kteréž jsem vychoval jako kvočna kuřátka, uvažte, že čas mého odchodu nastává;16) třetího dne zcela jistě na pokyn Páně odeberu se ze stánku tohoto těla, poroučeje vás Bohu, ale oznamuji vaší opatr- nosti, že po mém odchodu budete zmítáni bouřlivou smě- sicí pomluv jako vlnami v bouři a trápeni zhoubným 15) Jes. Sir. 50, 7. 16) II. Tim. 4, 6. 67
Strana 68
vlnobitím pronásledování; a budete učiněni vyhnanci na šest let v cizí zemi a tento klášter mocí ruky knížecí bude odevzdán v držení cizozemců. Ale vy, nejmilejší synáčkové, nehyňte u víře;17) utvrzujte bratří své, Boha snažně chvalte, v štěstí ho velebte, v neštěstí proste, v radostech díky vzdávejte, v žalostech ho hledejte; neboť jeho nesmírnou dobrotou budete nakonec utěšeni. Neboť až uplyne šest let, slituje se nad vaším vyhnanstvím, navrátí vám stav pokoje, vašim utrhačům odplatí rovným po zásluze a vás uvede zpět do přístavu útěchy. Neboť po smrti nynějšího knížete, dobrého Břetislava, nastoupí Spytihněv jenž vás bude pronásledovat; ale po jeho smrti ujme se vlády nad knížetstvím českým Vratislav, muž bohabojný a dobrotivý. Ten vás přivede zpět z vyhnanství a Ježíš Kristus, Pán náš, udělí vám na tomto našem klášteře pokoj a bezpečnost po všecky dny života vašeho. Amen. A již na sklonku příštího dne, když po řádném skončení nešporních a kompletních modliteb seděl na lůžku, byl za- chvácen prudkou nevolností, a v poslední hodince leže, ač mu již docházel dech, přece napřáhnuv mužně rámě, nepřestával bíti starého nepřítele lidstva dýkou modlitby. Ihned dal povolat bratří, pohřížené v bolest zármutku a v bezútěšný pláč, a posiloval je poučováním otcovské útěchy, a dav jim pokyny stran těla svého, odešel ze zkázy tohoto světa k Hospodinu, z poroby k vládě, z práce k od- počinku, ze smrti k životu věčnému ze štědrosti Pána na- šeho Ježíše Krista, který v trojici dokonalé živ jest a slávou slyne, Bůh jeden po neskonalé věky věkův, amen. I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého života šťastně v Pánu roku od narození Páně 1053 a téhož roku dne 25. března byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského bi- skupa, v kostele svaté rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl. 17) I. Tim. 1, 19. 68
vlnobitím pronásledování; a budete učiněni vyhnanci na šest let v cizí zemi a tento klášter mocí ruky knížecí bude odevzdán v držení cizozemců. Ale vy, nejmilejší synáčkové, nehyňte u víře;17) utvrzujte bratří své, Boha snažně chvalte, v štěstí ho velebte, v neštěstí proste, v radostech díky vzdávejte, v žalostech ho hledejte; neboť jeho nesmírnou dobrotou budete nakonec utěšeni. Neboť až uplyne šest let, slituje se nad vaším vyhnanstvím, navrátí vám stav pokoje, vašim utrhačům odplatí rovným po zásluze a vás uvede zpět do přístavu útěchy. Neboť po smrti nynějšího knížete, dobrého Břetislava, nastoupí Spytihněv jenž vás bude pronásledovat; ale po jeho smrti ujme se vlády nad knížetstvím českým Vratislav, muž bohabojný a dobrotivý. Ten vás přivede zpět z vyhnanství a Ježíš Kristus, Pán náš, udělí vám na tomto našem klášteře pokoj a bezpečnost po všecky dny života vašeho. Amen. A již na sklonku příštího dne, když po řádném skončení nešporních a kompletních modliteb seděl na lůžku, byl za- chvácen prudkou nevolností, a v poslední hodince leže, ač mu již docházel dech, přece napřáhnuv mužně rámě, nepřestával bíti starého nepřítele lidstva dýkou modlitby. Ihned dal povolat bratří, pohřížené v bolest zármutku a v bezútěšný pláč, a posiloval je poučováním otcovské útěchy, a dav jim pokyny stran těla svého, odešel ze zkázy tohoto světa k Hospodinu, z poroby k vládě, z práce k od- počinku, ze smrti k životu věčnému ze štědrosti Pána na- šeho Ježíše Krista, který v trojici dokonalé živ jest a slávou slyne, Bůh jeden po neskonalé věky věkův, amen. I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého života šťastně v Pánu roku od narození Páně 1053 a téhož roku dne 25. března byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského bi- skupa, v kostele svaté rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl. 17) I. Tim. 1, 19. 68
Strana 69
II. Tedy po skonu nejblaženějšího otce Prokopa družná jednota bratří zvolila z vlastní vůle ze svého sboru jeho synovce Víta opatem; byv zvolen beze lsti, bez úplatnosti byl vysvěcen. Byl to mu v lidských i božských věcech schopný, nepřítel tohoto světa, mravností proslulý, bdělý strážce moudrosti, ctihodný vzezřením, přívětivý v řeči, mírný a smířlivý. Za doby, kdy prospěšně spravoval své opatství, kníže Břetislav se rozloučil se světem a po něm se ujal kormidla vlády Spytihněv. Toho času se naplnil pořad předpovědi svatého otce Prokopa. Neboť poštváni nená- vistí dáblovou, jali se mnozí sokové Vítovi, nahromadivše jedovaté smyšlenky pomluv, strojit osidla úštěpků na dvoře knížecím proti opatovi a jeho bratřím, a ohlušujíce sluch knížete lahodně vymyšlenými lžemi, rozmanitými hanami je ostouzeli, říkajíce totiž, že se zřejmě zapletli slovanským písmem do kacířství a pokrytectví a že jsou vůbec nezna- bozi; proto usilovně dokazovali, že by vůbec slušelo vy- pudit je a na jejich místo dosadit opata a bratří latinského vzdělání. Ó závisti, ó zlostná horlivosti, z níž úniku není, ó závisti prokletá, všelikou zlobou zavilá, ohni neuhasi- telný!18) Ale vpravdě, kdo se rozhorlí závistí, bývá jí jako šat molem stráven;19) komu však kdo závidí, toho slavnějším učiní. A tak Vít, vzav s sebou své bratří, které jednota lásky svorně spojila, odebral se pryč do země uherské. Nyní, myslíme, je vhodné zaznamenat laskavé paměti stručnou zprávou a podle hodnověrného podání lidí věří- cích jeden z mnoha zázraků toho blahoslaveného muže, jejž pro jeho zásluhy ráčila velebnost Pána našeho po jeho smrti ukázat. Neboť když opat Vít se svým bratrancem Jimramem a s bratřími, jež jednota lásky svorně spojila, odešli pryč do země uherské, řečený kníže, řídě se po úradě se svými milci vlastním rozhodnutím, ustanovil v onom klášteře opatem 18) Mat. 3, 12. 19) Job. 4, 19. 69
II. Tedy po skonu nejblaženějšího otce Prokopa družná jednota bratří zvolila z vlastní vůle ze svého sboru jeho synovce Víta opatem; byv zvolen beze lsti, bez úplatnosti byl vysvěcen. Byl to mu v lidských i božských věcech schopný, nepřítel tohoto světa, mravností proslulý, bdělý strážce moudrosti, ctihodný vzezřením, přívětivý v řeči, mírný a smířlivý. Za doby, kdy prospěšně spravoval své opatství, kníže Břetislav se rozloučil se světem a po něm se ujal kormidla vlády Spytihněv. Toho času se naplnil pořad předpovědi svatého otce Prokopa. Neboť poštváni nená- vistí dáblovou, jali se mnozí sokové Vítovi, nahromadivše jedovaté smyšlenky pomluv, strojit osidla úštěpků na dvoře knížecím proti opatovi a jeho bratřím, a ohlušujíce sluch knížete lahodně vymyšlenými lžemi, rozmanitými hanami je ostouzeli, říkajíce totiž, že se zřejmě zapletli slovanským písmem do kacířství a pokrytectví a že jsou vůbec nezna- bozi; proto usilovně dokazovali, že by vůbec slušelo vy- pudit je a na jejich místo dosadit opata a bratří latinského vzdělání. Ó závisti, ó zlostná horlivosti, z níž úniku není, ó závisti prokletá, všelikou zlobou zavilá, ohni neuhasi- telný!18) Ale vpravdě, kdo se rozhorlí závistí, bývá jí jako šat molem stráven;19) komu však kdo závidí, toho slavnějším učiní. A tak Vít, vzav s sebou své bratří, které jednota lásky svorně spojila, odebral se pryč do země uherské. Nyní, myslíme, je vhodné zaznamenat laskavé paměti stručnou zprávou a podle hodnověrného podání lidí věří- cích jeden z mnoha zázraků toho blahoslaveného muže, jejž pro jeho zásluhy ráčila velebnost Pána našeho po jeho smrti ukázat. Neboť když opat Vít se svým bratrancem Jimramem a s bratřími, jež jednota lásky svorně spojila, odešli pryč do země uherské, řečený kníže, řídě se po úradě se svými milci vlastním rozhodnutím, ustanovil v onom klášteře opatem 18) Mat. 3, 12. 19) Job. 4, 19. 69
Strana 70
rodilého cizince, člověka plného vášnivé zloby. Jemu, když se první den po svém příchodu, jda podle obyčeje na jitřní sborové hodinky, blížil ke dveřím kostela, zjevil se tam svatý muž Prokop, stoje opřen o dveře domu modlitby, a řekl mu: „Odkud máš moc zde přebývat? Co hledáš? On odpoví: „Mocná velebnost knížete a nezvratná vzneše- nost jeho velmožů svěřila mé dovednosti až do konce mého života řízení tohoto kláštera.“ Svatý ote Prokop na to: „Ihned odejdi bez hanby ponížení! Neučiníš-li to, přijde na tebe Boží pomsta.“ A po těch slovech zmizel. Ale onen, maje to za přelud satanův, docela nic toho nedbal. Když však si druhou a třetí noc málo vážil jeho hrozby, zjevil se mu svatý ten muž čtvrtou noc, když šel k jitřní službě, a řekl: „Proč jsi odepřel poslechnout mých přátelských domluv? Svým duchovním synům jsem vyprosil od Hospo- dina toto místo, nikoli tobě, jenž jsi sem vešel podloudně. A jestliže ti byla dosud od tvého pána, knížete, tato moc nakázána, ode mne budiž od té chvíle zakázána.“ A to praviv, jal se ho nejsilnějšími ranami urputně bíti berlou, kterou držel v ruce. A on, jako by byl bodnut ostnem Belloniným,20) ihned bez odkladu opustil klášter a letmým během dospěl ke knížeti země a celou tu příhodu mu ozná- mil. Ten, užasnuv mocným podivem, jal se kolísat a za- pleten do osidla rozpaků zůstal až do konce svého života. III. Tedy po smrti knížete Spytihněva odevzdalo Bož- stvo svému věrnému služebníku Vratislavovi pamětihod- ným údělem řízení knížetství. A poněvadž byl obzvláštním ctitelem služby Boží v církvi, oblíbil si též onen klášter s láskou celého srdce svého. Vyslav posly ke králi uher- skému, povolal se ctí zpět z vyhnanství opata Víta a jeho bratří a vrátil je, jak slušelo, jejich klášteru. A pro zásluhy a modlitby blahoslaveného dědice Prokopa dostalo se jim 20) Juvenalis IV 123. 70
rodilého cizince, člověka plného vášnivé zloby. Jemu, když se první den po svém příchodu, jda podle obyčeje na jitřní sborové hodinky, blížil ke dveřím kostela, zjevil se tam svatý muž Prokop, stoje opřen o dveře domu modlitby, a řekl mu: „Odkud máš moc zde přebývat? Co hledáš? On odpoví: „Mocná velebnost knížete a nezvratná vzneše- nost jeho velmožů svěřila mé dovednosti až do konce mého života řízení tohoto kláštera.“ Svatý ote Prokop na to: „Ihned odejdi bez hanby ponížení! Neučiníš-li to, přijde na tebe Boží pomsta.“ A po těch slovech zmizel. Ale onen, maje to za přelud satanův, docela nic toho nedbal. Když však si druhou a třetí noc málo vážil jeho hrozby, zjevil se mu svatý ten muž čtvrtou noc, když šel k jitřní službě, a řekl: „Proč jsi odepřel poslechnout mých přátelských domluv? Svým duchovním synům jsem vyprosil od Hospo- dina toto místo, nikoli tobě, jenž jsi sem vešel podloudně. A jestliže ti byla dosud od tvého pána, knížete, tato moc nakázána, ode mne budiž od té chvíle zakázána.“ A to praviv, jal se ho nejsilnějšími ranami urputně bíti berlou, kterou držel v ruce. A on, jako by byl bodnut ostnem Belloniným,20) ihned bez odkladu opustil klášter a letmým během dospěl ke knížeti země a celou tu příhodu mu ozná- mil. Ten, užasnuv mocným podivem, jal se kolísat a za- pleten do osidla rozpaků zůstal až do konce svého života. III. Tedy po smrti knížete Spytihněva odevzdalo Bož- stvo svému věrnému služebníku Vratislavovi pamětihod- ným údělem řízení knížetství. A poněvadž byl obzvláštním ctitelem služby Boží v církvi, oblíbil si též onen klášter s láskou celého srdce svého. Vyslav posly ke králi uher- skému, povolal se ctí zpět z vyhnanství opata Víta a jeho bratří a vrátil je, jak slušelo, jejich klášteru. A pro zásluhy a modlitby blahoslaveného dědice Prokopa dostalo se jim 20) Juvenalis IV 123. 70
Strana 71
milostné útěchy všemohoucího Boha, jež tento klášter, ma- jící dostatek a přebytek zisků ve všem, povznesla k bývalé, ba ještě větší cti. A tak šťastný opat Vít, muž neobyčejně přičinlivý a rozvážný, svěřil se souhlasem bratří, když se blížil konec jeho života, právo opatského řízení svého arci- kláštera svému příbuznému Jimramovi, muži svatostí vy- nikajícímu, se svolením knížete a jeho velmožů. Sám ko- nečně potom, když proběhla krátká dráha dní, dokonal svůj den poslední, aby živ byl s Hospodinem na věky. Jeho tělo bylo pohřbeno vedle dveří nalevo při vchodu do kostela svaté rodičky Boží Marie. IV. Po jeho skonu tedy Jimram, opat dobrotivý, muž prostoty holubičí, zaskvěl se zásluhami svatého života a per- lami ctností; pokud byl živ, naprosto nehověl v srdci opatr- nosti hadí,21) zachovával neotřesenou stálost ve víře kato- lické a pevně posiloval ve víře Kristově kolísající srdce mnohých; byl mužem, jevícím všestrannou vlídnost ke všem a štědrost. On také peníze nenazýval nijak jinak než zlem a docela nic si jich nevážil, ba ani rukou se jich nechtěl dotýkat, nýbrž soudil, že by se mělo po nich nohama šlapat, následuje v tom šlépějí svatých apoštolů, kteří střehli se dotýkat svatými pravicemi peněz za statky, které se prodávaly, a zůstavili nám tak příklad, že se má po pokladech spíše šlapat jako po blátě. Když tedy ten bla- žený opat slynul v řádu mnišského rytířství u lidí jako otec dokonalosti a svatého obcování a srdečně se též těšil za- sloužené lásce — neboť podle pravdy ani město na hoře ležící nemůže skryto býti ani svíce pod kbelcem22) — seslán byl z božského rozhodnutí na všechny jeho údy trest ne- moci, aby mu pochlebenství chvalořečníků nevnuklo pýchu a aby jeho duch lidskými chválami nezaběhl do vynášení sebe sama, dokud by ještě nevešel po nebezpečné plavbě 21) Mat. 10, 16. 22) Mat. 5, 14. 71
milostné útěchy všemohoucího Boha, jež tento klášter, ma- jící dostatek a přebytek zisků ve všem, povznesla k bývalé, ba ještě větší cti. A tak šťastný opat Vít, muž neobyčejně přičinlivý a rozvážný, svěřil se souhlasem bratří, když se blížil konec jeho života, právo opatského řízení svého arci- kláštera svému příbuznému Jimramovi, muži svatostí vy- nikajícímu, se svolením knížete a jeho velmožů. Sám ko- nečně potom, když proběhla krátká dráha dní, dokonal svůj den poslední, aby živ byl s Hospodinem na věky. Jeho tělo bylo pohřbeno vedle dveří nalevo při vchodu do kostela svaté rodičky Boží Marie. IV. Po jeho skonu tedy Jimram, opat dobrotivý, muž prostoty holubičí, zaskvěl se zásluhami svatého života a per- lami ctností; pokud byl živ, naprosto nehověl v srdci opatr- nosti hadí,21) zachovával neotřesenou stálost ve víře kato- lické a pevně posiloval ve víře Kristově kolísající srdce mnohých; byl mužem, jevícím všestrannou vlídnost ke všem a štědrost. On také peníze nenazýval nijak jinak než zlem a docela nic si jich nevážil, ba ani rukou se jich nechtěl dotýkat, nýbrž soudil, že by se mělo po nich nohama šlapat, následuje v tom šlépějí svatých apoštolů, kteří střehli se dotýkat svatými pravicemi peněz za statky, které se prodávaly, a zůstavili nám tak příklad, že se má po pokladech spíše šlapat jako po blátě. Když tedy ten bla- žený opat slynul v řádu mnišského rytířství u lidí jako otec dokonalosti a svatého obcování a srdečně se též těšil za- sloužené lásce — neboť podle pravdy ani město na hoře ležící nemůže skryto býti ani svíce pod kbelcem22) — seslán byl z božského rozhodnutí na všechny jeho údy trest ne- moci, aby mu pochlebenství chvalořečníků nevnuklo pýchu a aby jeho duch lidskými chválami nezaběhl do vynášení sebe sama, dokud by ještě nevešel po nebezpečné plavbě 21) Mat. 10, 16. 22) Mat. 5, 14. 71
Strana 72
na tomto velikém a širém moři do přístavu blaženosti. On tedy, byv dlouhý čas, jak Pán náš tomu chtěl, všestranně sklíčen těžkým utrpením, vyproštěn byl ze světa; od mno- hých svých nástupců měl by být oplakáván, že odešel, avšak že došel království nebeského, jest ho vzpomínati s všeobecnou radostí. Bratří ho pochovali podle svorné dohody na pravé straně vchodu do brány řečeného kostela. V. Toho času tedy král Vratislav, zbožné paměti hodný, jenž rád obohacoval kostel řečeného kláštera, řídil vysoký stolec českého panství. Podle jeho zbožné vůle volbou bratří dosáhl po opatu Jimramovi hodnosti opatské Bože- těch, člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívě- tivý. Uměl velmi krásně malovat a vyznal se výborně ve vytváření nebo v rytí prací ze dřeva i z kamene a v soustru- hování kosti. Muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hří- chům oddaný. On vybavil náš klášter chvalně všelikou ozdobou, jak se dnes jeví. Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím. Bděl zajisté horlivě nade vším, co směřovalo ku prospěchu kláštera; ale z toho vznikl, protože závistivý dábel štval proti němu bratří klášterní a v tom jim sloužil, veliký podnět různic mezi bratřími proti němu a počala se prýštit politováníhodná zloba, totiž skrze bídné bratří Demetria, Kanana a Golišu, kněží, lidi tehdy posedlé vášní a utrhačné, a jiné jejich spoluvinníky a přátele, kteří proti němu, skut- kem i hanebným slovem rozlíceni, zuřili. Řečený král však, člověk vpravdě křesťanský, miloval ho jedinečně a jeho milostí byl tento opat tak velice povznesen, že se zdálo, jako by předčil skoro všechny opaty české. Proto počínaje si domýšlivě, zasáhl o jednom z největších svátků svému biskupu do jeho úřadu. Neboť vsadil řeče- 72
na tomto velikém a širém moři do přístavu blaženosti. On tedy, byv dlouhý čas, jak Pán náš tomu chtěl, všestranně sklíčen těžkým utrpením, vyproštěn byl ze světa; od mno- hých svých nástupců měl by být oplakáván, že odešel, avšak že došel království nebeského, jest ho vzpomínati s všeobecnou radostí. Bratří ho pochovali podle svorné dohody na pravé straně vchodu do brány řečeného kostela. V. Toho času tedy král Vratislav, zbožné paměti hodný, jenž rád obohacoval kostel řečeného kláštera, řídil vysoký stolec českého panství. Podle jeho zbožné vůle volbou bratří dosáhl po opatu Jimramovi hodnosti opatské Bože- těch, člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívě- tivý. Uměl velmi krásně malovat a vyznal se výborně ve vytváření nebo v rytí prací ze dřeva i z kamene a v soustru- hování kosti. Muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hří- chům oddaný. On vybavil náš klášter chvalně všelikou ozdobou, jak se dnes jeví. Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím. Bděl zajisté horlivě nade vším, co směřovalo ku prospěchu kláštera; ale z toho vznikl, protože závistivý dábel štval proti němu bratří klášterní a v tom jim sloužil, veliký podnět různic mezi bratřími proti němu a počala se prýštit politováníhodná zloba, totiž skrze bídné bratří Demetria, Kanana a Golišu, kněží, lidi tehdy posedlé vášní a utrhačné, a jiné jejich spoluvinníky a přátele, kteří proti němu, skut- kem i hanebným slovem rozlíceni, zuřili. Řečený král však, člověk vpravdě křesťanský, miloval ho jedinečně a jeho milostí byl tento opat tak velice povznesen, že se zdálo, jako by předčil skoro všechny opaty české. Proto počínaje si domýšlivě, zasáhl o jednom z největších svátků svému biskupu do jeho úřadu. Neboť vsadil řeče- 72
Strana 73
nému králi korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činit. Za to se naň biskup Kosmas rozhnèval ne- uhasitelnou zlostí a chtěl ho pro pohanu, jež mu způsobil, sesadit; ale nemoha odolat stálým prosbám velmožů krá- lovských, jen stěží odpustil svému vinníku, opatu Božetě- chovi, vinu přenáhlení, ač ne z celého srdce, avšak s tou podmínkou, že na konec nad ním vyřkl biskup: „Ale pro- tože ty, opate, dobře umíš vyřezávat a soustruhovat, uklá- dáme ti mocí svaté poslušnosti k nám na odčinění tvé viny, kterou jsi ze své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a rozkazu- jeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu sv. Petra apo- štola.“ Opat neváhal to vykonat s ochotnou myslí a se zkroušeným srdcem a dal pastýřské velebnosti dostiučinění. Nelze nijak vylíčit, s jakým jedem žárlivosti bratří kláš- terní, o nichž jsme se výše zmínili, spikli se proti němu jako smrtonosní hadové; neboť každý z nich sháněl žaloby proti němu, ale spolehlivých svědectví nebylo lze najít. Neboť tito bratří, údové ďáblovi, dělali si naději, že, kdyby řečený opat byl, ať jakkoli, vypuzen, mohl by někdo z nich, spolu- vinník na jejich bludech, převzíti pravomoc opatskou. Král Vratislav se zatím již odebral k Pánu a vznešeností kní- žetství českého slynul tehdy jeho nástupce Břetislav. Když řečení bratří, sami i skrze své přátele, opět a opět bili v jeho sluch mnohými smyšlenkami a nesčetnými hanami, proti vlastnímu opatu Božetěchovi sehnanými, kníže vyobcoval jmenovaného opata z jeho kláštera a bratří vyhnal. Tu se naplnila slova pravdy: „Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“22) A tak po vyhnání opata, jeho bratří, kteří byli původci zrady proti němu, od té doby bloudili zas a zas, toulajíce se s místa na místo, až na konec někteří se 23) Mat. 26, 31. 73
nému králi korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činit. Za to se naň biskup Kosmas rozhnèval ne- uhasitelnou zlostí a chtěl ho pro pohanu, jež mu způsobil, sesadit; ale nemoha odolat stálým prosbám velmožů krá- lovských, jen stěží odpustil svému vinníku, opatu Božetě- chovi, vinu přenáhlení, ač ne z celého srdce, avšak s tou podmínkou, že na konec nad ním vyřkl biskup: „Ale pro- tože ty, opate, dobře umíš vyřezávat a soustruhovat, uklá- dáme ti mocí svaté poslušnosti k nám na odčinění tvé viny, kterou jsi ze své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a rozkazu- jeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu sv. Petra apo- štola.“ Opat neváhal to vykonat s ochotnou myslí a se zkroušeným srdcem a dal pastýřské velebnosti dostiučinění. Nelze nijak vylíčit, s jakým jedem žárlivosti bratří kláš- terní, o nichž jsme se výše zmínili, spikli se proti němu jako smrtonosní hadové; neboť každý z nich sháněl žaloby proti němu, ale spolehlivých svědectví nebylo lze najít. Neboť tito bratří, údové ďáblovi, dělali si naději, že, kdyby řečený opat byl, ať jakkoli, vypuzen, mohl by někdo z nich, spolu- vinník na jejich bludech, převzíti pravomoc opatskou. Král Vratislav se zatím již odebral k Pánu a vznešeností kní- žetství českého slynul tehdy jeho nástupce Břetislav. Když řečení bratří, sami i skrze své přátele, opět a opět bili v jeho sluch mnohými smyšlenkami a nesčetnými hanami, proti vlastnímu opatu Božetěchovi sehnanými, kníže vyobcoval jmenovaného opata z jeho kláštera a bratří vyhnal. Tu se naplnila slova pravdy: „Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“22) A tak po vyhnání opata, jeho bratří, kteří byli původci zrady proti němu, od té doby bloudili zas a zas, toulajíce se s místa na místo, až na konec někteří se 23) Mat. 26, 31. 73
Strana 74
srdcem zkroušeným, byvše s bídou do svého vlastního kláštera přijati, do toho kláštera se nehodíce, skončili život; a knihy jazyka jejich, nadobro zničeny a rozptýleny, už nikdy nebudou v tomto klášteře čítány. POKRAČOVÁNÍ KRONIKY KOSMOVY OD ROKU 1126 1126. Když byl tedy slavný kníže Soběslav za jásotu všech velmožů země české povýšen na stolec otcovské slávy, na- stala všude nesmírná radost, protože první kroky dobrého knížete viditelně provázela milost shůry a že toho roku, čemuž bylo těžko věřit, nedošlo mezi tímto knížetem a Otou k žádnému krveprolití. Ale bohužel! starý nepřítel ďábel,24) rozsévající všude nesvornost a domácí války, svým zuřivým štvaním způsobil, že naši radost vystřídal opak. Neboť příštího roku řečený kníže Ota, jsa nadmíru za- rmoucen, že se zklamal v slibné své naději, pokládaje své rozhodnutí za nejvýhodnější, ale s malou prozíravostí o sebe do budoucna, vydal se spěšně se svými na cestu ke králi Lotharovi a ke knížatům veškerého Saska. A přijat byv s příslušnou poctou a našed příhodnou chvíli i místo, vy- ložil přede všemi důvod své cesty, totiž že kníže Soběslav vkročil do Čech pokoutně a že se násilím zmocnil knížecího stolce, který byl podle dědičného práva jemu určen a pří- sahou všech velmožů země české přislíben. Nakonec do- ložil stručně toto: „Vaše důstojnost, nejmilostivější císaři, nechť neodmítne učinit v této věci dobrotivé opatření. Vás povýšila mezi všemi knížaty celé říše milost božského řízení k vysoké hodnosti císařské proto, aby vaše laskavost proka- zovala všem, kdož toho vyhledávají v svých nesnázích, milo- 24) Mat. 13, 39. 74
srdcem zkroušeným, byvše s bídou do svého vlastního kláštera přijati, do toho kláštera se nehodíce, skončili život; a knihy jazyka jejich, nadobro zničeny a rozptýleny, už nikdy nebudou v tomto klášteře čítány. POKRAČOVÁNÍ KRONIKY KOSMOVY OD ROKU 1126 1126. Když byl tedy slavný kníže Soběslav za jásotu všech velmožů země české povýšen na stolec otcovské slávy, na- stala všude nesmírná radost, protože první kroky dobrého knížete viditelně provázela milost shůry a že toho roku, čemuž bylo těžko věřit, nedošlo mezi tímto knížetem a Otou k žádnému krveprolití. Ale bohužel! starý nepřítel ďábel,24) rozsévající všude nesvornost a domácí války, svým zuřivým štvaním způsobil, že naši radost vystřídal opak. Neboť příštího roku řečený kníže Ota, jsa nadmíru za- rmoucen, že se zklamal v slibné své naději, pokládaje své rozhodnutí za nejvýhodnější, ale s malou prozíravostí o sebe do budoucna, vydal se spěšně se svými na cestu ke králi Lotharovi a ke knížatům veškerého Saska. A přijat byv s příslušnou poctou a našed příhodnou chvíli i místo, vy- ložil přede všemi důvod své cesty, totiž že kníže Soběslav vkročil do Čech pokoutně a že se násilím zmocnil knížecího stolce, který byl podle dědičného práva jemu určen a pří- sahou všech velmožů země české přislíben. Nakonec do- ložil stručně toto: „Vaše důstojnost, nejmilostivější císaři, nechť neodmítne učinit v této věci dobrotivé opatření. Vás povýšila mezi všemi knížaty celé říše milost božského řízení k vysoké hodnosti císařské proto, aby vaše laskavost proka- zovala všem, kdož toho vyhledávají v svých nesnázích, milo- 24) Mat. 13, 39. 74
Strana 75
srdenství a spravedlnost; neboť my víme, že jsme povinni ve všem se podrobit rozkazům vaší milosti, a právě proto nemá nám být pořad spravedlnosti podle vaší vlídnosti odpírán.“ Na to král laskavou odpovědí upokojil knížete a přede všemi saskými knížaty prý promluvil takto: „Kní- žetství české, jak jsme zvěděli od svých předchůdců, stálo od počátku pod mocí císaře římského a nebylo nikdy dovo- leno vykonat volbu nebo povýšení kteréhokoli knížete v té zemi, leč dá-li k tomu císařská milost svou mocí podnět, provedení a stvrzení. Je tedy sdostatek zřejmé, že ten, kdo by se dopustil nějaké opovážlivosti proti tomuto ustano- vení, opovrhuje naší milostí, a že nejen tobě, nýbrž i nám a celé říši byla způsobena nemalá potupa; a to nelze snášet lhostejně.“ Co dále? Král a všechna knížata i nejpřednější muži ze Saska pevně zaručili se Otovi, že nikdo jiný nebude v Čechách panovat než on. Zatím chytrý, ba až příliš pro- zíravý kníže obcházel o překot velmože saské jednoho po druhém, sliboval jim nesmírné dary, a jak se říká, hory zlata, aby si je všechny zavázal k pomoci pro sebe co nej- ochotnější. Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lothar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi poplenit, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. Ale kníže Soběslav nebyl v duši nijak znepokojen těmito řečmi a klidným hlasem na to krátce odvětil: „Doufám v milosrdenství Boží a v zásluhy svatých mučedníků Kristových Václava a Vojtěcha, že ne- bude vydána naše země do rukou cizinců.“ Od té chvíle tedy moudrý kníže řídil své myšlení k Hospodinu,25) na- vštěvoval všechny chrámy a vzýval Boha o pomoc a ochranu v svých protivenstvích. Když se však dověděl, že se král Lothar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, po- 25) Ps. 54, 23. 75
srdenství a spravedlnost; neboť my víme, že jsme povinni ve všem se podrobit rozkazům vaší milosti, a právě proto nemá nám být pořad spravedlnosti podle vaší vlídnosti odpírán.“ Na to král laskavou odpovědí upokojil knížete a přede všemi saskými knížaty prý promluvil takto: „Kní- žetství české, jak jsme zvěděli od svých předchůdců, stálo od počátku pod mocí císaře římského a nebylo nikdy dovo- leno vykonat volbu nebo povýšení kteréhokoli knížete v té zemi, leč dá-li k tomu císařská milost svou mocí podnět, provedení a stvrzení. Je tedy sdostatek zřejmé, že ten, kdo by se dopustil nějaké opovážlivosti proti tomuto ustano- vení, opovrhuje naší milostí, a že nejen tobě, nýbrž i nám a celé říši byla způsobena nemalá potupa; a to nelze snášet lhostejně.“ Co dále? Král a všechna knížata i nejpřednější muži ze Saska pevně zaručili se Otovi, že nikdo jiný nebude v Čechách panovat než on. Zatím chytrý, ba až příliš pro- zíravý kníže obcházel o překot velmože saské jednoho po druhém, sliboval jim nesmírné dary, a jak se říká, hory zlata, aby si je všechny zavázal k pomoci pro sebe co nej- ochotnější. Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lothar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi poplenit, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. Ale kníže Soběslav nebyl v duši nijak znepokojen těmito řečmi a klidným hlasem na to krátce odvětil: „Doufám v milosrdenství Boží a v zásluhy svatých mučedníků Kristových Václava a Vojtěcha, že ne- bude vydána naše země do rukou cizinců.“ Od té chvíle tedy moudrý kníže řídil své myšlení k Hospodinu,25) na- vštěvoval všechny chrámy a vzýval Boha o pomoc a ochranu v svých protivenstvích. Když se však dověděl, že se král Lothar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, po- 25) Ps. 54, 23. 75
Strana 76
spíšil postavit se mu na odpor u hradu Chlumce. Když druhého dne seděl kníže Soběslav se svými u oběda, přišli mu oznámit: „Nejmilostivější kníže, ty si hledíš chutných jídel a nejednáš dost opatrně: neboť již, hle! nevyjdeš-li jim rychle vstříc, budou meče nepřátel panovat našim šíjím.“ Ozve se ihned poplach v táboře, aby byl každý pohotově. Mezitím poslal kníže Soběslav Načerata, Miroslava, Smila ajiné ze svých předních bojovníků jako posly ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: „Moudrosti tvé, milostivý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli velmožů země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby. Bez důvodu pokoušíš se spou- tat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnout než poddat se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky“.“ Avšak král a všechno vojsko měli tato slova za bláznovství.26) Neboť kníže Ota se za- ručoval králi úplnou jistotou, že mu všichni vznešenější Čechové dali bezpečný slib věrnosti, a tvrdil, že není potřebí zbraní, nýbrž spíše, že kdo bude chtít, může vejít se sokoly a jestřáby do země beze všeho úrazu. Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti oddíly mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl Ota, původce 26) Luk. 24, 11. 76
spíšil postavit se mu na odpor u hradu Chlumce. Když druhého dne seděl kníže Soběslav se svými u oběda, přišli mu oznámit: „Nejmilostivější kníže, ty si hledíš chutných jídel a nejednáš dost opatrně: neboť již, hle! nevyjdeš-li jim rychle vstříc, budou meče nepřátel panovat našim šíjím.“ Ozve se ihned poplach v táboře, aby byl každý pohotově. Mezitím poslal kníže Soběslav Načerata, Miroslava, Smila ajiné ze svých předních bojovníků jako posly ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: „Moudrosti tvé, milostivý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli velmožů země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby. Bez důvodu pokoušíš se spou- tat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnout než poddat se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky“.“ Avšak král a všechno vojsko měli tato slova za bláznovství.26) Neboť kníže Ota se za- ručoval králi úplnou jistotou, že mu všichni vznešenější Čechové dali bezpečný slib věrnosti, a tvrdil, že není potřebí zbraní, nýbrž spíše, že kdo bude chtít, může vejít se sokoly a jestřáby do země beze všeho úrazu. Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti oddíly mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl Ota, původce 26) Luk. 24, 11. 76
Strana 77
tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho velmožů saských a stěží mohl kdo vyváznout, leč snad ti, kdo zů- stali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a s žádostí, aby k němu přišel. On nemaje strach z žádného protivenství a vzav s sebou jen několik velmožů, odebral se ke králi a oslovil ho první, stoje, těmito slovy: „Nepopudila nás, nejmilostivější králi ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě ani ne- přiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých vel- možů. Nezamýšleli jsme zajisté způsobit tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž nechtěli jsme, jak jsme ti už častěji předtím po svých poslech oznámili, sklonit své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snésti. A ejhle! božský soud dal zjevné svědectví o právu jednoho i druhého z nás a odklidil všelikou záminku k nezaviněné roztržce mezi oběma stranami. Nechť tedy už přestanou i příčiny všeliké nesvornosti, nechť se vrátí jednota svor- nosti. Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plnit svými statky i osobně podle místa i času.“ K tomu král odpověděl: „Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebe- naléhavějším důvodem pohnout k tomu, aby některý kníže směl i jen prst proti tobě vztáhnouti. Tedy se svolením Božím a z jeho přízně měj knížecí čest i otcovský stolec a zachovávej svazek vzájemné lásky a přátelství nám i celé říši neporušený.“ A po těch slovech mu odevzdal vlastní rukou jako znamení knížecí korouhev, a když si dali na- vzájem políbení, kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci. Téhož roku dne 19. února Jan, šestý biskup svatého 77
tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho velmožů saských a stěží mohl kdo vyváznout, leč snad ti, kdo zů- stali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a s žádostí, aby k němu přišel. On nemaje strach z žádného protivenství a vzav s sebou jen několik velmožů, odebral se ke králi a oslovil ho první, stoje, těmito slovy: „Nepopudila nás, nejmilostivější králi ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě ani ne- přiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých vel- možů. Nezamýšleli jsme zajisté způsobit tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž nechtěli jsme, jak jsme ti už častěji předtím po svých poslech oznámili, sklonit své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snésti. A ejhle! božský soud dal zjevné svědectví o právu jednoho i druhého z nás a odklidil všelikou záminku k nezaviněné roztržce mezi oběma stranami. Nechť tedy už přestanou i příčiny všeliké nesvornosti, nechť se vrátí jednota svor- nosti. Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plnit svými statky i osobně podle místa i času.“ K tomu král odpověděl: „Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebe- naléhavějším důvodem pohnout k tomu, aby některý kníže směl i jen prst proti tobě vztáhnouti. Tedy se svolením Božím a z jeho přízně měj knížecí čest i otcovský stolec a zachovávej svazek vzájemné lásky a přátelství nám i celé říši neporušený.“ A po těch slovech mu odevzdal vlastní rukou jako znamení knížecí korouhev, a když si dali na- vzájem políbení, kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci. Téhož roku dne 19. února Jan, šestý biskup svatého 77
Strana 78
kostela olomouckého, vysvobozen z pout těla, hřivnu sobě svěřenou Kristu vrátil stonásobnou. Po něm nastoupil Zdík, biskup podle posloupnosti sedmý, a byl téhož roku po- svěcen dne 2. října. Téhož roku zemřela královna Svatava, matka knížete Soběslava, dne 1. září. 1127. Zemřel pan Kliment, opat kláštera sv. Vojtěcha a sv. Benedikta v Břevnově; po něm nastoupil Oldřich. Téhož roku Milejší, Bohu oddaná služebnice, ve zbož- nosti za nikým nestojící v pozadí, usilující z plna srdce o bohulibé mravy, putovala ke stupňům svatých apoštolů v Římě, aby došla z božské milosti odpuštění svých hříchů, a navrátivši se téhož roku, vykročila šťastným skonem z dráhy vezdejšího života dne 12. července. 1130. Menhart, biskup pražský, putoval do Jerusalema. Rovněž toho roku dne 1. března zemřel Václav, kníže mo- ravský, otec všeho křesťanství a milovník duchovních. Téhož roku dne 25. dubna zjevilo se obrovské znamení a bylo slyšeti hrozné hřmění. Téhož roku dne 21. června dal Soběslav, kníže český, některé spiklence proti svému životu veřejně stíti na tržišti pražském, některé zbavit nohou, rukou, jazyka a očí. Břeti- slav, syn knížete Břetislava, byl zbaven zraku. 1131. Byly vyzdviženy ostatky sv. Gotharda, biskupa a vy- znavače, muže podivuhodné svatosti. Téhož roku Silvestr, převor kláštera sázavského, putoval do Říma. 1132. Přibyslava, vdova po Hroznatovi, skončila svůj život. Pokládáme za dosti vhodné vštípiti stručně perem do pa- měti věřících něco o jejím zbožném způsobu života. Dů- věřujeme, že se líbila, pokud tělesně žila, svými mravy Bohu, a viděli jsme také, že se též stala lidem, milujícím Boha, zrcadlem všeliké ctnosti. Neboť se po celý svůj život horlivě snažila vroucně ctít Boha, nic nad lásku k Bohu výše neklásti, chudým Kristovým z vniterné dobroty osvěd- 78
kostela olomouckého, vysvobozen z pout těla, hřivnu sobě svěřenou Kristu vrátil stonásobnou. Po něm nastoupil Zdík, biskup podle posloupnosti sedmý, a byl téhož roku po- svěcen dne 2. října. Téhož roku zemřela královna Svatava, matka knížete Soběslava, dne 1. září. 1127. Zemřel pan Kliment, opat kláštera sv. Vojtěcha a sv. Benedikta v Břevnově; po něm nastoupil Oldřich. Téhož roku Milejší, Bohu oddaná služebnice, ve zbož- nosti za nikým nestojící v pozadí, usilující z plna srdce o bohulibé mravy, putovala ke stupňům svatých apoštolů v Římě, aby došla z božské milosti odpuštění svých hříchů, a navrátivši se téhož roku, vykročila šťastným skonem z dráhy vezdejšího života dne 12. července. 1130. Menhart, biskup pražský, putoval do Jerusalema. Rovněž toho roku dne 1. března zemřel Václav, kníže mo- ravský, otec všeho křesťanství a milovník duchovních. Téhož roku dne 25. dubna zjevilo se obrovské znamení a bylo slyšeti hrozné hřmění. Téhož roku dne 21. června dal Soběslav, kníže český, některé spiklence proti svému životu veřejně stíti na tržišti pražském, některé zbavit nohou, rukou, jazyka a očí. Břeti- slav, syn knížete Břetislava, byl zbaven zraku. 1131. Byly vyzdviženy ostatky sv. Gotharda, biskupa a vy- znavače, muže podivuhodné svatosti. Téhož roku Silvestr, převor kláštera sázavského, putoval do Říma. 1132. Přibyslava, vdova po Hroznatovi, skončila svůj život. Pokládáme za dosti vhodné vštípiti stručně perem do pa- měti věřících něco o jejím zbožném způsobu života. Dů- věřujeme, že se líbila, pokud tělesně žila, svými mravy Bohu, a viděli jsme také, že se též stala lidem, milujícím Boha, zrcadlem všeliké ctnosti. Neboť se po celý svůj život horlivě snažila vroucně ctít Boha, nic nad lásku k Bohu výše neklásti, chudým Kristovým z vniterné dobroty osvěd- 78
Strana 79
čovati se matkou a osobám, určeným k službě Bohu, pro- kazovat s celou ryzostí a zbožností svého srdce čest a po- moc, jak toho potřeba vyžadovala. Dobrá byla v řádném svém manželství, ještě lepší zůstávala potom ve vdovství a jako nejlepší se zaskvěla po žalostivém pohřbu svého mi- lého jedináčka Šebíře. Hoříc touhou spatřiti hrob Boží, putovala s danem biskupem Menhartem a s jinými do Jerusalema a štastně se vrátila domů. Když se přiblížil čas, kdy měla odejít s tohoto světa, a cítila, že jí ubývá sil, po- zvala k sobě veškeré starší a váženější příbuzenstvo a věno- vala ves Hostivař s přilehlým lesem, poli a lukami a veš- kerým statkem, jejž tam měla, a též všechnu svou čeleď, také ves Bosákovice Bohu a sv. Janu Křiteli k špitálu v Sá- zavě se souhlasem všech svých příbuzných a zajistila da- rování právními svědky. A tak málo dní potom, dne 3. květ- na, vyšla v témž klášteře z tísně tohoto světa, aby se dočkala dne vzkříšení obecného a požívala šťastného odpočinutí. 1133. Opat Děthart, o němž jsme se výše zmínili, dne 18. prosince v klidném stáří poručil šťastnou svou duši Hospodinu. Téhož roku Čechové poplenili Polsko. Téhož roku bylo zatmění slunce o polednách. 1134. Dne 1. února zemřel Bohudar. Po pohřbu zbožného otce Dětharda byl dne 23. dubna jednomyslným usnesením a svorným hlasem bratří zvolen opatem téhož kláštera Sil- vestr, muž počestností mravů všem milý, v hovoru velmi přívětivý, ve zdrželivosti neobyčejný, přítel pokory, vroucí pěstitel pravé lásky k bližnímu, družil se k celému sboru bratří poutem přátelství a srdečností tak, že všichni cítili k němu spíše lásku než bázeň. A když tedy proběhla dráha jednoho roku, opět v den 23. dubna, přijal v Praze z rukou knížete Soběslava opatskou berlu a byl od ctihodného bisku- pa Jana posvěcen. Byv tedy božským řízením povýšen k tak krásné poctě, dobrý pastýř k radosti všech svých bratří vrátil se k milému stádu, jež bylo svěřeno jeho vedení. Zde 79
čovati se matkou a osobám, určeným k službě Bohu, pro- kazovat s celou ryzostí a zbožností svého srdce čest a po- moc, jak toho potřeba vyžadovala. Dobrá byla v řádném svém manželství, ještě lepší zůstávala potom ve vdovství a jako nejlepší se zaskvěla po žalostivém pohřbu svého mi- lého jedináčka Šebíře. Hoříc touhou spatřiti hrob Boží, putovala s danem biskupem Menhartem a s jinými do Jerusalema a štastně se vrátila domů. Když se přiblížil čas, kdy měla odejít s tohoto světa, a cítila, že jí ubývá sil, po- zvala k sobě veškeré starší a váženější příbuzenstvo a věno- vala ves Hostivař s přilehlým lesem, poli a lukami a veš- kerým statkem, jejž tam měla, a též všechnu svou čeleď, také ves Bosákovice Bohu a sv. Janu Křiteli k špitálu v Sá- zavě se souhlasem všech svých příbuzných a zajistila da- rování právními svědky. A tak málo dní potom, dne 3. květ- na, vyšla v témž klášteře z tísně tohoto světa, aby se dočkala dne vzkříšení obecného a požívala šťastného odpočinutí. 1133. Opat Děthart, o němž jsme se výše zmínili, dne 18. prosince v klidném stáří poručil šťastnou svou duši Hospodinu. Téhož roku Čechové poplenili Polsko. Téhož roku bylo zatmění slunce o polednách. 1134. Dne 1. února zemřel Bohudar. Po pohřbu zbožného otce Dětharda byl dne 23. dubna jednomyslným usnesením a svorným hlasem bratří zvolen opatem téhož kláštera Sil- vestr, muž počestností mravů všem milý, v hovoru velmi přívětivý, ve zdrželivosti neobyčejný, přítel pokory, vroucí pěstitel pravé lásky k bližnímu, družil se k celému sboru bratří poutem přátelství a srdečností tak, že všichni cítili k němu spíše lásku než bázeň. A když tedy proběhla dráha jednoho roku, opět v den 23. dubna, přijal v Praze z rukou knížete Soběslava opatskou berlu a byl od ctihodného bisku- pa Jana posvěcen. Byv tedy božským řízením povýšen k tak krásné poctě, dobrý pastýř k radosti všech svých bratří vrátil se k milému stádu, jež bylo svěřeno jeho vedení. Zde 79
Strana 80
se naskytlo místo, abychom doplnili, co jsme výše slíbili, totiž jakou láskou planul k pěstění svatého života řeholního a jak pilně pečoval o zvelebení a rozmnožení klášterního majetku. Neboť jak dovedl a uměl, vštěpoval velmi často veškerou řeholní kázeň do srdcí svých bratří. Učil, že je nejtěžším hříchem míti zbytečné věci soukromé proti před- pisům, říkaje, že mnich, maje živobytí a oděv, má býti s tím spokojen. Zvláště také ukazoval všem příklad pokory a trpě- livosti na sobě samém, stále opakuje: „Čím jsi větší, tím více se ponižuj ve všem.“ On vystavěl za své správy kapli svaté rodičky Boží, vykrášlil chrám sv. Jana Křtitele pěk- nými malbami, v středu kostela od oltáře sv. Štěpána na jedné a sv. Martina na druhé straně dal postavit zdi s ob- louky, podlahu kostela ozdobil hlazenými kameny, přiveze- nými z hory Petřína, vystavěl dormitoř, refektář, sklep, kuchyni a ochozy dokola se sloupky a okénky velmi krásně. Ve vsi Mnichovicích vybudoval basiliku ke cti sv. Michaela a všech sborů andělských. Co dále? Všechno jeho úsilí, vše- chna snaha, všechna starost po celý život směřovala přede- vším k tomu, aby se ve všem osvědčoval užitečným domu Hospodinovu. Téhož roku dne 3. července zemřel Menhart, desátý biskup svatého kostela pražského, pravý přítel mnichů a du- chovních, zbožný těšitel chudých a poutníků; po něm na- stoupil Jan. 1135. Dne 17. února byl vysvěcen pan Jan, jedenáctý biskup pražský. Téhož roku byl potvrzen řád sv. Augustina v městě Pise při premonstrátském kostele od papeže Ino- cence dne 3. května. 1137. Opat Silvestr se vydal spolu s panem Jindřichem, biskupem olomouckým, a s jinými z popudu vnuknutí bož- ského na pout do Jerusalema, svěřiv zatím správu svého kláštera panu Beronovi, tamnímu děkanu. Téhož roku se vrátil za příznivého jižního větru dne 24. prosince; 80
se naskytlo místo, abychom doplnili, co jsme výše slíbili, totiž jakou láskou planul k pěstění svatého života řeholního a jak pilně pečoval o zvelebení a rozmnožení klášterního majetku. Neboť jak dovedl a uměl, vštěpoval velmi často veškerou řeholní kázeň do srdcí svých bratří. Učil, že je nejtěžším hříchem míti zbytečné věci soukromé proti před- pisům, říkaje, že mnich, maje živobytí a oděv, má býti s tím spokojen. Zvláště také ukazoval všem příklad pokory a trpě- livosti na sobě samém, stále opakuje: „Čím jsi větší, tím více se ponižuj ve všem.“ On vystavěl za své správy kapli svaté rodičky Boží, vykrášlil chrám sv. Jana Křtitele pěk- nými malbami, v středu kostela od oltáře sv. Štěpána na jedné a sv. Martina na druhé straně dal postavit zdi s ob- louky, podlahu kostela ozdobil hlazenými kameny, přiveze- nými z hory Petřína, vystavěl dormitoř, refektář, sklep, kuchyni a ochozy dokola se sloupky a okénky velmi krásně. Ve vsi Mnichovicích vybudoval basiliku ke cti sv. Michaela a všech sborů andělských. Co dále? Všechno jeho úsilí, vše- chna snaha, všechna starost po celý život směřovala přede- vším k tomu, aby se ve všem osvědčoval užitečným domu Hospodinovu. Téhož roku dne 3. července zemřel Menhart, desátý biskup svatého kostela pražského, pravý přítel mnichů a du- chovních, zbožný těšitel chudých a poutníků; po něm na- stoupil Jan. 1135. Dne 17. února byl vysvěcen pan Jan, jedenáctý biskup pražský. Téhož roku byl potvrzen řád sv. Augustina v městě Pise při premonstrátském kostele od papeže Ino- cence dne 3. května. 1137. Opat Silvestr se vydal spolu s panem Jindřichem, biskupem olomouckým, a s jinými z popudu vnuknutí bož- ského na pout do Jerusalema, svěřiv zatím správu svého kláštera panu Beronovi, tamnímu děkanu. Téhož roku se vrátil za příznivého jižního větru dne 24. prosince; 80
Strana 81
na této cestě zemřel zbožný bojovník Ruzin dne 13. října. Téhož roku odešel s tohoto světa dne 4. prosince Lothar, římský císař, dobrotivý utěšitel chudých a poutníků; po něm nastoupil Konrád. Udělný kníže Lupolt byl vypuzen z Moravy. 1139. Pan Jindřich, nejctihodnější biskup olomoucký, pu- toval do Říma. Téhož roku sešel s tohoto světa Jan, jede- náctý biskup svatého kostela pražského, pravý přítel du- chovních a mnichů, laskavý utěšitel chudých a poutníků, dne 8. srpna; po něm nastoupil v biskupství téhož roku Silvestr, opat kláštera sázavského, muž právě Izraelitský.27) Ale příštího roku z vnuknutí Boha, od něhož pochází vše dobré, moudře se rozmysliv a uvažuje v duchu, že by asi nestačil dosti na velkou tíži správy biskupství, a o výroku apoštolském:28) „Nikdo, kdo slouží Bohu, nemíchá se do věcí světských“ atd., vzdal se z dobré vůle toho biskupství a vrátil se k svému opatství. 1140. Soběslav, kníže český, byl dne 14. února vybaven z údů smrtelných, nastoupil na cestu všeho těla; po něm následoval dne 17. února téhož roku v knížetství Vladislav, syn knížete Vladislava. A když se téhož času pan opat Silvestr vzdal biskupství českého, byl Ota, kanovník a pro- bošt kostela pražského, zvolen biskupem a téhož roku dne 25. června vysvěcen. Téhož roku dne 15. září zemřela kněžna Adleita. 1141. Spytihněv, syn knížete Bořivoje, Miroslav a Mukar vydali se na pout do Jerusalema v měsíci lednu. Téhož roku byla v Čechách povodeň. 1142. Kmet Načerat a jiní velmoži čeští spikli se proti knížeti Vladislavovi, a s Moravany se spojivše, s velkou mocí nepřátelsky vpadli do Čech. Když potom svedli bitvu a Če- chové ustoupili, oblehli Prahu a ohněm zpustošili kostel 27) Jan 1, 47. 28) II. Tim. 2, 4. Pokračovatelé Kosmovi 6 81
na této cestě zemřel zbožný bojovník Ruzin dne 13. října. Téhož roku odešel s tohoto světa dne 4. prosince Lothar, římský císař, dobrotivý utěšitel chudých a poutníků; po něm nastoupil Konrád. Udělný kníže Lupolt byl vypuzen z Moravy. 1139. Pan Jindřich, nejctihodnější biskup olomoucký, pu- toval do Říma. Téhož roku sešel s tohoto světa Jan, jede- náctý biskup svatého kostela pražského, pravý přítel du- chovních a mnichů, laskavý utěšitel chudých a poutníků, dne 8. srpna; po něm nastoupil v biskupství téhož roku Silvestr, opat kláštera sázavského, muž právě Izraelitský.27) Ale příštího roku z vnuknutí Boha, od něhož pochází vše dobré, moudře se rozmysliv a uvažuje v duchu, že by asi nestačil dosti na velkou tíži správy biskupství, a o výroku apoštolském:28) „Nikdo, kdo slouží Bohu, nemíchá se do věcí světských“ atd., vzdal se z dobré vůle toho biskupství a vrátil se k svému opatství. 1140. Soběslav, kníže český, byl dne 14. února vybaven z údů smrtelných, nastoupil na cestu všeho těla; po něm následoval dne 17. února téhož roku v knížetství Vladislav, syn knížete Vladislava. A když se téhož času pan opat Silvestr vzdal biskupství českého, byl Ota, kanovník a pro- bošt kostela pražského, zvolen biskupem a téhož roku dne 25. června vysvěcen. Téhož roku dne 15. září zemřela kněžna Adleita. 1141. Spytihněv, syn knížete Bořivoje, Miroslav a Mukar vydali se na pout do Jerusalema v měsíci lednu. Téhož roku byla v Čechách povodeň. 1142. Kmet Načerat a jiní velmoži čeští spikli se proti knížeti Vladislavovi, a s Moravany se spojivše, s velkou mocí nepřátelsky vpadli do Čech. Když potom svedli bitvu a Če- chové ustoupili, oblehli Prahu a ohněm zpustošili kostel 27) Jan 1, 47. 28) II. Tim. 2, 4. Pokračovatelé Kosmovi 6 81
Strana 82
sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha i kostel sv. Jiří mučed- níka. Když však konečně na ně přitáhl král římský Konrád, odraženi byvše, upustili od obléhání hradu a vrátili se na Moravu. Prostřednictvím kardinála Guida, biskupů Oty a Jindřicha a opatů dosáhli slušného odpuštění a učinili smlouvu o míru. Téhož roku shořela židovská synagoga a mnoho stavení v podhradí pražském. Bylo viděti létajícího draka. Téhož roku dne 13. července zemřela Herbirka, choť Bořivojova. 1143. Kníže český Vladislav poplenil ohněm Moravu. Té- hož roku legát otce apoštolského odloučil kněží od jejich manželek. Téhož roku byla nalezena hlava sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka v kostele sv. Víta mučedníka na hradě pražském; též byla nalezena košile sv. Václava. Téhož roku byl slavně posvěcen chrám sv. Víta, sv. Václava a sv. Voj- těcha dne 30. září od tří biskupů: Oty Pražského, Jindřicha Olomouckého a biskupa bamberského. Téhož roku zbožný papež Inocenc odešel k Pánu. 1144. Guido, kardinál a legát stolice apoštolské, z podnětu lichých udání některých lidí zbavil opata Silvestra úřadu; ale příštího roku, když se Jindřich, biskup olomoucký, vrátil domů, dal ho skrze něho opět dosadit. 1146. Byla posvěcena od ctihodného biskupa Oty kaple Panny Marie v Sázavě; vystavěl ji pan opat Silvestr. 1147. Ctihodný opat z Clairvaux Bernard, Bohu a lidem milý, uslyšev o útoku a pronásledování, které způsobil po- han Sanguin v sousedství Jerusalema, napomínal, jako kdysi Matatyáš své syny, krále francouzského Ludvíka a všechny Francouze, aby se vydali s brannou mocí na výpravu boží do Jerusalema a položili své duše za bratry a aby křesťanský lid s pomocí Boží vysvobodili od meče pohanského. Na jeho výzvu připravily se ve Francii voje francouzské, anglické, lotrinské, saské, české, švábské, bavorské spolu s urputnými Franky na výpravu Páně. I nastalo hnutí křesťanů proti 82
sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha i kostel sv. Jiří mučed- níka. Když však konečně na ně přitáhl král římský Konrád, odraženi byvše, upustili od obléhání hradu a vrátili se na Moravu. Prostřednictvím kardinála Guida, biskupů Oty a Jindřicha a opatů dosáhli slušného odpuštění a učinili smlouvu o míru. Téhož roku shořela židovská synagoga a mnoho stavení v podhradí pražském. Bylo viděti létajícího draka. Téhož roku dne 13. července zemřela Herbirka, choť Bořivojova. 1143. Kníže český Vladislav poplenil ohněm Moravu. Té- hož roku legát otce apoštolského odloučil kněží od jejich manželek. Téhož roku byla nalezena hlava sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka v kostele sv. Víta mučedníka na hradě pražském; též byla nalezena košile sv. Václava. Téhož roku byl slavně posvěcen chrám sv. Víta, sv. Václava a sv. Voj- těcha dne 30. září od tří biskupů: Oty Pražského, Jindřicha Olomouckého a biskupa bamberského. Téhož roku zbožný papež Inocenc odešel k Pánu. 1144. Guido, kardinál a legát stolice apoštolské, z podnětu lichých udání některých lidí zbavil opata Silvestra úřadu; ale příštího roku, když se Jindřich, biskup olomoucký, vrátil domů, dal ho skrze něho opět dosadit. 1146. Byla posvěcena od ctihodného biskupa Oty kaple Panny Marie v Sázavě; vystavěl ji pan opat Silvestr. 1147. Ctihodný opat z Clairvaux Bernard, Bohu a lidem milý, uslyšev o útoku a pronásledování, které způsobil po- han Sanguin v sousedství Jerusalema, napomínal, jako kdysi Matatyáš své syny, krále francouzského Ludvíka a všechny Francouze, aby se vydali s brannou mocí na výpravu boží do Jerusalema a položili své duše za bratry a aby křesťanský lid s pomocí Boží vysvobodili od meče pohanského. Na jeho výzvu připravily se ve Francii voje francouzské, anglické, lotrinské, saské, české, švábské, bavorské spolu s urputnými Franky na výpravu Páně. I nastalo hnutí křesťanů proti 82
Strana 83
pohanům. Touž dobou výmluvný biskup moravský Zdík navštívil s Jindřichem, děkanem kostela pražského, Prusy, aby jim kázal, a téhož roku se vrátil. Téhož roku dne 12. června zemřel Zdislav, pátý opat kostela postoloprtského; po něm nastoupil Bero, děkan kláštera sázavského, a téhož roku byl posvěcen dne 7. pro- since. 1148. Dne 10. července zemřel Ota, dvanáctý biskup sva- tého kostela pražského; po něm nastoupil Daniel, probošt téhož kostela. 1149. Biskup Daniel byl vysvěcen od arcibiskupa mohuč- ského. 1150. Muž slavného života Zdík, sedmý biskup kostela olomouckého, byl vzat s tohoto světa, aby žil věčným živo- tem; po něm nastoupil Jan, kanovník z hory Strahova. Téhož roku zemřela Gertruda, kněžna česká. 1153. Zemřel papež Eugen, muž chvályhodného života; po něm nastoupil Anastasius. 1154. Již na sklonku dne a za nastávajícího soumraku bylo zatmění měsíce. Potom umíralo mnoho lidí. 1155. Bratří naši Arsen, Žižna a Radosta odešli s tohoto světa. 1156. Bero, opat postoloprtský, dne 11. května, žel! před- časnou smrtí dokonal poslední svůj den. On věru v druhém období svého života se souhlasem milosti Páně obětoval sebe samého na oltáři kříže Kristova v tomto klášteře v oběť Bohu. Muž plný ctnosti lásky, prostý a čistý v mravech, zvláštní přítel dobrovolné chudoby, který pro zásluhy v svaté řeholi byl povýšen zprvu u nás k hodnosti děkanské, potom v klášteře postoloprtském skrze biskupa Otu k vý- sosti opatské. Byl představeným tohoto kostela osm roků, čtyři měsíce a třicet pět dní. 1157. Dne 9. ledna Spytihněv kníže, ba spíše květ a sláva knížat, dospěl, bohužel! příliš předčasnou smrtí k mezi 83
pohanům. Touž dobou výmluvný biskup moravský Zdík navštívil s Jindřichem, děkanem kostela pražského, Prusy, aby jim kázal, a téhož roku se vrátil. Téhož roku dne 12. června zemřel Zdislav, pátý opat kostela postoloprtského; po něm nastoupil Bero, děkan kláštera sázavského, a téhož roku byl posvěcen dne 7. pro- since. 1148. Dne 10. července zemřel Ota, dvanáctý biskup sva- tého kostela pražského; po něm nastoupil Daniel, probošt téhož kostela. 1149. Biskup Daniel byl vysvěcen od arcibiskupa mohuč- ského. 1150. Muž slavného života Zdík, sedmý biskup kostela olomouckého, byl vzat s tohoto světa, aby žil věčným živo- tem; po něm nastoupil Jan, kanovník z hory Strahova. Téhož roku zemřela Gertruda, kněžna česká. 1153. Zemřel papež Eugen, muž chvályhodného života; po něm nastoupil Anastasius. 1154. Již na sklonku dne a za nastávajícího soumraku bylo zatmění měsíce. Potom umíralo mnoho lidí. 1155. Bratří naši Arsen, Žižna a Radosta odešli s tohoto světa. 1156. Bero, opat postoloprtský, dne 11. května, žel! před- časnou smrtí dokonal poslední svůj den. On věru v druhém období svého života se souhlasem milosti Páně obětoval sebe samého na oltáři kříže Kristova v tomto klášteře v oběť Bohu. Muž plný ctnosti lásky, prostý a čistý v mravech, zvláštní přítel dobrovolné chudoby, který pro zásluhy v svaté řeholi byl povýšen zprvu u nás k hodnosti děkanské, potom v klášteře postoloprtském skrze biskupa Otu k vý- sosti opatské. Byl představeným tohoto kostela osm roků, čtyři měsíce a třicet pět dní. 1157. Dne 9. ledna Spytihněv kníže, ba spíše květ a sláva knížat, dospěl, bohužel! příliš předčasnou smrtí k mezi 83
Strana 84
pozemského života, muž nad jiné darem lásky k Bohu bo- hatě nadaný a — nikdo ať se nemrzí pro ta slova — souhrn všech ušlechtilých ctností; kdo ho po zásluze vzpomene, nebude moci zdržet se žalu a slz. Neboť klesl zlatý štít církve Boží, otec duchovních, matka sirotků, upřímný utě- šitel zarmoucených, nejpilnější stopovatel veškeré počest- nosti a dobroty, který miloval ctnost a ošklivil si nepravost, na jehož soudě milosrdenství a pravda vždy dosáhla vrcholu vítězství. K slitování nebyl nikdo nad něj ochotnější, ke hněvu a pomstě nad vinníky neochotnější. Ač ho Bůh bil metlou svého dobrotivého trestání dlouhý čas v životě ve- zdejším, přece mu vyhradil berlu útěchy k dosažení odměn v životě budoucím. Neboť zakusil dlouhá a těžká vyhnan- ství u cizích národů, až byl konečně z rozkazu a na přání císaře římského Fridricha přijat od knížete Vladislava na- zpět do vlasti, ale po krátkém čase, když osud naň dolehl, odešel s tohoto světa, aby byl za dočasné utrpení oblažen útěchou věčného štěstí. Téhož roku zemřel dne 20. ledna Fridrich, opat posto- loprtský, muž svrchované bystrosti ve věcech božských i lidských a vůči Bohu i lidem zbožně upřímný, ke všem srdečně vlídný. On jel s panem biskupem Danielem do země uherské, neboť tento biskup a Jindřich, bratr knížete Vladislava, s jinými velmoži země české vezli dceru krále uherského k zasnoubení s Fridrichem, synem téhož knížete. Vykonav tuto cestu, přišel, vraceje se do jedné své vsi, aby si odpočinul, ale po třídenní nemoci vydechl naposledy. Téhož roku dne 19. února Jan, biskup kostela olomouc- kého, jenž byl povolán z kláštera sv. Augustina na Strahově, skončil vezdejší život, jsa sice ještě v květu mladosti, ale zralý ušlechtilostí mravů. On byl vždy, co mu síly stačily, neohroženým bojovníkem v obraně spravedlnosti a za stav i čest svaté církve Boží, nepovolný k neposlušným, povolný, ochotný a přívětivý k těm, kdož milují Boha. Od toho času, 84
pozemského života, muž nad jiné darem lásky k Bohu bo- hatě nadaný a — nikdo ať se nemrzí pro ta slova — souhrn všech ušlechtilých ctností; kdo ho po zásluze vzpomene, nebude moci zdržet se žalu a slz. Neboť klesl zlatý štít církve Boží, otec duchovních, matka sirotků, upřímný utě- šitel zarmoucených, nejpilnější stopovatel veškeré počest- nosti a dobroty, který miloval ctnost a ošklivil si nepravost, na jehož soudě milosrdenství a pravda vždy dosáhla vrcholu vítězství. K slitování nebyl nikdo nad něj ochotnější, ke hněvu a pomstě nad vinníky neochotnější. Ač ho Bůh bil metlou svého dobrotivého trestání dlouhý čas v životě ve- zdejším, přece mu vyhradil berlu útěchy k dosažení odměn v životě budoucím. Neboť zakusil dlouhá a těžká vyhnan- ství u cizích národů, až byl konečně z rozkazu a na přání císaře římského Fridricha přijat od knížete Vladislava na- zpět do vlasti, ale po krátkém čase, když osud naň dolehl, odešel s tohoto světa, aby byl za dočasné utrpení oblažen útěchou věčného štěstí. Téhož roku zemřel dne 20. ledna Fridrich, opat posto- loprtský, muž svrchované bystrosti ve věcech božských i lidských a vůči Bohu i lidem zbožně upřímný, ke všem srdečně vlídný. On jel s panem biskupem Danielem do země uherské, neboť tento biskup a Jindřich, bratr knížete Vladislava, s jinými velmoži země české vezli dceru krále uherského k zasnoubení s Fridrichem, synem téhož knížete. Vykonav tuto cestu, přišel, vraceje se do jedné své vsi, aby si odpočinul, ale po třídenní nemoci vydechl naposledy. Téhož roku dne 19. února Jan, biskup kostela olomouc- kého, jenž byl povolán z kláštera sv. Augustina na Strahově, skončil vezdejší život, jsa sice ještě v květu mladosti, ale zralý ušlechtilostí mravů. On byl vždy, co mu síly stačily, neohroženým bojovníkem v obraně spravedlnosti a za stav i čest svaté církve Boží, nepovolný k neposlušným, povolný, ochotný a přívětivý k těm, kdož milují Boha. Od toho času, 84
Strana 85
co dosáhl biskupské infule, zachovával v srdci, v oděvu i v řeči obzvláštní pokoru, takže se často ostýchal přijímat úctu i od nižších osob říkaje, že mu nepřísluší vyžadovat čest od lidí, neboť je stvořen z téže hlíny. O ZNAMENITOSTI KRÁLE VLADISLAVA A JEHO BRATRA KNÍŽETE DĚPOLTA Téhož roku císař Fridrich, spojiv se s knížetem Vladi- slavem a s jeho bratrem Děpoltem, vtrhl se silným vojskem do Polska, jeho knížata Boleslava a Měška si pod svou moc podrobil, vzal nesmírné množství peněz v zlatě a stříbře, a přijav potom k utvrzení a upevnění míru jejich syny za rukojmí, vrátil se podle svého přání jako vítěz. O uzavření tohoto míru se zajisté zasloužil svým vynikajícím úsilím především kníže Vladislav, neboť projevil tehdy takovou ochotu k císařovu přání, že chtěl buď sám od sebe a se svým lidem přimět řečená knížata ke vzdání, nebo kdyby byla toho žádala potřeba, sám první s nimi začít bitvu. Avšak císař, jak řečeno, dosáhnuv vytoužené slávy, na- vrátil se do svého sídla. A když se již počal rok od narození Páně 1158 radil se s knížaty říšskými, jak by se měl knížeti českému za jeho přičinění odvděčit. Když tedy četní z nich tvrdili, že pokládají za příhodné, aby byl podle císařské štědrosti odměněn nejlepšími dary v zlatě a v stříbře, císař, řídě se velkodušnější radou, povolal k sobě knížete a oslovil ho těmito vznešenými slovy: „Tvá statečnost a stálost se nám velmi zalíbila, neboť i tvá upřímná věrnost vůči nám stala se samozřejmá celé říši, jak věrně, oddaně a vroucně miluješ stav náš, ano i stav celé říše, aby zůstal podle vůle Boží 85
co dosáhl biskupské infule, zachovával v srdci, v oděvu i v řeči obzvláštní pokoru, takže se často ostýchal přijímat úctu i od nižších osob říkaje, že mu nepřísluší vyžadovat čest od lidí, neboť je stvořen z téže hlíny. O ZNAMENITOSTI KRÁLE VLADISLAVA A JEHO BRATRA KNÍŽETE DĚPOLTA Téhož roku císař Fridrich, spojiv se s knížetem Vladi- slavem a s jeho bratrem Děpoltem, vtrhl se silným vojskem do Polska, jeho knížata Boleslava a Měška si pod svou moc podrobil, vzal nesmírné množství peněz v zlatě a stříbře, a přijav potom k utvrzení a upevnění míru jejich syny za rukojmí, vrátil se podle svého přání jako vítěz. O uzavření tohoto míru se zajisté zasloužil svým vynikajícím úsilím především kníže Vladislav, neboť projevil tehdy takovou ochotu k císařovu přání, že chtěl buď sám od sebe a se svým lidem přimět řečená knížata ke vzdání, nebo kdyby byla toho žádala potřeba, sám první s nimi začít bitvu. Avšak císař, jak řečeno, dosáhnuv vytoužené slávy, na- vrátil se do svého sídla. A když se již počal rok od narození Páně 1158 radil se s knížaty říšskými, jak by se měl knížeti českému za jeho přičinění odvděčit. Když tedy četní z nich tvrdili, že pokládají za příhodné, aby byl podle císařské štědrosti odměněn nejlepšími dary v zlatě a v stříbře, císař, řídě se velkodušnější radou, povolal k sobě knížete a oslovil ho těmito vznešenými slovy: „Tvá statečnost a stálost se nám velmi zalíbila, neboť i tvá upřímná věrnost vůči nám stala se samozřejmá celé říši, jak věrně, oddaně a vroucně miluješ stav náš, ano i stav celé říše, aby zůstal podle vůle Boží 85
Strana 86
nedotčen, poněvadž jsi nikdy v nouzi naší neb i celé říše neváhal vystavit život svůj a svých lidí v nebezpečenství. Majíce tedy tuto tvou vynikající statečnost na mysli a na srdci a přejíce si, abys i příště zachovával k naší císařské jasnosti nezměněnou věrnost, rozhodli jsme se podle naší štědrosti poctít tebe ctí, které by sis sám přál. Poněvadž však víme, že tvá země oplývá zlatem, stříbrem i hojností všech drahocenných věcí a že ti nic z toho není vzácné, přijmi z milosti Boží a z naší dobroty královskou korunu, kterou ti odevzdáváme, i důstojnost královské moci a cti v svém panství!“ Po těch slovech dal přinésti zlatou korunu, perlami a drahým kamením podivuhodně okrášlenou, jíž prý císař sám užíval o největších svátcích. Byv tedy z Boží milosti takovou poctou povýšen, slavný kníže Vladislav se vrátil s nesmírným jásotem a radostí svých lidí domů. Potom téhož roku v květnu táhli král a jeho bratr, kníže Děpolt, s císařem Fridrichem do Italie proti Miláňanům, kteří tehdy uvalili na sebe těžký hněv císařův pro nepřátel- ské chování k měšťanům lodským a nolským. Císař se totiž rozhodl, že neodtáhne dříve s vojskem od města, až se pomstí svým nepřátelům po zásluze ohněm a mečem. Dlouho by trvalo líčit, kolik bitev tam čestně a vítězně jako kdysi Juda Makabejský svedl spolu se svými velmoži slavný a vpravdě oslavy hodný král Vladislav, jednak srážeje čela svých protivníků, jednak je stíhaje zezadu, jednak zase na ně zleva i zprava prudce doléhaje. Ale protože ve vá- lečných zápasech výsledek vítězství velmi často bývá ne- jistý a rozmanité příhody sehrávají přitom rozličné a těžké proměny, neobešlo se to tam ani u něho bez ztráty někte- rých předních bojovníků. Milánští měšťané tedy, pozoru- jíce jeho statečnost a ráznost a rovněž i jeho oblibu u císaře, vypravili k němu posly a vyprosili si u něho, aby byl pro- středníkem mezi nimi a císařem stran nabídky čestného dostiučinění a uzavření míru. A jeho ochota, projevená 86
nedotčen, poněvadž jsi nikdy v nouzi naší neb i celé říše neváhal vystavit život svůj a svých lidí v nebezpečenství. Majíce tedy tuto tvou vynikající statečnost na mysli a na srdci a přejíce si, abys i příště zachovával k naší císařské jasnosti nezměněnou věrnost, rozhodli jsme se podle naší štědrosti poctít tebe ctí, které by sis sám přál. Poněvadž však víme, že tvá země oplývá zlatem, stříbrem i hojností všech drahocenných věcí a že ti nic z toho není vzácné, přijmi z milosti Boží a z naší dobroty královskou korunu, kterou ti odevzdáváme, i důstojnost královské moci a cti v svém panství!“ Po těch slovech dal přinésti zlatou korunu, perlami a drahým kamením podivuhodně okrášlenou, jíž prý císař sám užíval o největších svátcích. Byv tedy z Boží milosti takovou poctou povýšen, slavný kníže Vladislav se vrátil s nesmírným jásotem a radostí svých lidí domů. Potom téhož roku v květnu táhli král a jeho bratr, kníže Děpolt, s císařem Fridrichem do Italie proti Miláňanům, kteří tehdy uvalili na sebe těžký hněv císařův pro nepřátel- ské chování k měšťanům lodským a nolským. Císař se totiž rozhodl, že neodtáhne dříve s vojskem od města, až se pomstí svým nepřátelům po zásluze ohněm a mečem. Dlouho by trvalo líčit, kolik bitev tam čestně a vítězně jako kdysi Juda Makabejský svedl spolu se svými velmoži slavný a vpravdě oslavy hodný král Vladislav, jednak srážeje čela svých protivníků, jednak je stíhaje zezadu, jednak zase na ně zleva i zprava prudce doléhaje. Ale protože ve vá- lečných zápasech výsledek vítězství velmi často bývá ne- jistý a rozmanité příhody sehrávají přitom rozličné a těžké proměny, neobešlo se to tam ani u něho bez ztráty někte- rých předních bojovníků. Milánští měšťané tedy, pozoru- jíce jeho statečnost a ráznost a rovněž i jeho oblibu u císaře, vypravili k němu posly a vyprosili si u něho, aby byl pro- středníkem mezi nimi a císařem stran nabídky čestného dostiučinění a uzavření míru. A jeho ochota, projevená 86
Strana 87
moudrou radou a úsluhou, dopomohla měšťanům řečeného města k míru. 1159. Biskup Daniel jel do Milána k císaři Fridrichovi a byl od něho laskavě a čestně přijat; ponechal si ho v své službě, kde byl zaměstnán úkoly císařovými i říšskými dvě léta. Zatím vznikl v Římě po smrti Anastasia, nejvyššího kněze stolice apoštolské, veliký rozkol a byli zvoleni od protiv- ných stran na stolici apoštolskou dva, Alexandr a Viktor. K urovnání toho rozkolu byl vypraven biskup Daniel do Říma se vzkazem, aby se oba osobně dostavili do synody císařovy a celé říše, že má ten dosáhnout podle veřejného i kanonického zákona knížetství apoštolské stolice, kdo by ho byl hodnější. V té synodě přede všemi knížaty říše a sto padesáti biskupy dosáhl ovšem vítězství práva Viktor a podle svorného usnesení a se všeobecným souhlasem vzal na se arcipastýřství apoštolské stolice. To tedy řádně skon- covav, biskup Daniel byl od císaře i od otce apoštolského vyznamenán mnohými poctami a povýšen na apoštolského legáta, odebral se pak ke králi uherskému a odtud se vrátil do vlastního svého sídla biskupského v Praze roku od na- rození Páně 1160, dobře s pomocí Boží ve všem pořídiv. 1161. Dne 10. února Silvestr, opat sázavský, v dvacátém osmém roce své správy odešel z temnot tohoto tělesného kraje do vlasti věčného pobytu aby obdržel za práci vezdej- šího života odplatu blažené odměny. Muž, v pěstování veš- kerých ctností i ušlechtilostí povahy skvěle vynikající a tak oddaný i cvičením v praxi jako lásce k theorii, že bylo jasně vidět, jak ač dlel ještě jako člověk v těle, přece horoucností svého ducha již stál v nebesích. Byl zvláštním přítelem šetrnosti, takže odmítal skvostnější jídla nebo číše vína jako nějaké nezdravé látky, zato měl zálibu v prostém pokrmu a v čisté vodě říční; hostiny mocných pánů a všech svět- ských osob zatracoval, a proto také nebyl u mnohých ve zvláštní oblibě, neboť se v takových věcech s nikým ne- 87
moudrou radou a úsluhou, dopomohla měšťanům řečeného města k míru. 1159. Biskup Daniel jel do Milána k císaři Fridrichovi a byl od něho laskavě a čestně přijat; ponechal si ho v své službě, kde byl zaměstnán úkoly císařovými i říšskými dvě léta. Zatím vznikl v Římě po smrti Anastasia, nejvyššího kněze stolice apoštolské, veliký rozkol a byli zvoleni od protiv- ných stran na stolici apoštolskou dva, Alexandr a Viktor. K urovnání toho rozkolu byl vypraven biskup Daniel do Říma se vzkazem, aby se oba osobně dostavili do synody císařovy a celé říše, že má ten dosáhnout podle veřejného i kanonického zákona knížetství apoštolské stolice, kdo by ho byl hodnější. V té synodě přede všemi knížaty říše a sto padesáti biskupy dosáhl ovšem vítězství práva Viktor a podle svorného usnesení a se všeobecným souhlasem vzal na se arcipastýřství apoštolské stolice. To tedy řádně skon- covav, biskup Daniel byl od císaře i od otce apoštolského vyznamenán mnohými poctami a povýšen na apoštolského legáta, odebral se pak ke králi uherskému a odtud se vrátil do vlastního svého sídla biskupského v Praze roku od na- rození Páně 1160, dobře s pomocí Boží ve všem pořídiv. 1161. Dne 10. února Silvestr, opat sázavský, v dvacátém osmém roce své správy odešel z temnot tohoto tělesného kraje do vlasti věčného pobytu aby obdržel za práci vezdej- šího života odplatu blažené odměny. Muž, v pěstování veš- kerých ctností i ušlechtilostí povahy skvěle vynikající a tak oddaný i cvičením v praxi jako lásce k theorii, že bylo jasně vidět, jak ač dlel ještě jako člověk v těle, přece horoucností svého ducha již stál v nebesích. Byl zvláštním přítelem šetrnosti, takže odmítal skvostnější jídla nebo číše vína jako nějaké nezdravé látky, zato měl zálibu v prostém pokrmu a v čisté vodě říční; hostiny mocných pánů a všech svět- ských osob zatracoval, a proto také nebyl u mnohých ve zvláštní oblibě, neboť se v takových věcech s nikým ne- 87
Strana 88
pouštěl do spolku. O jeho chvalitebném způsobu života by se dalo sice mnoho vyprávět jako o vzoru zbožného žití a o zákonu počestnosti, ale protože se pamatuji, že jsem se o tom již výše zčásti zmínil a hlavně že jsou v tom klášteře jeho veliká díla, která vydávají jasná svědectví o tom, jak horlivě usiloval o čest a úctu Boží, nechť to zde postačí. A nikdo ať se nemrzí, dodám-li: stěží by býval našel ten klášter takého otce, jako byl Silvestr opat i mravy svými i žitím. Po jeho smrti nastoupil ještě téhož roku volbou krále Vladislava a biskupa Daniela Božata, převor téhož kláštera; složil však v krátkém čase, totiž po průběhu jednoho roku, z vlastní vůle správu svého úřadu. Neboť dovršiv již třicet let pobytu v klášteře, tak se odcizil světskému hluku, že ani nedbal toho, aby aspoň věděl trochu toho, co se v světě děje, a proto se docela nic nevyznal v opatřování vnějších důchodů kláštera nebo v rozsuzování pří obecného lidu. Kromě toho bylo mu na závadu několik těžkých chorob, takže sotva jen někdy, byť toho sebe větší potřeba vyžado- vala, mohl vyjít za zdi kláštera. Udolán jsa tedy těmito a podobnými obtížemi, po roce složil se sebe břímě přijaté správy. Téhož roku vpadl kněžic Soběslav v noci se šedesáti brannými bojovníky do hradu Olomouce a skoro všechny muže, které tam zastihl, dal rozličným způsobem zhano- bení potupit. O tom ihned se dotkla sluchu krále Vladi- slava letící pověst; sebrav vojsko, oblehl řečený hrad, ale vida, že byl silnou hlídkou bojovníků jemu i jeho lidem vstup do hradu učiněn nepřístupným, uznal za obezřelejší raději chytrostí než bojem zkusit mladistvou mysl knížete. Vyzval ho skrze posly k míru, ba slíbil a stvrdil, že přijme podmínku míru, jakou by on chtěl. Kněžic tedy, jako berá- 88
pouštěl do spolku. O jeho chvalitebném způsobu života by se dalo sice mnoho vyprávět jako o vzoru zbožného žití a o zákonu počestnosti, ale protože se pamatuji, že jsem se o tom již výše zčásti zmínil a hlavně že jsou v tom klášteře jeho veliká díla, která vydávají jasná svědectví o tom, jak horlivě usiloval o čest a úctu Boží, nechť to zde postačí. A nikdo ať se nemrzí, dodám-li: stěží by býval našel ten klášter takého otce, jako byl Silvestr opat i mravy svými i žitím. Po jeho smrti nastoupil ještě téhož roku volbou krále Vladislava a biskupa Daniela Božata, převor téhož kláštera; složil však v krátkém čase, totiž po průběhu jednoho roku, z vlastní vůle správu svého úřadu. Neboť dovršiv již třicet let pobytu v klášteře, tak se odcizil světskému hluku, že ani nedbal toho, aby aspoň věděl trochu toho, co se v světě děje, a proto se docela nic nevyznal v opatřování vnějších důchodů kláštera nebo v rozsuzování pří obecného lidu. Kromě toho bylo mu na závadu několik těžkých chorob, takže sotva jen někdy, byť toho sebe větší potřeba vyžado- vala, mohl vyjít za zdi kláštera. Udolán jsa tedy těmito a podobnými obtížemi, po roce složil se sebe břímě přijaté správy. Téhož roku vpadl kněžic Soběslav v noci se šedesáti brannými bojovníky do hradu Olomouce a skoro všechny muže, které tam zastihl, dal rozličným způsobem zhano- bení potupit. O tom ihned se dotkla sluchu krále Vladi- slava letící pověst; sebrav vojsko, oblehl řečený hrad, ale vida, že byl silnou hlídkou bojovníků jemu i jeho lidem vstup do hradu učiněn nepřístupným, uznal za obezřelejší raději chytrostí než bojem zkusit mladistvou mysl knížete. Vyzval ho skrze posly k míru, ba slíbil a stvrdil, že přijme podmínku míru, jakou by on chtěl. Kněžic tedy, jako berá- 88
Strana 89
nek nejprostnější, na nic zlého nepomýšleje, vešel králi do rukou, mír a podmínka míru byly stvrzeny svatostí přísahy. Zde přísahal Jan, biskup moravský, onde veškero panstvo české, tak jak král kázal, na utvrzení míru a záruky. Ale kde zůstala záruka? Přísahy byly porušeny, úmluva o mír uve- dena vniveč, byl jat a uvržen do pout kněžic výtečné ušlechtilosti a na velmi pevném hradě Přimdě uvězněn pod nejpřísnější hlídkou k dlouhému trápení. 1162. Za souhlasu milosti božské a přičiněním krále Vladi- slava a též pana biskupa Daniele ujal se opat Regnard správy kláštera sázavského. On zprvu spravoval velmi poctivě klášter želivský a svou prací velmi jej zvelebil roz- ličnými statky. Ale v prvním roce vysvěcení biskupa Da- niele povstali někteří lidé ničemní proti tomuto opatovi, muži ctihodnému, a co si jen mohli zlého o něm vymyslit, neostýchali se častým a neslušným donášením namlouvat do uší biskupových, a poněvadž jak praví sv. Rehoř,29) do mysli, mnohými věcmi zaměstnané, snadno se vkrádají po- chlebníci, biskup uvěřil jejich myšlenkám jako pravdě. Ihned byl ctihodný Regnard bez kanonického slyšení, ne- usvědčen od žalobců ani od právních svědků, a aniž se přiznal k vině mu přičítané, zbaven hodnosti opatské a vypuzen z kláštera s veškerým jemu milým sborem. Jest opravdu podivné, že takový muž, jako byl pan biskup, mohl vydat tak krutý a unáhlený rozsudek proti pastýři i proti stádu a že se rozhodl docela nikoho nešetřit pro obvinění jediného člověka, leč asi, jak se již tehdy někteří domýšleli a jak to i potom potvrdil výsledek, že to učinil pod tou záminkou, aby k onomu místu dopomohl některým řehol- níkům augustiniánům, přivolaným z cizích národů. Rečený pan Regnard ve čtrnáctém roce po svém sesazení, když Hospodin milostivě shlédl na jeho utrpení a trpělivost, 29) Diahogerum liber I. c. IV. 89
nek nejprostnější, na nic zlého nepomýšleje, vešel králi do rukou, mír a podmínka míru byly stvrzeny svatostí přísahy. Zde přísahal Jan, biskup moravský, onde veškero panstvo české, tak jak král kázal, na utvrzení míru a záruky. Ale kde zůstala záruka? Přísahy byly porušeny, úmluva o mír uve- dena vniveč, byl jat a uvržen do pout kněžic výtečné ušlechtilosti a na velmi pevném hradě Přimdě uvězněn pod nejpřísnější hlídkou k dlouhému trápení. 1162. Za souhlasu milosti božské a přičiněním krále Vladi- slava a též pana biskupa Daniele ujal se opat Regnard správy kláštera sázavského. On zprvu spravoval velmi poctivě klášter želivský a svou prací velmi jej zvelebil roz- ličnými statky. Ale v prvním roce vysvěcení biskupa Da- niele povstali někteří lidé ničemní proti tomuto opatovi, muži ctihodnému, a co si jen mohli zlého o něm vymyslit, neostýchali se častým a neslušným donášením namlouvat do uší biskupových, a poněvadž jak praví sv. Rehoř,29) do mysli, mnohými věcmi zaměstnané, snadno se vkrádají po- chlebníci, biskup uvěřil jejich myšlenkám jako pravdě. Ihned byl ctihodný Regnard bez kanonického slyšení, ne- usvědčen od žalobců ani od právních svědků, a aniž se přiznal k vině mu přičítané, zbaven hodnosti opatské a vypuzen z kláštera s veškerým jemu milým sborem. Jest opravdu podivné, že takový muž, jako byl pan biskup, mohl vydat tak krutý a unáhlený rozsudek proti pastýři i proti stádu a že se rozhodl docela nikoho nešetřit pro obvinění jediného člověka, leč asi, jak se již tehdy někteří domýšleli a jak to i potom potvrdil výsledek, že to učinil pod tou záminkou, aby k onomu místu dopomohl některým řehol- níkům augustiniánům, přivolaným z cizích národů. Rečený pan Regnard ve čtrnáctém roce po svém sesazení, když Hospodin milostivě shlédl na jeho utrpení a trpělivost, 29) Diahogerum liber I. c. IV. 89
Strana 90
byl ustanoven opatem kláštera sázavského. Byl rodem z Met, velmi rozumný správce mnišského života, nadaný vděkem lásky a přívětivosti, v ctnosti pokory a mírnosti vzor stálosti, ve všeliké jemnosti mravů schopný srovnání s nejlepšími. Velmi bděle pečoval o to, aby se stavěl na ochranu svých lidí, v mluvení pravdy nemohla mu ani krá- lovská vznešenost, ani moc knížecí nahnat strachu ani osty- chu; jeho ducha nezměkčovalo ani štěstí k liché radosti, ani ho neštěstí nesklánělo do škodlivého smutku; byl mužem, který ve všech svých osudech jevil stále touž veselou tvář. Celý sbor hleděl spravovat spíše láskou než strachem; ne- boť tak se oddal pokoře, že ač byl nade všechny důstojnější a vznešenější, ve všech svých skutcích osvědčoval pokoru. Také k hrubým pracím nebylo nad něj muže ochotnějšího, čilejšího, účinlivějšího; dovedl dobře malovat a provádět výtvarné práce ze dřeva, z kosti nebo z rozličných kovů, také se vyznal v kovotepectví a v umění vysazovat skelnou mosaiku.
byl ustanoven opatem kláštera sázavského. Byl rodem z Met, velmi rozumný správce mnišského života, nadaný vděkem lásky a přívětivosti, v ctnosti pokory a mírnosti vzor stálosti, ve všeliké jemnosti mravů schopný srovnání s nejlepšími. Velmi bděle pečoval o to, aby se stavěl na ochranu svých lidí, v mluvení pravdy nemohla mu ani krá- lovská vznešenost, ani moc knížecí nahnat strachu ani osty- chu; jeho ducha nezměkčovalo ani štěstí k liché radosti, ani ho neštěstí nesklánělo do škodlivého smutku; byl mužem, který ve všech svých osudech jevil stále touž veselou tvář. Celý sbor hleděl spravovat spíše láskou než strachem; ne- boť tak se oddal pokoře, že ač byl nade všechny důstojnější a vznešenější, ve všech svých skutcích osvědčoval pokoru. Také k hrubým pracím nebylo nad něj muže ochotnějšího, čilejšího, účinlivějšího; dovedl dobře malovat a provádět výtvarné práce ze dřeva, z kosti nebo z rozličných kovů, také se vyznal v kovotepectví a v umění vysazovat skelnou mosaiku.
Strana 91
POZNÁMKY Prokop: je to jméno řecké (byzantské), znamenající „hotový k boji, rázný“, u nás tehdy neobvyklé. Světec ho nabyl, když byl poslán do některého kláštera východní církve, kde též poznal bohoslužbu slo- vanskou. Chotouň: na východ od Čes. Brodu. Břetislav: podle Pulkavy založil klášter Břetislav I. r. 1032, tedy ještě jako správce moravský. Zakládací listina zachována není, jména Milobuzy, Zakolnica, Strnovník nejsou nikde jinde dosvědčena a nelze polohu jich určit. Skramník: leží na sever od Chotouně. Lesy ve vytčených mezích náležely knížeti, nikoli však obdělaná půda; proto Břetislav v darovací listině po výkupu pozemků od příslušných dědiců upravil právní stav. 25. března pohřben: přípisek k r. 1053 v kronice Kosmově a starší legendy kladou — asi správněji — k řečenému dni smrt Prokopovu. odebral se pryč do země uherské: stalo se to r. 1055 n. 1056; místo exilu není známo, nejspíše by to mohl být klášter vyšehradský nad Dunajem nedaleko Vácova. opat Vít: byl přítomen s knížetem Vratislavem r. 1078 při posvěcení kláštera v Hradišti u Olomouce. po opatu Jimramovi: kdy J. zemřel a Božetěch po něm nastoupil, nelze přesně zjistit: buď r. 1085, kdy se stal Vratislav králem, nebo nějakou dobu předtím. Božetěch: Mnich sázavský jest jediným pramenem našich vědomostí o tomto opatovi, z jeho umělecké činnosti výtvarné nic se nezachovalo. V poslední době prof. R. Urbánek v svém výše cit. díle (viz zvl. str. I 146 n.) přičítá mu autorství spisů Privilegium Moraviensis ecclesie a Epilogus (t. j. krátké dějiny) eiusdem terre atque Boemie, známých jen titulem z Kosmovy kroniky, a též ludmilské legendy Diffundente sole a staroslověnského prologu ludmilského. po vyhnání opata: asi koncem r. 1096. 91
POZNÁMKY Prokop: je to jméno řecké (byzantské), znamenající „hotový k boji, rázný“, u nás tehdy neobvyklé. Světec ho nabyl, když byl poslán do některého kláštera východní církve, kde též poznal bohoslužbu slo- vanskou. Chotouň: na východ od Čes. Brodu. Břetislav: podle Pulkavy založil klášter Břetislav I. r. 1032, tedy ještě jako správce moravský. Zakládací listina zachována není, jména Milobuzy, Zakolnica, Strnovník nejsou nikde jinde dosvědčena a nelze polohu jich určit. Skramník: leží na sever od Chotouně. Lesy ve vytčených mezích náležely knížeti, nikoli však obdělaná půda; proto Břetislav v darovací listině po výkupu pozemků od příslušných dědiců upravil právní stav. 25. března pohřben: přípisek k r. 1053 v kronice Kosmově a starší legendy kladou — asi správněji — k řečenému dni smrt Prokopovu. odebral se pryč do země uherské: stalo se to r. 1055 n. 1056; místo exilu není známo, nejspíše by to mohl být klášter vyšehradský nad Dunajem nedaleko Vácova. opat Vít: byl přítomen s knížetem Vratislavem r. 1078 při posvěcení kláštera v Hradišti u Olomouce. po opatu Jimramovi: kdy J. zemřel a Božetěch po něm nastoupil, nelze přesně zjistit: buď r. 1085, kdy se stal Vratislav králem, nebo nějakou dobu předtím. Božetěch: Mnich sázavský jest jediným pramenem našich vědomostí o tomto opatovi, z jeho umělecké činnosti výtvarné nic se nezachovalo. V poslední době prof. R. Urbánek v svém výše cit. díle (viz zvl. str. I 146 n.) přičítá mu autorství spisů Privilegium Moraviensis ecclesie a Epilogus (t. j. krátké dějiny) eiusdem terre atque Boemie, známých jen titulem z Kosmovy kroniky, a též ludmilské legendy Diffundente sole a staroslověnského prologu ludmilského. po vyhnání opata: asi koncem r. 1096. 91
Strana 92
V přípisech Mnicha sázavského z let 1053—1126 je dotčeno těchto událostí: smrt svatého Prokopa r. 1053; posvěcení kostela sázav- ského biskupem Jaromírem Gebhardem r. 1070; posvěcení Božetě- chovy stavby klášterní r. 1095 biskupem Kosmou (zde při výčtu četných oltářů zmínka o oltářích ruských světců Glěba a jeho druha Borise); klášter za opata Dětharda (1097—1133); vstup pozdějšího opata Silvestra do kláštera a jeho řeholní slib (k r. 1123 a 1125). 1126 nedošlo . . . k žádnému krveprolití: autor má na mysli slova Kosmova (III 60), jenž projevil radost, že nastal mír mezi Soběslavem a Otou, ač se tento zapřisáhl, že odejde z Vyšehradu buď jako poražený nebo jako kníže. Celé vypravování o srážce Soběslavově s Lotharem upomíná — i slovními shodami — na Kosmu (na př. na boj Neklanův s Vla- dislavem, konflikt Břetislava I. s Jindřichem III., vpád polský do Čech r. 1110 a j.) a historickou cenu má jen v jednotlivostech, neboť r. 1126 žádného vyjednávání před bitvou nebylo. Kronikář položil sem anachronicky a tendenčně ohlas událostí z r. 1173 a snad i z r. 1177, kdy si Fridrich Barbarossa osobil rozhodovat ze své vůle o nástup- nictví na trůně českém a o povinnostech k římské říši. Svatava (Swietoslawa), dcera knížete polského Kazimíra I., třetí man- želka Vratislava II., byla matkou záhy zemřelého Boleslava (zemř. 1091) a knížat Bořivoje II., Vladislava I. a Soběslava I. a dcery Jitky ml., jež se vdala za Viprechta II. Grojčského. 1127 Kliment opat: byl přítelem kronikáře Kosmy, jenž mu věnoval druhou knihu své kroniky. 1133 zatmění: 2. srpna. 1134 ve vsi Mnichovicích: na jv. od Prahy. Po původní stavbě není stopy, nynější kostel Panny Marie je v podstatě barokový. Menhart: byl biskupem od r. 1122. 1137 kníže Lupolt: byl synem knížete Bořivoje II., r. 1135 dostal úděl na Olo- moucku, r. 1137 musil ustoupit Vladislavu, synu knížete Soběslava; žil 92
V přípisech Mnicha sázavského z let 1053—1126 je dotčeno těchto událostí: smrt svatého Prokopa r. 1053; posvěcení kostela sázav- ského biskupem Jaromírem Gebhardem r. 1070; posvěcení Božetě- chovy stavby klášterní r. 1095 biskupem Kosmou (zde při výčtu četných oltářů zmínka o oltářích ruských světců Glěba a jeho druha Borise); klášter za opata Dětharda (1097—1133); vstup pozdějšího opata Silvestra do kláštera a jeho řeholní slib (k r. 1123 a 1125). 1126 nedošlo . . . k žádnému krveprolití: autor má na mysli slova Kosmova (III 60), jenž projevil radost, že nastal mír mezi Soběslavem a Otou, ač se tento zapřisáhl, že odejde z Vyšehradu buď jako poražený nebo jako kníže. Celé vypravování o srážce Soběslavově s Lotharem upomíná — i slovními shodami — na Kosmu (na př. na boj Neklanův s Vla- dislavem, konflikt Břetislava I. s Jindřichem III., vpád polský do Čech r. 1110 a j.) a historickou cenu má jen v jednotlivostech, neboť r. 1126 žádného vyjednávání před bitvou nebylo. Kronikář položil sem anachronicky a tendenčně ohlas událostí z r. 1173 a snad i z r. 1177, kdy si Fridrich Barbarossa osobil rozhodovat ze své vůle o nástup- nictví na trůně českém a o povinnostech k římské říši. Svatava (Swietoslawa), dcera knížete polského Kazimíra I., třetí man- želka Vratislava II., byla matkou záhy zemřelého Boleslava (zemř. 1091) a knížat Bořivoje II., Vladislava I. a Soběslava I. a dcery Jitky ml., jež se vdala za Viprechta II. Grojčského. 1127 Kliment opat: byl přítelem kronikáře Kosmy, jenž mu věnoval druhou knihu své kroniky. 1133 zatmění: 2. srpna. 1134 ve vsi Mnichovicích: na jv. od Prahy. Po původní stavbě není stopy, nynější kostel Panny Marie je v podstatě barokový. Menhart: byl biskupem od r. 1122. 1137 kníže Lupolt: byl synem knížete Bořivoje II., r. 1135 dostal úděl na Olo- moucku, r. 1137 musil ustoupit Vladislavu, synu knížete Soběslava; žil 92
Strana 93
pak kdesi ve vyhnanství a r. 1142 se účastnil s bratrem Spytihněvem odboje proti Vladislavu II. 1142 Herbirka: vlastně Gerberga (u Kosmy Helbirk), sestra markraběte rakouského Leopolda III., vdala se r. 1100 za knížete Bořivoje II.; po jeho smrti vstoupila do kláštera v Göttweihu (Chotěvicích, v Dol. Rakousích) a tam i zemřela. 1143 legát otce apoštolského: kardinál Guido; zavítav r. 1143 nejprve na Moravu, sňal s věřících diecése klatbu, kterou je stihl biskup Zdík pro nepřátelské chování a neposlušnost údělných knížat Oty, Vratislava a Konráda vůči sobě; smířil je pak s knížetem Vladislavem II., jenž jim ponechal úděly. Potom se věnoval utužování kázně mezi ducho- venstvem, mimo jiné suspendoval i děkana kapituly pražské Petra; u opata sázavského Silvestra šlo snad o to, že jeho volba biskupem nebyla legální. Z Čech odešel začátkem r. 1144. 1147 opat Bernard: 1090—1153, cisterciácký mnich v Citeaux, od r. 1115 první opat kláštera v Clairvaux; za svatého prohlášen r. 1174. Byl duchovním původcem druhé výpravy křížové, zájem o ni šířit v čes- kých zemích svěřil biskupu Zdíkovi. pohan Sanguin: Inrád-uddin Zengí, kníže mosulský, jenž dobyl r. 1144 Edessy (v Mesopotamii), jež náležela ke království jerusa- lemskému. 1149 biskup Daniel: syn kanovníka pražského Magna, studoval v Paříži, od r. 1144 probošt kapituly pražské, od r. 1148 biskup pražský, výtečný diplomat ve službách Vladislava II. a císaře Fridricha, zejména při jeho akcích v Italii, při čemž mu byla výhodou jeho výborná znalost italštiny a latiny. Zemřel morem, vraceje se z Říma, 9. srpna 1167. 1150 Gertruda, kněžna česká: dcera Leopolda III. Rakouského, paní velmi zbožná; byla zakladatelkou kláštera premonstrátek v Doksanech. 93
pak kdesi ve vyhnanství a r. 1142 se účastnil s bratrem Spytihněvem odboje proti Vladislavu II. 1142 Herbirka: vlastně Gerberga (u Kosmy Helbirk), sestra markraběte rakouského Leopolda III., vdala se r. 1100 za knížete Bořivoje II.; po jeho smrti vstoupila do kláštera v Göttweihu (Chotěvicích, v Dol. Rakousích) a tam i zemřela. 1143 legát otce apoštolského: kardinál Guido; zavítav r. 1143 nejprve na Moravu, sňal s věřících diecése klatbu, kterou je stihl biskup Zdík pro nepřátelské chování a neposlušnost údělných knížat Oty, Vratislava a Konráda vůči sobě; smířil je pak s knížetem Vladislavem II., jenž jim ponechal úděly. Potom se věnoval utužování kázně mezi ducho- venstvem, mimo jiné suspendoval i děkana kapituly pražské Petra; u opata sázavského Silvestra šlo snad o to, že jeho volba biskupem nebyla legální. Z Čech odešel začátkem r. 1144. 1147 opat Bernard: 1090—1153, cisterciácký mnich v Citeaux, od r. 1115 první opat kláštera v Clairvaux; za svatého prohlášen r. 1174. Byl duchovním původcem druhé výpravy křížové, zájem o ni šířit v čes- kých zemích svěřil biskupu Zdíkovi. pohan Sanguin: Inrád-uddin Zengí, kníže mosulský, jenž dobyl r. 1144 Edessy (v Mesopotamii), jež náležela ke království jerusa- lemskému. 1149 biskup Daniel: syn kanovníka pražského Magna, studoval v Paříži, od r. 1144 probošt kapituly pražské, od r. 1148 biskup pražský, výtečný diplomat ve službách Vladislava II. a císaře Fridricha, zejména při jeho akcích v Italii, při čemž mu byla výhodou jeho výborná znalost italštiny a latiny. Zemřel morem, vraceje se z Říma, 9. srpna 1167. 1150 Gertruda, kněžna česká: dcera Leopolda III. Rakouského, paní velmi zbožná; byla zakladatelkou kláštera premonstrátek v Doksanech. 93
Strana 94
1157 Spytihněv kníže: syn knížete Bořivoje II. putoval r. 1141 do Jerusalema a zúčastnil se r. 1147 s knížetem Vladislavem II. a s jeho bratrem Jindřichem druhé křížové výpravy. Na zpáteční cestě přes Rusko a Pol- sko dal ho Vladislav, jemuž se stal Spytihněv pro jakési výtržnosti podezřelým, zatknout a odevzdal ho svému švagru knížeti Vladislavu II. Polskému, jenž ho střehl na hradě Altenburce. R. 1155 se S. vymanil z vazby a navázal styky s císařem. dceru krále uherského: Gejzy II., slula Alžběta; byla to žena panovačná. Zemřela 12. ledna neznámého roku, snad 1190. do jedné své vsi: pravděpodobně do benediktinského kláštera podlažic- kého u Chrudimě, neboť v nekrologiu tohoto kláštera je k témuž datu (20. ledna) zaznamenáno jméno opata Fridricha a k 7. březnu úmrtí jeho matky Ity; založil tam tedy řečený opat anniversarium. s jeho bratrem Děpoltem: Děpolt byl zakladatelem Děpolticů, vedlejší větve rodu Přemyslova, jež se udržela až do polovice 13. stol. Děpolt byl věrně oddán bratru Vladislavu, r. 1142 hájil hrad pražský proti Konrádovi Znojemskému, na výpravě do Polska r. 1157 vybojoval s českým vojskem přechod přes Odru a vyznamenával se v bojích v Italii v 1. 1157—1165. Tam také zemřel morem v srpnu 1167. knížata Boleslava a Měška: Boleslava IV. Kadeřavého a Měška III. Starého; za rukojmí však byl dán jen jejich bratr Kazimír a synové několika šlechticů. 1158 radil se s knížaty říšskými: bylo to na sněmu v Řezně. Příslušná listina je zachována; kromě královské koruny přiznává císař knížeti a jeho nástupcům nárok na starý poplatek z Polska (z doby Břetislava I.). k měšťanům lodským a nolským: jde o města Lodi a Como (v sev. Italii), jež Miláňané pobořili. 1159 po smrti Anastasia: omylem místo: po smrti Hadriána IV. do synody císařovy: konala se v Pavii od 5. února 1160. ke králi uherskému: Gejzovi II. Správněji líčí výsledek poslání kronikář Vincentius. Daniel byl sice velmi zdvořile přijat, ale král se vymluvil, 94
1157 Spytihněv kníže: syn knížete Bořivoje II. putoval r. 1141 do Jerusalema a zúčastnil se r. 1147 s knížetem Vladislavem II. a s jeho bratrem Jindřichem druhé křížové výpravy. Na zpáteční cestě přes Rusko a Pol- sko dal ho Vladislav, jemuž se stal Spytihněv pro jakési výtržnosti podezřelým, zatknout a odevzdal ho svému švagru knížeti Vladislavu II. Polskému, jenž ho střehl na hradě Altenburce. R. 1155 se S. vymanil z vazby a navázal styky s císařem. dceru krále uherského: Gejzy II., slula Alžběta; byla to žena panovačná. Zemřela 12. ledna neznámého roku, snad 1190. do jedné své vsi: pravděpodobně do benediktinského kláštera podlažic- kého u Chrudimě, neboť v nekrologiu tohoto kláštera je k témuž datu (20. ledna) zaznamenáno jméno opata Fridricha a k 7. březnu úmrtí jeho matky Ity; založil tam tedy řečený opat anniversarium. s jeho bratrem Děpoltem: Děpolt byl zakladatelem Děpolticů, vedlejší větve rodu Přemyslova, jež se udržela až do polovice 13. stol. Děpolt byl věrně oddán bratru Vladislavu, r. 1142 hájil hrad pražský proti Konrádovi Znojemskému, na výpravě do Polska r. 1157 vybojoval s českým vojskem přechod přes Odru a vyznamenával se v bojích v Italii v 1. 1157—1165. Tam také zemřel morem v srpnu 1167. knížata Boleslava a Měška: Boleslava IV. Kadeřavého a Měška III. Starého; za rukojmí však byl dán jen jejich bratr Kazimír a synové několika šlechticů. 1158 radil se s knížaty říšskými: bylo to na sněmu v Řezně. Příslušná listina je zachována; kromě královské koruny přiznává císař knížeti a jeho nástupcům nárok na starý poplatek z Polska (z doby Břetislava I.). k měšťanům lodským a nolským: jde o města Lodi a Como (v sev. Italii), jež Miláňané pobořili. 1159 po smrti Anastasia: omylem místo: po smrti Hadriána IV. do synody císařovy: konala se v Pavii od 5. února 1160. ke králi uherskému: Gejzovi II. Správněji líčí výsledek poslání kronikář Vincentius. Daniel byl sice velmi zdvořile přijat, ale král se vymluvil, 94
Strana 95
že se musí v tak vážné věci dříve poradit se svým duchovenstvem a s magnáty. 1161 kněžic Soběslav: byl to syn knížete Soběslava I. Žil po smrti otcově ve vyhnanství v Němcích; r. 1148 se vrátil do Čech a hledal přívržence, kteří by mu dopomohli k trůnu. Avšak Děpolt, tehdy správce země, zajal ho v jednom dvoře u Zdic a uvěznil v Praze; odtud ho dal Vla- dislav odvézti na Přimdu. Ale r. 1150 ho osvobodili jeho přátelé zabivše kastelána. Po druhé byl vězněn na Přimdě až do r. 1173, kdy byl na naléhání císaře Fridricha propuštěn. Vládl pak jako Soběslav II. v 1. 1173—1178; zemřel 29. ledna 1180. některým řeholníkům augustiniánům: Regnard byl prvým opatem kláš- tera v Želivě (kostel tam byl vysvěcen po r. 1144), ale biskup Daniel odevzdal r. 1148 klášter premonstrátům, které povolal z kláštera stein feldského (u Cách).
že se musí v tak vážné věci dříve poradit se svým duchovenstvem a s magnáty. 1161 kněžic Soběslav: byl to syn knížete Soběslava I. Žil po smrti otcově ve vyhnanství v Němcích; r. 1148 se vrátil do Čech a hledal přívržence, kteří by mu dopomohli k trůnu. Avšak Děpolt, tehdy správce země, zajal ho v jednom dvoře u Zdic a uvěznil v Praze; odtud ho dal Vla- dislav odvézti na Přimdu. Ale r. 1150 ho osvobodili jeho přátelé zabivše kastelána. Po druhé byl vězněn na Přimdě až do r. 1173, kdy byl na naléhání císaře Fridricha propuštěn. Vládl pak jako Soběslav II. v 1. 1173—1178; zemřel 29. ledna 1180. některým řeholníkům augustiniánům: Regnard byl prvým opatem kláš- tera v Želivě (kostel tam byl vysvěcen po r. 1144), ale biskup Daniel odevzdal r. 1148 klášter premonstrátům, které povolal z kláštera stein feldského (u Cách).
Strana 96
O PRVNÍCH POKRAČOVATELÍCH KRONIKY KOSMOVY Dne 21. října 1125 zemřel jako osmdesátiletý stařec Kosmas, děkan kapituly na hradě pražském, autor kroniky české, jež obsahuje první celkové sepsání dějin českých nehledíc k několika úmyslným nebo náhodným mezerám — od mythických dob až do nastolení knížete Soběslava I. r. 1125. Je to dílo vskutku vynikající, svědčící svým obsa- hem i slohem o hlubokém vzdělání, bystrém postřehu i úsudku, vtipnosti a stylistické obratnosti svého autora. Kosmas posílal již za svého života exempláře své kroniky přátelům a od nich se šířila známost jeho díla dále; není divu, že se hned po jeho smrti pocitovala potřeba pokra- čovat v jeho díle a zaznamenávat pro budoucnost sou- časné události. Tak vznikla kronikářská díla, jejichž pů- vodci, osoby většinou málo známé, označují se souhrným názvem „pokračovatelé Kosmovi (continuatores Cosmae)“. Toto jméno přísluší však vlastně a především dvěma nej- starším z nich: jeden se nazývá dnes všeobecně kanovníkem vyšehradským, druhý mnichem sázavským. První z nich navazuje hned první větou na text Kosmův, a nevraceje se kromě jediné výjimky do minulosti, podává dějiny české za vlády knížete Soběslava I.; událostí v cizině se dotýká hlavně, pokud souvisely s dějinami českými. Jiného rázu je dílo mnicha sázavského. V tomto klášteře byl pořízen exemplář kroniky Kosmovy, do něhož neznámý autor zapisoval buď vlastní doplňky nebo zprávy, převzaté 96
O PRVNÍCH POKRAČOVATELÍCH KRONIKY KOSMOVY Dne 21. října 1125 zemřel jako osmdesátiletý stařec Kosmas, děkan kapituly na hradě pražském, autor kroniky české, jež obsahuje první celkové sepsání dějin českých nehledíc k několika úmyslným nebo náhodným mezerám — od mythických dob až do nastolení knížete Soběslava I. r. 1125. Je to dílo vskutku vynikající, svědčící svým obsa- hem i slohem o hlubokém vzdělání, bystrém postřehu i úsudku, vtipnosti a stylistické obratnosti svého autora. Kosmas posílal již za svého života exempláře své kroniky přátelům a od nich se šířila známost jeho díla dále; není divu, že se hned po jeho smrti pocitovala potřeba pokra- čovat v jeho díle a zaznamenávat pro budoucnost sou- časné události. Tak vznikla kronikářská díla, jejichž pů- vodci, osoby většinou málo známé, označují se souhrným názvem „pokračovatelé Kosmovi (continuatores Cosmae)“. Toto jméno přísluší však vlastně a především dvěma nej- starším z nich: jeden se nazývá dnes všeobecně kanovníkem vyšehradským, druhý mnichem sázavským. První z nich navazuje hned první větou na text Kosmův, a nevraceje se kromě jediné výjimky do minulosti, podává dějiny české za vlády knížete Soběslava I.; událostí v cizině se dotýká hlavně, pokud souvisely s dějinami českými. Jiného rázu je dílo mnicha sázavského. V tomto klášteře byl pořízen exemplář kroniky Kosmovy, do něhož neznámý autor zapisoval buď vlastní doplňky nebo zprávy, převzaté 96
Strana 97
z jiných kronik, zejména z t. zv. análů Hersfeldských. Tyto záznamy se nám v podstatě dochovaly ve dvou ruko- pisech kroniky Kosmovy, pocházejících z téže předlohy: v drážďanském z rozhraní 12. a 13. stol. a ve vídeňském z 13. stol.1) Téměř na samém konci první knihy Kosmovy, kde autor mluvil o smrti knížete Oldřicha, spoluzakladatele kláštera sázavského, a jeho bratra Jaromíra, je vloženo ob- sahově i slohově jednotné dílo, jednající o životě sv. Pro- kopa, o založení kláštera sázavského a o jeho dějinách za dalších tří opatů. Také druhá a třetí kniha Kosmova je pro- kládána doplňky, jež se týkají většinou dějin kláštera sázav- ského, neboť Kosmas, nepřítel slovanské bohoslužby, ne- uznal za vhodné ani slovem se zmínit o tomto významném kulturním místě.2) Pokračování Kosmy se u mnicha sázav- ského počíná živým líčením konfliktu Soběslavova s králem Lotharem a pokračuje pak v záznamech kratších či obšírněj- ších až do r. 1162; spisovatele zajímají především události, připínající se k osobám duchovním a k jejich příznivcům, hlavně arci z vlastního kláštera. Kanovník vyšehradský O jeho životě víme jen to, čeho se lze dobrat z díla sa- mého. Všechny pokusy o zjištění osoby autorovy selhaly, nelze zaň pokládat pro nedostatek spolehlivé opory ani Jaroslava, mnicha strahovského, jejž Václav Hájek uvádí mezi svými prameny, ani věrného kaplana Soběslavova Vincence ani vyšehradského kanovníka Mistra Henrika. Předmětem úvah a ostrého sporu byla kdysi otázka, zda byl pokračovatel Kosmův kanovníkem kapituly na hradě praž- ském či kapituly vyšehradské. Dnes převládl obecně názor, 1) Tento rukopis pochází z knihovny koleje Karlovy (Velké). 2) Tyto doplňky, z nichž jen dva mají větší rozsah, byly připojeny na příslušných místech s označením (M. s.) k překladu Kosmovy Kroniky české, vyšlé v 10. svazku „Odkazu minulosti české“ v Praze nákladem Melantricha. Tam se totiž lépe přimykají do souvislosti s textem Kosmovým. Pokračovatelé Kosmovi 7 97
z jiných kronik, zejména z t. zv. análů Hersfeldských. Tyto záznamy se nám v podstatě dochovaly ve dvou ruko- pisech kroniky Kosmovy, pocházejících z téže předlohy: v drážďanském z rozhraní 12. a 13. stol. a ve vídeňském z 13. stol.1) Téměř na samém konci první knihy Kosmovy, kde autor mluvil o smrti knížete Oldřicha, spoluzakladatele kláštera sázavského, a jeho bratra Jaromíra, je vloženo ob- sahově i slohově jednotné dílo, jednající o životě sv. Pro- kopa, o založení kláštera sázavského a o jeho dějinách za dalších tří opatů. Také druhá a třetí kniha Kosmova je pro- kládána doplňky, jež se týkají většinou dějin kláštera sázav- ského, neboť Kosmas, nepřítel slovanské bohoslužby, ne- uznal za vhodné ani slovem se zmínit o tomto významném kulturním místě.2) Pokračování Kosmy se u mnicha sázav- ského počíná živým líčením konfliktu Soběslavova s králem Lotharem a pokračuje pak v záznamech kratších či obšírněj- ších až do r. 1162; spisovatele zajímají především události, připínající se k osobám duchovním a k jejich příznivcům, hlavně arci z vlastního kláštera. Kanovník vyšehradský O jeho životě víme jen to, čeho se lze dobrat z díla sa- mého. Všechny pokusy o zjištění osoby autorovy selhaly, nelze zaň pokládat pro nedostatek spolehlivé opory ani Jaroslava, mnicha strahovského, jejž Václav Hájek uvádí mezi svými prameny, ani věrného kaplana Soběslavova Vincence ani vyšehradského kanovníka Mistra Henrika. Předmětem úvah a ostrého sporu byla kdysi otázka, zda byl pokračovatel Kosmův kanovníkem kapituly na hradě praž- ském či kapituly vyšehradské. Dnes převládl obecně názor, 1) Tento rukopis pochází z knihovny koleje Karlovy (Velké). 2) Tyto doplňky, z nichž jen dva mají větší rozsah, byly připojeny na příslušných místech s označením (M. s.) k překladu Kosmovy Kroniky české, vyšlé v 10. svazku „Odkazu minulosti české“ v Praze nákladem Melantricha. Tam se totiž lépe přimykají do souvislosti s textem Kosmovým. Pokračovatelé Kosmovi 7 97
Strana 98
že autor letopisu byl kanovníkem vyšehradským. Svědčí pro něj důsledné zdůrazňování významu Vyšehradu a du- chovenstva vyšehradského v celém díle, jakož i doplněk, vložený k r. 1129 úmyslně a vědomě k odčinění mezery v díle Kosmově. Ten totiž ze sympatie k biskupu Jaromí- rovi úplně potlačil zprávu o tom, že z podnětu knížete Vratislava byla založena asi r. 1070 při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě kapitula, vyňatá z moci biskupovy a podřízená přímo papeži. Osudů kapituly pražské se do- týká jen ve spojení s jinými politickými událostmi a odsu- zuje nechvalné vlastnosti některých kanovníků pražských slovy, která by nebyl mohl vyslovit jako člen této kapituly. Kanovník vyšehradský znal obsah některých důležitých listin, na př. Vratislavových, a uvádí někdy takové dějinné podrobnosti, že je mohl znát jen jako osoba, která byla s knížetem Soběslavem v důvěrnějším styku. Lze tedy mít za to, že byl spisovatel buď kaplanem knížecím nebo za- městnán nějakou službou v jeho kanceláři. Soběslavovi jest autor celým srdcem oddán a vidí v něm ideál panovníka; v jeho prospěch i některé děje tendenčně zbarvuje. S tohoto hlediska také posuzuje osoby, které byly s knížetem ve styku, a podle jejich chování ke knížeti věnuje jim svou přízeň či nepřízeň; zejména to lze pozorovat v jeho stanovisku k biskupu Menhartovi. V svém díle jeví se nám jako vzdělaný a zbožný kněz, kořící se milosti a pro- zřetelnosti božské, pamětlivý vždy a všude důstojnosti církve. Zvláštností je u něho zájem o zjevy astronomické, meteorologické a pod. Svým slohem zůstává arci daleko za svým předchůdcem a vzorem, Kosmou; z jeho slovního pokladu i rétorických ozdob, jako jsou na př. přechody vypravování, leccos pře- jímá. Také asi znal některé církevní spisovatele, jako Tertul- liana, Augustina, Cassiodora. Kronikářsky klidně a vážně se nese jeho vypravování a povznáší se k živosti a k slav- nostnímu rázu jen při líčení významných chvil ze života Soběslavova, jako byla bitva u Chlumce, pátrání po spik- lencích proti jeho životu i soud nad nimi a jeho skon. 98
že autor letopisu byl kanovníkem vyšehradským. Svědčí pro něj důsledné zdůrazňování významu Vyšehradu a du- chovenstva vyšehradského v celém díle, jakož i doplněk, vložený k r. 1129 úmyslně a vědomě k odčinění mezery v díle Kosmově. Ten totiž ze sympatie k biskupu Jaromí- rovi úplně potlačil zprávu o tom, že z podnětu knížete Vratislava byla založena asi r. 1070 při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě kapitula, vyňatá z moci biskupovy a podřízená přímo papeži. Osudů kapituly pražské se do- týká jen ve spojení s jinými politickými událostmi a odsu- zuje nechvalné vlastnosti některých kanovníků pražských slovy, která by nebyl mohl vyslovit jako člen této kapituly. Kanovník vyšehradský znal obsah některých důležitých listin, na př. Vratislavových, a uvádí někdy takové dějinné podrobnosti, že je mohl znát jen jako osoba, která byla s knížetem Soběslavem v důvěrnějším styku. Lze tedy mít za to, že byl spisovatel buď kaplanem knížecím nebo za- městnán nějakou službou v jeho kanceláři. Soběslavovi jest autor celým srdcem oddán a vidí v něm ideál panovníka; v jeho prospěch i některé děje tendenčně zbarvuje. S tohoto hlediska také posuzuje osoby, které byly s knížetem ve styku, a podle jejich chování ke knížeti věnuje jim svou přízeň či nepřízeň; zejména to lze pozorovat v jeho stanovisku k biskupu Menhartovi. V svém díle jeví se nám jako vzdělaný a zbožný kněz, kořící se milosti a pro- zřetelnosti božské, pamětlivý vždy a všude důstojnosti církve. Zvláštností je u něho zájem o zjevy astronomické, meteorologické a pod. Svým slohem zůstává arci daleko za svým předchůdcem a vzorem, Kosmou; z jeho slovního pokladu i rétorických ozdob, jako jsou na př. přechody vypravování, leccos pře- jímá. Také asi znal některé církevní spisovatele, jako Tertul- liana, Augustina, Cassiodora. Kronikářsky klidně a vážně se nese jeho vypravování a povznáší se k živosti a k slav- nostnímu rázu jen při líčení významných chvil ze života Soběslavova, jako byla bitva u Chlumce, pátrání po spik- lencích proti jeho životu i soud nad nimi a jeho skon. 98
Strana 99
Ač jest autor někdy až příliš stručný, přináší přece leckteré podrobnosti, odjinud neznámé. Kdežto o Kosmovi víme bezpečně, že byl Čech, nelze s naprostou určitostí o našem kronikáři rozhodnout, byl-li domácího původu či cizinec. Přece však některé významné doklady svědčí o tom, že se cítil Čechem a že jím byl i svou národností. Pozorujeme u něho příznačnou u domácího kněžstva v té době úctu k dědicům země české, k sv. Voj- těchu a sv. Václavu, i radost z úspěchů nebo šťastného pořízení Čechů doma i v cizině. Jeho kronika je určena českým čtenářům a vlastní jména, ač zachované rukopisy kroniky jsou už ze 14. stol., jsou psána téměř veskrze v ne- porušeném staročeském znění. Kanovník vyšehradský si zaznamenával, asi stručně, spo- léhaje na svou paměť, události jednotlivých let vlády Sobě- slavovy, ale ke konečnému sepsání kroniky přistoupil te- prve, když měl — podle vlastních slov — úplné prázdno od jiných věcí. Bylo to až r. 1142, kdy se asi uchýlil po smrti milovaného knížete Soběslava do ústraní. O jeho ná- stupci, Vladislavu II., již psát nechtěl nebo nemohl. V rukopisech však jest obsažena ještě kronika roku 1142, líčící vzpouru, kterou vedl Konrád Znojemský proti Vladi- slavu II., a zejména obléhání hradu pražského. Avšak z ča- sových narážek vyplývá určitě, že je tato kapitola psána teprve na rozhraní roků 1151 a 1152. Dělí ji tedy od doby, kdy kanovník vyšehradský psal své dílo, značná časová me- zera; také zájem autorův se takřka výlučně upíná k osudu kostela a kláštera sv. Jiří a sv. Ludmily na hradě pražském. Je tedy pravděpodobno, že tuto kapitolu nepsal již kanov- ník vyšehradský, nýbrž nějaký kněz, který měl ke klášteru svatojirskému osobní vztah, snad kněz Pud. Mnich sázavský Kdežto kanovník vyšehradský vědomě zamýšlel pokra- čovat v kronice Kosmově, je třeba při čtení mnicha sázav- ského mít na paměti, že jeho práce vznikla — snad na 99
Ač jest autor někdy až příliš stručný, přináší přece leckteré podrobnosti, odjinud neznámé. Kdežto o Kosmovi víme bezpečně, že byl Čech, nelze s naprostou určitostí o našem kronikáři rozhodnout, byl-li domácího původu či cizinec. Přece však některé významné doklady svědčí o tom, že se cítil Čechem a že jím byl i svou národností. Pozorujeme u něho příznačnou u domácího kněžstva v té době úctu k dědicům země české, k sv. Voj- těchu a sv. Václavu, i radost z úspěchů nebo šťastného pořízení Čechů doma i v cizině. Jeho kronika je určena českým čtenářům a vlastní jména, ač zachované rukopisy kroniky jsou už ze 14. stol., jsou psána téměř veskrze v ne- porušeném staročeském znění. Kanovník vyšehradský si zaznamenával, asi stručně, spo- léhaje na svou paměť, události jednotlivých let vlády Sobě- slavovy, ale ke konečnému sepsání kroniky přistoupil te- prve, když měl — podle vlastních slov — úplné prázdno od jiných věcí. Bylo to až r. 1142, kdy se asi uchýlil po smrti milovaného knížete Soběslava do ústraní. O jeho ná- stupci, Vladislavu II., již psát nechtěl nebo nemohl. V rukopisech však jest obsažena ještě kronika roku 1142, líčící vzpouru, kterou vedl Konrád Znojemský proti Vladi- slavu II., a zejména obléhání hradu pražského. Avšak z ča- sových narážek vyplývá určitě, že je tato kapitola psána teprve na rozhraní roků 1151 a 1152. Dělí ji tedy od doby, kdy kanovník vyšehradský psal své dílo, značná časová me- zera; také zájem autorův se takřka výlučně upíná k osudu kostela a kláštera sv. Jiří a sv. Ludmily na hradě pražském. Je tedy pravděpodobno, že tuto kapitolu nepsal již kanov- ník vyšehradský, nýbrž nějaký kněz, který měl ke klášteru svatojirskému osobní vztah, snad kněz Pud. Mnich sázavský Kdežto kanovník vyšehradský vědomě zamýšlel pokra- čovat v kronice Kosmově, je třeba při čtení mnicha sázav- ského mít na paměti, že jeho práce vznikla — snad na 99
Strana 100
podnět výtečného opata Silvestra — jako domácí kronika klášterní, zasazená ovšem do širšího rámce dějin celé země české. Bylo tedy úkolem domácího letopisce včlenit do Kosmy dějiny kláštera sázavského a od r. 1126 aspoň pokra- čovat v kronice klášterní. Pro starší dobu užil autor k do- plnění Kosmy domácích záznamů (nekrologií z vlastního i sbratřených klášterů, listin, kroniky o počátcích domácího kláštera) a některých letopisů cizích. A tak se objevují v jeho zpracování vedle stručných záznamů chronologic- kých a jiných suchých dat drobné, pečlivě propracované obrazy, na př. charakteristiky duchovních hodnostářů, lí- čení slávy Soběslava I. a Vladislava II. a p. Tyto vložky do kroniky Kosmovy a doplňky k ní zahrnují v sobě značné rozpětí časové, sahající — nehledíc k bez- významným doplňkům I. knihy — od dob knížete Oldřicha (kolem r. 1030) až do r. 1162. Tato věc sama již zavdala podnět k řešení otázky, byl-li autorem sázavského leto- pisu skladatel jeden, či bylo-li jich více. Proti zastáncům jednotné komposice vyskytl se druhý, opačný extrém, roz- kládající toto dílo ve čtvero součástí; složili je prý čtyři sázavští mnichové různé národnosti. Toto mínění, spíše nad- hozené a o subjektivní důvody opřené, zaniklo bez ohlasu. Ale již při prvém přečtení letopisu sázavského uvědomí si pozorný čtenář rozdíl mezi skladbou, líčící počátky kláštera, a ostatním, přísně chronologickým rázem díla. Kronika kláštera za prvních čtyř opatů slovanské éry je dílo jed- notné, založené na církevněslovanské tradici a na starých zápisech klášterních, slovesně dokonalé. Před sepsáním kroniky existovala krátká, prostě psaná legenda, zvaná podle jejího objevitele Fejfalikova (F), pocházející od pa- mětníka doby Vratislavovy. Na ní se zakládá předloha naší legendy, jež je v podstatě jen jejím po slohové stránce rozšířeným vydáním, projevujíc se květnatějším výběrem slov a umělečtější vazbou větnou. Obě legendy jsou inter- polovány, takže dobu jejich vzniku nelze přesněji určit. Druhá z nich byla předlohou mnichu sázavskému. Ten však se cítil spíše kronikářem kláštera než legendistou a tím 100
podnět výtečného opata Silvestra — jako domácí kronika klášterní, zasazená ovšem do širšího rámce dějin celé země české. Bylo tedy úkolem domácího letopisce včlenit do Kosmy dějiny kláštera sázavského a od r. 1126 aspoň pokra- čovat v kronice klášterní. Pro starší dobu užil autor k do- plnění Kosmy domácích záznamů (nekrologií z vlastního i sbratřených klášterů, listin, kroniky o počátcích domácího kláštera) a některých letopisů cizích. A tak se objevují v jeho zpracování vedle stručných záznamů chronologic- kých a jiných suchých dat drobné, pečlivě propracované obrazy, na př. charakteristiky duchovních hodnostářů, lí- čení slávy Soběslava I. a Vladislava II. a p. Tyto vložky do kroniky Kosmovy a doplňky k ní zahrnují v sobě značné rozpětí časové, sahající — nehledíc k bez- významným doplňkům I. knihy — od dob knížete Oldřicha (kolem r. 1030) až do r. 1162. Tato věc sama již zavdala podnět k řešení otázky, byl-li autorem sázavského leto- pisu skladatel jeden, či bylo-li jich více. Proti zastáncům jednotné komposice vyskytl se druhý, opačný extrém, roz- kládající toto dílo ve čtvero součástí; složili je prý čtyři sázavští mnichové různé národnosti. Toto mínění, spíše nad- hozené a o subjektivní důvody opřené, zaniklo bez ohlasu. Ale již při prvém přečtení letopisu sázavského uvědomí si pozorný čtenář rozdíl mezi skladbou, líčící počátky kláštera, a ostatním, přísně chronologickým rázem díla. Kronika kláštera za prvních čtyř opatů slovanské éry je dílo jed- notné, založené na církevněslovanské tradici a na starých zápisech klášterních, slovesně dokonalé. Před sepsáním kroniky existovala krátká, prostě psaná legenda, zvaná podle jejího objevitele Fejfalikova (F), pocházející od pa- mětníka doby Vratislavovy. Na ní se zakládá předloha naší legendy, jež je v podstatě jen jejím po slohové stránce rozšířeným vydáním, projevujíc se květnatějším výběrem slov a umělečtější vazbou větnou. Obě legendy jsou inter- polovány, takže dobu jejich vzniku nelze přesněji určit. Druhá z nich byla předlohou mnichu sázavskému. Ten však se cítil spíše kronikářem kláštera než legendistou a tím 100
Strana 101
si vysvětlíme, že vynechal všechny zázraky z doby života Prokopova, zaznamenal jen jeho věštbu na smrtelném loži o vypuzení bratří za Spytihněva a o návratu jich za Vra- tislava a upravil text tak, že mluví o Prokopovi jako o muži svatého života, ale dotud nekanonisovaném.3) Naproti tomu má v svém líčení poustevnického života Prokopova — trochu násilně proti textu předlohy — nový motiv: setkání s knížetem Oldřichem, jejž učinil spoluzakladatelem kláš- tera. Tím také nabyl příležitosti, aby se zmínil o věnování statků, čině tím zadost zakladatelským zásluhám knížat Oldřicha a Břetislava a zajištuje svým záznamem opráv- něnost drženého daru pro budoucí časy. V ostatní, analisticky založené části kroniky není ani věc- ných, ani slohových nesrovnalostí a rozporů, pro které by nemohlo být celé toto podání přiřčeno jednomu autorovi. O jeho osobě víme ještě méně než o kanovníku vyšehrad- ském. Byl asi pamětníkem roku 1126, neboť vyjadřuje osobní lítost nad tím, že místo očekávaného smíru došlo k boji mezi Soběslavem a Otou Olomouckým. Poněvadž ví o dlouhém věznění mladšího Soběslava na hradě Přimdě z něhož byl propuštěn r. 1173, a píše o Soběslavovi II. sympaticky, byl živ ještě za jeho potomní vlády. Aspoň od r. 1132 byl mnichem v Sázavě za opata Dětharda a žil tam za dalších opatů Silvestra, Božaty a Regnarda. Ke konečné redakci záznamů a napsání kroniky při- stoupil však náš mnich dosti pozdě, teprve r. 1173 nebo snad ještě později, roku 1177, kdy Fridrich Barbarossa po- druhé násilně zasáhl do rozhodování o tom, kdo má být knížetem českým. Jeho kronika je pramenem spolehlivým a zejména pro kulturní význam kláštera sázavského jedineč- ným; v své všeobecné části od r. 1158 ovšem ustupuje podrobnému líčení kronikáře Vincentia, jenž napsal kro- niku let 1140—1167. V jeho slohu se zřejmě obráží četba kroniky Kosmovy, v některých článcích vypravování až nápadně, ovšem jemností svého vzoru nedosahuje; zato se 3) Za svatého byl opat Prokop vyhlášen r. 1204. (FRB II. 282.) 101
si vysvětlíme, že vynechal všechny zázraky z doby života Prokopova, zaznamenal jen jeho věštbu na smrtelném loži o vypuzení bratří za Spytihněva a o návratu jich za Vra- tislava a upravil text tak, že mluví o Prokopovi jako o muži svatého života, ale dotud nekanonisovaném.3) Naproti tomu má v svém líčení poustevnického života Prokopova — trochu násilně proti textu předlohy — nový motiv: setkání s knížetem Oldřichem, jejž učinil spoluzakladatelem kláš- tera. Tím také nabyl příležitosti, aby se zmínil o věnování statků, čině tím zadost zakladatelským zásluhám knížat Oldřicha a Břetislava a zajištuje svým záznamem opráv- něnost drženého daru pro budoucí časy. V ostatní, analisticky založené části kroniky není ani věc- ných, ani slohových nesrovnalostí a rozporů, pro které by nemohlo být celé toto podání přiřčeno jednomu autorovi. O jeho osobě víme ještě méně než o kanovníku vyšehrad- ském. Byl asi pamětníkem roku 1126, neboť vyjadřuje osobní lítost nad tím, že místo očekávaného smíru došlo k boji mezi Soběslavem a Otou Olomouckým. Poněvadž ví o dlouhém věznění mladšího Soběslava na hradě Přimdě z něhož byl propuštěn r. 1173, a píše o Soběslavovi II. sympaticky, byl živ ještě za jeho potomní vlády. Aspoň od r. 1132 byl mnichem v Sázavě za opata Dětharda a žil tam za dalších opatů Silvestra, Božaty a Regnarda. Ke konečné redakci záznamů a napsání kroniky při- stoupil však náš mnich dosti pozdě, teprve r. 1173 nebo snad ještě později, roku 1177, kdy Fridrich Barbarossa po- druhé násilně zasáhl do rozhodování o tom, kdo má být knížetem českým. Jeho kronika je pramenem spolehlivým a zejména pro kulturní význam kláštera sázavského jedineč- ným; v své všeobecné části od r. 1158 ovšem ustupuje podrobnému líčení kronikáře Vincentia, jenž napsal kro- niku let 1140—1167. V jeho slohu se zřejmě obráží četba kroniky Kosmovy, v některých článcích vypravování až nápadně, ovšem jemností svého vzoru nedosahuje; zato se 3) Za svatého byl opat Prokop vyhlášen r. 1204. (FRB II. 282.) 101
Strana 102
v příslušných částech blíží svou sváteční mluvou, protkanou biblickými ohlasy a rétoricky bohatou, slohu, jímž jsou psány legendy a životy svatých. Literatura o Kanovníku vyšehradském a zejména o Mni- chu sázavském, jež existuje v souvislosti s celou historií kláštera sázavského a s problémy, jež se týkají slovanské bohoslužby v našich zemích, je příliš rozsáhlá, aby zde mohla být plně uvedena. Soupis starší literatury o obou pokračovatelích Kosmových jest v Zíbrtově Bibliografii čes- 99 ké historie II, č. 2223, 9885—9986 a 10271 n. Příslušnými otázkami se zabývali naši přední historikové a filologové, počínajíc Gelasiem Dobnerem, dále Josef Dobrovský, Fr. Palacký (ve Würdigung 1830, 36 n.), Josef Teige (O prvním pokračovateli Kosmy, Věstník Král. čes. spol. nauk 1889, 311 n.), Václav Novotný, jenž věnoval mnoho času a práce (Studien zur Quellenkunde Böhmens. Mitteilungen d. In- stituts f. öst. Geschichtsforschung 24, 529 n.; Zur böhmi- schen Quellenkunde I, II. Věstník Král. čes. spol. nauk. Roč. 1907, VII a 1910, V) proti opuštěným dnes domněn- kám Adolfa Bachmanna (Der erste Fortsetzer des Kosmas, ve výše cit. Mitteil. 21, 220 n. a v Zeitschrift d. Deut. Ver- eins f. d. Gesch. Mähr. u. Schl. 10, 301 n. a tamtéž 13, 25 Das Geschichtswerk des Klosters Sazawa). Velikou monografii napsal František Krásl, Sv. Prokop, jeho klášter a památka v lidu. V Praze 1895. V novějši době se zabývali osudy kláštera, rozborem latinských a čes- kých legend prokopských, působením opata Božetěcha a p. Václav Flajšhans, vydavatel spisu J. Dobrovského, Kritischer Versuch die Geschichte des böhm. heiligen Abtes Prokop von späteren Erdichtungen zu reinigen. V Praze 1929, Václav Novotný v svých Českých ději- nách I 3 (v. rejstřík), Josef Pekař v souvislosti se svými pracemi o Kristianovi a v doslovu k cit. vydání Flajšhan- sovu, Václav Chaloupecký v Svatováclavském sborníku II2 (1939) a ve sborníku legend Na úsvitě křesťanství (1942) a v souboru prokopských legend, připraveném k vydání, F. M. Bartoš v Časopise Nár. mus. 103, 45 n. a v nej- 102
v příslušných částech blíží svou sváteční mluvou, protkanou biblickými ohlasy a rétoricky bohatou, slohu, jímž jsou psány legendy a životy svatých. Literatura o Kanovníku vyšehradském a zejména o Mni- chu sázavském, jež existuje v souvislosti s celou historií kláštera sázavského a s problémy, jež se týkají slovanské bohoslužby v našich zemích, je příliš rozsáhlá, aby zde mohla být plně uvedena. Soupis starší literatury o obou pokračovatelích Kosmových jest v Zíbrtově Bibliografii čes- 99 ké historie II, č. 2223, 9885—9986 a 10271 n. Příslušnými otázkami se zabývali naši přední historikové a filologové, počínajíc Gelasiem Dobnerem, dále Josef Dobrovský, Fr. Palacký (ve Würdigung 1830, 36 n.), Josef Teige (O prvním pokračovateli Kosmy, Věstník Král. čes. spol. nauk 1889, 311 n.), Václav Novotný, jenž věnoval mnoho času a práce (Studien zur Quellenkunde Böhmens. Mitteilungen d. In- stituts f. öst. Geschichtsforschung 24, 529 n.; Zur böhmi- schen Quellenkunde I, II. Věstník Král. čes. spol. nauk. Roč. 1907, VII a 1910, V) proti opuštěným dnes domněn- kám Adolfa Bachmanna (Der erste Fortsetzer des Kosmas, ve výše cit. Mitteil. 21, 220 n. a v Zeitschrift d. Deut. Ver- eins f. d. Gesch. Mähr. u. Schl. 10, 301 n. a tamtéž 13, 25 Das Geschichtswerk des Klosters Sazawa). Velikou monografii napsal František Krásl, Sv. Prokop, jeho klášter a památka v lidu. V Praze 1895. V novějši době se zabývali osudy kláštera, rozborem latinských a čes- kých legend prokopských, působením opata Božetěcha a p. Václav Flajšhans, vydavatel spisu J. Dobrovského, Kritischer Versuch die Geschichte des böhm. heiligen Abtes Prokop von späteren Erdichtungen zu reinigen. V Praze 1929, Václav Novotný v svých Českých ději- nách I 3 (v. rejstřík), Josef Pekař v souvislosti se svými pracemi o Kristianovi a v doslovu k cit. vydání Flajšhan- sovu, Václav Chaloupecký v Svatováclavském sborníku II2 (1939) a ve sborníku legend Na úsvitě křesťanství (1942) a v souboru prokopských legend, připraveném k vydání, F. M. Bartoš v Časopise Nár. mus. 103, 45 n. a v nej- 102
Strana 103
novější své knize Světci a kacíři (1949) 53 n., Rud. Urbánek, Legenda t. zv. Kristiána (1948), v. zejm. v rejstříku Legendy prokopské. Roku 1882 vydal V. Vl. Tomek nákladem nadání Fr. Pa- lackého pro širší okruh čtenářů znova svůj překlad „Kos- mova letopisu českého s pokračováním kanovníka vyše- hradského a mnicha sázavského“. Jest to tlumočení celkem velmi pečlivé a správné a leckdy nás v něm překvapí dobré lidové rčení, ale dnešnímu čtenáři se stal tento překlad pro svou úmyslnou archaičnost, úzkostlivé lpění na všech syn- taktických a slohových zvláštnostech latinského textu lec- kdy těžce srozumitelným. Ani Kanovník vyšehradský ani Mnich sázavský nejsou osobitými stylisty jako jejich vzor Kosmas, bylo tedy úko- lem nového překladu vystihnout pravý smysl textu i za cenu přetlumočení volnějšího a leckde prostšího. Připojeny byly při tomto svazku aspoň stručné poznámky, nezbytné pro porozumění textu při jeho úryvkovitosti na četných místech. Poznámky se vzájemně doplňují s rejstříkem. Tento překlad byl připraven k vydání už za německé okupace, ale její censura jej — jako překlad Kosmy — za- mítla; nyní vychází nově přehlédnut a doplněn. Přál bych si, aby dílo toto zaujalo čtenáře, ač jde o méně známou dobu našich dějin, dobu vyznívání vlády slavného krále Vratislava II. Projevuje se v ní silný vzestup národního vědomí, poznávání světa, jež získávali naši předkové na čet- ných výpravách a cestách do ciziny, a značný pokrok v obo- ru umění výtvarného i slovesného, v němž důležité místo zaujímá poznání předního kulturního střediska, slovan- ského kláštera sázavského. Karel Hrdina 103
novější své knize Světci a kacíři (1949) 53 n., Rud. Urbánek, Legenda t. zv. Kristiána (1948), v. zejm. v rejstříku Legendy prokopské. Roku 1882 vydal V. Vl. Tomek nákladem nadání Fr. Pa- lackého pro širší okruh čtenářů znova svůj překlad „Kos- mova letopisu českého s pokračováním kanovníka vyše- hradského a mnicha sázavského“. Jest to tlumočení celkem velmi pečlivé a správné a leckdy nás v něm překvapí dobré lidové rčení, ale dnešnímu čtenáři se stal tento překlad pro svou úmyslnou archaičnost, úzkostlivé lpění na všech syn- taktických a slohových zvláštnostech latinského textu lec- kdy těžce srozumitelným. Ani Kanovník vyšehradský ani Mnich sázavský nejsou osobitými stylisty jako jejich vzor Kosmas, bylo tedy úko- lem nového překladu vystihnout pravý smysl textu i za cenu přetlumočení volnějšího a leckde prostšího. Připojeny byly při tomto svazku aspoň stručné poznámky, nezbytné pro porozumění textu při jeho úryvkovitosti na četných místech. Poznámky se vzájemně doplňují s rejstříkem. Tento překlad byl připraven k vydání už za německé okupace, ale její censura jej — jako překlad Kosmy — za- mítla; nyní vychází nově přehlédnut a doplněn. Přál bych si, aby dílo toto zaujalo čtenáře, ač jde o méně známou dobu našich dějin, dobu vyznívání vlády slavného krále Vratislava II. Projevuje se v ní silný vzestup národního vědomí, poznávání světa, jež získávali naši předkové na čet- ných výpravách a cestách do ciziny, a značný pokrok v obo- ru umění výtvarného i slovesného, v němž důležité místo zaujímá poznání předního kulturního střediska, slovan- ského kláštera sázavského. Karel Hrdina 103
Strana 104
‘11 1FUIZE NY Yorzpur( "III 3° A ‘AI AtIso108 "IPO BYSI9U[() BI2JZ[V w exysnoyey EJZAUY + "II Ав [52905 ^ . тре yorspIi1g IT AP[SIPELA AEJSIPEJĄ yorzpur( ° ` Ipod] on 4ysnoqey О gysnoyey AguynAdS 41SROATTY LIT + * АТ р10Чоэ’] + 3jodą epn11131) x apusoIef AEJSI3919 "III Aejso[og uorpurf энер] "1 лвувгретд ‘АИ Z ОвуЕДодВу nuo8og z ANSJOd qszfozey' JI 314091dTĄ PĄSIOY() PN9JPVY + nS10G Z EZUSYOIY 4 EJIIGIOH + BEpIENNI + ULUIJOH APISIPELA + ‘Tu ef T AE[S2q0SG J AB[SIPEIA ‘IL foAIZOg ‘II Ae1SH918 '3s eyrf = 275104 PALILAS + pĄSIOY( ENNPY + ABJSIJBIA QAODOAOISAWAyYd YALĄIA JOYHZINH NINHOCOW
‘11 1FUIZE NY Yorzpur( "III 3° A ‘AI AtIso108 "IPO BYSI9U[() BI2JZ[V w exysnoyey EJZAUY + "II Ав [52905 ^ . тре yorspIi1g IT AP[SIPELA AEJSIPEJĄ yorzpur( ° ` Ipod] on 4ysnoqey О gysnoyey AguynAdS 41SROATTY LIT + * АТ р10Чоэ’] + 3jodą epn11131) x apusoIef AEJSI3919 "III Aejso[og uorpurf энер] "1 лвувгретд ‘АИ Z ОвуЕДодВу nuo8og z ANSJOd qszfozey' JI 314091dTĄ PĄSIOY() PN9JPVY + nS10G Z EZUSYOIY 4 EJIIGIOH + BEpIENNI + ULUIJOH APISIPELA + ‘Tu ef T AE[S2q0SG J AB[SIPEIA ‘IL foAIZOg ‘II Ae1SH918 '3s eyrf = 275104 PALILAS + pĄSIOY( ENNPY + ABJSIJBIA QAODOAOISAWAyYd YALĄIA JOYHZINH NINHOCOW
Strana 105
Karel Hrdina zemřel ještě před tím, než byla práce s tiskem do- končena. Některé drobnosti nechal Hrdina v poznámkách nevyře- šeny. Omezil jsem se pouze na nejnutnější grafické úpravy, aniž jsem k Hrdinově textu něco přidával. F. G.
Karel Hrdina zemřel ještě před tím, než byla práce s tiskem do- končena. Některé drobnosti nechal Hrdina v poznámkách nevyře- šeny. Omezil jsem se pouze na nejnutnější grafické úpravy, aniž jsem k Hrdinově textu něco přidával. F. G.
Strana 106
SEZNAM VYOBRAZENÍ Ilustrace ze života sv. Prokopa (nápis ,,Zde sv. Prokop vyhání z jeskyně ďábly“ a ,,Zde se sv. Prokop modlí v jeskyni““). Valové opevnění uvnitř soběslavského paláce. Č. 1—5 denáry Vladislava II. (I.), č. 1 před korunovací č. 2—5 po korunovaci. Č. 1—5 denáry Soběslava I. s obrazy křesťanské sym- boliky. Denár knížete Vladislava II. (krále Vladislava I.), zvětšený více než trojnásobně, s obrazem odevzdávání krá- lovské koruny císařem českému králi a s obrazem sv. Václava. Denár knížete Soběslava I., zvětšený více než trojnásobně. Skupina bojovníků na líci představuje bojovníky Kristovy (milites Christi, pugnantes). N > , N > Obraz biskupa Daniela (rukopis nyní kapit. knihovny Olomoucké č. 174 fol. 1.), zmenšeno o třetinu. Rotunda na Řípu. Pečeť Vladislavova a pečeť knížete Bedřicha (rub). Noha ,,milánského svícnu“ z chrámového pokladu sv. Víta. N f N f —/—io ro —M MM —— —À ———— M N fo str. str. str. str. 32 48 64 80 . 96
SEZNAM VYOBRAZENÍ Ilustrace ze života sv. Prokopa (nápis ,,Zde sv. Prokop vyhání z jeskyně ďábly“ a ,,Zde se sv. Prokop modlí v jeskyni““). Valové opevnění uvnitř soběslavského paláce. Č. 1—5 denáry Vladislava II. (I.), č. 1 před korunovací č. 2—5 po korunovaci. Č. 1—5 denáry Soběslava I. s obrazy křesťanské sym- boliky. Denár knížete Vladislava II. (krále Vladislava I.), zvětšený více než trojnásobně, s obrazem odevzdávání krá- lovské koruny císařem českému králi a s obrazem sv. Václava. Denár knížete Soběslava I., zvětšený více než trojnásobně. Skupina bojovníků na líci představuje bojovníky Kristovy (milites Christi, pugnantes). N > , N > Obraz biskupa Daniela (rukopis nyní kapit. knihovny Olomoucké č. 174 fol. 1.), zmenšeno o třetinu. Rotunda na Řípu. Pečeť Vladislavova a pečeť knížete Bedřicha (rub). Noha ,,milánského svícnu“ z chrámového pokladu sv. Víta. N f N f —/—io ro —M MM —— —À ———— M N fo str. str. str. str. 32 48 64 80 . 96
Strana 107
OBSAH Úvod 5 I. Kanovník vyšehradský 15 Poznámky 52 II. Mnich sázavský 61 Pokračování Kroniky Kosmovy od roku 1126 O znamenitosti krále Vladislava a jeho bratra knížete Děpolta 74 85 Poznámky 91 O prvních pokračovatelích Kroniky Kosmovy Rodokmen knížecí větve Přemyslovců 96 104 Seznam vyobrazení 106
OBSAH Úvod 5 I. Kanovník vyšehradský 15 Poznámky 52 II. Mnich sázavský 61 Pokračování Kroniky Kosmovy od roku 1126 O znamenitosti krále Vladislava a jeho bratra knížete Děpolta 74 85 Poznámky 91 O prvních pokračovatelích Kroniky Kosmovy Rodokmen knížecí větve Přemyslovců 96 104 Seznam vyobrazení 106
Strana 108
( ,, au sot 2 ypous doyosg as as apz*' D |, L1qup gu.G[so[ z 1upi.Ca dosoaq- -as apz'* sidpu) vdoso4q as pjoaiz oz IVDAISN]] n | - i. ^ s 1 ut "E ij \ I ü J $,1 f ^ \ M i f = m "4 / D ny Zl. ; ] g jt - ] 10 - | ^ , v. -A J . | x i po tl \ K - ^ (AY | / ? "T r <, $ 4 . OB : 9 y ' B E I p : i | ' f M . ^» Ds K TS Ct Lo ppl ave ofa qempde mucus APIS dy
( ,, au sot 2 ypous doyosg as as apz*' D |, L1qup gu.G[so[ z 1upi.Ca dosoaq- -as apz'* sidpu) vdoso4q as pjoaiz oz IVDAISN]] n | - i. ^ s 1 ut "E ij \ I ü J $,1 f ^ \ M i f = m "4 / D ny Zl. ; ] g jt - ] 10 - | ^ , v. -A J . | x i po tl \ K - ^ (AY | / ? "T r <, $ 4 . OB : 9 y ' B E I p : i | ' f M . ^» Ds K TS Ct Lo ppl ave ofa qempde mucus APIS dy
Strana 109
Strana 110
2 a 2 b 3a 3 b 4 5a 5 b Č. 1—5 denáry Vladislava II. (I.), č. 1 před korunovací, č. 2—5 po korunovaci
2 a 2 b 3a 3 b 4 5a 5 b Č. 1—5 denáry Vladislava II. (I.), č. 1 před korunovací, č. 2—5 po korunovaci
Strana 111
2a 2 b 3a 3 b 5a 5 b Č. 1—5 denáry Soběslava I. s obrazy křesťanské symboliky
2a 2 b 3a 3 b 5a 5 b Č. 1—5 denáry Soběslava I. s obrazy křesťanské symboliky
Strana 112
Denár knížete Vladislava II. (krále Vladislava I.), zvětšený více než trojnásobně s obrazem odevzdávání královské koruny císařem českému králi a s obrazem sv. Václava
Denár knížete Vladislava II. (krále Vladislava I.), zvětšený více než trojnásobně s obrazem odevzdávání královské koruny císařem českému králi a s obrazem sv. Václava
Strana 113
D S Denár knížete Soběslava I., zvětšený více než trojnásobně. Skupina bojovníků na líci představuje bojovníky Kristovy (milites Christi pug- nantes)
D S Denár knížete Soběslava I., zvětšený více než trojnásobně. Skupina bojovníků na líci představuje bojovníky Kristovy (milites Christi pug- nantes)
Strana 114
* R uá 1D ☞ e e ERIVS.P. I t A VA A A ☞ ☞ A — ☞ — O A B0 o CO wnas ☞ DRALUL eYe. QO C C Q — S — FrKN OLDVSiñ. o W ☞ — — O V — U — L L — — — Obraz biskupa Daniela (rukopis nyní kapit. knihovny Olomoucké č. 174 fol. I.); zmenšeno o třetinu
* R uá 1D ☞ e e ERIVS.P. I t A VA A A ☞ ☞ A — ☞ — O A B0 o CO wnas ☞ DRALUL eYe. QO C C Q — S — FrKN OLDVSiñ. o W ☞ — — O V — U — L L — — — Obraz biskupa Daniela (rukopis nyní kapit. knihovny Olomoucké č. 174 fol. I.); zmenšeno o třetinu
Strana 115
T S N ☞ R Lku —
T S N ☞ R Lku —
Strana 116
" m ☞
" m ☞
Strana 117
- 1: Array
- 5: Array
- 15: Array
- 61: Array
- 107: Array
- 108: Array